Stránka 1 z 1

3. bilp Bojové nasazení

Napsal: 13/9/2012, 16:36
od saldy
Obrázek

Poznámka: 3. bilp byl součástí 1. Československé letecké divize v SSSR a tak v článku na její působení najdete samozřejmě mnoho odkazů, primárně se ale budu věnovat její úderné složce, tedy bitevnímu pluku tvořeného letouny Il-2 Šturmovik. Tímto chci navázat na mé předchozí články věnované tomuto letounu zde na Palbě a jít opět po jeho stopách. Na začátku přeskočím události a úvod věnuji předvečeru ostravské bitvy, pak se vrátím zpět a dozvíte informace o zrodu a výcviku pluku, další část věnuji popisu taktiky nasazení této zbraně, následuje samotné bojové nasazení pluku během jeho jediné bitvy v okolí Ostravy den po dni a velkou část věnuji i nejzajímavějším osobním vzpomínkám přímých účastníků. Přesto, tato část historie má prázdná místa a stále čeká na vyjasnění mnohých rozporů.

Úvod-Předvečer bitvy

Necelé dvě desítky kilometrů dělí pohraniční obec Sudice od Opavy, i když tu dnes silnice nejsou nejlepší, překonáte tuto vzdálenost autem za dvacet minut. V roce 1945 trvala tato cesta Sovětům celý týden. Od 15 do 22 dubna. Každý metr této cesty byl kropen krví. „Vydáte-li Ostravu, vydáte Německo!“ Zakončil své příkazy Hitler ze svého berlínského bunkru, slova byla určena „krvavému Ferdinandovi“ jak se přezdívalo polnímu maršálu Schörnerovi. Ten se snažil příkazy vůdce plnit do posledního písmene. Schörner je velitelem „Festung Troppau“. Tato „pevnost Opava“ měla přehradit cestu sovětskému postupu. Útočníci museli postupovat peklem, obrana byla protkána sítěmi zákopů zpevněné železobetonovými pevnostmi československé výroby, posázené velkým množstvím palebných ohnisek, kulometných hnízd a minových pastí, sítí větších či menších vodních toků, všechny zakalkulovány do německé obrany. Proti obloze mířily desítky hlavní různé ráže, protiletecká obrana byla svou hustotou a palebnou silou srovnatelná jen s obranou Berlína. Oblast byla pastí i pro bitevní letectvo, do centra bojů byl nasazen i třetí bitevní československý letecký pluk – 3. bilp tvořený letouny Il-2 Šturmovik jako hlavní úderná část první československé letecké divize – 1. ČS. ZLD. Sovětské velení rozhodlo do operace nenasazovat těžké dělostřelectvo ani strategické letectvo, bitevní letectvo tak mělo klíčovou roli.
V březnu 1945 urguje u sovětského velení gen. národní obrany L. Svoboda s žádostí o spěšné bojové nasazení na frontě, přesto, že jeden ze tří pluků čs. letecké divize ještě není připraven k nasazení. Sověti souhlasí a umožní tak alespoň dvěma plukům zapojit se do hlavní fáze Ostravsko-opavské operace. Sovětské letectvo je tou dobou roztažené po široké frontě a nemá přebytek sil, tato žádost tedy přichází sovětům vhod, ba co více, Čechoslovákům svěřený úsek fronty bude na hlavním směru útoku.

Již od zimy 1944 je v oblasti budována německá obrana. V předvečer bitvy panuje v prostoru nepříznivé počasí, krupobití, místy kupovito-deštivá oblačnost ve výšce 800-1000m, místy déšť, viditelnost 4-10km, severozápadní vítr 7-10m/s. Velitel čs. bitevního pluku pplk. M. Guljanič pročítá hlášení zpravodajců, poté spouští ruku s listem a zamyšleně hledí směrem k frontě. Když by vzal do úvahy pouze německá letiště vyznačené na mapě, znamenalo by to v poměru sil přesně dvě německé stíhačky na jeden bitevník Il-2, ale ještě jsou tu Luftwaffe obsazená letiště v Přerově, Olomouci, Prostějově…dohromady 200 stíhaček Fw-190 a Bf 109, to už je pět na jednoho. Zpráva kromě počtu protileteckých baterií navíc neuvádí ohniska protiletecké kulometné obrany, pro šturmoviky obzvlášť nebezpečné…

Zrod

Politické využívání tradic čs. vojska v SSSR pro zájmy KSČ vyvolalo po pádu komunismu odpor k této tradici, opět již po několikáté se tento výklad obrátil naruby. Je třeba připomenout, že i mnozí čs. letci z východní fronty byli vystaveni stejné perzekuci jako ti západní, jejich motivace a válečné úsilí se od těch na západě nijak nelišilo, a na poválečném nástupu komunismu se nepodíleli.
Výstavba československé letecké jednotky v SSSR byla složitá a velmi zdlouhavá. Důvodů bylo mnoho, nejprve bylo třeba sovětskou vládu požádat a o podmínkách jednat. Česká žádost byla navržena již na počátku vypuknutí války na východě. Toto jednání ale bylo odkládáno až do konce roku 1942, bylo to z důvodu pro sověty velmi nepříznivého vývoje válečných operací a na podobná jednání nebyly vhodné podmínky. To se změnilo na podzim 1943, kdy sovětská vláda vyhověla žádosti československé strany, aby v SSSR byla zřízena čs. samostatná letecká jednotka. Jednalo se zároveň o významné politické rozhodnutí, podpořeno dobrými vztahy sovětské vlády s představiteli prozatímní londýnské vlády v čele s Benešem. Povolen byl jeden stíhací pluk, zabezpečený pozemním personálem a výcvikem čs. pilotů v sovětských vojenských leteckých školách. Bylo třeba z Velké Británie uvolnit 30-40 zkušených letců. Následovalo komplikované a oboustranně neústupné jednání čs. MNO s anglickou stranou. Nakonec RAF uvolnila 20 vycvičených pilotů a vymínila si, že v budoucnu již nikoho dalšího nepustí.

Další část se rekrutovala z čs. pozemních jednotek v SSSR, byli to dobrovolníci, kteří splňovali náročné požadavky, celkem 20 mužů nastoupilo do pilotní školy ve Vjaznikách a 10 mužů do školy leteckých mechaniků ve Volsku (později dalších 90 do školy v Telavi).
Piloti svůj výcvik dokončili v polovině roku 1944. Z Velké Británie skutečně přišlo 21 slíbených leteckých veteránů, stalo se tak v únoru 1944, do konce května byli již všichni přeškoleni na letouny La-5FN v leteckých základnách Ivanovo a Kubinka. Již 3. května tak vznikla 128. čs. slp, která byla o měsíc později přeorganizována na 1. čs. slp pod velením škpt. let. Františka Fajtla, podřízena byla 2. LA. Jednotku během léta nečekaně doplňovali zkušení slovenští letci, kteří na svých strojích dezertovali z německé služby, byla to velmi vítaná posila. V polovině září přistálo 22 stíhaček s čs. piloty La-5FN na slovenském letišti Tri Duby, aby odsud podporovali SNP. Ve stejné době byla další část pilotů, převážně slovenských přeběhlíků přesunuta do Przemyšlu, kde probíhal výcvik a přeškolení na La-5 a Il-2. 13. října zde vzniklo výcvikové středisko pod vedením škpt. Klána, probíhal zde výcvik 112 pilotů a 43 leteckých pozorovatelů. Výcvik již zkušených pilotů probíhal rychle a hladce, již v polovině října bylo pro boj připraveno 12 stíhačů a 14 dvoumístných posádek pro Il-2. Tato jednotka měla být poslána jako posila z Przemyšlu na letiště Tri Duby, avšak k tomu již nestačilo dojít, SNP bylo potlačeno a čs. jednotka musela svou drahocennou základnu opustit a přelétnout zpět na sovětskou základnu. Je to velká škoda, bitevníky by byly významnou pomocí. K čs. pluku přicházeli další a další Slováci, kteří různými cestami opouštěli řady Luftwaffe. Čs. jednotka měla již takový počet pilotů, že čs. voj. vedení plánovalo vytvořit další 3 nové letecké pluky, stíhací, bitevní a bombardovací. 1. čs. slp, který se statečně angažoval při podpoře SNP, obdržel čestný přídomek „Zvolenský“. Do bojů ve 2. sv. se však ke zvolenskému pluku stačil přidat pouze bitevní pluk. Druhý stíhací čs. pluk již do konce války nestačil dokončit výcvik a čs. bombardovací pluk nebyl z několika různých příčin realizován vůbec.

Obrázek
Nástup pilotů 3. bilp na letišti Przemyšl

Velení letecké jednotky převzal ambiciózní pplk. L. Budín, respektovaný Fajtl byl překvapivě vyšachován, začala se organizovat 1. československá smíšená letecká divize v SSSR tedy 1. ČS. ZLD. Ta byla nyní podřízena 8. LA. Všechny pluky, tedy Zvolenský a 2. čs. slp v Przemyšlu a 3. čs. bilp na letišti Stubno procházely dalším výcvikem pod dozorem sovětských instruktorů. Koncem ledna 1945 již mohl Budín oznámit brigádnímu generálu L. Svobodovi, že tento úkol je splněn.

