Vzpoura panonských a rýnských legií (rok 14)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Vzpoura panonských a rýnských legií (rok 14)

Příspěvek od kacermiroslav »

VZPOURA PANONSKÝCH A RÝNSKÝCH LEGIÍ
podzim roku 14 po Kr.

Obrázek

Dlouhé dějiny římského Impéria (království, republiky,) počínaje od bájného založení Říma v roce 753 př.Kr. až po jeho pád (pád Západní části) v roce 476 po Kr., zažili mnoho těžkých chvil, kdy se osud Říma doslova otřásal v základech a kdy mnoho nechybělo, aby byl svým protivníkem poražen. Nakonec se ale vždy dokázal zvednout a uštědřit svým nepřátelům smrtící úder, po kterém jeho moc opětovně vzrostla. Samozřejmosti k takovým zásahům byla moc, opřena o silnou a kvalitní armádu. A ta Římská, byla ve starověku pokládána za tu nejlepší. Aby mohla být armáda nejlepší, znamená to mít nejen dobré, ba přímo vynikající vojevůdce, ale také kvalitní výzbroj, výstroj, taktiku a v neposlední řadě disciplínu. Tu bych naopak vyzdvihl, protože řadu střetnutí Římané vyhráli právě především své lepší organizaci a disciplíně. Nicméně jako se najde černá ovce ve stádu, tak i disciplína u římských legií někdy selhala. Nebudu se teď rozepisovat o událostech, kdy se v průběhu císařství nechávali jednotlivý vojevůdci za tučné sliby vojskem prohlašovat uzurpátory (vzdorocísaře) Tato snad nelze ani pořádně považovat za projev ne-disciplíny, pokud je k tomu přímo vybízeli jejich nadřízení. Nicméně i tak se najde řada vzpour, které více či méně zasáhli Řím, v jeho bojeschopnosti. Jednou z takových vzpour byla ta za Panonie a Germánie v roce 14 po Kr.

V roce 9 po Kr. se v Dolní Germánii nacházelo celkem pět legií, ale díky porážce správce provincie a velitele legií v jedné osobě P.Q.Vara, byly tři z těchto legii zcela zničeny v bitvě v Teutoburském lese (více podrobností ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=791). Jednalo se o jednu z největších porážek římských vojsk v jejich dějinách. Možná i tato porážka, za kterou mohl neschopný velitel, který se navíc příliš spoléhal na neprověřené barbary, kteří jej následně vlákali do pasti, měla vliv na disciplínu u legií v Panonii a Germánii. Po Varově porážce převzal velení celé germánské armády usazené na obranné linii na Rýnu pozdější císař Tiberius [1], který nechal početní stav legií, na této horké půdě, zvýšit na osm. Roku 13 se ale Tiberius vrací zpět do Říma a na jeho místo nastupuje vojevůdce Germanicus [2], který byl Tibetovým adoptivním synem (běžná praxe starého Říma). I když k adopci byl Tiberius donucen císařem Augustem [3] na úkor svého vlastního syna a to ještě navíc v době, kdy Germanicus na své úspěchy teprve čekal. Možná právě z tohoto důvodu se v době Germanicovi smrti v roce 19 po Kr. vyrojili teorie, které dávali jeho nečekanou smrt za vinu právě žárlivému císaři Tiberiovi.

Když v srpnu roku 14 zemřel císař Augustus a jeho nástupcem se stal ve vojsku neoblíbený Tiberius, hned to vyvolalo u legionářů nepokoje. Ti by raději na jeho místě viděli oblíbeného Germanica, ke kterému měli sympatie i pro jeho roztomilého synka, kterému dali podle vojenské obuvi caliga (kaliga), přezdívku Caligula („botička“) [4].
Obrázek
Panonie na přelomu letopočtu


VZBOUŘENÉ LEGIE V PANONII
Během jednání o Augustově nástupci nechal velitel římského letního tábora v Panonii Quintus Junius Blaesus (? – 31) své muže odpočívat a dokonce jim dopřával určité kratochvíle, kterými si krátili dlouhé chvíle, které jinam měli vyplněny prací, výcvikem a bojem. Jeden z legionářů, který se jmenoval Percennius a který před svou vojenskou službou byl divadelním hercem, se snažil své spolubojovníky trochu vyburcovat z letargie. Možná sehrál nějaký veselý divadelní kus, nějakou satiru, v které se otřel i o vojenské poměry a službu, na které si postěžoval. Jeho slova ale našli odezvu u četných spolubojovníků, kteří možná díky jeho přičiněním začali přemýšlet nad tím, proč by vlastně měli Římu obětovat tolik let svého života svázání navíc tvrdým drilem. Proto si začali mezi sebou říkat, že by bylo lepší vojenskou službu u legionářů a pomocných sborů zkrátit z původních 25 – 30 let na 16 let. Po této lhůtě by měli stejný nárok jako doposud na udělení titulu svobodného občana a i na kus té hlíny, kde by si mohli hospodařit na políčku. Kromě těchto požadavků, které se začali ozývat čím dál tím hlasitěji, chtěli i zvýšení mezd. Junius Blaesus to s nimi zpočátku zkoušel po dobrém, ale nepochodil. Proto vojákům nabídnul i svou sebevraždu, jen aby vzniklou situaci urovnal. To samozřejmě nemělo pro reptající vojáky žádný smysl, a tak Blaesus zůstal naživu:-) Když už si s vojáky nevěděl rady, poslal svého syna tribuna lidu s požadavky vzbouřenců za císařem Tiberiem. Teď bylo jen potřeba počkat na císařovu odpověď. Situace se tedy zatím zklidnila do doby, než má přicválat posel z Říma.

