Dějiny pozdní antiky v letech 375–379

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny pozdní antiky v letech 375–379

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny pozdní antiky v letech 375 – 379

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky: kacermiroslav



Rok 375

ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Akce proti Sarmatům a Kvádům v Podunají; smrt císaře Valentiniana, vlády se ujímá Gratianus
Obrázek
Území Kvádů kolem roku 300

Na jaře vyrazil císař Valentinianus I. [1] z Trever (Trevír, SRN) na pomoc podunajským provinciím, krutě pustošeným Sarmaty a Kvády. Vstříc obávanému válečníkovi vyjelo sarmatské poselstvo. Vyslanci se ospravedlňovali, že jejich soukmenovci nic neudělali, a žádali, aby k nim byl „milostivý a vlídný“. Císař odpověděl, že chce příčiny války důkladně prošetřit, a vyhradil si čas na rozhodnutí. Ve skutečnosti se však zavražděním kvádského krále Gabinia vůbec nezabýval, protože „na rozdíl od prohřešků prostých vojáků toleroval přehmaty vysokých hodnostářů“. V létě přišel do zpustlého Carnunta (Pertronell, Rakousko), kde plánoval vojenské akce proti Kvádům. Po třech měsících na barbary zaútočili Frank Flavius Merobaudes, velitele pěchoty v císařském štábu (magister peditum in praesentis), a comes Sebastianus, překročili dunajskou hranici impéria a poplenili nepřátelské území, zatímco císař spěchal do Aquinka (Budapešt, Maďarsko). Zde Římané přešli na druhý břeh řeky, kde vypalovali vesnice a masakrovali místní obyvatelstvo, aby se po splnění úkolu se stáhli zpět do Aquinka. Již se blížila zima a císař hledal vhodné místo k přezimování. Nejdříve chtěl táhnout do Savarie (Szombathely, Maďarsko), ale protože toto město bylo značně zpustošené, rozhodl se pro Brigetion (Szöny, Maďarsko).

„Potom 17. 11. přišli kvádští vyslanci a pokorně prosili o mír i odpuštění předešlých skutků. A aby mohli míru bez překážky dosíci, slibovali i brance i leccos užitečného pro římský stát. Poněvadž bylo rozhodnuto, aby byli přijati a aby po povolení příměří, o něž se žádalo, vrátili - nedostatek potravin i nepříhodná roční doba totiž nedovolovaly déle na ně dotírat -, byli na Equitiovu radu vpuštěni do konsistoria. A když tam přihrbeně stáli schlíplí a omráčení strachem, byli vybídnuti, aby pověděli, co přinášejí. A tu uváděli ony známé druhy výmluv a dodávali jim věrohodnosti přísahami, přičemž tvrdili, že se proti našim neprohřešili nijak ze společné vůle kmenových předáků, nýbrž že k tomu, co se nepřátelsky událo, došlo vinou jakýchsi pohraničních lupičů, žijících v sousedství řeky. A při svém tvrzení dodávali jako postačující k ospravedlnění těch činů i to, že pevnost, jež prý se nezačala stavět ani spravedlivě, ani ve vhodné době, podnítila mysl venkovanů k zuřivosti. Nato pak císař, zasažen mocným hněvem a na počátku své odpovědi notně dopálen, plísnil káravě znějícími slovy celý jejich národ za to, že není pamětliv dobrodiní ani vděčný. Potom se pozvolna uklidnil a přikláněl se k mírnějšímu jednání; a tu se mu - jako by byl zasažen ranou z nebe - naráz uzavřely dýchací cesty i zaškrtil hlas a bylo vidět, jak ho zbarvil ohnivý nach. A náhle se mu srazila krev a zalil ho smrtelný pot, a aby se nezhroutil před zrakem obyčejných lidí, seběhli se sluhové pečující o jeho soukromí a odvedli jej do zadního pokoje. Tam byl položen na lůžko a lapal těžce po chabých zbytcích dechu, a poněvadž ještě nepozbyl schopnost rozumově vnímat, poznával všechny, kdo stáli vedle něho a jež komorníci v největší rychlosti sezvali, aby nikdo neměl podezření, že byl zavražděn. A poněvadž celé jeho vnitřní ústrojí planulo žárem, bylo nutně zapotřebí pustit mu žilou, ale nemohl se nalézt žádný lékař z toho důvodu, že je rozeslal na různá místa léčit vojsko zasažené morem.

Když se přece jeden objevil, píchal znovu a znovu do jeho žíly, aniž mohl vyloudit kapku krve, neboť císařovy vnitřnosti byly přílišným horkem spáleny nebo - jak se někteří domnívali - jeho údy vyschly proto, že některé cévní průchody, které nyní nazýváme haemorrhoidami, ztuhly mrazivým chladem a ucpaly se. Zatímco ho svírala jakási nesmírná síla chorob, cítil, že nastává osudem předurčená chvíle nutného konce, a pokusil se cosi říci nebo přikázat, jak ukazovalo chroptění zachvívající často jeho slabinami, skřípění zubů i pohyby paží šermujících jakoby v pěstním zápase. Ale byl přemožen, rozlily se na něm modravé skvrny a po dlouhém boji vydechl duši v pětapadesátém roce života, maje za sebou dvanáct let vlády bez sta dní.“

(Zdroj: Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt).

Po Valentinianově smrti se jediným vládcem západu stal jeho syn a stávající spoluvládce Gratianus [2]. Protože se císařští hodnostáři báli uzurpace, utajili císařovu smrt a poslali pro poradce zemřelého imperátora Flavia Merobauda a Flavia Equitia, hlavního vojevůdce v podunajských provincích. Oba muži, vedení záští podunajských vojáků vůči galským legiím, se rozhodli neakceptovat Gratiana a dosadit na trůn vlastního kandidáta. Jejich volba padla na imperátorova stejnojmenného čtyřletého synka, který žil se svoji matkou císařovnou Justinou na venkovském dvoře svého strýce Cerealise u Murocinty. Poté co císařovy galské Germány odeslali zpět na Rýn a rozkaz k odchodu dali i příliš oblíbenému veliteli Sebastianovi, poslali pro malého Valentiniana správce královských koníren. Ten chlapce i s matkou posadil do nosítek a dopravil do vojenského tábora, kde byl pouhých pět dnů po otcově smrti dne 22. 11. provolán augustem. Obavy, že Gratianus a jeho poradci, kteří se tou dobou zdržovali v Treverech (Trevír, SRN), přijmou jeho volbu s nevolí, se však ukázaly liché a Valentinianus mohl v klidu spravovat Itálii, Ilýrii a Afriku, Gratianus vládnout Galii, Hispánii a Británii pod patronací jejich strýce východořímského císaře Valenta, který se prohlásil starším augustem. Protože Valentinianus II. byl ještě dítě, vládla za něho de facto až do své smrti roku 388 jeho matka Justina.

