Mluvilo se o něm jako o "šedém kardinálovi", vlivném ruském ideologovi, politickém stratégovi a podnikateli. Donedávna byl Vladislav Surkov jedním z nejbližších poradců ruského prezidenta. Není se čemu divit, jelikož právě on pomohl Putinovi vybudovat autoritářský režim, ovládl politickou scénu, zahájil válku na Ukrajině, zasahoval do politiky jiných zemí a zásadně proměnil Rusko i svět. Vladislav Surkov zažil fascinující kariérní dráhu. Ze studenta divadelní režie přes bodygarda Michaila Chodorkovského, po hlavního technologa a ideologa Kremlu. Měl také na starosti parlamentní strany, předvolební kampaně a proputinovská mládežnická hnutí. Je považován za muže tajnůstkářského, komplikovaného a kontroverzního. On sám se vidí jako intelektuál, který holduje umění. Spekuluje se, že pod pseudonymem Nathan Dubovicky publikuje knihy. Britská stanice BBC v minulosti citovala slova jednoho z nejmenovaných Surkovových kolegů: "Konečky svých prstů ovládal vlákna mnoha politických struktur. Tyto struktury byly tak komplikované, že pouze Surkov věděl, kde se všechno nachází: opozice, politické strany, poslanci, guvernéři, vytváření nebo uzavírání politických hnutí a nevládních organizací, církev, média, občanská společnost."
Vladislav Jurjevič Surkov se narodil pod jménem Aslambek Dudajev v roce 1964 v Lipecké oblasti, zhruba 230 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. Jeho otec pocházel z Čečny a on sám tam strávil první léta života. V 80. letech oficiálně sloužil v rámci povinné vojenské služby v Maďarsku, neoficiálně podle některých informací ve vojenské rozvědce GRU. Pak vystudoval ekonomii v Moskvě. Ještě předtím, než se stal vlivnou kremelskou postavou, začínal Surkov jako bodyguard. Byl součástí ochranky podnikatele Michaila Chodorkovského. Ruský oligarcha si však brzy všiml Surkovových kvalit a jmenoval jej hlavou svého PR. Surkov se dostal i do vedení Chodorkovského skupiny Menatep. Zajímavostí je, že když Chodorkovskij skončil ve vězení (strávil tam až do roku 2013 deset let), pomohl Surkov vést kampaň i proti němu, svému dřívějšímu zaměstnavateli. Surkov do Kremlu nastoupil v roce 1999, na konci vlády Borise Jelcina, aby pak následujících dvacet let pracoval na vybudování ruské řízené neboli suverénní demokracie - koncepce, jejímž autorem je on sám. Výsledkem je iluze demokracie, která upevnila Putinovu moc, píše Rádio Svobodná Evropa. Stejně jako důraz na domácí dění a ruskou expanzivní politiku, která se nechce podřizovat. Někdejší první náměstek šéfa prezidentské kanceláře upadl na přelomu let 2010 a 2011 v nemilost, když do ulic Moskvy vyrazily davy lidí protestovat proti volbám a Putinovi. Surkov pak přešel na pozici místopředsedy vlády tehdejšího premiéra Putina. Od roku 2013, kdy byl Putin opět prezidentem, byl jmenován jeho osobním poradcem pro Ukrajinu a Gruzii. Byla to přitom právě válka na východě Ukrajiny, která před několika lety vzkřísila Surkovovo renomé. Měl od roku 2014 na starosti dohled nad proruskými separatisty na východě Ukrajiny a budování separatistické Doněcké a Luhanské republiky, stejně jako rozhovory s Kyjevem. Zajímavostí je, že sám Surkov uvedl, že při vypracovávání Minských dohod původně ani nepočítal s jejich realizací. Řekl o tom v rozhovoru s ředitelem Centra pro politickou konjunkturu Alexejem Česnakovem.