1 ČS. ZLD se tak mohla pyšnit
1 čs. slp „Zvolenský“
2 čs. slp
3 čs. bilp

Počátkem února přišlo oteplení a letiště se proměnila v močály, což vedlo k přerušení výcviku. Počátkem března všichni velitelé pluků, perutí a letovodi absolvovali krátkou zkušební praxi přímo ve štábu 8. LA a u 227. ŠAD. Letci zde získali neocenitelné zkušenosti a došlo k upevnění součinnosti s ruskými letci, útvary divize se dále konsolidovaly a mnohé se ujasnilo. Po návratu na svou základnu 3. bilp provedl první lety proti nepříteli, jednalo se ale pouze o demonstrativní zastrašování proti polské Armii Krakovej a Benderovcům, kteří se potulovali po svazích Karpat. Bitevní a zvolenský pluk dokončily výcvik v polovině února 1945, byly přesunuty blíže k frontě na letiště Ivonič. Zde i nadále letecká divize krátce pokračovala ve společném výcviku, byly prováděny ostré střelby a zkoušky slétanosti, pokračoval i nácvik bombardování. Toto období bylo bohužel poznamenáno velmi ztíženými povětrnostními podmínkami, počasí značně výcvik komplikovalo. Celá divize dosáhla své plánované počty. Do 11. dubna byly oba pluky přesunuty na vzdálenost 200km od fronty na letiště v Katovicích, které se ukázalo jako velmi nevhodné, zejména pro těžké Il-2. Již 13. dubna zaujala divize definitivní pozici, kdy se přesunula na letiště Poremba, pouhých 20km od fronty. Letci se velmi těšili, že zasáhnou do boje ve směru postupu 1. čs. armádního sboru, který postupoval směrem Dukla-Prešov a podpoří tak zejména Čechoslováky. Názor Sovětů byl však jiný, a české letecké divizi byl určen prostor na aktivnějším úseku fronty, k úderu směřujícím k Ostravě. Jedna pozemní čs. jednotka tudy však přeci jen postupovala také, jednalo se o 1. samostatnou tankovou brigádu.
3. čs. bilp zřídil své velitelské stanoviště v malé vesničce Brzesce. měl kromě velitelských strojů 3 letky, 26 pilotů, 40 zadních střelců a 44 členů pozemního personálu. Velitelem bitevního pluku byl major Guljanič. V tuto chvíli bylo u pluku zřejmě 33 strojů Il-2 (1. slp měl v Porembě 32 La-5FN). Bitevní pluk nebyl ničím zvláštní, byl hlavní údernou silou čs. divize, ale Sověti mu věnovali mimořádnou pozornost právě proto, že se jednalo o nesovětskou jednotku. Logistické zabezpečení čs. divize převzal 479. BAO, do okolí letiště byly naváženy zásoby leteckých dílů, PHM, munice a dalšího materiálu. Zbývalo již jen navázat spojení 8. LA a přijmout první bojové úkoly. Prováděna byla rekognoskace oblasti letiště, piloti studovali mapy okolí a byli z její znalosti neustále zkoušeni.

Obrázek
Velitelé bitevníků 3. bilp: Zleva, zástupce velitele pluku kapitán B. Kubica, kapitán A. Navrátil, nejmenovaný ruský důstojník, major M. Guljanič, kapitán J. Nižňanský

Letoun Il-2M

Pro sovětské letectvo byl tento bitevní letoun hlavním úderným pilířem, jeho práce byla přímo na bojové linii či těsně za ní, základny šturmoviků byly vždy v těsné blízkosti fronty. Jeho útoky často následovaly těsně po dělostřelecké přípravě na nepřátelské pozice obrany a dělostřelectva. Měl širokou nabídku zbraní, bomby ráže 50-250kg, tříštivé a kumulativní rakety, zařízení na vypouštění zápalných směsí či protitankové PTAB. Základem byly však vynikající kanony Vja 23mm. Motor AM-38f o výkonu 1283kW byl naladěn pro nízký let kde letoun operoval a byl pro jeho potřeby dostačující. Specifickým rysem bylo masivní pancéřování celé přední části trupu, tedy celý motor a kabina pilota, relativně tenká slupka pancíře této skořepiny však dokázala odklonit většinu ze spršky projektilů střední ráže. 3. bilp byl vybaven nejnovější verzí Il-2M (více známý pod mylným označením Il-2m3), která se ve větším počtu objevila na frontě v létě 1944, vyznačovala se lepším dílenským zpracováním, novým typem křídel zešikmeným směrem vzad, kovovým žebrováním a potažením duralem, zadní část trupu za pilotní kabinou byly i nadále z tenké překližky, zadního střelce chránila pouze pancéřová deska na podlaze-v průběhu roku 1945 byly letouny dovybavovány setem pro boční i zadní pancéřování střelce, ale nedohledal jsem informaci jestli se to týkalo i 3. bilp. Nové úpravy dodaly letounu zejména lepší ovladatelnost. Na smysl této výjimečné doktríny, která nemá obdoby v žádném jiném letectvu, je třeba nahlížet v kontextu bojové taktiky Sovětské armády a vývoje války na východě. Zpětně lze na nasazení šturmoviků nahlížet jako velmi úspěšnou a efektivní složku armády, jejich síla vycházela zejména z jedinečné taktiky, která se rodila a zdokonalovala během měsíců bojů na východní frontě. S tím jak postupně slábla síla Luftwaffe, převzal obrannou úlohu Flak, jehož síla se až do konce války neztenčovala.

Vlastní kamufláž odpovídala sovětským zvyklostem. Určité odlišnosti se dají vysledovat v barevném označení číslice na směrovce. Dá se předpokládat, že číslovka, která začínala jedničkou, byla červená s bílým lemem. Ostatní čísla rozhodně nebyla červená, ale snad modrá s bílým lemem. Zdá se, že letouny s číslicemi začínajícími nulou byly přiděleny velitelům letek. Ještě jsou zprávy, že 1. peruť měla stroje jejichž číslovka začínala jedničkou, 2. peruť dvojkou a 3. peruť trojkou a čtyřkou. Dobové fotografie neukazují nic co by svědčilo o dalších odlišnostech proti běžným schematům.

Obrázek Obrázek
Kamuflážní schema letounů 3. bilp, první obraz zřejmě odpovídá skutečnosti, druhý obraz je rekonstrukcí ve schematu používaném VVS od roku 1944.

Taktika a organizace

Prostřednictvím naší jednotky máme nepřímo jedinečnou možnost nahlédnout i do organizace sovětských bitevních pluků.
Velení 1.ČS.ZLD. bylo uskutečňováno z velitelského stanoviště divize umístěného na letišti Poremba. Zde byl denně přítomen velitel divize, náčelník štábu a důstojník operačně průzkumného oddělení (šturman). Velitel divize před akcí obdržel od 8.LA písemné rozkazy útvarům. Změny a dodatky se předávaly telefonicky pomocí signální tabulky a kódované mapy. Úkoly převzal náčelník průzkumného oddělení, ty byly předány nejprve bitevnímu letectvu a teprve potom stíhačům. Jednotky tak mohly vzlétnout do 30 minut od přijetí příkazu. První vzlétaly Il-2, poté La-5FN, shromáždění proběhlo nad letištěm.

Il-2 útočily proti živé síle a technice nad bojovou linií i v taktické hloubce ve skupinách po šesti až osmi letounech a to zpravidla v bojovém kruh. Skupiny létaly v sestavě stupňovitě vpravo, rozestupy mezi letouny byly 21-30m. Pro bojovou činnost byly vytvořeny 4 bojové skupiny po 8-10 letounech. Jednu letku tvořily 3-4 skupiny po dvou (roj) a z velitelského roje byla skupina čtvrtá. Startovalo se po dvojicích, jednotlivé roje se následně zformovaly do bojového tvaru. Osmičlenná skupila letěla po dvou čtyřčlenných rojích s úkosem vpravo, či výjimečně opačně. Let k výchozímu bodu bojové trasy byl s pravidla s využitím radiomajáku na letišti a radiokompasu v letounu, další let se uskutečňoval podle porovnávací navigace ale především podle pokynů pozemního navigátora. Rovněž taktika útoku byla prováděna dle sovětského vzoru. Šturmoviky útočily strmým klesáním 4-5 krát ve známém kruhu. Po skončení útoku velitel skupinu shromáždil a letělo se zpět opět na „radiomaják“.

Varianta 1

Při příletu skupiny k cíli, dal vedoucí příkaz k zaujetí bojové sestavy, letouny zvětšily vzdálenost na 100-200m . Poté vedoucí zaútočil na cíl jako první, a to ze zatáčky pod úhlem 30°ve směru opačném vůči stupňovité sestavě za ním letících letounů. Pod úhlem 25-35° útočil na cíl střelbou z palubních zbraní ze vzdálenosti 800-900m. Při druhé zteči byly odpáleny rakety ze vzdálenosti 600-700m a konečně při třetí zteči se odhazovaly bomby a to z výšky 350-400m, ostatní letouny následovaly a opakovaly manévry vedoucího.

Varianta 2

Taktika se u čs. letců nelišila od těch sovětských. První zteč byla provedena po dvojicích, další zteče už jednotlivě, letouny zpravidla utvořily kruh, nejprve byly shazovány pumy, pak rakety a nakonec byl cíl ostřelován kanony a kulomety, objekt tak byl pod permamentní palbou v krátkých intervalech. Ze zteče bitevníci vycházeli ve výšce 350-400m, poté aby znesnadnily palbu Flaku, prováděly až 10-15 horizontálních zatáček tzv. hadovitý pohyb, současně s výškovými manévry v rozmezí 100-150m. Počet ztečí byl 2-6 podle rozhodnutí vedoucího, to záviselo na povaze cíle, terénu a počasí. Po ukončení boje se skupina opět zformovala a letěla zpět na základnu nejkratším směrem. Stíhači doprovázeli Il-2 po celou dobu letu, prioritou bylo držet Luftwaffe v odstupu a nedopustit aby zaútočila na pomalé bitevníky. Doprovod byl v poměru 1:1 později byl počet stíhaček snižován či obdržely bomby pod křídla, neboť Luftwaffe snížila svou činnost. La-5 hlídkovaly ve dvou skupinách 500-1000m nad Il-2. Němci na strojích Bf 109 a Fw 190 útočili zespoda, vysokou rychlostí a spoléhali na okamžik překvapení a svou velkou palebnou sílu.

Stíhací ochrana

Při příznivém počasí a dobré viditelnosti

Stíhači, kteří měli zavěšeny pumy, shodili je na cíl a seřadili se do kruhu, jen tehdy bylo li přítomno 6 a více La-5. Kruh byl utvořen vně kruhu bitevníků a měl průměr asi 2200m, letělo se shodným směrem. Stíhači si tak udržovali vysokou rychlost a mohli sledovat co se děje uvnitř i vně kruhu, v této situaci se letouny Luftwaffe zdržovaly 3-5km od kruhu a přiblížit se neodvažovaly. Nejtěžší bylo pro stíhače chránit Il-2 nad cílem, kruh měl velký poloměr a byl nepravidelný, velké vzdálenosti mezi Il-2 lákaly německé stíhače pro vniknutí do útočného kruhu a využít tak nepřehledné a kritické situace během bitvy (stíhací expert Otto Kittel takto sestřelil desítky šturmoviků).

