Stránka 1 z 1

Rozhovor s pilotem Luftwaffe Franzem Stiglerem 3. část

PříspěvekNapsal: 29/10/2014, 15:08
od Klot
Mohl jste si vybrat vlastní kamufláž… vlastní emblém na letadlo ?
Ano, mohli jsme si tam namalovat třeba jméno své dívky… jako tady… to je jméno mé první ženy tady (ukazuje na fotku G-6). Ale někdy se stávalo, že jsme ta jména měnili celkem často (usmívá se)…přišli jsme na nové letiště, našli jsme si nové děvče… takže jsme to museli přemalovat novým jménem.
Jak jste potkal svou první ženu ?
Poprvé jsem ji potkal, když jí bylo asi 14. Znal jsem se s jejími rodiči. Měl jsem tehdy přítelkyni, takže jsme se tak nějak minuli. Potom jsem potkal její rodiče, než jsem odletěl do Afriky, tam to bylo náročné… Když jsem se přestěhoval do Kanady, zeptal jsem se jí, jestli za mnou nechce přijet, bylo jí tehdy asi dvacet pět, dvacet čtyři, tak nějak. Bydleli jsme na Ostrovech královny Charloty, pět let… a milovali jsme z toho každou minutu. Za další rok ji přepadl stesk po domově, takové to “volání domova”… všichni si mysleli, že už se nevrátí, sem do Kanady, ale za 8 týdnů byla zpátky. A zůstali jsme 47 let.
Všechny tyhle obrazy tady, to jste maloval vy ?
Ne, kdepak. Vždycky je někdo pro mě namaloval. Tahle Me-262, tu maloval jeden malíř z vojenského letectva v Portlandu, tenhle a ten nahoře. Je odněkud z Kamloops. A tady ten, to je vzácná malba, teď by měl cenu asi 2000 dolarů… Galland mi ho podepsal.
Máte překrásný pokoj, je tu spousta památek.
Tady na té fotce je generál Galland zrovna v téhle místnosti. Galland byl nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. Byl tu za mnou celkem čtyřikrát. Vzal jsem ho na lov a on ulovil spoustu losů. V Německu nejsou losi…dostal tu jednoho parádního, velkého. Letěli jsme na sever do jednoho srubu…létali jsme kolem a rozhlíželi se…on pak střelil jednoho fakt velikého. Měl opravdu radost.
S Me-262 jste létal celkem dlouho, že ? Kolik asi celkem misí ?
Me-262 jsem měl asi půl roku…víte, že teď jednu novou postavili dole v Americe ?
Ano, letěli s ní poprvé před několika měsíci.
Jo, dostali to do vzduchu… byl jsem tam. Kdyby pilot udělal, co jsem mu řekl, byl by s tím i přistál…
Zničili při přistání podvozek, že ?
Ano, podvozek se jim zhroutil…
V čem udělali chybu ?
Pilot měl udělat to, co jsme za války dělali všichni. Když jsme šli na přistání, tak dokud jsme byli ještě dost vysoko, museli jsme letadlo naklonit, zahoupat s ním, aby se podvozek skutečně uzamknul.
A on to neudělal ?
My jsme to dělali běžně… rozumíte, automaticky. Měli jsme ty stejné problémy. Pokud jste nedostali kola ven, tak letadlo prostě vybuchlo. Byl tam totiž malý benzínový motor na každé straně a také benzínová nádrž, a jakmile jste se koly dotkli země, něco způsobilo, že se nádrž odpojila. (Me-262 byl osazen dvěma motory Jumo 004. Okolo kruhového vstupního otvoru pro sání vzduchu o průměru 51 cm byly zabudovány dvě prstencové benzínové nádrže. Menší, o obsahu 2,8 litru pro dvouválcový startovací motor Riedl, větší o obsahu 14,2 litru dodávala krátkodobě palivo do spalovacích komor při spouštění motoru. Pozn. překl.).
Motory se hodně přehřívaly ?
Ano…a museli jsme být moc opatrní. Nezapomínejte, že to byly motory s životností 28 hodin… když jste s nimi vydržel 20 hodin, byl jste hrdina…
Potom byl celý motor vyměněn ?
Ano…vyměněn a to velmi rychle. Ale my jsme také měli mnohem menší výkon… ty nynější americké jsou o 50 % silnější, než byly ty naše a jsou to motory s životností 10.000 hodin. To je pak problém pilotovat něco takového. Já jsem jim to říkal…
Teď dokončují dvousedadlovou verzi…
Ano, je to dvoumístné letadlo. Další je pro Messerschmitt Foundation… už je skoro hotový. Chtějí jich postavit celkem pět.
Myslím, že jeden půjde do Arizony…
Jo…koupil ho nějaký soudce.
