Kulomet Maxim M1910

[Rase]

Kořistní kulomety Maxim M1910

Poněkud překvapivě se legendární kulomety Maxim dostaly i do výzbroje rakousko-uherské armády. Zde na fotografiích můžeme vidět několik příkladů použití ruského kulometu Maxim M1910 ve službách c. a k. armády. Nutno poznamenat, že tyto zbraně byly komorovány na náboj 7,62 mm, tak asi nebylo zrovna jednoduché je "nakrmit" (rakousko-uherská armáda standardně používala náboj 8 mm Mannlicher). Ještě si povíme něco víc o původu tohoto ikonického kulometu. Sestrojil jej roku 1883 americko-britský vynálezce Hiram Stevens Maxim (1840-1916). Svůj prototyp předvedl pozvaným hostům v říjnu 1884. Tato palná zbraň využívala k vratnému pohybu hlavně, k nabíjení, vyhazování prázdných nábojnic a podávání nových nábojů zpětný ráz. Následujícího roku ji zdokonalil a k pohonu využil zákluzu hlavně. Vznikla tak první rychlopalná zbraň s plně automatickým mechanismem. Již roce 1887 objednala britská armáda první sériové kulomety a brzy prokázaly svůj nesmírný účinek (fyzický i psychologický) na nepřítele. Právě od Angličanů zakoupilo roku 1897 první kulomety Maxim i Carské Rusko. Po úspěších této zbraně v bojích rusko-japonské války (1904–1905) došlo k zakoupení výrobní licence. Kulomet byl vyráběn v Tule jako model 1905 a v průběhu výroby byl modifikován, přičemž na první pohled zaujme montáž vodního chladiče se zvlněným povrchem (pro zvýšení pevnosti). V Rusku byla používána také speciální lafeta Alexandra Sokolova, což byl jednoduchý vozík se dvěma dřevěnými kolečky. Tento model dostal název M1910 a byl vyráběn od roku 1912 tulskou zbrojovkou. Do ukončení první světové války bylo v Rusku vyrobeno 32 000 těchto kulometů (později výroba probíhala až do roku 1945).

Podunajská monarchie před válkou disponovala omezeným množstvím kulometů Maxim M1904 a Škoda M1893 (Salvator-Dormus), využívaných především v opevněních, avšak páteř její pěchotní výzbroje tvořily kulomety Schwarzlose M1907 a M1907/12 v ráži 8 mm Mannlicher. Šlo o velice zajímavou zbraň z dílny německého konstruktéra Andrease Wilhelma Schwarzlose (1867–1936). Právě od něj zakoupila počátkem roku 1905 zbrojovka OEWG ve Štýru výrobní práva na výrobu kulometu. Byť tehdy šlo o nepříliš prověřenou konstrukci, její zásadní výhodou byla především nižší výrobní náročnost i cena. Závěr kulometu Schwarzlose sestával pouze z 11 součástek, přičemž konkurenční Maxim jich měl hned 35. Kulomet Schwarzlose měl pouze jednu pružinu (vratnou), u Maxima jich bylo 14. Rozdíl v hmotnosti obou zbraní také nebyl zanedbatelný. Hmotnost německého kulometu Maxim MG 01 činila 27,5 kg oproti 19 kg u modelu Schwarzlose. Porovnání cen rovněž mluvilo dost jasně - cena jednoho kulometu Schwarzlose měla vycházet na 1000 korun, zatímco německé firmy nabízely Maxim za cenu 5000 korun za kus. Na počátku války měla rakousko-uherská armáda k dispozici okolo 4 000 kulometů Schwarzlose. Na konci válečného roku 1918 dosáhla celková produkce ve štýrské zbrojovce 52 000 kusů.

