IZRAEL V MOŽNÉ KRIZI
Část první
Zaujala mě diskuse na téma jak to, že Izraelci vždy natlučou svým protivníkům. Je pravda že jejich výsledky v různých kampaních jsou překvapivvě pozitivní ale myslím, že ta doba je pryč. Neúspěch v Libanonu je možná počátek krize, do které se tato země dostala. Ne že by někdy v krizi nebyla. Ale začíná se zdát, že tato krize se dostává ne relativně vyšší úroveň.Část první
Nikdy jsem se netajil tím, že mám Izrael jako stát a jeho lidi v určité oblibě. Jako bývalý profesionální voják dokáži ocenit jejich bojeschopnost a mimořádně transparentní výsledky vojenských kampaní, které Izrael vedl ze své vůle nebo pod donucením. Proto jsem poměrně nedávno ve spolupráci se společností ICEJ a vlastně tak trochu na její objednávku mimo plán dal dohromady takové pojednání o změnách vojenského myšlení v této zemi, pod dojmem změn v okolí této země.
Myslím si, že rok 2007 byl pro přehodnocování strategie i taktiky v izraelské armádě naprosto zásadním a je rámcován tím, že v Izraeli jsou na pořadí pesimistické úvahy, že do 30 let může být Izrael vymazán z mapy světa.Tyto úvahy jsou dány projevem posunu v myšlení OSN a hlavně EU, které stále častěji mají tendenci z důvodu líbivosti arabskému světu – koneckonců v tomto světě jsou hlavní zásoby ropy – stavět Izrael do pozice viníka trvalé krize v této oblasti a agresorem.Pokud se to nakonec stane, bude to signálem, že Arabové získali převahu nad euro – americkými křesťansko – liberálními a technologicky šikovnými, ale pohodlnými bělochy, závislými na arabské ropě.
Tuto práci jsem pro, potřebu Palby upravil. Jde o pracnou kompilaci poznatků z knih o arabsko - izraelských válkách, článků postupně vybraných z posledních 10 ročníků časopisů ATM, článků na internetu volně dostupných. Jsou zde vpraveny i informace dodaných mi v minulosti přímo panem K…. z organizace ICEJ. Plné jméno na jeho přání nemůžu zveřejnit. V jiné podobě jsem ji postupně zveřejnil pouze na SIGIL Fóru a pár částí se objevilo i v materiálech ICEJ.
Začnu tím, že položím otázku.
Jaká je pozice Izraele po libanonské kampani? Cokoliv dobrého v minulosti a hlavně vstřícného Izrael udělal se obrátilo proti němu. Je trvale pod tlakem dlouhodobé opotřebovací války. Vstřícná gesta - opuštění jihu Libanonu a stažení izraelské armády (IDF) z oblasti Gazy a z některých oblastí Západního břehu Jordánu, nesnížilo nebezpečí arabských útoků vůči Izraeli. Radikálové útočí z libanonského a palestinského území a objevily se první útoky ze syrské hranice v oblasti Golanských výšin.
Po politické stránce se Izrael snažil najít defenzivní způsob soužití. Generál a premiér Ariel Šaron vyklidil pásmo Gazy a ponechal je Palestincům, což nebyl ústup, ale strategické odpoutání. Gaza je plně v palestinských rukou. Předtím i odchod IDF z libanonského pohraniční v roce 2002 měl odstranit záminku k útokům arabských milicí z libanonského území. Útoky pokračují. Izrael musí počítat do budoucna s tím, že není schopen politicky výhody stažení zužitkovat. Arabští protihráči si vždy najdou záminku a využívají hromadné sdělovací prostředky hlavně západních zemí k šíření nepřátelské nálady vůči Izraeli razantní prezentací ztrát civilního obyvatelstva, tedy nevinných obětí..