Je velmi drahé, že ?
…dva miliony dolarů.
Takže, to houpání letadlem ze strany na stranu, kvůli uzamčení podvozku, museli jste to dělat i s nějakým jiným letadlem ?
Ne…ne, jen s Me-262.
262 měla vepředu 4 kanony, že ?
Ano… čtyři, třícentimetrové kanony, všechny tady vpředu…
Jak to s nimi šlo ?
Nejdřív jsme s 262 útočili přímo zepředu… ale pak jsme to přestali dělat. Víte, klidně jsme mohli B-17 ustřelit celé křídlo… jako nic.
Četl jsem, že mezi piloty panovalo zvláště silné kamarádství a respekt, dokonce i k nepříteli. Finské eso “Illu” Juutilanen, prý pokud to bylo možné, kontroloval letadla, která sestřelil, aby se ujistil, že je pilot v pořádku.
V boji jsme počítali… třeba když jsme sestřelili B-17… měli jsme tendenci počítat padáky, víte… kolik jich vyskočilo. Když letadlo explodovalo, bylo nám to líto, víte… To samé když jsme sestřelili stíhače… říkali jsme si “ještě máš čas…vyskoč”… pokud jsme ho nezabili.
Stříleli jste obvykle na nějaké konkrétní místo letadla, třeba kořen křídla ?
Stříleli jsme, kam se dalo, nemohli jsme si moc vybírat. To nešlo, střílet jen na křídla…stříleli jsme kamkoliv.
Když jste útočili na bombardéry a stříleli po vás zadní střelci, uhnuli jste dolů a pak se zatáčkou znovu vrátili, nebo jste pokračovali přímo dopředu ?
To je těžko říct, protože jsme to dělali automaticky. V první řadě jste musel být dobrý pilot… pak už jste ani nemyslel na to, co a proč děláte.
Takže to bylo spíš instinktivní ?
Ano… to víte, v bitvě toho bylo na nás moc. Byli jsme v boji třeba hodinu a půl a byli jsme unavení… nahoru dolů, pořád dokola….
Jak fungoval regulátor kyslíku, když jste bojovali ve větších výškách ?
My jsme s tím nic nedělali, prostě jsme si jen nasadili kyslíkovou masku, to bylo všechno. No...museli jsme hlídat měřák, když jsme dýchali.
Měl jsem sebou kyslíkový regulátor z Messerschmittu, protože jsem měl pár otázek, které se ho týkaly.
Wow… to je německé ?
Ano… je z Messerschmittu. (Franz si regulátor několik minut prohlíží).
Ano…když jsme potřebovali víc kyslíku, stiskli jsme tohle tlačítko… je to stejné jako když jste s holkou (Franz se směje)…když hopsáš s letadlem nahoru dolů 5 minut v tahu, těžko se ti dýchá…potřebuješ kyslík.
Messerschmitt měl celkem malý a stísněný kokpit, že ?
No… nepotřeboval jste zrovna lžíci na boty, abyste se dostal dovnitř, ale skoro. Ale když už jste tam seděl, bylo to pohodlné. Všechno bylo pěkně po ruce. Tady ten (ukazuje na fotku Me-262) měl větší kabinu, pohodlnou, museli jsme si zvyknout... byla tam spousta místa.
Musel jste někdy vyskočit z Me-262 ?
Ne... několikrát jsem se vracel jen s jedním motorem, ale nikdy jsem nemusel vyskočit.
Letěl jste na jeden motor ? To muselo být docela těžké uřídit ?
Ale ne…to se dalo vyrovnat kormidlem, natočil jste kormidlo a letadlo letělo normálně rovně, žádný problém.
Používali jste klapky pouze při startu a přistání, nebo také v průběhu boje, abyste dosáhli utaženějších zatáček ?
Ne, v boji ne… jen pro vzlet a přistání.
A co trimování?
Hm..no, ano, někdy ano. 262 měla opravdu tvrdé řízení, zvláště kormidla. Řízení kladlo opravdu velký odpor.
Proto jste měli delší knipl, že ?
Ano, byl opravdu dlouhý.
Bylo to proto, aby knipl měl delší dráhu pohybu ?
Ne to ne, bylo to jen kvůli větší páce, kniplem stačilo pohybovat jen trochu.
Učili jste se nějaké postupy nebo taktiky, o kterých byste řekl, že nefungovaly ?
No…nevím, myslím, že na tom celkem nezáleželo. Absolvoval jsem 487 bojových letů, víte, a to je hodně. Už mi splývají jeden s druhým. My jsme to neměli jako Američani, kteří odlétali 30 misí a jeli domů. Dokud jsme dokázali vylézt do letadla, tak jsme létali. To byl taky důvod, proč jsme ztratili spoustu starých ostřílených pilotů. Čím jsme byli vyčerpanější, tím menší byla naše naděje na přežití.
