Čechoslováci bojující ve francouzské Indočíně
Válka ve Vietnamu je pro nás spojená hlavně se zapojením USA a vlnou odporu mezi americkou veřejností včetně hnutí hippies, které proti americké účasti ve vietnamské válce protestovalo. Ve skutečnosti si za oněch 30 let Vietnam prošel hned třemi krvavými válkami a ve větší či menší míře u nich hrálo roli i Československo. Právě Československo patřilo mezi první státy, které v roce 1950 uznaly samostatnou Vietnamskou demokratickou republiku a současně proti její existenci v té samé době množství Čechoslováků bojovalo se zbraní v ruce.
Počátek celého konfliktu bychom měli datovat až ke konci 19. století, kdy po lítých bojích vznikla francouzská Indočína, která zahrnovala nejen území dnešního Vietnamu, ale i Laosu a Kambodže. A už od 30. let 20. století se snažili Vietnamci, zejména lidé okolo Ho Či Mina (1890-1969) prosazovat samostatnost své země. Během války bylo území obsazeno Japonskem a po jejich kapitulaci zde vzniklo jakési politické vakuum. Toho využil zmíněný Ho Či Min a 2. září 1945 vyhlásil nezávislost Vietnamské demokratické republiky. Následně vstoupily na území jižního Vietnamu britské vojenské jednotky a ze severu Číňané. Francie se nicméně své dřívější pozice nechtěla jen tak jednoduše vzdát, i když ani ona nepředpokládala, že se její koloniální území vrátí do předválečné podoby. Francie chtěla samostatný Vietnam, který by mohl volně přičleněn francouzské unii. Jak skončila druhá světová válka, docházelo k ochlazování vztahů mezi západem a východem. Nastala studená válka. Nový válečný konflikt se rozhořel na území Vietnamu již v prosinci 1945 a znovu v něm hrála roli Evropa, konkrétně Francie. Zajímavostí je, že francouzská vláda zakázala nasazení domácích branců v jihovýchodní Asii. Tím si ušetřili obrovský problémy, který o 20 let později vyústil v největší masové protesty od doby vzniku Spojených států amerických. Hlavní tíhu bojů v Indočíně tak nesla zejména francouzská cizinecká legie, profesionální jednotky a koloniální jednotky. A tady už se dostáváme k tématu, které nás bude zajímat. Především francouzská cizinecká legie byla skutečně pestrá a nechyběly v ní ani Češi a Slováci. Přibližně desítka z nich na své nasazení v Indočíně vzpomínala pro web paměť národa. Je mezi nimi například Pavel Knihař (1931-2018).
Během první vietnamské války, zejména v letech 1948 až 1954 bojovalo v rámci francouzské cizinecké legie přes 1 600 mladých Čechoslováků. To je největší bojové nasazení našich občanů po skončí druhé světové války, které nebylo do dnešních dnů překonané. Více jak 300 mladých Čechů a Slováků na vzdálených bojištích jihovýchodní Asie padlo, což je opět největší počet - většinou se tady bavíme o mladých mužích v průměrném věku do 19 let. Po komunistickém převratu v únoru 1948 utíkalo na západ velké množství exulantů - směřovali především do USA. Když však překročili státní hranici a ocitl se na území okupovaného Německa, byli často zadrženi a transportováni do jednoho z mnoha utečeneckých táborů na území Německa. Toho velice zdařilé využívali agenti francouzské cizinecké legie a mladíky lákali na vstup do legie. Za 5 let služby nabízeli, že si vydělají peníze a dostanou francouzské občanství. Na to hodně těch mladých kluků slyšelo, a chtělo z oné bídy v táboře pryč. Našli se ale i tací, kteří do cizinecké legie vstupovali cíleně z důvodu, aby pokračovali se zbraní v ruce v boji proti komunistické ideologii, která je vyhnala z jejich vlasti. Takový byl třeba zmíněný Pavel Knihař, jiný prostě toužil po svobodě. A taky dobrodružství jako Karel Minář. Poté, co dotyčný souhlasil, že vstoupí do francouzské cizinecké legie, byl transportován na nejbližší francouzskou posádku a odtud směřoval do sběrného tábora francouzské cizinecké legie nedaleko Štrasburku. V tomto sběrném táboře byl mladík podroben velice přísným zdravotním prohlídkám. Tehdy Francouzi též zjišťovali, proč utekl a proč vstupuje do legie. Pokud prošel, tak po 14 dnech směřoval vlakem do některého z přístavních měst a setrval zde dalších 14 dní. Zde byli ostříháni, vystrojeni a již tehdy se mnozí dozvěděli, že na ně nečeká žádná pohodička ve francouzské Africe, ale že budou posláni do války. V Alžírsku je čekal velice tvrdý, velice profesionální a náročný vojenský výcvik.
Abychom se na bojové nasazení Čechoslováků v Indočíně nedívali jen z francouzské strany, tak je zde i zajímavý příběh Slováka jménem Ervín Páleš (1929-2010), který dezertoval z cizinecké legie, který přeběhl na čínskou a později i vietnamskou stranu. Podobných přeběhlíků bylo však víc. Vietnamci se snažili tyto dezertéry využít. Již v roce 1949 jim vytvořili i dobrovolnický prapor. Byl složen zejména z německých dezertérů, ale dopadl velkým neúspěchem. Dál pak tedy byli tito dezertéři využíváni k propagandě, kdy je přiváželi do blízkosti francouzských vojenských postů nebo na frontu, aby vojáky pomocí amplionů vyzývali k přeběhnutí. Zkrátka je spíš využili propagačně než vojensky.
