PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 54.


Papua Nová Guinea, náčrt je majetkem Wikimedie a zde byl zmenšen.

2.1 Nová Guinea, „Kokoda“, směr japonských útoků na Port Moresby.
Nejprve je třeba se seznámit s děním na, tehdy ostrově Papua Nové Guinea, který byl svěřeneckým územím, od SN (Společenství Národů, po válce vznikl název OSN) pro Austrálii a Nový Zéland, země, které byly vlastně vtaženy do druhé světové války v prosinci 1941 a to i v Tichomoří (předtím již od začátku II. světové války bojovaly po boku Velké Británie i v severní Africe). Než však dorazila tehdy pomoc z USA a slíbená pomoc i z Velké Británie, musely si jmenované země pomoci v Tichomoří samy. A zde si dovolím citovat pana profesora Davida Hornera, který v, Kapitola 8., jeho studie nazvané: „ Příspěvek zemí ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps)“, článek s názvem:
AUSTRALIE A NOVÝ ZÉLAND V TICHOMOŘSKÉ VÁLCE., kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON.
, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., dál doslova napsal, cituji:
„Tichomořská válka mnohem více zatížila Austrálii, především proto, že se na rozdíl od Nového Zélandu stala cílem přímých útoků. Japonské bombardéry napadly severní přístav Darwin a japonské jednotky se vylodily v australské Papui stejně jako na svěřeneckém území Společnosti národů – Nové Guineji. Taková hrozba vyžadovala plnohodnotnou obranu. Mimo to měla Austrálie sedm milionů obyvatel, zatímco Nový Zéland jen 1,6 milionu. Disponovala také mnohem větší průmyslovou základnou, a proto byla její schopnost vypravit a udržovat vojenské jednotky v poli mnohem větší. A konečně novozélandská vláda rozhodla, že i přes vypuknutí války v Tichomoří soustředí nadále své hlavní vojenské úsilí na válku v Evropě. Hrozba japonské invaze jí zjevně připadala mnohem vzdálenější než Australanům.“
Seznamme se tedy ještě s dalšími odlišnostmi obou zemí ANZAC, se kterými do války vstupovaly. Odlišnosti byly mezi Austrálií a Novým Zélandem již částečně ve válečném úsilí a i potenciálu ozbrojených sil. Jedno bylo společné, že obě země měly před válkou jen nepatrné množství armády, a také v tom, že jejich pozemní síly tvořily tzv. „milice na částečný úvazek“. Již v roce 1939 oba tyto státy dobrovolně vytvořily expediční sbory, které měly sloužit v Evropě a na Středním východě. Zde pak tzv. 2. Australský imperiální sbor (2. nd AIF, Second Australian Imperial Force) – „druhý“, protože první sloužil v předchozí 1. světové válce – tvořily čtyři pěší divize. Tři z těchto divizí (6. pěší divize, 7. pěší divize a 9. pěší divize) bojovaly na Středním východě v letech 1940 a 1941. 8. pěší divizi stáhla Austrálie blíž k domovu – tehdy se většina vojáků přemístila do Malajska, ale jednotlivé prapory byly rozmístěny na Nové Británii, na ostrově Ambon a na Timoru.
Základ 2. novozélandského expedičního sboru (2. NZEF, Second New Zealand Expeditionary Force) tvořila Novozélandská divize, která tehdy sloužila v letech 1940 a 1941 také na Středním východě.
Podobné též bylo, že obě země měly jen malá válečná loďstva, která v letech 1940 – 1941 působila, jak mnozí určitě vědí, pod britským velením na vzdálených válčištích. Obě země tehdy prakticky nedisponovaly žádnými vlastními továrnami na stavbu lodí. Tento handicap stěžoval rozšiřování námořnictva a samozřejmě i doplňování velkými válečnými loděmi. Teprve v průběhu 2. světové války dokázala Austrálie začít stavět korvety a menší plavidla, ze kterých pak budovala své námořnictvo. Dalším problémem bylo, že jak Austrálie, tak i Nový Zéland měly během 2. světové války velké potíže při nákupu moderních letadel, a to jak ve Velké Británii, tak i v USA, protože oba tyto dodávající státy měly svou velkou spotřebu. Je jasné, že tak měly země ANZAC problém rozšířit své malé letecké síly určené k ochraně domácího území. Velký plus a obdiv sklízel fakt, že obě země ANZAC dodávaly velký počet mužů do programu pro výcvik letců ve Velké Británii – „a tento závazek plnily po celou válku. Po vypuknutí války v Tichomoří se ocitly v ohrožení ze strany Japonska. Dopad této hrozby a způsob jakým se s ní vyrovnaly, byl u každé země jiný.“
Generál Douglas MacArthur, krátce jeho osobnost a vojenská služba.
(*26. ledna 1880 Little Rock, Arkansas – +5. dubna 1964 Washington, D.C.).
Zde si však nejprve řekněme, jak reagovala USA na ohrožení Austrálie a na zapojení ANZACu do války v Tichomoří. Víme, že generál Douglas MacArthur byl prezidentem Rooseveltem odvolán z poraženého a obklíčeného území Filipín, a od února, března, a v dalších měsících roku 1942 měl vytvořit, a také vytvořil v Austrálii velitelství, které bylo známé, jako „Velitelství jihozápadní pacifické oblasti“.



General Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Známá jsou také fakta, která popsal profesor David Horner v, Kapitola 7., své studie nazvané: „Válka generála MacArthura, TAŽENÍ V JIŽNÍM A JIHOZÁPADNÍM PACIFIKU“, kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013. Zde se dozvídáme, že dne 30. března 1942 předstoupil generál Douglas MacArthur před americké novináře, kteří na něj tehdy čekali u jeho vlaku severně od Adelaide v Austrálii. Na jejich dotazy, co dál, generál tehdy doslova řekl, cituji ze str. 125 článku: „Prezident Spojených států mi nařídil prolomit japonské obležení a pokračovat z Corregidoru do Austrálie za účelem, jak jsem to pochopil, zorganizovat americkou ofenzívu proti Japonsku. Jejím prvním úkolem bude osvobodit Filipíny. Já jsem prošel a já se vrátím.“ (K tomuto výroku patří poznámka redakce knihy editora Marstona – MacArthur Calls at Adelaide. Adelaidský Advertiser. – český překlad - Hovory v Adelaide. Adelaidský inzerát. 21. března 1942. Na rozdíl od MacArthurových životopisů, které se o místě a čase MacArthurova prohlášení vyjadřují jen mlhavě, noviny uvádějí, že výrok pro novináře zazněl při přestupu z jednoho vlaku na druhý na zastávce Terowie severně od Adelaide 20. března 1942 ve 14 hod.).
V již zde tedy popsaném výroku generála MacArthura, byl vlastně stanoven cíl spojeneckého vojenského tažení v jihozápadním Tichomoří na celých dalších dva a půl roku. Je zde však pochopitelně opomíjen generálův nezájem o fakt, že se předtím Winston Churchill a prezident Roosevelt předtím dohodli, že přednost a cíl má „nejdřív Hitlerova porážka“ (beat Hitler first).




Britský ministerský předseda Winston Churchill, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.




Franklin Delano Roosevelt 1944, president USA, foto je majetkem Wikipedie. Zde byl snímek zvětšen.
Je jasně patrné, že i tehdy generál MacArthur považoval znovu obsazování Filipín za svoji osobní „křížovou“ výpravu, které chtěl podřídit všechno ostatní tažení v Pacifiku. V dalším textu nás na str. 125., svého článku pan profesor David Horner seznamuje s generálovou cestou, cituji:
„Při cestě na jih – nejdříve letadlem, později rozhrkaným vláčkem nekonečnou pustinou australského vnitrozemí – ke svému úžasu zjistil, že v Austrálii je pouze asi 25 tisíc amerických vojáků. Začali sem přijíždět v prosinci 1941 při cestě na Filipíny. Poté, co se Filipíny dostaly do izolace, vojáci v Austrálii zůstali.
Když Američané začali konečně shromažďovat síly pro pozdější ofenzívu, přijížděly další jednotky. Ve vlaku z Adelaide do Melbourne slyšel MacArthur další podrobnosti o nedostatečné obraně Austrálie. ‚Bože, smiluj se nad námi!‘ zvolal“. (historickým podkladem je: Clayton James, D. ‚The Years of MacArthur: 1941 – 1945. Český překlad: MacArthurovy roky 1941 – 1945. Boston: Houghton Mifflin Company, 1975. Str. 109.).
V době, kdy generál MacArthur, přebral funkci velitele v Austrálii, mu bylo 62 let, a měl za sebou již dlouhou a na tehdejší dobu velice záslužnou vojenskou kariéru. Zkráceně si řekněme, že za ww1 sloužil nejprve jako náčelník štábu divize a o něco později pak velel Brigádě. Po 1. Světové válce se v roce 1930 stal náčelníkem štábu Armády Spojených států. V této posledně jmenované funkci sloužil pak pod prezidentem Rooseveltem, se kterým se, jak se vyjadřují kulantně mnohé historické podklady: „v mnoha otázkách rozcházel“.
Když později z americké armády odešel do výslužby, stal se vojenským poradcem filipínské vlády. Do služby v U.S. Army, byl znovu povolán již v červenci roku 1941, když byl pověřen velením jednotek armády na Dálném východě. Mnohým, kteří čtou historiografii je známo, že jeho mise na Filipínách, v době kdy je napadlo Japonsko, nebyla úspěšná. Tehdy, během krátké doby, zničili Japonci jeho letectvo ještě na zemi a pozemní armáda se pak musela stáhnout na poloostrov Bataan, kde jí čekala pohroma.
„Měl být zbaven velení, ale Roosevelt potřeboval nějakého známého generála k vylepšení americké reputace v Austrálii.
MacArthura porážka na Filipínách hluboce zasáhla. Rezervovaný, inteligentní, v americké armádě stejně tak nenáviděný jako obdivovaný velitel byl přesvědčen, že jeho údělem je vést spojenecké armády k vítězství v Pacifiku. Generálporučík George Brett, kterého MacArthur střídal jako nejvýše postaveného amerického důstojníka v Austrálii, ho popsal takto: ´Brilantní, temperamentní sobec. Hezký muž, který dokáže být okouzlující jako nikdo jiný, nebo hrubě nevšímavý k potřebám a přáním lidí okolo´.“ /historickým podkladem pro poslední poznámku je zde – „Brett, G. H. – dílo - The MacArthur I New. True - Český překlad: MacArthur, kterého jsem znal. Pravda. Říjen 1947. Citováno v Mc Carthy, D. South-West Pacific Area-First Year. Canberra: Australian War Memorial, 1959. – překlad - Mc Carthy, D. Oblast jihozápadního Pacifiku - první rok. Canberra: Australský památník války, 1959. Str. 20.
Píše na str. 125., a 126., profesor David Horner v, Kapitola 7., své studie nazvané: „Válka generála MacArthura, TAŽENÍ V JIŽNÍM A JIHOZÁPADNÍM PACIFIKU“, kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013.