PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 57.



Zde viz mapu, na které je Milne Bay, Milneova zátoka. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla zmenšena. Patrna je i Bona, Kokoda, spojení pak vede po Kokodské stezce k Port Morsesby a také je zachycena i Salamaua a Lae.
Když se již v březnu roku 1942 vzdalo Císařské Japonsko a jeho Vrchní velení plánů na obsazení Austrálie, začalo se více soustřeďovat na to, aby Austrálii a Nový Zéland pokud možno izolovalo od bojů v Tichomoří, což samozřejmě zcela nešlo. Svého cíle izolovat Austrálii a Nový Zéland, chtěli tehdy Japonci dosáhnout tím, že obsadí Port Moresby, Šalamounovy ostrovy, souostroví Fidži, Samou a Novou Kaledonii. Kdyby se Japoncům podařilo, rychle se zmocnit Port Moresby, měli by základnu, odkud by jejich letadla mohla ovládat Korálové moře a mohli by zároveň útočit na australskou pevninu. Nikdo jim tehdy neviděl do hlavy. Třeba plánovali to, že když si zajistí Port Moresby, budou moci změnit své plány a provedou velký obojživelný výsadek na australskou pevninu. Jak si zaspekuloval i pan profesor David Horner, který v, Kapitola 8., své historické studie nazvané: „ Příspěvek zemí ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps)“, v článku s názvem: AUSTRALIE A NOVÝ ZÉLAND V TICHOMOŘSKÉ VÁLCE., kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., str. 148., a 149., a poté dál doslova napsal, cituji:
„V každém případě bylo pro Spojence životně důležité Port Moresby udržet.
Když MacArthur konečně pochopil vážnost situace, poslal na Novou Guineu australskou 7. divizi. Ještě než se na místě rozvinula, zahájili Japonci 26. srpna (1942) svou hlavní ofenzívu v Milneově zátoce a pozemním útokem podél Kokodské stezky u Isuravy. V bažinách v džungli zálivu zahnala jedna brigáda z australské 7. divize a jedna brigáda domobrany japonské námořní pěšáky zpět a donutily je k evakuaci.



Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Mezitím se zdecimovaný 39. prapor australské domobrany účastnil nerovného boje u Isuravy, i když australské posily přicházely. Večer 26. srpna začala 21. Brigáda (AIF) pronikat na bojiště, aby 39. prapor vystřídala. Generálmajor Horie, velitel japonských sil v jižních mořích, měl asi 13 500 vojáků v dobře sestavených bojových skupinách. Tvořilo je pět praporů pěchoty, horské a protiletadlové dělostřelectvo a ženijní a stavební jednotky. Všechny jednotky samozřejmě nemohly být nasazeny, takže se podle realistického odhadu u Isuravy střetlo pět tisíc útočících Japonců asi s 1 800 Australany."


Generál Tomitaro Horie, foto je majetkem Wikipedie, bylo zde zmenšeno.
Takto vzniklé bitvě u Isurawy, nebo též 1. Kokodské bitvě, dali australští historici, a my se to dočteme, že úplně oprávněně, přívlastky a pochvaly takovéhoto typu: „jedna z nejdůležitějších bitev v australských dějinách“, nebo také – „Hrdinství se stalo běžným“.

První Kokodská bitva, boje od Buny ke hřbetu Imita.


Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Nejprve si zde řekněme, že Australané již během poloviny července 1942 poslali své dva prapory (poměrně chabě vycvičené domobrany) na Kokodskou stezku, která vedla přes velice obtížný terén pohoří Owena Stanleyho v centrální oblasti ostrova Nová Guinea, popsaný již v předchozím článku. (viz Č 56.). Tyto dva prapory se měly doslova prodrat na severní pobřeží u vesnice Buna, kde měly připravit a vybudovat prostor s letištěm a zázemím takové základny, včetně její obrany. Výhledově se odtud měly začít dělat výpady proti v březnu vyloděným japonským silám, které mezitím vybudovaly v oblasti Lae a Salamaua své základny na ostrově Papua Nová Guniea. Zde pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 26., 27., Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, nalezl ještě nějaké upřesnění a k celé této historické informaci a píše, cituji:
„Po 21. červenci (/1942/, japonském vylodění u Lae a Salamaui, viz mapa v úvodu) se asi tři tisícovky císařských vojáků, některé prameny a literatura uvádí i čísla přesahující tři a půl tisíce mužů, vylodily u Buny a začaly japonský postup po komodské stezce vstříc slabším Australanům. Možná je dobré upřesnit, že japonské armádní síly se vylodily u Basabua, nedaleko Buny, kdežto pozemní síly Císařského námořnictva u Gony. Nakonec v místních kotvištích vstoupilo na pevnou zemi dobře čtrnáct tisíc japonských vojáků.
Velitelem japonského výsadku byl jednapadesátiletý, zkušený generálmajor Tomitaro Horie, který neočekával nic jiného než slavné vítězství, a rozhodně nebyl v tomto očekávání osamocen.“
Po samotném vylodění Japonců se pokoušelo Spojenecké letectvo vyloděná vojska a jejich lodě bombardovat, jenomže letadel tam přiletělo málo. A tak byl výsledek bombardování – poškozena jen jedna nákladní japonská loď a jeden torpédoborec.
Při prvém pozemním střetu u Buny pak byl jeden japonský důstojník zastřelen, při přestřelce s rychle ustupujícími australskými velmi malými oddíly (2 až pět lidí), které neměly vůbec žádnou šanci zadržet lavinu vyloděných Japonců. Malé australské oddíly ihned ustupovaly směrem ke Kokodské stezce. Všechny historické zápisy se shodovaly na faktu, či předpokladu, že tento jediný mrtvý japonský důstojník, možná představuje veškeré tehdejší ztráty na životech utrpěné při „pozemních bojích“, v té prvé fázi japonské invaze na pevninu v oblasti Bony.
Kalkuluje se pak s tím, že úvodním „pozemním“ střetnutím na území ostrova, je setkání japonských pozemních sil s menšími oddíly, či odřady PIB (Papuan Infantry Battalion), který byl složen převážně z domorodců. Domorodí Papuánci využili prý tehdy velice dobře své znalosti tamějšího, pro ně domácího terénu, a povedlo se jim chytit i japonské průzkumníky do pasti. Jenomže prý netrvalo dlouho a Papuánci byli vytlačeni zpět, protože jich bylo málo, pouhých několik desítek, a byli vybaveni jen lehkými pěchotními zbraněmi, což ani na přední jednotky Japonců nestačilo.
Australská domobrana se tehdy stahovala po Kokodské stezce do pohoří Owena Stenleyho. Při cestě se pokusila zničením provazových mostů přes řeku Francisco Japonce alespoň na chvíli zdržet. Jednalo se skutečně jen o malé zpomalení. Už i my víme z popisu terénu (viz Č 56.), že na Kokodské stezce šlo jen velice těžko provádět přehrazení či nějaké léčky.
Já zde ještě na okraj pře líčením bojů na Kokodské stezce připomenu, tak trochu i další obtíže, které tehdy měly obě strany před sebou, když začínaly velice těžkou a krvavou bitvu. Je úplně na místě říci, že si šlo jen těžko představit horší místo a prostředí, ve kterém se První bitva o Kokodsou stezku měla odehrávat. Vždyť tato stezka byla nejen hornatá, viz popis předchozím článku, ale stezka se kroutila hustou džunglí a také přes divoké horské potoky. Nutno si i domyslet, že všechny zásoby, včetně munice, museli na frontu dopravit domorodí nosiči a stejně tak zpět pak museli odnášet jak raněné tak i mrtvé vojáky! Počasí strašné, přes den horko a vlhko, jak se blížila noc a pak v noci, všechny bojující vojáky bičoval studený déšť. Není možné se pak divit, že velmi brzy onemocněli mnozí vojáci i důstojníci tropickými chorobami. Armády se vojákům pokoušely shazovat na padácích vše potřebné, ale je psáno, že většina shozů končila „v úžlabinách pokrytých džunglí“.
Takovým prvým místem, kde se Australané mohli vůbec odhodlat k většímu odporu než jen nějaké to skryté ostřelování čela postupující japonské kolony a poté úprk do krytu džungle, byla vesnice Gorari. U vesnice Gorari dne 25. července roku 1942 rota australského B 39. praporu milice, či domobrany, společně s četami PIB (Papuan Infantry Battalion), provedla větší přepad postupujících Japonců. Tito Australané a Papuánci měli v léčce k dispozici jen jeden kulomet Lewis a také lehký kulomet Bren. Jejich rozmístění pak představovalo vlastně hlavní opěrné body této improvizované obranné linie, které přetínalo v příhodném místě Kokodskou stezku.
Tento přepad z léčky byl zaznamenán jako povedený, neboť japonští průzkumníci, kteří s sebou, jak bylo u japonských pěších jednotek tehdy nejen v Malajsku zvykem, stále ještě vlekli jízdní kola, skončili nakonec i s koly rozstříleni v krvi. Velitel japonského předního oddílu zareagoval velice rychle a povolal posily včetně kulometů a minometů a celou tuto australsko-papuánskou léčku nechal rozbít. Australané pak spořádaně ustoupili po Kokodské stezce směrem k další vesničce Oivi, zatímco papuánskou pěchotu v přední linii japonský protiútok u vesnice Awala fakticky rozprášil.
Zde pak český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 29., Nakladatelství Epocha s.r.o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, vyšlo v roce 2020, píše, cituji:
„Papuánci se rozprchli a vnořili se do džungle, kterou znali ze všeho nejlépe, správně předpokládali, že tam budou mít největší šanci přežít. Nicméně je pravda, že velká část Papuánců se nikdy k jednotce, která se znovu scházela v Oivi, nevrátili. Nepadli, nebyli zajati, prostě dezertovali.“