Jenomže tamtamy fungovali dobře už ve Starověku a tak se o požadavcích dozvěděla nedaleko ležící posádku v Nauportusu. Jednalo se o posádku vojska, která měla na starosti stavbu silnic, mostů a dalších staveb. Jejím velitelem byl jistý Rufus, který nebyl vojáky příliš oblíben a tak jej při svém návratu do tábora zatkli a donutili šlapat pěšky v čele kolony a nést těžká zavazadla. Cestou se mu vysmívali, jak se mu to líbí, když to samé chtěl doposud on po nich. Než dorazili do tábora, vyplenili vzbouřenci některé okolní vesnice. Po návratu do tábora, který zatím čekal na odpověď z Říma, se ale nepokoje díky těmto nově příchozím, opět rozhořeli. Junius Blaesus nechal několik nejvíce horlivých hlav zatknout a zmrskat. Vzbouřenci se ale rozhodli své spolubojovníky vysvobodit, což se jim vcelku lehce podařilo.

Mezitím se zpráva o nepokojích v Panonii donesla k císařovu uchu. Ten ihned rozhodl proti odbojným vojákům poslat svého syna Drusa Julia Caesara s předními římskými občany v doprovodu dvou kohort tělesné stráže (cca 1.000 až 1.200 mužů). Informace o příjezdu císařova syna vzbouřencům neunikla. Jako by z povinné úcty vyšli vzbouřenci Drusovi vstříc, ale v jejich tvářích se zráčil vzdor. Sotva včele svých dvou kohort vjel do tábora, nechal ihned obsadit brány svými oddanými muži a začal vyjednávat. Představa, že by se vojáci vzdali svých snů právě vysněných, se jim ale nelíbila a tak odmítali s císařovým synem jednat. Tomu nakonec v jeho úkolu pomohla náhoda. V noci došlo k zatmění měsíce a vojáci, kteří tento úkaz neznali, ihned zpanikařili a volali, že se jedná o špatné znamení. Drusus si uvědomil, že má jedinečnou šanci, jak vzpouru potlačit a využil tedy ve svůj prospěch jejich strachu. Povolal setníka (centurion) Clementa s několika v mužstvu oblíbenými muži, aby k vojákům usazeným kolem ohňů promlouvali a vzbudili v jejich srdcích nad tím nebeským úkazem strach. Zároveň nutili vojáky přemýšlet nad důsledky svých činů. Jak dlouho budou vzdorovat císařovu synu? Jakou odvetnou akci to vzbudí v Římě? A co hlavní vůdci vzbouřenců Percennius a Vibulenus? Budou skutečně schopni spravedlivě vojákům rozdávat žold? Nebo snad pohlížejí na to, že by se chopili vlády a táhli na Řím? Není tedy raději čas litovat svých činů, když vyhlídky na budoucnost jsou nejasné?

Tato slova u obyčejných mužů skutečně vyvolali pochybnosti o svých činech. Když pak ráno Drusus promluvil k vojákům a navrhnul jim, že v případě poslušnosti napíše svému otci Tiberovi dopis, v kterém bude žádat omilostnění legii, tak jeho slova již našla úrodnou půdu. Když viděl, že většina vojáků je již poslušná jeho rozhodnutím, nechal zatknout a pro výstrahu popravit vůdčí hlavy vzbouřenců Percenia a Vibulena. Nato vojáci mezi sebou pochytali další přední vzbouřence a na místě je zabili.

Vzpouru se tak Drusovi podařilo za vcelku klidných okolností potlačit. Legie se uklidnili a byly opět císaři po vůli. Jiná situace ale panovala v Germánii, kde se legie vzbouřili ze stejného důvodu, jako ty panonské.
Obrázek
Germanicus


