I.díl. Italský fašismus Č 24.
Díl I.
Část 24.
Když ani Briand-Kellogův pakt ze srpna 1927, o nepoužití války jako politického prostředku, nepomáhá k zlepšení italsko-francouzských vztahů, vrhá se Mussolini na posilování italsko-britských vztahů.
Londýn totiž pomohl Mussolinimu s jeho obtížemi s Bělehradem, když nechtěla Jugoslávie rozumět tomu, aby Albánie byla italským protektorátem.
Mussolini odpoví tím, že pomáhá chorvatským separatistům a podporuje v těchto snahách i Makedonce, které podněcují i Bulhaři. Využívá spory i mezi Jugoslávií a Řeckem a spory mezi Řeckem a Tureckem. Takto zvyšuje italský vliv na Balkáně. Italští diplomaté se také snaží najít cestu k Rumunsku, chtějí ho dostat na svou stranu.
Při tom všem pokračují Italové ke konci 20. let v přípravě na italskou expanzi v Africe, to když v srpnu 1928 uzavírá Itálie s Etiopíí smlouvu o přátelství. Ovšem je to italská smlouva, smlouva věrolomného Mussoliniho, která vůbec nesnižuje možnost útoku na Addis Abebu. Itálie se v tu dobu snaží za každou cenu zpacifikovat Somálsko. O orientaci Itálie na válku svědčí i to, že Mussolini v roce 1925 přebírá úřad ministra války, námořnictva a letectva a v prosinci 1926 jmenuje státním podtajemníkem pro letectvo, stoupence a mluvčího militaristických kruhů Italo Balba. Tím je jasné, že přípravy na agresi zesilují.
Mussoliniho věrolomnost se projeví v tom, že pořád mluví o míru a o tom jak ho miluje.
Ke konci 20. let také v Rakousku hraje Mussolini na obě strany. Jedná jak s kancléřem Seipelem, tak šéfem vlivné organizace Heimwehr princem Stahrembergem.
Ve vztahu k Německu, ve 20. letech, tvrdí Duce, že je nevyhnutelné odsoudit hrozbu pangermanismu.
Když v té době žádá v Berlíně o Mussolliniho fotografii s vlastnoručním podpisem nějaký Adolf Hitler, je odkázán do patřičných mezí.
Od září 1929 stane v čele ministerstva zahraničí Italského království jeden z Mussoliniho nejbližších spolubojovníků, ale zároveň také největších rivalů, Dino Grandi.
Mussolini je nejprve rád, že nemusí jezdit do zahraničí (nejen kvůli ostudě, o které jsme psali), je rád proto, že ho v zahraničí může čekat atentát, který se trefí.
Tady je zajímavostí, že z organizace příprav spiknutí proti své osobě podezříval Mussolini například i Československo a Edvarda Beneše.
Fáma vznikla tak, že se na ní podílela Československá národně demokratická strana a novináři, kteří jí byli blízcí. Přes novináře a tuto stranu se dostala k italským zpravodajským službám, ty jí moc neprověřovaly a sdělily ji Mussolinimu. Přitom Mussolini se s Benešem znal už od roku 1917, kdy mu československý ministr zahraničí předpověděl, že se stane předsedou vlády. Jak víme podepsali spolu v roce 1924 smlouvu mezi Itálií a Československem. Pak se začaly vztahy mezi nimi ochlazovat. Jedním z důvodů také bylo, že italští fašisté navazovali hlubší kontakty s podobně fašistickými kruhy v Československu.
Oficielní politika to však nebyla.
Řím šel ve své politice „nové Evropy“ fašistického typu tak daleko, že odmítl obnovit smlouvy s Jugoslávií, a protože Československo bylo jejím partnerem v Malé dohodě a bylo i francouzským spojencem, odmítl je Mussolini obnovit i s Prahou.
Přes Dina Grandiho se však snažil najít cestu k SSSR. Dino Grandi se sejde se sovětským ministrem zahraničí Maximem Litvinovem a dohodnou se, že je třeba brzdit Francii, o níž šéf sovětské diplomacie prohlásí, že je opravdovým nepřítelem pro mír v Evropě. Za to bude Grandi pomáhat Litvinovovi, aby se SSSR dostalo do Společnosti národů.
