Stránka 1 z 1

Bitva o Guadalcanal - 2. část, první dva měsíce

PříspěvekNapsal: 28/5/2006, 22:23
od Nelson
V noci ze 6. na 7. srpna se celá americká formace objevila v těsné blízkosti Guadalcanalu. Japonské námořní letectvo bylo poslední dva dny nuceno v důsledku špatného počasí upustit od průzkumných letů a tak byl americký úder naprostým překvapením.
V 6.13 zahájil předinvazní ostřelování těžký křižník Quincy a po chvíli se přidala další plavidla svazu. Zapojilo se i letectvo a obsluhy těch několika japonských pobřežních děl byly brzy přinuceny opustit své zbraně.
Těsně před sedmou hodinou zaujaly prvosledové jednotky svá místa v téměř pěti stovkách malých výsadkových člunů Higgins a vyrazily na sedmikilometrovou cestu k pobřeží.

V sektoru východně od řeky Tenaru, označeném jako „Červená pláž“ se 1. a 3. prapor 5. pluku Marines vylodil kolem 9.15. Vojáci okamžitě zaujali obranná postavení, ale nebylo proti komu bojovat. Japonci byli tak vyděšeni, že v táboře nechali nejen nedojezenou snídani ale i téměř všechny zbraně. Do večera bylo na ostrově 11000 amerických vojáků, jejichž jediným problémem bylo pokusit se zvládnout přísun velkého množství vlastních zásob. Tisíce beden s municí, potravinami, zdravotnickými potřebami, stovky sudů s benzínem, to vše se vršilo na černém písku pláže. Přesto se podařilo vyložit jen část zásob což později vedlo k vážným problémům.
Vyčišťovací jednotky mezitím s drobnými problémy vyhnaly Japonce z pevnůstky na kótě Lunga a kolem 16.00 obsadily letiště.

Mezitím se na druhé straně Ptačího průlivu (pozdější Průliv se železným dnem) se vylodil v 8.00 1.prapor 2. pluku na ostrově Florida aby zajistil bok jednotek útočících na japonskou základnu na Tulagi. Zatímco na Floridě nemuseli ani vystřelit na Tulagi došlo k těžkým bojům. Příslušníci Raiders (speciální jednotky Marines) museli vyhánět Japonce z jeskyní a polních opevnění a granáty setřepávali střelce z korun kokosových palem. Ostrov byl dobyt až 8.8. přičemž japonská posádka byla vyhlazena do posledního muže.
Ještě těžší boje probíhaly na dalších dvou ostrůvcích Gavutu a Tanambogo. Na druhém jmenovaném byl japonský odpor tak rozhodný, že první vlna Američanů se musela s těžkými ztrátami stáhnout. Později se jim podařilo zachytit se na pláži a následně oba kousky pevniny dobýt, ale i tak zaplatila Námořní pěchota vysokou cenu, 108 mrtvých a téměř 150 raněných během prvních tří dnů. Ztráty byly i na moři, bombardéry z Rabaulu nepřetržitě bombardovaly vyloděné jednotky i plavidla svazu a podařilo se jim poškodit torpédoborec a transportní loď. Prvního dne leteckých bojů se zúčastnilo i japonské stíhací eso Saburo Sakai, díky vlastní chybě byl těžce zraněm a na mnoho měsíců vyřazen z činné služby.

V sobotu večer splnil admirál Fletcher svou hrozbu a s letadlovými loděmi odplul z oblasti. Dokonce ještě o 12 hodin dřív než zpočátku vyhrožoval. To umožnilo japonské Osmé flotile nepozorovaně se přiblížit ke Guadalcanalu a v noční bitvě u ostrova Savo potopil admirál Mikava čtyři křižníky a pátý těžce poškodil. Potom se však Japonci stáhli aniž by napadli nechráněné transportní lodě. Trochu podrobněji jsem to popsal zde.

