Rakousko-Uherští vojáci na Západní frontě (1918)

Moderátor: Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 15797
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Rakousko-Uherští vojáci na Západní frontě (1918)

Příspěvek od Rase »

ahtroopsfrancgffe.jpg

Rakousko-uherské divize na Západní frontě

Když na pomoc Dohodovým vojskům nastoupily americké expediční síly, čelily jejich divizím na Západní frontě mimo jiné i rakousko-uherské jednotky z českých zemí, které se Američanům postavily v houževnaté obraně. A právě nyní si o jejich boji povíme něco víc, jelikož jde o málo známou kapitolu naší historie.


Spojené státy americké vstoupily do první světové války 6. dubna 1917. Bezprostředním důvodem bylo potopení pěti amerických obchodních lodí německými ponorkami v březnu téhož roku. Veřejné mínění k podpoře vstupu do války změnilo již potopení britské lodi Lusitania v květnu 1915, na níž zahynulo přes 1200 lidí z toho 128 Američanů. Se vstupem USA do války proti Německu, nastala rozsáhlá příprava amerických vojenských polních sil - byla vyhlášena branná povinnost a začalo maximální vypětí v produkci amerického zbrojního průmyslu. V květnu 1917 jmenoval americký prezident Woodrow Wilson generálmajora Johna Josepha Pershinga (1860-1948), přezdívaný "Black Jack", velitelem amerického vojenského kontingentu AEF (American Expeditionary Forces) připravovaného pro evropské bojiště. Již 13. června 1917 se ve francouzských přístavech vylodilo prvních 14 000 amerických vojáků. V tento moment ale ještě šlo o špatně vycvičený sbor, přičemž i sám Pershing počítal s tím, že k nasazení na frontě budou jeho divize připraveny až v půli roku 1918. Avšak vážná situace spojenců si vynutila, aby již na sklonku října nasadil svou 1. divizi do obrany na lotrinské řece Mosele. Spěch však měl svůj podíl na tom, že první američtí vojáci se brzy dostali (2. listopadu 1917) do německého zajetí. Byla to však jen předzvěst, že rok 1918 nezačne na Západní frontě pro Dohodu příliš šťastně. V březnu se dala na celé frontě do pohybu mohutná a všeobecná německá ofenzíva, trvající asi pět měsíců. Postupně se sice rozdělila ve vlnu místních útočných operací, avšak na hlavním směru se německá armádní skupina probila až na 80 kilometrů od Paříže. V létě však začal Němcům docházet dech, ale i tak dokázali vytvořit kolem spojenecké fronty hrozivě velký oblouk od Yprů až k Remeši. Padlo jim přitom do rukou 225 000 zajatců a 2 500 děl; v bojích rovněž zranili asi milion mužů Dohody. Až poté (17. července 1918) přešly vyčerpané německé armády do obrany. Německé vrchní velení DOHL (Deutsche Oberste Heeresleitung) zřizovalo východně od Paříže silnou poziční obranu, z níž by se ve vhodný čas opět velelo k útoku. Ztráta německé iniciativy byla pro Dohodu výzvou k tomu, aby ji konečně uchopila do svých rukou. Bylo však jasné, že bez pomoci silných amerických jednotek by Francouzi a Britové mohli o přechodu do protiofenzívy nadále jen snít. Američané však dlouho váhali a byli nuceni své síly rozmělnit i pro pomoc Itálii.

