PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 165.




6 . Army Operace Mindoro, Marinducké ostrovy 13. 12. 44 až 24. 1. 45. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Mindoro

V minulem článku jsme končily útokem amerického letectva a manévrem motorových torpédových člunů v prostoru japonského nájezdu lodí kontradmirála Kimury. Bylo na konci ještě řečeno, že vlastním letectvem a jeho pumou, byl poškozen jeden PT-77, na kterém byly takřka všichni členové posádky zraněni. Ale asi o něco hůř na tom všem byly o chvíli později pak Japonci.
Historické zápisy totiž dál říkají, že nečekaná intenzita amerických leteckých útoků musela zřejmě kontradmirála Kimuru zcela vyvést z míry. Bylo to totiž jasně patrné z jeho váhavého a opatrného postupu vpřed. Teprve ve 20 hodin 15 minut se přiblížil k ostrovu Mindor na vzdálenost pěti mil a až ve 22 hodin 40 minut začal ostřelovat pobřeží a oblast San José. Japonské ostřelování trvalo přibližně 40 minut, palba to však byla nepřesná – dle zápisů způsobila jen zanedbatelné materiální škody, a dokonce ani jeden ze spojeneckých vojáků nebyl zraněn.
Bylo krátce před půlnocí, když se svaz kontradmirála Kimury začal vysokou rychlostí stahovat směrem na sever, aby se dostal z dosahu spojeneckých letadel. V tu dobu Kimura nemohl vědět, že jednomu nebezpečí unikal, ale tomu druhému nebezpečí plul v ústrety. Totiž narazily na dva motorové torpédové čluny, pod velením poručíka P. A. Swarta, které se v odpoledních hodinách 26. prosince zdržovaly u severního pobřeží Mindora, kam byly tehdy vyslány, aby podpořily filipínské partyzány, a poté operovaly v této oblasti. No, a když přišel Kinkaidův rozkaz soustředit všechny čluny k obraně ohrožené jižní části ostrova, poručík Swart se nejvyšší rychlostí tehdy vracel podél pobřeží na jih. Dle zápisů asi 50 minut po půlnoci z 26. na 27. prosince se takřka na půl cesty setkal s ustupujícím japonským svazem Kimury. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 388., z amerických a japonských historických pramenů poté dodává, cituji:

„Na Swartův člun se zaměřil světlomet a japonská děla zaburácela. Zatímco Swart byl donucen hledat záchranu v divokém kličkování, druhý člun s velitelem mladším poručíkem Harrym E. Griffinem vyrazil do útoku. V 1 hodinu 5 minut ze vzdálenosti dvou mil vypálil dvě torpéda. Za tři nebo čtyři minuty se ozval výbuch a z 2 100tunového torpédoborce Kijošimo, jednoho z nejnovějších a nejlepších torpédoborců japonského loďstva vyšlehly plameny. Netrvalo dlouho a potopil se.
Ve 2 hodiny ráno 27. prosince se již Kimurovy lodi dostaly mimo akční rádius amerických letounů. Vzhledem k dosaženému výsledku však nemohl admirál Tojoda jejich výpravu k Mondoru hodnotit jinak, než jako totální neúspěch.“



Kontradirál Usumu Kimura, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Kimura_Susumu

V dalších dnech po 27. prosinci pak zažívaly spojenecké konvoje horké chvíle, když přivážely k ostrovu Mindor zásoby, jako je letecký benzín, torpéda, pumy a vůbec veškerý potřebný válečný materiál včetně proviantu. Totiž to na ně nepřetržitě útočila japonská kamikaze
a ani skutečně silná spojenecká stíhací ochrana, jim nezabránila řadu potřebných plavidel poškodit a několik dokonce zcela zničit. A takto pak pokračovaly japonské nálety i v prvních dnech roku 1945 Jak říkají historické zápisy, poslední nálet kamikaze na Mindoro se odehrál v odpoledních hodinách 4. ledna a jeho obětí se tehdy stala nákladní loď typu Liberty, plně naložená municí. Při tomto obrovském výbuchu se loď rozpadla na kusy, z její posádky tvořené 71 námořníky obchodního loďstva se nezachránil ani jeden. Exploze lodi Liberty s municí byla tak silná, že dva motorové čluny, které se nacházely ve vzdálenosti 40 metrů, byly doslova vyzvednuty nad hladinu, těžce poškozeny otřesy a padajícími troskami a dva muži z jejich posádek byli zabiti a 10 jich bylo zraněno. K dalším poškozeným plavidlům pak ještě patřila dál kotvící minolovka, cisternová loď a také výsadkový pěchotní člun. Již ale další den Japonci všechnu svou pozornost ve vzduchu soustředili na početné konvoje, které mířily k Lingayenskému zálivu u ostrova Luzon.
Bylo 1. ledna 1945, když za ostrov Mindoro převzala odpovědnost americká 8. armáda a všechny jednotky americké 6. armády generála Krugera se stáhly k reorganizaci a k doplnění, aby byly připraveny k nasazení do boje o ostrov Luzon. Brigádního generála Dunckela vystřídal velitel 24. pěší divize generálmajor Roscoe B. Woodruff. Ještě den předtím Japonci zorganizovali jediný vážnější pokus o napadení letiště San José svými oddíly pozemních vojsky. Bylo to asi 400 mužů, kteří se přepravili na člunech z Luzonu na severovýchodní pobřeží Mindora a ve spojení se zbytky ostrovní posádky se snažili proniknout k letišti. Na začátku postupovali po vychodním pobřeží od hlavního města Calapan k jihu, podařilo se jim obsadit významné středisko Pinamalavan, jenomže 11. ledna 1945 byli vyslanými sem jednotkami americké pěchoty rozprášeni. Generálmajor Woodruff se svými muži se ani nesnažil zlikvidovat všechna izolovaná ohniska japonského odporu. Kolem letišť v oblasti San José nechal vytvořit jen silnou obrannou linii, za kterou byl schopen odrazit jakýkoli překvapivý útok a starost o roztroušené skupinky japonských vojáků ponechal na filipínských partyzánech. 26. ledna byla v San José uvedena do provozu konečně i ta třetí přistávací dráha a pomocné oddíly začaly pracovat na čtvrté, která byla určena pro těžké bombardéry.
Dne 2. ledna obsadil oddíl americké pěchoty přepravený tam výsadkovými čluny, ostrůvek Marinduque, který se nachází východně od Mindora, a který ovládá přístupy k jižním částem ostrova Luzon, k poloostrovům Batangas a Bicol. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 389., z amerických a japonských historických pramenů poté dodává, cituji:

„Cílem této operace bylo vyvolat u japonského velení podezření, že k vylodění na Luzonu spojenci zvolili jeho jižní část, konkrétně poloostrov Batangas. Generál Jamašita se také dlouho obával, že k tomu skutečně dojde“.

Když se srovnává dobývání Leyte s krátce nato zahájenou luzonskou operací, může se někomu snad zdát, že obsazení ostrova Mindoro, bylo vlastně nějakou takovou bezvýznamnou operací, či akcí. Ale tak to není. Tahle operace totiž byla důležitým krokem k získání a ovládnutí vzdušného prostoru v oblasti severních a středních Filipín. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 390., z amerických a japonských historických pramenů poté dodává, cituji:



„Armádní letouny startující z nových letišť kolem San José chránily početné invazní konvoje směřující do Lingayanského zálivu na Luzonu. Navíc zcela přerušily nepřátelské komunikační linie spojující Luzon se střední a jižní částí souostroví, čímž bylo japonskému vrchnímu velení s konečnou platností znemožněno odesílat do těchto oblastí z Luzonu posily a válečný materiál (leden 1945).“

Stále však trvala hrozba masového nasazení sebevražedných pilotů japonského Speciálního útočného sboru, a tak učinili admirála Halsey a nový velitel 38. operačního svazu viceadmirál John S. MacCain, a to ještě předtím, než svaz vyplul z atolu Ulithi k Filipínám k podpoře mindorské operace, několik významných opatření ke zvýšení jeho obranyschopnosti. Prvým opatřením byla reorganizace, kdy namísto čtyř operačních skupin byly zřízeny pouze tři operační skupiny, ale každá s větším počtem letadlových lodí a mnohem silnějším ochranným doprovodem.
A tak když pak svaz opouštěl 11. prosince 1944 lagunu v Ulithi zahrnoval celkem 7 těžkých letadlových lodí třídy Essex, 6 lehkých letadlových lodí, 8 bitevních lodí, 4 těžké a 11 lehkých křižníků a také více než 50 torpédoborců. Všechna tato plavidla pak byla rozdělena do operačních skupin 38.1 kontradmirála Montgomeryho, 38.2 kontradmirála Bogana

Kontradmiral Gerald F. Bogan, Wikipedia.
a 38.3 kontradmirála Shermana. Spolu s operačními skupinami vyplula i zásobovací skupina 3. loďstva, které velel kapitán Jasper T. Acuff. K ní náleželo ještě též 12 cisternových lodí, 3 vlečné lodi, 5 torpédoborců, 10 eskortních torpédoborců a 5 eskortních letadlových lodí vezoucích náhradní letouny.
Velmi důležitá a další změna souvisela i se složením palubních leteckých skupin na těžkých letadlových lodích. Totiž původně měla každá těžká letadlová loď kolem 38 stíhaček, 36 střemhlavých bombardérů a 18 torpédových bombardérů. Po novu tvořilo leteckou skupinu na těžké letadlové lodi v průměru 73 stíhaček, 15 střemhlavých a 15 torpédových bombardérů. Počty palubních bombardérů bylo možno po novu radikálně snížit, to protože, po velice speciálních změnách a úpravách, byly stíhačky typu Hellcat a Corsair schopny nést až tisíc kilogramů pum, což vlastně znamenalo, že se z nich styly universální letouny: mohly vzlétat k náletům vyzbrojeny pumami – a přitom vůbec nepotřebovaly na rozdíl od bombardérů ochranný stíhací doprovod, mohly napadat útočící japonské letecké formace a mohly i plnit úlohu stíhací ochrany loďstva. Ze všeho popsaného to znamenalo, že efektivnost palubních leteckých skupin se tím téměř zdvojnásobila.