Nejmocnějším mužem na Gratianově dvoře byl v letech 375 – 377 císařův vychovatel a básník Decimus Magnus Ausonius, úředník s nejvyšší soudní pravomocí (quaestor sacri palatii), pozdější pretoriánský prefekt nejdříve v galských provinciích a poté v Itálii a Africe. Ausonius chce ukázat, že doba bývalých panonských rádců již minula, a proto projevoval jisté sympatie k ideálům pohanské většiny v senátě a horlivě se snažil o obnovení dobrých vztahů s tímto sborem, které utrpěly Valentinianovými represemi proti senátorské aristokracii v letech 368 – 371. Uděloval různé výhody a úlevy, vůči provinilým senátorům se uplatňoval mírnější postupy, včetně amnestií pro muže politicky v nemilosti.

Pozn.:
Římský historik Ammianus Marcellinus (*325/330 – +po 391) se o zemřelém císaři vyjádřil poměrně příznivě, přestože on sám byl spíše zastáncem politiky a náboženství, které vyznával císař Julian Apostata (361-363), který se stejně jako Marcellinus od křesťanství odvrátil. Valentinianus I. přestože byl křesťan, byl i zároveň velice snášenlivý vůči jiným náboženstvím, která v té době ještě byla postavena na stejnou úroveň jako křesťanství, přestože čas od času byla stará náboženství novými křesťanskými vládci násilně potlačována.

„Jeho vláda proslula tou umírněností, že mezi rozličnými náboženstvími zůstal nestranný, aniž koho zneklidnil nebo nařídil, aby se to, či ono uctívalo. Rovněž nenutil své poddané výhružnými zákazy přiklánět se pokorně k tomu, co on sám určil, nýbrž zanechal jednotlivé strany nerušeně tak, jak je nalezl."
(Zdroje: Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

V případě, že Valentinianus narazil na některého neústupného církevního hodnostáře, neváhal se proti němu spojit s pohanskou aristokracii a ve spojení s papežem Damasem [3], dokázal tyto třenice potlačit již v zárodku. Nicméně Ammianus Marcellinus o císaři nemluvil vždy jen v lichotkách. Naopak mu vyčítal, že se on i celá jeho rodina se oddávala pití silného ječného piva (sabaia), ke kterému „přičuchli“ v rodné podunajské provincii. Tento nápoj se také stal hanlivým pojmenováním Illyrské chudiny, které se podle něho přezdívalo sabaiarii
Obrázek
Území Kvádů kolem roku 400

Trest smrti pro Flavia Theodora
Nejlepší císařský vojevůdce čtvrtého století Flavius Theodosius, otec budoucího císaře Theodosia I., proslavený vítěznými boji v Galii, Británii a severní Africe, byl za nejasných okolností zbaven svých velitelských funkcí, obviněn z velezrady a odsouzen k smrti.

Vojenská kariéra Magna Maxima
Magnus Maximus, uzurpátor z let 383 – 388, byl z Afriky převelen zpět do Británie, kde jako comes válčil proti Skotům a Piktům.

Kolem roku 375 se pokusil uzurpovat moc v Británii jakýsi Valentinianus.

Sv. Martin zakládá v Galii další klášter
Začátek klášterního hnutí na Západě – sv. Martin založil klášter Marmoutien.


VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Hunové již zahnali Góty až k Dunaji
Greutungský král Ermanarich, ovládající území od Donu po Dněstr a od Černého moře k Pripjatským bažinám, dlouho statečně odolával útokům Hunů a jejich spojeneckým Alanům. Nakonec však byl poražen a prý ve věku 103 let skončil svůj život sebevraždou nalehnutím na meč – je možné, že se činil zodpovědným za blaho svého kmene a dobrovolně se obětoval. Královým nástupcem se stal jeho prasynovec Vithimer (Vithimir), který postavil novou armádu, do níž za žold získal i jiné Huny, a znovu se vrhal do bitev, aby utrpěl jen další kruté a krvavé porážky. Po roce vlády přišel o život v bitvě na řece Erac, kdesi mezi Dněstrem a Dněprem, a protože jeho syn Viderich (též Vidirich, zřejmě totožný s Jordanovým Vandaleriem, tzn. „Vítěz nad Vandaly“) z rodu Amalů byl ještě nezletilý, ujal se vojenského velení Alatheus (Germán) a Safrax (Sarmat), kteří ustoupili k řece Dněstru a uchýlili se zde do opevněného tábora.

Huny se cítil ohrožen i tervingský náčelník Athanarich, obývající se svým lidem Podunají, a proto sebral vojsko a také s ním přitáhl k Dněstru. Ze svého opevněného tábora vyslal početné oddíly pod velením Mundericha a dalších svých předáků zhruba třicet kilometrů za řeku s úkolem podávat hlášení o pohybech nepřítele a krýt hlavní síly armády. Hunové nechali Vithimera a Mundericha bez povšimnutí a za měsíčního svitu přicválali k Dněstru, překročili ho a napadli Athanarichův tábor. Gótská armáda byla tak zaskočena, že nebyla schopna postavit se na odpor, a s minimálními vlastními ztrátami prchla do Karpat. Současně s Tervingy byli rozdrceni, jak se zdá, i Alatheus a Safrax. Ani po tomto debaklu na Dněstru však Athanarich nerezignoval a chystal se k úporné obraně. Útočníky měla zadržet linie opevnění „dotýkající se zemí taifalských až k Dunaji“ – pravděpodobně se jednalo o staré římské opevnění zvané limes transalutanus. V každém případě však tato jeho snaha úspěšná nebyla – Hunové znovu zaútočili, Athanaricha porazili a mohli by jeho armádu úplně zničit, kdyby je více nezajímala kořist. Třebaže některé jejich oddíly operovali až u Dunaje, k hranici římského impéria tohoto roku ještě masově nepronikli – jejich přesun do nitra Evropy se uskuteční asi až po roce 400.

