PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 159.

Minule jsme končili napadením amerického torpédoborce Edwards, třemi japonskými torpédovými letouny, které prakticky skončilo dobře.




Mapa ostrova Leyte a bojové situace v listopadu a prosinci 1944.
Jenomže ono uplynulo jen několik málo sekund a od Leytského pobřeží vyrazil další kamikaze, který si to zamířil opět k torpédoborci Lamson. Tento torpédborec sice ještě stačil proti japonskému kamikaze obrátit svá protiletadlová děla hlavní baterie, poté se snažil o ostrý obrat, jenomže letoun, který přilétal ve výšce deseti metrů nad hladinou moře, narazil svým pravým křídlem na komín číslo 2, otočil se kolem své osy a poté dopadl na palubu lodi. Puma, kterou kamikaze nesl, okamžitě explodovala stejně jako jeho palivové nádrže a pak se celá střední část torpédoborce Lamson změnila v jedno ohnivé peklo. Plameny šlehaly až nad stožáry lodi. Celkem 50 mužů bylo zraněno a 21 jich bylo zabito, z nich pak většina uhořela v kotelně číslo 1, odkud se nemohli dostat, protože při výbuchu pumy došlo k poškození a byly zablokovány poklopy únikových průlezů, jak vypovídají historické zápisy. Ty také říkají, že k hořícímu torpédoborci Lamson připlula záchranná vlečná loď ATR-31, která převzala raněné a pomohla při hašení lodi. Všechno však nasvědčovalo tomu, že rozpoutané ohně jsou vlastně nezvládnutelné a brzy mohou dosáhnout i prostory skladiště munice. Kapitán W. M. Cole, velitel 5. divize torpédoborců, do které patřil i torpédoborec Lamson, ihned nařídil potopení hořícího Lamsonu.
Ale o nějakou chvíli později přišly další, přesnější zprávy, které naznačovaly, že situace možná není zcela beznadějná. Kapitán Cole tedy svoje rozhodnutí rychle pozměnil, a především díky úsilí vlečné lodi se skutečně zdařilo, a šíření požárů na Lomsonu bylo zastaveno a nakonec jej záchranná družstva dostala pod kontrolu.
Následně pak vlečná loď ATR-31, vzala poškozený Lamson do vleku a Coleho torpédoborec Flusser zůstal nablízku, to aby obě tyto lodě, které musely plout pomalu, mohl chránit. Jak svou funkci plnil torpédoborec Flusser, říká i další zápis, který v americké historiografii nalezl a popsal český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 368, 369., když píše, cituji:

„Svou funkci plnil tak důsledně, že při odrážení dalších japonských náletů spotřeboval veškerou munici jak pro hlavní děla, tak i pro protiletadlové zbraně, což byl případ v historii námořních bojů v Tichomoří zcela ojedinělý. Musel jej proto vystřídat torpédoborec Reid. Ráno dorazily z Leytského zálivu křižníky Portland a Nashville s dvěma torpédoborci a Lamson a ATR-31 doprovodily až do bezpečí zátoky San Pedro.“

Lodi Strublovy útočné skupiny 78.3 čelily 7. prosince 1944 útokům japonských letadel takřka celých deset hodin. Teprve za soumraku, když obeplouvaly lodi jižní cíp ostrova Leyte a blížily se k Surigaoskému průlivu, ustaly japonské nálety. Útočná skupina 78.3, sice tehdy ztratila dva torpédoborce zcela, a další dva byly vážně až těžce poškozeny, ale svůj úkol operační skupina splnila. Vysazení americké pěší 77. divize v Ormocké zátoce prakticky přeťalo hlavní zásobovací linii japonských vojsk na ostrově Leyte, a dle generálporučíka Kruegera, velitele americké 6. armády, to byla rozhodující akce v leytské operaci.
Bylo 10. prosince 1944, když americká 77. pěší divize obsadila město Ormoc. Z jihu, od Baybaye k ní postupovala po pobřeží 7. divize a dne 11. prosince se její předsunuté jednotky spojily s oddíly 77. divize. Pro do té doby se bránící Japonce na západním Leyte, vznikla situace, že byli nuceni se stáhnout do hornaté oblasti ve vnitrozemí. Když pak americká 77. divize upevnila své postavení kolem Ormocu mohly její oddíly vyrazit dále na sever k městu Valencia, což byl vlastně klíčový bod celého Ormockého koridoru. I když Japonci město Valencia odhodlaně a zuřivě bránili, město přesto 18. prosince padlo. Po krátkém odpočinku pak, americká 77. divize obnovila postup na sever, kdežto od Carigarské zátoky útočila vstříc americká 32. pěší a 1. mechanizovaná divize, z XXIV. sboru. Americká 32. divize byla v té době zásobována výsadkovými plavidly, přistávajícími v Carigarské zátoce, ovšem v mnohem horší situaci se ocitla 1. divize, která postupovala vnitrozemím. Totiž tam na promáčených stezkách v džungli nebyla žádná technika nic platná a její vojáci museli všechny zásoby a munici donášet až na linii fronty.