Musel jste někdy nouzově přistát ?
Ano, celkem jedenáctkrát…
V manuálu se píše, že v takovém případě se pilot nemá pokoušet vysunout podvozek…proč ?
Na nerovném povrchu letadlo snadno udělalo kotrmelec. Když bylo po ruce dost velké pole, tak nebyl žádný problém přistát na břicho. Navíc jako pilot kluzáku jsem na to byl zvyklý… tohle bylo stejné, jen o něco rychlejší.
S kolika letadly jste létal ?
Kolem 18, asi…
Říkal jste, že jste letěl také s modelem K-4 ?
Ano, ale neměl jsem ho moc rád, kvůli jeho zatažitelnému ostruhovému kolu. Často se stávalo, že po zatažení už nešlo zpátky ven… nedalo se použít.
Když jste ostruhové kolo vůbec nezatáhli, působilo také problémy, třeba kvůli odporu větru ?
No jéje. První 262 měly také ostruhové kolo. Když jsme startovali, museli jsme v určité rychlosti klepnout na brzdy, aby se ocas vůbec zvednul.
Odkud máte tady ten panel ?
Ten mi dal Galland.
Co teď děláte ve volném čase?
Teď ? Žádný volný čas nemám, většinou stojím u ponku v dílně. Dostal jsem velký model Go-229, znáte to letadlo? Je to samokřídlo… Také jsem s ním letěl, ale jen jako s kluzákem. Jeden z mých pilotů ho testoval a zabil se přitom. Taky to byl zkušený stíhací pilot, létal na všech možných těch letadlech bez křídel…
Aha…
Všechno, co z těch letadel zbylo, si potom vzali Američani. Na konci války jich bylo postaveno jen pár, a všechny si odvezli Američani. Postavili podle nich potom B-2. Lufthansa se teď snaží postavit jedno takové letadlo, kosmickou věc…
Do Kanady jste přišel v padesátých letech, že ?
Ano, v roce 1953.
Proč zrovna do Kanady ?
To je dlouhá historie. Měl jsem smlouvu s jedním inženýrem tady v Kanadě, stavěl tohleto Avro Arrow, bylo to přísně tajné, víte. Řekl mi: „Vraťte se za dva roky“. Chtěl jsem s ním spolupracovat, ale kvůli tomu utajení to nešlo. No a za dva roky, když jsem se měl vrátit, to už jsme byli s přítelkyní na Ostrovech královny Charlotty…užívali jsme si každou minutu. Pět let jsem tam byl.
Jak často se setkáváte s ostatními piloty ?
Většinou se sejdeme jednou ročně, ale teď jsem tam nebyl…naposled před třemi lety.
Na polici stojí model velkého hydroplánu. Létal jste i s letadlem jako je tohle ?
Ano
Je přistání na vodu jednodušší ?
No, víte, zvyknete si na to, stejně jako na přistávání na zemi. Musíte jen dávat pozor na ocas, udržet ho dole, abyste nehavaroval. Já mám neomezenou licenci, váhově neomezenou.
Co to znamená ?
Můžu létat s čímkoli…
Měl jste rád Me-110 ?
Ne, ani ne. Měl jsem kamaráda, který během války létal na Me-110… jestli je ještě naživu, tak je to zázrak. Já to letadlo nenáviděl. Me-210 byl mnohem lepší než Me-110.
Chodíte často na letecké přehlídky ?
Často mě zvou, ale nevím jestli v tom ještě budu pokračovat. Už jsem starý na nějaké airshow… připadám si každou minutu starší. Jsem členem leteckého klubu Abbottsford, taky jsem tam už dlouho nebyl. Můj přítel Ken – býval pilotem Mosquita, můžete se jít podívat k nim do muzea, opravují tam letadla.
Jo, to bude prima chlápek, to on mi dal vaše telefonní číslo.
Jaká byla vaše nejvyšší dosažená hodnost v Luftwaffe ?
Byl jsem nadporučík a velitel letky To je ve skutečnosti práce plukovníka, ale když jste měl dost zkušeností, tak to šlo.
Když jste nastoupil do služby, tak jste začínal jako co ?
Vojín, pak poddůstojník… Byl jsem instruktor v důstojnické škole, přitom jsem byl jen vojín a mí studenti byli poručíci. Nebylo to vždycky jednoduché. Jednou jsem se pohádal s jedním žákem, už nevím, co jsem tehdy přednášel, snad nějakou navigaci nebo něco takového. A on tam seděl, pohodlně opřený a četl noviny. Tak jsem ho napomenul a on šel dopředu a řekl, že číst je dovoleno, aby každý věděl, co je nového. Dělal si ze mě prdel, chápete… Tak jsem šel za generálem a řekl jsem mu, co se stalo…no a on už se pilotem nestal. Byl pak na mě naštvaný, ale já jsem mu řekl: “Na mě se nezlobte, je to vaše chyba, když jako důstojník nevíte, jak se máte chovat…“. Pak ho poslali domů.