Vojensky neúspěšný Athanarich byl svým lidem vyhnán do hor a na jeho místo byl zvolen Alaviva. Gótové pod jeho vedení pokračovali v cestě na jih s cílem přesídlit do bezpečných římských provinci. Jako první se na Dunaji objevili Fritigernovi a Alavivovi Tervingové a Alatheovi a Safrakovi Greutungové a k císaři Valentovi, pobývajícímu právě v syrské Antiochii (Antakya, Turecko), vyslali poselstvo s žádostí o azyl, za nějž byli prý ochotni poskytovat pomocné vojenské sbory a zajistit pokojnou koexistenci obou národů. Aby Valenta přesvědčili, přijali gótští vůdcové císařovu víru a stali se ariány. Celý národ zatím trpělivě čekal u Dunaje.

Pozn.:
Podrobnosti k původu Hunů, stěhování národů a usazení Hunů v Evropa najdete ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4585

Ammianova zpráva o Hunech
O Hunech, jejichž útok vyvolal toto „stěhování národů“, nám podává zprávu Ammianus Marcellinus ve svém díle Rerum gestarum libri qui supersunt:

„Hunský národ, známý jen povrchně ze starých písemných památek a sídlící za Maiótskými močály u ledového oceánu, překročil všechnu míru divokosti. Poněvadž se tam hned v prvních dnech po narození rozrývají nemluvňatům železem hluboko tváře, aby se v patřičné době oslabil svraštěnými jizvami bujný růst chlupů, stárnou Hunové bez vousů i bez jakéhokoli půvabu a podobají se kleštěncům. Všichni pak mají zavalité i pevné údy a tlusté šíje a jsou nepřirozeně oškliví a shrbení, že je pokládáš za dvounohé bestie nebo netvory, jaké se na mostech při stavbě zábradlí neuměle přitesávají z masivních kůlů. V lidské podobě, třebas nevzhledné, vedou pak tak drsný způsob života, že nepotřebují ani oheň, ani ochucené pokrmy, nýbrž živí se kořínky bylin a polosyrovým masem jakéhokoliv dobytčete, která si vkládají mezi svá stehna a hřbety koní a svým teplem je krátce prohřívají. Nechrání se žádnými staveními, nýbrž vyhýbají se jim jako hrobkám odloučeným od běžného pospolitého života. A nelze u nich nalézt ani chatrč zastřešenou rákosem. Potulují se však z místa na místo, procházejí horami a i lesy a od nejútlejšího mládí si zvykají snášet mrazy, hlad i žízeň. Do příbytků nevcházejí ani v cizině, ledaže je k tomu přiměje největší nutnost, neboť se pod střechou necítí bezpečni. Odívají se do šatů plátěných nebo sešitých z kožešin lesní havěti. A nemají jiný oblek domácí a jiný pro venek, ale jakmile si jednou navléknou na krk tuniku ošumělé barvy, neodloží ji ani nevymění dříve, dokud se dlouhodobou zpuchřelostí zcela nezničí a nerozpadne na hadříky. Hlavy pokrývají šišatými čapkami, ježaté hnáty si chrání kůzlečími kožkami a jejich střevíce nenarážené na žádná kopyta, jim znemožňují chodit volným krokem. Z toho důvodu jsou málo způsobilí k pěchotním bojům, ale vykonávají obvyklé úkony téměř jako přibiti na koních - vytrvalých sice, avšak nevzhledných - a někdy sedíce na nich ženským způsobem. Vsedě na koni kdokoli v tom národě v noci i ve dne kupuje i prodává, požívá pokrm i nápoj a nakloněný přes úzkou šíji soumara upadne do hlubokého spánku a má dokonce rozmanité sny. Také na poradách svolávaných k projednání závažných věcí rokují všichni společně v této pozici. Ve svém čele nemají žádnou tvrdou královskou vládu, nýbrž spokojují se bezplánovitým vedením svých předáků a zdolávají vše, na co narazí. Bojují proti nezřídka obmyslně vylákaným a pouštějí se do bitev v klínovitých houfcích za střídavého a úděsně znějícího halasu. A jak jsou lehce oděni a znenadání se dostávají do hbitého pohybu, tak se náhle rozptýlí a jejich řady prořidnou jako v nespořádaném šiku. Rozbíhají se s bezuzdným vražděním a pro jejich přílišnou rychlost je nebývá vidět najíždět na obranný val ani drancovat nepřátelské pevnosti. Proto je snadno označíš za válečníky ze všech nejlítější, poněvadž bojují zdálky metacími střelami, přičemž mají na hrotech šípů s podivuhodnou dovedností připevněny ostré kosti; a jakmile proběhnou tryskem patřičnou vzdálenost, utkávají se zblízka ocelí bez ohledu na sebe sama a zaplétají nepřátele, pokud se zrovna mají na pozoru před nebezpečnými ranami mečů, do roztočených las, aby svým protivníkům znemožnili po svázání jejich údů jet na koni či pohybovat se chůzí.
Nikdo u nich neoře ani se nedotkne pluhu. Všichni se totiž bez pevných sídel, bez domova a zákona či trvale platného ritu podobají lidem stále utíkajícím a toulají se svými vozíky, na kterých bydlí. Tam jim jejich manželky tkají šeredné oděvy, souloží se svými muži, rodí i kojí děti až do puberty. Nikdo z nich nedokáže odpovědět na otázku, odkud pochází, neboť jinde byl počat, daleko odtud se narodil a ještě dále byl vychován. V příměří jsou nespolehliví a nestálí, při každém záblesku naskýtající se nové naděje jsou náramně vrtkaví a cele propadají nejvzteklejší zběsilosti. Docela jako nerozumní živočichové nevědí vůbec, co je čestné a co nečestné, mluví vyhýbavě a nejasně, nikdy se neváží úctou k žádnému náboženství či pověře, planou nesmírnou chtivostí po zlatě a tak velice jsou kolísaví a hněviví, že často téhož dne odpadnou bez jakéhokoliv podnětu od spojenců a rovněž se s nimi znovu usmíří, aniž je kdo chlácholí.“

(Zdroj: Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt)


Situace v Arménii
Mladý arménský král Pap se zbavil arménského patriarchy Nersese, který ho zahrnoval „neustálými výčitkami“, tak, že mu podal mu jed. Poté byl i on sám zlikvidován Římany – po domluvě se sparapetem Mušelem Mamikoneanem jej na hostině zavraždil arménský komita Traianus. Východní císař Valens [4] jmenoval novým arménským panovníkem Papova synovce Varazdata a znovu zahájil boj s Peršany. Na mezopotamské frontě je sice porazil, ale protože vítězství jeho zbraní nebylo přesvědčivé, uzavřel příštího roku s Persií nevýhodný mír.