Ostrovní letiště, pojmenované po majoru Hendersonovi dokončily americké bojové jednotky 12. srpna. (Po 1.9.1942 od nich úlohu starat se o letiště převzaly speciální ženijní jednotky CB - Construction Battalions) O tři dny přivezly torpédoborce letecké palivo, munici a jednotku pozemní obsluhy a ve čtvrtek 20.8. přelétlo z doprovodné letadlové lodě Long Island 31 strojů jednotky MAG-23. Hned dalšího dne se povedl první sestřel a od toho dne byli piloti z Cactusu velmi nepříjemným soupeřem císařských orlů.

Mezitím došlo k prvnímu z mnoha japonských pokusů vyhnat Američany z ostrova. Již 12. srpna byla zničena skupina pátrající po Japoncích v džungli. Z 25 mužů se k vlastním liniím dokázali vrátit jen tři těžce zranění. V noci 18. srpna se na levém i pravém křídle Američanů vylodilo téměř 1500 příslušníků speciálních jednotek a ti o tři dny později v 3.10 ráno napadli obranná postavení na břehu říčky Illu (na amerických mapách omylem označené jako řeka Tenaru). Japonci vběhli přímo do sektorů pokrytých palbou amerických děl a kulometů a došlo k masakru. Ráno byla písečná pláž pokryta stovkami těl. Protože boje neustávaly, vydal odpoledne Vandegrift rozkaz nasadit do boje i lehké tanky. Kolem 17. hodiny bitva skončila. Američané měli 34 padlých a 75 raněných, Japonci přišli o více než 800 výsadkářů. Jejich velitel plukovník Ičiki obřadně spálil vlajku pluku a spáchal sebevraždu.

K dalšímu střetnutí došlo opět na moři. 24. 8. byla vybojována bitva u Východních Šalamounů. Tu jsem popsal zde, takže jen stručně výsledky. Američané přišli o 25 letadel a 85 padlých a Enterprise musela do doků v Pearl Harboru. Japonci ztratili letadlovou loď Rjúdžo,torpédoborec a transportní loď a lehký křižník Džincú byl vážně poškozen.

Poslední dvě srpnové noci se na ostrově u výběžku Taivu vylodilo přibližně 1500 vojáků generálmajora Kjotake Kawagučiho. Dalších 1000 japonců se 2.9. na ostrově Santa Isabel nalodilo na velké množství člunů a vyrazilo ke Guadalcanalu. V noci ze 4. na 5., je těsně před cílem zastavil protivítr a ráno je objevil americký průzkum. Skupina Dauntlesů většinu člunů i s přepravovanou těžkou výzbrojí poslala ke dnu. Ve vodách Ptačího průlivu zmizelo i 400 Japonců.
Kawaguči neztrácel čas. Poblíž Taiva zřídil základnu a jeho vojáci začali prosekávat 30 km dlouhou cestu k americkým pozicím. Generál se rozhodl Američany zaskočit úderem z džungle na jihu. Čelo japonských jednotek postupovalo rychlostí 3 km denně, v zoufalých podmínkách táhli vojáci horská děla, minomety a tuny munice a zásob. Když po deseti dnech dosáhli nástupních prostorů, byli totálně vyčerpáni. Kavagučiho plán předpokládal koordinovaný rozhodný útok ze tří směrů. Přitom generál nezajistil průzkum terénu, neměl ani přesné informace o síle protivníka a ke všemu se nepostaral o to aby úder ze všech tří směrů byl současný.

Ani Američani neměli přesnější informace. Příliš nevěřili domorodcům že Japonců je několik tisíc, sami odhadovali jejich počet tak na 500. Věděli však o jejich nové základně a Vandegrift se rozhodl ji zničit. Ráno 8.9. se u Taivu vylodilo na 700 mariňáků. Asi 300 vojáků japonských týlových jednotek uteklo do džungle, Američani zničili vše co našli a beze ztrát se stáhli.