Útok Hizballáhu na Izrael v létě 2006 měl mezi muslimy širokou lidovou podporu. Írán-se dostal na nějakou dobu z pod tlaku kvůli jadernému programu. Sýrie si tím zajistila zpět větší vliv v Libanonu, který musela v roce 2005 vojensky opustit. A muslimové si potvrdili pravdu, že veřejné mínění na západě bude vždy na jejich straně, pokud výše zmíněnou prezentací nevinných obětí osloví správné politiky a skupiny obyvatel.
Konfrontace arabských protivníků s Izraelem v budoucnosti bude mít mezi arabskou populací spíše podporu, v nejhorším případě toleranci. Dlouhodobě jsou arabské státy v lepším výchozím postavení než Izrael.
Izrael musí najít strategické postupy vůči arabským zemím, aby omezily agresivitu a nastavily neutrální vzorec soužití. Izrael se musí připravit k novému úderu typu 1967 (ochromení vojenské síly okolních arabských států) a zároveň k opačné alternativě - velkorysé spolupráci, ale k tomu je třeba, aby Izrael podpořily další významné státy, nejen USA, ale i země EU, což je ale málo pravděpodobné – EU dokud bude mít ropu tak se za Izrael nepostaví.Ten tak zůstává stále více sám.
Narazil jsem na projev, který přednesl řekl Moše „Bogie“ Jaalon, bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády 22. ledna 2007, v projevu na konferenci o národní bezpečnosti v izraelském Herzliji. Cituji:
„Musíme přestat hledat okamžitá řešení a debatovat s ohledem na dlouhodobou strategii,Není jiná možnost, než konflikt s íránským režimem. Celý svět musí pochopit, že íránský problém není lokální a že dodávky technologií a financí Íránu musí být neprodleně zastaveny... Ti, kdo nebrání těmto dodávkám, přibližují okamžik konfliktu. Sýrie a Írán musejí být světem potrestání; dotlačili Hizballáh k válce, ale potrestání nebyli.“
Sám za sebe musím říci, že tento pohled je mi velmi blízký.
Proti komu bude Izrael potenciálně stát?
LIBANON
Tato země je dlouhodobě považována za vážný bezpečnostní problém. MOSSAD dodal relevantní informace které potvrzují obavy. Libanonský Hizballáh bude až skončí rok 2007 lépe vyzbrojen, než v červenci 2006. Na daleko vyšší úroveň proti červenci 2006 stoupne počet protitankových prostředků a protiletadlových raket. Budou doplněny komunikační prostředky a zabezpečené kanály a propojeny se syrsko – íránskou špionážní a komunikační sítí.
Hizballáh zahájil i politické čistky. Zvyšuje svojí popularitu u šíitského obyvatelstva. Íránské peníze na obnovu zničených domů a dalšího majetku rozdávané Hizballáhem tuto situaci umocňují. Lze očekávat, že v průběhu roků 2009 až 10 se Hizballáh pokusí převzít v Libanonu moc. Nevím o ničem, co by mu v tom mohlo zabránit.
Cílem milicí vedených Íránci v Libanonu je další konflikt načasovaný podle potřeb Sýrie a Íránu. Libanon zůstává aktivním bojištěm. Přítomnost jednotek OSN je jen epizodou, která dovoluje milicím se v klidu dozbrojit. Západ si tak dělá alibi že se snaží pomoci ale jako každý dobrý skutek, i tento bude po zásluze potrestán. Tak jako při válce na JOM KIPUR prostě protivník nařídí odchod vojáků OSN a udeří kde bude chtít.