Filipínští dobrovolníci nesou zásoby 12. jezdecké brigádě, foto je majetkem Wikipedia a zde bylo zmenšeno.


https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Dle i Wikipedie je vidět, jak velice pracný musel být pak třeba odsun raněných. Je celkem jasné, že při takovémto terénu nebyl nalezen vhodný prostor k přistání lehkých přepravních letadel, takže i právě raněné museli odnášet též filipínští nosiči a to až na místa, kde je poté mohly převzít obojživelné traktory.
Je však nutno dodat, že i přes všechny tyto obtíže se americký postup nikdy nezastavil. Bylo 19. prosince 1944, když 1. mechanizovaná divize dosáhla Ormockého koridoru, a přerušila tak zásobovací linii, která sloužila japonským jednotkám čelícím 32. divizi a o dva dny později se setkala s předsunutými oddíly 77. divize, která postupovala z jihu. Ormocký koridor se tak dostal do rukou Američanů. Konečně tím skončil boj o Japonci nejurputněji bráněnou část Leyte (ve velice těžkém terénu) a japonská vojska rozdělená na izolovaná uskupení, se musela stahovat do relativního bezpečí, které jim poskytovaly vnitrozemské horské hřebeny, nebo na západ na poloostrov San Isidoro.
Dne 25. prosince se pak vylodily jednotky 77. divize v Palomponu na západním pobřeží poloostrova San Isidoro a Japonci tak zcela ztratili poslední důležitý přístav, přes který k nim ještě přicházely na ostrov Leyte posily a všechny zásoby.
V těchto momentech vlastně MacArthurova vojska ovládala všechny hlavní zásobovací a komunikační linie Japonců a generál tak mohl s klidným svědomím a oprávněně prohlásit, „že boj o Leyte je zcela rozhodnut“. Podobně pak tomu bylo v tuto dobu i na Samaru.




Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.

Na Samaru byla již od počátku situace podstatně jednodušší a jednotky 1. mechanizované divize, které se na ostrově vylodily dne 24. října, svedly tehdy velice tvrdé boje pouze o silně bráněné město Wright na jeho západním pobřeží. Samotné město Wright jednotky 1. mechanizované divize obsadily 8. prosince 1944, a poté19. prosince ovládly Calbalogan, hlavní město provincie. S velkou pomocí filipínských partyzánů byl pak japonský odpor na ostrově Samar zlomen.
Bylo 25. prosince 1944, když nejprve generál MacArthur poblahopřál veliteli 6. armády Kruegerovi k obsazení Palomponu, a poté vydal oficiální komuniké, ve kterém oznámil, že „operace Leyte-Samar může být považována za skončenou s výjimkou menších vyčišťovacích akcí“. Bylo to vlastně podobné, jako u mnoha dalších tichomořských ostrovů, že když skončil organizovaný odpor Japonců, ještě zdaleka to neznamenalo nějaký konec všech bojů. K tomu podává již obvyklé doplnění s historických zápisů doby, český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 370, cituji:

"Přestože z asi 65 000 Japonců, kteří na Leyte bojovali, jich ke konci prosince 1944 zůstalo na živu jen kolem 15 000, stále ještě představovali sílu jedné divize fanatických bojovníků odmítajících se vzdát. K ´menším vyčišťovacím akcím´ byl MacArthur nucen nechat na Leyte celý XXIV. sbor. Protože 6. armáda se připravovala k vylodění na Luzonu, její velitel generálporučík Krueger předal 26. prosince velení nad americkými jednotkami na Leyte veliteli 8. armády generálporučíku L. Eichelbergovi.
25. prosince, ve stejný den, kdy MacArthur ohlásil vítězství, uvědomil generál Jamašita ze svého manilského velitelství generálporučíka Suzukiho (velitele japonské 35. armády), že ostrov Leyte považuje za ztracený a ty jednotky 35. armády, které se nepodaří evakuovat na jiné středofilipínské ostrovy, se už musí na Leyte o sebe postarat sami. Pak následovala další depeše vysvětlující, že generální štáb rozhodl soustředit se na obranu Luzonu, a vyjadřující Jamašitovu lítost nad osudem tisíců vojáků zůstávajících na Leyte."




Generál Robert L. Eichelberger (foto 1943).Wikiepedia.

Vše co se pak stáhlo povětšinou z japonské 35. armády do horských džunglí, jednalo se o nevelký počet vojáků, se ještě pokusilo na člunech dosáhnout 20 mil vzdáleného ostrova Cebu. Při těchto nebezpečných plavbách japonská plavidla nelítostně a urputně napadaly americké letouny a především pak rychlé motorové čluny operující ze základny v Ormocké zátoce. V týdnu od 27. ledna do 3. února roku 1945, zničila pak 77. divize velkou skupinu Japonců, která byla soustředěna v horách u západního poloostrova San Isidoro, ale na Leyte stále ještě zůstávaly dál tisíce japonských vojáků, kteří stále čekali na plavidla, která si je odvezou. Ovšem tady se skutečně jednalo jen o marné naděje, japonské vrchní velení v této době mělo již zcela jiné starosti, než aby se pokoušelo o nějaké organizování záchrany zbytků poražené armády. Jen například dne 17. března připlula dvě plavidla, která dle zápisů vzala na palubu generálporučíka Suzukiho a část jeho štábu. Po hrůzné plavbě plné nebezpečí Suzuki dosáhl 24. března ostrova Cebu a v polovině dubna pak, při pokusu přeplavit se na Mindanao, napadly jeho loď americké bombardéry a generál Suzuki byl při tom zabit.





Generál Sosaku Suzuki, velitel 35. armády. Wikipedia.