"Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Od Pearl Harbouru po Tokijskou zátoku

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Pavel_KK
Příspěvky: 5
Registrován: 31/7/2020, 19:42

"Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Pavel_KK »

Vážení čtenáři, kolegové z Palby, i náhodně brouzdající,

tento článek je překladem kapitoly č.12 a přílohy "F" z knížky BATTLE OF MIDWAY jejímž autorem je pan Craig Lee Symonds, americký námořní historik, donedávna působící na U.S. Naval War College a U.S. Naval Academy.

Po přečtení té kapitoly jsem byl poněkud překvapen, jak otevřeně autor popisuje co a jak se před, během, a po zmíněném letu přihodilo.Vzhledem k tomu, že tuzemští autoři povětšinou shrnují tuto akci několika větami či odstavci, podrobný popis pana Symondse přináší dosud málo známý pohled na věc. Doufám, vážení čtenáři, že shledáte tento přeložený výňatek ze Symondsovy knihy zajímavým. Přeji příjemné čtení.


"LET NIKAM"
( 4. června 1942, 07:00 – 11:20 )
---------- ČÁST PRVNÍ ----------
Na úvod několik poznámek:
Hodnosti US Navy jsou uváděny v originále, nejsou překládány:

Ensign [Ens.]
Lieutenant (Junior Grade) [Lt.(jg)]
Lieutenant [Lt.]
Lieutenant Commander [Lt.Cdr.]
Commander [Cmdr.]
Captain [Capt.]
Rear Admiral [RAdm.]
Vice Admiral [VAdm.]
Admiral [Adm.]

Vzdálenosti jsou uváděny v námořních mílích (1 námořní míle = 1,852 km) pokud není uvedeno jinak.
-------------------
Dne 4. června 1942 v 07:00 ráno, přibližně v době kdy velitel prvního náletu na Midway, poručík Joiči Tomonaga - velitel skupiny letounů útočnící na Midway, informoval admirála Naguma, že je třeba druhého úderu, a zatímco Kido Butai odráželo první z amerických náletů z Midwaye, se dvě letadlové lodě Spruancova operačního svazu 16 otáčely proti větru, aby usnadnily start svých letadel. Koordinace útoků z více letadlových lodí současně byla pro americkou stranu neobvyklá – ne-li téměř bezprecedentní. Američané k jednotlivým letadlovým lodím přistupovali jako k nezávislým jednotkám. Zatímco doktrína U.S. Navy vyžadovala, aby jednotlivé perutě z téže letadlové lodi navzájem spolupracovaly, pro případné společné operace letadel z více lodí nebyla žádná podobná doktrína stanovena. Na rozdíl od Japonců, jejichž palubní letecké skupiny spolupracovaly běžně. V březnu, kdy letadla z Lexingtonu a Yorktownu zaútočily na Lae a Salamauu na Nové Guineji, a znovu pak v květnu, kdy útočily na Šókaku a Zuikaku v Korálovém moři, letecké skupiny ze obou amerických letadlových lodí letěly ke svým cílům nezávisle na té druhé, každá se svým velitelem. Přestože Spruance (RAdm. Raymond Ames Spruance, velitel TF-16) a Browning (Capt. Miles Rutherford Browning, náčelník Spruanceova štábu) měli vizi jednoho kombinovaného úderu letadel z Enterprise a Hornetu zároveň, letěla nakonec každá letecká skupina k cíli samostatně, což kladlo většinu zodpovědnosti za provedení útoku na kapitány příslušných lodí, respektive na velitele jejich leteckých skupin.

To platilo obzvláště v případě Hornetu, jediné americké letadlové lodi, na jejíž palubě nebyl „Flag Officer“ – vlajkový důstojník, i když "Pete" Mitscher byl vybrán k povýšení na kontradmirála (a někteří důstojníci jeho štábu o něm již mluvili jako o „admirálu Mitscherovi“ [povýšen byl 31. května 1942, dva dny po odplutí k Midwayi - pozn. překladatele] ). Mitscher měl v letovém deníku zaznamenáno stejně nalétaných mil jako kterýkoliv námořní letecký důstojník na palubě, a mohl být proto trochu otrávený, že Spruance určil jako taktického leteckého důstojníka celého operačního svazu Capt. George Dominica Murrayho, kapitána Enterprise. Murray měl o trochu vyšší senioritu jako pilot (byl to námořní letec č.22, Mitscher byl č.33), naproti tomu Mitscher měl vyšší hodnost než Murray. Spruance se pravděpodobně takto rozhodl, protože Murray měl více bojových zkušeností a také proto, že byl na Enterprise více „po ruce“. To vše vedlo k tomu, že Murray měl 4. června jen malý vliv na útok letadel z Hornetu na japonské letadlové lodi, na útok, který byl naplánován a řízen Mitscherem a Cdr. Stanhope C. Ringem, velitelem palubní letecké skupiny Hornetu.

Obrázek
Admiral Marc Andrew "Pete" Mitscher velitel na Hornetu v době bitvy o Midway

Podle vnějšího vzhledu byli Mitscher a Ring úplné protiklady. Mitscher, jak známo, byl menší, mírný, s tváří poznamenanou od slunce a měl pleš; Ring byl vysoký, pohledný jako filmový herec, a hlavu měl plnou vlasů. O Ringovi se říkalo, že mu uniforma „padne“; jeden mladší důstojník se vyjádřil, že „je obrazem ideálního námořního důstojníka“. Tito dva muži byli rozdílní i založením a povahou. Na námořní akademii, kde Mitscher byl slabý student a měl potíže s disciplínou, Ring absolvoval mezi nejlepšími 25% ve své třídě a měl jen několik prohřešků. Ring byl uhlazený a kultivovaný, a silně uznával protokol a disciplínu. Jak jistý námořník z Enterprise prohlásil, Ring „patřil mezi škrobené příslušníky námořnictva co chtějí dělat všechno podle příručky.“

Obrázek
Stanhope C. Ring (zde na fotografii z roku 1954 jako Rear Admiral) byl velitelem palubní letecké skupiny Hornetu (CHAG - Commander of Hornet's Air Group) během bitvy u Midway. (U.S. Naval Institute)

Ringova vizáž a uhlazené vystupování mu s velkou pravděpodobností zajistily během jeho kariéry celou řadu skvělých míst ve štábech. Po služebním turnusu na letadlové lodi Lexington se stal pobočníkem RAdm Williama Moffetta, a poté sloužil jako námořní poradce prezidenta Herberta Hoovera. Po turnusech na letadlových lodích Langley a Saratoga pracoval v Úřadu pro letectví (Bureau of Aeronautics) a poté jako námořní atašé USA v Londýně, kde byl americkým pozorovatelem ve štábu Adm. Sira Jamese Somervilla (jehož flotilu později Kido Butai zdecimovalo v Indickém oceánu). Somerville ho měl rád a na konci jeho turnusu, v říjnu 1941, ho navrhl na udělení Řádu Britského Impéria. Ring sám byl natolik ovlivněn britským způsobem jednání, že začal nosit typickou britskou důstojnickou hůlku, což ovšem vedlo k tomu, že se mu mnozí za tento zvyk za jeho zády posmívali. Po povýšení do hodnosti Commander byl ustanoven velitelem letecké skupiny na Hornetu, přičemž zkratka této funkce CHAG (Commander of Hornet’s Air Group) byla poněkud nešťastná – výslovnost připomínala slovní spojení „sea hag“, neboli „mořská čarodějnice“ či „mořská babizna“ (zde je ovšem možná ještě slovní hříčka odkazující na postavu z kreslených filmů s Pepkem námořníkem, kde je „sea hag“ jeho úhlavní nepřítel).

Ring byl obecně velmi oblíbený u nadřízených, včetně Mitschera, ale nikoliv mezi mladými piloty pod jeho velením. I o čtyřicet let později se na něj dívali s despektem. Hlavním důvodem bylo to, že Ring je vedl více autoritou než příkladem. Často uplatňoval svou hodnost, kupříkladu jako když „uzemnil“ několik pilotů proto, že včas nevstali, když vstoupil do důstojnické jídelny. Během krátké zastávky v Pearl Harboru, před vyplutím k Point Luck, dostali piloti z Enterprise a Yorktownu povolení k vycházce na břeh. Ring ale nařídil, že piloti z Hornetu musí zůstat na letišti Ewa Field ve stále pohotovosti. Jeden z pilotů vzpomínal, že „byla spousta reptání a téměř ‘vzpoura’ proti CHAG“ jako důsledek tohoto rozhodnutí. Několik pilotů riskovalo vojenský soud tím „že mu do očí řekli, co si o něm myslí“. Ringova přísnost mohla být tolerována nebýt faktu, že on sám byl jako pilot pouze průměrný. Když byl Hornet uveden do služby, trval na tom, že on první přistane na jeho palubě. Ensign Troy Guillory byl na zadním sedadle Ringova průzkumného dvojplošníku SBC-4, a později vzpomínal, že Ring provedl přiblížení příliš velkou rychlostí a příliš vysoko. Guillory slyšel „píp, píp, píp, píp“ poplachových sirén, a myslel si, že ohlašují něčí havárii. Ve skutečnosti to bylo kvůli nim. Letoun dosedl na palubu tvrdě a příliš rychle, nezachytil brzdící lana a narazil do nouzové bariéry. To poškodilo podvozek letounu a přetrhalo výztužný výplet křídel. Nikdo sice nebyl zraněn, ale jako první přistání na nové lodi to bylo špatné znamení, a pro Ringovu důvěryhodnost do budoucna, coby velitele letecké skupiny, to byla rovněž špatná věštba. O týden později, kdy se na palubě Hornetu objevili filmový štáb, aby natočil palubní letecké operace, Ring trval na tom, že bude ten, kdo bude natáčen. A když se pak jeho letoun rozjížděl po palubě, otočil hlavu na kameru a udělal pózu, čímž znechutil ostatní piloty, kteří toho byli svědky. Ani Ringovy navigátorské schopnosti nebyly tak dobré, jaké by měly být. Při jedné příležitosti zabloudil, když vedl cvičný let nad Mexickým zálivem, a musel tehdy předat vedení výkonnému důstojníkovi průzkumné perutě Gusu Wildhelmovi, aby nalezl mateřskou loď. Jako výsledek těchto a dalších incidentů v něj piloti vesměs nezkušené palubní skupiny Hornetu měli omezenou důvěru jako k pilotovi i jako k navigátorovi. U Midwaye měl být dosah této důvěry vystaven bolestné zkoušce.
--------------------
Žádný aspekt bitvy o Midway není více kontroverzní či záhadný, nežli role letecké skupiny z Hornetu pod vedením Stanhope Ringa dne 4. června 1942. Celkem čtyři palubní perutě odstartovaly toho rána z Hornetu, ale pouze jediná (VT-8) zvládla najít Kido Butai – a to jen proto, že velitel této perutě zjevně neuposlechl Ringovy přímé rozkazy. Zbytek letecké skupiny (dvě perutě střemhlavých bombardérů a všechny stíhačky přidělené k útoku - celkem 44 letadel) nepřítele vůbec nespatřil. A co hůř, během návratu zpět na Hornet došlo třinácti z nich palivo a museli nouzově přistát na moře. Pro jejich piloty to znamenalo hodiny či dny utrpení, a ve dvou případech dokonce smrt. Tento nálet vešel do historie bitvy o Midway ve známost jako „Let nikam“. Ve svém důsledku to znamenalo, že i přes Nimitzovu urputnou snahu, aby Američané měli u Midwaye pro střetnutí s Kido Butai tři letadlové lodě, pouze dvě z nich toho rána úspěšně na nepřítele zaútočily.

Zrekonstruovat, jak k tomu přesně došlo, je obtížné. Na jednu stranu, Mitscher a Ring o tom nikdy otevřeně nepsali ani nemluvili. Mitscherovo oficiální hlášení nejenom, že se klíčovým záležitostem vyhýbá, ale v několika ohledech je zjevně chybné. Ring ani žádné hlášení nikdy nenapsal, nebo ho Mitscher nepředal dál, v každém případě nebylo ani po sedmdesáti letech od bitvy dosud nikde nalezeno. Dále, žádné z hlášení ostatních čtyř velitelů perutí se nedochovalo, pokud ovšem byla vůbec kdy sepsána. Pro doplnění: podání hlášení o bojové akci po jejím skončení bylo podle předpisů U.S. Navy povinné. Nicméně, kromě Mitscherova zavádějícího hlášení, jedinými důkazy o tom, co se letecké skupině z Hornetu ten den přihodilo, jsou ústní svědectví přeživších pamětníků, často napsaná několik desetiletí poté a některá jsou protichůdná. Vypovědět příběh letecké skupiny z Hornetu z rána dne 4. června 1942 proto zůstává nelehkým úkolem.