Při špatné viditelnosti

Při viditelnosti 2-4km se stíhači spojili do oddělených dvojic, ty hlídkovaly samostatně vně i na okrajích kruhu, jedna dvojka se zdržovala v blízkosti pikujících bitevníků a protože nepřítel útočil přízemním letem vysokou rychlostí, hlídkovala další dvojka ve výšce, při detekci nepřítele tak měla možnost klesáním nabrat rychlost a pustit se za ním. Při menším počtu stíhačů jak 6 se kruh nepoužíval. Stíhači chránili bitevníky i během přistávacích manévrů, postupně přistávali také, na nebi tak zůstala nejprve polovina skupiny pak už jen jedna dvojice, která přistála jako poslední.

Pro kontrolu vlastního letectva byly 5-15km před linií fronty zřizovány APU-předsunutá radiostanice 8. LA, které měly za úkol hesly prověřovat vlastní letouny, event. nařídit změnu cíle či letci nařídit jiné pokyny. Smluvené znamení „jsem váš letec“ se každý den měnilo. Ve dne to byl manévr letounem-3 výkyvy doprava, či doleva, či mávání křídly. Pro přesné navádění Il-2 na cíle působili přímo na linii avionávodčíci, kteří se s bitevníky museli spojit, navádět na cíle, popř. varovat před Luftwaffe v oblasti. Domluvené byly různé světlice či dýmovnice.
Ke dni zahájení Ostravsko-opavské operace měl 3. bilp zřejmě 34-40 letounů Il-2M s kovovými křídly, 26 pilotů a 40 zadních střelců. U bitevních pluků se počítalo se 100% zálohou mužstva, znamená to, že střelci byli bez zálohy a piloti dokonce hluboko pod normou. V tomto stavu by pluk hypoteticky vydržel bojovat na frontě maximálně 2 měsíce.

Palubní střelci

Pro výkon této nebezpečné funkce byli u 3. bilp bráni výhradně dobrovolníci. Il-2 měl velmi nepříznivou hodnotu SAT (těžký na ocas), střelci měli pancéřovou desku pouze na podlaze, jinak je před kanony a velkorážovými kulomety stíhačů „chránila“ jen tenká překližka. Střelců zde bylo plus minus 40, z toho 6 zapůjčených sovětů, 1 Rusín, 1 Volyňák, 1 Čech (Husmann), ostatní byli Slováci. Byli to průseráři, nad kterými ale Guljanič přivíral oči. Jednou se jim nechtělo ráno vstávat, podruhé se k jednotce vrátili se zpožděním, jindy se porvali či vyměnili výstroj, samozřejmě erární, za lahev samohonky. Jakmile však byli v boji, byl na ně spoleh, Šturmovik se bez ochrany zadní polosféry nemohl obejít, Němci měli z velkorážového kulometu 12.7mm UBT respekt, zadní střelci lezli stíhačům na nervy, nemohli sice prostřelit pancéřované čelní sklo, ale mohli poškodit motor. Střelci navíc informovali o dění vzadu, komunikovali mezi sebou vnitřním interkomem. Velitelem zadních střelců byl Richard Husmann, který měl značné zkušenosti ze západní fronty, byl také zodpovědný za organizaci výcviku, pro tento účel zřídil cvičnou střelnici nedaleko Poremby.

Poremba-bojová základna

Bojová základna čs. divize letiště Poremba se rozprostírala na pastvinách a polích 150m nad mořem. Hrozila po každém dešti špatnou nosností. Byl to pás 1000 krát 100m. Na severní straně sídlil bitevní pluk. Letadla byla zamaskována a kolem letiště byly zakopány zenitky ruského Flaku. V zemědělských usedlostech kolem, byly kanceláře velitelství, techniků a BAO. Byla zde jídelna s velmi hodnotnou stravou. Příslušníci obou pluků bydleli v blízké škole, spalo se většinou na nástavných kavalcích s drátěnkou. Letiště bylo pouhých 18km od fronty, hrozil tedy i dělostřelecký přepad. Bezpečnost byla velmi přísná, parkující letouny byly od sebe značně vzdáleny.

Obrázek
Piloti 3. bilp v popředí svých bitevníků, zleva: M. Jankovič, J. Holka, P. Čavojský

Návodčíci

Pestře pokreslené mapové archy byly pro piloty slabikářem, piloti je intenzivně studovali ihned po příletu na Porembu, hlavní šturman i operační důstojník z její znalosti piloty neustále zkoušeli. Nikdo to nebral na lehkou váhu, vždyť „zakufrovat“ během bojového letu bylo velkým prohřeškem, ostudou a nebezpečím zároveň. Posádky se tak podrobovaly nezbytné proceduře předletové přípravy. Bylo třeba znát trať letu, čas a kontrolní bod-APU-stanoviště řízení (viz. kapitola „Taktika“). Celý let tak probíhal takzvaným vytyčeným koridorem. Sovětské letectvo tak zajišťovala pozemní služba řízení letů-ZOS. Tato jednotka pokládala v blízkosti fronty výrazné šipky, které vyznačovaly koridor přeletu fronty vlastnímu letectvu. Na letišti byl reflektor, který v případě nutnosti v noci opisoval půlkruh směrem od fronty, byl také nasazován radiomaják i radiozaměřovač. Kdo koridor opustil, vystavoval se nebezpečí sestřelu vlastním Flakem. Každý letec si do mapy značil cíle, jejich kódovací čísla i cíle náhradní. Byly zde zakresleny pevné cíle jako bunkry, opevnění, zákopy a přední linie. V době kdy se bitevníky blížily k cíli, vojáci v přední linii dávali na své linie bílé terče, případně vystřelovali rakety smluvené barvy směrem k nepříteli, toto bylo velmi důležité, jinak hrozilo napadení vlastních vojsk. V době letu k frontě byl zákaz používat radiospojení. Pro letce byl navodčik jen hlas ve sluchátku. Navodčik byl přesně seznámen s harmonogramem bojových letů, počty letounů ve skupině, volacími znaky vedoucích. Měl k dispozici radiostanici a zdroj pro její napájení, proud byl vyráběn ručně, proto jej ovládal pomocník. Navodčik musel mít přehled nad prostorem bojové činnosti, byl proto přímo na přední linii zpravidla nějakých 100 maximálně 500m od nepřítele. Musel se dokonale maskovat. Tito vojáci měli bohaté zkušenosti, chápali důležitost své práce.

Pro 3. bilp sověty brzy nahradili muži z řad leteckého personálu a tak se již našim pilotům rozezněla ve sluchátkách slovenština. „Tráva já Berjoža dva, sto metrů před krajními domky u skupiny stromů jsou zakopány děla, supi tu nejsou!“ Šturmoviky opsaly ještě jeden okruh, Němci vyčkávali, co letouny provedou, nechtěli se prozradit. Npor. Fencl sklonil svůj letoun ke zteči, nyní už se Flaky nemusely skrývat a spustily palbu, od Il-2 vyšlehlo několik jazyků od vypuštěných raket, v postavení děl explodovala v hromovém výbuchu, vysoko do vzduchu vylétlo jakési kolo. Rakety ostatních měnily německé pozice v trosky. Navodčik dále hlásil pozici tanku ukrytého ve stodole a postavení dalších minometů, dvě FAB-100 zasáhly stodolu s tankem, která se následkem exploze zřítila jako domek z karet. L. Solár šel se šturmoviky až k zemi cca 20m, zahlédl u domů skupinu aut a radiový vůz, navodčik jej ujišťuje, že vzduch je i nadále čistý. Ludovít tedy provedl nový okruh a nalétl na radiovůz, který nyní seděl v zaměřovači. Teď! Vůz je zasypán dávkou průbojných a tříštivých 23mm projektilů, z vozu vyšlehl plamen. Ostatní dorážejí zbývající vozy. Němečtí stíhači se neukázali, útok byl tedy překvapivý. Dvanáctičlenná skupina se opět vrací zpět ke koridoru. Navodčik por. Havran skupině tlumočí poděkování od pozemáků, pilotům děkují vždy všichni, nám se ale neděkuje nikdy, pomyslel si Havran.

Ostravsko-opavská operace

Jednalo se o průnik Rudé armády do Československa, hlavním cílem byla významná ostravská uhelná a průmyslová oblast, ale motivem bylo i zamezení stažení německých vojsk směrem k Berlínu kde mohla podpořit obranu a naopak. 4. ukrajinský front spustil operaci na polském území 10. března, sověti však postupovali jen velmi pomalu a dosáhli jen malých úspěchů, operace tak byla 7. dubna na týden přerušena. Sověti se přeskupili a byli posíleni. Nyní probíhala linie fronty západně od města Nysa přes Krnov, pak severně od Opavy a jižně od Ratiboře, Wodzislaw, východně od Českého Těšína a směrem ke Slovensku. Útok byl veden od západního směru Odry a pomocný úder po jejím východním břehu. V této druhé fázi operace se do bitvy zapojila i 1. ČS. ZLP. Stalo se tak vlastně již jeden den předtím, neboť svou bojovou činnost divize začala již 14. dubna. Němci v této oblasti budovali obranu již od zimy 1944 a mohli se opřít i o důmyslná československá předválečná opevnění. Nepřítel sem soustředil velmi silnou protiletadlovou obranu. Měl k dispozici 20 pozemních divizí, 9 leteckých základen dislokovaných na severní Moravě a východních Čechách, z nich mohlo vzlétat cca 200 stíhaček Bf 109 a Fw-190. Luftwaffe operovala v útočných skupinách od 3 po 12 letounů, ty byly nasazeny i proti pozemním jednotkám postupujících sovětů. Celkem bylo v oblasti Ostrava-Opava umístěno 40 protileteckých baterií Flak 88mm, stovky fixních ohnisek protileteckých rychlopalných kanonů včetně mnoha mobilních protileteckých systémů, dokonce i vagonových plošin s Flakem. Na straně Němců bylo i velmi sychravé, deštivé počasí a fakt, že všechny řeky byly rozvodněny. 1. německá tanková armáda během zmíněné přestávky v bojích obdržela rovněž velké posily obrněných vozidel a dalšího materiálu. Na německé straně fronty čekal i Oberstlt. Dombacher, který měl na svém kontě 43 sestřelených Il-2 či Obestlt. Bühlingen s 24 amerických bombardérů na kontě. Letecká základna es byla na straně němců značně vybita, stále však Luftwaffe dokázala zasadit bolestné rány.

