PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 168.
A pokračujeme dál v tom, jak se skutečně strašně vedlo některým typům spojeneckých lodí v Tajfunu dne 18. prosince 1944.
Nejhůře se vedle torpédoborců dařilo i lehkým letadlovým lodím. Jak se tyto lehké letadlové lodě s velkými plochami nakláněly, propadaly se totiž jako by do údolí mezi ženoucími se vlnami a vzápětí pak se zase ocitaly na hřebenech vln, praskala lana, jimiž byly uvázány letouny, tedy stíhačky i těžší bombardéry, to vše padalo z letových palub do moře, když na dolních hangárových palubách pak na sebe narážely a přitom vypukla řada požárů. Neskutečný chaos.
Na lehké letadlové lodi Cowpens tak přepadlo přes palubu celkem sedm letadel.



Lehká letadlová loď USS Cowpens (CVL-25) Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Cowpens_(CVL-25)

Další, a byla to stíhačka Hellcat , přestože upevněna třemi ocelovými lany, se při 45stupňovém náklonu lodi uvolnila, narazila do nástavbové konstrukce a okamžitě z ní vyšlehly plameny, jak znějí zápisy. Posádka oheň sice rychle uhasila, ale těžkostem stále ještě nebyl konec. Totiž na hangárové palubě se dal tehdy do pohybu traktor užívaný k převážení pum a ten prorazil palivovou nádrž jedné ze zaparkovaných stíhaček. V dalším pak masa vody zcela zdemolovala ochrannou bariéru z ocelového plechu, která chránila levou stranu hangárové paluby a dál se valila po palubě. Velké poryvy větru a vzpínající se vlny pak vytrhly ze svého uložení jeden z předních 20mm protiletadlových kanónů, stejně tak byla i z předního stožáru stržena radarová anténa a zmizela v moři. V dalším náraz obrovské vlny odnesl do ztracena motorový člun. Na hangárové palubě se uvolnily uložené pumy a klouzaly tak, jak se paluba nakláněla. Do moře kromě letounů padaly z letové paluby džípy, traktory i pojízdné jeřáby.




Stejná lehká letadlová loď USS Cowpens (CVL-25) po Tajfunu. Wikipedia.


Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 398., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„S tím vším se musela posádka potýkat za situace, kdy se loď potácela jako opilá a zaplavovaly ji vlny dosahující výšky až dvaceti metrů. Muži – oblečeni v záchranných vestách – utrpěli nesčetná zranění, jak padali a naráželi na stěny nástaveb, přepážky a uvolněné předměty, i ty nejostřílenější přepadal strach z pekla rozpoutaného kolem nich a mnozí navíc trpěli mučivými záchvaty mořské nemoci. Ale ve své naprosté většině i v těch nejkritičtějších situacích plnili své povinnosti a rozkazy důstojníků“.

Také na další z lehkých letadlových lodí, která nesla jméno Monterey, vypukl v devět hodin 11 minut požár, to když se na hangárové palubě roztříštil jeden z uvolněných, spíše utržených letounů. Během půl hodiny jej již měla protipožární družstva pod kontrolou, ale na nějaký čas bylo nutno opustit kotelny číslo 1 a 2, kam v té době pronikl dusivý kouř. U kotlů pak zůstalo jen několik dobrovolníků pracujícími v dýchacích přístrojích. Monterey ztratila celkem 18 letounů, které buď shořely na hangárové palubě, nebo během Tajfunu spadly z letové paluby, dalších 16 letadel bylo poškozeno a vyžadovalo větší opravy. Stejně tak byly zdemolovány i tři 20mm kanóny. Pro lehkou letadlovou loď Monterey, která byla vlastně přestavěným lehkým křižníkem, byly takové požáry velmi nebezpečné, protože její ventilační systém byl konstruován tak, že bral vzduch z prostoru hangárové paluby. Což znamenalo, že jakmile na této palubě vypukl nějaký požár, mohl se velice snadno ventilačním potrubím okamžitě rozšířit po celé lodi. Velitel Monterey kapitán Stuart H. Ingersoll však v době, kdy byla situace nejkritičtější, učinil velice prozíravé rozhodnutí: zastavil stroje, nechal loď unášet vlnami a bouří (Tajfunem) a všechny síly soustředil na hašení požárů a provizorní opravy. Teprve když bylo poté největší nebezpečí odvráceno, pokračoval v další plavbě se zapnutým motorem.