SÝRIE
Írán a Sýrie koordinují svůj tlak na Izrael a tím nepřímo i na USA. Obě země zahájily v listopadu 2005 strategickou špionážní spolupráci typu SIGINT (Signals Intelligence). Dvě íránsko – syrská odposlechová střediska monitorujíci elektronickou komunikaci v oblasti vznikla v Al-Jazirah v severní Sýrii a na Golanských výšinách a dnes už jedou na plný výkon. Letos měla začít fungovat mají začít fungovat další dvě dodatečná zařízení jako záložní pro případ destrukce prvních dvou. Pro mě osobně byl zajímavý názor jednoho člověka ze společnosti ICEJ- což je společenská organizace křesťanů, která se profiluje jako společnost přátel Izraele, že některé části SW v těchto zařízeních pochází ze systému RAMONA které Sýrie dostala od bývalé ČSSR. Moc tomu nevěřím, tak dlouho by asi syrští odborníci ten systém nedokázali udržet v chodu.
Sýrie posiluje svoji pozici i ekonomickou spoluprácí. Např. Írán, Venezuela a Sýrie podepsaly v poslední říjnový den 2006 zřízení konsorcia kvůli vybudování ropné rafinerie v Sýrii. Hugo Chavez, venezuelský prezident, když navštívil Sýrii v září, si pochválil, jak společně s Íránem odolává Sýrie tlaku USA.
Podporu Íránu vyjádřil i v lednu 2007 při návštěvě íránské delegace ve Venezuele. Írán a Venezuela mají za úkol "šířit po světě revoluční myšlenky". Na této vlně se pohoupe i Sýrie.
Objevily se zajímavé informace o tom, že Sýrie, inspirovaná tím, co považuje za vítězství Hizballáhu, začíná prý vytvářet obdobnou gerilovou organizaci ve stylu Hizballáhu, aby bojovala s Izraelem v naději na osvobození Golanských výšin. Deníku World Net Daily to 16. srpna 2006 sdělil představitel vládnoucí strany Baas prezidenta Bašára Assada.
Její základ by měli tvořit buď Palestinci, což bych považoval za vysoce pravděpodobné , nebo příslušníci kmene Drúzú, kteří na Golanách žijí a mají být přesvědčeni k tomuto konání. To mi naopak připadá málo pravděpodobné. Doposud se drúzská menšina konfliktům mezi Sýrií a Izraelem vyhýbala.
Pravdou je, že když Sýrie přijala příměří OSN v říjnu 1973, vedla sporadickou gerilovou kampaň proti izraelským jednotkám na Golanech, dokud nebylo dosaženo dohody o stažení 31. března 1974, po níž se Izrael stáhl z některých částí teritoria. Ale i bez toho si Izrael ponechal významnou část Golan, aby si zajistil v těchto strategických výšinách svou vojenskou přítomnost a hlavně aby měl vytvořenou operační hloubku. Útokem z Golan na východ stačí ujet cca 80 kilometrů a Izrael je rozdělen na dvě poloviny. Víme své: pro výkonné a dobře vycvičené pozemní síly s dobrou vzdušnou podporou je to otázka 72 hodin a to jsem dost benevolentní.
Pokud to je pravda, jde prostě o vytvoření podmínek pro další gerilovou frontu, tentokrát na Golanech. Členy fronty prý budou Palestinci a nikoli členové syrské armády. Tím by mělo být dosaženo jakési odpoutání gerily od oficiálních syrských orgánů a možnost věrohodného popření odpovědnosti ze strany Sýrie.
Spory se Sýrií Izrael řešil vždy razantně. Ale doba se změnila. Sýrie sice nepodceňuje schopnosti izraelské armády, ale předpokládá – a politická porážka Izraele v Libanonské kampani jim to potvrdila - že Izrael je politicky ochromen v ofenzivních akcích politickou, morální a dokonce ropnou brzdou od EU. Přímé útoky na Sýrii a Írán by mohly způsobit nervozitu na trhu s ropou nebo i selektivní krátkodobé embargo vůči určitým zemím.
Pokud by se Izrael k útoku odhodlal, například k leteckému, tak cílem akce nemůže být nic menšího, než ochromení syrských vojenských schopností. Nic menšího se při konfrontaci Sýrií se nevyplatí.