15. dubna v 10 hodin po sedmdesátiminutové dělostřelecké přípravě vyrazila vojska 60. armády do útoku, na pravém křídle postupovala 38. armáda, jejíž součástí byla i 1. čs. samostatná tanková brigáda. Německá obrana povolila v prostoru Rohov. Vojska tvrdě narážela na pevné pozice němců a utrpěla velké ztráty. Pozice kolem Opavy byly prolomeny až 20.-23. dubna. Po pádu Opavy mohl rozvinutý útok pokračovat směrem na Ostravu, bitva se 26. dubna rozhořela u Háje, Velké Polomi a Klimkovic. 29. dubna dosáhli sověti čáry Tísek, Zbyslavice, Svinov. 30. dubna pronikla 128. střelecká divize do Ostravy, ta byla osvobozena ještě téhož dne. Osvobozením Ostravy a Těšína, Ostravsko-opavská operace prakticky skončila, vojska pokračovala dále na střední a severozápadní Moravu a Slezsko. Pozvolna operace přešla na Pražskou operaci, toto významné město bylo ve směru postupu sovětských vojsk.


Bojové nasazení

Úkoly 3. bilp byly následující:
Přímá součinnost s pozemními vojsky
Ničení živé síly protivníka a jeho techniky
Ničení komunikací a dopravních objektů
Vedení taktického průzkumu postavení a pohybu nepřítele do hloubky 50 km od bojové linie.

Obrázek
Schema bojové činnosti 1. ČS.ZLD během Ostravsko-opavské operace

13. dubna navštívil letiště v Porembě generál Samochin společně s hlavním šturmanem a zástupcem velitele 8. LA gen. major Sulivanovem. Rozhodli, že česká divize, tvořená dvěma pluky bude schopna zahájit operační činnost 14. dubna v 04.30 hodin. Nastává hlavní část Ostravsko-opavské operace, 1. ČS. ZLD je v plné bojové pohotovosti a bude u toho! Pro zajištění součinnosti na frontě přidělilo velitelství 8. LA další sovětské důstojníky do čela operačního, spojovacího a šifrovacího oddělení divize.
Celkový stav divize (2 pluky) byl 521 osob. Z toho 33 důstojníků, 3 rotmistři, 51 poddůstojníků a československého mužstva. Velitelství divize bylo v Pščině asi 6km od Poremby. Bojová činnost byla zahájena 14.dubna 1945 v 16.00 hodin.

14. duben
Prvním cílem se stala dělostřelecká baterie, a velitelské stanoviště tankové brigády, které bylo vyznačeno na mapě nedaleko vesnice Olza. Útok byl proveden dvěma smíšenými skupinami po 8 letounech. 3. bilp vyslal 8 Il-2 a 1. slp 8 La-5 ve dvou vlnách (celkem tedy 16 Il-2 a stejný počet La-5). Obě bitevní letky vedli zkušení sovětští piloti, stíhací letky vedli F. Fajtl a jeho zástupce. Hlavním úkolem stíhačů bylo chránit šturmoviky po celou dobu letu, neměli se pouštět do pronásledování nepřítele, hlavní bylo držet jej v odstupu. Plukovník Andrejev zadal úkol a doplnil jej všemi podrobnostmi, apeloval na skutečnost, pokud německé Bf 109 či Fw 190 sestřelí Il-2, bude to pro naše stíhače velká ostuda.
Il-2 Startovaly jako první, nad letištěm se zformovaly do dvou čtyřek za sebou, v doprovodu La-5FN letěly do cílové oblasti. První roj poletí za šturmoviky a nad nimi a bude provádět zároveň výškové zajištění. Druhý a třetí roj poletí po stranách sestav bitevníků ve stejné výšce jako oni. Každý roj měl právo okamžitého zásahu, ale nesměl se strhnout k dlouhému pronásledování nepřítele, volné stíhání bylo vysloveně zakázáno. Il-2 byly vyzbrojeny 200kg leteckých pum, 4 raketami RS a plný palebný náklad do palubních zbraní (dvojice kulometů ŠKAS 7,62mm, dvojice kanonů Vja 23mm a 150 nábojů do zadního velkorážového kulometu UBT 12,7 mm). Velitel první letky bitevníků major Starčenko volal APU, ohlásil mu kódově cíl a čekal na potvrzení, návodčík potvrdil, že cíl souhlasí a nenastala žádná změna. Starčenko dal příkaz, aby se šturmoviky seřadily k útoku, nové mávnutí vedoucího znamenalo zahájení zteče. Z 1000 m zahájily šturmoviky zteč klouzavým až strmým letem, byly odhozeny pumy a rakety, průlet byl proveden pouze jeden, ke střetu se stíhači nedošlo. Starčenko nechal letouny seřadit do úhledných čtveřic. Poté letouny nabraly kurs zpět do Poremby, na cestě zpět se míjely s druhou vyslanou skupinou. F. Fajtl si po návratu podal ruce se slovenskými letci bitevníků a připomněl, že dnešní let byl jednoduchý, neboť byl proveden pouze jeden průlet a napříště let povedou sami Slováci, nyní již bez Sovětů, oba „zapůjčení“ důstojníci se vydali zpět na své základny. Všechny letouny se vrátily pořádku zpět, na startu však došlo k drobné kolizi dvou Il-2. Šturmoviky toho dne zaznamenaly 15 bojových vzletů v trvání 14 hodin 17 minut. Všichni letci byli velmi uspokojení, vždyť mnozí z nich opouštěli v roce 1939 Ostravsko s holýma rukama.
Od této chvíle bojovala čs. letecká divize v prostoru Olza, Kapitov, Zabelkau, Zavada, Belanice, Boryslavice, Bohumín, Markartovice, Moravská Ostrava, Opava.

Obrázek Obrázek
Šturmoviky 3. bilp na své základně Poremba a během bojového letu, duben 1945

15. duben
Druhý bojový den byl velmi intenzivní, 3. bilp provedla 6 bojových akcí v trojúhelníku Bělá-Prostřední dvůr-Homberk, dále Olza-Bolatice-Zavada, východně od Opavy. U Roškova letecká divize asistovala při přechodu pozemních vojsk řeku Odra. Il-2 provedli celkem 57 vzletů v trvání 54 hodin 26 minut. Nepřítel utrpěl zvlášť vysoké ztráty na lidech a technice, došlo k prvním vzdušným soubojům s Luftwaffe. Stíhači však své kamarády v „létajících tancích“ dobře chránili, rtn. Ondřej Kostík v souboji poškodil jeden Fw-190. V tomto dnu došlo mimo jiné k náhlému přepadu nepřítele u Dolního Benešova, zničeno bylo 6 nákladních vozů a několik desítek mužů, za několik hodin další skupina u vesnice Bělá zničila 3 auta, 5 povozů, 2 dělostřelecké baterie a 30 vojáků, u Smolkova čs. bitevníci vyřadili 15 aut, 3 protiletecké baterie a 40 vojáků. Čs. divize se uvedla velmi dobře, za svůj výkon se jí dostalo pochvaly od velitele 8. LA.

16. Duben
Bojová činnost pokračovala s intenzitou od úsvitu až do soumraku, 3. bilp provedla 8 bojových akcí proti pozemním cílům v prostoru Olza, Uchylská, Tajchoř, Odra. Dohromady 56 vzletů v trvání 47 hodin 26 minut. Letouny byly vystaveny velmi silné protiletadlové palbě Flaku. Došlo ke střetu s Luftwaffe, ve vzdušném souboji sestřelil zadní střelec rtn. R. Husmann jeden Fw-190 F-8, který se zřítil jihozápadně od vesnice Olza. Divizi se dostalo pochvaly od velitele pozemních vojsk.

17. duben
Toho dne se počasí zhoršilo, pluk tak musel čekat až do 14. hodiny, kdy se počasí trochu zlepšilo. Provedeno bylo 7 bojových akcí do oblastí Kopytov, Uchylsko a Gorzycze, šturmoviky vzlétly 31 krát, v trvání 25 hodin 43 minut. V cílových oblastech se opět potýkaly se silným Flakem a Luftwaffe. Kpt. Koza byl při obraně bitevníků napaden čtyřmi Bf 109, jeden poškodil, ale byl zasažen střelbou jedním z nich, unikl přízemním letem a svůj stroj nouzově posadil do pole u polské vesnice Žiwiec, Koza se za 2 dny v pořádku vrátil ke svému pluku, letoun se podařilo zachránit. Několik Il-2 bylo v průběhu dne poškozeno od palby Flaku, avšak své úkoly splnily. Pluk obdržel další pochvalu od 8. LA.

18. duben
Po celý den počasí neumožnilo letounům vzlétnout.

19. duben
Vzhledem ke špatnému počasí se do operací vzlétalo opět až odpoledne od 16 hodiny. Intenzita Flaku dosáhla maxima, letouny se z boje vracely silně poškozené, na letišti proto byly provizorně zřízeny 3 mobilní letecké dílny. Provedeno bylo 6 bojových akcí, Il-2 provedly 39 vzletů v trvání 29 hodin 44 minut do oblastí Zabelkau, Nový Bohumín, Annaberg, Odergerg a nádraží Bohumín. Silnou palbou Flaku byl těžce zasažen letoun Il-2 s posádkou rtm. Slatinský a dst. Bílka. Letoun se roztříštil o zem, oba muži zahynuli.

20. duben
Bojové lety byly prováděny již od časného rána. Čs. stíhači doprovázeli bitevníky na cíle v prostoru Zabelkau. Severně od Bohumína šturmoviky zničily muniční sklad, založily zde několik požárů, dále zapálily 2 drahocenné cisterny s benzínem a umlčely 3 protiletadlové baterie. Bitevní letouny vzlétly 27 krát do šesti bojových akcí v trvání 22 hodin 3 minuty. Jeden Il-2 por. Novotného byl Flakem zasažen nad linií fronty. Letoun musel nouzově přistát. Z boje se toho dne nevrátily další dva Il-2, oba nouzově přistály 30 km severozápadně od Katovic. Jednalo se o stroje řízené rtm, Majchákem a rtm. Božíkem. Během vzletu těžce havaroval npr. Minka s La-5FN, při převozu do nemocnice zemřel. Při páté bojové akci se zpět pro poruchu vrátily dva Il-2. 40% všech šturmoviků se vracelo prostříleno od Flaku.

21. duben
Opět špatné počasí, operační činnost byla prováděna pouze dopoledne, provedeny byly 2 bojové akce, Il-2 mělo 16 vzletů v trvání 12 hodin 56 minut. Útoky byly prováděny na pozemní cíle v prostoru Bohumín, Zabelkau. Il-2 rtm Kozáčka byl Flakem tvrdě zasažen, nouzově přistál nedaleko Ratiboře. Letci byli lehce zranění.