Dne 11. února 2019 publikoval Surkov v Nezavisimaja gazeta článek "Dlouhý Putinův stát", který popisuje hlavní body jím navrženého pojmu "putinismus". Článek vyvolal rozruch v médiích. Jen o sedm dní později byl odvolán z funkce poradce a jeho roli převzal zástupce šéfa prezidentské administrativy Dmitrij Kozak. Dne 26. února 2020 poskytl rozhovor deníku Aktualnyje kommentarij, v němž uvedl, že ve skutečnosti rezignoval na svůj post z vlastní iniciativy a že důvody správně uvedli ruští novináři Vladimir Solovjev a Alexej Venediktov. Surkov dodal, že se primárně angažoval na Donbase a na Ukrajině, ale protože se změnil "kontext", rozhodl se odejít. Tvrdil, že "žádná Ukrajina neexistuje" a dodal, že "nátlak na bratrské vztahy silou je jedinou metodou, která historicky prokázala svou účinnost v ukrajinském směru. Nemyslím si, že bude vynalezen nějaký jiný." V dubnu 2022, uprostřed ruské invaze na Ukrajinu, bylo oznámeno, že Surkov je v domácím vězení z důvodu zpronevěry finančních prostředků určených pro okupovaný Donbas.
Ani jednou od začátku ruské invaze na Ukrajinu neposkytl politický rozhovor. Veřejně se nevyjádřil k válce, která ničí srdce Evropy. Vladislav Surkov, možná nejzáhadnější postava Ruska, se odmlčel. Přesto muž, který stvořil Vladimira Putina, stínový poradce, který se stal prototypem hrůzostrašného kremelského mága v dílech Giuliana da Empoliho, má co říci o Rusku a muži, který ho řídí. Zabere nám čas, než se k němu přiblížíme a přesvědčíme ho. Protože tento impozantní politik, kterého lze považovat za „architekta“ ruského politického systému, se distancoval od muže, kterému sloužil dvě desetiletí, Vladimira Putina. Nikdo neví, co dnes Surkov dělá. V rozhovoru, který nám poskytl, se otázce vyhnul. Proč zpovídat Vladislava Surkova, který je úplným opakem našeho demokratického ideálu? Stálo za to věnovat publikaci v L'Express někomu, kdo považuje Ukrajinu za "umělou politickou entitu", kterou lze vrátit pouze "násilně", jak uvedl v rozhovoru pro ruský telegramový kanál WarGonzo několik měsíců před začátkem války? Naprosto ano. Dát slovo skutečnému kremelskému kouzelníkovi znamená v jistém smyslu dostat se do hlavy Vladimira Putina. Surkov už sice není ve funkci, ale přesto rozumí všem spletitostem putinismu. Zná její hlavní směry a cíle, protože to byl on, kdo je z velké části stanovil. Tak by se měl brát tento rozhovor: vzácný dokument, který nám ukazuje, jak ruská vláda v těchto okamžicích vysokého mezinárodního napětí sleduje své bezprostřední i dlouhodobé cíle, tisíce mil daleko od chaotického Donalda Trumpa.
"Jsou desetiletí, kdy se nic neděje, a týdny, během kterých se dějí desetiletí." Jsou to týdny, které Evropa v současnosti zažívá?
— Ano, v posledních týdnech seslaly USA na Evropu slovní bouři. Ale zatím jsou to jen nesmyslné řeči , hlavní událost samotná je stále před námi.
Washington se dostává ze stagnace. Nyní je tu perestrojka, glasnosť a nové myšlení. Sovětská perestrojka skončila rozpadem východního bloku. Zda se NATO a EU v důsledku americké restrukturalizace rozpadnou, už není řečnická, ale zcela praktická otázka. Je jen na vás, jak se rozhodnete.
— Po setkání v Rijádu se zdá, že jednání pro Rusko začínají velmi úspěšně. Ale jaký výsledek lze považovat za vítězství Ruska?