I při daleko menším útoku by podle následných hysterických reakcí médií šlo o „vyhlášení války“ arabskému světu. Podobně jako při řadě předchozích akcí v historii izraelského letectva by se jednalo o časově velmi omezený pečlivě naplánovaný úder.
Nelze vyloučit zásadní omezení, že úder v hloubce Sýrie by probíhal jen po dobu několika desítek minut v rámci jedné či dvou na sebe rychle navazujících vln letadel, včetně využití bezpilotních prostředků k úderům proti bodovým cílům.
Možná si vzpomenete, že poměrně nedávno proběhlo internetem toto:
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/cl ... ?id=510905
reakce byly podivné:
http://neumann.blog.idnes.cz/c/12681/Po ... Syrii.html
a nakonec se objevilo:
http://eretz.cz/content/view/5475/41/. Nic se nakonec divokého nestalo a po této linii událostí je klid. Nenašel jsem zpětně článek s družicovými fotografiemi, které prokázaly neuvěřitelnou aktivitu Sýrie při zahlazení stopo po zničeném zařízení ať už to bylo cokoliv.
PALESTINCKÝ NÁROD.
Já nevěřím na upřímné snahy Palestinců mít vlastní stát, protože je to v přímém rozporu s cíli Palestinského povstaleckého hnutí. Vytvoření státu by nutně znamenalo normalizaci vztahů s Izraelem, protože by z logiky vývoje došlo postupně k ekonomické spolupráci. Ta by měla pro palestinské arabské obyvatelstvo větší význam, než ekonomická spolupráce s Jordánskem.
Do povstalecké sítě sponzorované Íránem je již zapojen i Hamas v Gaze a mám obavu že zanedlouho to bude problém i Západním břehu Jordánu, kde je dosud relativní klid. Gazu potřebuje Hamas vyzbrojit před zahájením vojenských konfrontací moderními protitankovými a protiletadlovými střelami. Izraelská rozvědka varuje, že desítky těchto zbraní již byly do oblasti Gazy dodány. Platí Irán a Sýrie. Co je ale horší je to, že v polovině října 2006 se izraelská armáda vrátila do tzv. Filadelfského koridoru na hranici mezi Pásmem Gazy a Egyptem. Vyklizení této zóny při stažení z Gazy bylo kritizováno dokonce i mezi stoupenci vyklizení osad. Pesimisté předpokládali, že z egyptské strany se tudy budou ve velkém pašovat zbraně do Gazy. To se potvrdilo. Není jisté, zda pomůže, že 28. října 2006 Egypt posílil počet příslušníků bezpečnostních sil na hranici s pásmem Gazy poté, co Izrael varoval, že by mohl začít bombardovat tunely používané k pašování zbraní z Egypta na palestinská území. Otázkou je, zda egyptští policisté budou hranici striktně hlídat. Sympatie vůči palestinskému odboji mezi arabskými obyvatelstvem jsou silné.
Je jen otázkou času, kdy se palestinské gerile v pásmu Gazy podaří získat tak velký arzenál, aby mohla vyprovokovat rozsáhlé střetnutí s izraelskou armádou. V Libanonu to byla otázka několika let budování infrastruktury Hizballáhu. Velmi špatná zpráva je to, že mezi tím zda ve správě palestinských území získá převahu umírněnější Fatah či radikální Hamas z hlediska budoucnosti není podstatné.
Ukázaly to klanové střety mezi prohamasovskou rodinou Deri a profatáhovskou rodinou Durmuš v Gaze. Durmuš velí Armádě islámu – operačnímu nástroji al-Kajdy v Pásmu Gazy. Abbásova vojenská pravá ruka, Mohammed Dahlan, najal skupinu Al-Kajdy, aby posílila Fatáh v boji s Hamasem.