VZBOUŘENÉ LEGIE V GERMANIÍ
Prakticky ve stejné době, co se bouřily legie v Panonii, proběhla obdobná vzpoura i u legií v Germánii. Ovšem průběh této vzpoury byl mnohem dramatičtější a krvavější. Legiím na Rýně veleli legáti S.Silia (Horní Germánie) a A.Caecina (Dolní Germánie). Vzpoura postihla čtyři legie, jmenovitě legio XXI Rapax, legio V Alaudae, legio I Germanica a legio XX Valeria Victrix. Vrchní velení měl Germanicus, který se zrovna v době vypuknutí vzpoury nacházel mimo posádku. Jelikož Rýnské legie měli zprávy o vzpouře těch v Panonii, protože šuškanda se prostě nedá zastavit, tak s napětím očekávali, jak dopadne jejich záležitost. Jestli císař přistoupí na podmínky, které by samozřejmě znamenali, že i oni by se dočkali zkrácení služby, zvýšení žoldu atd. Nicméně čekat to je jedna věc a ne každý je ochoten čekat tak dlouho, než posel dorazí do Říma a zpět od císaře s jeho odpovědí. Těch X dní, nebo týdnů si vojáci určitě nějakým způsobem zkoušeli krátit dlouhé chvíle, které byly navíc určitě umocnění uvolněnější morálkou (omezený výcvik atd.). A tak řada vojáků měla dost času o všem přemýšlet a některým již trpělivost došla. A tak se jako vlna nepokoje šířili nejdříve z legií umístěných v Dolní Germánii (Legio XXI Rapax, Legio V Alaudae) a dále se šířili do legie XX Valeria Victrix a Legio I Germanica. Legát A.Caecina neměl odvahu pokusit se nasadit přísnější režim a tak se nepokojům nestavěl na odpor. Ty se pak vymkli kontrole a v jednu chvíli se vojáci vrhli na nenáviděné setníky. Některé z nich jen zmrskali a zbili, někteří ale skončili rozsápání v rukou nespokojených vojáků. Jejich mrtvoly pak naházeli za násep tábora, nebo rovnou do Rýna.

Germanicus, jakožto nejvyšší velitel, v té době pobýval zrovna v Galii (dnešní Francie), kde prováděl odhad majetku. Jakmile se dozvěděl o vzpouře, ihned se vydal na cestu zpět k legiím. Když dorazil k táboru, vyšli mu vojáci vstříc, i když jejich veselost nad příjezdem jinak oblíbeného velitele byla ta tam. Když vjel do tábora, nechal ihned nastoupit všechny manipuly. Vojáci sice poslechli, ale neobešlo se to bez reptání a s váhavostí. Poté měl Germanicus k nastoupeným jednotkám proslov, který začal s oslavou zemřelého císaře Augusta a přešel k úspěchům nového císaře Tiberia. Nezapomněl se zmínit o vojenských úspěších, které právě s Rýnskými legiemi Tiberius v Germánii podnikl. Poté otázkou vyzval vojáky, kde je jejich kázeň a poslušnost? A kam se poděli setníci a tribuni? Vojáci hned ukazovali své rány, modřiny a stěžovali si na těžké podmínky, které ve vojsku panují, včetně podle nich nízkého žoldu, který jim za tu námahu přísluší. Někteří se domáhali peněz, které jim podle Augustovy závěti náleží a vyjadřovali Germanicovi podporu, pokud by se postavil proti Tiberiovi. Velezrádné řeči ale císaři věrný Germanicus odmítl poslouchat a chtěl odejít. Vojáci mu v tom zabránili zbraněmi a chtěli jej donutit vrátit se zpět na řečniště. Velitel ale raději než by porušil věrnost, chtěl zvolit dobrovolný odchod ze světa. Vytáhl svůj meč a už na něj chtěl nalehnout, když mu v tom nejblíže stojící vojáci zabránili. Jiný voják jménem Kalusidius byl pro změnu proto, aby Germanicus zemřel a tak mu nabídnul svůj ostřejší meč. To se některým vojákům nelíbilo, protože přeci jenom jejich velitel byl poměrně oblíbený a tak nastala menší rozepře o tom, jestli má Germanicus spáchat sebevraždu nebo ne. V nastalém zmatku přátelé Germanica odvedli do jeho stanu, kde se rokovalo, co dále podniknout. Nakonec se zástupci vzbouřenců Germanicus domluvil, že jejich jménem napíše císaři list se žádostí o propuštění z vojenské služby těch legionářů, kteří již mají odslouženo 20 a více let. Dále měli být zproštění těžkých prací ti, kteří slouží ve vojsku nad 16 let a v případě bojů s nepřítelem tito veteráni již nemusejí nastupovat do bitvy. Předposledním požadavkem, který byl v listu uveden, bylo zvýšení výslužného na dvojnásobek a poslední upřesňoval termín, kdy a kde měla být vyplacena mzda (v zimním táboře prostřednictvím tribunů). U posledního bodu ale vojáci nakonec trvali na tom, aby jim byla mzda vyplacena hned, jinak že jejich legie V Alaudae a XX Valeria Victrix neodtáhnou do letního tábora. Aby se situace co nejdříve vyřešila, rozhodl se Germanicus sáhnout do své vlastní kapsy a vojáky vyplatit. Teprve poté legie XX Valeria Victrix a s ní legio I Germanica odtáhli za vedení legáta A.Caecina do zimního tábora v Ubiů (dnešní Kolín nad Rýnem v Německu). Aby se pokladnice nedostala do nepovolaných rukou vzbouřenců, raději se jí zmocnili vyšší důstojníci a nesli ji v relativním bezpečí mezi prapory a orly, jako císařský majetek. Mezitím již Germanicus spěchal do Horní Germánie k dalším rebelujícím legiím. Tam se mu podařilo uklidnit Legio II Augusta, Legio VIII Augusta a Legio XVI Gallica. Legio XIV Gemina dělala určité problémy, ale nakonec po vyplacení peněz se situace uklidnila i zde.
Obrázek
Castra Vetera