Piloti na Hornetu byli svolávali ke snídani již o půl čtvrté ráno. Beztak předtím pořádně spalo jenom několik z nich. Jak směřovali do důstojnické jídelny k spěšné snídani, všem bylo jasné, že mají před sebou náročný den. Někteří požádali o „jednooký sendvič“ - plátek toastu s dírou pro smažené vejce, zatímco jiní pouze sáhli po hrnku s kávou a zamířili přímo do předletové místnosti, aby tam, se svými koženými kuklami a brýlemi po ruce, vyčkávali na pokyn, který je měl zavolat k letadlům. Mnozí byli pochopitelně nervózní; nikdo z nich neměl ještě zkušenost z boje, a to včetně velitelů perutí. Na rozdíl od pilotů na ostatních amerických letadlových lodích, kteří se účastnili výpadů na Marshallovy ostrovy, Wake, nebo Novou Guineu, či bojovali v Korálovém moři, ti na Hornetu, a Ringa nevyjímaje, stáli před svou první bojovou misí.

Hornet vyplul na moře v březnu 1942. Piloti prováděli během této „zabíhací“ plavby letecké operace, ale aby byli považováni za kvalifikované pro letadlovou loď, museli noví piloti provést osm přistání na lodi. Ovšem v době, kdy Hornet proplouval Panamským kanálem na své cestě do Pacifiku, mnozí z nich tento standart nesplňovali. V San Diegu obdržely perutě střemhlavých bombardérů nové stroje, a tak i ti kdo se kvalifikovali, museli provést přistání do brzdících lan s letouny ve kterých poletí do boje. Někteří se kvalifikovali u San Diega, před tím, než Hornet zamířil do Alamedy. Ovšem od 20. března do 18. dubna byla letová paluba Hornetu obtěžkána šestnácti bombardéry B-25, se kterými loď směřovala do západního Pacifiku, aby uskutečnily tzv. „Doolittleův nálet“. Letecké operace byly obnoveny hned poté, ale i tak měli piloti na Hornetu za sebou přibližně jen šest týdnů výcviku na palubě letadlové lodi. Mnozí z nich stále ještě nedokončili osnovu základního výcviku. Zkrátka, byli to zelenáči, a bitva u Midway měla být jejich křest ohněm.

Ve čtyřech místnostech pro předletové přípravy (pro každou peruť jedna) ubíhal čas pomalu. Bylo mnohem méně obvyklého škádlení; několik pilotů se pokoušelo o vymýšlení a recitování oplzlých rýmovaček, ale většinou bylo ticho. Jeden z nich si vzpoměl, že „kluci začínali být nesví“. Několik jich zkoušelo číst, někteří dřímali. Většina sledovala jedním okem teleprinter, který promítal hlášení průzkumu na plátno o rozměrech 3x3 stopy (cca 92 x 92 cm). Když se nedlouho po šesté ráno objevilo hlášení Lt. Adyho , pilota jedné z průzkumných PBY Catalin, o dvou nepřátelských letadlových lodích vzdálených 180 mil od Midwaye, piloti si hned přepisovali souřadnice na své navigační desky. Zejména velitelé perutí se na tato data zaměřili, protože to byl především jejich úkol, dovést své piloty nad cíl. Zapsali si pozici nepřítele vůči Midwayi, hlášený kurs a rychlost, zakreslili si polohu, kurs a rychlost Hornetu, a pak pokračovali s obvyklými údaji jako: rychlost větru u hladiny a v různých výškách a odchylky magnetického kompasu. S použitím všech těchto dostupných údajů si každý z nich určil kurs od Hornetu ke hlášené pozici nepřítele.

Jediný velitel perutě, který se touto činností nezabýval, byl velitel stíhací perutě (VF-8) Lt.Cdr. Samuel G. „Pat“ Mitchell. Vzhledem k tomu, že úkolem stíhačů byl doprovod a ochrana bombardérů, Mitchell necítil potřebu počítat si svůj vlastní kurs k cíli; stejně by se přizpůsobil a následoval by bombardéry jakýmkoliv směrem. Sám Mitchell nebyl pilotem stíhačky dlouho (ve skutečnosti ne déle než piloti, které vedl) a bylo trochu neobvyklé, že před převzetím velení „Fighting Eight“ nikdy nesloužil jako výkonný důstojník perutě. Námořní akademii dokončil v roce 1927, a většinu své kariéry strávil pilotováním plovákových letadel a létajících člunů. V Úřadu pro letectví pracoval pro Pete Mitschera a když Mitscher dostal velení na Hornetu, vzal si Mitchella s sebou.

Díky sklápěcím křídlům nových Wildcatů verze F4F-4 bylo možné na palubu Hornetu umístit 27 stíhaček. Ale mnoho stíhacích pilotů bylo nezkušených a některé si musel svaz podržet pro vlastní ochranu, bylo jako stíhací doprovod útoku určeno jen 10 letounů. Mitchellova hlavní starost byla rozhodnout, kterou část útočící skupiny by měl chránit. Střemhlavé bombardéry poletí ve výšce 20 000 stop (cca 6100 m) torpédové v 1500 stopách (cca 460 m). Jeho deset stíhaček může tedy chránit jednu nebo druhou skupinu, ne obě naráz – pokud se nerozdělí do dvou rojů. Pat Mitchell měl pocit, že jsou spíše torpédové bombardéry, které mají „nárok“ na ochranu jeho stíhačů. Devastatory byly nejenom výrazně pomalejší, také jejich těžká a nepříliš spolehlivá torpéda vyžadovala, aby ve finální části náletu útočily ve výšce pouhých 100 stop (30 m) a v přímém letu. To z nich dělalo „sedící kachny“ – velmi snadný cíl pro hlídkující Zera. Naproti tomu střemhlavé bombardéry Dauntless, přilétaly ve výšce a na cíl se řítily střemhlav rychlostí okolo 250 uzlů (460 km/h). Tím, že byly navíc vyzbrojené dvojící velkorážných půlpalcových kulometů střílejících kupředu a pohyblivým dvojkulometem ráže 0,3 palce, byly lépe vybaveny k vlastní obraně. Často byly též používány (pochopitelně bez nákladu pum) jako podpora stíhací ochrany vlastního operačního svazu. V Mitchellových očích tyto okolnosti předurčovaly, že jeho stíhači by měli letět u torpédových bombardérů.

Stejný pohled na věc měl jistě i velitel torpédové perutě Lt.Cdr. John Charles Waldron. Waldron byl veterán námořnictva s dvacetiletými zkušenostmi a ve svých 41 letech byl téměř dvakrát starší než někteří z jeho pilotů. Narodil se v době, kdy americký Západ byl ještě divoký, a vyrůstal na farmě v Kanadě a později v indiánské rezervaci poblíž města Pierre v Jižní Dakotě. Byl pyšný na to, že je z jedné osminy Sioux, a po svých předcích zdědil typické rysy obličeje, tmavé oči a výraznou bradu. Na akademii měl přezdívku „Redskin“ neboli „rudá kůže“ či „rudokožec“, a několik důstojníků na Hornetu ho nazývali prostě „Indián“. Waldron tvrdil, že díky svému původu má jistý šestý smysl ohledně nadcházejících událostí. Měl pověst skvělého pilota a nadšeného baviče. Pracoval i bavil se naplno. Jeden jeho známý to vyjádřil slovy: “Pořádal večírek za večírkem, ale když se dostal na loď, byla to práce.“ Jako učitel byl náročný. Vědom si toho, že jeho povětšinou nezkušení piloti musí ještě před bojem dokončit veškerou nezbytnou přípravu, udržoval tvrdý režim jak v učebnách, tak ve fyzické přípravě. Pouze piloti jeho perutě se museli jako jediní ze všech hlásit každé ráno na rozcvičku. Piloti ostatních perutí to považovali za zábavné a během cvičení se Waldronovým mužům všemožně pošklebovali. Waldron se tím nedal odradit, věděl, že válka není žádná legrace. Svému synovci, který se právě chystal nastoupit pilotní výcvik, napsal: „ber to vážně. Je to vážná záležitost a není to žádný sport.“

Obrázek Obrázek
Lieutenant Commander John Charles Waldron, přezdívaný „Indián“, velel 8. torpédové peruti (VT-8) na Hornetu dne 4. června 1942 (U.S. Naval Institute)

Na důstojnické poradě o čtyři dny dřív, 31. května 1942, se Waldron chopil příležitosti a argumentoval, že jeho torpédová peruť potřebuje stíhací ochranu víc než střemhlavé bombardéry. „Pat“ Mitchell ho podpořil, ale „Pete“ Mitscher zavrtěl hlavou. Nejen, že střemhlavých bombardérů bylo více než dvakrát tolik než torpédových letounů (34 oproti 15), ale Mitscher také věděl, že velkou slabinou Wildcatů – obvzláště nových F4F-4 – je jejich špatná stoupavost. Lehká a obratná Zera dokázala stoupat téměř třikrát rychleji než Wildcaty, a americké stíhačky měly proto největší a možná jedinou šanci na úspěch, jen pokud se na Zera vrhaly střemhlav z převýšení. To podle Mitschera znamenalo, že musí k cíli přilétat ve výšce. To by jim umožnilo chránit jak střemhlavé bombardéry, tak torpédové, protože v případě, že by Zera napadla ploužící se Devastatory, Wildcaty by na ně zaútočily z výšky. Byla tu samozřejmě možnost stíhací doprovod rozdělit a poslat několik stíhaček s každou bombardovací skupinou, tak jak to udělal Fletcher v Korálovém moři. Výsledek však byl tehdy zklamáním; rozdělených stíhaček nebylo dost, aby plně chránily svou přidělenou skupinu, a střemhlavé bombardéry utrpěly kvůli útokům Zer mnohem větší ztráty než Devastatory. Nejvíc úspěchů dosáhly Wildcaty přiřítivší se shora na Zera během útoku na Šóhó. Ať už o tom Mitscher věděl či ne, rozhodl se nerozdělovat Mitchellovy stíhače do dvou skupin a nařídil, že všech deset Wildcatů poletí se střemhlavými bombardéry. Torpédové letouny to budou muset, alespoň z počátku, zvládnout samy. I když ani Mitchell, a Waldron už vůbec, s tímto rozhodnutím spokojeni nebyli, museli se podřídit.
---------- konec první části ----------
Naposledy upravil(a) Pavel_KK dne 7/10/2020, 01:59, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Pavel_KK
Příspěvky: 5
Registrován: 31/7/2020, 19:42

"Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 2.díl

Příspěvek od Pavel_KK »

"LET NIKAM"
( 4. června 1942, 07:00 – 11:20 )
---------- ČÁST DRUHÁ ----------
Toho rána došlo ke dvěma falešným poplachům, když teleprinter v předletových místnostech vyťukal rozkaz pro piloty, aby nasedli do letounů. Vyvolalo to strkanici o vybavení a navigační desky, dokud se neobjevila oprava původní zprávy: „Nenastupovat do letounů před vydáním rozkazu“. Mitscher, když slyšel Fletcherův rozkaz Spruanceovi, zřejmě očekával rozkaz k neprodlenému startu. Spruance se místo toho rozhodl počkat do 7:00, aby se k cíli přiblížil. Mitscher musel vydat pilotům rozkaz, aby čekali. Během této prodlevy zavolal Ringa a čtyři velitele perutí na můstek pro konečné instrukce. Waldron se tam opět snažil přesvědčit Mitschera, aby poslal stíhačky s torpédovými letouny, a Mitchell ho opět podpořil. Mitchell později vzpomínal, že šel to ráno nahoru na můstek s tím, aby „kapitánu Mitscherovi výslovně doporučil, abychom my (stíhači) letěli jako ochrana pouze pro torpédové bombardéry“. Ale byl to Waldron, kdo byl tak neodbytný, až to hraničilo s porušením subordinace. Dohadoval se, že pokud Mitscher nepošle všech deset stíhačů s jeho perutí, mohl by poslat alespoň několik z nich. Když ani tato prosba nevyšla, prosil ho, aby s nimi poslal alespoň jednu stíhačku. (Můžeme si snadno představit Waldrona, jak rozčíleně, s jedním zdviženým prstem, žádá o „alespoň jednu, jen jedinou“ stíhačku.) Jestliže Mitscher nechce poskytnout stíhacího pilota, hádal se Waldron, může on určit jednoho ze svých pilotů, aby letěl ve Wildcatu, ačkoliv nikdo z nich v něm ještě nikdy neseděl. To byl absurdní argument, a od této chvíle to už Mitschera začínalo štvát. Nebyl ten typ, co by s mladšími důstojníky vyjednával. Jeho odpověď byla stále NE. Mitchell si vzpomněl, jak mu Mitscher řekl „Odchod, a zůstaňte u (střemhlavých) bombardérů !“ Na letové palubě se už zahřívaly motory letounů a už nebyl čas a prostor pro další diskuse o nějakých alternativách. Nastal čas ke startu. Velitelé perutí si navzájem popřáli hodně štěstí a dobrý lov, a sešli dolů, aby zaujali svá místa v kabinách.

Ještě problematičtější záležitostí než rozhodování, s kým poletí stíhači, bylo zvolené pořadí startu a odletový plán, kterým se ten den na Hornetu řídili. V 6:38 dostal Mitscher konečně od Spruancea rozkazy odstartovat letadla v 7:00 a v těchto rozkazech bylo specifikováno, že letecké skupiny mají provést „odložený odlet“. Namísto toho, aby letadla směřovala hned po vzletu směrem k cíli a seskupila se až během letu k němu, musela první z nich kroužit nad operačním svazem, dokud nebyla ve vzduchu celá útočná skupina. Poté se seřadily do velké formace a letěly k cíli společně. Účelem odloženého odletu byla snaha zajistit kompaktnost skupiny, disciplínu během útoku a koordinovaný úder proti nepříteli. Tento rozkaz vzešel téměř jistě od Milese Browninga, protože je značně nepravděpodobné, že by Spruance, námořník od lodí, diktoval námořním letcům, jaký způsobem mají provést odlet.