Izraelská armáda se s teroristy obou organizací potýká neustále, např. Izraelské síly v únoru 2007 zabily v Šechemu - Nablusu jednoho teroristu z hnutí Fatáh a další dva zadržely. Jeden z hledaných mužů plánoval sebevražedný teroristický útok. Takže z toho plyne jediné: Jakákoliv vojenská nebo finanční pomoc poskytnutá Mahmúdu Abbásovi jde tedy nepřímo palestinské pobočce Al-Kajdy v Pásmu Gazy. Uvědomuje se EU a OSN tu ironii? Oběti teroristů samy financují tyto teroristy. Rozdíl mezi Hamasem nebo Fatahem je tedy pouze taktice postupu proti Izraeli.
Zde musím připomenout něco velmi zásadního:
Oficiální Národní bezpečností síly Palestiny mají 46 000 dobře vycvičených a z minulosti v partyzánském boji ostřílených bojovníků. Jedná se tedy prakticky o solidní armádu. Stačí jí bleskově (během nějaké vyvolané mezinárodní krize) dodat těžkou techniku a přímo na hranicích Izraele jsou jednotky až se sebevražednou chutí pomstít se Izraeli.
ÍRÁN
Írán za sebou ve 20. století nemá na kontě žádnou agresivní válku. Nedokázal jsem si udělat reálný obrázek o tom co bude dál. Do jaké míry je schopna navenek agresivní, islámsky zabarvená politika vytvořit opravdový problém? Podpora protiizraelských milicí a štvavá protiizraelská prohlášení íránského prezidenta ještě nemusí znamenat, že situace se nemůže změnit k lepšímu. Do myslí představitelů Iránu nikdo nevidí a zatím skutečně vše je vedeno v rovině verbálních útoků, demonstrativními akcemi a předváděčkami.
Situace v Izraeli a v Íránu je nepřímo závislá na situaci v Iráku. Šíité v jižní části Iráku se stávají dominantní politickou i ozbrojenou složkou. V Iráku je vinou nezvládnuté reorganizace země po druhé válce porušena mocenská rovnováha a to povzbuzuje šíitské milice, které provádějí etnické čistky vůči sunnitům. Toto poměrně ostře sunnitská Saudská Arábie.
Saúdská Arábie se rozhodla postavit mezi Irákem a svým územím téměř 900 km dlouhou zeď. Důvodem je chaos v sousedním Iráku. Zeď bude vybavena kamerami pro noční vidění, ostnatým drátem a potáhne se liduprázdnou pohraniční pouští. Bojí se emigrantů z Iráku, kteří by přinesli do Saudské Arábie chaos podobně jako palestinští Arabové do Jordánska a Libanonu. Celá stavba nápadně připomínající izraelskou protipalestinskou zeď a měla být hotova do jednoho roku. Tedy je možné že už stojí, dál jsem to nesledoval.
Ministerský předseda Ehud Olmert řekl v rozmluvě s německou televizí, že Írán touží "mít jaderné zbraně jako USA, Francie, Izrael a Rusko". Bylo to první oficiálně neoficiální přiznání, že Izrael má jaderné zbraně. Lze si to vykládat jako signál arabským protihráčům a to hlavně Íránu, že Izrael je připraven. Írán se nemusí ze strany většiny zemí bát při rozvoji jaderného programu vyhraněně negativní reakce. platí i pro hodně států v Evropě. Jde o peníze. Stačí si položit tuto otázku: „ Kdo by měl zájem ztratit perspektivní íránský trh kvůli skutečně tvrdému embargu“? Odpovězte si sami.
Cílem potenciálního bombardování Íránu je likvidace jaderného programu, ale podaří se tento program zbrzdit, ne zastavit, protože je decentralizován – poučení s Osirak 1 a Osirak 2 je jasně vidět. Lze počítat i s více než 100 objekty útoků, dojde-li k útoku silami USA. Vyřadí se z provozu na čas širší infrastruktura potřebnou k dalšímu postupu v jaderné oblasti, ale jednorázový úspěch jako při izraelském útoku na irácký reaktor nelze očekávat.