Americký perimetr bránil na východě 1. pluk a na západě 5, pluk námořní pěchoty. Jižní sektor byl tvořen pouze opěrnými body na svazích rozsáhlé vyvýšeniny ovládající celou oblast. Pozice zde drželo asi 800 nemocných Raiders a výsadkářů. Obě jejich křídla chránili ženisté. Mezi pahorkem a letištěm rozmístil brigádní generál Pedro del Valle 105mm houfnice divizního dělostřelectva.
V noci z 12. na 13.9. se pokusily americké pozice děly napadnout japonské lodě. Byla to však medvědí služba, většina granátů zabloudila do džungle kde právě nastupovaly japonské jednotky. Byly desítky mrtvých a útok byl pozastaven. Těsně před půlnocí Japonci konečně zaútočili. S nasazenými bajonety šplhali po úbočích vyvýšeniny, která zakrátko vešla do dějin pod názvem Edsonův nebo Krvavý hřeben. Útočili proti kulometné a minometné palbě a umírali po desítkách. Jednotlivé americké jednotky však byly postupně zatlačeny do posledních obranných pozic. Útoky pokračovaly celý den a další noc vyvrcholily. Během ní odrazili Američané dvanáct japonských vln. Došlo i k tomu, že dělostřelci námořní pěchoty řídili palbu tak aby granáty dopadaly těsně před vlastní postavení. Asi 30 Japonců proniklo americkými liniemi a napadlo přímo velitelství divize. Tato skupinka však byla zničena do posledního muže.
Nad ránem 14. září konečně střelba utichla a úsvit odhalil mrtvé před americkými zákopy. Mnoho z více než 600 těl bylo roztrháno po výbuších dělostřeleckých a minometných granátů. Konečné americké ztráty na hřebenu byly překvapivě malé, jen 40 mrtvých a 103 raněných. Edson a Bailey kteří veleli sektoru dostali nejvyšší americké vyznamenání, Medaili cti. Několik japonských jednotek mezitím bez výsledku napadlo americké pozice na východ a na západ od letiště. Také ony byly s těžkými ztrátami odraženy. Všechny japonské jednotky se stáhly za řeku Matanikau. Další desítky vojáků zemřely na osmidenním pochodu vysílením a na následky zranění. Trasu cesty lemovaly odhozené zbraně a výstrojní součástky, Japonci neměli sílu je táhnout s sebou.

O dva týdny později dorazily první větší americké posily. 18. září se na ostrově vylodilo přes 4000 mužů 7. pluku námořní pěchoty s tanky, municí, benzínem a potravinami. Transportní lodě zároveň evakuovaly zdecimovaný 1. výsadkový prapor. Doprava těchto jednotek však byla velmi drahá. Torpéda japonských ponorek I-15 a I-19 potopila 15. září letadlovou loď Wasp a poškodila bitevní loď North Carolina a torpédoborec O'Brien (ten se později také potopil).

Situace na ostrově byla výhodnější pro Američany. Měli zde téměř 20000 mužů a konečně relativní dostatek zásob. Jejich letadla přes den ovládala moře do vzdálenosti stovek kilometrů. Naopak Japonci byli na pokraji zhroucení. Trvalo více než měsíc než plavidla Tokijského expresu doplnila výzbroj a zásoby zbytkům poražených jednotek. Přes noc jim však patřilo moře kolem Guadalcanalu. Jejich torpédoborce zde zatím neměly protivníka a každou noc kdy se vydaly ke břehům ostrova vypálily alespoň několik granátů směrem k americkým pozicím.

Po příjezdu 7. pluku mohl Vandegrift konečně pomýšlet na ofenzivní akce omezeného rozsahu. Průzkum odhalil soustředění Japonských jednotek v prostoru západně od řeky Matanikau. 23. září zahájil americký generál operaci která měla za úkol Japonce buď zničit, nebo vytlačit dál od obranné linie. Celý pokus ale dopadl katastrofálně. Američané udělali stejnou chybu jako nedlouho před tím Japonci, podcenili džungli a nepřítele. 1. prapor nového 7.pluku měl napadnout Japonce obchvatem z jihu, po desetikilometrovém pochodu však byli vojáci vyčerpáni a neschopni jakékoliv akce. Prapor napadli Japonci a způsobili mu těžké ztráty a donutili ho stáhnout se za vlastní linie. Také druhý proud, jemuž velel podplukovník Grifith byl zastaven protivníkem a zatlačen zpět. Vzhledem ke poruchám v komunikaci se americký velitel nedozvěděl o problémech, naopak si myslel, že jeho úderné jednotky úspěšně postupují. Naplánoval proto závěrečný útok. Roty A a B 1. praporu se vylodily v japonském týlu a dostaly se do obklíčení. Mariňáci zaujali kruhovou obranu. Jejich záchrana však byla spíše dílem náhody, z bílých triček sestavili na pláži slovo HELP kterého si všiml pilot Dauntlesu. Podplukovník Puller poslal na pomoc torpédoborec Ballard který svými děly kryl ústup zpět na čluny. Cena za třídenní operaci: 65 padlých a 125 raněných. Územní zisky však byly nula.

