PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 63.
Boje v Milneově zátoce (Milne Bay).




Vylodění japonských oddílů v Milneově zátoce (Milne Bay) a jejich konečný ústup. Foto situačních náčrtů je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonci chtěli podpořit útok, který jejich jednotky provedly dne 21. července 1942 u Bony a Gony tak, že ještě vylodily v tzv. Milne Bay (Milneova zátoka), tedy na východním výběžku Nové Guinei, své oddíly. Velitelství Císařské armády tím sledovalo roztažení sil Australanů na Nové Guinei, které ještě více ohrozí jejich boj před Port Moresby. I proto se japonské výsadkové síly, dne 25. srpna 1942, vylodily v zátoce Milne Bay. Útočící Japonci tam vylodily přibližně o něco víc než tisíc mužů a počítalo se s tím, že ještě více než další tisíc se tam vylodí, aby celý výsadek posílilo.
Cílem prvního vylodění v Milneově zátoce bylo tamější spojenecké letiště. Japonský výsadek měl spojenecké letiště buď zlikvidovat, nebo jej obsadit tak, aby se z něj stalo předpolí pro pozdější postup na Port Moresby, které měly dva takto vzniklé japonské oddíly – jeden od Kokodské stezky a ten druhý od Milne Bay dobýt a obsadit. Japonské velení pevně věřilo, že takové vylodění určitě dopomůže k obsazení velice potřebného a strategicky důležitého přístavu Port Moresby.



Zde viz mapu, na které je Milne Bay, Milneova zátoka. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla zmenšena. Patrna je i Bona, Kokoda, spojení pak vede po Kokodské stezce k Port Moresby a také je zachycena i Salamaua a Lae.
K odvrácení nebezpečí Spojenci vrhli do bojů v Milneově zátoce veškeré dostupné oddíly, „i když jejich síly odčerpala japonská ofenzíva přes hřebeny pohoří Owena Stenleyho“. Ještě před japonskou agresí se v Milne Bay nacházela velká, velice moderně vypadající, udržovaná, kokosová plantáž, jejíž zařízení mělo i malou přistávací plochu, která sloužila pro menší letadla (viz úvodní mapu). Japonským plánem po obsazení této plochy a zátoky bylo, zřídit tam hydroplánovou základnu na ostrůvku jižně od zátoky. Jenomže Australané a Američané Japonce předběhli a pustili se do stavby první přistávací dráhy na začátku druhého červnového týdne roku 1942. Všechny tyto aktivity však neunikly japonskému průzkumu a jejich velení bylo jasné, jak velké ohrožení jejich všech plánů může toto letiště v Milneově zátoce představovat.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 155., a český spisovatel, historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. (*1980), v knize – Válka stínů – Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, str. 45., 46., píše, cituji:
„Zpočátku nebyla spojenecká přítomnost v oblasti silná, pouze oslabený prapor z australské 2./14. pěší brigády, protiletadlový oddíl, pobřežní dělostřelecký oddíl americké armády (127 mm děla, protiletadlové kanóny a hlavně příslušníci amerického armádního ženijního sboru s těžkým vybavením).“ Český historický spisovatel Hubáček Miloš, ve své knize – Ofenzíva v Pacifiku na str. 42., pak doslova ještě píše, cituji:

„K dopravě zásob do Milnea Bay Spojenci využívali nizozemského obchodního loďstva, které před válkou tvořilo v oblasti důležitou součást námořního dopravní infrastruktury. Menší i větší parníčky pod velením nizozemských kapitánů byly v neustálém ohrožení, většina z nich zůstávala zoufale nevyzbrojená a představovala pro japonské letectvo vítanou kořist. Jen během operací v Milne Bay jich několik šlo ke dnu i s posádkou.“

První spojenecké letouny přiletěly mezi 22. a 25. červencem, zatímco se pracovalo na druhé a vzápětí třetí vzletové ploše. Kromě amerických letců, leteckého personálu a ženijních oddílů se do prostoru, k 11. srpnu, přesunula 2./7. australská brigáda, vedená generálem Johnem Fieldem. Brigádu skládající se ze tří praporů (9., 25. a 61. prapor) posílili protitankoví dělostřelci, dvě baterie protiletadlového dělostřelectva (jedna lehká a jedna těžká) a rota ženistů.



