PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 156.

Pokračujeme dále boji na ostrově Leyte na Filipínách.
Když se pak stáhlo 7. loďstvo a 38. operační svaz, jako podpora a ochrana pozemních vojsk na Leyte, převzaly, po stažení doprovodných letadlových lodí ochranu letouny 5. letecké armády generálmajora Ennise C. Whiteheada, které podléhaly velitelství Dálněvýchodního letectva generálporučíka George C. Kenneyho. Generál MacArthur nepokládal leteckou obranu Leyte za dostatečně zajištěnou, a proto požádal admirála Nimitze, o poskytnutí stíhací letecké skupiny (4 eskadry) a eskadry nočních stíhačů letectva námořní pěchoty. Mezitím se totiž ukázalo, že japonské stíhačky typu Nakadžima Ki-43 (ve spojeneckém kódu Oscar)



Nakadžima Ki-43 (Oscar). Wikipedia.

, které prováděly vždy po setmění zcela pravidelně přepady taclobanského letiště, jsou v této době až příliš rychlé a dvoumotorové noční stíhačky pozemního vojska typu P-61 (bojové jméno Černá vdova) s nejvyšší rychlostí 587 km/hod s nimi měly více nežli problémy.
Námořní pěchota užívala k nočním operacím stíhaček typu Hellcat vybavených speciálními radary a se speciálně vycvičenými piloty pro noční boj. Eskadra těchto Hellcatů (12 letadel) přilétla na ostrov Leyte z ostrova Pelleliu 28. listopadu 1944 a již 3. prosince přistály na letišti Tacloban čtyři eskadry (85 letadel) stíhaček typu Vought F4U (bojové jméno Corsair), které byly odeslané na MacArthurovu žádost z Šalamounových ostrovů. A poté již v následujících týdnech letci námořní pěchoty chránili připlouvající spojenecké konvoje, napadali japonskou námořní dopravu ve vodách Visaynského souostroví (Visayské souostroví, Visaynské moře) a vojenská zařízení na jižním Luzonu, podporovali postup MacArthurových vojsk a především ztěžovali nepříteli přísun všech posil na západní pobřeží ostrova Leyte.




Vought F4U (bojové jméno Corsair). Wikipedia.
Vítězství amerického námořnictva v bitvě o Leytský záliv pak zabezpečilo všechny MacArthurovy zásobovací trasy a zároveň tak zbavilo i Kruegerovu 6. armádu většiny hrozeb z moře. Tehdy se však ještě zdálo, že nic nenasvědčuje tomu, že by byly nějak ovlivněny strategické záměry císařského hlavního stanu, pokud se týkalo všech pozemních operací na ostrově Leyte.
Totiž dle původních japonských plánů obrany Filipín měla být na ostrově Leyte a v celé tamější jižní části souostroví uplatněna jen „zdržovací“ taktika, která měla za cíl získat co nejvíce času k posílení obrany na hlavním ostrově, kterým byl Luzon. Japonské zápisy říkají, že v řadě faktorů se ukazovalo, že japonské vrchní velení je rozhodnuto, že boj o Filipíny bude sveden právě jen a jen o ostrov Leyte. Zprvu se neukazovalo v chybné představě o ztrátách, které utrpělo americké 3. loďstvo v námořně letecké bitvě u Tchaj –wanu, a o nepřipravenosti MacArthurových vojsk, později se ukazovalo na faktor obavy, že nezískají-li spojenci na Leyte rychle letecké základny, bude obrana Luzonu a ostatních filipínských ostrovů daleko obtížnější. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 358., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů ještě další důležité údaje a podrobnosti, když dodává, cituji:
„Zejména z těchto důvodů císařský hlavní stan a velitel Jižní skupiny armád polní maršál hrabě Terauči došli k závěru, že Leyte skýtá příležitost k porážce a zničení spojeneckých invazních vojsk a že tedy rozhodující bitva o Filipíny bude svedena právě tam. Kdo nesouhlasil, byl velitel 14. japonské armády odpovědné za obranu Filipín generál Tomojuki Jamašita. Byl proti změně původního plánu a pokládal za nerozumné přesunout na Leyte vojska na úkor zajištění Luzonu. Námitky ´Malajského tygra´ však nebyly přijaty a bylo nařízeno posádku na Leyte okamžitě posílit a nepřítele zničit."