Jak dlouho jste učil ?
Asi 2 roky, myslím. Ale pak jsem dostal povolávací rozkaz a stal jsem se stíhačem.
Takže vy jste učil dříve, než jste se stal stíhačem ? Předpokládal bych, že s vašimi zkušenostmi se stanete stíhačem automaticky.
Ne, já jsem žádal, abych mohl jít ke stíhačům, jinak by ze mě byl asi transportní pilot, ale to by nebylo nic pro mě. Můj bratr, August, byl stíhačem dříve než já… padl ve Francii, víte. Proto jsem se chtěl stát stíhačem.
Dívám se po ohromném množství modelů a zrak mi padne na jeden opravdu velký Bf-109 typu E. Tohle je model E, že ?
Ano, ale líbí se mi i Junkers 52. (Franz ukazuje na další model visící na zdi). Ty létaly většinou v noci, stovky z nich, aby se nedaly rozeznat.
Měly tři motory…
Ano tři, jeden uprostřed a jeden na každé straně. Viděl jsem pár podobných jako je tohle, kompletně přestavěné, Lufthansa má taky jeden.
Ano, už jich zbývá jen pár letuschopných… viděl jsem jedno, které rekonstruují pro muzejní účely.
Myslím, že i Američané mají jednu letuschopnou, právě od Lufthansy, občas s ní létají. Je to příjemné letadlo, lehce se pilotuje.
Kdy se začalo vyrábět, myslím, že někdy ve 30. letech, že ?
Ano…původně mělo jen jeden motor, ale potom nějaký arabský šejk chtěl letadlo se třemi motory, tak ho přestavěli na třímotorák. Tady v Kanadě mají také jedno, někde na severu…
Později také přidali nahoru střeleckou věž ?
Ano, ale to byla hloupost, zbytečná věc…
(Rozhlížím se kolem sebe) Támhle v rohu, to je vrtulový list ?
Jo, ze 180 (míněn Bucker Bu-180), podobný letoun jako Me-108 ale kratší. Chlápek s ním startoval na sněhu a zapíchnul se do dráhy. To je kousek z toho letadla…
Co jste dělal po válce ? Vrátil jste se ke své původní práci ?
Ano…než jsem před válkou odešel z university, nebo zhruba ve stejné době, jsem nastoupil do pilotní školy, byla to škola pro piloty hydroplánů a létajících člunů. Naučil jsem se létat se vším, co tam měli… byl jsem šťastný, létat s nimi bylo jednoduché. Po válce jsme se někteří opět setkali při létání do Ruska, jmenovalo se to Lufthansa – German – Russian Airline, byli na východě Ruska, nedaleko Moskvy. To bylo první místo, kde jsem po válce začal, asi v 29 letech…
Kdy jste nakonec s létáním skončil ?
Létal jsem ještě před pěti lety, než jsem přišel o licenci. Létal jsem s Beaverem (De Havilland Canada DHC-2 Beaver. Pozn.překl), to bylo moje letadlo. Nebo jsem dělal druhého pilota, těm co měli nalétáno jen 50 hodin – to pak musíte mít sebou vždycky ještě jednoho pilota, než si uděláte standardní licenci. Létal jsem hodně, také jsem učil akrobacii, často jsem také létal s linkovými piloty…
A dnes, jaké je vaše oblíbené proudové letadlo ?
Třistačtyřicítka…francouzská…to je pěkné letadlo (Airbus A-340 pozn.překl)…nebo Boeing 457, taky moc pěkný.
Takže když jste se přestěhoval do Kanady, žil jste na Ostrovech královny Charlotty ?
Ano, dlouhou dobu jsem byl předák v servisní dílně. Měl jsem pod sebou 27 mužů…byla to dobrá firma, 350 zaměstnanců. Opravovali jsme náklaďáky, popelářská auta, lodě, vlečné čluny… všechno, co mělo motor.
Na tomto místě mi bohužel došla páska v magnetofonu. Povídali jsme si s Franzem ještě několik hodin, o letadlech, o počasí, o současném světě.
Když jsem se připravoval na tento rozhovor, očekával jsem pilota Luftwaffe… jak jsem se mýlil. Franz Stigler je prostě a jednoduše pilot, který létání zasvětil celý svůj život. Po setkání s Franzem jsem si uvědomil, že být “eso” nemusí být vždy jen o počtu misí, o počtu sestřelů…o zabíjení. Může to být i…o lidskosti.