Přechod dohodových vojsk do protiofenzívy na západní frontě očekávalo i německé DOHL. Při shánění posil na zacelení trhlin ve své obraně se obrátilo i na svého slabšího spojence: Rakousko-Uhersko. Věci se ujal německý pověřenec a přítel císaře Viléma, kníže Max Egon Fürstenberg (1863-1941). Během návštěvy císaře Karla se vytasil se zcela rezolutním požadavkem na okamžité posílení západní fronty dalšími rakousko-uherskými brigádami těžkého dělostřelectva. Doplnit je mělo šest pěších divizí, zvláštní německý požadavek zněl: "Avšak žádné české jednotky!" Fürstenberg požadoval také přivést ruské zajatce - pro pomoc při budování obranných opevnění. Tyto německé požadavky na rakousko-uherské vrchní velitelství AOK (Armee Oberkommando) byly vzneseny ve zcela nepříhodnou dobu, a to 21. června 1918, kdy uplynula velmi krátká doba od nezdařené červnové ofenzívě na Piavě. Císař Karel se tomuto arogantnímu německému požadavku postavil a požadavky DOHL odmítl. Obratem však přišel spěšný telegram od německého polního maršála Paula von Hindenburga (1847-1934). Šéf německého generálního štábu v něm uvedl: "Na Západní frontě stále sílí příchod amerických trup, a proto je nutné, aby c. a k. armáda zastavila všechny své útočné operace v Itálii a uvolněné síly okamžitě přesunula na západ." To již císař Karel považoval požadavky za neodbytnou žádost, nebo spíše řečeno za rozkaz. Na varování AOK, že odvolávat hlavní síly z italských bojišť by se stalo záhubou, byl pro Západní frontu připraven armádní sbor, narychlo sesbíraný z postradatelných vojskových těles. Kromě uherských divizí odjelo v tomto sboru do Francie několik útvarů z českých zemí (byť je Němci přímo odmítali), zejména polních myslivců, dělostřelců a ženistů. Po příchodu na frontu byla rakousko-uherská Metzgerova 1. divize podřízena německé 5. armádě v prostoru východně od Mázy, Podhoransky měl svou 35. pěší divizí posílit armádní skupinu C v obraně východně od Verdunu. Po vyzbrojení a třítýdenním výcviku se první dvě divize (ze čtyř plánovaných) přesunuly do místa nasazení. Jejich přítomnost v poli přijali Němci se smíšenými pocity. Již během příchodu se rakousko-uherské jednotky setkávaly s nevolí německých vojáků, kteří považovali své "bratry ve zbrani" za prodlužovatele války (Kriegsverlängerer), ale německé štáby vítaly c. a k. divize s očekáváním potřebného ulehčení.

Rovněž státy Dohody dokončily fázi příprav a Pershing chystal k bojovému vystoupení (již od konce roku 1917) své 4 divize, které soustředil ve výcvikovém prostoru u Verdunu. Pátou, náhradní divizi, ponechal v týlu u Tours. Protože AEF nebyla kvůli složitosti transportu z USA vybavena těžkými zbraněmi, dostaly americké jednotky do výzbroje francouzské kanóny (ráže 75 a 155 mm) a lehké tanky Renault. Obdobně tak američtí letci získali letouny SPAD a Nieuport. V létě 1918 požádal Pershing maršála Foche o přidělení jednoho sektoru, v němž by americké jednotky (soustředěné do americké 1. polní armády) vedly vlastní útočnou činnost. Po odsouhlasení získali Američané sektor takzvaného "St. Mihielského oblouku", středního toku Mázy a pohoří Argone. V září 1918 tak zde stálo připraveno 7 amerických divizí o půlmilionu mužů. A právě proti této mohutné síle stál rakousko-uherský XVII. sbor. Nic netušíc o tom, jakého nepřítele mají před sebou. Nevěděl to ani nadaný a zkušený generál Ludwig Goiginger (1863-1931), neboť i on přicházel na Západní frontu z italské bojiště, kde jeho jednotky trápily spíše vlny řeky Piavy a nedostatek munice, než samotní Italové.

První americký úder pocítila rakousko-uherská 35. pěší divize, držící dosud poklidný úsek fronty před St. Mihielem. Každá Podhoranského rota, s bídným stavem asi sta mužů, zde musela obsadit prostor široký 2-3 kilometry. Hloubka obrany přitom činila kolem jednoho kilometru. Již 12. září 1918 kolem páté hodiny ráno zaútočily na oblouk mezi Ypry a Remeší Pershingovy jednotky. Nejprve sem po 4 hodiny pálilo americké dělostřelectvo (údajně až 3 000 hlavní). Poté nastoupila do zteče americká pěchota. Za této situace nezbylo 35. divizi nic než ústup. Spolu se sousedním německými jednotkami přešla do připravených obraných postavení. Právě před jejich zátarasy se Američané zastavili, aniž by dosáhli taktického cíle - města Mety. Boj následně ochabl a přešel pouze do vzájemných přestřelek a průzkumů bojem, a tato situace trvala až do samého konce války. Uherská divize zde mezi 12. a 13. zářím 1918 ztratila celkem 99 důstojníků a 3 268 příslušníků mužstva, 79 kulometů a 18 děl, což již samo o sobě značně omezilo její další bojeschopnost.