— Vojenská nebo vojensko-diplomatická porážka Ukrajiny. Rozdělení tohoto umělého kvazistavu na přirozené části. Po cestě mohou být manévry, zpomalení a dokonce i zastávky. Ale projde to.
— Změnily se cíle Ruska na Ukrajině od 24. února 2022?
— Strategické cíle se nezměnily, taktické se upravují v procesu implementace strategie.
— V jednom článku jste napsal: „Pro Rusko není neustálá expanze jen jednou z myšlenek, ale skutečnou existencí naší historické existence“ a v jiném článku: „Je to stísněné, nudné a trapné... a pro Rusko je nemyslitelné zůstat v hranicích obscénního světa.“ Jaké by podle vás měly být hranice Ruska?
— Kdysi jsem povýšil koncept „ruského světa“, který byl běžný ve filozofických kruzích, na úroveň oficiální ideologie. Ruský svět nemá hranice. Ruský svět je všude tam, kam do té či oné míry proniká kulturní, informační, vojenský, ekonomický, ideologický a humanitární vliv Ruska. Tedy na všech kontinentech. Koncentrace našeho vlivu se v různých regionech velmi liší, ale nikde není nulová. Budeme se tedy rozšiřovat všemi směry a pak, jak Bůh bude chtít, a tak dlouho, dokud nám budou prostředky stačit. Zde je hlavní, abyste se nepřetěžovali. Neberte trofej, která je pro vás příliš těžká.
— Tato filozofie neponechává žádný prostor pro subjektivitu národů. Znamená být součástí ruského světa nutně chtít sblížení nebo sjednocení s Ruskem? Je možné anektovat národy silou? A hlavně proč?
– Nevidím v tom, co jsem řekl, sebemenší náznak popírání subjektivity národů.
Subjektivita ukrajinského lidu je ignorována právě Evropou, která dvakrát podpořila státní převrat v Kyjevě. Více než polovina Ukrajinců v roce 2014 například mluvila rusky v běžném životě, doma i v práci. Méně než polovina podpořila vstup do EU a ještě méně jich podpořilo vstup do NATO. Na rozdíl od mínění lidí, alespoň jejich většiny, se snaží násilně podrobit Ukrajinu Západu, není jasné proč.
Právě teď, když vedeme dialog, jsou evropské zbraně, včetně francouzských, používány proti mé zemi na podporu loutkového kyjevského režimu, který se nespoléhá na většinu ukrajinského lidu, ale na protiruskou prozápadní menšinu. Západ pokračuje ve svých pokusech o násilnou kolonizaci Ukrajiny.
— Jestliže mezi „správné“ hranice Ruska patří podle vás Ukrajina, pak byl návrat Ukrajiny do ruské sféry vlivu vědomým cílem ruské zahraniční politiky od rozpadu Sovětského svazu? Jinými slovy, je opětovné připojení Ukrajiny cílem, který Moskva různými způsoby sleduje od roku 1991?
— Tento cíl sledovala nejen Moskva, ale i Kyjev. V různých obdobích, různými způsoby, někdy více, někdy méně úspěšně. V Rusku i na Ukrajině od rozpadu SSSR vždy existovalo mnoho lidí, kteří přemýšleli o tom, jak naše země sblížit nebo je dokonce znovu sjednotit. Na obou stranách fronty je jich stále hodně. Což je přirozené, protože jsme národy stejného kořene. Mírovou spolupráci narušily dva převraty na Ukrajině v letech 2005 a 2014 podporované Západem. V obou případech byli Ukrajinci nezákonně nuceni přijmout vládu agresivní menšiny posedlé mýty zpolitizované etnografie a přeludy evropské integrace. Tato menšina zatáhla Ukrajinu do války.
— Nemyslíte si, že konflikt s Ruskem mohl vytvořit ukrajinský národ a jeho „protiruskou“ identitu? Včetně těch rusky mluvících Ukrajinců, kteří mohli cítit větší sympatie k Rusku před 24. únorem 2022? Jinými slovy, vytvořilo Rusko samo to, jehož existenci samo popíralo?