Generál Tomojuki Jamašita, Wikipedia.
Na japonské straně byl obranou ostrova Leyte pověřen velitel 35. armády generálporučík Sasaku Suzuki, který měl v té době, kdy se tam vylodili spojenecké jednotky k dispozici pro obranu 16. pěší divizi, když i s pomocnými jednotkami to představovalo 20 000 vojáků a důstojníků. Ale na Leyte ještě před vyloděním, především však po vylodění, začaly na různých místech připlouvat z ostrova Luzon ale i z okolních ostrovů další japonské oddíly. Japonci tak velmi šikovně využili dočasného oslabení spojeneckého letectva, které zde bylo popsáno, a do Ormocké zátoky na té západní straně Leyte připlouval konvoj za konvojem. Historické zápisy hovoří o tom, že do 26. října se na západě Leyte vylodilo 2 000 vojáků a to byl prý jen začátek. Přímo z ostrovů Visaynského souostroví a z ostrova Mindanaa byl v posledních říjnových dnech odeslány na ostrov Leyte jednotky japonské 30. a 102. divize.
Například i ze Šanghaje přivážely transportní lodě na Luzon 12 000 vojáků patřících 1. divizi, která byla tehdy považována za nejlepší divizi japonské armády, byly však odkloněny do Ormocké zátoky (Luzon), kam dorazily 1. listopadu 1944. Stejnou cestou přijely na Leyte jednotky japonské 26. divize. Takže pak během dvou týdnů po vylodění Spojenců na Leyte, Japonci přisunuli na tento ostrov posily v počtu kolem 22 000 mužů, a než tam pak boje skončily, jednalo se, dle zápisů, celkem asi o 45 000 mužů.


Mapa ostrova Leyte a bojové situace v listopadu a prosinci 1944.
Generálporučík Suzuki velitel obrany Leyte již 30. října přemístil z ostrova Cebu na bráněný ostrov část svého štábu v čele s generálmajorem Tomočikou a o několik dnů později jej následoval. Když se přemístil Suzuki na Leyte, okamžitě začal organizovat a připravovat protiútok proti vyloděným Spojencům.
Ve stejné popisované době, kdy v Ormocké zátoce vystupovaly z transportních plavidel tisíce a tisíce japonských vojáků, na té východní straně ostrova Leyte X. a XXIV. americký armádní sbor z 6. armády generálporučíka Kruegera pokračovaly po vylodění v postupu. Dvě divize X. sboru (1. mechanizovaná a 24. pěší) se zaměřily na útok na město Carigara, což byl důležitý silniční uzel na severním pobřeží ostrova Leyte.