Poté Pershing přenesl těžiště své ofenzivní operace lokálních úderů asi 60 kilometrů severovýchodně, k břehům řeky Mázy. Soustředil zde celou AEF, stále více než 600 000 mužů v 15 divizích, aby vystřídal vyčerpané jednotky Dohody. Obranu zdejšího nepřehledného, sedmikilometrového podúseku "Brabant" proti němu zaujala 1. rakousko-uherská divize (v ní též pluk ze tří praporů polních myslivců). Vlevo od ní se nacházela německá 15. pěší divize, na pravém boku pak bavorská 7. záložní divize. Od 22. do 30. září 1918 směřovaly do tohoto prostoru prudké americké útoky a německá divize před nimi začala ustupovat. Manévr nakonec donutil i Metzgera přejít se svou 1. divizí na východní břeh Mázy. Na řece byly již sice strženy mosty; zde se však rakousko-uherským divizním sapérům (ženistům) podařilo zřídit provizorní přechody i zajistit použitelné brody. Již 8. října 1918 (po rychlé dělostřelecké přípravě) udeřily tři americké divize znovu. Nejsilnější atak postihl uherské pluky číslo 112 a 61, ustupující pod clonou vlastního dělostřelectva (v jehož sestavě působil také olomoucký 2. kanónový pluk). V poledne narazila prvosledová americká divize na c. a k. 5. pěší pluk, v jehož čele stál (po onemocnění velícího plukovníka) náhradní velitel, podplukovník Rudolf Popelka (1868-1930). Ten svým rozhodným počínáním, podporován zásahem úderného praporu 1 a dvou vedlejších saských rot, zastavil útočníky před středem divizní obrany na kótě 371. Pluk se zde houževnatě držel i po leteckém bombardování, během něhož postupně nalétlo do prostoru na 120 nepřátelských letadel. I v této tísnivé situaci zvládl Popelka situaci a udržel své síly na výšině, čímž zabránil hrozícímu prolomení celé zdejší německé obrany. Po tomto boji vydalo dne 11. října 1918 DOHL zprávu, v níž jmenovitě ocenilo mimořádné hrdinství podplukovníka Popelky. Důstojníka téhož dne vyznamenali řádem Pour le Mérite, čímž se stal snad jediným takto dekorovaným rakousko-uherským polním velitelem (a nikoliv členem vyššího štábu). Při zastavení amerického útoku u Consenvoye však za pět dní padlo 197 důstojníků a 5 052 příslušníků mužstva. Ještě jednou, 21. října 1918, se nepřítel pokusil vypudit obránce kóty 371 palbou plynových granátů, což stálo život dalších 22 důstojníků a 360 příslušníků mužstva, přičemž další postižení (ze dvou zamořených praporních štábů) byli převezeni do lazaretu. Metzgerova divize zde však vydržela až do příměří. Její poslední transport se stáhl za německé hranice 20. října 1918. Ostatní rakousko-uherské jednotky zůstaly na Západní frontě až do 3. listopadu 1918. Ten den uzavřela vídeňská vláda s Dohodou příměří na severu Itálie. Rakouští velitelé následně předali své pozice německým vojákům a začal přesun rakousko-uherských jednotek do prostoru jižně od Thionville. Honvédi však tento postup odmítli a raději se vydali na vlastní pěst do Uher. Poslední rakouští vojáci opustili Německo 29. listopadu 1918. Oficiální statistiky uvádějí, že během bojů na Západní frontě přišlo Rakousko-Uhersko o 779 padlých, 2 139 raněných, 10 974 nemocných (mnoho kvůli zmíněnému plynovému útoku) a 5 403 pohřešovaných nebo zajatých. Rovněž Americké expediční síly utrpěly celkem ztráty čítající asi 320 000 mužů - 53 500 padlých v boji, 63 100 mrtvých na následky válečných útrap a 204 000 raněných. Uvádí se, že USA v první světové válce přišly o 116 516 mužů, přičemž většina z nich je pohřbena ve Francii.

Rakousko-uherské jednotky převedené na Západní frontu:
C. a k. XVII. sbor - polní podmaršál Goiginger

35. pěší divize (10 500 bojového stavu)*
Velitel polní podmaršál Podhoransky
69. pěší brigáda - pěší pluky č. 62, 64
70. pěší brigáda - pěší pluky č. 51, 63
Úderný prapor 35
Ženijní prapor 35
Brigáda polního dělostřelectva
Eskadrona husarského pluku č. 4
*Vesměs Rumuni, Maďaři a Němci.