Po vydání rozkazu nasednout do letadel si piloti navzájem popřáli „good luck“, opustili předletové místnosti a ve spěchu šplhali po žebřících na letovou palubu. Tam se krátce potkali se svými zadními střelci, prošli si podklady k bojovému letu, a než vyšplhali do kokpitů, provedli ještě rychlou kontrolu letadel. A byl to jen zvyk, nebo možná pověrčivost, která je vedla ke kopnutí do pneumatik. Bylo pro většinu z nich poprvé, co měli odstartovat z lodi s ostrou pumou. Jeden z nich si vzpomněl, že při čekání na signál „spustit motory“ zažíval stejné obavy a šimrání v žaludku jako míval před zkouškami na střední škole.

Desítka Wildcatů startovala jako první – potřebovaly ke vzletu nejkratší dráhu. Letový důstojník na lodním ostrově vydal rozkaz ke startu důstojníkovi na letové palubě, označovanému jako „Fly One“. Ten zatočil svým praporkem startéra nad hlavou, a to bylo znamení pro pilota dát motoru plný výkon. Jakmile pilot ukázal palec nahoru na znamení, že je připravený, „Fly One“ šel do dřepu a zároveň ukázal směrem na příď. Pilot uvolnil brzdy a letoun se řvoucím motorem se rozehnal kupředu. Celý proces se opakoval s dalším a pak dalším letadlem. Jakmile všech deset Wildcatů odstartovalo a pomalu šplhalo na svou určenou výšku 20 000 stop (6 100 m), začalo vzlétat patnáct Dauntlessů perutě VS-8 (Scouting Eight), každý vyzbrojený 500 librovou pumou (227 kg). Za nimi odstartoval CHAG, Stanhope Ring, jehož letoun také měl 500 lb pumu, následovaný osmnácti bombardéry z VB-8 (Bombing Eight) které nesly 1000 lb (454 kg) pumy. Velké Devastatory Waldronovy perutě VT-8 (Torpedo Eight), které nesly 2 200 liber (1 000 kg) těžké torpédo typu Mark 13, potřebovaly před odlepením nejdelší rozjezd, a proto byly seřazeny až na samém konci paluby. Na přeplněnou palubu se jich ovšem vešlo jen šest, takže zbylých devět muselo být z hangárové paluby vyzvednuto až poté a následně odstartovaly samostatně. Tato organizace vzletu ale znamenala, že Wildcaty, které měly nejkratší dolet, byly ve vzduchu nejdříve a při kroužení a vyčkávání spotřebovávaly cenné palivo, zatímco Devastatory, které byly nejpomalejší, vzlétaly jako poslední a za zbytkem formace měly určité zpoždění.

Když byly všechny stíhačky a střemhlavé bombardéry ve vzduchu, začaly manévrovat a řadit se do formace. Ring nařídil dvojitou „přehlídkovou“ formaci ve tvaru V, a zaujal místo v jejím čele. Bombardovací perutě měl po boku, každou na jedné straně. Deset Mitchellových stíhačů letělo o něco výše a mírně vzadu. Ovšem seřadit se do takové velké formace trvalo déle, než by mělo. Ensign (praporčík) Ben Tappan, pilot Dauntlessu z VS-8 měl pocit že „se s tím moc dlouho babrali, než konečně padl pokyn vyrazit“.

I poté, co se konečně seřadili do formace, museli pokračovat ve stoupání do 20 000 stop. Toto stoupání vyžadovalo další čas navíc – a spoustu paliva. Zatímco ve vodorovném letu spotřeboval F4F-4 Wildcat přibližně 42 galonů benzínu za hodinu ( 160 l/h ) ve stoupání to mohlo být až 300 galonů za hodinu. Fakt, že odstartovaly první a pak musely stoupat do 20 000 stop znamenal, že některé z Widcatů spotřebovaly významnou část ze své 144 galonové zásoby paliva ještě před tím, než vyrazily směrem k cíli. A i poté, aby během letu udržely svou pozici nad bombardéry letící rychlostí 130 uzlů (240 km/h), musely Wildcaty se svými 150 uzly (280 km/h) letět hadovitým letem, aby bombardéry pod sebou nepředletěly, čímž ovšem spotřebovávaly další palivo. Bombardéry také spotřebovávaly víc paliva, než bylo nezbytně nutné; bylo to tím, že se snažily udržovat přesnou formaci. Jak jeden pilot vzpomínal: „Letěli jsme v přehlídkové formaci a abychom se udrželi na pozici, pořád jsme manipulovali s plynovou pákou.“

Zatímco stíhačky a střemhlavé bombardéry šplhaly do výšky, piloti z Waldronovy torpédové perutě se zformovali téměř tři míle pod nimi, v 1 500 stopách (460 m). Když už bylo všech 59 letadel úderné skupiny z Hornetu ve vzduchu, stíhači a střemhlavé bombardéry ve 20 000 stopách a torpédové stroje v 1 500 stopách, bylo téměř 8 hodin. Vzlet celé skupiny zabral skoro hodinu. Jaký to byl kontrast oproti Kido Butai, které o něco dříve téhož rána zvládlo nechat vzlétnout 108 letadel v pouhých 7 minutách, jakkoliv k tomu měli letové paluby čtyř letadlových lodí. Tak či tak, letecká skupina Hornetu byla konečně ve vzduchu, seřazená do formace a vyrazila na cestu k cíli. Ale jakým směrem ?

Bezpochyby nejzáhadnější stránkou „letu nikam“ je kurs, kterým letecká skupina z Hornetu po konečném seřazení do formace letěla. Týden po bitvě odeslal Mitscher hlášení, ve kterém píše: „Poloha cíle, nepřátelských letadlových lodí, byla vypočítána ve vzdálenosti 155 mil, ve směru 239° od tohoto operačního svazu.“ Na základě toho všichni, kdo bitvu studovali, dlouho předpokládali, že Ring vedl bombardéry a stíhače z Hornetu kursem 239°, tedy na jihozápad. To byl také kurs vyznačený na mapě bitvy, kterou Mitscher přiložil ke svému hlášení. (na zde ukázané mapce letu CAG-8 vyznačeno světle modrou). Podle tohoto hlášení nenašla Ringova skupina Kido Butai, protože Nagumo změnil kurs na sever, a Ring následkem toho letěl jižně od něj. Nicméně, většina ostatních důkazů naznačuje, že skupina z Hornetu neletěla jihozápadně v kursu 239°, ale místo toho téměř na západ kursem 265°; minula Kido Butai, protože tento kurs ji zavedl o 80 až 100 mil severně od cíle. K tomu ještě, vzdálenost k cíli mohla být blízko oněch 155 mil v 7:00, když se Hornet otáčel kvůli startu letadel proti větru. Protože ale Hornet plul tím pádem rychlostí 25 uzlů směrem od cíle více než hodinu, v době, kdy od něj zformovaná letecká skupina odlétala, byla vzdálenost k cíli spíš 180 mil ( přes 330 km ).
Jen pro představu: to je jako kdyby letadla startující v Čáslavi měla cíl bavorském Mnichově. (pozn. překladatele)

Obrázek

Protože dnes není možné přesně zjistit, proč a jak se stalo, že CAG-8 letěla to ráno kursem 265°, nabízí se v podstatě dvě možná vysvětlení. První z nich, že Ring, průměrný navigátor, se při určování kursu prostě přepočítal a Mitscher to uprostřed ranního spěchu a dychtivosti ke startu nezpochybnil, navzdory protestům nejméně dvou velitelů perutí. Druhá možnost je, že Mitscher vypočítal kurs 265° sám a Ringovi dal rozkaz se ho držet, doufaje, že přivede leteckou skupinu ke dvěma „chybějícím“ letadlovým lodím, o kterých žádné z amerických průzkumných letadel zatím nic nehlásilo.

První možnost je přijatelná, ale nepravděpodobná. Předpokládá, že Mitscher, zkušený a sebevědomý námořní letec, neprovedl svůj vlastní výpočet polohy cíle. Jakkoli čistokrevný námořník Spruance v podstatě přenechal vedení leteckých operací na Enterprise svému náčelníkovi štábu – námořnímu letci Milesi Browningovi, pro Mitschera na Hornetu by bylo velmi netypické, kdyby přenechal klíčová rozhodnutí o letecké skupině Stanhope Ringovi nebo komukoliv jinému.
Druhý scénář bere v úvahu možnost, že Mitscher uvažoval v širších souvislostech celé operace, když se snažil určit, jak by jeho letecké skupina mohla v co nejvyšší možné míře přispět k americkému úspěchu. Klíčovou starostí byla poloha a dispozice všech čtyř japonských letadlových lodí (že budou nasazeny čtyři flotilové LL věděli Američané ze zachycených a rozšifrovaných japonských radiodepeší – pozn. překladatele). I když ve skutečnosti operovaly ten den společně jako jednotka, američané to nevěděli. Všechna dosavadní hlášení od průzkumných letadel hovořila o tom, že na odeslané pozici jsou jen dvě letadlové lodě. Stejně jako Fletcher, i Mitscher si velmi pravděpodobně kladl otázku: „kde jsou ty zbývající ?“

Všichni američtí vlajkoví důstojníci ten den ráno vskutku očekávali, že japonské letadlové lodě budou operovat ve dvou skupinách. Ve svých prvotních rozkazech velitelům operačních svazů a i Simardovi na Midwayi Nimitz předpokládal, že „jedna nebo více [japonských] letadlových lodí se může díky brzkému dennímu světlu přiblížit“ a zaútočit na Midway, a „záložní skupina letadlových lodí“ by zatím bojovala s americkými hladinovými silami. Při předletové přípravě v noci před bitvou oznámil Mitscherův zpravodajský důstojník Lt. Stephen Jurika pilotům: „v úderném svazu, který se pokusí zaútočit na Midway jsou nejméně dvě letadlové lodě, dvě bitevní lodě, několik křižníků, a okolo pěti torpédoborců. Podpůrný svaz, co se nachází v určité vzdálenosti za ním, se sestává ze zbývajících sil.“ A ráno před bitvou, právě před tím než z Hornetu začaly startovat letouny, poslal Fletcher pomocí TBS vzkaz Spruancovi (vzkaz, který Mitscher jistě také zachytil) aby mu připomněl, že „o dvou letadlových lodích nevíme“ (TBS – Talk Between Ships; radiové vysílání na frekvencích VKV, které vyžadovalo aby na sebe odesílatel a příjemce viděli, a dalo se tedy používat v podmínkách nutného radiového klidu na KV frekvencích, kdy nepřítel byl za horizontem). Toto všechno mohlo podpořit Mitscherovo rozhodnutí poslat svou leteckou skupinu spíše na západ místo na jihozápad v očekávání, že najde druhou skupinu nepřátelských letadlových lodí. V jediném komentáři, který Ring kdy o kursu tohoto letu napsal, říká: „Odlet od Hornetu byl proveden v předem určeném kursu, s velitelem skupiny v čele.“ Kým byl kurs předem určený, o tom nepíše.

Pokud vskutku k tomuto došlo, je kuriózní, že ani Mitscher ani Ring nesdělili cíl mise velitelům perutí, díky čemuž byl Waldron ještě více frustrovaný a nespokojený. Věděl, že kurs 265° je nepřivede k letadlovým lodím, jejichž pozice byla ohlášena a kterou si všichni velitelé perutí zaznamenali. Když šel dolů na letovou palubu, vytáhl si stranou svého navigátora perutě, Ens. George Gaye, a řekl mu, že určený kurs je podle jeho názoru nesprávný. Řekl Gayovi, že pokud bude třeba, poletí k cíli vlastním kursem. „To aby sis nemyslel, že bloudím,“ řekl „jen si zaznamenávej náš směr, a kdyby se mi něco stalo, aby mohli kluci počítat s tím, že je dovedeš zpátky.“

Během následující hodiny byl Hornet plně vytížen vzlety letadel, a piloti se řadili do formace. V 7:55 byla celá letecká skupina ve vzduchu, a Ring ji vedl západním směrem, kursem 265°. Radarový operátor Hornetu je sledoval jak letí na západ, dokud nezmizeli z dosahu radaru. Piloti dodržovali radiový klid, ale už za asi 15 minut se Ringovo rádio se zapraskáním probudilo k životu a on uslyšel Waldronův hlas: „Letíte k japonským lodím špatným směrem.“ Ringa jednak rozzuřilo, že Waldron porušil rádiový klid, a stejně tak i to, že takto otevřeně v rádiu zpochybnil jeho velení před celou jednotkou. „Já vedu tento let,“ odsekl Ring nazpátek. „A vy poletíte s námi právě tudy.“ Waldron se nelekl. „Já vím, kde je ta zatracená japonská flotila“, naléhal. Ring byl neoblomný, a rozzlobený. „Poletíte s námi, já vedu tuhle formaci ! Poletíte s námi !“ Chvíli bylo ticho, a pak se Waldron ozval ještě jednou: „Dobře, k čertu s Vámi. Vím, kde jsou a letím na ně.“ Tři míle níže naklonil Waldron svůj stroj doleva, zatočil k jihozápadu, a celá jeho peruť, která předchozí hovor v rádiu slyšela, letěla s ním. Bylo krátce po 8:30. V tu samou dobu se Nagumo rozhodoval, zda nechat přistát stroje útočné skupiny vracející se od Midwaye dříve než odstartuje útok proti americkým lodím.