Viceadmirál Stuart Howe Ingersoll,USN(oříznuto)Wikipedie

https://en.wikipedia.org/wiki/Stuart_H._Ingersoll

Na další z lehkých letadlových lodí se jménem San Jacinto, se její velitel, kapitán Michael H. Kernodle rozhodl k ostré změně kursu, aby uchránil její bok, do kterého bušila jedna obrovská vlna Tajfunu za druhou. To proto, že v Tajfunem zdivočelém moři mělo kormidlo vlastně jen omezenou účinnost, současně pak přikázal, aby pravým strojům byl dán zpětný chod a levým dvaceti uzlovou rychlostí vpřed. Loď byla zrovna v polovině velice obtížného manévru, když se propadla mezi dvě vlny a naklonila se o 42 stupňů. V té chvíli se na hangárové palubě uvolnil jeden letoun a ten zdemoloval dalších 7 letadel. Zároveň se do pohybu dal i uskladněný materiál, náhradní díly k motorům, prakticky vše, co nebylo naprosto pevně bezpečně uloženo. Při každém výkyvu lodi se tato spousta těžkých předmětů začala klouzat po palubě, nyní již polité i olejem, a narážela na boky a přepážky, do toho všeho dle zápisů syčela pára, která unikala z proražených potrubí a stříkala voda z poškozeného hasícího systému. Námořníci lodě San Jacinto i zde prokazovali doslova divy statečnosti. Zavěšeni třeba na lanech se spouštěli z letové paluby až na hangárovou, přitom, jak se loď kymácela, létali vzduchem a mnozí se vážně zranili, nicméně nakonec dokázali vraky letounů a vše ostatní postupně upevnit a zabránit tak šíření děsivého a nebezpečného zmatku v podpalubí jejich lodi.
Velké škody také utrpěla i lehká letadlová loď Lengley, která se v Tajfunu v jednom okamžiku naklonila o celých 70 stupňů, ale nečekaným zázrakem se opět napřímila.
I eskortní letadlové lodi skupiny kapitána Acuffa v době Tajfunu zažívaly velice těžkou dobu, ale mimo ztráty poměrně značného počtu letadel nebyly vážněji poškozeny. Na letové palubě eskortní letadlové lodi Cape Esperance v době Tajfunu vypukly požáry hned krátce po poledni, ale ty se podařilo poměrně rychle uhasit. Další eskortní letadlová loď Kwajalein, dle zápisů, se za celou dobu jen pouze jednou naklonila o 39 stupňů na levobok, při tomto naklonění se na letové palubě natolik poškodily tři letouny, že obsluhám nezbylo nic jiného než je svrhnout do moře. A ty ostatní tři eskortní letadlové lodi přišly v době Tajfunu o celkem 83 letadel. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 400., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„Tato plavidla, vybavená stroji o relativně nízkém výkonu, od počátku nebyla s to stavět se bouři rozhodněji na odpor a po většinu doby plula pomalou rychlostí natočena bokem proti větru, protože jeho poryvům o obrovské síle nemohla vystavit ani přídě ani zádě. Tento kurs je však vedl přímo doprostřed jedné z operačních skupin, a tak občas museli velitelé bleskurychle nařizovat zpětný chod, aby se vyhnuli srážce s těžkou letadlovou lodí, křižníkem nebo s torpédoborcem; Rudyerd Bay se v takové situaci ocitla během tří hodin celkem třikrát.“

Kdo pozorně a pečlivě četl předchozí články o tomto Tajfunu, který svou gigantickou silou dokázal pohazovat bitevními a letadlovými loděmi, tak určitě pochopí, že pro malé torpédoborce – zvláště pak plavidla třídy Farragut, které měly výtlak 1 370 tun, mezi které náležely i Hull a Monaghan – se stalo do slova a do písmene otázkou pouhého štěstí, zda jeho nápor přežijí, anebo je pohltí hrůzné hlubiny Filipínského moře.
Tři z těchto torpédoborců pak štěstí skutečně opustilo.
Samotný Hull byl spolu ještě se dvěma eskortními torpédoborci pověřen ochranou čtyř cisternových lodí. Tento deset let starý torpédoborec měl potíže vlastně již od samého rána. Jak se voda moře stále přelévala přes jeho palubu a jeho nástavby, netěsnícími spárami mezi ocelovými pláty stále pronikala do vnitřních prostor a na řadě míst se pak objevovaly nějaké ty elektrické zkraty.
„Jiskry přeskakovaly mezi kabely tam a zpět,“ později vypověděl velitel lodi korvetní kapitán James A. Marks. To ovšem ještě nebylo ani zdaleka to nejvážnější co se tehdy dělo. Jak minuty a hodiny plynuly a bouře stále zesilovala, tato malá loď, torpédoborec Hull, svůj boj s živlem vlastně krok za krokem prohrávala. Velmi brzy se zhroutila radarová anténa, která se zřítila do moře, mezilodní komunikační systém byl vyřazen, v moři zmizel na kusy roztříštěný motorový člun, vlny moře smetly většinu hlubinných pum, které byly uloženy na palubě a navigace se také stala nemožnou, to proto, že loď již nereagovala ani na úsilí kormidla podporovaného střídavým chodem strojů, jak říkají zápisy. Bylo kolem 11. hodiny, když nařídil velitel skupiny cisternových lodí změnu kursu o 140 stupňů. Rozkaz se samozřejmě týkal i Hullu a korvetní kapitán Marks se pokusil manévr provést, jenomže zcela bezúspěšně. Velmi brzy poté se Hull pod náporem zleva přicházejícího větru naklonil na pravobok o 50 stupňů, za velmi krátký čas to bylo 70 stupňů. Zatím se ale pokaždé dokázal po takovém výkyvu Hull znovu napřímit. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 401., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„Korvetní kapitán Marks na nejdramatičtější okamžiky ve svém životě vzpomínal: ´Komíny byly vystaveny strašnému tlaku větru. Až do doby než se loď převrátila, jsem měl velkou obavu, že oba komíny mohou být odtrženy. Několik kovových krytů na pohotovostních muničních bednách vítr utrhl. Do konstrukce můstku se opíral takovou silou, že jsem nevylučoval, že strhne i samotný můstek. Krátce po dvanácté hodině přišel nápor, o němž se domnívám, že za žádné bouře nemůže být větší. Rychlost větru se neuvěřitelně zvýšila, odhadoval jsem ji na 200 kilometrů. Tato síla loď položila na pravobok a držela ji na hladině, až voda zalila velitelský můstek. Loď ležela v úhlu 90 stupňů, a když voda začala zaplavovat nástavby, bylo to i víc. Já jsem zůstal na levém křídle můstku, dokud voda nedosáhla až ke mně, a pak jsem vkročil do vln´.
Torpédoborec Hull se potopil za několik minut. Z jeho posádky čítající 19 důstojníků a 246 mužů se nakonec zachránil korvetní kapitán Marks, 7 důstojníků a 55 mužů“.