Německé freikorpsy v Pobaltí
Po většinu války panoval v Pobaltí relativní klid, rok 1918 ale odstartoval sled dramatických událostí. Německo v podstatě okupovalo Pobaltské země a brzy mělo být spojení ještě těsnější. Dne 20. dubna místní Němci na svém sjezdu v Rize formálně deklarovali odtržení celého Pobaltí od Ruska a jeho přičlenění k Německu v rámci personální unie. Dalšímu vývoji však učinil přítrž konec války na podzim 1918. Mocenské vakuum po kolapsu Německého císařství dalo šanci místním politickým reprezentacím, aby dokončily své státotvorné aspirace. Litevská rada sice vyhlásila nezávislost již v únoru 1918, ale císařské mocenské zájmy ji respektovaly jen v případě začlenění vévodství do říše. Avšak v posledních týdnech války dal německý kancléř Max Bádenský Litevcům volnou ruku v otázce budoucnosti jejich země, a dokonce podmíněně přislíbil stažení ozbrojených složek. Berlín uznal právo litevské rady na řízení státu a přikázal tamním německým orgánům, aby započaly s přesunem pravomocí místním. Sestavení první litevské vlády dostal na starost Augustinas Voldemaras a prvním prezidentem byl následně v dubnu 1919 zvolen Antanas Smetona. Situace využila také lotyšská Lidová rada, která vyhlásila nezávislost 18. listopadu 1918. Sama sebe pak prohlásila za nejvyšší zastupitelský orgán a do vedení si zvolila Jānise Čaksteho. Premiérem se stal Kārlis Ulmanis, představitel nejsilnější nebolševické strany – Svazu zemědělců. Dohoda uznala nezávislost pobaltských států takřka okamžitě. Velkou zásluhu na tom měla Lidová rada, jež vznikla jako protiváha lotyšským sovětům, a diplomaté, kteří na západě vyjednávali ještě před koncem války. Rovněž v případě Estonska došlo k navázání kontaktů s Dohodou již dříve a ta de facto uznala jeho nezávislost už v květnu 1918. Ruská bolševická vláda viděla v německé kapitulaci příležitost, jak dostat pod svou kontrolu území, o něž přišla podepsáním brestlitevského míru. Rudá armáda okamžitě vtrhla do Estonska, kde se ji podařilo zastavit až před Tallinem. V Lotyšsku bolševici obsadili většinu země a vytlačili tamní armádu společně s Němci do Kuronska. Německá armáda totiž navzdory kapitulaci v regionu nadále zůstávala. Na základě dohody o příměří v Compiègne měla setrvat v Pobaltí jako bariéra proti bolševikům, avšak v počátcích ofenzivy rudých byla jejich morálka velice nízká. Navíc v Lotyšsku panovaly silné protiněmecké nálady, což invazním silám postup ještě usnadňovalo. Také v Litvě se bolševikům zpočátku dařilo, když obsadili severní část země včetně hlavního města Vilniusu. Jejich postup se podařilo zastavit jen díky německé vojenské a finanční pomoci.
Libor Toman píše:Ačkoliv příměří z Compiègne nemůže být vnímáno jako německá kapitulace, i tak se v podstatě jednalo o uznání Dohodového vítězství. V uzavřené smlouvě podle očekávání najdeme celou řadu pro Německo nepříznivých podmínek. Zvláštní výjimku představuje článek 12, který sice požaduje, aby se Němci na východní frontě všude stáhli, ovšem za té podmínky, že to na daném místě bude pro dohodu vhodné. V podstatě se tím říkalo, že německá armáda má nyní bojovat ve službách svého někdejšího nepřítele.
Ona výjimka se měla především týkat Pobaltí, kde měli Němci zastavit nápor postupující Rudé armády. Na základě tohoto požadavku byl s vládou Lotyšska dojednán vznik Baltských německých ozbrojených sil (Baltische Landeswehr), jejichž cílem nemělo být pouze odrazit bolševiky, ale také zahájit novou kapitolu německé expanze směrem na východ. Lze tedy tvrdit, že struktury rozpadající se německé říše chtěly chaotické situace využít ku svému prospěchu a ještě se u toho tvářit, že plní přání Dohody. Dokonce panovala představa, že by z toho Německo mohlo vyzískat výhody u jednacího stolu ve Versailles.
Protože řada Němců do této jednotky vstupovala dobrovolně, začaly být její oddíly označovány jako Freikorps. Jejich aktivity v Pobaltí pak rozhodně nebyly pouze vojenského rázu. Jakmile se jim podařilo zatlačit rudoarmějce dále na východ, uskutečnili 16. dubna 1919 v Lotyšsku státní převrat a do čela státu dosadili loutkovou vládu v čele s pastorem Andrievsem Niedrou.
Dohodě se počínání Baltských ozbrojených sil pochopitelně nelíbilo, ovšem prozatím v regionu neměla dostatek sil na to, aby mohla cokoli změnit. Mezitím Freikorps v jakémkoli dobytém městě zabíjeli pochytané bolševiky, čímž si znepřátelili značnou část populace. Uvádí se, že jenom po obsazení Rigy bylo zabito zhruba 3000 lidí. Proto nepřekvapí, že jakmile se na konci května 1919 Rudá armáda z Pobaltí stáhla, vypukly zde zuřivé boje mezi Němci a místním obyvatelstvem.
