PALBA.CZ

Listy našich vojáků

Episoda z bitvy u Tomašova

Raněný vojín zaslal tento úryvek ze svého deníku: Rozvinuli jsme se v bitevní řady a stále postupovali "jako by se nechumelilo" k vesnici. Rusové měli obsazeno protější návrší a asi 1200 kroků za ním byli zakopáni. My na ně útočili z nechráněné, bažinaté prostory, kdež zapadali jsme až po pás do rašelinného bahna. Došli jsme asi 1000 kroků k osadě, když tu již zadunělo to na výšině v dáli a obláček tmavého dýmu nad levým naším řetězem označoval první ruský šrapnelový pozdrav - A po chvilce obláčky bílé i tmavé ponenáhlu se množily, vzduch vlnil se duněním a občas projel jím nad hlavou ostrý bzikot. Smrt letěla dále. Ruská artilerie střílela velmi zostra. Ovšem, je to přirozené. Byla ve vyčkávacím postavení, na domácím známém terrainu a pravděpodobně měla všechny distance přesně odměřeny. Ruský olivově zelený šat hodil se k půdě tak, že je nebylo ani viděti. Pomalu, krok za krokem postupujeme vpřed a obsazujeme první ruskou vesnici s typickým, pravoslavným kostelíkem, jehož stříbřité vížky svítily do kraje v žáru slunečním. Když dostaly se přední řady do bažin za vesnicí, začal boj puškový. Ovšem, stříleli jsme jen tam, kde jsme tušili ne- přítele, viděti nebylo nikoho. Nyní také začaly za našimi zády hovořiti naše baterie a bílé obláčky již pluly nad hlavami ne- přítele. Hned první střely ukázaly se býti účinnými. Po hodinné asi palbě Rusové zvolna opouštěli své zákopy a dávali se na ústup. Hnali jsme se nezadržitelně za nimi. Zvláště rychle postupovali jsme na levém křídle, kdež dostali jsme se Rusům v bok. Nohy bořily se do rašeliny, boty byly plné, pot potokem se lil, každý zemdlen k smrti - než stále "Ku předu!" Nadšení a vášeň, ly mocné složky, jichž výslednicí skoro vždy vítězství bývá, uchvátily nás v mocná svoje pouta: Zvítězit, dokázat svou větší zdatnost! A vzduchem chvějí nejrůznější sirény. V polovici návrší vidíme již první zraněné. Zůstávám skryt za hromadou země. Kulky bzučí a fičí nad hlavou, jako roje čmeláků. Přicházejí lehce ranění ukrýti se před střelami. Ten krvácí z nohy, ten má prostřelenou ruku, onomu utrhl šrapnel tři prsty u pravé ruky a zakrvácené cáry zavazuje do obvazu. Opodál, mezi záhony bramborů, válejí se a naříkají těžce zranění. Asi dvacet kroků od nás vydechl ruský mužík. Ústa pootevřená, údy strnule napjaty. Jiný, roztříštěnou hlavu přikloněnu maje ke hrudi, dřímá již věčný sen. V tom přiběhnou naše posily a s nimi dávám se kupředu. Kamarád vedle se nadzdvihuje a praví s humorem: "Počkej, já jim tam pošlu pár čmeláků!" Jiný, byv střelen, volá: "Už mne zobla!" - atd. Po pěti minutách se zdviháme a dosahujeme hřebenu návrší - je dobyto. Perný, krvavý to kus práce! Rusové ustoupili do vesnice v údolí a zakopali se zase na návrší protějším. Na levém křídle obsadili naši již také les, kdež měli Rusové na stromech umístěny tři strojní pušky. Mužstvo u nich bylo pobito a pušky ukořistěny. Asi dvě setniny dostávají se v bok ruské artilerii, skryté ve vesnici a zmocňují se čtyř děl, která se učinila nepotřebnými. Zatím stále naše granáty a šrapnely bzučí nám nad hlavami a bijí do ruských opevnění a kanonů. K sedmé hodině večerní utichá dělostřelecký boj a panuje střelba pušková. Zvláště strojní pušky chrlí smrtonosné střely do řad nepřátelských. Po půl hodině přestává boj docela. Jen tu a tam padne rána a pak dost. Po boji ubírají se zranění za ustavičného volání "sanitét" k obvazišti. Když dobelhali se první ranění do vesnice, kde se obvazovalo, uvítáni byli palbou zbylého obyvatelstva. Ve chvíli však tu bylo půl škadrony dragounů, záškodníci pochytáni, sami byli nuceni vykopati si hroby a pak byli zastřeleni. Vesnice, čítající přes dvě stě čísel, jim zapálena. Červená zář polila bojiště. Rusové ustoupili asi 6 km od hranic.