Nicméně nepokoje se přenesli i k záložním oddílům na území Chauků (západogermánský kmen s centry mezi Labem a Veserou a západně k Emži). Ty se ale podařilo razantním zásahem velitele tábora M.Enniuse v podobě popravy dvou vojínů, rychle potlačit. Tato poprava byla vykonána spíše pro výstrahu, než v kompetenci velitele. Vojáky to sice pobouřilo, ale ničeho jiného se neodvážili. Poté byly oddíly přesunuty do zimního tábora.

Do zimního tábora v Ubiů dorazil mezitím Germanicus, aby dohlédl na situaci, protože si byl vědom, že stačí jedna jiskřička a nepokoje opět vypuknou. V zimním táboře nezimovávala legie I Germanica a Legio XX Valeria Victrix. S nimi tu navíc byli nedávno propuštěni vysloužilí vojáci. Z Římu sem dorazili i zástupci Senátu, kteří měli vojákům vyplatit slíbenou mzdu. Když vojáci viděli nově příchozí z hlavního města, pojali strach, že vyslanci naopak přijeli s úmyslem jejich nedávnou vzpouru tvrdě potrestat. Proto se někteří rozhodli k zajetí samotného Germanica. V noci vypáčili vchodové dveře a Germanica, který spal v posteli, vyvlekli ven a pod hrozbou trestu smrti jej donutili vydat prapor. Hluk v táboře vzbudil i vyslance, kteří hned běželi ke Germaniově domu, aby zjistili co se děje. Cestou je zajali vzbouření vojáci a vyhrožovali jím zabitím. Jejich terčem se stal především vůdce vyslanců, bývalý konzul Munucius Planka. Ten hledal spásu v táboře Legio I Germanica. Zde ho před smrtí zachránil orlonoš Kalpurnius, který se těšil všeobecného uznání.

Druhý den vystoupal Germanicus na řečnickou tribunu a povolal si k sobě vyslance Planka. Vojákům vytýkal jejich opětovnou vzpouru a hrozby smrti, které od nich vyslechl on i vyslanci. Poté jim vysvětlil skutečný důvod návštěvy, a že vlastně sami brojí proti vyplácení žoldu, s kterým poselstvo přišlo. Poté nastoupené jednotky rozpustil. Germanikovi přátele mu ale vyčítali, že nechal shromáždění jen tak rozpustit a nepotrestal viníky, přestože šlo o život jeho i jeho těhotné manželky a rodiny. Germanicus uznal, že je to pravda a proto se raději rozhodl manželku Agrippinu (starší) i se synem Caligulou (*12) odeslat pod ochranou družiny Treverů (původně keltský kmen z Ardenských lesů) pryč z tábora. Spolu s ní odcházeli i další vznešené Římanky s rodinami, což u vojáků vyvolalo stud. Přeci římské ženy, které měli oni římští vojáci chránit, odcházející pod dohledem barbarů. Germanicus si uvědomil, že může pronést k vojákům emotivní proslov a okamžitě toho využil. Údajně pronesl tato slova:

"Jaké dám jméno tomuto shromáždění? Mám vás nazváti vojíny, kteří jste oblehli syna svého císaře náspem a zbraněmi?!"
"Vy, první a dvacátá legie, ona s prapory, jež dostala z rukou Tiberiových, ty účastná tolika bitev a tolikrát vyznamenána, tak znamenitě se odvděčujete svému vůdci?"
"Proč jste mi první ve shromáždění strhli meč, který jsem hodlal vraziti do svých prsou?"
"Lépe a upřímněji jednal onen, jenž mi svůj meč nabízel. Byl bych alespoň padl, nevěda o tolika hanebnostech svého vojska."
"Byli byste si zvolili vůdce, který by sice smrt mou nechal bez trestu, avšak pomstil by záhubu Vara a tří legií"
"Svůj hněv byste měli obrátit k záhubě nepřátel!"
"Hodláte li vrátiti senátu vyslance, císaři poslušnost, mně choť i syna, odstupte od nákazy a buřiče ze sebe vylučte! To bude oporou lítosti, to bude poutem věrnosti."