Dne 23. května 1919 sem naštěstí dorazila mise generála Huberta Hougha, která měla za cíl zjednat v prostoru pořádek. Hough v Lotyšsku nastolil legitimní vládu a německým silám nařídil kompletní evakuaci. Mnozí Němci si však pobyt zde prodloužili, neboť se nechali naverbovat do bělogvardějské Západoruské dobrovolnické armády Pavla Bermont-Avalova. Oficiální přesun jednotek začal 17. září 1919 a do služeb excentrického carského důstojníka nakonec přešlo 40 000 Němců, pro něž byl boj proti bolševismu novým smyslem života.
Problém byl ovšem ten, že Bermont-Avalov zároveň bojoval za zachování carského impéria, takže jeho armáda neválčila jenom s rudými, ale také s armádami Litvy a Estonska. Situaci opět nakonec vyřešila až Dohoda, která zajistila příměří a zprostředkovala evakuaci německých vojáků do Německa.
Anabáze členů Freikorps tímto v Pobaltí skončila, ovšem bojové a politické zkušenosti těchto lidí se v následujících letech promítly do vnitřních poměrů versailleskou smlouvou poníženého státu. Muži jako Franz Ritter von Epp, Ernst Röhm či Rudolf Höss se nakonec přidali k NSDAP a o pár let později pomohli ke vzniku Třetí říše.
V lednu 1919 vyrazil do Litvy VI. Reservekorps, kterému velel Generalmajor Rüdiger Graf von der Goltz. Součástí tohoto tělesa se měly stát také letecké jednotky. Největší z nich měla spadat pod 1. gardovou záložní divizi, konkrétně pod její 2. pěší brigádu. Úkolem k jejímu zformování byl pověřen Oblt. Gotthard Sachsenberg (1891-1961). Ten jakožto vynikající velitel i organizátor úlohu přijal a s nadšením se pustil do práce. Počátkem roku 1919 začal ve Wainodenu na bývalé základně vzducholodí budovat jednotku, která se sice oficiálně nazývala Fliegerabteilung Ost, ale brzy byla známa pod názvem Kampfgeschwader Sachsenberg. Kampfgeschwader byla jednotkou dobrovolnickou, proto Sachsenberg kolem sebe začal soustřeďovat bývalé válečné piloty. V únoru převzali 30 letounů Junkers, z toho 15 stíhacích Junkersů D.I a 15 kusů bitevních Cl.I. Výzbroj dále doplňovaly stíhací Fokkery D.VII a dvoumístné Rumplery C.IV. Letouny byly navagónovány a spolu se svými osádkami a pozemním personálem (celkem 700 mužů) vyrazily vlakem do Kuronska. Zatím ovšem probíhala výstavba dalších letek, které se k baltským jednotkám připojily později. Do podepsání Versailleské smlouvy (28. června 1919) stihla jednotka převzít celkem 47 Junkersů D.I a 44 Cl.I. Sachsenberg se svým prvním kontingentem se zatím zapojil do bojů na Litvě. O těchto bojích není nic bližšího známo, ale skupina rychle dosáhla vzdušné nadvlády a to i díky nízké aktivitě nepřítele. Takto Gotthard Sachsenberg vzpomínal na první setkání s bolševickými letouny:
"Bylo to v dubnu 1919, někdy v poledne. Krátce před prvním osvobozením Rigy. Najednou se z mraků nad naším letištěm Peterfeld u Mittau vynořily tři bojové jednomístné Nieuporty – s rudými hvězdami na křídlech. Hned jsme si vybavili podobnou situaci, v jaké na nás v osmnáctém roce ve Flandrech zaútočilo na 80 britských strojů a z výšky 5–10 metrů kropily letiště z kulometů. Poplach! Službukonající letka běží ke svým strojům, osádky protiletadlových stanovišť utíkají ke svým zbraním připraveným k palbě. Letadla klesají do výšky pěti metrů a pak... přistávají! Letce jsme vzali do zajetí a zjišťujeme, že ti tři muži měli shodit pumy na Mittau. Avšak ve městě žili prarodiče jednoho z nich a bratr a sestra druhého a třetího. To je přinutilo zběhnout. Pod kombinézami měli oblečené staré litevské uniformy i s vyznamenáními." Setkání s nepřátelskými letouny tedy byla jen ojedinělá a prvořadým úkolem letectva tak byla podpora pozemních jednotek (též průzkum). V této roli se osvědčily zejména odolné celokovové Junkersy. Po návratu z fronty popsal jejich kvality Sachsenberg následovně:
"Junkersova letadla se vyznamenala nad všechna očekávání. Odolnost strojů proti vlivům počasí počasí je tak vynikající, že je bylo možné po celé týdny zanechat stát na volném prostranství ve sněhu, dešti a oblevě březnového období. Nepromokavá plachtovina kryjící vrtuli a motor zajišťovala dostatečnou ochranu. Protože nebyly k dispozici ani stany, ani hangáry, žádná jiná letadla kromě Junkersových nemohla být schopna v té době v Rusku sloužit. Odolnost vůči počasí, mimořádná rychlost a robustní konstrukce, to byly přednosti, které vyvažovaly drobné nevýhody. Při haváriích a nouzových přistáních se obvykle nic vážného nestávalo. Junkersovy letouny s dalším vývojem bezpochyby stanou na prvním místě mezi bojovými typy." Na nátlak Dohodových vlád vydal říšský prezident Friedrich Ebert rozkaz k ukončení vojenských operací. Dobrovolnické jednotky začaly být stahovány z Pobaltí od září 1919. Sachsenbergova jednotka se pak do Německa vrátila v prosinci 1919.
Zdroj:
https://www.facebook.com/groups/666290760130364/
https://www.valka.cz/Kampfgeschwader-Sachsenberg-t56073
https://www.stoplusjednicka.cz/neklidne ... lych-statu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Litevsk%C ... v%C3%A1lka