Obrázek
Letoun pilota četaře Chebeně se po nouzovém přistání na letišti rozpadl na kusy, jednalo se zřejmě o zásah 37mm projektilem, letoun se vrátil do bojové služby

22-25. duben
Letištní plocha je rozmoklá, operační činnost je v tomto důsledku úplně přerušena. Opravárenské čety pilně pracují na poškozených letounech. V tomto čase divizi navštěvuje několik vysokých potentátů včetně L. Svobody či K. Gottwalda, jednotka slavnostně převzala bojovou zástavu. Během této příležitosti je přečten denní rozkaz Stalina ze dne 23. dubna, kde se osobně zmiňuje o zásluhách 1. ČS. ZLD a jejího podílu na dobytí Opavy.

27. duben
Bylo provedeno 6 bojových akcí, ale pouze stíhači, kteří vzlétli k průzkumu, je zaznamenán jen slabý Flak, v prostoru je nápadné ticho, nepřítel ustupuje! Začíná vyklízet Ostravu. Pro Il-2 nebyly nalezeny žádné cíle.

28. duben
Čs. letci provádějí operační lety od časného rána v prostoru Hlučín, Markvartovice a Petříkovice v součinnosti s pozemním postupem vojsk ve směru na Ostravu. Il-2 provedly 9 bojových akcí, 50 vzletů v trvání 50 hodin 55 minut. I tento den si vyžádal oběti. Flakem byl zasažen Il-2 rtm. Gucmana. Pilot se pokusil se zmrzačeným strojem nouzově přistát, po přistání však začal hořet motor, zadní střelec se těžce raněný dostal z letounu, Gucman však uhořel v kabině. Německý Flak ten den však ještě neskončil s rozdáváním tvrdých direktů, rtn. Klubal svůj Il-2 nouzově posadil na zem nedaleko letiště. Při vzletu těžce s Il-2 havaroval por. Kordoš, pilot byl těžce raněn, jeho střelec des. Vaculík zemřel. Během tohoto smolného dne havarují další 2 piloti, tentokrát stíhaček vlivem silného nárazového bočního větru, rot. Bošmanský a rot. Škovránek. Nepřítel ustupuje z prostoru Těšína a Žiliny.

Obrázek Obrázek
Rotný J. Gucman před svým strojem č. 30. Zničený Gucmanův letoun nedaleko Wodzislawi

29. duben-1. květen
Panuje deštivé počasí, plocha letiště je rozmočena, prakticky celé Slovensko je osvobozeno

2. květen
Počasí povoluje vzlet pouze po poledni. Luftwaffe již nepředstavuje hrozbu, všechna německá letiště jsou již v rukách sovětů. Je provedena 1 bojová akce skupiny Il-2 bez doprovodu na nádraží v Těšíně, 8 vzletů v trvání 4 hodiny 15 minut. Letouny se vrátily beze ztrát, poprvé byla nasazena automatická fotokamera pro záznam výsledku pozemních útoků. Němci se stahovali z oblasti, na nádraží se nacházel muniční vlak klamně označený červeným křížem, tato informace proto byla důkladně prověřena. 8 posádek se zvedlo z blátivého povrchu Poremby a v mizerné viditelnosti letěli ve výšce 150m nad zemí. Nad těšínským nádražím pro jistotu obhlédli situaci, na konci nádraží se opravdu nacházel podezřelý vlak s viditelným nemocničním označením, obvyklý ruch kolem takové jednotky zde ovšem nebyl, jen několik strážných, kteří se okamžitě rozutekli, už to bylo velmi podezřelé. Letouny opsaly kruh, seřadily se za sebou a každý odhodil do těsné blízkosti vlaku dvě FAB-100, následovaly obrovské exploze, vagony se roztrhly jako krabička od sirek.

3-6. květen
Bojovou činnost přerušilo počasí, 5. května vypuklo pražské povstání. Piloti české letecké divize přijali naléhavé volání o pomoc povstalcům. Bohužel Poremba byla až příliš vzdálená od Prahy a dolet nestačil. Piloti iniciativně organizovali přesun, to však velitelství 8. LA zatrhlo, neboť se jednalo o příliš komplikovanou záležitost. Povolen byl pouze přelet dvou bombardérů Pe-2, které do ulic Prahy svrhly povzbuzující letáky a poté přistály na letišti Praha-Kbely. Válka skončila a toto byla poslední byť jen symbolická akce čs. letecké divize ve druhé světové válce.

10. květen
Celá čs. divize navždy opouští Porembu a přelétá na letiště u Albrechtiček v Československu.

Během zmíněné operace provedl 3. čs. bilp celkem 298 bojových vzletů v trvání 264 hodil 38 minut, letci na nepřítele svrhli asi 3700 pum o hmotnosti 90 000kg, vystřelili 600 raket a kolem 125 000 projektilů různé ráže, zničili desítky aut, povozů s municí, muničních skladů, železničních vagonů, dělostřeleckých a minometných baterií, ohnisek těžkých kulometů, obranných bodů, založili 71 požárů atd. Dále usmrtili či vyřadili z boje kolem 1500 vojáků a důstojníků.

Obrázek Obrázek
Prezident Beneš vyznamenává majora Guljaniče, květen 1945

Dokončení v druhém příspěvku...

Re: 3. bilp Bojové nasazení

Napsal: 13/9/2012, 17:12
od saldy
Vzpomínky účastníků

Plk. v.v. Ing. Pavel Čavojský vzpomíná:

Pamatuji na zvláštní situaci, která nastala, když se koncem dubna z bojového letu nevrátili pilot J. Gucman se střelcem J. Valkem. Osmičlenná bojová skupina Il-2 dosáhla cíle a přešla do útoku, nejvíce zranitelní byly v sestavě vždy 2 poslední letouny tedy čísla 7 a 8. Znamenalo to, že tyto letouny nebyly kryté, protože sestava ještě nad bojištěm neutvořila kruh, to platilo i pro Flak, hlavně proti malorážovému seskupení Oerlikonů ( autor má zřejmě na mysli Flakvierling 4x 20mm). Pokud měl Flak prostor, dokázal letoun těžce poškodit, toto postihlo i zmíněnou posádku. Pilot se okamžitě odpoutal klesavým letem směrem k Polsku, při letu s obtížemi obletěl vysokonapěťové vedení a krátce na to nouzově přistál. Po přistání začal motor hořet, možná už dříve. Nedaleko hrající si děti přiběhly osádce na pomoc, střelec byl tou dobou již na křídle, oheň se však rychle rozšířil do kokpitu a pilot uhořel. J. Valko byl převezen do nemocnice a poté se vrátil zpět k útvaru. Pamatuji si nálet na Olzu proti tankům a dělostřelectvu, při této činnosti sehrávali velkou úlohu návodčí, kteří získali zkušenosti od sovětů. Ti byli vybraní z řad pozemního personálu, u nás to byl nějaký pan Bargar, hodnost si už nepamatuju. Velitel letky kpt. O. Fencl se před cílem ozval: „Berjoža, berjoža tady tráva 10, letím na cíl 357!“. Poté jsme ve sluchátkách slyšeli: „Tráva, tráva, tu Berjoža, vidím tě, cíl v blízkosti kostela v malém parku tanky a dělostřelectvo“. „Berjoža, vidím a plním!“ Následovali jsme svého velitele do zteče a začal se tvořit kruh. Fašisti si uvědomili, že jsou prozrazení, začali zběsile střílet ze všeho, co měli po ruce, já letěl poslední osmý, sledoval jsem, jak se mi střely zakusují do křídel a celého letounu, v pravém křídle zela obří díra, instinktivně jsem se odpoutal z boje a nasadil kurz domů, jen náhodou jsem se ale zařadil zpět ke svým letounům, které se objevily nedaleko ode mě. Před přistáním začaly peripetie s podvozkem, levé kolo se nevysunulo a to ani nouzovým způsobem. Se souhlasem startéra jsem přistál jen s jedním kolem a to celkem dobře a úspěšně. Přiběhla ke mně technická skupina, zvedla letoun, vysunula podvozek a odtáhla mě na bojové stání první letky. Následující den zde byl můj Il-2 opravován, nedaleko startovaly do boje La-5, jeden z nich se odpoutal ze směru a nešťastně narazil do šturmoviku, na poslední chvíli jej chtěl přeskočit, ale křídlem narazil do motoru, přičemž jej vytrhl a převrátil se na záda, můj Il-2 č. 16 byl tímto zcela zničen, napříště jsem letěl s Il-2 č. 15. Stíhač Kpt. M. Minka tuto havárii nepřežil.

Plk. v. v. Karol Novotný vzpomíná

Letělo nás 12, celá peruť, do oblasti u Olzy, vedl nás škp. Štuglovič, měli jsme napadnout přepravu blízko za frontou. U Ostravy to nebylo snadné, vraceli jsme se z akcí dost děraví, jednou jsem po návratu z boje na svém šturmoviku napočítal 23 děr, na letišti už mě nečekali, ale vrátil jsem se. Přepravu jsme našli, velitel šel na zteč jako první, my ho následovali. První let byl slepý, nalétávali jsme, jen abychom si cíl obhlédli, teprve při druhé rundě šly na řadu bomby pak rakety a kanony. Když jsem vybíral let, zatlačilo mě to do sedadla a v tom to přišlo, v motoru něco zaharašilo, vrtule se krátce rozkmitala a zastavila se, její list mi stál před očima jako vykřičník. Prudce jsem potlačil, abych nabral rychlost a krátce se mrkl na výškoměr-500 metrů! V kabině bylo ticho, bylo slyšet jen dunění fronty. Země se rychle zvětšovala, zamířil jsem na nedaleké pole, podrovnal jsem a připravil se na náraz. Dosedl jsem tvrdě, už jsem si chtěl vydechnout, ale současně s přistáním se ozvala hlasitá palba, rozštěkal se mi jeden kanon, uvědomil jsem si, že jsem posadil letoun se zavěšenými a odjištěnými bombami, opomenul jsem je odhodit! Celý jsem ztuhl, teď to bouchne? Teď!?...Ale nebouchlo. Opustili jsme letoun, a zalehli do terénní vlny, začali kolem nás dopadat výstřely, ale sověti na nás začali pokřikovat: „Vsjudá!“ Rozeběhli jsme se v palbě k jejich pozicím, uvědomil jsem si tíhu devítikilového padáku, který mi narážel do nohou, odepnul jej a hodil na zem. Utíkali jsme v zemi nikoho směrem k ruským pozicím a s velkou úlevou dopadli na dno zákopu, můj letoun byl v noci odtažen na letiště, okamžik běhu byl ten nejdelší v životě. Sověti na piloty zpočátku mířili zbraněmi, neboť neznali čs. uniformy, brzy se však vše vyjasnilo.