Situace v Arménii
Po vraždě Babově dosadili Římané na arménský trůn jistého Varaztada (Pharasdates), příslušníka arsakovského rodu který však se svým předchůdcem nebyl těsně spřízněn. Skutečnou vládu nad Arménií však svěřili jednomu šlechtici jménem Mušel, pocházejícímu z rodu Mamikoneanů. Mušel vládl rázně a s císařem Valentem udržoval nadstandardně dobré vztahy. Nakonec však Varaztad uvěřil svým rádcům, že Mušel chce podkopat jeho pozici, a nechal jej zavraždit na hostině. Toto královo zrádné jednání vyburcovalo k činu Mušelova bratra Manuela, který zahájil povstání proti Varaztadovi, porazil jej v otevřeném boji a vyhnal z arménského království (378).

Pozn:
Hornatá Arménie se v této době stávala častým cílem vojenských akcí a zejména diplomacie Římské a Perské říše, kde si každá z nich nárokovala území, nebo alespoň spojenectví. V roce 363 Arménie bojovala na straně Říma, který ale nakonec byl nucen i po četných vítězstvích nad nepřítelem, uzavřít nevýhodnou smlouvu. Pro křesťanskou Arménii tato smlouva znamenala jednostranné vypovězení spojenecké smlouvy s Římem, a tudíž se ocitla v zaměřovači perských králů, kteří snažili toto území všemi možnými prostředky ovládnout.

Římsko–perská válka (371 – 376)
(370) Jakmile zima roku 370 skončila, přešel perský král Šapúr [5] arménskou hranici s velkou armádou tvořenou obrněnou kavalérií a lukostřelci a s podporou spojeneckých sborů napadl Římany v blízkosti místa zvaného Vagabanta. Císařské oddíly se však nejprve začaly v dešti šípů stahovat, a teprve když měly několik raněných, dali jejich velitelé povel k boji, neboť nyní mohli tvrdit, že mír porušila druhá strana. Po ústupu tedy následoval jejich protiútok a propukl boj, v němž Římané zvítězili, když protivníkovi způsobili hrozné ztráty. Ale toto vítězství jim nepřineslo žádnou strategickou výhodu a zdálo se, že ani jedna strana netouží po nějaké velké bitvě. Konflikt tak přešel do stadia jakési záškodnické války, v níž se štěstí klonilo střídavě na jednu a pak na druhou stranu. Teprve na konci léta roku 371 se sešli perští a římští velitelé, aby dojednali příměří. To pak Šapúrovi umožnilo odejít do Ctesiphonu a římskému císaři, který boje osobně řídil, do zimních táborů v Antiochii.

Ozbrojený konflikt se pak vlekl po dobu dvou či tří let. Protože však císař Valens nebyl rozhodně žádný vojenský genius, spokojil se s ochranou římské hranice před perskými nájezdy a udržováním svého vlivu v Arménii a v Iberii. Ale také jeho perský protivník Sapor se již musel cítit starý a vyčerpaný, když na válečných výpravách byl již od svých 16 let. Boje se tak střídaly s vyjednáváním až do roku roku 376, kdy by uzavřen mír..(→376)

Perzekuce egyptských mnichů
Arián Valens zasáhl v Nitrijské poušti proti nespokojencům s jeho církevní politikou a nenáviděné mnichy dokonce násilně zařazoval do armády.


Rok 376
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Perští vyslanci u císaře
Perský král Šapúr II. vyslal k císaři Valentovi do syrské Antiochii (Antakya, Turecko) svého vyslance Arraka, který požadoval úplnou likvidaci příčiny rozbrojů, čímž myslel Arménii. Pokud by s tím imperátor nesouhlasil, žádal, aby se skoncovalo s rozdělením Ibérie (Gruzie), aby z římské části byly odvolány posádky a aby tam mohl jako jediný vládnout jimi dosazený Aspakures. To Valens odmítl a trval na platnosti smluv. Šapúr mu tedy ještě koncem zimy poslal list, v němž proti tomuto jeho rozhodnutí uváděl „nicotné a nabubřelé námitky“.

Konec římsko–perské války (371 – 376)
(371) Po vítězství římských zbraní v bitvě u Vagabanty roku 371 se ozbrojený konflikt mezi říší perskou a římskou vlekl ještě po dobu dvou či tří let. Protože císař Valens nebyl rozhodně žádný vojenský genius, spokojit se s ochranou římské hranice před perskými nájezdy a udržováním římského vlivu v Arménii a v Iberii. Ale také jeho perský protivník Šapúr se již musel cítit starý a vyčerpaný, protože na válečných výpravách byl již od svých 16 let. Boje se tak střídaly s vyjednáváním, dokud nebyl roku 376 uzavřen mír, který přetrval až do smrti perského krále Šapúra roku 379.

O tom, za jakých podmínek byl dojednán, mnoho nevíme, ale je celkem pravděpodobné, že se obě strany smluvně zavázaly, že nebudou zasahovat do arménských a iberských záležitostí a že nechají obě země, aby si svobodně zvolily svoji politickou orientaci. A tak se Arménie zřejmě přiklonila k Římu a Iberie následovala jejího příkladu. Oba národy již totiž nebyly nadále ochotny snášet jho Peršanů, takže se raději přiklonily k západní velmoci, s níž byly svázány pouty křesťanství. Když je roku 363 císař Jovianus [6] zbavil ochrany Říma, podrobily se hrubé síle Peršanů. Ale již Jovianovi nástupci tuto politiku nevměšování se do záležitostí Kavkazu změnili a byli připraveni podporovat Armény i Ibery, dokud se nevrátí do sféry římského vlivu a nestanou se důležitými spojenci proti Persii. (→379)

Příchod Gótů na území Římanů a jejich povstání
Císař Valens řešil i kritickou situaci na dunajské hranici impéria, na které stály statisíce Gótů tervingských náčelníkům Fritigerna a Alavivy, vyhnaných ze své vlasti Huny. Uvědomoval si, že jeho armáda je zaměstnána válkou s Persií a že její slabé oddíly na dunajské hranici nejsou schopny takovou masu lidí zadržet. Protože tedy neměl jinou možnost, sdělil gótským poslům, že jejich národu povoluje usadit se ve vylidněné Moesii, a přikázal, aby byli zásobeni nezbytnými potravinami a obdarováni pozemky k obdělávání. Od tohoto kroku si také možná sliboval nové brance a zlato, které provincie platily, aby nemusely do armády dodávat nováčky. Germánští vyslanci se s touto příznivou zprávou vrátili přes Malou Asii do Evropy – Tervingové však ještě váhali a dvě stě tisíc lidí přešlo řeku až „po dlouhém uvažování“. Gótové však přes císařův rozkaz nedostali žádné potraviny a trpěli hladem, čehož využil zvláště komes Thrácké diecéze Lupicinus a provincionální velitel Maximus a jídlo jim prodávali; sehnali např. trochu chleba, vína nebo psy a vyměňovali je podle Jordana za otroky v následujícím směnném kurzu: za jednoho otroka jeden pes nebo bochník chleba nebo deset liber (tj. 3,3 kg) masa skopového, hovězího, psího nebo i ze zdechliny.