Jeho proslov pohnul jejich srdci a vojáci hned sami žádali potrestání viníků a byli horlivý splatit své skutky výpravou proti Germánům. Sami se chopili největších štváčů, spoutali je a dovlekli k legátu první legie C.Caetroniovi, který každého z nich soudil. Samotní vojáci legie s obnaženými meči viníky soudili. Pokud byl viník, vyvlečený na řečniště a ukázaný vojsku uznán výkřiky vojáků vinným, byl svržen dolů, kde jej okamžitě usmrtili. Germanicus, když viděl tu touhu vojáků po krvi, v tomto „soudcovství“ nebránil.

Po urovnání poměrů v táboře v Ubiů obrátil Germanicus svou pozornost na Legio V Alaudae a Legio XXI Rapax, které se nacházeli v zimním táboře v Castra Vetera (dnešní Xanten v Německu). Byl rozhodnut proti vzbouřencům zakročit mnohem razantněji s poslušnými legiemi, která tam chystal dopravit po Rýnu. Vše již bylo připraveno k tažení na Castra Vetera, ale Germanicus se ještě jednou pokusil o klidné urovnání poměrů a poslal tedy legiím dopis, ve kterém stálo, že na ně vyrazí s vojskem, pokud se sami nevypořádají s hlavními viníky. Velitel Caesina si pak k sobě povolal sobě věrné vojáky, kteří pak s meči pozabíjeli předem vybrané viníky. Tím se podařilo urovnat poměry i v tomto táboře a Germanicus tak nemusel k zásahu používat sobě věrné jednotky.

Když se situace uklidnila, projevilo samo vojsko zájem odčinit své skutky útokem na nepřítele. Germanicus jim to dovolil a nechal tedy přes Rýn vystavět most, po kterém do barbary obsazeném území přešlo asi 12.000 mužů z legií, dále spojeneckých 26 kohort a 8 čet jízdy. Od zvědů se dozvěděli, že Germáno zrovna slaví některý ze svých svátků, při kterém ve velké míře konzumovali alkohol. Vojsko tedy v noci vyrazilo na nepřítele, který byl jejich nenadálým útokem překvapen. Římané tak neměli prakticky žádné ztráty. Útok ale pobouřil okolní germánské kmeny, které se chystaly legiím zabránit v jejich návratu za Rýn. Kmeny Brukterů, Tupantů a Usipetů tedy obsadili lesy na trase, kudy se měli Římané vracet. Germanicus to ale předpokládal. Část jízdy i kohort poslal před sebe a za ně postavil Legio I. Germanica. Levý boj držela Legio XXI Rapax, pravý bok pak Legio V Alaudae. Poslední legie XX Valeria Victrix kryla záda. Germáni nejdříve zaútočili na boky a potom plnou silou napadli zadní voje. Vypadalo to, že se jim podaří pevné formace prorazit, ale v tu chvíli přicválal Germanicus, který vojsko hnal do bitvy s jasnou vidinou, že tímto činem teprve smažou svou vzpouru. To vojáky podnítilo k prudkému boji, kdy se jim nepřítele podařilo zatlačit od svých pozic na otevřené pláně, kde nastal masakr. Teprve poté Germanicus považoval dluh vojska vůči císaři za splacený.


Dozvuk roku 40
„Dříve než odešel z provincie, pojal zločinně ukrutný úmysl vyvraždit legie, které se kdysi po smrti Augustově vzbouřily. Chtěl tak učinit proto, že tenkrát držely v zajetí jeho otce Germanika, který jim velel, a jej samého ještě jako děcko. Dav se jenom stěží odvrátil od provedení tak šíleného záměru v plném rozsahu, přece nemohl být nijak zadržen, aby beze zbraně, ba i bez mečů vyslechl jeho řeč, obklopil je ozbrojenou jízdou. Když si však uvědomoval, že se mnozí, kterým se to zdálo podezřelé, vykrádají, aby se chopili zbraně, došlo-li by k nějakému násilí, uprchl z řečniště a nakvap zamířil do Říma. Všechnu zlost obrátil proti senátu, kterému – ve snaze odvrátit řeči, které se šuškaly o tak veliké ostudě – veřejně vyhrožoval, mezi jiným si stěžuje, že byl okraden o zasloužený triumf, ačkoli sám ještě nedávno vydal zákaz, dokonce pod trestem smrti, že nesmí být činěn návrh na jakoukoli jeho poctu.“
(Zdroj: Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – kniha IV. kap. 48 - Praha 1974)

Dozvuk vzpoury panonských a germánských legií měl být ještě v roce 40, kdy Germanikův syn Caligula si vzpomněl na nepokoje z roku 14, které zasáhli jeho otce. Ze své pozice římského císaře pojal chuť všechny tyto vzbouřené legie vyvraždit, přestože již od té doby uplynulo 26 let a tak prakticky nikdo z původních legionářů již nebyl ve službě. Naštěstí se podařilo přimět opustit tuto myšlenku. V opačném případě těžko říct, jaké následky by takový čin mohl ve vojsku vyvolat, nehledě na to, že by ztráta několika desítek tisíc kvalitních a vycvičených vojáků mohla otřást obrany schopností celého Impéria. Možná právě tento důvod nakonec přiměl Caligulu změnit názor. Obával se, že by o své císařství mohl přijít.