Letecké útoky na Írán by logicky vedly k ofenzivě šíitských milicí v Iráku a na Blízkém východě. Nakopla by se Al Kajda a asi i Evropa by se nestačila divit jak se dokáže rozhýbat někdy i významná arabská přistěhovalecká menšina v jednotlivých zemích.
Dá se zde ale nalézt jedno plus. Pokud by k němu došlo v časovém horizontu 2 až 3 let, došlo by k němu v době, kdy jsou jak Sýrie tak Írán ve fázi přezbrojování. Právě nyní tyto dvě země nakupují nové zbraně, zvyšují schopnost své protivzdušné obrany a celkovou připravenost, tedy i k odvetným úderům i na velké vzdálenosti. Došlo by tedy k eskalaci konfliktu, ale byla by odhalena i struktura a způsob velení a taktika nasazení ozbrojených složek a autonomních milicí.
V omezené míře dojde i k otestování účinnosti nově dodaných ruských zbraňových systémů ve fázi jejich menší nebezpečnosti - je jich zatím málo a obsluhy se teprve učí. Našel jsem pár výroků ruských politiků. Zde tedy jejich prezentace:
Ruský ministr obrany Sergej Ivanov v prosinci 2006 obhajoval prodej protiletadlových systémů TOR-M1 Íránu: „… jestliže to chce koupit pro obranu… pak proč ne?" Jeho šéf Putin v listopadu 2006 řekl: „Prodáme Íránu a Sýrii všechny zbraně pro obranu, které potřebují koupit… Pokud jim nedodáme útočné zbraně, není nač si stěžovat."
Takže ani prodej protiletadlových systémů S-300PMU2 či dnes se dokonce mluví o variantě V pro PVO Sýrie nelze napadnout – jinak by se USA dostaly do vlastní pasti - své systémy Patriot také vydávají za výhradně obranné prostředky.
Pokusil jsem se dedukovat co v posledních letech dělaly potenciální protivníci Izraele. Tedy jak se chovaly, co říkaly a co se dělo a mohly by na tom mít podíl.
Otázka další tedy může znít - Co z toho lze vydedukovat?
Pokud tedy toto všechno vezmeme v patrnost vyplývá z toho tento závěr: V průběhu několika let a až několika desítek let bude Izrael čelit agresivnímu tlaku čili politické a vojenské spolupráci Libanonu, Sýrie, šíitského Iráku za podpory Íránu. Jordánsko zůstane pravděpodobně nadále neutrální, Egypt by se přidal na stranu protiizraelské koalice v případě, že by zvítězily ve volbách krajně islamistické síly, což v horizontu méně než 10 let lze očekávat ale není to jisté.
Izrael se musí připravit na novou válku podobnou té v roce 1967, což byl preventivní útok proti okolním arabským státům kombinovanou s válkou proti Hizballahu Libanonu. Útok z roku 1967 byl – pokud vás toto přirovnání nerozčílí - klasická blesková válka (dále jen BV) podobná tomu, co předváděla německá Wehrmacht na počátku II.SV. Naopak boje v Libanonu v roce 2006 mají všechny rysy asymetrické války.
Některé zdroje používají termín „asymetrická BV“, a izraelská armáda je asi jediná na světě, která takto dokáže bojovat - zárodky této koncepční složeniny jsou již patrné a Izraelem vyzkoušené.
ZDE JE POTŘEBA VIDĚT CO PÍŠU – IZRAEL NEMUŽE PODLE MĚ ČEKAT AŽ BUDE NAPADEN. MUSÍ BÝT PŘIPRAVEN UDEŘIT JAKO PRVNÍ.