Stanhope Ring – pravděpodobně se skřípajícími zuby – letěl dál se 44 bombardéry a stíhačkami. Pod nimi nebylo vidět nic než cáry mraků a otevřený oceán. Palivoměry některých Wildcatů se již blížily značce jedné poloviny objemu nádrží. Ensign Ben Tappan, sledující během letu jedním okem palivoměr, vzpomínal na to, jak si myslel, že to nezvládnou zpátky. Nebyl sám. Ensign John E. McInerny byl také neklidný. Ohlédl se na svou dvojku, Ensign Johnyho Magdu, a udělal posunek s pokrčením ramen a otevřenýma rukama, jako by se chtěl zeptat „Co se děje ?“ Magda zavrtěl hlavou, což si McInerny vyložil jako „Já taky nevím.“ A letěli dál.

O půl hodiny později, kdy již palivoměr ukazoval viditelně pod polovinu zbývajícího paliva, McInerny opustil své místo ve formaci, dostoupal k vedoucímu Wildcatu Pata Mitchella a zaujal místo vedle něj. Když se na něj Mitchell ohlédl, McInerny důrazně gestikuloval ke svému palivoměru. Mitchell jen zavrtěl hlavou. McInerny se vrátil na místo k Magdovi, ale hlodalo to v něm dál. Po pár minutách to zkusil znova. Tentokrát Mitchell reagoval rozzlobeně, mávl na něj ať se zařadí na místo a ukázal na něj prstem „jako varování“ (podle Mitchellových slov).

Jestli byl Mitchell rozzlobený, McInerny byl také. Vrátil se sice na svou pozici ve formaci, a pak, když upoutal Magdovu pozornost, řekl s výraznou artikulací (aby Magda odezíráním porozuměl) „Poleť se mnou.“ Poté naklonil letoun, opustil formaci a vydal se na let opačným kursem směrem k Hornetu. V podstatě opustil formaci a svého velitele, a odhadoval, že kvůli tomu půjde před válečný soud. Magda letěl s ním. Totéž, jeden po druhém, udělali i ostatní piloti Wildcatů z VF-8. Opuštěn svou perutí, Pat Mitchell otočil také. Později tvrdil, že to udělal sám od sebe. „Odtrhl jsem se,“ prohlašoval v roce 1981, „když jsem viděl..., že pokračovat dál by bylo bláznovství.“ Ve skutečnosti Mitchell ztratil kontrolu nad svou jednotkou a musel pospíchat zpět, aby se jí udržel. Všech deset stíhačů tedy směřovalo zpět k Hornetu, nechávajíce 34 bombardéry samotné. To bylo kolem deváté hodiny ráno.

Není jisté, zda Ring věděl o chvíli, kdy ho stíhací doprovod opustil. Wildcaty letěly výše a vzadu, a nikdo neporušil rádiový klid. Možná i několik stíhačů o tom nevědělo. Soustředili se na udržení své pozice ve formaci a někteří udělali pomalou zatáčku doleva aniž si uvědomili, že zatáčejí, dokud si nevšimli, že jim svítí slunce do tváří namísto zpoza jejich zad.

Opuštěn jak torpédovými bombardéry, tak stíhací eskortou, pokračoval Ring a 34 střemhlavých bombardérů v letu na západ. Okolo 9:20, několik pilotů bombardérů, nebo spíše jejich radistů, zaslechli volání od Waldrona: „Stanhope od Johnny Jedna.“ Pokud to Ring slyšel, neodpověděl. Waldron to zkusil znova: “Stanhope od Johnny Jedna.“ Opět žádná odpověď. Ale Waldrona bylo slyšet další vysílání, včetně „Pozor na ty stíhače !“ a o něco později „Okamžitě zaútočit !“ Poté bylo ještě slyšet: „Moji dva wingmani jdou do vody !“ A pak už nic. Těm, kteří to slyšeli, bylo jasné, že našel nepřítele, a že nepřítel našel jeho.

Lt.Cdr. Robert „Ruff“ Johnson, velitel VB-8, možná slyšel Waldronovo vysílání, možná ne. Johnson byl populární velitel perutě se „srdečnou povahou“. Jeden z jeho spolužáků (z námořní akademie) o něm řekl: „Kdo zná, ten ho má ho rád.“ Johnsonovou největší starostí teď ale bylo, že letounům jeho perutě začínal docházet benzín. Sice letěli v Dauntlessech, střemhlavých bombardérech s velkým doletem, ale každý stroj nesl 1 000 lb pumu (454 kg) což zvyšovalo jejich spotřebu paliva. Nyní, po ulétnutí více než 200 mil, daleko za předpokládané místo kde se měl nalézat cíl, došel k závěru, že jej minuli. Obával se, že jeho piloti nezvládnou doletět zpět na mateřskou loď. Rozhodl se letět na jihovýchod k Midwayi, částečně proto, aby ještě zkusil objevit japonské letadlové lodě, a také doufal, že na letiště na Eastern Island doletět dokážou. Naznačil to svému wingmanovi a obrátil letoun doleva. Jeho peruť ho následovala. Ring jim rádiem přikazoval, aby se vrátili, ale poslechl pouze jeho přidělený wingman, Ens. Clayton Fisher. Ostatních sedmnáct strojů z VB-8 letělo s Johnsonem na jihovýchod. Nyní tedy Ring vedl útočnou skupinu sestávající pouze z patnácti střemhlavých bombardérů průzkumné perutě Walta Rodeeho (VS-8), a z Fishera.

Ring a ti, co zbyli z jeho jednotky, pokračovali západním směrem. Ale brzy začalo palivo docházet i průzkumným bombardérům z VS-8, které nesly lehčí 500 lb (227 kg) pumy. Rodee a jeho peruť zůstali s Ringem celých 225 mil. Nyní, po desáté dopoledne, po třech hodinách ve vzduchu, obrátil svou peruť také Rodee. Všechna ostatní letadla z formace ho následovala. Ve svém jediném pozdějším popisu o této události Ring prohlásil: „pokoušel jsem se shromáždit odlétající letouny VB-8 a VF-8, abych je dovedl zpátky k Hornetu, ale nemohl jsem je dohnat.“ Směrem zpátky na Hornet (dle svých slov) “pokračoval osamoceně ve výšce 20 000 stop.“ Jinými slovy, letěl zpět k Hornetu úplně sám. A asi si můžeme si jen těžko představit, v jakém emočním stavu přitom byl.

Protože ani Browning ani Mitscher nestanovili „Point option“ – místo kde bude jejich loď přijímat vracející se letadla, byli Ring a ostatní závislí na navigačním systému Hornetu, zvaném YE-ZB. Princip YE systému spočíval v tom, že loď vysílala do každé třicetistupňové výseče kompasu jiné písmeno v morseovce. Výseče byly fixní vůči severu, takže otočení lodi při změně jejího kursu nemělo na orientaci výsečí vliv. Pilot, který na ZB přijímači naladěném na příslušnou frekvenci zachytil morse kód nějakého písmena, mohl snadno určit letový kurs ke své lodi. Ring na svůj ZB přijímač sice YE signál zachytil, ale ten patřil Enterprise, nikoliv Hornetu. Ve výsledku se Ring spolehnul na tradiční navigaci výpočtem a, pro jednou bezchybně, letěl nazpátek k operačnímu svazu. Jeho letadlo bylo první, co přistálo na palubě Hornetu, a to v 11:18, po čtyřech hodinách ve vzduchu. Členové palubního personálu si nevšimli, že Ringův letoun stále nese svoji 500 lb pumu, a předpokládali, že se vrací z úspěšného náletu a jásali, když vystupoval z kokpitu. Ring přešel jásot bez povšimnutí a odešel přímo do své kajuty, aniž by podal hlášení na můstku. Dokud o pár minut později nepřistál Walt Rodee a nevyšplhal nahoru na můstek, aby se ohlásil, nevěděl Mitscher co se stalo.

Bojová mise ale ještě neskončila pro všechny. Těžkými pumami naložené bombardéry Ruffa Johnsona letěly na jihovýchod, a když už bylo jasné, že nepřítele minuly, obrátil je Johnson na severovýchod doufaje, že se dostanou zpět k Hornetu. Krátce před 10:00 potkaly americký hydroplán PBY Catalina, který jim signální lampou sdělil kurs na Eastern Island. Přibližně v tu samou dobu zachytil výkonný důstojník perutě, Lt. Alfred B. Tucker, signál vysílače YE z Hornetu. V tom okamžiku se peruť rozpadla; Johnson se čtrnácti letouny letěl na Midway; Tucker se svým tříčlenným rojem otočil na severovýchod ve snaze najít operační svaz. Z Johnsonových čtrnácti letadel došlo dvěma letounům palivo během letu k ostrovu a musely přistát na hladinu; třetímu Dauntlessu došlo palivo zrovna když prováděl přiblížení k letišti na Eastern Islandu a musel proto přistát v laguně atolu. Ostatní, když se pokusili přistát, přivítala „přátelská“ protiletecká palba, která ovšem ustala, jakmile byli rozpoznáni. Všechny letouny, které v pořádku přistály, byly znova natankovány, vyzbrojeny (před přistáním své 1 000 lb pumy odhodili) a nakonec odeslány zpátky na Hornet. Tuckerův tříčlenný roj také našel Hornet, takže nakonec byly ztraceny jen tři bombardéry. Žádný z nich ovšem nesvrhl na nepřítele jedinou pumu.

Piloti Wildcatů tolik štěstí neměli. Mitchell nezachytil signál systému YE z Hornetu, i když několik ostatních pilotů ano. Mitchel proto přenechal vedení skupiny Lt. Stanu Ruehlowovi, který vedl volnou formaci stíhaček východním směrem, pohodlnou cestovní rychlostí 150 uzlů. Stíhači postupně zklesaly z původních 20 000 stop do 8 000 stop, nejenom aby ušetřily palivo, ale také proto, že v této výšce piloti už nepotřebovali využívat kyslík, který jim také docházel. Bohužel v nižších výškách nebyl na ZB příjimače takový spoleh, a tak stíhačky minuly Hornet aniž ho spatřily. Jak pokračovaly na východ, jejich motory začaly vynechávat a prskat, a když spotřebovaly úplně poslední kapky paliva, jeden po druhém zastavily docela, a jen vrtule se v nastalém tichu protáčely náporem vzduchu. Těžké Wildcaty jako kluzáky nestály za moc, a chtělo to určitou dovednost, přistát s ními se zastaveným motorem na vodu. Každý z pilotů odvysílal zběžnou zprávu „Mayday“ a pak soustředil svou pozornost na všechy věci co bylo nutné po dosednutí na moře udělat: otevřít překryt kabiny, rozepnout popruhy, vzít si nouzovou dávku potravin a vody, vylézt na křídlo, otevřít kryt úložného prostoru, vytáhnout z něj malý gumový člun a nafouknout jej, stejně jako svou záchrannou vestu; to vše před tím, než se letoun potopil.

Většina pilotů se držela ve skupině. Když šel dolů McInernyho letoun, motor stroje jeho wingmana, Johnnyho Magdy, stále ještě pracoval, i když palivoměr mu už ukazoval, že nádrže jsou prázdné. Magda si spočítal, že jeho šance najít operační svaz jsou nulové, a rozhodl se, že bude lépe, když se bude držet svého velitele, a přistál na hladinu vedle něj. Mitchell také přistál poblíž dalších dvou pilotů, Dicka Graye a Stana Ruehlowa. Bylo jeho štěstí, že se tak rozhodl, protože nedokázal dostat záchranný člun z úložného prostoru svého Wildcatu, a skončil jako třetí muž dělící se s ostatními dvěma o dva malé jednomístné čluny. Během následujících čtyř dní se střídali ve vodě, což bylo riskantní obzvláště při několika útocích žraloků. Ti byli agresivní zejména třetí noc, kdy strkali a naráželi do člunů; pak jeden žralok prosekl ploutví plátno člunu a z toho začal ucházet vzduch, ale naštěstí to letci zvládli opravit. Také měli jen jeden balíček s nouzovou dávkou potravin, a tři piloti si mohli dovolit jen jeden doušek vody denně. „Navzájem jsme se při pití hlídali,“ vzpomínal Mitchell. Občas kolem člunů plavaly menší ryby, a Dick Gray jednu zvládl holýma rukama chytit a syrovou ji snědl. Slunce bylo nemilosrdné, a všichni postupně utrpěli vážné spáleniny kůže. Člunům také postupně unikal vzduch a brzo neseděli v nich, ale obkročmo, a nohy si máchali ve vodě. Mitchell měl na hlavě puchýře od spálení sluncem a nohy oteklé od neustálého ponoření ve vodě.