— Ukrajina je umělá politická entita, do níž byly nepřirozeně vtěsnány nejméně tři velmi odlišné regiony: ruský jih a východ, rusko-neruský střed a protiruský západ. Nikdy spolu nevycházeli a ani to nemohli udělat.
Vojenský vliv na Ukrajinu nám umožní oddělit ruské od protiruského, nebo, řečeno evangelickými termíny, ovce od koz.
Nebude více protiruského, než bylo dříve. Ale bude uzamčen na svém původním území a přestane se šířit po ruských zemích
Ukrajina možná jednou získá skutečnou státnost, ale pouze v přirozených, a tedy mnohem skromnějších hranicích.
— Vrátíme-li se k tématu současných jednání, Evropané k nim nebyli přizváni, ačkoli je to primárně zajímá. jaký z toho máš pocit?
- Co tím myslíš, že jste nebyli pozváni? Ani Američany nikdo nepozval. Pozvali sami sebe. Projevili iniciativu. Rusko celé ty roky říkalo, že je připraveno na jednání. Evropa mohla na tato prohlášení kdykoli reagovat a zahájit dialog. Jenže nezahájila. Začali to jiní.
Všichni zároveň chápou, že bez účasti EU je udržitelné urovnání nemožné. Vyvážené rozdělení Ukrajiny musí zahrnovat podíl pro Brusel.
— Soudě podle některých vašich prohlášení máte o Evropské unii nízké mínění. Často však mluvíte o Evropě jako o jediném subjektu mezinárodní politiky. Jaký by podle vás měl být obraz politické Evropy?
— EU byla vytvořena v roce 1992, bezprostředně po rozpadu SSSR. Vaše unie se povznesla nad trosky našich. To vašim politikům trochu vlezlo do hlavy. Evropská unie se začala nekontrolovatelně a řekl bych neuváženě rozšiřovat. Nabrala nadváhu. Nechala se unést kvantitou na úkor kvality. Vznikla nafouknutá, příliš kolegiální řídící struktura, která generuje jen poloviční opatření.
V takovém prostředí vyrostlo několik generací evropských politiků, jejichž profesí je polovičatost. Je čas, aby se Evropa rozhodla, zda je státem, nebo ne? Členské země delegovaly svou suverenitu na Unii, ale ne celou – další polovičaté opatření! V důsledku toho ani EU, ani její členové nemají plnou suverenitu. Z této nejisté mezipolohy je třeba se buď vrátit do předchozího stavu čistě ekonomického společenství, nebo učinit rozhodný krok k suverénní federaci. Obojí vyžaduje pevnou vůli a notnou dávku starého dobrého autoritářství.
Mnoho Evropanů si to myslí. Eurotrumpisté a europutinisté nabývají na síle. Snad posílí Evropu. Musíme jim dát šanci zachovat velkou evropskou kulturu spojenou s ruskou a americkou. Jinak se o budoucnosti Francie, a nejen Francie, můžete dozvědět z Houellebecqova románu „Podvolení“.
— Ve svém článku jste napsal: „Naše vítězství změní nás i takzvaný Západ. Bude to nový krok k integraci Velkého severu, kde bude naše země vystupovat jako spoluvůdce globálního triumvirátu.“ Stále věříte, zvláště ve světle nedávných událostí, ve vznik tohoto velkého severu, spojujícího Evropu, USA a Rusko?
— V budoucnu se Západ stane autoritativnějším a Rusko se stane méně autoritářským, než je nyní. Rovnováha mezi disciplínou a svobodou v našich politických systémech se přiblíží. I když to bude trvat dlouho, prostřednictvím konfliktů a tragédií. USA, Evropa a Rusko jistě dosáhnou vysoké úrovně vzájemného porozumění a interakce. Jde o přežití velké severní civilizace, jejíž součástí je ruská, evropská a americká kultura, v podmínkách téměř neúnosného demografického tlaku z jihu.