K Dunaji dorazili i Greutungové krále Videricha pod velením vojevůdců Alathea, Safraka a Farnobia a také požádali o azyl, což již bylo zamítnuto. Další tervingský náčelník a starý císařův protivník Athanarich se o legální přechod řeky ani nepokoušel a před Huny rovnou ustoupil do nepřístupných hor Transylvánie opuštěných Sarmaty. Greutungové však dostali informace, že římské pohraniční jednotky provázejí jejich soukmenovce do jim vykázaných sídel a že řeku nestřeží žádné loďstvo. Proto hranici přešli ilegálně a snažili se spojit se s pomalu postupujícím Fritigernem a Alavivou. Propuknutí nepřátelství bylo nyní jen otázkou času a jako rozbuška posloužily události v Marcianopoli (Reka Devnja, Bulharsko): Gótové se marně dožadovali vstupu do města, kde si chtěli opatřit potraviny, pouze Fritigern a Alaviva dostali od Lupicina pozvání na hostinu. Mezi podrážděnými barbary a místními obyvateli však propukly hádky a potyčky, na což Lupicinius reagoval tím, že poučil oba náčelníky zadržet a povraždit jejich ochranku. To Góty rozzuřilo a začali vyhrožovat. Lupicinius si uvědomil vážnost situace, a proto přijal Fritigernovu a Alavivovu nabídku, že své lidi uklidní, budou–li propuštěni. Ani tento smířlivý krok však již nezabránil gótské vzpouře. Lupicinius se snažil zasáhnout silou, ale nedaleko Marcianopole byl poražen a zahnán zpět do města. Gótové z Adrianopole (Edirne, Turecko) dostali rozkaz přesunout se do Héllespontu (provincie v Asijské diecézi), ale jejich požadavek dvoudenního odkladu, peněz a potravin na cestu rozčílil místního starostu natolik, že vyzbrojil chátru a s ní Germány napadl. Ti však útok odrazili a vyzbrojeni ukořistěnými zbraněmi zahájili spolu s Fritigernovými muži neúspěšné obléhání města.

K povstalým Gótům se připojilo velké množství otroků a horníků ze zlatých dolů, jejichž znalost místního prostředí pro ně byla velkým přínosem.

„Tehdy bylo možno s nářkem zřít výjevy, jež je úděsné líčit i vidět, jak jsou práskáním bičů hnány ženy zdrcené strachem a obtěžkané plody dosud nedonošenými, snášejícími mnoho bezbožných násilností dříve, než spatřily světlo světa, a s nimi i maličké děti, přitulené k matkám. A bylo slyšet bědování jinochů i vznešených dívek, jimž surové zajetí svíralo ruce. Potom byly se zoufalým obličejem a usedavým pláčem vedeny vyspělé panny i cudné ženy provdané, přející se smrtí, třebas strastiplnou, předejít hanebnému zneuctění. A když mezi tím byl jako nějaké dobytče vláčen urozený člověk, krátce předtím bohatý a svobodný, stěžoval si, štěstěno, na tebe jako na bezohlednou a slepou, neboť jsi jej v krátkém okamžiku zbavila majetku i sladkých chvil, trávených s drahými rodinnými příslušníky, a vyhnala z domu, jejž uzřel proměněný v popel a sutiny; a vydalas ho napospas ukrutnému vítězi, buď aby byl úd po údu rozsápán, anebo aby pod ranami a mukami otročil.“
(Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

Císař Valens se rozhodl podniknout proti Gótům rozhodnou vojenskou akci. Proto neprodleně vyslal k Peršanům generála jezdectva Victora s úkolem vyřešit spory kolem Arménie a uzavřít mír, zatímco on sám se chtěl s armádou přesunout do ohrožené Thrákie. Napřed však vyslal své ctižádostivé, ale neschopné velitele Profutura a Traiana, pacifikovat povstání jim má pomoci i jeho dlouholetý rival Athanarich. Ten se již v Sedmihradsku necítil bezpečný, a proto uvítal, že se mohl na imperátorovu výzvu přeplavit přes Dunaj a vstoupit do jeho služeb. Po něm přešly Dunaj i alanské, taifalské a sarmatské skupiny.
Obrázek
Sarmatský diadém kolem 1. století


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Trest smrti pro Flavia Theodora
Nejlepší císařský vojevůdce čtvrtého století Flavius Theodosius byl obviněn z velezrady, postaven před soud v severoafrickém Kartágu a popraven. Jeho nadřízení totiž již nemohli přehlížet kruté kázeňské tresty jako upalování a usekávání rukou, které uplatňoval vůči svým vojákům. Theodosiův stejnojmenný syn a budoucí císař [7] se vzdal své slibné vojenské kariéry a odešel do ústraní na své statky u hispánského města Cauce (Coca jižně od Valladolidu, Španělsko), kde se oženil s dvaadvacetiletou Aelií Flaccillou, pocházející z horních hispanoorománských vrstev.

Cesty císaře Gratiana
Císař Gratianus osobně navštívil Řím a snažil se navázat dobré vztahy se senátem narušené represemi svého otce císaře Valentiniana vůči senátorské aristokracii. Hlavní postava těchto soudních procesů konaných v letech 368 – 371 a současný galský praefekt praetoria Flavius Maximinus odešel tento rok do výslužby, aby byl později na základě žaloby senátorů zatčen a popraven. Z metropole odejel císař do Trever (Trevír, SRN), který učinil svojí vojenskou základnou pro boj s Alamany. Dne 23. 5. povolil trevírským profesorům zvýšení platů, což se bere jako důkaz existence vysoké školy v tomto městě.