K pátrání po ztracených pilotech bylo na Midwayi určeno jedenáct hydroplánů PBY Catalina. Osm z deseti stíhacích pilotů bylo zachráněno 8. a 9. června. Když Catalina Lt.(jg) Franka Fislera sedla na vodu aby zachránila Johnny Talbota, pomáhal mu do letadla Ensign Jerry Crawford. Talbotův obličej a ruce byly úplně pokryté ohromnými puchýři od spálení sluncem, a na nich ještě přischlou krustu od mořské soli. Crawford Talbota dobře znal, ale muže ve člunu přesto nepoznal. Talbot se následně z toho všeho dostal, stejně tak jako ostatní. Piloti bombardérů, co přistáli na hladinu byli také zachráněni, ale dva ze stíhačů nebyli nikdy nalezeni a samozřejmě všech deset letounů bylo ztraceno.

Pete Mitscher na palubě Hornetu se zhrozil, když se od Walta Rodeeho dozvěděl, k čemu došlo. Na své první bojové misi proti nepříteli se letecká skupina Hornetu doslova rozpadla. Nejdříve torpédové bombardéry, pak stíhačky, a nakonec všechny bombardéry opustily svého velícího důstojníka, který se vrátil sám. Z torpédových a stíhacích letadel se nevrátilo vůbec žádné, a kolem poledne, po pěti hodinách, musel Mitscher vědět, že už nikdy nepřiletí. Z padesáti devíti letadel, která ráno z Hornetu odstartovala, se jich vrátilo jen dvacet. Ještě jedenáct strojů z VB-8 následně přiletělo z Midwaye, ale přes tyto ztráty, jak na letounech, tak mezi posádkami, nebyla na Japonce svržená ani jediná bomba.
Ani Mitscher, ani kdokoliv jiný na Hornetu v té době ještě nevěděli, co se vlastně stalo s torpédovou perutí J. C. Waldrona.
---------- konec ----------
Naposledy upravil(a) Pavel_KK dne 7/10/2020, 01:43, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Pavel_KK
Příspěvky: 5
Registrován: 31/7/2020, 19:42

"Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - Dodatek

Příspěvek od Pavel_KK »

Tento článek je překladem dodatku "F" z knížky BATTLE OF MIDWAY jejímž autorem je pan Craig Lee Symonds, americký námořní historik, donedávna působící na U.S. Naval War College a U.S. Naval Academy.
"LET NIKAM"
( 4. června 1942, 07:00 – 11:20 )
Po dobu téměř padesáti let po bitvě o Midway akceptovali historikové oficiální hlášení Marca Mitschera jako více méně danou věc. Koneckonců, v roce 1944 se stal oslavovaným velitelem operačního svazu rychlých letadlových lodí (Fast Carrier Task Force), který se probojoval od Marian až k břehům Japonska, a řečeno slovy jeho životopisce, „báječným Mitscherem“. O jeho reputaci dost říká, že na námořní akademii v Annapolis stojí Mitscher Hall přímo naproti rozlehlé koleji Bancroft Hall, a tím pádem by nějaké zpětné napadání Mitscherovy pravdomluvnosti vypadalo až nevlastenecky. Přesto i v době bitvy byly jisté pochybnosti o přesnosti Mitscherova hlášení. Raymond Spruance ve svém vlastním hlášení napsal: “Tam kde je rozpor mezi hlášením z Enterprise a z Hornetu, hlášení z Enterprise by mělo být bráno jako přesnější.“ Učinit takové prohlášení v oficiálním hlášení bylo udivující, a téměř se to blížilo tvrzení, že Mitscherovu hlášení se nemá věřit. A bohužel, jelikož ani Stanhope Ring ani jiný velitel perutě hlášení vůbec nesepsali, bylo to Mitscherovo téměř jediným oficiálním zdrojem informací o roli letecké skupiny z Hornetu v bitvě. Výsledkem toho bylo, že po většinu dvacátého století všechna hodnocení bitvy o Midway poslušně vykreslují CAG-8 letící v kursu 239 nebo 240 stupňů a mapy zobrazující bitvu ukazují totéž. Včetně mapy, kterou Mitscher přiložil ke svému hlášení (viz výše, mapka letu CAG-8, světle modrý zákres). Ale ať byly pochybnosti jakékoliv, nebyl žádný důkaz, že se věci neudály tak, jak Mitscher popsal v hlášení.

Mitscherův příběh se začal rozpadat po srovnání s japonskými záznamy. Mitscher tvrdil (nebo přinejmenším podepsal hlášení kde se tvrdilo), že Stanhope Ring a jeho letecká skupina letěli kursem 239° a Kido Butai minuli, protože Nagumo otočil na sever namísto aby pokračoval k Midwayi. Problém byl, že Nagumo změnil kurs až v 9:17 (což Mitscher v době psaní hlášení nemohl vědět), což znamená, že pokud by Ring letěl ve směru 239° velmi pravděpodobně by narazil na Kido Butai před změnou kursu na sever anebo těsně poté. Waldron našel Kido Butai v 9:18, a to velel té nejpomalejší a nejpozději startující části CAG-8. Z toho vyplývá, že POKUD BY Ring letěl kursem 239° či 240° mohl Kido Butai také dobře najít.

V osmdesátých letech se začal právník a vysloužilý major námořní pěchoty Bowen Weisheit zabývat okolnostmi smrti jednoho z Mitchellových pilotů Wildcatů. Ten pilot se jmenoval Mark Kelly a byl to bývalý hráč lakrosu za Marylandskou univerzitu, a Weisheitův blízký přítel. Když se Weisheit dozvěděl, že Kellyho prázdný záchranný člun byl vyzvednut na pozici, která naprosto neodpovídala Mitscherovu hlášení, rozhodl se promluvit si s dosud žijícími piloty Mitchellovy perutě, aby se jich zeptal, co se stalo. S jednou či dvěma výjimkami shledal, že piloti si sami vzpomněli na to, že neletěli na jihozápad kursem 239° či 240°, ale „západně“, „téměř na západ“, anebo přesněji, „směrem 265°“. Jeden z nich, Troy Guillory, také původně řekl, že letěli „západně“. Když Weisheit namítl, že to muselo být na jihozápad, směrem 239°, Guillory řekl ne: „Od začátku jsme letěli špatně“ a nakonec, ukazujíc přitom do mapy, řekl: „ve směru 265°.“ Ens. Ben Tappan prohlásil jednoduše: „Letěli jsme na západ,“ a Ens. John McInerny prohlásil, že „Commander Ring byl o 35 stupňů mimo.“ I velitel „Scouting Eight“ (peruť VS-8), Lt.Cdr. (a později RAdm.) Walt Rodee prohlásil stroze: „Nabrali jsme kurs, který nám dali. Bylo to okolo 265°, skoro na západ.“ Rodee neměl příležitost učinit podobné prohlášení do oficiálního bojového hlášení, ale zapsal si to do svého letového zápisníku, který si ponechal. A konečně, radarový operátor na palubě Hornetu vzpomínal, jak zaznamenával trasu letecké skupiny odlétající od operačního svazu, a tvrdil, že až tam kam mohl radar CXAM dosáhnout, letěla skupina CAG-8 kursem 265 stupňů. Přepisy všech těchto rozhovorů jsou uloženy v Nimitzově knihovně v U.S. Naval Academy, a Weisheitovy závěry jsou pak v knize The Last Flight of C. Markland Kelly (poslední let C. Marklanda Kellyho).

Ne každý z veteránů souhlasil. Clayton Fisher, který letěl jako Ringův wingman až do úplného konce „letu nikam“, zůstal celý svůj život přesvědčený, že „jsme letěli jihozápadním kursem okolo 235° či 240°“, a že „jsme byli mezi Midwayí a nepřátelskými silami“ – což je, na jih od Kido Butai. Vysvětlit tento rozpor je obtížné, a celý příběh si vždy zachová jistou nádech záhady, ale pokud letecká skupina z Hornetu vskutku letěla severně od Kido Butai v kursu 265°, jak naznačuje většina důkazů, možná vysvětlení, jak se to mohlo stát, se dělí do tří kategorií: technologická, výpočetní a konspirační.

Přisoudit Ringův kurs vadné technologii je nejjednodušší vysvětlení, ale také nejméně pravděpodobné. Někteří naznačovali, že magnetický kompas Hornetu ukazoval ten den o 15° až 20° chybně, a že radar selhával (loď dostala po bitvě novou sadu). To je lákavé vysvětlení, protože všechy účastníky dělající rozhodnutí zprošťuje podezření z chyb. Problém je, že jak piloti v Mitchellově stíhací peruti, tak v Rodeeho průzkumné / bombardovací si nemysleli, že letí v kursu 239° a náhodou se ocitli na špatné trase. Oni v tu dobu věděli, že letí kursem 265°. Proto to nemohla být chyba lodního kompasu, co je poslala „špatným“ směrem.

Druhá možnost je, že Stanhope Ring byl tak špatný navigátor, že jeho výpočet byl o 25° mimo, a že Mitscher přijal jeho chybný výpočet, aby svého velitele letecké skupiny podpořil. Zde je problém v tom, že toto vysvětlení předpokládá, že Marc Mitscher, nejzkušenější a nejdůvěryhodnější pilot na palubě, by sám neprováděl svůj navigační výpočet pro let k cíli, a prostě by přebral ten Ringův. Takový scénář naprosto neodpovídá Mitsherovu charakteru. A i kdyby se to tak stalo, stále to staví oba, Mitschera a Ringa, do role spiklenců, kteří se dohodli, že v následných hlášeních neuvedou skutečný kurs letu a budou předstírat, že letecká skupina letěla směrem 240°, i když to tak nebylo.

Jediné vysvětlení, které zapadá do okolností a odpovídá osobnostem hlavních rozhodujících aktérů, je to, že se Mitscher sám rozhodl, že jeho povinností je najít dvě „nezvěstné“ japonské letadlové lodě, které ještě žádné z průzkumných letadel neohlásilo. Tak jako Fletcher a Spruance, Mitscher nevěděl, že až do odpoledne (4. června 1942 – pozn. překladatele) operovaly všechny čtyři japonské lodě společně. Věděl, že letecká skupina z Enterprise vyrazila na dvě dříve zpozorované letadlové lodě, a nejspíš si spočítal, že kurs 265° nejpravděpodobněji přivede jeho leteckou skupinu ke zbývajícím dvěma letadlovým lodím operujícím samostatně za první dvojicí. V době, kdy se dozvěděl, že všechny nepřátelské letadlové lodě byly ve stejném svazu lodí, už ale také znal podrobnosti o několika „vzpourách“ (či chceme-li nesplnění rozkazů), ke kterým došlo v průběhu „Letu nikam“. Pravdivé a úplné hlášení by nejen odhalilo jeho vlastní chybu, když poslal leteckou skupinu z Hornetu špatným směrem, ale také by ho nutilo zvážit vznesení formálních obvinění proti Waldronovi, McInernymu, Mitchellovi, Johnsonovi, Rodeemu a možná i proti dalším za to, že během bojového letu opustili velitele skupiny. Takový druh tlaku by námořnictvo mohlo po bitvě o Midway sotva potřebovat. Takže místo, aby své velitele perutí poslal před válečný soud, navrhl je všechny na vyznamenání. O vzpouře Waldronovy „Torpedo Eight“ Mitscher (nebo někdo z jeho štábu) napsal: „Nízko, pod cáry mraků, letící Torpédová peruť Osm, se oddělila od zbytku skupiny, který letěl ve větší výšce. Nalezla nepřátelské letadlové lodě, ti ve velké výšce nikoliv.“ Technicky, každé slovo je pravda, ale jako celek je to úmyslně zavádějící.

Přinejmenším v té době velitelé perutí s tímto řešením souhlasili. Jistě věděli, že mají povinnost vyplnit hlášení. Na samotném formuláři stálo „vyplnit velitelem jednotky ihned po přistání po každé akci nebo operaci“ a výslovně nařizovalo každému vyplňujícímu „Nefalšujte toto (nevymýšlejte si v tomto..) hlášení“. Všichni pravděpodobně své hlášení vyplnili, ale Mitscherův štáb je „stopil“, anebo, což je pravděpodobnější, Mitscher řekl velitelům perutí, že je napíše (nebo jeho štáb), a že se s tím sami nemusí obtěžovat. V každém případě je jasné, že v jisté chvíli rozhodl, že z Hornetu bude odesláno jen jedno hlášení, které nařídil napsat svému štábu a které podepsal, ačkoliv věděl, že je zavádějící. Dokonce i nyní je těžké tvrdit, že jeho rozhodnutí bylo špatné. S vítězstvím v rukou, čeho by námořnictvo dosáhlo potvrzením zmatečnosti, porušení subordinace a selhání celého „Letu nikam“?
---------- konec ----------
NA ZÁKLADĚ ZPĚTNÉ VAZBY NÁSLEDUJE MALÉ DOPLNĚNÍ

Osud torpédové letky VT-8

Piloti VT-8 vešli do historie jako hrdinové s tragickým osudem. Sami (15 strojů, 15 pilotů, 15 zadních střelců) bez ohledu na nepřítomnost stíhacího krytí zaútočili na Kido Butai, jehož stíhací ochrana byla od ranních hodin "rozcvičená" a nabuzená odrážením útoků amerických letadel z Midwaye. Vzhledem k daným okolnostem (dobrá viditelnost, silný svaz lodí, a kvalitní a početná japonská stíhací obrana svazu) dopadlo toto dějství tak, jak nevyhnutelně muselo. Všechny útočící stroje byly sestřeleny, a jen jednomu z pilotů, Ens. George Henry Gayovi se podařilo prodrat tak daleko, že se pokusil svrhnout své torpédo. Elektrický odhazovací systém však nefungoval, pravděpodobně byl zničený palbou Zer. Při nouzovém odhozu mu zůstala rukojeť i s kusem lanka v ruce, takže ani nevěděl zda torpédo skutečně odhodil. Byl také jediným kdo přežil masakr Waldronovy skupiny letadel (pozn.: úmyslně nepíšu VT-8, níže vysvětlím proč). Pokud jde o protiletadlovou palbu z japonských lodí, podle Gaye nebyla, ačkoliv to některé zdroje uvádějí, ani přesná ani tak hustá, aby nálet VT-8 zastavila. Všechny sestřelené Devastatory mají na svědomí Zera ze stíhací ochrany. Po pokusu odhodit torpédo přeletěl nad palubou letadlové lodi Sórjú a krátce na to ho Zera dostala. Ačkoliv byl raněn do paže, zvládl nouzově přistát na moře a poté se dostat z kabiny ven dřív, než se jeho letoun potopil. Jeho střelec, ARM3c Robert Kingsbury Huntington, tolik štěstí neměl. Pravděpodbně byl zabit střelbou japonských stíhačů ještě ve vzduchu.