Další sborové síly a prostředky
Dvě balonové roty
15 000 ruských zajatců

1. pěší divize (8 400 bojového stavu)**
Velitel polní podmaršál Metzger
1. pěší brigáda - pěší pluky č. 5, 61
2. pěší brigáda - pěší pluk 112
- 17. prapor polních myslivců
- 25. prapor polních myslivců

- 31. prapor polních myslivců
1. brigáda polního dělostřelectva
Úderný prapor 1
Ženijní prapor

Eskadrona husarského pluku č. 10
** Němci, Češi, Maďaři, Chorvati; jednotky z českých zemí jsou podtrženy.
Všichni brněnští (jihomoravští) a chorvatští myslivci byli sloučeni do (neočíslovaného) mysliveckého pluku.

V září 1918 byly na Západní frontu poslány ještě 37. honvédská pěší divize
a c. k. 16. domobranecká divize, do boje však již nevstoupily.


Zdroj:
Češi proti kovbojům - Josef Fučík
https://meaderingthroughtheprologue.com ... rg-finale/
https://kb.osu.edu/server/api/core/bits ... e0/content
https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl ... 8_1930.xml
https://en.wikipedia.org/wiki/Ludwig_Goiginger

ggfgfgfgf.jpg
1stkukoct18hghg.jpg
ahburial.jpg
rakousko-uherští vojáci ve Francii pohřbívají padlého spolubojovníka.
Obrázek

"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4225
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Rakousko-Uherští vojáci na Západní frontě (1918)

Příspěvek od jarl »

Zajímavé čtení. O tomhle nasazení rakousko-uherských jednotek na západní frontě jsem vůbec nevěděl.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 15797
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Rakousko-Uherští vojáci na Západní frontě (1918)

Příspěvek od Rase »

Pokud vás to zajímá nějak víc do hloubky, tak doporučuju si prohnat překladačem dva články v odkazu. Autorem je Ian Jones a má tam pěkné detaily i k původům jednotek, a lidem kolem onoho hlavního dění. Věnuje se tam i rakousko-uherským jednotkám (dělostřelcům) nasazeným na Západní frontě od roku 1914. To můžu popřekládat zase někdy příště.

https://kb.osu.edu/server/api/core/bits ... e0/content
https://meaderingthroughtheprologue.com ... rg-finale/

Výstřižekghhghghgh.JPG
Feldmarschalleutnant Ludwig Goiginger, velitel 18. Korpskommanda.

Výstřižekfdfdfd.JPG
Feldmarschalleutnant Karl Kratky, velitel 106. divize Landsturmu.

Výstřižekrererdddd.JPG
Feldmarschalleutnant Josef Schneider Edler von Manns-Au (1865-1945) - velitel Korps 9, který byl v září vyslán s 37. honvédskou pěší divizí a 106. brigádou Landsturmu. Nikdy se ale nedostal na místo určení a nedostal přidělenou žádnou část fronty. V listopadu 1918 však tyto jednotky pomohly při řádném stažení 37. divize zpět do Maďarska.
Obrázek

"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 13528
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Rakousko-Uherští vojáci na Západní frontě (1918)

Příspěvek od Zemakt »

Věnuje se tam i rakousko-uherským jednotkám (dělostřelcům) nasazeným na Západní frontě od roku 1914. To můžu popřekládat zase někdy příště.
Když to bude takhle hezky zpracované tak to by jsi jistě mohl :up: . Fučíka co máš ve zdrojích mám rád, ani jsem netušil že na tohle téma něco napsal. Zkusím prohledat antikvariáty.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 15797
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Rakousko-Uherští vojáci na Západní frontě (1918)

Příspěvek od Rase »

Od něj jsem to našel jenom v tom druhém díle zmíněného časopisu (od té doby mi to leželo v hlavě). Jeho text jsem použil jako základ (něco jsem vynechal, něco jiného doplnil), jelikož to má moc pěkně a čtivě sepsané. Bez přemíry odboček nebo kudrlinek. Ten Ian Jones se kupříkladu hodně věnuje i předchozímu působení oněch jednotek na italské frontě a podobně, což mi tady přišlo trochu zbytečné (zajímavé, ale dost by to protáhlo text). Pokusím se tedy brzy sepsat i něco o těch R-U jednotkách ze začátku války .))
Obrázek

"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 15797
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Rakousko-Uherští vojáci na Západní frontě (1918)

Příspěvek od Rase »