Kolem roku 376 je zaveden státní dozor nad školami.
Obrázek
Císař Gratianus

Zosimos, Nea historia
„Tou neustálou činností dohnali (tj. Hunové) Skythy v jejich neštěstí tak daleko, že zbytek opustil své příbytky, přenechal je k obývání Hunům, utekl a přeplaval na druhý břeh Dunaje. Tam Skythové se zdviženýma rukama prosili, aby byli od císaře přijati pod ochranu, a slibovali, že budou plnit povinnosti jemu věrných a stálých spojenců. Když je velitelé pověření ochranou měst na Dunaji odkazovali na císařovo rozhodnutí, Valens dovolil je přijmout pod podmínkou, že nejprve složí zbraně. Tribuni i ostatní důstojníci se přeplavili na druhou stranu, aby převedli barbary beze zbraní na druhou stranu, nedělali však nic jiného, než že si vybírali krásné ženy, chytali hezké chlapce k hanebnému zneužívání a opatřovali si otroky a rolníky jako pracovní síly pro zemědělství protože se zaměstnávali jen těmito zájmy, opomenuli ostatní, co bylo ke společnému prospěchu, takže se ve skutečnosti většina dostala se nepozorovaně zbraněmi na druhou stranu Dunaje. A jakmile vstoupili na římské území, zapomněli na prosby a přísahy. A tak celou Thrákii, Pannonii a všechno území až k Makedonii a Thessalii zaplnili barbaři, kteří loupili, co se jim naskytlo.“
Obrázek
Hunská invaze do Evropy


Rok 377
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT

Římští vyslanci u perského krále, nepřátelství pokračuje
Římský císař Valens vyslal k perskému králi Šapurovi II. generála jezdectva Victora a provinciálního velitele Mezopotámie Urbicia s odpovědí na jeho dopis z konce minulého roku. Šapura osočil z toho, že „baží po Arménii zločinně“ a odmítl opustit svého iberského (gruzínského) chráněnce krále Sauromaka. Poslové však překročili své pravomoci a přijali některá „docela malá“ území v Arménii, které jim perský král nabídl. Konstantinopol však dohodu odmítla ratifikovat a demonstrovala svoji ochotu k válce. Peršané si tedy území vzali zpět a zaútočili na římské oddíly dislokované v Ibérii. Císař však nemohl zasáhnout, neboť kritická situace na Balkáně jej přinutila přesunut do Evropy své arménské legie a nasadit je proti povstalým Gótům.

Válka proti Gótům
I věroučné spory teď musely stranou a arián Valens se s žádostí o vojenskou pomoc obrátil na svého katolického synovce západního císaře Gratiana. Jako projev dobré vůle povolil návrat části katolických biskupů z vyhnanství a tolik nenávidění mniši mohli zanechat nucených prací v dolech. Gratianus byl opravdu ochoten se na východě vojensky angažovat a svému strýci poslal provincionálního velitele Frigerida s panonskými a záalpskými sbory. Do Thrákie pak zamířil komes tělesné stráže Richomeres, kterému však většina vojáků zběhla z obav, že Galie zůstane po jejich odchodu bez ochrany. Ale ani Frigeridus neměl příliš bojovného ducha: vymluvil se na nemoc a předal velení Richomerovi.

Na evropské bojiště dorazila i hlavní východořímská armáda, spojila se s arménskými jednotkami Profutura a Traiana a zahájila vojenské akce. Legionáři velmi úspěšně napadli rabující gótské nepřátelské skupiny, vytlačili je z bohatších balkánských krajů do nepřístupných soutěsek pohoří Haimos (Stará Planina) a jejich výstupy zablokovali. Nyní jen čekali, až nepřítele udolá hlad. Profuturus a Traianus posílení západními oddíly poté svedli s Fritigernovými(?) barbary bitvu u malého thráckého města Salices (Ad Salices, tj. U Vrb), ležícího na silnici z Tom (Constanta, Rumunsko) do Novioduna (Isaccea, Rumunsko) snad někde v okolí současného rumunského města Babadag. Bitva skončila krvavým patem: barbaři se s těžkými ztrátami stáhli do své vozové hradby, zatímco otřesení Římané ustoupili do Marcianopole (Reka Devnja, Bulharsko), Richomeres se vrátil do Galie pro posily.
Gótové uzavření v soutěskách Staré Planiny, hledali pomoc u Hunů a Alanů, kteří operovali na druhém břehu Dunaje, a na podzim se jejich poslům podařilo proklouznout obklíčením a nalákat nomády do Thrákie představou nesmírné kořisti, která je zde čeká. Jakmile se o příchodu Hunů dozvěděli císařští důstojníci, ihned začali své muže stahovat. Slabší římské vojsko vyklidilo předhůří Haimu a ustoupilo na jih, což nepříteli otevřelo další prostor pro další plenění Thrákie. Gótové napadli město Dibaltum (Debelt u Burgasu, Bulharsko) a svedli zde bitvu s římským vojskem, v níž přes značné ztráty zvítězili. Úspěšnější byl velitel západních vojsk Frigeridus: v boji porazil a zabil gótského předáka Farnobia a nepřátele, kteří „nezahynuli mečem“ , poslal do Itálie, aby zde „obdělávali pole“.

Pozn:
Gótové ve výše popsané bitvě použili vozovou hradbu, jako svůj mobilní základní tábor, do kterého se po patové situaci na kolbišti mohli vrátit a případně zde dále klást odpor. Tím se dostáváme k tomu, že vozová hradba nebyla použita až husitskými vojsky, ale opakovaně byla použita v různých střetnutích. V případě Slovanů se s ní setkáváme koncem 6. století.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Narození budoucího císaře Arcadia
Budoucímu císaři Theodosiovi, trávicímu zasloužený odpočinek na svých hispánských statcích, a jeho manželce Aelii Flavii Flaccile se narodil nejstarší syn Arcadius (395-408). Jeho výchova byla svěřena nejdříve matce, pak diákonu Arseniovi a nakonec slavnému pohanskému spisovateli Themistiovi.