K Dinovi Grandi je nutné říci, že sice vykonával pokyny Mussoliniho, ale chtěl také do italské zahraniční politiky vnést svoje názory a své přístupy.
Oba měli rozdílné názory. Mussolini velikášské, Grandi zas prosazoval, že Itálie není tak veliká a nemá ani dostatek sil a prostředků, aby v Evropě mohla hrát prim. Grandi se chtěl dohovořit jak s Francouzi, tak s Brity a tvrdil, že mohou všichni vedle sebe žít.
To však Mussolini nechtěl, sázel na konfrontaci a na to, že „mladá generace národů v čele s Itálií vnutí světu své ideje“. Mussolini tvrdil a bohužel měl pravdu, že do deseti let bude Evropa fašistická a nebo zfašizovaná.
Těmi „mladými generacemi národů“ (zfašizovanými) v konci 20. let označoval „nespokojené“ národy, do kterých patřily vedle Itálie také Německo, Maďarsko, Rakousko a některá z fašizujících hnutí v několika dalších státech Evropy. Koncem 20. let se právě Mussolini a italský fašismus viděl jako motor a ideová základna pro celou Evropu. K myšlenkám mu nahrávalo i to, že došlo v červenci 1930 v Německu k prvním volebním úspěchům nacistů. Nacistický program v Německu vytáhl na scénu revizi versailleského systému a „budování nové Evropy“. Právě toto postupně, ještě za pár let, bude spojovat Hitlera a Mussoliniho, nyní dochází jen k italsko-německému sbližování v podobě kontaktů mezi fašisty a nacisty. Mussolini chce mít nyní Hitlera jako spojence a v této době trochu jako vazala.
Prvním nacistickým pohlavárem, kterého uvítá Benito Mussolini v Římě je Herrmann Göering. V tuto chvíli posílá 8. června 1931 Hitler svůj první dopis Mussolinimu – je to poděkování za fotografii s Mussoliniho podpisem. Tady je nutno říci, že Hitler nikdy nezapomněl, jak byl před několika léty odmítnut, když o fotografii s podpisem žádal jen - jako nějaký Hitler. Velmi dobře si také Hitler pamatoval, že se s ním Mussolini v roce 1928, po německých volbách odmítl setkat, a že schůzku odsunul až na „dobu, když dojde ke stabilizaci“. V této době také ještě Hitler psal, že jednoho dne nastane doba, kdy se obě strany a oba principy fašismus a nacismus dostanou na rovnocenné vztahy
„pro dobro obou národů“!
Souhlas ke schůzce dává Mussolini až na podzim 1931, ale ještě v červnu 1932 o ní říká, že jí nechá na „vhodnější chvíli“. Ale velmi brzo se začíná ukazovat, že mužem číslo 1 pro tzv. „novou Evropu“ bude „malý muž s knírkem“ – Hitler, než „obr vládnoucí na jih od Alp“ – Mussolini.
Ještě je brzo - ještě se Mussolini pokouší zasáhnout do evropských struktur, které jsou dány Versailleskými dohodami. Když v červenci 1932 skončí neúspěchem první fáze odzbrojovací konference v Ženevě, tehdy v létě 1932 odvolává Mussolini Dina Grandiho z ministerstva zahraničí, když ho předtím řádně znectil. Začne sám připravovat iniciativu, která vejde do dějin evropské diplomacie jako „pakt čtyř“. Již na začátku března 1933 má Benito Mussolini hotov návrh dohody, která má 6 článků. Dohoda je o spolupráci 4 evropských mocností (Itálie, Německa, Velké Británie a Francie). Je to takový kvadrumvirát, který má rozhodovat o vývoji Evropy. Má být rozbita Malá dohoda a Versailleský systém má být revidován.
Mussolini tehdy svůj příspěvek italské zahraniční politiky komentoval slovy, cituji:
„Naše politika revize smluv, je zaměřena na to, aby zabránila válce, aby umožnila ušetřit si jednu válku…“
Bez větších obtíží pro svůj plán získá Velkou Británii, kde všichni doufali, že tak zvýší svou kontrolu nad německým zbrojením a dohled nad zahraniční aktivitou ostatních členů čtyřky. Ovšem to samé si mysleli ostatní. Návrh paktu nezavrhne ani Francie, i když některé body míří proti bezpečnosti francouzských spojenců v Malé dohodě (pojednáme u Československa 1938/39). Francii se podaří prosadit částečnou úpravu textu.