Obrázek Obrázek
Letouny 3. bilp na letišti Praha-Kbely, květen 1945

Genpor. v. v. Ing. Jozef Činčár vzpomíná.

V 3. čs. bilp jsem létal jako palubní střelec na letounu Il-2. Náš pluk se za jednoho pěkného rána připravoval na bojový let v prostoru Opavy. Později už letka stála v pohotovosti a čekalo se jen na poslední povel, právě jsem si natahoval svůj velkorážový kulomet UBT, když ke mně přiběhl můj přítel Ríša a velmi naléhal, aby mě mohl vystřídat, nechápal jsem, ale prý měl tušení, že to se mnou špatně dopadne a jeho, že jeho fašisti nedostanou, všechny mé námitky nebral. Zašel jsem k sousední letce a dohodl si letové pořadí, bylo mi vyhověno a za několik minut jsem se také zvedl do vzduchu. Při návratu z mise jsem na našem letišti zahlédl letoun v nezvyklé poloze. Po přistání jsem zajistil zbraň a rozeběhl jsem se k havarovanému letadlu a už z dálky rozeznávám jeho číslo…ano, je to můj stroj! Stroj, na kterém jsem prodělal výcvik a všechny dosavadní bojové lety, a namísto mě letěl Ríša, ani domýšlet se mi nechtělo. Tušení se potvrdilo, kamarád byl těžce zraněný.
Při vybírání strmého náletu, kdy odstředivá síla tlačí střelce na kolena, dvě německé stíhačky napadly jeho letoun. Pozemní návodčíci mohli celý souboj sledovat, zbraně obou, zazněly téměř současně. Ríša prohodil pár slov s pilotem, který nevěděl jak to vzadu vypadá, zaznělo krátké varování a pak už nic, jen palba kulometů, spojení bylo přerušeno. Pilot slyšel jasný výstřel, když projektil narazil na zadní ochranný pancíř, bylo to jako když šlehne bičem. Il-2 byl několikrát zasažen, ale odolal, odnesly to převodové lanka ke směrovce, zasažen byl podstavec střeleckého zaměřovače, který se roztříštil na kousky. Desítky kovových střepin se zaryly Ríšovi do tváře, rukou a nohou, podstatnou část střepin zachytil padák, uchycený na prsou. Kulomet zmlkl, ale jen na okamžik, než se rozštěkal znovu a pálil do útočícího letounu, dokud z něj nezačal vycházet černý proužek dýmu. Pilot dokázal těžko ovladatelný stroj dovést zpět na letiště, vyčkal až ostatní dosednou a jako poslední přistál bez vysunutého podvozku, pilot netušil co se s jeho střelcem děje…
Nahlédl jsem do zadní kabiny, páchla střelným prachem, na zemi byla krev, prázdné nábojnice a pohozená rukavice. Přesunul jsem se do nedaleké nemocnice, kde už Ríša ležel na operačním stole. Vyčítal jsem si, že jsem mu dal své místo a přemýšlel jsem, jak by to asi bývalo dopadlo, kdybych zůstal na jeho místě. Chirurg Gruzínec, rychle vyndavá střepiny, pracuju bez narkózy, jinak to nejde, Ríša musel hrozně trpět, dokud neomdlel. Druhý den jsem ho navštívil u lůžka, byl po celém těle zafačovaný, ale na smrt se ještě nechystal, soudě dle jeho nadávek na adresu sestřeleného stíhače, vyčítal mu zničené oblečení. Kluci z bitevníků mu poslali své vodky, ale on vše rozdal ostatním pacientům. Mohli jsme mu přečíst potvrzení jeho sestřelu, to byl úspěch celého pluku. Ríša mi pak řekl: „Ani netušíš, jak mi tenkrát bylo, tolikrát jsem poučoval střelce o rozpoznávání letounů a naráz jsem byl sám popletený, je to Lavočka nebo Foker? Kdyby mi na křídlech nezačly prskat ohníčky, byl bych se střelbou čekal až na věčnost“.
M. Guljanič k tomuto dodává:
16. duben byl velmi intenzivní, Il-2 letěly nad bojiště celkem sedmkrát, první skupina odstartovala dopoledne, poslední se vrátila po setmění. Naši letci vzlétli ke 105 letům do prostoru vesnic Olza a Uchylska kde napadali postavení Němců, zejména však ničili přepravu přes Odru, podařilo se nám také poškodit most, po kterém Němci přepravovali zálohy. Během akcí došlo ke střetu se stíhači. Během dopoledne nad bojištěm hlídkovaly 3 Bf-109, jeden z nich se pokusil zaútočit na naše šturmoviky, ale naše stíhací ochrana byla na místě. Další útok vedl kap. M. Šinglovič, v sestavě letěl stroj č. 14 pilotovaný J. Vidršpánem a R. Husmannem. Oba to byli staří harcovníci, letoun šel na zteč jako poslední, pilot se plně soustředil na cíl, Richard pozoroval dvě malé tečky v dálce, jako zkušený střelec měl železné nervy a nechal Fokra hodně přiblížit, střílel z blízkosti, kdy mohl rozeznat tvář, během boje byl vážně zraněn ale palbu opětoval a Fw-190 dokázal sestřelit. Od sovětského navodčika jsem rádiem dostal zprávu o úspěchu naší posádky a také to, že Il-2 je vážně poškozen, začal jsem organizovat vše potřebné, všech sedm letounů už přistálo, poslední osmý, zůstával ve vzduchu a nasazuje na přistání jako poslední, vysunula se mu jen jedna noha, kterou opět zasunul a začal stoupat k druhému okruhu, tentokrát letoun posadil na břicho, vedle letiště, jehož plochu nechtěl poškodit. Po dosednutí se zvedly gejzíry hlíny, prach ještě neustál, když u letounu brzdila sanita, které jsem se držel na stupátku. Zadní část letounu byla prostřílena. Richard si držel zkrvavený obličej a druhou ruku měl na noze, všiml jsem si, že měl prst vražený v ráně, aby zpomalil krvácení. S Vidršpánem jsem jej vytáhl ven, na prsou měl padák, který byl roztrhaný na cucky.
Dodatek k této události:
Bohužel jednoznačný a přesný popis není a různé zdroje přinášejí rozpory, které jsou dány svědectvím na desetiletí starou událost. Jméno sestřeleného pilota není také jednoznačné, po jeho stopách se vydal historik Jiří Rajlich, ten za nejpravděpodobnější Husmannovu oběť označil Maxe Rahofera z III./SG4 (polní letiště u Kostelec na Hané) a jeho letoun Fw 190F-8 (v.č. 586683 s trupovým označením 1)

Obrázek Obrázek
R. Husmann v polní nemocnici po boji. Stránka z letového deníku rotmistra J. Videršpána, potvrzující Husmannův sestřel

Petr Chebeň vzpomíná:

Rotm. P. Chebeň se střelcem P. Pechem zvedá svůj Il-2 z rozblácené Poremby a následuje svého vedoucího směrem na Opavu. Cílem byla obranná postavení u Velké Polomi. Letci sledovali oblaka dýmu nad frontou, sovětský útok byl v plném proudu. Skupina přelétala nad postavením Flaku, které spustil zběsilou palbu, nad i pod letounem praskají granáty, o pancíř bubnují střepiny a tam kde není se hluboko zakusují do trupu, Chebeň se ptá interkomem svého střelce zda-li je vše v pořádku, ten jej ujišťuje že ano a vzduch je čistý od friců. Poslední slova přerušila hromová rána z prava, strašná síla otočila letoun kolem své osy a vytrhla řízení pilotovi z rukou. Funkce křidélek se změnila, ale letoun se podařilo vrátit pod kontrolu a byl ovladatelný, pilot se rozhlédl a v pravém křídle zahlédl asi půl metru velký otvor, který vykvetl jako tulipán ( čs. šturmoviky měly křídla z duralu). Oči rychle přelétly všechny kontrolky, vše se zdálo v pořádku. Ze střílny se ozývalo klení, střelec se bolestivě praštil do hlavy (střelci byli jištěni pouze provazem proti vypadnutí z kabiny). Pecho ujistil, že je jinak v pořádku a ať už nepřichází žádné přemety. Za letounem třepotají utržené okraje plechu, ale nezvětšují se. Chebeň podal hlášení velícímu Fenclovi, řekl mu doslova, že se potkal s granátem. Fencl mu povolil, že se nemusí účastnit útoku, Chebeň se však rozhodl pro boj. Zařadil se však na konec aby ostatním nepřekážel s poškozeným letounem. Skupina přelétala Velkou Polom, za ní už je les s cílem. Chebeň ubírá plyn a velice opatrně přechází na zteč, dává si pozor, aby poškozené křídlo nevystavil přílišnému přetížení. Odpaluje 4 „eresy“ (tříštivé rakety RS-132), o pancíř mu zabrnká několik úlomků z vlastních zbraní. Při druhém útoku se rozhoduje odhodit bomby na skupinu aut. Sleduje pokradmu otvor, který stále drží a přechází i do třetí zteče při které vyprazdňuje zásobníky palubních zbraní. Nejvyšší čas vrátit se zpět na Porembu, motor pracuje v pořádku, všem je ale jasné, že se bude jednat o nouzové přistání. Pilot vysunuje podvozek a obě kontrolky svítí zeleně-znamená to, že se obě kola vysunula a zajistila, vše v normálu, je tedy zbytečné posadit letoun na břicho. Stroj dosedá, co to? Gejzír hlíny! Letoun je tažen napravo, pilot visí na řízení, křídlo se v půlce láme, levá ruka instinktivně vypíná zapalování, letoun dokončí oblouk a zastavuje. Krátká obhlídka rychle vysvětluje příčinu selhání přistání, granát ustřelil polovinu podvozkového kola!