Magister peditum Frank Flavius Merobaudes se stal již podruhé konzulem.
Obrázek
Císař Arcadius


Rok 378
ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Vpád Alamanů, bitva u Argentovaria
Král lentijských Alamanů Priarius využil v únoru toho, že část galských legií byla odvelena na východ s úkolem bojovat po boku východního císaře Valenta proti povstalým Gótům, překročil zamrzlý Rýn a pustošil římské území. Císař Gratianus stáhl své vojsko z Pannonie a zasáhl silou. Císařští velitelé Nannienus a komes tělesné stráže Mallobaudes, pozdější „rex Francorum“ , tj. král Franků žijících za Rýnem, porazili barbary v bitvě u Argentovaria (též Argenraria, nyní Horburg v Alsasku), zahnali na pravý břeh Rýna a zde s definitivní platností zlikvidovali. Alamani utrpěli těžké ztráty: ze čtyřiceti/sedmdesáti tisíc mužů přežilo pouhých pět tisíc bojovníků, král Priarius padl. Teprve poté co přijali poddanství a zavázali se dodávat rekruty, se mohli se vrátit do svých domovů. Západní armáda se nyní obrátila opět na východ a její lehké mobilní jednotky rychle postupovaly přes pevnost Felix Arbor (Arbon, Švýcarsko) a Lauriacum (Lorch, Rakousko) k Dunaji a odtud dále na východ.

Pozn:
K bitvě došlo v květnu roku 378. Římské síly bohužel neznáme, ale podle ztrát, které utrpěl protivník, se muselo jednat o pár desítek tisíc legionářů a pomocných sborů. V případě Alemanského vojska pak můžeme mluvit o totální destrukci. Odhad vojska se pohybuje nejčastěji kolem čtyřiceti tisíc, z toho pět tisíc bojovníků se dostalo do zajetí a více jak 30.000 jich v bitvě nalezlo smrt. Zřejmě se Římanům muselo podařit Alemany obklíčit (pokud nebudeme věřit jiným zdrojům, které zmiňují až sedmdesáti tisícové vojsko).
Obrázek
Expanze kmene Alemanů

Císař Gratianus je ještě nábožensky tolerantní
Ortodoxní Gratianus se tohoto roku zabýval i náboženskými otázkami – na rozdíl od svého ariánského strýce Valenta vyhlásil na východě úplnou náboženskou svobodu a povolal z exilu katolické biskupy. Papež Damasus svolal synodu, na které požadoval součinnost státu při naplňování církevních rozsudků. Poprvé použil termín apoštolský stolec (sedes apostolica).

Kariéra básníka Ausonia úspěšně pokračuje
Decimus Magnus Ausonius opustil dvorskou funkci úředníka s nejvyšší soudní pravomocí (quaestor sacri palatii) a stal se praefectem praetorio v Galské a dočasně i Italské prefektuře. Mladý císař Gratianus se po něm dostal pod silný vliv nekompromisního katolického biskupa z Milána sv. Ambrože. Již za čtyři roky opustil své tolerantní názory a zahájil represe proti pohanům.

VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE A ORIENT

Válka proti Gótům, katastrofa u Adrianopole
Obrázek
Císař Valens opustil syrskou Antiochii nad Orontem (Antakya, Turecko) a postupoval do Thrákie. Jeho odchodu však využila „královna“ Arabů [kmene Thanúkidovců] z dnešního Jordánska a jižní Sýrie Mavia a vypověděla Římanům válku. Ozbrojený konflikt však neměl dlouhého trvání, Saracéni byli poraženi, uzavřeli mír a jako římští spojenci odešli bojovat do Evropy. V potížích impéria viděli svoji příležitost i obyvatelé egyptské Alexandrie – vyhnali ariánského biskupa Lucia a na uprázdněný biskupský stolec povolali z exilu v Římě opět katolíka Petra. Ten však zakrátko zemřel a byl nahrazen Timotheem.
Dne 30. 5. vstoupil Valens do Konstantinopole; lidé jej však nevítali zrovna vlídně: nadávali mu, osočovali z toho, že přivedl barbary do země, a někteří dokonce nekriticky volali: „Dej nám zbraně a my sami budeme bojovat!“ . Proti Gótům, loupícím v bezprostředním okolí hlavního města, byla vyslána saracénská jízda, které se podařilo prostor vyčistit – Arabové útočili v malých skupinkách na Góty, probodávali je dlouhými kopími a zpět se vraceli s uřezanými hlavami.

Dne 11. 6. se imperátor vydal do války a metropoli opustil s temnou výhrůžkou na rtech, že její obyvatele potrestá za urážky a za podporu uzurpátorovi Procopiovi. Postupoval ke státnímu dvorci Melantias, ležícímu dvacet pět kilometrů od hlavního města, odkud zamířil do stanice Niké. Ze západu převelený vrchní velitel císařské armády generál pěchoty Sebastianus si vybral na dva tisíce schopných vojáků a vyrazil s nimi k Adrianopoli (správně Hadrianopolis, Edirne, Turecko) potřít houf Gótů. Spícího nepřítele obtíženého lupem se mu podařilo překvapit u řeky Hebru (Marica), do jednoho pobít a získat tak zpět „nesmírnou“ kořist. (Jiný zdroj mluví o vítězné bitvě svedené Sebastianem u města Beroe Augusta Traina (Stara Zagora, Bulharsko). Tervingský náčelník Fritigern byl přinucen stáhnout se zpět do blízkosti města Kabyly (Kabile, Bulharsko).

Gratianova armáda se zatím dostala přes Bononii (Bonoštor, Srbsko) do Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a po čtyřdenním odpočinku pokračovala dále v pochodu směrem na Castra Martis (Martův tábor, Kula, Bulharsko), kde byla napadena Alany – císař Gratianus, právě trpící opakovanými horečkami, musel oželet několik v šarvátce padlých mužů. Svého strýce Valenta prostřednictvím poslů informoval o svém příchodu a vyzýval je, aby nic sám nic nepodnikal.
Obrázek
První fáze bitvy

Barbaři se mezitím vydali římské armádě vstříc a utábořili se patnáct mil od stanice Niké. Římští zvědové pak udělali zásadní chybu a jejich počet nesprávně odhadli na pouhých deset tisíc mužů oproti sto až dvou set tisícové realitě. To dodalo odvahu Valentovi, který se rozhodl svést rozhodující bitvu. Opatrný Sebastianus však nechtěl takové riziko podstoupit. Radil použít proti nepříteli zdržovací a opotřebovávací taktiku, barbary neustále napadat, narušovat jim zásobování a vyhladovět je. Také císař Gratianus vzdálen již několik denních pochodů, nabádal svého strýce prostřednictvím poslů, aby se nepouštěl do žádné unáhlené bojové akce, dokud nedorazí na místo. Avšak Valens žárlící na jeho vojenské úspěchy zavelel do útoku.