Tak skončily první dva měsíce první americké výsadkové operace. Obě strany začaly posilovat. Tento zapomenutý ostrov se měl v příštích měsících stát dějištěm těžkých bojů.

Obrázek
Nákres pobřeží Guadalcanalu a přilehlých oblastí
Obrázek
Čluny Higgins
Obrázek
Chvíle oddechu na ostrově

PříspěvekNapsal: 29/5/2006, 16:26
od michan
Je to jako vždy od Tebe dokonalé. Je třeba si uvědomit, že Japončíci do této chvíle, ve všech pozemních bojích, vždy vítězili, a že neznali slovo porážka. Najednou je tady pozemní boj, ze kterého odcházejí od roku 1930 "prvně" poraženi. I tím je tento ostrov zvláštní.

PříspěvekNapsal: 29/5/2006, 16:43
od sa58
michan píše:Je to jako vždy od Tebe dokonalé. Je třeba si uvědomit, že Japončíci do této chvíle, ve všech pozemních bojích, vždy vítězili, a že neznali slovo porážka. Najednou je tady pozemní boj, ze kterého odcházejí od roku 1930 "prvně" poraženi. I tím je tento ostrov zvláštní.



Nezapoměl si tak nějak na boje se sověty? Ty zrovna Japonským vítězstvím neskonřili.

PříspěvekNapsal: 29/5/2006, 17:02
od michan
Jasně Chalkin - Gol, ale na ostrovech a v jižní Asii, to tak bylo. A hlavně proti Američanům, Číňanům, Holanďanům a dalším. Předvším však američani na zemi do té doby prohrávali.

PříspěvekNapsal: 29/5/2006, 19:54
od Atlantis
Ostrov Wake a první útok na něj?

PříspěvekNapsal: 29/5/2006, 21:10
od michan
Na Wake to byly skvělé obrané boje od Američanů, ale ostrov byl obsazen v roce 1941 Japonci. A Japonci dál obsazovali Tichomoří. Tady začínají dostávat na zadek a je to počátek konce jejich postupu. To jsem chtěl vyjádřit. Guadalcanal je konec postupu Japončíků. Zároveň začíná nástup Američanů k obsazování ostrovů držených Japonci. To je to co jsem chtěl říci.

PříspěvekNapsal: 29/5/2006, 21:30
od michan
Jinak jsem zde narazil a Norad i říká, že obě strany jak Japonci tak Američani složitě plánovali útoky v džungli. Ty útoky potom na svou složitost dojely ( např. pluky šli kvůli špatné cestě do útoku v nestejný čas do boje, obránci mohli přesunout síly).

PříspěvekNapsal: 30/5/2006, 09:20
od Nelson
sa58 píše:Nezapoměl si tak nějak na boje se sověty? Ty zrovna Japonským vítězstvím neskonřili.


Trochu rozdíl.
U Chasanu a Chalkin-Golu bojovali Rusi proti "obyčejným" pěším jednotkám japonské armády, zatímco na bojů na Guadalcanalu se za Japonsko účastnily elitní jednotky armády a námořnictva (něco jako US Marines).
A někde tadu kolem zmiňovaný Wake byl zase jiný v tom, že Japonci měli problém zachytit se na pobřeží (stejně jako o dva roky později Američani na Omaze), kdežto tady šlo z japonské strany o klasické útočné boje na pevnině, tedy to v čem byli až do té doby neporazitelní. Navíc to první vylodění na Wake vlastně ani neproběhlo, nakladačku dostal doprovodný námořní svaz.

PříspěvekNapsal: 30/5/2006, 09:49
od michan
Ano díky je to tak, a chlape jedeš skvěle. Jeď.