Další podrobnosti k jednotlivým legiím naleznete ZDE:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=236


Poznámky:

[1] TIBERIUS Iulius – po adopci Tiberius Claudius Nero - z dynastie Julio-claudijské. Vládce Říše římské v letech 14 - 37. Narozen 16.listopadu 42 před Kristem. Syn Livie Drusilly, adoptován Augustem. Říší spravoval vzorně, později pod vlivem oblíbence Seina, náčelníka praetoriánů osobní stráže), se odvrátil od senátu a přesídlil na ostrov Capri (od roku 26). Seianus upevňující svou osobní moc, posílá pod záminkou "urážky majestátu" stovky lidí do vězení, na mučení a na smrt. Přesvědčuje císaře jaké úklady se proti němu v Římě strojí. Obětí jeho řádění se dokonce stává i Tiberiův vlastní syn Drusus, zvaný Castor. Nakonec však i Seianus upadl v císařovu nemilost a byl popraven. V té době se už stal z Tiberia neústupný despota, třebaže se na začátku svého principátu choval poměrně tolerantně. Mělo to však řadu příčin. Jeho snaha zlepšit vztah k senátu se setkala z nezdarem, musel potlačovat vzpoury germánských a panonských legií, později i v Numídii, Thrákii a v Galii. Vojenská vydání prázdnila státní pokladnu a Tiberius byl nucen zvyšovat daně a - což zřejmě uškodilo jeho popularitě nejvíc - omezit veřejné hry. Za válek s Germány pronikl roku 5 po Kr. k Labi. V jeho službách jako vojevůdce sloužil vynikající, a lidem oblíbený syn Drusův, Germanicus (otec pozdějšího císaře Caliguli). Bojoval vítězně proti Germánům. Mezi Arminiem a Marbodem došlo k vzájemnému boji, v němž byl Marobod poražen a uchýlil se k Římanům. Arminius byl zavražděn rukou příbuzného, ale Germánie Římany obsazena nebyla. Za třiadvacet let své vlády ztratil Tiberius všechnu popularitu, pokud vůbec jakou měl, ale nakonec proti sobě vyvolal všeobecnou nenávist a stal se obětí spiknutí. Když se začal po těžké nemoci zotavovat, byl zadušen poduškou. Podle některých svědectví, to prý byl Caligula (pozdější císař), kdo spolu s prefektem Macronem zadusil svého Tiberia. Smrt císaře-vojáka vyvolala v Římě obrovskou radost a úlevu. Zástupy lidí vtrhly do senátu, a požadovaly, aby byl Tiberiovi odepřen pohřeb a jeho tělo aby bylo vrženo do řeky Tiberu. Tiberius zemřel 16.března roku 37 po Kristu.

[2] Nero Claudius Germanicus – narodil se 24.května roku 15 př. K.r a zemřel 10.října 19 po Kr. v Antiochii nad Orontem. Byl jedním z nejvýznamnějších římských vojevůdců, který se proslavil především operacemi v Germánii. Po svém otci, který byl rovněž úspěšným vojevůdcem, obdržel roku 9 po Kr. přezdívku Germanicus. Germaniovým otcem byl Nero Claudius Drusus, syn Augustovy manželky Livie Drusilly, a Antonie mladší, dcery Marca Antonia a Augustovy sestry Octane mladší. Jeho bratrem byl pozdější císař Claudius (41-54). Roku 12 byl zvolen konzulem a již předtím pětkrát zastával úřad quaestora (od svých 21 let). U vojska i obecného lidu byl velice oblíben a císař Augustus (+14) dokonce zvažoval jmenovat jej svým nástupcem. Roku 14 po nástupu Tiberia na trůn byl vojsky v Germánii prohlášen za císaře, ale Germanicus zachoval Tiberiovi věrnost a vzpouru potlačil. Ve stejném roce zahájil tažení proti Germánům a o rok později proti Chattům. V roce 16 postoupila jeho vojska až k řece Veseře, kde svedl vítěznou bitvu s náčelníkem Arminiem. Před příchodem zimy stihl porazit Germány ještě v bitvě na vale Angrivariů. V roce 17 oslavil v Římě Triumf. O rok později již úspěšně válčil proti kappadockému králi a jeho zemi proměnil v římskou provincii. Nicméně v syrské Antiochii náhle onemocněl a dne 10.října roku 19 zemřel. Konspirační teorie uvažují, že byl Germanicus otráven na císařův příkaz, který žárlil na jeho popularitu a úspěchy. Z manželství s Agrippinou starší, která byla vnučkou císaře Augusta, se mu narodilo celkem devět dětí. Mezi nimi se mu roku 12 narodil nechvalně známý syn Caligula, který vládl Impériu v letech 37-41.