„Dohoda čtyř“ je podepsána v polovině roku 1933. Tím vše ale skončí!
Rozpory mezi všemi signatářskými zeměmi paktu čtyř jsou tak velké, že základ dalšího postupu je nemožný.
Mussolini to na Silvestra 1933 komentuje tak, že, cituji:
„kvůli nedostatku revize (evropského uspořádání) paktem čtyř bude hovořit Jeho veličenstvo dělo.“
Tady je základ 2. světové války, tady se lámou politické poměry v Evropě.
Od této nedohody se ukazuje, že Evropa už není tím, čím bývala, což potvrdí i 2. fáze Ženevské konference o odzbrojení. Ona to totiž nebyla konference o odzbrojení, ale konference o zbrojení.
Německo tehdy podporované Itálií se v jejím rámci snaží dosáhnout možností, jak mít stejně silnou armádu a výzbroj, jako mají ostatní evropské velmoci.
V Evropě začíná jít každý proti každému!
Této Ženevské konferenci také samozřejmě chybí přizvání SSSR, které má být izolováno, protože si to západní demokracie přejí. Z izolace tehdy Stalinovi pomáhají právě Němci a Italové, kteří s Moskvou udržují četné kontakty, včetně vojenských. To pomáhá SSSR vstupovat do evropské politiky a paradoxně to po vítězství nacistů v Německu znamená, že SSSR je přijato za člena Společnosti národů v roce 1934. Zároveň to paradoxně znamená, že se SSSR sbližují zvláště s Francouzi, kteří se s rostoucím znepokojením dívají, jak se z Německa a Itálie rychle stávají partneři. To oslabuje francouzské pozice v Evropě a je to hrozba útoku proti Malé dohodě. Ostatně proti Malé dohodě jsou také namířeny italsko-maďarsko-římské protokoly z poloviny března 1934.
Ale Italové tehdy ještě tak svázáni s Německem nejsou a ještě plně proti Německu vystupují.
Mussolini si tehdy stěžoval, že Italové jsou jenom takovým malým poloostrovem na jihu, na okraji Evropy. Také proto Italové slibují Rakušanům pomoc proti germánské (německé) rozpínavosti. Tehdy také jde Mussolini proti německé politice tím, že přijímá římského rabína, aby mu vyjádřil účast nad pronásledováním Židů v Německu. Rasové teorie nacistických ideologů se tehdy Ducemu nelíbí, protože v nich Italové hrají podřadnou roli. Teprve až se zlepší vztahy s Německem, budou přeformulovány.
Spor o Rakousko velice dlouho ležel mezi Německem a Itálií a v konci 20. a na začátku 30. let bránil dialogu mezi těmito státy.
Mussolini se scházel s rakouským kancléřem Dolfusem, kterého stále podněcoval, aby se nepoddával německému tlaku. Napětí v Rakousku přerostlo 25. července 1934 v krizi, při které se rakouští nacisté pokusili s podporou říše o puč. Při puči přišel Dolfus o život. Italský diktátor Mussolini na tyto zprávy odpověděl tím, že na italsko-rakouskou hranici, k Brennerskému průsmyku, pošle 2 italské divize. Jak je u něho zvykem popřeje Rakušanům k tomu, že se jim podařilo puč zlikvidovat.
Hitler zuří! Stejně tak zuří Hitler, když je vydána italsko-francouzsko-britská deklarace, která vyjadřuje nutnost udržet rakouskou nezávislost a integritu území.
Tady je nutno říci, že první schůzka mezi Hitlerem a Mussolinim byla krátce před rakouským pučem, 15. až 16. června 1934 v Benátkách.
První oficielní setkání Mussoliniho s Hitlerem v červnu 1934 v Itálii.