Jak vypadala jedna z bojových akcí legionářů, popisoval například Otakar Hašek. "Legie, když měla dorazit na nějakou akci, tak tam musela dorazit za rozbřesku. Ve tři hodiny v noci se muselo vyrazit a jít tam, kde se vědělo, že mají opevnění. Nejhorší bylo, když tam byly opice. Ti hajzlové začali dělat kravál a Vietnamci věděli, že se blížíme." Navíc jim v džungli hrozilo nebezpečí od nepřítele. Došlo na boj muže proti muži? "K nám nemohli, byl tam prudký svah. Jinde byl svah mírnější a jednou se Vietnamci v obrovských masách vrhli na třetí 'kompanii', která to tam bránila. Já jsem to osobně nezažil, ale kluci říkali, že se tam dostali až do zákopů, že je museli mlátit i pažbami. Jinak se většinou střílelo zdaleka. Člověk měl strach a střílel ani nevěděl kam. Nestřílel na někoho, v podstatě střílel, aby se uklidnil. No, byla to podivná válka. Nejhorší bylo, že člověk nemohl nikomu věřit. Ve vesnici viděl starou babku, jak nese těžkou tašku. Buď si ji prověřil, nebo ji nechal jít. Mohlo se stát, že nesla tašku plnou granátů. To bylo riskantní. Nebo kluci drželi stráže, v noci tam něco šustilo, tak začali střílet. Ráno se to vyšetřovalo a zjistili, že zastřelili ženskou s děckem. Nevěděli to, byla tma, bránili se. Nebyla to sranda. Člověk byl mladej, blbej a nosil kolty nízko." Při jedné akci se svým švýcarským seržantem byl vyslán na průzkum. Když se vraceli ke své jednotce, byli napadeni Vietnamci. Otakar Hašek dostal tři kulky do nohy, jeho seržant asi čtyři. Dobelhal se do bezpečí pevnosti, odkud byl převezen do Hanojské nemocnice. Po zotavení ze zranění, se ke své jednotce zase vrátil. Brzy ho však čekala další tvrdá zkouška. Dostal se do zajetí. Utéct se sice nedalo, ale minimálně jedna cesta ze zajateckého tábora vedla a překvapivě rovnou do Československa. Jak vietnamští zpravodajci zjistili, že se jedná o příslušníky Československa. Tak stejně jako Němce, taky Čechy, Slováky a Poláky transportovali zpět do jejich zemí. V těch táborech se k nim chovali slušně. Bylo to něco jiného, než jak se chovali v té druhé vietnamské válce vůči americkým zajatcům. A bylo to z důvodu, že se snažili propagačně využít potenciál zejména dezertérů. Přesto byla ve zmíněných zajateckých táborech děsivá úmrtnost, dosahovala 70 %. Bylo to dáno tím, že mnozí legionáři padli do zajetí se zraněním, byli nemocní a v těch táborech byla špatná hygiena, voda nebyla pitná a samozřejmě i všeobecný nedostatek léků. Legionáři se tedy snažili dostat pryč všemi možnými prostředky.
Během let 1950 až 1954 byli z Vietnamu vypraveny čtyři repatriační transporty a v nich bylo 31 československých legionářů a z těch 31 bylo zhruba osm dezertérů. Největší transport 21 Čechů a Slováků (9 osob bylo vedeno jako dezertéři, z toho 4 sloužili ve vietnamské armádě, zbytek zajatci) doputoval do Prahy v dubnu roku 1952. Nutno poznamenat, že tehdy do Československa dorazilo též asi 120 Němců. Patrně nepřekvapí, že legionáři byli komunistickým režimem uvězněni i zde. Úřady ale nevěděly, jak s nimi nakládat. Státní bezpečnost pravděpodobně chtěla využít vyšetřování zmíněné skupiny jednadvaceti legionářů k propagandistickým účelům. Mezi legionáři byli i dezertéři či prostě jen zajatci unavení pobytem v džungli, vyléčení z touhy po dobrodružství a romantice. Měla být svolána tisková konference, na které by byly představeny zločiny imperialismu v koloniální válce (obdobná představení s legionáři se konala v NDR). Z jakého důvodu k tomu však nedošlo. Po roce ve vazbě, ale přeci jen již pominula vhodná doba pro využití jejich výpovědí, a tím se stalo, že všechny poznatky proti západním kolonizátorům zůstávají jen papírem v operativním a vyšetřovacím svazku. Zajímavostí je, že všichni uvěznění při výsleších poukazovali na to, že vietnamská vláda jim zaručovala úplnou amnestii při návratu do vlasti. Později byli bývalí legionáři propuštěni a věnovali se různým civilním zaměstnání.
Komunistický režim téma působení Čechoslováků ve Vietnamu ve francouzské cizinecké legii přece jen využil, a to ve filmu Černý prapor z roku 1958, který anabázi československých legionářů zachycuje v dobově propagandistickém duchu a setkal se s velkou diváckou odezvou. Byl to tehdy jeden z vůbec nejnavštěvovanějších filmů. Zajímavostí je, že hlavním odborným poradcem byl zmíněný Ervín Páleš, který z legie dezertoval. Hnacím motorem celého filmu pak byl Kamil Pixa (1923-2008), jeden ze zakladatelů StB a potom dlouhodobý ředitel Československo krátkého filmu v Praze. V té době už ovšem Francie Vietnam opustila. Mír ale neměl vydržet dlouho a roku 1964 komunističtí severní Vietnamci zaútočili na Jižní Vietnam, který byl spojencem Spojených států amerických. V listopadu Američané zastavili jejich ofenzívu a započal dlouhý konflikt, který končí až v roce 1983.
Zdroj:
https://www.mujrozhlas.cz/tema-plus/kde ... e-vietnamu
https://www.pametnaroda.cz/cs/hasek-otakar-20080210-0
https://www.pametnaroda.cz/sk/pales-ervin-20080624-0