Štefan Kozáček

Zadní střelec, bodrý Ukrajinec s přezdívkou Doktor se rozhodl s Kozáčkem létat, jakmile se u pluku rozneslo, že Kozáček je blázen a ne letec, protože útočil za každých okolností, žádný střelec s ním nechtěl letět víc jak jednou. Skupina Il-2 vedená kap. Šinglovičem směřovala ke svému cíli, tím byly podlouhlé budovy statku v lese na německé straně fronty. Průzkum zde hlásil větší koncentraci jednotek.“Připravte se k útoku“. Zavelel Šinglovič. Letouny se seřadily do útočného kruhu. Němci spustili obrannou palbu, která byla velmi silná a komplikovala přesnější zacílení. Šinglovič na čele útoku odpálil rakety jako první, zasáhl jednu menší budovu, kde následoval mohutný výbuch, to značilo, že zde cosi důležitého bylo. Ostatní útočili na statek, žel s nevalným účinkem. Skupina postupně opouštěla oblast zpět k základně – ne ovšem Kozáček, který se již předtím odpojil od letky a nalétl si dále na západ. Německý Flak utichl a další útok zřejmě nečekal. Po pěti minutách se osamocený Šturmovik vynořil nad cílem a na stodolu shodil své pumy, ta se následkem toho zřítila. Flak odpovídal již jen sporadicky. Na cestě zpět potkal Kozáček jiný osamocený Il-2, všiml si, že pilot v kabině něco kutí. Přiblížili se a ve tváři poznal poručíka Borka. To je přece náš! Borkův letoun měl zásahem zničené navigační přístroje, na klíně měl rozložené mapy a bloudil. Zařadil se proto s úlevou za Kozáčka, který jej dovedl zpět na letiště. 17 zásahů, napočítal Doktor. „To je zatím nejméně, lepšíme se“. Usmál se Štefan. Na letištní ploše narazil na Nižňanského, který zrovna vycházel ze štábu 3. bilp, ten se na Kozáčka obořil: „ Budeš tu pálit Slunce?!“ Tak zněla jeho oblíbená hláška, a požádal Kozáčka, jestli se nepřidá k dalšímu letu. Ještě ten den vzlétl Štefan k druhému bojovému letu proti souvislému pásu opevnění. Velitel kap. Nižňanský nedaleko od cíle hlásí svým posádkám: „Dnes má Hitler narozeniny, musíme mu dát dárek, ne abyste se ulétávali“. Štefan si za cíl vybral jednu pevnůstku, na které vlála nacistická vlajka, zaútočil na ní, následkem toho vlajka odlétla jako tříska. Následně do letounu udeřilo „železné kladivo“, a záblesk od motoru. Kozáček byl jako omámený, interkom vypadl, stejně jako většina přístrojů, před pilotem se rozblikala červená signalizace, to mu dával střelec najevo nebezpečí. Letoun se silně otřásal a motor samovolně stoupal do otáček, za nimi následoval hustý dým, po minutě letu těsně nad stromy motor explodoval. Letoun dopadl na násep od kterého se odrazil, než se konečně zastavil. Opodál pracovaly 4 ženy a rozutekly se. Letoun přistál na místě uhelné skládky. Zraněný Doktor vylezl ze střílny, byl v šoku a zhroutil se střemhlav do bláta, vstal špinavý jako prototyp čerta, začal bohapustě láteřit – ten křik probral omráčeného Kozáčka k životu. Uvědomil si, že musí rychle ven, ani nevnímal, že má odtrženou bradu, roztržená ústa, vyražené zuby a vůbec je celý od krve, otevřel kabinu, vstoupil na křídlo a skončil v uhelném bahně vedle doktora. Byl to strašný pohled na dvě černé, zakrvácené postavy, které se vzájemně podpíraly a šly vstříc sbíhajícím se lidem. Po týdnu v nemocnici byl Štefan propuštěn do „domácího ošetřování“ u svého pluku. Zde se potkal se střelcem R. Husmannem, který se zde zotavoval po útoku Fw 190. „Ještě že ti tu hubu zašili, jinak bys vypadal jak poštovní schránka“. Provokoval Husmann. Kozáček nemohl mluvit, tak po něm aspoň mrskl polštář.

Závěrem bych nechal hovořit M. Guljaniče.

Rozhovor s bývalým velitelem 3. čs. bilp, pplk. Mikulášem Guljaničem.

Obrázek

-Pane podplukovníku, velel jste 3. čs. bitevnímu leteckému pluku v SSSR, jeho bojová činnost je veřejnosti dosud málo známá, mohl byste říci, jaký byl její přínos v osvobozovacích bojích?

Proč mi dáváte tak obtížnou otázku hned na začátku!? O tomto vám řeknou více historikové, ti se v tom lépe vyznají, já vám mohu vyprávět jen o bojích samotných.

-Jak došlo k zorganizování pluku a k jeho nasazení?

Pluk vznikl ve svazku1. čs. smíšené letecké divize v SSSR, jejímž základem byl 1. čs. stíhací letecký pluk majora F. Fajtla. Již v době operací během SNP vyvstal požadavek vyslat na Slovensko další leteckou jednotku, která by zahrnovala i bitevní peruť. Ta byla skutečně realizována, a třebaže pro rychlý spád událostí na Slovensku do bojů nezasáhla, stala se později bází pro vytvoření bitevního pluku, ten dostal svou konečnou podobu na podzim 1944 v Przemyšlu, kde dostal další operační výcvik. Mluvíme li o vzniku, chtěl bych se zmínit o všestranné pomoci ze sovětské strany, bez toho a zcela bez nadsázky by se pluk nikdy nestal bojeschopný. Nejde jen o techniku, mám na mysli hlavně lidi. Piloty jsme měli vlastní, střelců už méně, ale mechanici, zbrojíři a další technici nám téměř zcela chyběli. Mnoho z těchto funkcí bylo obsazeno sověty, zde vznikaly svazky, které se později prověřovaly a ještě více upevňovaly v bojích. Zimy v Haliči jsou tuhé a představte si práci mechaniků při 20° mrazu, kůže se při dotyku s kovem trhá. Všechny větší opravy se navíc musely dělat v noci při mdlém a čadivém osvětlení frontové žárovky (nábojnice od granátu, v níž hořely hadry nasycené petrolejem). Vzpomínám na jednu kompletní výměnu motoru, plánovanou na jeden a půl dne, kterou mechanici zvládli za 12 hodin. Pluk se přesunoval za pohybující se frontou. Další cvičné bombardování a střelbu absolvoval na letišti Ivonitz a po krátkém přesunu do Katovic, zakotvil na polním letišti Poremba v jihozápadním Polsku, jeho bojový prostor tak sahal až k čs. státním hranicím.

-Jaké máte vzpomínky na první bojový let?

Poměrně dost přesné. Bylo to v březnu kdy vojska 4. ukrajinského frontu nastoupila k náporu na na dobytí přístupů k Moravské bráně. Jistě víte, že v této oblasti Němci kladli-hned po Berlínu-největší odpor, místy až fanatický, chtěli uhájit své poslední průmyslové centrum a navíc umožnit ústup jádra Schörnerovy armády, která chtěla obchvatem přes stále okupované Československo proniknout do Německa a pomoci obraně Berlína. V tento čas zima ustupovala jaru, krajina byla holá, tím více vynikaly škody, které válka napáchala. Klikaté trhliny zákopů, vypálené vesnice, pole znetvořená palbou, nad zemí chuchvalce dýmu…nebyl to pěkný pohled.

-Tomu věřím, mě ale zajímají ty bojové akce.

Nevím jak začít. Připomínám, že šturmoviky byly určeny výhradně pro přímou podporu pěchoty. Znamenalo to ničit velmi specifické cíle, na které se muselo útočit z malých výšek. Já několikrát jsem musel doslova přeskakovat koruny stromů. Můj střelec by to mohl potvrdit. První zteč probíhala velmi spořádaně, kdežto další, kdy se bojová formace rozdrobila, prováděli piloti individuálně. Po startu jsme se seřadili do pelengu (formace stupňovité řady) a po deseti patnácti minutách jsme dosáhli cílové oblasti. Měli jsme ovšem stíhací doprovod, který nám zajišťoval 1. čs. stíhací letecký pluk se stroji La-5FN. Němci proti nám nasadili známou leteckou divizi Richthofen. Vedoucí formace požádal kontrolní punkt o povolení k útoku, a když jej dostal, začal se řídit pokyny pozemního návodčím, ukrytého někde v pozemním stanovišti. Vedoucí útočil první, další v pelengu jej následovali s určitým odstupem, všechny stroje musely mít volnost pohybu. Když jsem vedl formaci já, přibližoval jsem se k cíli pokud možno tak, abych jej měl po levé ruce a mohl ten cíl stále sledovat. Po obhlédnutí cíle jsem náhle přešel polovičním výkrutem do skluzu po křídle, ostrou zatáčkou jsem se natočil čelně k cíli a snažil jsem se jej dostat do zaměřovače. Muselo se spěchat, těm dole se to rozhodně nelíbilo…Když jsem Il-2 navedl do strmého klesavého letu a cíl v zaměřovači „seděl“, odpálil jsem rakety a poté jsem také uvolnil pumy. Střelivo v kanonech jsem si šetřil pro další příležitost. Těsně před cílem jsem letoun začal vybírat do stoupavého letu, v tento okamžik mě můj zadní střelec kryl palbou na pozemní jednotky. V tuto chvíli přecházel někde nade mnou do zteče další Il-2, následoval přibližně mou dráhu letu tedy klesání pod úhlem asi 30° a po něm další a další, až se na obloze vytvořil kruh, z něhož se šturmoviky opětovně spouštěly na zteč a do něhož se-alespoň teoreticky- opět vracely. Útočit jsme směli pouze z jednoho směru, abychom se vzájemně neohrozili. Obvykle jsme během náletu provedli zteče dvě nebo tři, ale také čtyři, v jednom případě i pět. Pak se bod jejich nástupu neustále posunoval proti směru hodinových ručiček, to Flaku zhoršovalo zaměření. Hlavní princip úspěchu byl dán železným zákonem bitevníků, ani na okamžik cíl neuvolnit! Ano cíl musel být palbou doslova zalehnut, jedině tak mohly letouny úspěšně úkol splnit.

-Tento způsob boje ovšem nutně znamenal značné psychické vypětí, jemuž byly osádky vystaveny.

Myslím, že tento výraz je plně na místě, nápor to skutečně byl. Mohl bych jej i specifikovat i v bližších časových úsecích, například podle okamžiku přechodu na zteč, okamžiku vybírání apod. Nejhorší pocit jsme zažívali snad tehdy, když letoun útočil a neměl již munici, Němci to vycítili a pod námi se otevřelo peklo.