Velitel 6. americké armády, generálporučík Krueger. Wikipedia.
Město Carigara totiž představovalo naprosto ideální nástupiště pro protiútok, který by směřoval ze severu do Leytského údolí, proto jej chtěl také udržet i japonský generálporučík Suzuki. Ten proto z Ormocké zátoky přesunoval v co největším spěchu k Carigaře velké posily, ale Američané dle zápisů byli přece jenom rychlejší, město obsadili 2. listopadu 1944. Odtud pak americká 24. divize okamžitě postupovala na západ podél pobřeží Carigarské zátoky a pak hned obrátila na jih po důležité silnici číslo 2, která spojuje Carigaru s městem Ormoc. Již po pár kilometrech pak vojáci americké 24. divize narazili na japonská obranná postavení, která byla vybudována v kopcovitém terénu.
Historické zápisy říkají, že se tam rozpoutala jedna z nejurputnějších bitev, jaká byla na Leyte svedena, a že se tam japonskou obranu podařilo zdolat až 14. listopadu 1944. Zcela vyčerpané jednotky americké 24. divize byly již o dva dny později vystřídány čerstvými pluky, z přisunuté 32. divize. Vystřídaná divize pak pokračovala v boji o ovládnutí takzvaného Ormockého koridoru – což byla spojnice mezi Ormockou zátokou na jihu a Carigarskou na severu.
Ve stejné době, která je právě popisovaná, se v sektoru XXIV. sboru Američanů, jeho 96. divize probíjela dál do vnitrozemí ostrova Leyte jednak na západ do vnitrozemí, jednak na sever, kde se pak spojila s jednotkami X. sboru. Americká 7. divize pak zamířila po silnici číslo 1 podél východního pobřeží Leytského zálivu na jih k městu Abuyog. Odtud poté pokračovala ostrovem přímo k západnímu pobřeží a dosáhla jej 1. listopadu v prostoru města Baybay. Tato operace Japonce zcela zaskočila, neboť pokládali tuto cestu spojující Abuyog s Baybayem za neprostupnou a vůbec tam nezajistili žádnou obranu…! A tak se náhle jejich vojska v Ormockém údolí (jehož osou byl koridor Ormoc – Caragira) ocitla pod tlakem a palbou ze dvou stran: ze severu to bylo od Caragirské, kudy postupovala na jih americká 32. divize a z jihu pak se po západním pobřeží doslova drala na sever k Ormocu americká 7. divize. Poté přešly středem Leyte, kde se táhnou horské hřebeny i oddíly americká 96. divize, které postupovaly z Burauenu za západ, kde se pak setkaly asi 20 km jižně od Ormocu s jednotkami americké 7. divize. Tohle vše znamenalo, že během třech týdnů od spojeneckého vylodění byla vojska japonského generálporučíka Suzukiho sevřena ze severu, z jihu i z východu. Generál Suzuki se ještě snažil tuto nebezpečnou situaci řešit tak, že dvě své divize vyslal z prostoru Ormocké zátoky přes pohoří na východ po cestě spojující záliv s vesnicí Jaro, nacházející se na hranici sektorů amerického X. a XXIV. sboru; tímto manévrem hodlal proniknout do boku spojeneckých vojsk. Velitel americké 6. armády generál Krueger však okamžitě kontroval protiakcí a ohroženou oblast od Jara podstatně posílil svými jednotkami.
Bylo 18. listopadu 1944, když se na Leyte dostala i americká 11. výsadková divize a byla bez jakéhokoliv zdržování zasazena v sektoru XXIV. sboru, na levém boku 96. divize. 11. výsadková divize dostala za úkol kontrolovat průchody přes pohoří ve středu ostrova Leyte a zabránit tak Japoncům v postupu z Ormocké zátoky na východ, proti celé hlavní spojenecké linii. Takto rychle a prakticky neustále uplatňovaný tlak Američanů na Japonce je vyváděl z rovnováhy a zabraňoval zároveň organizovat japonským velitelům nějakou široce založenou protiofenzívu, což byl ten zásadní účel taktiky. Japonci byly prakticky neschopni nějak své jednotky a tak vrhal Suzuki do boje jednotlivá uskupení zcela nekoordinovaně, a tato taktika boje, nemohla zcela samozřejmě proti dvojnásobně silnějšímu nepříteli, Američanům, uspět.
V takto vzniklé zoufalé situaci, ve snaze znovu získat iniciativu, se Japonci pokusili svými leteckými výsadky, vyřadit z činnosti Američany získaná letiště v Dulagu a Taclobanu a také v oblasti Burauenu pak letiště Buri, Bayag a San Pablo, ochromit tak aktivitu spojeneckého letectva a pak zahájit rozhodující protiútok silami své 16. a 26. divize.
Plán generálporučíka Suzukiho zněl, že japonské velké dopravní letouny přepraví na Američany obsazená letiště demoliční skupiny. Současně, s těmito demoličními skupinami, budou vysazeni nad letišti japonští parašutisté, kteří pak s oddíly japonské 16. a 26. divize, útočícími z centrálního pohoří, prostě a jednoduše letiště obsadí.