Můžeme se dohadovat, nakolik bylo přistání přistáním, a nakolik to byl pád z malé výšky, protože Devastatory nalétaly na cíl jen 30 m nad hladinou rychlostí 110 uzlů, každopádně Ens. Gay měl ten den kliku jak od kolotoče. Jednak nebyl zabit při náletu, a byť byl sestřelen v podstatě uprostřed Kido Butai, Japonci ho nevylovili na palubu některé doprovodných lodí svazu. V tom případě by totiž patrně nepřežil a čekal by ho stejný osud jako Ens. Wesley Osmuse z USS Yorktown, Ens. Frank O'Flahertyho a AMM1c Bruna Gaida (oba z USS Enterprise). Ti byli také sestřeleni, vyzvednuti na japonské lodě, a následně brutálně vyslechnuti a pak popraveni - přesněni řečeno zavražděni.

Často je v literatuře uváděno, že celá letka VT-8 byla při tomto nálet u sestřelena. Není to tak docela pravda. Část příslušníků VT-8 pod velením Lt. Harolda Larsena byla ještě před odplutím z Norfolku (stát Virginia, na východním pobřeží USA) určena k převzetí nové výzbroje - nových torpédových bombardérů Grumman TBF-1 "Avenger". Přebírání letounů, přeškolení a přesun 21 nových strojů na Havaj stihli až den po odplutí Hornetu k Midwayi. Ještě před bitvou bylo odesláno na Midway šest z těchto 21 Avengerů s úkolem zúčastnit se bitvy z tamnějšího letiště. Velel jim Lt. Langdon K. Fieberling. Odsud také na Kido Butai ráno 4. června 1942 zaútočili. Zpět na atol se ale vrátil jen jediný, a to ještě v takovém stavu, že byl pro další boj odepsán. Z posádky tohoto letounu přežili jen pilot Ens. Albert K. Earnest a ARM2c Harry Ferrier. Jejich zadní střelec padl. Takže i když byla tato skupina letadel a jejich posádek detašována na pozemní základně, a další skupina byla s novými Avengery stále ještě na Havaji, byli všichni součástí 8. palubní torpédové letky neboli VT-8.

Shrnutí - zcela soukromý a proto neobjektivní názor překladatele:
Tato kapitola knížky Bitva o Midway vynáší na světlo a shrnuje zajímavé věci, které třeba ve filmech o Midway rozhodně neuvidíme - v tom vidím hlavní přínos. Autor, byť sám Američan, zcela otevřeně mluví o skutečnosti, že během tého klíčové bitvy rozhodně nešlo v rámci CAG-8 a na Hornetu vše jak mělo. Já osobně (a je to skutečně jen názor na základě přečteného) se přikláním k tomu, že Capt. Mitscher se rozhodl zkusit najít dvě "chybějící" japonské letadlovky. Bylo to rozhodnutí hop nebo trop - pokud by je tam našel, vyšel by z toho jako prozíravý lišák, na kterého si Japonci nepřišli a on jim vyprášil kožich. Když to neklaplo, tak zametl stopy zmanipulovaným hlášením. Ale kdo ví, třeba si to již dopředu dohodl se RAdm. Spruancem, že to takhle provedou. Protože přinejmenším radarový operátor (operátoři) na Enterprise, která plula nedaleko Hornetu, musel taky vidět a zaznamenat, že CAG-8 letí jinam. Možná proto Spruance v hlášení jen zaobaleně uvádí, že "v případě rozdílů je hlášení z Enterprise přesnější".
A že se Mitscher rozhodl nepřiznat barvu a na rovinu říct "moje odhady byly chybné, a díky tomu jsme byli v nejkritičtější fázi o třetinu oslabení" ? Tomu se až tak nedivím. Nezapomeňme, že bylo pouze půl roku po Pearl Harboru, a jak dopadl za svoje "pochybení" Adm. Husband E. Kimmel, bývalý velitel pacifické flotily, si Mitscher jistě velmi dobře pamatoval. Dá se proto pochopit, že nechtěl vytrubovat, jak se zmýlil v bitvě, kde šlo flotile o všechno.

Co je ale dost divné, je, že celý plán Capt. Mitscher asi řekl Cdr. Ringovi, ale už to neřekli velitelům letek (Lcdr. Waldron VT-8, Lcdr. Rodee VS-8, Lcdr.Johnson VB-8, Lcdr. Mitchell VF-8). Což vyvolává otázku: To jim tak málo věřili ? Nebo nechtěli poslouchat mrmlání typu "proč se neletí na ty cíle o kterých víme" ? Anebo to byla v USN běžná praxe, že se řekl kurs letu bez dalších podrobností, a neptej se a leť ? Dál se krásně ukazuje, že pokud vojáci a nižší velitelé svému nadřízenému nevěří, a pochybují o smyslu mise, je to prostě cesta do pekla. Na druhou stranu, Mitchell, Johnson a Rodee měli kliku, že měl Mitscher trochu máslo na hlavě, protože neuposlechli rozkaz při bojovém letu a za to jim mohl klidně zařídit vyhazov od námořního letectva, dát je postavit před vojenský soud, a mohli všichni dopadnout dost blbě. Navíc zejména proti Rodeemu a Johnsonovi (oba v Dauntlessech) hrál fakt, že Cdr. Ring (rovněž v Dauntlessu) otočil zpátky jako poslední, a přesto k Hornetu doletěl. Takže argument o letu za hranici doletu by u nich asi neobstál, nebo jen se značnými pochybnostmi.

Za velikou chybu na straně Američanů ovšem považuji obsazení postu velitele CAG-8 člověkem jako byl Cdr. Ring. Je jasně vidět, že když velitel není odborně kompetentní, je k vojenský dril k ničemu. V dalších kapitolách knihy je zmiňováno, že při náletu na Hirjú o den později (5.6.), kdy namísto - v té době již potopené - Hirjú zaútočilo přes šedesát Dauntlessů na torpédoborec Tanikaze, Ring opět přivezl svou 500 lb pumu zpět, protože odhazovací mechanismus selhal. Pak o něm šly fámy, že vlastně neví jak se odhazuje puma. Pravděpodobně mu křivdily, ale Ring si pro jistotu nechal od Ens. Claytona Fishera ukázat, kde je nouzový odhoz pumy. Ilustruje to ovšem, jak ho piloti nesnášeli. Když mu pak před posledními leteckými útoky na křižník Mikuma přestalo fungovat rádio, využil toho Capt. Mitscher a z letu ho stáhl. Nálet vedl místo něj "vzbouřenec" Lcdr. Walt Rodee. Další malý dílek do skládačky.

Ale abych u čtenářů nevyvolal mylný dojem: Jakkoliv autor v překladu výše a i já tady nenecháváme na Ringovi nit suchou, neznamená to, že si neuvědomuji a upírám mu jeho odvahu a odhodlání s Japonci bojovat. Když totiž člověk stojí v nějakém leteckém muzeu (třeba ve Kbelích) u letadla velikosti dejme tomu jako je T-6 Texan a představí si, že s něčím takovým s podvěšenou čtvrt, nebo půltunovou bombou odstartuje z malého kymácejícího obdélníku letové paluby a vydá se s tím jednomotorákem nad nekonečný oceán jen podle kompasu, čar na mapě a nespolehlivého rádia do číhajího chumlu Zer a PL kanónů, uvědomí si, že to chce skutečně kus odvahy a koule. Cdr. Stanhope Ring měl nepochybně oboje. Pokazil u Midwaye (a asi i předtím) co mohl, ale bojovat chtěl. A především za to mu patří můj obdiv. Stejně jako všem ostatním pilotům a zadním střelcům z Carrier Air Group 8, jejich kolegům z Enterprise, Yorktownu a Midwaye.

Historie sice žádné "kdyby" nezná, jak víme, ale přesto se na závěr odvážím spekulace, že těch 36 zatoulaných Dauntlessů z Hornetu mohlo 4. června 1942 znamenat rozdíl mezi nepoškozenou a naproti tomu potenciálně vyřazenou Hirjú a tím pádem mezi reálně ztraceným a hypoteticky nepoškozeným Yorktownem.

Pro zájemce o téma též jeden dokument který vysílala 10.10. 2020 Česká televize. V archivu jest možno shlédnout do 10.11. 2020. Shodou náhod v něm mluví i autor knížky, ze které je výše postovaný překlad.

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/ ... a-u-midway
----------- úplnej konec -----------
Naposledy upravil(a) Pavel_KK dne 14/10/2020, 02:35, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Zemakt »

Díky, fascinující čtení.

Proč to není na portálu?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Hans S.
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 3767
Registrován: 22/2/2007, 04:34
Bydliště: Gartenzaun
Kontaktovat uživatele:

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Hans S. »

Zemakt píše:Díky, fascinující čtení.

Proč to není na portálu?
Možná protože je to překlad z knihy, jak Pavel_KK zmiňuje? Nevím, jestli je to pak úplně korektní z hlediska autorských práv a tak...

Ale těším se, až si to o víkendu v klidu přečtu :)
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Zemakt »

Aha. Na druhou stranu bezplatná reklama se snad cení všude na světě :wink: .
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od jarl »

To ocenění však může mít i podobu žaloby za porušování autorských práv, což ovšem v tomto případě pokládám za tuze nepravděpodobné. Právě jsem to dočetl a souhlasím, že se jedná o fascinující čtení, ale na portál bych to raději nedával (i když bránit v tom ostatním moderátorům nehodlám). Dosti podrobně se této události věnuje i Lisle Rose v knize Hornet v kapitole Záhady u Midwaye.

Obrázek

Jinak samotný fakt, že cíl našla jenom jedna peruť, není nic zvláštního. V bitvě u souostroví Santa Cruz našla japonské letadlové lodě jenom jedna skupina střemhlavých bombardérů z Hornetu, zatimco ostatní perutě, jak z Hornetu tak z Enterprise cíl minuly, takže potom bomby a torpéda shazovaly na všechno, co jim přišlo do rány.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
mrfelix
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 220
Registrován: 30/10/2012, 08:43

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od mrfelix »

Pavle-KK: Děkuji za vložení, napínavé a úžasné čtení.
Navíc ještě v době, kdy tu Midway "řešíme" v týdeníku od Michana.

Co se týče vlastní hodnoty tohoto článku: Když se zadá do gůglu heslo: "fly to nowhere midway", vyskočí hodně odkazů, kde je zmíněná kniha opsána. Je to tedy po netu běžné. Pokud jde o překlad do češtiny, považuji jej za natolik skvělý, že bych jeho zařazení do portálu uvítal. Škoda jen, že k němu ještě není připojena nějaká vlastní úvaha autora (překladatele). A také v něm z logiky věci chybí popis, co se stalo s těmi torpédovými letouny, které svaz našly.