— Proč a jak se může Rusko stát méně autoritářským? Dosud se systém ubíral pouze k většímu autoritářství – jaké podmínky musí být splněny, aby nastal opačný trend?
— Úkol vnitřní politické stabilizace v Rusku byl obecně vyřešen již v roce 2000. V současné době probíhá proces stabilizace mezinárodní pozice země. Po dosažení tohoto cíle nastanou předpoklady pro částečné uvolnění systému.
— Jaké místo v tomto projektu globálního severu vidíte pro Čínu a její spojenectví s Ruskem?
— Základem čínské geopolitické doktríny je teze o diverzitě, koexistenci a spolupráci různých civilizací. Jedná se o velmi dobře promyšlený a atraktivní model světového řádu. Velká čínská civilizace bude koexistovat a spolupracovat s Velkou severní civilizací. Aliance mezi Čínou a Ruskem je součástí této mezicivilizační spolupráce.
— Je nástup Trumpa v USA a růst nacionalistických stran v USA známkami sblížení mezi těmito bloky? A je toto sblížení horizontem konce ruské geopolitické osamělosti?
— Geopolitická osamělost je konstantou v sebepojetí našeho národa. Jednoduše řečeno, je to pochopení, že se můžete spolehnout jen sami na sebe. A proto se musíme zásobit trpělivostí, chlebem a zbraněmi „na deštivý den“.
Příchod Trumpa na tom nic nemění. Tato kategorie není v oblasti současných mezinárodních vztahů. Patří do sféry našeho národního vědomí a podvědomí.
— Vy jste vytvořil putinismus. Dá se říct, že ho Trump upravil pro USA?
— Když byl Trump zvolen pro své první funkční období, vyšly články v docela renomovaných amerických publikacích, které tvrdily, že jeho tým používá mé propagandistické metody a některé mé politické myšlenky. Nevím, jestli je to pravda, nebo post-pravda, nebo polopravda. Prezident USA pak veřejně řekl, cituji: „budoucnost nepatří globalistům, ale patriotům“, „svobodný svět musí přijmout své národní základy, které není třeba nahrazovat“, „chcete-li demokracii, držte se své suverenity“…
To vše jsou v podstatě principy suverénní demokracie, které jsem formuloval na počátku 21. století a které se staly koncepčním základem putinismu. Náhoda? Kdo ví?
Tak či onak je zřejmé, že ideologicky má Trump blíž k Putinovi než třeba k Macronovi.
— Myslíte si, že, jak říká Viktor Orban, je liberální demokracie zastaralá, a to i pro západní země, které ji vytvořily?
— Respektuji kulturní zvláštnosti jiných národů, i když se mi tyto zvláštnosti zdají trochu zvláštní. Pokud je liberální demokracie rysem politické kultury určitých národů, je to výhradně jejich právo a věc. Stejně tak, pokud liberální demokracie nevyhovuje mé zemi, je to věc mé země. Liberalismus a s ním i liberální demokracie nejsou zastaralé. To, co se s nimi děje, je krize, ne smrt. Hypotéza o jejich nadřazenosti a univerzálnosti byla jednoduše vyvrácena.
— Mohou se USA Donalda Trumpa stát spojencem Ruska?
— Trump nepůsobí jako muž, který potřebuje spojence.
— Není politický systém, který jste vytvořili v Rusku, „demokracie s monarchickým archetypem“, zranitelný ve své závislosti na osobnosti jedné osoby – vůdce?
— Neexistují žádné ideální politické systémy. Každý model bude mít zranitelnost. Náš model, jako každý jiný, obsahuje specifická rizika a kódy sebezničení. Je prostě nejúčinnější pro naši zemi. Strávil jsem deset let jeho vytvářením. Podívej, funguje to. Potřebujeme krále. Období nekrálovství pro nás vždy skončila katastrofou. Multipolarita je dobrá v zahraniční politice, ale ne v domácí politice.