Život v zákopech v Srbsku

Stmívá se. Večer. Před chvílí nádherný svit měsíce, hvězdná noc teď padá mlha. "Fijú, fijú" hvízdají ve vzduchu nepřátelské kulky. Jinak je ticho. Kolem nás všechno odpočívá. Sotva možno uvěřit, že tady tisíce a tisíce pušek a děl, sršících obyčejně oheň, leží nyní jako neživé proti sobě. "Fijú, fijú" zní nocí, jinak nic se neozve, přece všude napjatá pozornost, ostražité oči pronikají temnotu terrainu do předu. Jako strašidelné postavy míhají se siluety patrol ve spojovacích zákopech. Sedím ve své podzemní chýši při svitu svíčky a mé ucho, navyklé bojovné vřavě, nemůže se jaksi spřátelili s dnešním tichem, "Fijú, fijú" - hvízdají ojedinělé nepřátelské střely. "Táá-ta-táá!" Telefon volá. "Haló! Haló! Kdo tam? Zde... tý prapor... Děkuji! Stane se! Dobrou noc!" "Ordonanz!... Zu Befehl! ..." Dávám rozkaz. Opakuje. Tiše zaznívají jeho kroky. Část důstojníků spí, druhá má službu. "Táá-ta-táá!" volá telefon. "Prosím, pane setníku, k telefonu. Plukovní velitelství volá" hlásí voják u telefonu. "Haló! Haló! Zde setník N N... Ano, prosím! Pane adjutante, tužku, papír, pište! Depeše zní: Rusové odraženi, Srbové ustupují tam a tam, tolik a tolik zajatců. Němci postupují na a přes ... Bravo! Hurrá! Děkuji, dobrou noc!" Tak se dovídáme také my na jihu, čeho dobyli naši kamarádi a spojenci na severu a na západě. Radostně a vesele sdělují to důstojníci mužstvu. Tváře zazáří, oči se zalesknou ze zarostlých i z bezvousých obličejů. Všichni jsou na místě, každý je celý muž a hledí denně bez bázně smrti v tvář. Sedím tu zadumán, kouřím cigaretu ještě z domova přivezenou a hledím na šálek čaje s rumem. "Fijú, fijú" - hvízdalo povětřím, pak zase je chvilku pokoj. Jen vojáci stojí ještě ostražitěji u svých pušek. Proč jen jsou vojáci tak tiší? Proč nestřílejí? Trpělivost!... Lehoučký šumot před našimi zákopy... je to zvadlé listí. Naše patroly plazí se po břiše k nepříteli. Troufalí a bojechtiví hoši jsou to, kteří se dobrovolně hlásili. Důstojníci i mužstvo stojí obezřetně u pušek, aby ihned mohli přispěchati odvážným kamarádům ku pomoci, bude-li toho třeba. Trapné čekání. Nikdo ani nedýše. Za nedlouho opět šustot listí, náhle zablesknutí... bum! ... dům před naší frontou vylétl do povětří. A dříve ještě, než překvapený nepřítel zahájil palbu, hlásí navrátivší se patrola: "Pane setníku, poslušně hlásím, že rozkaz je vykonán!" Překvapený nepřítel brání se hromovou střelbou. "Fijú, fijú" - hvízdá to nad našimi hlavami. Netrvá to však dlouho. Naše dělostřelectvo záhy umlčí nepřítele. Opět ticho, jen ojediněle sviští vzduchem "fijú, fijú!" Vpravo od nás slyšíme temné dunění: "Bum bum!" Aha, ...tá divize útočí. "Plič ššš-plač bumm!" Pozdrav z druhého tábora a vzduch nad našimi hlavami brázdí nepřátelský šrapnel, určený našim hodným hochům od dělostřelectva. Bujné, skoro skotačivé "bum, bum" naší artilerie vyrozumívá nás a také nepřítele, že netrefil... Zase trochu ticho... Jen ojediněle hvízdá "fijú, fijú..." Zdá se, jako by nyní všechno spalo. Náhle zas: "Bum, ššt!" - světelná patrona osvětlila nepřátelské posice. Vidíme, že Srbové jsou také na stráži. Tak střídá se "fijú, fijú" a "bum, bum, ššt, bum" po celou noc až do svítání. Mlha houstne. Slunce pokouší se pomalu proniknouti... a když se ob- jeví v zářící kráse na horizontě, vidíme naše vojáky spokojeně seděti u jejich horké kávy v nové pozici, kam až se během noci propracovali přes všecky ty "fijú, fijú". Jiní odpočívají, aby večer mohli zase bojovat se svěžími silami ... neboť měsíc je naším sluncem. "Táá-la-táá. Haló! Haló! Dnes v noci přišli jsme zase blíže k nepříteli." Tak to zní telefonem se všech stran a horlivé ruce kreslí na papíře, co naši stateční hoši kreslili v noci s puškou a lopatou na matičce zemi. V noci se na prvních čarách pracuje a vzadu odpočívá, ve dne je to opačně. Dlouhá jitrnice zdvihá se a stoupá k nebi. To je balon. "Bum, bum!" ze všech stran. Naše dělostřelectvo střílí také ve dne a z balonu pozoruje se účinek střelby. Nad hlavami našich lidí hřmí to nepřetržitě, ale nikoho to už neruší; zvykl si na to a spí spánek spravedlivých. Blíží se poledne. Jakési bručení ve vzduchu a majestátně, jako orel, letí mračny náš aviatik. Bílé obláčky ukazují marnou námahu srbského dělostřelectva. V zákopech je živo. Oběd chutná. Listy z domoviny se rozdávají a ve skupinách čtou se noviny. Sem tam zahvízdne to "fljú, fijú", ale naši hoši to neslyší. Vlevo od nás jsou myslivci, Vídeňáci. Neumějí maďarsky, naši synové pusty nerozumějí ovšem zase německy, a přece spolu mluví a baví se.


Pokud vás tyto dopisy vojáků přímo z bojiště roku 1915 budou bavit, tak můžu zpracovat i další.