PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 171.

Stále ještě hovoříme o Tajfunu, když jeho běsnění dosáhlo své největší intenzity dne 18. prosince 1944 mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou. Bylo třináct hodin čtyřicet minut, když barometr v prostoru zaznamenal slabší vzestup tlaku a ve 14.30 pak rychlost větru klesla pod 140 kilometrů za hodinu, což se zdálo, jako malá úleva. O trochu později odpoledne, se dokonce začal trhat i těžký, temný příkrov silně vodou nasáklých těžkých mraků. Moře však ještě stále bouřilo a silné poryvy prudkého vichru dál cloumaly loděmi, ze kterých mnohé byly ve velmi ubohém stavu a vlekly se rychlostí i jen pěti až osmi uzlů, ale určitě již to nejhorší pominulo. Odpoledne v 16 hodin pak byla rychlost větru jen…., něco okolo 65 kilometrů za hodinu a také barometr se dále šplhal nahoru.
Dle záznamů bylo něco před 19. hodinou, když admirál Halsey, nařídil viceadmirálu McCainovi, aby zahájil pátrání po námořnících, které bouře Tajfunu smetla z palub jejich lodí.
V době kdy vydával velitel loďstva Halsey rozkaz a velitel operačního svazu MacCain jej přijímal, tak ještě oba nevěděli nic o tom, že došlo ke zkáze torpédoborců Hull, Spence a Monaghan.



Vice Admiral John S McCain_Wikipedia
https://en.wikipedia.org/wiki/John_S._McCain_Sr.

A to, že se všechny tři lodě neozývaly, nebylo ještě důkazem jejich zániku, protože v této době vznikaly poruchy radiostanic u mnoha lodí a mnohé tak neměly i řadu hodin žádné spojení se svými vlajkovými plavidly. K takovým patřil i eskortní torpédoborec Tabberer, který se ohlásil až ve 2 hodiny a 25 minut ráno dne 19. prosince 1944. Teprve z jeho hlášení – přivážel totiž několik desítek trosečníků – se Halsey a MacCain dozvěděli o potopení Hullu a poté i velmi brzy o osudu zbývajících dvou torpédoborců. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 409., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„Halsey ve svých pamětech napsal, že bylo provedeno nejdůkladnější pátrání v námořní historii. Torpédoborce, eskortní letadlové lodi a po rozednění desítky letounů pročesávaly rozsáhlou oblast a pátrání pokračovalo až do poledne 22. prosince.
Velký výkon podal eskortní torpédoborec Tabberer. Přestože v bouři ztratil přední stožár, nefungovala mu radiostanice a radiolokátor, již před půlnocí z 18. na 19. prosince zachránil prvních deset trosečníků z Hullu. Organizace záchranných prací v noci a při stále ještě rozbouřené hladině byla nesmírně obtížná a námořníci z Tabbereru mnohokrát nasazovali život, aby dostali muže zmítající se ve vlnách na palubu. Velitel korvetní kapitán Henry L. Plage však zvolil metodu, která se ukázala jako velmi účinná: po zahlédnutí trosečníka se k němu torpédoborec přiblížil z návětrné strany na necelých padesát metrů, zastavil stroje a nechal se unášet vlnami. Současně byly na závětrné straně hozeny do moře sítě, záchranné pásy jištěné lany a větší množství lan z manilského konopí s uzly. Často se museli nejlepší plavci z posádky torpédoborce vrhnout do moře v záchranných vestách a přivázáni na lanech, aby zcela vyčerpanému nešťastníkovi pomohli.“

Některé další historické zápisy pak říkají, že dne 19. prosince 1944 torpédoborec Tabberer vylovil dalších 28 mužů, když poté přišel rozkaz admirála Halseyho, aby dál pátrání pokračovalo, celá jeho posádka, přestože měla za sebou těžké a strastiplné utkání s Tajfunem a celkem šestačtyřicet hodin bez minuty spánku, jej prý uvítala s velkým nadšením.




Eskortní torpédoborec amerického námořnictva USS Tabberer (DE-418) na moři v 50. letech 20. století. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Tabberer


Admirál Halsey.

https://cs.wikipedia.org/wiki/William_F._Halsey

Během noci torpédoborec Tabberer zachránil další tři muže, v jedenáct hodin dopoledne našel záchranný vor s trosečníky z torpédoborce Spence, a ještě pak krátce nato další čtyři osamělé plavce. Jeden z těchto už neměl sil, aby se zachytil vrženého záchranného pásu. Než mu tak byla vůbec poskytnuta pomoc jiným způsobem, objevil se žralok. Námořníci Tabbereru však reagovali bleskurychle a dravce, který již byl necelé dva metry od trosečníka, zahnalo několik přesně mířených výstřelů z pušek. Poté skočil do moře výkonný důstojník poručík Surdam, omotal kolem bezvládného muže lano a nakonec jej šťastně vytáhli na palubu. Takto pak postupně celkem zachránili muži z torpédoborce Tabbereru 55 trosečníků. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 410., 411., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„Mnozí z nich – mezi nimi i velitel Hullu korvetní kapitán Marks – prohlásili, že nikdy neviděli dokonalejší zvládnutí námořnického řemesla, než předvedl korvetní kapitán Plage, když při záchranných akcích řídil svou loď s nesmírnou citlivostí a přehledem navzdory vysokým vlnám a silnému větru. Ve svých pamětech admirál Halsey vzpomíná, jak byl úplně vyveden z míry, když se dozvěděl, že korvetní kapitán Plage, o kterém se podle chování za tajfunu a při záchranných pracích domníval, že je zkušeným veteránem válečného námořnictva, prošel výcvikem pro záložní důstojníky a byla to jeho druhá bojová plavba ve funkci velitele lodi.
20. prosince našel eskortní torpédoborec Swearer devět mužů ze Spence a dvanáct mužů z Hullu objevil dopoledne 21. prosince torpédoborec Brown 66 mil severozápadně od místa, kde byla první skupina jejich druhů zachráněna v noci z 18. na 19. prosince Tabbererem. Tentýž den Brown ještě vzal na palubu jediných šest mužů, kteří přežili potopení Monaghanu. Objevil je pátrající letoun.“