Tento článek prostě předpokládá, že to všichni ví, včetně úspěchů a ztrát. Ale pro laiky nebo náhodné čtenáře by to příběh doplňovalo.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pavel_KK
Příspěvky: 5
Registrován: 31/7/2020, 19:42

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Pavel_KK »

Za poslední díl překladu jsem doplnil pár informací o osudu letky VT-8, a ve stručnosti také svůj názor na věc.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Zemakt »

NA ZÁKLADĚ ZPĚTNÉ VAZBY NÁSLEDUJE MALÉ DOPLNĚNÍ
Asi se budu opakovat, ale fakt dobré. Rovněž proti samotnému hodnocení nemám ani zbla námitek.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
ringlett
praporčík
praporčík
Příspěvky: 308
Registrován: 6/3/2012, 19:41
Kontaktovat uživatele:

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od ringlett »

Jo dobrej článek. Přináší vysvětlení věcí o které se dali jen tušit.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - Dodate

Příspěvek od jarl »

Pavel_KK píše: Ale abych u čtenářů nevyvolal mylný dojem: Jakkoliv autor v překladu výše a i já tady nenecháváme na Ringovi nit suchou, neznamená to, že si neuvědomuji a upírám mu jeho odvahu a odhodlání s Japonci bojovat. Když totiž člověk stojí v nějakém leteckém muzeu (třeba ve Kbelích) u letadla velikosti dejme tomu jako je T-6 Texan a představí si, že s něčím takovým s podvěšenou čtvrt, nebo půltunovou bombou odstartuje z malého kymácejícího obdélníku letové paluby a vydá se s tím jednomotorákem nad nekonečný oceán jen podle kompasu, čar na mapě a nespolehlivého rádia do číhajího chumlu Zer a PL kanónů, uvědomí si, že to chce skutečně kus odvahy a koule. Cdr. Stanhope Ring měl nepochybně oboje. Pokazil u Midwaye (a asi i předtím) co mohl, ale bojovat chtěl. A především za to mu patří můj obdiv. Stejně jako všem ostatním pilotům a zadním střelcům z Carrier Air Group 8, jejich kolegům z Enterprise, Yorktownu a Midwaye.
K tomu dodám citát z monografie Hornetu od Roseho:

„Dva ze šestnácti bombardérů se vrátily na Hornet krátce po startu kvůli potížím s motory. Není známo, jestli jedním z těch letců byl i Ring, nebo zda se účastnil celé akce. V každém případě se vrátil zpět na loď i s bombou. Byl pozván k veliteli a Mitscher mu ostře vytkl nedostatek agresivity. Ring se ale bránil - je velitelem letecké skupiny, jeho úkolem není nechat se zabít, ale dohlížet na to, aby skupina nepřítele našla a zaútočila na něj. To se snaží dělat a nestydí se za to.

Ringovo chování 4. června vyvolalo mezi letci z Hornetu a vyššími důstojníky hluboké roztrpčení. Ale Mitscher zřejmě Ringovy námitky uznával. Později, když velel námořnímu letectvu v prostoru na Šalomounových ostrovech, si Mitscher vybral Ringa jako svého zástupce.“
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
zzz
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1033
Registrován: 7/5/2020, 11:58

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - Dodate

Příspěvek od zzz »

Pro Pavel_KK - 2 doplnění
Pavel_KK píše: Osud torpédové letky VT-8
(...)

Často je v literatuře uváděno, že celá letka VT-8 byla při tomto nálet u sestřelena. Není to tak docela pravda. Část příslušníků VT-8 pod velením Lt. Harolda Larsena byla ještě před odplutím z Norfolku (stát Virginia, na východním pobřeží USA) určena k převzetí nové výzbroje - nových torpédových bombardérů Grumman TBF-1 "Avenger". Přebírání letounů, přeškolení a přesun 21 nových strojů na Havaj stihli až den po odplutí Hornetu k Midwayi. Ještě před bitvou bylo odesláno na Midway šest z těchto 21 Avengerů s úkolem zúčastnit se bitvy z tamnějšího letiště. Velel jim Lt. Langdon K. Fieberling. Odsud také na Kido Butai ráno 4. června 1942 zaútočili. Zpět na atol se ale vrátil jen jediný, a to ještě v takovém stavu, že byl pro další boj odepsán. Z posádky tohoto letounu přežili jen pilot Ens. Albert K. Earnest a ARM2c Harry Ferrier. Jejich zadní střelec padl. Takže i když byla tato skupina letadel a jejich posádek detašována na pozemní základně, a další skupina byla s novými Avengery stále ještě na Havaji, byli všichni součástí 8. palubní torpédové letky neboli VT-8.
Saratoga naložila letadla k doplnění leteckých skupin Enterprise/Hornet před plánovanou akcí u Alet (=měla následovat hned po odražení japonců u MIdway ve složení E+H+Sara). Na Hornet ze Saratogy přeletělo 10 torpédových letadel. Celkem Sara vyplouvala z Pearl Harbour s 15-ti torpédovými letadly (VT-7 a VT-8 (oddělená část jednotky)) ... byť zdroje o přítomnosti VT-7 na Sara se různí (např. tento uvádí, že Saratoga z PH vyplula s VT-5, nikoliv s VT-7... tak nevím)

Připomínám, že po náletech amerického námořnictva na Nagumův svaz 4. června 1942 místního času - zůstalo na obou přeživších amerických letadlovkách pouze 3 torpédové letadla (a to starý typ TBD)

Tj. je otázkou do jaké míry byla v 06/1942 bojeschopná ta část VT-8 (vybavená Avengery), toho času detašovaná na Havaji, když ne všechny byly poslány do operačního nasazení jako posily.
Koneckonců - Fletcher v hlášení po Midway jako jeden z poznatků pro budoucnost, tvrdil: doplnění letecké skupiny po bitvě by mělo probíhat formou výměny celé letecké skupiny za čerstvou leteckou skupinu = aby secvičení letecké skupiny probíhalo na břehu



Pointou mého prvního doplnění je upozornění na velmi nesourodý charakter částí letecké skupiny na Hornetu během bitvy u Midway. Nemyslím jen velmi různou praxi velitelů jednotlivých částí letecké skupiny. Ale také např. hodně rozdílnou úroveň výcviku řadových členů. Např. VB-8 byla ještě v březnu 1942 vybavena hodně zastaralými dvouplošníky Curtiss SBC-4 :down: . Zatímco např. letci střemhlavých bombardérů (VB-6) na Enterprise přesedali do SBD z jejich ideového předchůdce - jednoplošníku Northrop BT-1 (a na SBD létala VB-6 už podzimu/zimy 1941)


Pavel_KK píše: Shrnutí - zcela soukromý a proto neobjektivní názor překladatele:
(...)Já osobně (a je to skutečně jen názor na základě přečteného) se přikláním k tomu, že Capt. Mitscher se rozhodl zkusit najít dvě "chybějící" japonské letadlovky.
Ve skutečnosti US Navy u Midway počítala s eventualitou, že se střetne s 5-ti letadlovými loděmi. Zdroj: např. hlášení Spruance z akce TF-16 u Midway, který uvádí možnost, že buďto s invazním konvojem nebo někde severozápadně od Midway je další (pátá) letadlovka IJN - a byla. A ne jedna: Hosho a Zuiho plus hydroplánové.

Koneckonců - den po úspěšných trefách čtyř japonských letadlovek - tj. 5. června obě americké letadlovky (TF-16) křižovaly severně od Midway a hledali 5.-tou japonskou letadlovku.

Přitom logičtější by bylo toho 5. června zamířit blíž k Midway (východně od Midway = mít nepotopitelnou letadlovou loď mezi předpokládanými pozicemi japonců a zranitelnými letadlovkami) a převzít od mariňáků co nejvíc z jejich SBD (VMSB-241 měla už před bitvou 4. června tak málo pilotů, že prý si jednoho půjčili od stíhačů z VMF-211 :idea: takže by VMSB-241 měla víc pilotů pro nevyužité Vought Vindicator SB2U - celkem jich měli skoro tucet ale 5. června vzlétlo jen 6 Vindicatorů). A výměnou poslat na Midway pár stíhaček.

Totiž 5. června bylo na Midway prý jen 4 bojeschopné stíhačky, takže byla minimální ochrana těch cca 20-30 Catalin a několika (či několika desítek) B-17 - posilové B-17 proudily na Midway v průběhu celé bitvy. Myslím posílit CAP na Midway jako ochranu proti náletu/průzkumu např. H8K Emily (viz sestřel 10.3.1942) nebo např. hydroplánových letadel z japonských lodí na Midway

Odhaduji, že ráno 5. června mohly Enterprise a Hornet mít k dispozici operačních:
přes 70 SBD (snad až necelých 80, podle toho kolik stihli opravit),
3 TBD a
cca 50 až 55 Wildcatů (přesnější číslo nemám, neboť není úplně jasné kolik stíhaček z Yorktownu posílilo Enterprise a Hornet po vyřazení Yorktownu).
Tj. ve srovnání se stavem o 24 hodin dříve je vidět, že na Hornetu/Enterprise i po doplnění o zbytek letecké skupiny z Yorktownu ubylo bombardovacích letadel a to torpédových (stav ráno 4. června na obou letadlovkách TF-16 byl cca: 54x F4F, 76x SBD, 29x TBD).


Závěr k druhému doplnění: Američané v dálkovém průzkumu kolem Midway dělali co mohli, ale nebylo vůbec jisté jestli našli všechny části japonské flotily (a jestli dokázali správně identifikovat složení nalezených japonských lodních uskupení). Koneckonců Flechter z TF-17 - projistotu - na ranní nálet poslal sice všechny torpédové TBD, ale jen cca půlku SBD s doprovodem 6-ti F4F (z celkových cca 25 F4F na Yorktownu ráno 4. června midwayského času)
Naposledy upravil(a) zzz dne 3/1/2021, 11:20, celkem upraveno 1 x.
"Opravdu myslíte, že někdo, kdo vyhrál volby férově s 79%, potřebuje následně mlátit lidi na ulicích a vypínat internet??"
https://twitter.com/BenesikOndra/status ... 4985394178
Držím jim palce, ať se o vnitřní politice své vlasti můžou rozhodovat naprosto svobodně.
Moudře. Demokraticky.
Bez násilí. Sametově.
Uživatelský avatar
Farky
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1177
Registrován: 19/6/2008, 23:52

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - Dodate

Příspěvek od Farky »

zzz píše: Saratoga naložila letadla k doplnění leteckých skupin Enterprise/Hornet před plánovanou akcí u Alet (=měla následovat hned po odražení japonců u MIdway ve složení E+H+Sara). Na Hornet ze Saratogy přeletělo 10 torpédových letadel. Celkem Sara vyplouvala z Pearl Harbour s 15-ti torpédovými letadly (VT-7 a VT-8 (oddělená část jednotky)) ... byť zdroje o přítomnosti VT-7 na Sara se různí
Saratoga opravdu měla na palubě 15 torpédových letadel, 10 Avengerů od VT-8 a 5 Devastatorů od VT-5 (ne VT-7).

zzz píše: Koneckonců - den po úspěšných trefách čtyř japonských letadlovek - tj. 5. června obě americké letadlovky (TF-16) křižovaly severně od Midway a hledali 5.-tou japonskou letadlovku.
5. června TF-16 plul směrem na západ, v podstatě pronásledovali Japonce.
zzz píše: Přitom logičtější by bylo toho 5. června zamířit blíž k Midway (východně od Midway = mít nepotopitelnou letadlovou loď mezi předpokládanými pozicemi japonců a zranitelnými letadlovkami) a převzít od mariňáků co nejvíc z jejich SBD (VMSB-241 měla už před bitvou 4. června tak málo pilotů, že prý si jednoho půjčili od stíhačů z VMF-211 :idea: takže by VMSB-241 měla víc pilotů pro nevyužité Vought Vindicator SB2U - celkem jich měli skoro tucet ale 5. června vzlétlo jen 6 Vindicatorů). A výměnou poslat na Midway pár stíhaček.
Problém v tomto scénáři je dolet palubních bombardérů, Američané potřebovali zkrátit vzdálenost k japonským lodím poté co v noci (velmi rozumně) pluli na východ aby se vyhnuli hladinovému střetu. Navíc jak jsem psal, 5. června americké letadlové lodi pluly směrem k Japoncům, tj. byly mezi Midway a nepřítelem.

Mariňáci na Midway (VMSB-241) měli ten den pouze 6 bojeschopných SBD-2, nevím jestli by jejich přesun na Hornet nebo Enterprise znamenal tak velký rozdíl. Potíž je také v logistice toho nápadu, bylo by třeba nejdříve nějak dopravit na Midway piloty kteří by pak ty Dauntlessy teprve mohli přelétnout na letadlové lodě.

Pokud jde o nedostatek pilotů u VMSB-241 - je pravdou že si půjčili dva piloty od stíhací VMF-211 aby naplnili stavy (obsadili dostupná letadla). Nicméně, tento přesun (zapůjčení) byl vlastně jen administrativní krok, protože tito dva piloti byli přiděleni ke stíhačům jen o pár dní dříve. Když pár dní před bitvou USS Kittyhawk vyložila posily v podobě pilotů část z nich šla k VMF-211 a část k VMSB-241, přičemž 17 těchto pilotů bylo čerstvě po ukončení výcviku. A právě dva z těchto nováčků si VMSB-241 půjčila od VMF-211. Pointou je že nešlo o situaci kdy piloti vycvičení jako stíhači šli ke střemhlavým bombardérům, protože tito piloti vlastně žádný (operační) výcvik ani neměli.