[3] Gaius Iulius Caesar Octavianus AUGUSTUS - z dynastie Julio-claudijské. Vládce Říše římské v letech 29 p.K.- 14 po Kristu. Narozen 23.září roku 63 př.Kr. Po adopci Caesarem, Augustus Gaius Iulius Caesar, první římský císař. Po Caesarově zavraždění se takticky sblížil se senátem a Ciceronem. V čele senátního vojska porazil roku 43 před Kr. Antonia. Potom však obrátil vojsko proti senátu. Téhož roku dobyl Řím a uzavřel s Antoniem a Lepidem triumvirát proti Caesarovým vrahům. Roku 42 před Kr.porazili triumvirové u Filipp v Řecku Bruta a Cassia. Augustus pak Porazil roku 36 před před Kr. Sexta Pompeia v Hispánii a v boji o vládu v říši roku 31 před Kr. porazil Antonia a Kleopatru VII. v námořní bitvě u Aktia. Octavianus Augustus odmítl titul diktátora a zachovával formy republikánské, ale soustředil ve své osobě pravomoc rozhodujících úřadů. Byl imperátor (moc vojenská), tribun (právo navrhovat zákony), cenzor (doplňovat senát) i pontifex maximus. Sám se nazýval princeps (první občan). Senát mu udělil titul Augustus (Vznešený), který byl pak všeobecně užíván (ztotožnil se později s výrazem císař). Pečoval o zachování práva, zejména v provinciích, a podporoval hospodářský rozvoj. Jeho doba byla zlatou dobou římské literatury (básníci Vergilius, Horatius, Ovidius, dějepisec Livius). V Římě postavil nové forum a Pantheon (říkalo se, že zdědil Řím cihelný a zanechal jej kamenný). Za něho byla vytvořena jižně od ústí Dunaje provincie Moesia a obsazeny země mezi Alpami a Dunajem (Vindelicia, Raetia, Noricum a Panonia) takže severní hranicí římské říše byl Dunaj. Nevlastní syn Drusus obsadil i germánské území mezi Rýnem a LAbem, ale tu se udrželo panství Říma jen krátký čas. Roku 6. po Kristu chystal proti Marbodovi, králi Markomanů, sídlících v Čechách, Tiberius, nevlastní syn Augustův, velikou výpravu, ale vzpoura v Panonii a v Ilyrií překazila její postup. Roku 9. po Kristu Arminius, kníže Cherusků, porazil v Teutoburském lese římského místodržitele Vara a jeho čtyři legie. Římané ustoupili za Rýn, který zůstal hranicí říše vůči Germánii. Octavianus Augustus zemřel 19.srpna 14 po Kristu.

[4] Gaius Iulius Caesar Germanicus CALIGULA - z dynasti Julio-claudijské. Vládce Říše římské v letech 37 - 41. Narozen roku 12 po Kristu. Syn vojevůdce Germanica a synovec pozdějšího císaře Claudia. Zpočátku své vlády byl velmi oblíben, zejména mezi vojskem, které přeneslo svou přízeň a lásku z otce Germanica (slavný vojevůdce Tiberiův a bratr pozdějšího císaře Claudia) na syna Caligulu. Vojákům také vděčil za jméno, pod nímž vešel do dějin. Caligula totiž znamená latinsky botička, malá vojenská bota. Začátek vlády Caligulovy byl slibný. Veden svými zkušenými rádci, především velitelem pretoriánů Macronem, upevňoval na začátku svého principátu až obdivuhodně svou autoritu a popularitu. Zastavuje nesmyslné tiberovské procesy pro urážku majestátu, a dává amnestii všem perzekvovaným. Po několika měsících se u něho začala projevovat duševní nemoc. Úplně propadl egyptománii, která se postupně rozrostla do obludných rozměrů. Obnovil kult bohyně Isidy (Isis), z Egypta nechal přivézt obrovský obelisk, který stojí dodnes v Římě před chrámem sv. Petra. A podle vzoru dávných egyptských faraónů se chtěl oženit se svou sestrou Drusilou, která však v té době již byla vdaná, to mu však nemohlo zabránit. Když Drusilla krátce na to roku 38 zemřela, byl nařízen veřejný smutek. Výnosem senátu jí byl posmrtně udělen titul Augusta. Na její počest bylo založeno kněžské kolegium a byla prohlášena bohyní. Její božské jméno znělo Panthea (Všebohyně). Podnikl válečnou výpravu do Británie, kde chtěl válčit s Bohem moří Poseidonem a tak dal příkaz svému vojsku k útoku na moře. Caligula se tak vžil do své božské role, že i na veřejnosti vystupoval v podobě Boha Jova, s pozlaceným vousem a blesky v rukou. Toto "božské" vystupování si ovšem vyžadovalo peníze, a mnoho peněz, proto se zdaňuje všechno, co se zdanit dá a začíná se znovu s procesy pro urážku majestátu a konfiskacemi. Caligulova rostoucí tyranie zdaleka překonávala neblahé vzpomínky na jeho prastrýce Tiberia. Vymyslel si nakonec cosi, nač ani Tiberius nepřipadl, k lidem, kteří upadli v podezření nebo v nemilost, byli posílání pretoriánští důstojníci s příkazem k sebevraždě. Například Publius Afranius Potius, který vyslovil přání, že by "rád umřel za Caesara", je na Caligulův rozkaz usmrcen svými otroky, aby se mu "vyplnilo" jeho přání. Nebo nechal na smrt poslat 40 senátorů. Aby tuto ztrátu "nahradil", chtěl Caligula jmenovat senátorem svého koně Inciáta. Nakonec se v něm trpce zklamala i armáda, která se v císařském Římě stala rozhodující silou. K jeho obětem vlády patřil dokonce i velitel pretoriánu Marco, jemuž Caligula vděčil za své uvedení do principátu i za své počáteční úspěchy. Dokonce prý měl v úmyslu dát popravit všechny vojáky germánských legií, kteří se před 25 lety zúčastnili povstání potlačeného jeho otcem Germanikem. Navíc chtěl Caligula na "oslavu" svých tažení do Británie a Germánie uspořádat triumf ne v Římě, ale v Alexandrii, kam měl v úmyslu přenést vládu nad celou římskou říší.A tak byl po své pouze čtyři roky trvající vládě zavražděn. Koncem ledna roku 41 po Kristu se na nádvoří Palatinu konaly každoroční slavnosti k uctění památky císaře Augusta. Ten den 24.1. opustil kolem jedné hodiny odpolední slavnosti a v doprovodu pouze jediného senátora zamířil do svého paláce, přes krytý přechod. Tam jej v okamžiku, kdy se dal do řeči se skupinou chlapců, kteří měli vystupovat na vlastnosti, tribun pretoriánů Chaerea bodl mečem. Čepel meče jen sklouzla po klíční kosti. Caligula vykřikl a uběhl několik metrů. Pak mu zastoupil cestu tribun Sabinus a vrazil meč přímo do prsou. Na ležícího Caligulu se vrhli další a jeho tělo pokrylo celkem asi třicet ran. Nenávist ke Caligulovi byla tak velká, že poté zabili i jeho manželku a jednoroční dcerku. Caligula zemřel 24.1. roku 41 po Kristu.