Popisovaný Tajfun, který ve dnech 17. a 18. prosince 1944 doslova a do písmene překvapil americké 3. Loďstvo ve Filipínském moři, a vyžádal si skutečně krutou daň: „celkem 790 mrtvých nebo pohřešovaných – 202 z Hullu, 256 z Monaghanu, 317 ze Spence, 3 mrtví byli na Monterey a další zahynuli nebo byli pohřešováni na ostatních lodích. Více než 80 mužů bylo vážně zraněno. Z letových palub bylo smeteno do moře nebo jinak zničeno 146 letounů. Nejtěžší materiální ztrátu samozřejmě představovalo potopení tří torpédoborců, (zde je pak poznámka: ´V průběhu druhé světové války bouře připravily americké vojenské námořnictvo na všech mořích pouze o dva další torpédoborce. Truxtun vrhla vichřice na útesy u Newfoundlandu v severním Atlantiku a Warrington padl za oběť hurikánu v Karibském moři´), ale řada plavidel byla tajfunem poškozena, některá z nich velmi vážně. Bitevní lodi přišly především o průzkumné letouny nacházející se na jejich palubách, na těžkých letadlových lodích byly zdemolovány radarové antény a ocelové rolety kryjící hangárové paluby. Menší plavidla na tom však byla daleko hůře. Z lehkých letadlových lodí nejvíc utrpěly San Jacinto, Cowpens, Cabot, Langley a Monterey; zpráva o škodách na Monterey pokryla šest hustě popsaných stran. Křižníky Baltimore a Minami, eskortní letadlové lodi Cape Esperance, Anzio a Altamaha a osm torpédoborců potřebovaly rozsáhlé opravy: například lehký křižník Miami měl nárazy vln zprohýbanou obšívku trupu, hlavní palubu a podélná žebra až do značné vzdálenosti od přídě. Dalších devět lodí utrpělo jen menší škody a ty, co vyvázly bez úhony, zachránilo jen to, že se ve zdrcující většině nacházely ve značné vzdálenosti od centra Tajfunu.“ Nalezl a popsal český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 411., 412.

Bylo 19. prosince, když všechna plavidla mimo těch, která se tehdy podílela na pátrání po trosečnících, doslova konečně, doplnila z nádrží cisternových lodí PHM. Další den, tedy 20. prosince, 38. operační svaz vyplul směrem na západ k ostrovu Luzon s tím, že další den za rozbřesku palubní letouny zaútočily na tamní japonská letiště; přes poškození řady lodí admirál Halsey stále trval na faktu, že úkol uložený jeho loďstvu musí být splněn.
Jenomže ráno dne 21. prosince se ukázalo, že pomalu postupující okraj Tajfunu se teď přesunoval přes severní Luzon, a admirálu Halseymu a jeho štábu nezbylo než se smířit s tím, že za takto vzniklé situace nelze letouny nad ostrov do útoku vyslat. A tak admirál Halsey zanechal ve Filipínském moři jen několik plavidel, aby pokračovala v pátrání po trosečnících, a loďstvo s konečnou platností zamířilo k atolu Ulithi k opravám, a ke krátkému odpočinku a také k doplnění chybějících zásob.
Bylo 24. prosince, když lodě svazu 38 vpluly do laguny Ulithi. Toho dne ve 13.50 byl se všemi poctami přijat na palubě vlajkové lodi New Jersey admirál Nimitz, který tehdy velice promptně letadlem přiletěl z Pearl Harboru..
Již další den tedy 25. prosince 1944 Nimitz zřídil vyšetřovací soud, který měl objasnit ztrátu Hullu, Spence a Monaghanu, zjistit také všechny skutečnosti, které k ní vedly, a navrhnout taková opatření, aby se podobná tragédie už nemohla opakovat. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 412., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„Předsedou tříčlenného soudu jmenoval zkušeného námořního letce viceadmirála Johna H. Hoovera, přísedícími byli další námořní letec viceadmirál George D. Murray a velitel divize bitevních lodí kontradmirál Glenn B. Davis. Soud začínal jednat 26. prosince na palubě plovoucí základny torpédoborců Cascade, zakotvené v ulithijské laguně. Vyslechl kolem padesáti svědků, včetně admirálů Halseyho, McCaina, Bogana, Shermana, fregatního kapitána Koska a velitelů a výkonných důstojníků řady lodí. Svědectví byla podrobná a obsáhlá. Admirál Halsey ve své výpovědi tvrdě kritizoval stávající systém meteorologické služby v Tichomoří. Na otázku, zda obdržel včasné varování o tom, že se blíží bouře, odpověděl: ´Nebyl jsem včas varován, přesně řečeno, nebyl jsem vůbec varován´“.