Mussolini tam tehdy prohlásil, cituji:
„Hitler a já jsme se setkali, nikoli abychom předělávali nebo měnili politickou mapu Evropy a světa… Sešli jsme se proto, abychom se pokusili rozptýlit mraky, které zastiňují horizont evropského politického života.“
Nejen kvůli puči působí Mussoliniho slova věrolomně, důvodů je víc. Tzv. „podunajská a východní italská politika“, která jak říkal Mussolini byla dána životními důvody Itálie a ve které také říkal, že vyplnil obyvatelstvem nejen své území, ale že v určitém okamžiku vyplní obyvatelstvem i další území, není nic jiného než heslo. Je to vlastně takové heslo „Drang nach Osten“ po italsku.
Mussolini již naplno podporuje Ante Paveliče a jeho chorvatské separatistické organizace USTAŠA, čímž se snaží rozložit mnohonárodnostní Jugoslávské království zevnitř. Při tom mu pomáhá i jiné Vnitřní makedonská revoluční organizace (VMRO) – militantní teroristické seskupení podporované nejprve Bulharskem. Později, po italsko-maďarském sblížení nalézají její příslušníci útočiště i v Maďarsku.
Právě toto je zároveň jeden z důkazů, že Mussolini měl prsty v atentátu, který v říjnu 1934 spáchají Ustašovci, lidé Ante Paveliče a také členové VMRO na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Barthoua v Marseille.
Atentát na jugoslávského krále Alexandra a ministra zahraničí Francie Barthoua.
Mussolinimu se to moc hodilo, ztratil tak 2 těžké soupeře jednou ranou a navíc to přineslo pro Itálii pozitivní obrat ve francouzské zahraniční politice.
Po smrti Barthoua se stává ministrem zahraničních věcí Francie proitalsky a proněmecky orientovaný Pierre Laval, člověk se stále bílou kravatou, ale s myšlením fasci a nazi (černým). Laval je člověk s kterým se Benito Mussolini může dohodnout a také skutečně dohodne. Zajímavostí tady také je, že jak Laval, tak Duce vyšli z levicových socialistů. Mussolini přivítá Pierre Lavala již v lednu 1935 v Římě. Ledy mezi Francií a Itálií tají. Mussolinimu se to hodí, neboť připravuje útok na Etiopii, k čemuž potřebuje, aby byly Paříž i Londýn neutrální. Rozhovory mezi Lavalem a Ducem jsou zprvu chladné a podobají se zprvu smlouvání podomních obchodníků. Přesný obsah rozhovorů nebyl nikdy do dnešních dnů oznámen. Známo je jen to, že Itálie získala přes 100 000 km čtverečních saharské pouště a ujištění, že když něco podnikne ve Východní Africe - Francie jí nebude stát v cestě.
K italsko-francouzskému sblížení napomůže i Hitler, který si v lednu 1935 nejprve nechá referendem v Sársku potvrdit, že 90% obyvatel si přeje návrat do Německa. Tohle ještě Britové a Francouzi přijmou, ale vyhlášená branná povinnost 16. března 1935 v Německu je už pro ně příliš. Britové, kteří se právě připravují na rozhovory s Němci, reagují protestními nótami a pokoušejí se vyjednávat. Když se jim to nedaří ani po společné britsko-francouzské demarši v Berlíně u Hitlera, ozve se Mussolini. Ten pozve obě západní velmoci k sobě do Říma, aby se dohodly na společném postupu proti německé rozpínavosti a militantnosti. Je to sice překvapující postup, ale právě v této době vede Duce s Hitlerem tichou urputnou bitvu o Rakousko. Ale ještě více si v této chvíli přeje Mussolini, aby si zavázal Francii a Velkou Británii, aby mu tyto velmoci nevpadly do zad až potáhne na Etiopii.
Samotná schůzka Itálie, Velká Británie a Francie se koná od 11. do 14. dubna 1935 ve Strese. Po těchto 3 dnech jednání se její účastníci shodnou na společném postupu proti jednostrannému porušování smluv v Evropě. Alespoň tedy na papíře a jedná se jen o smlouvy na západ od Rýna.
Jak se ukazuje, rozhodující pro Mussoliniho je ono spojení - „porušování smluv v Evropě“.
O Etiopii ani řádek. Mussolini tak může klidně spát a jeho generálové mohou připravovat plán útoku proti Etiopii.
Tady je ten důvod, proč velmoci nezasáhly, když Itálie napadla Etiopii (Habeš). Přidejme si k tomu ještě neschopnost Společnosti národů a je nám to jasné.
Použité materiály:
Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.