Zde viz foto brigádního generála Johna Fielda, foto je majetkem Wikipedie a Válečného muzea a zde byl zmenšeno.
Nejprve sloužila většina veškerých mužů z těchto oddílů jako pracovní čety a stavební jednotky. Až posléze se k nim přidaly i menší skupinky domorodých dělníků Ještě po nějaké době, se k Milne Bay přesunula 2./18. pěší brigáda, které velel generál George Wooten. Její velkou předností bylo, že měla válečné zkušenosti, neboť prošla obléháním Tobruku v Africe.
Bojovou hodnotu 2./18. pěší brigády generála Wootena, si tehdy dobře uvědomoval velitel celé základny John Field a držel si je v záloze. To aby je mohl rychle nasadit na jakémkoliv kritickém místě a dělal dobře.
V druhé polovině srpna se pak na základně v Milne Bay nacházelo o něco méně než 9 000 Australanů a Američanů, ze kterých byla asi polovina počtu vycvičených pěšáků. Je jasné, že jejich hodnota se však snižovala s každým dnem jejich pobytu na základně. Ale to i proto, že tam byla nedostatečná preventivní zdravotnická opatření, zejména co se týče malárie. Byla to právě malárie, která znamenala velké ztráty mužstva a důstojnického sboru – „ mnoho vojáků prostě onemocnělo a bylo neschopných práce a následně i boje“.
Výše uvedené historické zdroje říkají, cituji:
„Letecká základna v Milne Bay mohla sice představovat strategický cíl, přesto byla také peklem na zemi – kolikrát se toto rčení opakuje v souvislosti s kampaněmi na Nové Guinei? – pro veškerý personál letiště a pro piloty. Zde je nutné připomenout, že kromě AIF – australských pozemních sil – se z bojišť v Evropě vrátili taktéž letci. Často zkušení, protřelí válečníci, s nimiž císařští orli – japonští piloti -, tehdy považovaní na asijském válčišti za neporazitelné, měli ohromné problémy.“
Jeden z australských pilotů, který byl William Garing, popsal, jak tragické podmínky zažil právě na letecké základně v zátoce Milnea Bay. Historickým podkladem je zde: Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 254., cituji:
„Byl to hrozný kraj s jednou malou přistávací plochou nacpanou mezi pobřeží a pohoří Starling. Každou noc pršelo. A tamější bahno je nepopsatelné. Nebyl tam žádný zpevněný terén ani zařízení pro odvádění dešťové vody. Na ploše byly drátěné desky, které měly zabezpečit odlepení se od země, ale ty byly obvykle pokryty vrstvou tekutého bahna. Měli jsme dvě letky namísto jedné, pro niž bylo letiště postaveno…, když letouny startovaly, vlastně jsme je neviděli. Záplava bahna létala po obou stranách i za ocasem takového letadla. Přistání bylo stejné, prostě vycáknutí bahna.“






Letoun 75. Squadrony RAAF P-40 Kittyhawk Curtiss, zátoka Milne Bay, zaři 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonské letectvo své údery prováděné bombardéry, soustředilo své údery na základnu v Milne Bay, ve dnech 23. a 24. srpna 1942. Naštěstí i japonští piloti se prali s tamějšími podmínkami a tak jejich letadla způsobila jen lehčí ztráty. Toto zvyšování zájmu a narůstající bombardování zároveň signalizovalo, že se bude zřejmě něco závažnějšího dít. Odhad to byl skutečně správný. Již dne 25. srpna se objevil nevelký japonský konvoj a to hned velmi brzy zrána. Malý konvoj se skládal z pěti bojových lodí (dvou lehkých křižníků a tří torpédoborců), a též dvou pomocných nákladních lodí.
Bylo velkým štěstím, že letecký spojenecký průzkum zjistil, že ještě připlouvá i 6 bárek, které připlouvaly z vesnice Buna (Gona a Buna byly japonské základny). Spojenecké stíhací letouny na moři všechny tyto bárky s japonskými výsadky nalezly, rozstřílely a bárky poslaly ke dnu.
Bylo 25. srpna 1942 v půl jedenácté dopoledne, když se Japonci při operaci s krycím názvem RE vylodili poblíž místa s označením Waga Waga, což bylo vzdálené asi 4 kilometry od místa, kde se dle plánu chtěli vylodit. Jednalo se asi o tisíc vojáků a důstojníků pěchoty, posílených o dva lehké tanky typu 95 Ha-Go, vyzbrojené 37mm kanónem a dvěma 7,7 mm kulomety. Na místě vylodění se tehdy nesetkali Japonci se sebemenším odporem, nikdo je tam prostě nečekal.
Až teprve večer téhož 25. srpna, na ně, a to zcela náhodně, narazily dva čluny s australskou pěchotou plující podél pobřeží. Došlo ke krátké přestřelce, při které byly oba australské čluny potopeny, asi deset Australanů bylo zabito a ostatní padli do japonského zajetí, když některým se podařilo utéci do džungle.
Další den, tedy 26. srpna, Japonci zahájili postup do vnitrozemí. Z historického pramene:
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012 str. 101., se pak dál dozvídáme od českého historika Dalibora Váchy, Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 47., cituji:
„Začalo se bojovat, a to nejen na zemi, kde australští obránci dokázali nepřítele odrazit. Do operací se pustilo spojenecké letectvo, a tentokrát ukázalo větší efektivnost než v předchozích dnech. Nálety s největší pravděpodobností zlomily hned zpočátku japonské útočníky, zničily jim velkou část zásob, pobily nemálo mužstva i důstojníků a poslaly ke dnu nebo těžce poškodily vyloďovací plavidla, čímž značně omezily jejich mobilitu. Letecká převaha Spojenců způsobila též zpomalování postupu útočníků, protože ti se hned od začátku museli přesunovat pouze pod krytem noci, přes den by riskovali napadení ze vzduchu a další ztráty. Poručík Modži vzpomínal, že nálety a neúspěchy hned na počátku uvrhly Japonce do deprese: ´Seděli jsme na padlých stromech a mlčeli´.“