Švédské pobřežní dělostřelectvo
Švédské pobřežní dělostřelectvo má tradici sahající až na počátek 20. století, a po dlouhá léta šlo o nedílnou součást obrany domácích břehů. Švédsko si během obou světových válek i následné studené války udržovalo neutralitu, kterou měla mimo jiné zajistit právě i silná obranná armáda. Vláda si totiž uvědomovala, že pokud začne 3. světová válka, s největší pravděpodobností nebude SSSR brát zřetel na neutralitu Stockholmu. Právě hrozba sovětské obojživelné invaze následně vedla k rozsáhlému modernizačnímu programu pobřežního dělostřelectva, které ještě v 60. letech ve velké míře spoléhalo na zbraně z dob 2. světové války - kanóny model 1898 ráže 15,2 cm, které však měly příliš nízkou úroveň ochrany a palebné síly. Původně se předpokládalo, že děla budou nahrazena řízenými protilodními střelami, zejména pak v té době vyvíjeným systémem Saab Rb 08. Pak ale do událostí zasáhla tzv. Wenneströmova špionážní aféra, kdy plukovník švédského letectva Stig Wenneström během několika let předal Sovětům téměř 20 000 stránek tajných dokumentů. Ty mimo jiné zahrnovaly i plány střel Rb 08. V obavách, že sovětské námořnictvo bude moci díky plánům střely Rb 08 neutralizovat, se proto špičky švédských ozbrojených sil rozhodli vrátit se ke starému dobrému hlavňovému dělostřelectvu. Aby si pak nový systém udržel bojeschopnost i v 70. letech, měl zahrnovat co možná nejmodernější technologie a zároveň i ochranu před zbraněmi hromadného ničení. Výsledkem se stal systém 12 cm tornautomatpjäs m/70, známý též jako ERSTA (Ersättning Tungt Artilleri), který se v době svého vzniku stal jedním z nejpokročilejších dělostřeleckých systémů na světě.
Jedna baterie TPM m/70 sestávala z trojice navzájem propojených palpostů, velící místnosti a soustavy dálkoměrů. Firma Bofors vyvinula dva typy palpostů s označením TAPJ 9101 a TAPJ 9102; první jmenovaný byl navržen pro instalaci do uměle vytvořeného uložení v pevné skále, zatímco TAPJ 9102 měl menší nároky na hloubku a šlo jej zapustit i do měkké půdy. Posádku obou typů tvořilo celkem 12 mužů – velitel, 2 střelci a 8 členů obsluhy muničního skladu. Jedinou viditelnou součástí systému byly dělové věže, zbytek se ukrýval bezpečně pod zemí. Zde se nacházely jak generátory energie, tak i ubytovací prostory pro posádku, kuchyně, sociální zařízení a sklady munice i zásob. Každý palpost byl koncipován jako zcela soběstačný a standardně měl dostatek zásob i střeliva pro až 60 dní činnosti bez kontaktu s okolním světem. Robustní železobetonová konstrukce umístěná na masivních gumových tlumičích pak objektu umožňovala přežít i blízký dopad jaderné hlavice. Hlavní zbraň systému představoval rychlopalný námořní kanón Bofors 12/70 ráže 120 mm umístěný v mohutně pancéřované, plně otočné věži. Ta také představovala jedinou součást celého palpostu umístěnou nad povrchem. Kanón disponoval systémem automatického nabíjení a mohl za minutu vypálit až 25 ran při maximálním dostřelu 27 km a kapacitě 800 nábojů. O řízení palby se staral digitální systém ArtE 724 coby vůbec první systém svého druhu ve švédských službách. Ten sestával ze zbraňového počítače napojeného na dvojici přehledových radarů. Pokud pak obsluha zachytila cíl, vysunula z věže střelecký radar automaticky zjišťující vzdálenost k cíli. Výbavu věže doplňovala malá věžička skrývající laserový dálkoměr a noktovizor; tuto věžičku šlo ovládat dálkově z velitelského objektu. Co se balistické ochrany týče, pro konvenční zbraně představovala věž velmi malý a obtížně zasažitelný cíl. V případě jaderného útoku pak měla posádka rozkazy věž dočasně opustit a za pomoci speciálního mechanismu ji částečně zasunout pod zem. Díky tomu by věž lépe odolala tlakové vlně. Po opadnutí nejsilnější radiace by pak posádka věž znovu obsadila.
Prvních šest baterií továrna Bofors sestrojila v letech 1977-1983. Švédská armáda následně po jedné baterii umístila na souostroví Söderarm, u Landsortu na ostrově Öja, u Asundenu na ostrově Gotland, u Kallesjö nedaleko Ystadu, u Gylle nedaleko Trelleborgu a u Holmögaddu nedaleko Umeå. Dalších 8 kanónů odkoupilo Norsko, které z nich v letech 1989-1994 vybudovalo trojici baterií u Harstadu, Narviku a Trondheimu. Švédsko plánovalo i druhou sérii 4 baterií, avšak ta nakonec nikdy nevznikla. Důvodem bylo jak snížení rizika jaderného úderu, tak i změny ve švédské zahraniční politice. Stávajících 6 baterií mělo v roce 1999 projít hloubkovou modernizací, již o rok později ale padlo rozhodnutí útvary pobřežního dělostřelectva rozpustit. Jejich úkol převzal Švédský obojživelný sbor (Amfibiekåren) vybavený protilodními střelami. Z šesti baterií TPM m/70 bylo 5 demontováno a sešrotováno. Do dneška se zachovala jen baterie u Landsortu, kde je dodnes k vidění coby státem chráněná technická památka.
Zdroj:
https://www.facebook.com/share/p/17x3db ... tid=wwXIfr
https://www.facebook.com/befastningsbyr ... 718664004/
https://en.wikipedia.org/wiki/12_cm_tor ... 3%A4s_m/70