A nakonec pokud jde o Vindicatory - do vzduchu jich šlo 5. června jen šest protože jich víc nebylo operačních/bojeschopných, ne kvůli nedostatku pilotů.
zzz píše: Odhaduji, že ráno 5. června mohly Enterprise a Hornet mít k dispozici operačních:
přes 70 SBD (snad až necelých 80, podle toho kolik stihli opravit),
3 TBD a
cca 50 až 55 Wildcatů (přesnější číslo nemám, neboť není úplně jasné kolik stíhaček z Yorktownu posílilo Enterprise a Hornet po vyřazení Yorktownu).
Vzhledem k tomu že 5. června poslaly obě lodě do vzduchu celkem 56 SBD, tak bych řekl že jich o moc víc operačních neměly. Jinak Wildcatů bylo na palubách Hornetu a Enterprise ráno 5. června přesně 57 - 15 od VF-8, 26 od VF-6 a 16 od VF-3. Snad jen jediný z nich nebyl schopen operací.
ObrázekObrázek
zzz
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1033
Registrován: 7/5/2020, 11:58

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od zzz »

Farky -

1. super, díky za detaily o těch Wildcatech - To jsi vzal údaje z hlášeních za jednotlivé lodě o celkových ztrátách za celou dobu u Midway (tj. do večera 6.6) a odečetl od stavů letadel ráno 4. června?


2. tím what-if scénářem ( o akci TF-16 5. června ) jsem reagoval na hypotézy v textu od Pavel_KK (viz výše) o důvodech proč a kdo rozhodnul o charakteru a směru letu letecké skupiny z Hornetu dne 4. června (že toužili najít zbývající 2 japonské letadlovky, krom 2 japonských letadlovek objevených již před startem)... Podle mého názoru US Navy se snažila "vybít" všechny japonské letadlovky = nebylo jisté kolik přesně a kde plují japonské letadlovky.

Kdyby po poškození Hiryu dne 4. června odpoledne měla TF-16 jistotu, že nablízku není žádná další japonská letadlovka (popř. prvoliniová hydroplánová loď), tak by se TF-16 IMHO chovala jinak.

Jestli totiž chápu správně, tak ani po vyřazení 4x Nagumových letadlovek dne 4. června, nezavládla jistota, že japonci zrušili invaz (a předinvazní ostřelování, nálety atd.). Jestli si dobře vzpomínám, tak Shattered Sword uvádí, že 5. června Cataliny zkrátily oblast kterou prohledávaly jako dálkových průzkum, tak aby měli dost paliva na přelet do bezpečí (asi na Francouzské fregatní mělčiny), kdyby Midway byla vyřazena. A stejná obava IMHO byla odsunem 4x poškozených B-17 z Midway v noci z 4. na 5. června. Tj. ponechat SBD na Midway znamenalo, že mohly být zničeny na zemi, např. během nočního ostřelování či náletem japonských letadel (např. již výše uvedený H8K či z hydroplánových lodí). Jasně, že stejné riziko hrozilo i Catalinám či B-17 na Midway, ale tyhle letadla nemohly operovat z Enterprise/Hornetu.



3. Ad dolet SBD, pokud by TF16 plula východně od Midway.... a co by bránilo, aby SBD (u kterých by hrozilo riziko nedostatku paliva) přistávaly na Midway? Jasně, že by to znamenalo snížení efektivy, mj. kvůli primitivním podmínkám doplňování PHM na Midway, ale ten bonus, že na TF-16 by ze západu neměl dorazit nějaký útok (odhalili by je z Midway) by podle mě byl násobně hodnotnější.

V podstatě jediný scénář, který japoncům zbyl 4. června večer, byl a) vyřadit Midway jako leteckou základnu... a následně se pokusit nějak poškodit zbývající americkou letadlovku v oblasti (IJN patrně nevěděla, že na cestě je Saratoga se 107-mi letadly na palubě).

Vím, že Shattered Sword uvádí, že v Jamamotově štábu tou dobou dospěli k odhadu, že USN v oblasti Midway má spoustu letadlovek, ale to mi připadá jako nepromyšlený názor po šokujícím vývoji situace dne 4. června.

No, a TF-16, křižující někde na východ od Midway, s cca 80 SBD na palubě by eliminovala hladinové lodě, které by za dne ostřelovali Midway (což japonci zkusili, ale pak to předčasně vzdali).


4. když jsme u konkrétního složení letadel na Saratoga u Midway - věděl bys i konkrétně jaké typy přelétly ze Sara na Enterprise (tj. jaké bylo rámcové složení letecké skupiny na Enterpeise, když se vrátila od Midway)? Já se dostal k číslům
19 na Hornet (z toho by 10 mělo být torpédových a 9x SBD) a
cca 14 či 15 na Enterprise.



5. Stavy SBD
Farky píše:
zzz píše: Odhaduji, že ráno 5. června mohly Enterprise a Hornet mít k dispozici operačních:
přes 70 SBD (snad až necelých 80, podle toho kolik stihli opravit),
3 TBD a
cca 50 až 55 Wildcatů (přesnější číslo nemám, neboť není úplně jasné kolik stíhaček z Yorktownu posílilo Enterprise a Hornet po vyřazení Yorktownu).
Vzhledem k tomu že 5. června poslaly obě lodě do vzduchu celkem 56 SBD, tak bych řekl že jich o moc víc operačních neměly. (...)

Shattered Sword uvádí stav SBD dne 4. června (po odečtení ztrát z dopoledního/ranního náletu na Nagumovy letadlovky):
J. B. Parshall, A. P. Tully píše:VS-6 (nine), VB-6 (seven), CHAG (one), VS-8 (fifteen), VB-8 (fifteen), VB-3 (fifteen), VS-5 (ten), for a total of seventy-two, ten of which were currently scouting. We are grateful to Mark Horan for clarifying these totals.

VS-6 (devět), VB-6 (sedm), velitel skupiny Hornetu (jeden), VS-8 (patnáct), VB-8 (patnáct), VB-3 (patnáct), VS-5 (deset), celkově: 72, z nichž deset bylo na průzkumu. Jsme vděční Mark Horan za objasnění těchto stavů.
viz poznámka 26 ke kapitole "up the steel steps"

Z kontextu uvedené knížky bych tipoval, že těch 72 je míněno bojeschopných
IMHO během odpoledních akcí SBD dne 4.června nedošlo ke ztrátám cca 20x SBD (=aby z cca 70 klesnul celkový počet na cca 56x SBD). Tj. nejsme ve sporu, pokud v souvislosti s - 56x SBD dne 5. června - pojmem "operačních" míníš část letadel schopných operací, tj. bez poškozených SBD.
"Opravdu myslíte, že někdo, kdo vyhrál volby férově s 79%, potřebuje následně mlátit lidi na ulicích a vypínat internet??"
https://twitter.com/BenesikOndra/status ... 4985394178
Držím jim palce, ať se o vnitřní politice své vlasti můžou rozhodovat naprosto svobodně.
Moudře. Demokraticky.
Bez násilí. Sametově.
Uživatelský avatar
Farky
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1177
Registrován: 19/6/2008, 23:52

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Farky »

zzz píše:Farky -

1. super, díky za detaily o těch Wildcatech - To jsi vzal údaje z hlášeních za jednotlivé lodě o celkových ztrátách za celou dobu u Midway (tj. do večera 6.6) a odečetl od stavů letadel ráno 4. června?
Ten údaj pochází od Johna Lundstroma (kniha First Team), já to od něj jen opsal. Jsem si dost jistý že to má správně.
zzz píše: 4. když jsme u konkrétního složení letadel na Saratoga u Midway - věděl bys i konkrétně jaké typy přelétly ze Sara na Enterprise (tj. jaké bylo rámcové složení letecké skupiny na Enterpeise, když se vrátila od Midway)? Já se dostal k číslům
19 na Hornet (z toho by 10 mělo být torpédových a 9x SBD) a
cca 14 či 15 na Enterprise.
Saratoga předala 9. června 19 letadel na Hornet (9x SBD + 10x TBF) a 15 na Enterprise (10x SBD + 5x TBD).
zzz píše: ...(IJN patrně nevěděla, že na cestě je Saratoga se 107-mi letadly na palubě)...
Japonci vlastně ani neměli tušení jaké letadlové lodě Američané v Pacifiku mají, například Nagumo ve své zprávě o informacích o nepříteli před bitvou Saratogu vůbec nezmiňuje. Věděli že Enterprise a Hornet jsou v Pacifiku a možná tam mohl být Wasp. Měli rozporuplné údaje o Lexingtonu, dle některých zdrojů byl potopen, další zase tvrdili že je v USA v suchém doku. My víme že ten údajný Lexington v suchém doku byla vlastně Saratoga, oni to netušili.
zzz píše: 5. Stavy SBD
...
Z kontextu uvedené knížky bych tipoval, že těch 72 je míněno bojeschopných
IMHO během odpoledních akcí SBD dne 4.června nedošlo ke ztrátám cca 20x SBD (=aby z cca 70 klesnul celkový počet na cca 56x SBD). Tj. nejsme ve sporu, pokud v souvislosti s - 56x SBD dne 5. června - pojmem "operačních" míníš část letadel schopných operací, tj. bez poškozených SBD.
Pojmem "operačních" je z mé strany míněno opravdu počet letadel schopných operací tedy bez poškozených strojů.

--------------
Zbytek ("what-if") je asi na delší debatu, nejlépe na jiném místě protože už takhle jsme tu mimo téma.
ObrázekObrázek
zzz
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1033
Registrován: 7/5/2020, 11:58

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od zzz »

Farky píše:
zzz píše:(...)
...(IJN patrně nevěděla, že na cestě je Saratoga se 107-mi letadly na palubě)...
Japonci vlastně ani neměli tušení jaké letadlové lodě Američané v Pacifiku mají, například Nagumo ve své zprávě o informacích o nepříteli před bitvou Saratogu vůbec nezmiňuje. Věděli že Enterprise a Hornet jsou v Pacifiku a možná tam mohl být Wasp. Měli rozporuplné údaje o Lexingtonu, dle některých zdrojů byl potopen, další zase tvrdili že je v USA v suchém doku. My víme že ten údajný Lexington v suchém doku byla vlastně Saratoga, oni to netušili.
Já to myslel na obě strany. Pokud vím, tak ani USS Wasp (5.června 1942 midwayského času plující Karibikem k Panamského průplavu s doprovedem = pozdější TF 18) a ani USS Saratoga (tou dobu plavící se poblíž Pearl Harbour) nebyly detekovány - aspoň já nikde nenašel údaj o tom, že Američané počítali s eventualitou, že jejich posily jsou odhaleny japonci (nebo německými ponorkami).
A předpokládám, že v rámci detašmá palubních letadel na letištích Oauhu na konci května 1942, se k letcům Enterprise a Yorktown nedostal údaj o jiných amerických letadlech na Oahu určených na Saratogu. Tj. z výslechu eventuelně zajatých letců (během amerických náletů 4.6.) se japonci nemohli dovědět o amerických posilách.

Tj. proto jsem názoru, že jestliže 5.6. USN (Hornet a Enterprise) celý den pátrali po eventuelní páté japonské letadlovce,... tak tento jejich operační záměr byl upřednostněn před obranou Midway proti (před)invaznímu ostřelování s cílem vyřadit z provozu letiště na Midway ...
To byla má poznámka k textu od Pavel_KK, která IMHO dosti mění úvahy, které Pavel_KK citoval výše. Možná jsou info o americkém přepokladu o 5.-té japonské letadlovce v jiné pasáži výše citované knížky.

Farky píše: Zbytek ("what-if") je asi na delší debatu, nejlépe na jiném místě protože už takhle jsme tu mimo téma.
Pravda


Farky, díky za všechny Tvé reakce a doplnění a opravy. Holt neumím tak dobře hledat. Proto jsem se ptal na zdroj info o Wildcatech, protože jsem doufal, že máš Reporty od jednolivých palubních squadron po Midway (já našel jako kompletní pouze Reporty celkově za loď/palubní skupiny).




Pro ostatní - nabízím tip na jiný úhel pohledu k výše uvedenému textu od Pavel_KK. A to - o veliteli palubní skupiny na Enterprise https://ospreypublishing.com/wade-mcclu ... -of-midway.
Svým způsobem bych řekl, že výkon McCluskyho nebyl až tak odlišný od výkonu jeho kolegy na Hornetu ráno/dopoledne 4.6. Ale McClusky měl i taky kus štěstí, když našel Akagi, Kaga. Na druhé straně se potvrdilo, že štěstí přeje připraveným. A McClusky měl delší/širší praxi.
"Opravdu myslíte, že někdo, kdo vyhrál volby férově s 79%, potřebuje následně mlátit lidi na ulicích a vypínat internet??"
https://twitter.com/BenesikOndra/status ... 4985394178
Držím jim palce, ať se o vnitřní politice své vlasti můžou rozhodovat naprosto svobodně.
Moudře. Demokraticky.
Bez násilí. Sametově.
Uživatelský avatar
Farky
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1177
Registrován: 19/6/2008, 23:52

Re: "Let nikam" - akce letců z Hornetu dne 4.6.1942 - 1.díl

Příspěvek od Farky »

zzz píše: Farky, díky za všechny Tvé reakce a doplnění a opravy. Holt neumím tak dobře hledat. Proto jsem se ptal na zdroj info o Wildcatech, protože jsem doufal, že máš Reporty od jednolivých palubních squadron po Midway (já našel jako kompletní pouze Reporty celkově za loď/palubní skupiny).
Tak ne že bych ty reporty (respektive War Diaries) neměl, někde se mi to tu asi bude povalovat, ale co se týče stíhačů US NAVY u Midway není spolehlivějšího zdroje než Lundstrom. A je jednodušší se podívat do něj než se tím prokousávat sám abych nakonec stejně došel ke stejným číslům.
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořní válka v Pacifiku“