Zdroj:
Karel Kájík - Rakousko-uherská armáda 1914-1918
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxim_(kulomet,_1910)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxim_(kulomet,_1883)

[Martin Hessler]

Jak se v R-U armádě řešilo zásobování kořistních ruských kulometů střelivem, to si nejsem jist. Patrně nebyly využívány nějak zvlášť systematicky, zcela jistě byly kořistní zbraně podrobovány testům (z nichž pravděpodobně pocházejí některé fotografie), v polní službě zřejmě sloužily příležitostně, pokud (a dokud) bylo k dispozici příslušné originální střelivo.
U kořistních pušek Mosin 1891, které dostávaly některé rakousko-uherské druhosledové a týlové jednotky, se zpočátku upravovaly hlavně. Byly mírně zkráceny, dostaly novou komoru na náboj 8x50 R Mannlicher a byl změněn (zvětšen) průměr vývrtu.
Což ale nebylo ani snadné, ani levné, proto se později upustilo od přerážování a původní vývrt (pro střelu diametru .311/7,92 mm) obdržel mezi drážkovanou částí a komorou dlouhý, velmi pozvolný přechodový kužel s hladkými stěnami. V něm se při výstřelu rakouská střela diametru .323/8,22 mm stlačila a "zkalibrovala" tak, že prošla původním, o něco užším ruským vývrtem.
Z bezpečnostního hlediska to asi bylo trochu na hraně, protože zpomalení střely v přechodovém kuželu znamenalo velký nárůst tlaku, ale rakouský náboj 8x50 R Mannlicher má nejvyšší přípustný tlak 3.550 bar, zatímco u ruského náboje 7,62x54 R je tato hodnota 3.900 bar. Takový rozdíl, spolu s pevnostní rezervou poměrně masivní a odolné Mosinky, zřejmě stačil.
Takto upravené kořistní pušky Mosin 1891 se objevily mimo jiné v r. 1918 v rukou čs. dobrovolníků při obraně Bratislavy.
Mimochodem, rakousko-uherský kulomet Schwarzlose fungoval na principu částečně uzamčeného závěru (nucené urychlení hmoty pákovým převodem), proto byl konstrukčně jednodušší než Maxim, který měl závěr plně uzamčený.
Znamenalo to ale vyšší citlivost systému na znečištění a zašpinění a také na kvalitu střeliva. Také vyžadoval častější a pečlivější údržbu a tím i lépe vycvičenou obsluhu.

[Zemakt]

U kořistních pušek Mosin 1891, které dostávaly některé rakousko-uherské druhosledové a týlové jednotky, se zpočátku upravovaly hlavně. Byly mírně zkráceny, dostaly novou komoru na náboj 8x50 R Mannlicher a byl změněn (zvětšen) průměr vývrtu.
Což ale nebylo ani snadné, ani levné, proto se později upustilo od přerážování a původní vývrt (pro střelu diametru .311/7,92 mm) obdržel mezi drážkovanou částí a komorou dlouhý, velmi pozvolný přechodový kužel s hladkými stěnami. V něm se při výstřelu rakouská střela diametru .323/8,22 mm stlačila a "zkalibrovala" tak, že prošla původním, o něco užším ruským vývrtem.
Z bezpečnostního hlediska to asi bylo trochu na hraně, protože zpomalení střely v přechodovém kuželu znamenalo velký nárůst tlaku, ale rakouský náboj 8x50 R Mannlicher má nejvyšší přípustný tlak 3.550 bar, zatímco u ruského náboje 7,62x54 R je tato hodnota 3.900 bar. Takový rozdíl, spolu s pevnostní rezervou poměrně masivní a odolné Mosinky, zřejmě stačil.

Vida, doposavad jsem měl za to, že se používalo kořistní střelivo.

Takto upravené kořistní pušky Mosin 1891 se objevily mimo jiné v r. 1918 v rukou čs. dobrovolníků při obraně Bratislavy.