-Jak to? Il-2 byl pancéřován a domnívám se…

Ano šturmovik byl s výjimkou prostoru zadního střelce i pancéřován, tenký pancíř dokázal většinu střel odklonit. Několikrát se stalo, že ve ztečích se pokračovalo i po vyčerpání munice, jestliže se pěchota nedokázala včas uchytit-jako například při násilném přechodu rozvodněné řeky Olzy, nebo při dobývání bývalých čs. hraničních opevnění, kde se Němci houževnatě drželi, náš peleng Němce zaměstnával a poutal na sebe palbu. Za těchto podmínek nám nikdo takový rozkaz nemohl vydat, ani jsme žádný takový neobdrželi. Velitel kontrolního punktu, který byl v kontaktu s pozemními jednotkami nás jen poprosil. Taková prosba nás však zavazovala více než rozkaz.

-Vzpomínáte na letce, kteří se v bojích vyznamenali?

Vyznamenali se všichni, protože dobrovolně chodili do akcí, to zdůrazňuji. Jako velitel jsem nikdy nerozlišoval, přesněji nezdůrazňoval zásluhy jednotlivců, naším předpokladem byla činnost kolektivu. Osamocený Il-2 by nad cíl ani nepronikl. Ovšem dnes s odstupem mnoha let musím především ocenit činnost velitelů všech tří bitevních perutí, O. Fencla, J. Nižňanského a M. Šingloviče, kteří nikdy neodmítli splnit sebetěžší úkol a zdárně vodili své svěřené skupiny do boje. Dále pak obdobnou činnost mého zástupce škpt. Kubici a konečně statečné chování několika letců při mimořádných údálostech. Například por. Novotný dokázal přistát v zemi nikoho s prostříleným letounem a pak proniknout zpět k naší jednotce. Rtn. Husmann, zadní střelec šturmoviku č. 35 (jednalo se o č. 14) dokázal odrazit útok dvou Fw 190, ačkoliv byl raněný, dokázal jeden z nich sestřelit (jednalo se o Fw-190 F-8 z SG4), byl to mimořádný výkon.

-Pane podplukovníku, naše letecké jednotky bojující na západě byly tamějšími veliteli vysoce hodnoceny. Jak nás hodnotili sověti?

Dobrá otázka, musím podotknout, že náš pluk byl uznán bojeschopným velmi brzy po zahájení přeškolovacího výcviku, sovětští instruktoři-jmenovitě major Saršenko- nás vedli do boje pouze jednou, poté to dle jejich názoru již nebylo zapotřebí…Když jsme se vraceli po bitvě domů, málokdy se stalo, aby nám pozemní návodčík netlumočil dík sovětských velitelů. A jednou, vzpomínám s úsměvem, se ve sluchátkách ozvalo:“Prichaditě abratno, no specialno vy, Čechoslováky!“ To bylo ocenění lidmi, kteří byli dnem i nocí obklopeni smrtí. Co se týká hlavního velení, čs. letecká divize nebyla v SSSR jediná zahraniční jednotka, existovaly polské, byl tu i francouzský pluk, avšak jen my jsme měli vlastní velitele. U všech ostatních byly velitelské funkce dublovány. Sověti v nás měli naprostou důvěru. Náš pluk byl třikrát citován v rozkaze vrchního velitele Rudé armády, byl zde předpoklad, že se náš pluk stane gardovým.

-Co byste řekl závěrem?

Náš pluk nebyl žádnou mimořádnou jednotkou, ze všech čs. válečných jednotek byl zformován nejpozději. Jeho přínos v osvobozovacích bojích je také skromný, i když se boje týkaly tak důležitých oblastí. Osud nám dopřál bojovat jen krátkou dobu, ale byla velmi intenzivní, náročná a úspěšná. Ty dvě někdy i tři bojové akce denně se brzy začaly na lidech ukazovat. Němci na východě v poslední fázi bojů nebrali piloty do zajetí, tím spíše ne letce Čechoslováky. Šli jsme do boje vždy, i když jsme viděli, že konec války je v dohlednu. Jsem hrdý na to, že jsem byl velitelem těchto chlapců.

Vystavený exponát v muzeu Praha-Kbely

Tento stroj sloužil v 3. bilp. Během Ostravské operace byl 20. dubna zasažen flakem. Jeho posádka pilot por. K. Novotný a střelec čet. L. Leng s ním nouzově přistála mezi frontovýmí liniemi. Poté byl přesunut zpět ke svému pluku. Po válce sloužil v ČS. vojenském letectvu až do roku 1948. Letoun byl těžce poškozený nalezen na letišti Praha-Kbely v roce 1966. Po renovaci vystaven. V roce 2005-2006 se podrobil další opravě u firmy BMZ Air Service a byl opatřen autentickým zbarvením z doby služby u 3. bilp.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek

Letecké jednotky účastnící se Ostravské operace

Sovětské letectvo:

8. Letecká armáda a jí podřízené útvary:
10. stíhací letecký sbor a jí podřízené:
15. gardová stíhací letecká divize a jí podřízené:
3. GIAP, 180. GIAP, 181. GIAP
10. gardová stíhací divize a jí podřízené:
9. GIAP, 111. GIAP, 112. GIAP

8. bitevní letecký sbor a jemu podřízené útvary:
224. bitevní letecká divize a jí podřízené:
565. ŠAP, 571. ŠAP, 996. ŠAP
227. bitevní letecká divize a jí podřízené:
208. ŠAP, 637. ŠAP, 525. ŠAP
321. bombardovací letecká divize a jí podřízené:
13. GBAP, 22. GBAP, 242. BAP
1. československá smíšená letecká divize a jí podřízené:
1. čs. slp, 3. čs. bilp
8. průzkumný letecký pluk
100. dělostřelecký průzkumný letecký pluk
678. dopravní letecký pluk

Německé letectvo:

6. Luftlotte a jí podřízené:
I. stíhací sbor
VII. stíhací sbor
8. stíhací divize
17. letecká divize

Stíhací letecké jednotky:
JG-3 „Udet“, JG-6 „Horst Wessel“, JG-11, JG-51 „Moelders“
Noční stíhací letecké jednotky:
NJG-5, NJG-100

Bitevní letecké jednotky:
SG-1, SG-2, SG-3, SG-9, SG-77
Noční letecké bitevní jednotky:
NSG-1, NSG-2, NSG-3, NSG-9

Bombardovací letecké jednotky:
KG-4, KG-26, KG/J/-6, KG/J/-30
Průzkumné letecké jednotky:
NAGR-2, NAGR-3, NAGR-4, NAGR-8, NAGR-15, FAGR-100.

Vysvětlivky:

LA – letecká armáda
ŠAP – bitevní letecký pluk
ŠAD- bitevní letecká divize
BAO-zajišťovací týlový prapor, staral se o kompletní logistiku pro potřeby divize.
APU-Pozemní jednotka pro navigaci bitevního letectva na cíl.
Zakufrovat – ztratit se během bojového letu.
FAB-100 ¬– Tříštivá letecké puma ráže 100kg, mezi osádkami Il-2 velmi oblíbená a nejčastěji používaná, společně s raketami.

Zdroje:
Hlavním zdrojem článku byla svědectví zúčastněných pilotů a historické shrnutí v armádním oběžníku 1. československá smíšená divize v SSSR od J. Daňka a kolektivu. Dále kniha Pod křídly je Ostrava od Jaromíra Bally. Dalším bohatým zdrojem byla kniha Vzpomínky nebeského jezdce od Filipa Jánského. Závěrečný rozhovor s Guljaničem pořídil V. Tikovský v časopise Letectví a kosmonautika. Foto jsou mix z knih, internetu a mé sbírky.

Re: 3. bilp Bojové nasazení

Napsal: 3/10/2012, 10:50
od Martas2411
Pěkně čtivě a srozumitelně napsaný článek,který se mě velmi líbí.O těchto bojích československých letců v Ostravské operaci toho moc není,proto bych uvítal nějakou publikaci na toto téma.

Jinak bych tě chtěl jenom trošičku doplnit.Vesměs to budou odkazy.

Myslím si ,že na fotce ,kde je shořelý IL 2 č.30 rotmistra Gucmana máš chybu,onen pilot vedle není rotmistr Gucman ,ale myslím že to je rtm.Petr Cheben.

Něco o tomto pilotovi zde
http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=1106

Dále jsem požádal své polské kamarády o vyfocení a lokalizaci místa tragédie a vyšli mí vstříc
Gucmanův stroj havaroval a shořel u sádrovcového lomu ,což podle fotek odpovídá
http://www.odkrywcy.feen.pl/viewtopic.p ... a1d3134cf6

fotky gucmanova pomníku a pravděpodobně i hrobu ,akorát je tam špatné datum 12.května 1945.Gucman uhořel ve své mašině 28.dubna 1945.
http://eksplorator.feen.pl/viewtopic.ph ... ght=pilota

Co se týče sestřelených pilotů Slatinského a Bilky ,kteří byli sestřeleni 19.4.45 nad Závadou,tak plodná diskuze je opět zde včetně nějakých nových materiálů.
http://www.vojna.net/portal/viewtopic.p ... sc&start=0


Tito dva piloti byli pohřbeni v Petrovicích u Karviné .Osobně jsem se tam byl podívat a vyfotit jejich hrob
http://www.odkrywcy.feen.pl/viewtopic.p ... a1d3134cf6

Co se týče Husmanova sestřelu ,tak skutečně by se mělo jednat o Maxe Rahofera z III./SG4.Mám onen článek od pana Rajlicha ,kde vylučovací metodou zjistil onoho pravděpodobného Husmanova soupeře.Jestli chceš tak ti ho přepošlu meilem.

Jinak ,jestli můžu tak bych časem doplnil vzpomínky jednoho palubního střelce,jméno si ted bohužel nepamatuji.Ale není tak známé jako Husman.

Jinak bych se tě chtěl zeptat,co to je za knižku co máš jako první obrázek ve svém článku?

Re: 3. bilp Bojové nasazení

Napsal: 3/10/2012, 21:58
od saldy
Díky Martas za doplněné odkazy, a každé další info bude jen dobře, muž na obrázku je opravdu P. Cheben. První obrázek je cover neboli takovej otvírák, kterej jsem si vyrobil pro tento článek, já si na tohle trochu potrpim, ale když se na to teď dívám tak to asi fakt vypadá jak obal knížky :-)