— „Doby nekrálovství pro nás vždy končily katastrofou“ — proč si myslíte, že tomu tak je? Co je v povaze Ruska, že potřebuje cara?
— Na tuto otázku mám sto tisíc odpovědí. Dám vám tu nejkratší: Nevím.
— Je dnešní Rusko podobné tomu, které jste si představovali v roce 1999?
- Ano. Z 99,9 %.
— Kromě politického autoritářství přidalo Rusko v posledních letech obrat ke konzervativním hodnotám (zvýšení role Ruské pravoslavné církve ve veřejném životě, anti-LGBT agenda). Byla tato evoluce plánována? Je pro vás konzervatismus politická technologie, která vám v danou chvíli umožňuje mobilizovat společnost, nebo je to charakteristika Ruska?
— Všechny proměny politického systému, které začaly v roce 1999, byly od samého počátku založeny na dosti konzervativních a relativně tradicionalistických myšlenkách. Už tehdy jsem mluvil o matrixu, o archetypech národního vědomí, které nelze ignorovat. Chybou ruských liberálů na konci 80. a na začátku 90. let bylo, že se k Rusku chovali jako k prázdnému prostoru, na kterém se dá stavět cokoli. Zapomněli, že Rusko existuje tisíc let, že jeho základy a nosné konstrukce jsme nestavěli my, ale vznikly dávno před námi. A že tento základ a tyto struktury předurčují nejen široce otevřené možnosti, ale i zjevná omezení pro další budování státu.
Co se týče politických technologií, jejich význam je obecně zveličený. Politika je především sférou emocí a vášní a teprve potom technologií. Nakonec vždy přijdou na řadu otázku moci, nejstarší, temné a iracionální stránky lidské povahy. Technologie pomáhá jet na vlně, ale nevytváří vlnu.
— Co byste si vybrali, když budete čelit otázce Jevgenije Zamjatina: „buď štěstí bez svobody, nebo svoboda bez štěstí“?
- Pokud je otázka položena takto, pak nemám na výběr. Sartre řekl: "Člověk je odsouzen ke svobodě." odsouzen k záhubě! Takže ano, svoboda. Je jedno s čím a bez čeho.
— Jaká může existovat svoboda bez politických svobod?
— Pro mě je svoboda absolutně nepolitický pojem. Pro mě je režisér, který se v liberální demokracii bojí pozvat do svého filmu skvělého herce jen proto, že byl „zrušen“ kvůli pomlouvačné výpovědi, otrokem. Pro mě je otrokem bílý muž, který klečí před černochem jen proto, že kdysi dávno bílý muž utiskoval černocha.
Pro mě je otrokem ředitel společnosti, který někoho dosadí na důležitou pozici ve firmě ne proto, že ten někdo je nejlepší, ale proto, že je transgender.
Všichni tito otroci přitom mají formálně všechny politické svobody.
— Co jste dělal od doby, kdy jste opustil Kreml?
— Žiji soukromý život. Nikdy ale nemluvím veřejně o svém soukromém životě.
— Znamená to, že vaše aktivní účast na politickém životě Ruska skončila? Vytvořili jste vše, co jste měli vytvořit?
— Již jsem řekl, že to, co vzniklo za mé účasti, je na 99,9 % v souladu s mými představami. Stále se nemohu rozhodnout, co považovat za 0,1% nesrovnalost: malá odchylka výsledku od plánu nebo významný nedostatek na mé straně? budu o tom přemýšlet.
"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček
Klíčový poradce šéfa Kremlu Vladimira Putina a ideový tvůrce tzv. putinismu Vladislav Surkov prohlásil, že cílem vyjednávání o příměří a následném míru je Ukrajinu vojensky a diplomaticky rozdrtit. Surkov to otevřeně uvedl v rozhovoru pro francouzský server L’Express. V něm dále rozvíjel ideje o tom, že ruský svět nemá žádnou hranici a že se Ruská federace bude rozpínat do takové míry, jakou si přeje sám Bůh.