Jen drobet upřesním, těmi mosinkami byli vybaveni čs. námořníci

6) O výzbroji praporu SS jsme si již něco málo řekli v předcházejících částech. Výzbroj italských legionářů se skládala samozřejmě ze zbraní italského původu, nicméně korunu tomu všemu nasazovali námořníci, kteří byli vyzbrojeni ruskými kořistními opakovačkami Mosin M.1891 a kulomety systému Maxim M.10 (ráže 7,62x54r). A aby toho nebylo málo, v kulometných četách byly zařazeny jak kulomety R-U původu, tak kulomety německé.

Kolem osmé hodiny večerní dne 7. června 1919, vstoupily tak bez boje do města první čety bojové skupiny Bonneau, aby na místním nádraží ještě stihly zabránit spěšnému vypravení 12 lokomotiv a 120 vagónů se zásobami. Daleko větší význam pro námi sledovanou skupinu však měl obsah přilehlého nádražního skladiště. V jeho nitru bylo totiž nalezeno 800 ks nových opakovaček Mannlicher M.95 (ráže 8x50R) vč. většího množství střeliva. Původně měly tyto zbraně, dopravené Maďary do Nových Zámků v dopoledních hodinách, posloužit k ozbrojení dělnictva a civilního obyvatelstva. Ovšem o pár hodin později, už paradoxně pomáhaly Čechoslovákům vyřadit od skupiny námořnické Mosiny, respektive od I/I pl. SS většinu Mexikánek. Další hodnotný vojenský materiál byl později nalezen v kasárnách, a tak kromě citelného sjednocení používané pěchotní ráže, se taktéž podařilo jednotlivé čety dovybavit přilbami, lopatkami a jiným nezbytným polním materiálem.

Netušíš náhodou jestli i Mexikánky byly také komorovány na 8x50R? Musel bych to v článcích opravit.

[Martin Hessler]

Tzv. "Mexikánky" byly pušky systému Mauser 98 modifikace z r. 1912, vyráběné ve Štýru na základě licence pro export do zemí Latinské Ameriky. Takže předpokládám, že byly v tamní služební ráži 7x57. Což je náboj německého původu, ale v Německu nezavedený. Zato se používal ve Španělsku, Mexiku, Chile, Kolumbii, Peru, Brazílii atd.
Co se týče kořistního ruského střeliva, toho bylo asi poměrně málo, protože ruská armáda trpěla od roku 1915 stále se zhoršujícím nedostatkem pěchotních nábojů. Domácí výroba nestačila pokrýt ani 30 % spotřeby vojsk, dotace střelivem se řešila nákupy v zahraničí (Francie, USA) a i tak mnohdy vojáci dostávali po dvou nábojích.
Vrchní velení uvolnilo k použití skladové rezervy starých nábojů vz. 1891 se střelou s oblou špičkou (používaných do r. 1907), ale ani to nestačilo.
Situace se zlepšila teprve ve druhé polovině roku 1917 spuštěním výroby v moderních, nově postavených muničních závodech. Tedy paradoxně v době, kdy byla ruská armáda již v rozkladu a neschopná větších bojových operací.

[Zemakt]

Fajn, díky. Drobet to opravím tedy u těch R-U Mosinek. Co se týče výroby munice v Rusku, docela zoufalé. Ale co, ale co tam tehdy zoufalé nebylo, že.

[Martin Hessler]

Ony se obdobné problémy s muničním zásobováním vyskytovaly prakticky ve všech válčících státech. I v Rakousku, Británii, Francii a Německu se během pár měsíců ukázalo, že reálná spotřeba střeliva dalece, průměrně 2,5 - 3x převyšuje teoretické kalkulace vytvořené před válkou a že rezervy munice pro případ války beznadějně zmizely během několika málo ofenzív.
Ovšem průmyslově zaostalé carské Rusko se s tím vypořádávalo asi nejobtížněji. Britové a Francouzi navíc měli celkem snadný přístup k dovozu z USA.
Nicméně, všude nastalo horečné navyšování výrobních kapacit a urychlování produkce.