Peter Pavlík píše:Táto téma nebola donedávna dostatočne známa ani v Rakúsku. Na pamiatku všetkých vojakov rakúsko-uhorskej armády, ktorí zomreli na západnom fronte, postavili na jar 2014 severne od obce Samogneux pamätník. Slávnostne bol odhalený 14. júna 2014 za účasti rakúskeho generálneho konzulátu, miestnych politických predstaviteľov a členov združení veteránov a armády. Nová pamiatka pri Samogneux je jedinou známou pamiatkou rakúsko-uhorských vojsk na francúzskej pôde. Pamätník sa nachádza v bezprostrednej blízkosti obranného úseku k. u. k. ID 1 v čase od 21. augusta do 3. novembra 1918, keď boli rakúsko-uhorské jednotky stiahnuté z frontu. Od pamätníka, ako od počiatočného bodu je možné prejsť takmer celú bojovú zónu, v ktorej bola divízia nasadená, pozdĺž dvoch osí: po ceste D964 od Samogneux – Sivry-sur-Meuse – Vilosnes – Liny-devant-Dun a po lesnej ceste Samogneux – Haumont-prés-Samogneux. V blízkosti sú nemecké vojenské cintoríny v Consenvoye, Dun-sur-Meuse, Damvillers a Lissey. To sú štyri najbližšie k bojisku z 37 vojnových cintorínov na bývalom západnom fronte, kde sú pochovaní vojaci z Rakúsko-Uhorska. Boli vraj pochovaní ako Nemci. Aj na Slovensku je výpomoc rakúsko-uhorskej armády na západnom fronte málo známa, možno najmenej prebádaná a spracovaná téma z obdobia Veľkej vojny. Mňa zaujala, pretože ako pešiak IR 112 tam padol do zajatia v októbri 1918 aj môj pradedko. V roku 1918 sa na oboch stranách frontu vo Francúzsku nachádzalo niekoľko tisíc vojakov slovenského pôvodu. V článku spomínate XVII. zbor čo bude preklep, pretože išlo o k. u. k. XVIII. zbor. Nemecké velenie nemalo dôveru v kvalitu rakúsko-uhorskej armády a nehodlalo nasadiť XVIII. zbor ako celok. Neskôr, v súvislosti s honvédskou HID 37 a domobraneckou k. k. LstID 106 sa rozhodlo aj o vyslaní veliteľstva IX. armádneho zboru, veliteľ poľný podmaršál Joseph Schneider Edler von Manns-Au. Počas procesu formovania sa zbor nachádzal v Štrasburgu. To by potvrdzovalo, že na západnom fronte mali pôsobiť dva rakúsko-uhorské zbory, pričom zrejme posledné dve spomínané divízie mali byť pridelené do IX. zboru, k čomu už nestihlo dôjsť. Niekoľko posledných vojnových dní, minimálne od 30. októbra 1918, bola honvédska divízia pod formálnym velením k. u. k. IX. armádneho zboru spolu s nem. LD 4 (Landwehr-Division, zemebraneckou divíziou). HID 37 bola primárne zmesou predovšetkým Slovákov (až 3 pluky zo 4 z územia dnešného Slovenska) a Maďarov, časť mužstva hovorila nemecky. Čo sa týka troch FJB, tie vyňali spod k. u. k. ID 1 a vytvorili ad hoc Jägerregiment Marschan (podľa veliteľa) a podriadili nemeckej ID 15 v Gruppe Ornes.

Momentálne na to nemám dosť času, ale pred rokmi som sa tomu venoval intenzívne. Odhadujem, že na západnom fronte mohlo byť zajatých asi 1200 – 1500 Slovákov z IR 112. Z nich sa okolo 500 prihlásilo do FL ešte pred vznikom republiky, zvyšok tam bol zaradený po vojne. Z tých 500 mien mám viac ako 300 menovite vyhľadaných podobne ako je záznam, ktorý tu uvádzate. A podarilo sa mi nájsť 63 Slovákov, ktorí padli na západnom fronte alebo zomreli v nemocniciach.

Zde například v databázi legionářů jeden z vojáků 112. IR zajat v říjnu 1918 u Verdunu. Štěpán Adamicza:

https://legie100.com/krev-legionare/355/

IMG_6803.jpeg

Zajatí rakousko-uherští vojáci na Západní frontě.

IMG_6804.jpeg
IMG_6805.jpeg
Obrázek

"Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla" - Karel Poláček
Odpovědět

Zpět na „Západní fronta“