Tady jste všichni v některé oblasti vojenství odborníci. Termín BV znáte a víte o co jde. Výkladů je povícero. Mě osobně je blízký tento:
Jde o vedení boje sestavou rychlých synchronizovaných úderů a nepřetržitého postupu tanků a letadel kdy pěchota v jakékoliv podobě plní úkoly podpory rychlých sil a roli okupační a pořádkové síly. Takto je spojován s německou armádou počínaje polským tažením v roce 1939. Přepadení Polska ve skutečností nebyl bleskový úder, ale železničně–koňský úder. Při plánování útoku byla důležitá hustota železniční sítě na německé straně fronty a při postupu koně a kopyta německé armády. Tanky volně manévrovali prostorem, prováděly obchvatné manévry a letectvo sloužilo jako dálkové dělostřelectvo - ničilo bodové cíle, napadalo zálohy protivníka a plošně bombardovalo vojenské i civilní cíle za účelem zlomení morálky. Při polské kampani nedošlo k žádným rozhodným tankovým bitvám. Hluboké průniky tankových kolon sice vyvolaly v polské armádě zmatek, ale hlavní slovo měla německá armáda v příhraničních oblastech. Vyhrála obkličovací bitvy a nedovolila Polákům se rozvinout.
Pro potřebu tohoto pojednání pak můžeme říci že:
A/úspěch dosažený v BV tedy není jenom výsledkem úderů tankových sil, ale celkové koncepce armádního útoku. Rychlé vítězství může být dosaženo jakýmkoliv rychlým ochromujícím způsobem. V regionu který řešíme ale tanků je velmi mnoho a značná část je jich na vysoké technické úrovni. Zatímco jinde možná bude role tanků tedy kategorie MBT potlačována nástupem systémů FCS zde se jejich role nedá vyloučit.
B/ BV je tedy možná i v případě asymetrických válek či kombinací asymetrických a technologických válek po roce 2007. A Izrael asi bude nucen se na tento způsob války připravit. Z pohledu asymetrické strategie vystupují dva základní principy pro Izrael musí platí, pokud by je chtěl asymetrický BV aplikovat.
A/ princip času: rozhodnout dříve než OSN
Izrael je v politicky nevýhodném postavení. Jakýkoliv izraelský manévr vždy skončí nevýhodně – z rozhodnutí OSN patovým příměřím, jež je východiskem pro další boje. V poslední době se pak výrazně na této politické nevýhodě podílí i EU. Tanec který tyto dvě instituce předvedli kolem akce v Libanonu je toho dokonalou ukázkou.
Proto Izrael musí udeřit tak rychle aby tyto subjekty nestihly reagovat a dokončit vojenské operace ještě dříve, než o tom tyto subjekty rozhodnou. Pokud totiž rozhodne OSN, skončí to kompromisem, který bude základem budoucích eskalací. Pokud boje ukončí sám a vítězně, bude v nejlepší pozici pro další budoucí válku a pro vyjednávání.
B/ Princip 24 hodin
Izrael musí být schopen vyhodnotit nebezpečnost a především záměr útoků nepřítele během prvních 24 hodin. Ještě v té době musí zahájit zásadní vojenská protiopatření, která tyto záměry uvrhnou do chaosu.
Strategické útoky proti nepříteli tedy musí provést v případě nebezpečí již během prvních desítek minut prvního dne války. Úder to musí být nekompromisní a brutálně účinný.
Konkrétní forma zásahu kterou zvolí, bude jen vyvrcholením mozaiky skládané z neustálého přísunu zpravodajských informací. Izrael je v postavení země, která nemá dost lidí ani materiálu pro vedení dlouhodobé vyčerpávající války. Navíc arabské země silně a vysoce moderně zbrojí a tím se Izrael dostává do pozice slabšího v technických principech asymetrické války.
Takže rychlost ve všem je pro jeho přežití v budoucí možné válce rozhodující.
Tolik první část. Další díl vydám hned po tomto, pohromqdě by to zase bylo moc dlouhé. A malá omluva-vím že jsem se dopustil jisté nepřesnosti a použil jsem vícekrát v textu termín arabské země. Pravdu má někdo z fóra, ten uvedl že přesnější termín je muslimské země.