Zdroje:
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Suetonius – Životopisy dvanácti císařů – Praha 1974
• Tacitus P.C. – Letopisy – Praha 1975
• Zamarovský V. – Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://www.roman-colosseum.info/roman-a ... ohorts.htm
http://www.legionxxiv.org/glossaryC/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 5/11/2011, 00:13, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3238
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Příspěvek od Alfik »

Řím bývá často popisován jako něco echtovního, na čem má evropská kultura stavět. Pro dokreslení poměrů a toho na čem teda stavíme si dovolím přidat jeden pohled na který jsem si vzpomněl při čtení poznámky 1.
Když byl Seianus (podle Římského zvyku s celou rodinou) odsouzen k trestu smrti, byla zjištěna "malá" komplikace: Seianus měl dvanáctiletou dcerku, ještě pannu. A v Římě platil zákon zakazující podobné rozsudky nad pannou.
Císař rozhodl rychle a účinně. Přikázal jednomu ze svých vojáků aby dívenku neprodleně znásilnil, což ten nejspíš s tradostí učinil.
A poprava mohla pokračovat.
Tento "Případ Seianovy dcery" se přednáší na právech jako příklad toho, jak lze zákon ohýbat k neprospěchu oběti, i zákona samotného.
ObrázekObrázek

"Dificile est satiram non scribere" Decimus Iunius Iuvenalis
"Lidé jako Hitler by nikdy nemohli napáchat tolik zla, nebýt lidí jako Eichmann" S. Wiesenthal
"Чешские, это назады." Громыко.
"Ranní ptáče dál doskáče, ale pozdní kočka to unavené ptáče večer ráda dočká." Já.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Alfik - jedná se o Luciuse Aeliuse Sejana popraveného 18. října 31 našeho letopočtu v Římě? Byl to velitel pretoriánské gardy a na krátký čas možná také druhý muž v pořadí v Římě.

Pokud ano, tak se císaři ani Římu moc nedivím - ten člověk si dělal co chtěl a přímo se podílel na úmrtí několika císařových příbuzných. Tak jak je to popsano v Tebou, to zní hrozně ale v tehdejších tvrdých dobách měřeno jejich měřítky to nebyl až takový exces.

Jinak co s týká těchto vzpour je zajímavé, že se zrodily v dobách, kdy byl klid. To potvrzuje starou pravdu, že voják bez zaměstnání je mimořádná událost ve stádiu zrodu.

Porážku v Teutoburském lese bych jako příčinu úpadku morálky neviděl. Legie byly poráženy v historii říše mnohokrát a takto se to neprojevilo. Spíš bych v tom opravdu viděl nudu, kterou pár hloupých poznámek přeneslo do pozice pohybu a dále do problému. Řešení zvláště té první naopak ukazuje, že římská aristokacie byla na výši a uměla pracovat s lidskými kolektivy.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Řím“