Ráno dne 9. 8. vyrazily jeho legie z tábora a po dlouhém pochodu za horkého letního dne se dostaly do kontaktu s nepřítelem. Fritigern byl v obtížné situaci, neboť jeho jízda nebyla na bojišti a pícovala v okolí. Proto stáhl své lidi za vozovou hradbu a nasadil zdržovací taktiku. Přišel s nabídkou míru na „věčné časy“ a na Římanech požadoval souhlas s vytvořením nezávislého státu na jejich území. Chtěl Thrákii „se vším svým dobytkem a polními plody“ a sliboval, že se stane císařovým klientem. Vědom si nerealističnosti tohoto požadavku však napsal císaři tajný dopis, ve kterém je vybízel, aby předvedl působivou demonstraci síly a jeho soukmenovce tak přinutil ke zmírnění požadavků.

Valens však trval na vojenském řešení situace a u Adrianopole (správně Hadrianopole, Edirne, Turecko) poručil své vyčerpaná šedesátitisícové armádě zaútočit na gótskou vozovou hradbu. Barbaři bojovali sice statečně, ale dlouho by nedokázali cvičeným římským legionářům odolávat, kdyby se včas nevrátila spížující Alatheova a Safrakova jízda, posílená jízdními oddíly Alanů. Nejlepší císařské oddíly byly obklíčeny a rozdrceny a řež údajně přežila pouhá třetina vojáků, realistické odhady římských ztrát mluví o cca deseti až patnácti tisících padlých. Schopní velitelé Sebastianus a Traianus byli zabiti, samotný císař Valens zůstal pohřešován a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Obrázek
Druhá fáze bitvy

„Za počínajícího soumraku byl císař, jak se dalo tušit - neboť nikdo nepotvrdil, že to viděl anebo byl při tom -, mezi prostými vojáky, a tu klesl k zemi, byv smrtelně raněn šípem, načež brzy ztratil dech a zemřel a později nebyl nikdy nalezen. ... Jiní říkají, že Valens nevydechl hned duši, nýbrž že byl s několika kadety a kleštěnci odnesen do blízké venkovské chalupy, v druhém patře umně opevněné, a zatímco jej nezkušené ruce ošetřovaly, byl obklíčen nepřáteli, kteří nevěděli, kdo tam je a zproštěn tak potupného zajetí. Když se totiž ti, kdo jej pronásledovali, pokusili vyrazit dveře uzavřené závorou a byli z visuté části domu napadáni šípy, snesli - aby nevyhnutelným zdržením nepřišli o možnost drancovat - otýpky slámy a dřeva, rozdělali oheň a spálili budovu i s lidmi. Jeden z kadetů, který odtud oknem unikl a byl barbary zajat, jim tu událost vyzradil a zarmoutil je, neboť se ošidili o velkou slávu, poněvadž se nezmocnili vladaře římského státu, když ještě žil.“
(Ammianus Marcellinus Rerum gestarum libri qui supersunt)

Jiný zdroj popisuje bitvu takto: Spojené vizigótsko–ostrogótské vojsko Fritigerna, Alathea a Safraxe se shromáždilo na kopci deset až dvacet kilometrů od Adrianopole a opevnilo se vozovou hradbou. K nim se připojili gótští dezertéři, ale i oddíly Sarmatů, Alanů a možná i Hunů, celkem sto až dvě stě tisíc lidí. Vrchním velitelem byl Fritigern. Valens měl šedesát tisíc mužů, z toho dvacet tisíc jízdních. Zvědové hlásili příchod Římanů Fritigernovi, který stáhl Alathea a Safraxe z pícování, a aby získal čas, nabídl vyjednávání. Valens nabídku naoko přijal a připravoval své unavené jednotky k útoku. Bitva začala předčasně střelbou římských pomocných oddílů na gótské vyjednavače. Císař nečekal, až se jeho pochodové kolony úplně rozvinou a zahájil všeobecný útok. Alatheus a Safrax se vrátili z pícování a napadli pravé křídlo římského jezdectva u vozového tábora a zahnali jej. I druhé křídlo bylo napadeno a Gótové vyrazili z tábora. Jezdectvo bylo rozprášeno a vydalo pěchotu. Ta neměla možnost manévrovat, nepřátelští jezdci útočili z obou křídel a z týlu, pěšáci z čela.

Barbary lákaly Valentovy poklady, vládní činitelé a odznaky císařské moci, nacházející se v Adrianopoli, a proto zahájili její obléhání. Na dobytí opevněných měst však neměli ani zkušenosti, ani techniku a byli s těžkými ztrátami odraženi. Štěstí jim nepřálo ani u města Perinthos (později Herakleia, Eregli, Turecko), proto alespoň poplenili okolní krajinu. „Odtud pak, bažíce po velikých hromadách bohatství a udržujíce ze strachu před nástrahami čtyřhranné pochodové útvary, táhli ve velkém chvatu na Konstantinopol [bráněnou císařovnou Domnicou], hodlajíce podniknout mnoho akcí ke zkáze proslulého města. A když se k němu troufale přesunovali a téměř už bušili do závor jeho bran, odrazilo je nebeské božstvo touto příhodou. Krátce předtím tam byli přivoláni Saracénové, o jejichž původu i mravech jsme obšírně pojednali na více místech, a když jejich houfec, vhodný spíše k záškodnickým přepadům než ke správně vedeným bitevním půtkám, spatřil náhle tlupu barbarů, vyrazil sebevědomě z města, aby se s ní utkal, načež se urputný zápas nadlouho protáhl a strany se rozešly s nerozhodným výsledkem. Avšak orientální jezdecká četa nabyla vrchu dík zcela nové a předtím nevídané události. Jeden její příslušník, vlasatý a kromě ohanbí celý nahý, vytáhl s chraptivým a zlověstným pokřikem dýku, vmísil se doprostřed gótského houfu, zabil jednoho nepřítele, a přiloživ rty k jeho hrdlu, vysál mu vytrysklou krev. Touto nestvůrnou podívanou se barbaři polekali a později, když se pouštěli do nějaké akce, si nepočínali podle svého zvyku divoce, nýbrž postupovali váhavým krokem.“ Komplikacím v Malé Asii předešel náčelník polních vojsk Julius, který jednoho dne vylákal příslibem peněz všechny gótské žoldnéře z měst a pevností na předměstí a tam je nechal povraždit.

Obrázek
Třetí fáze bitvy

Velitel jízdy Victor informoval o katastrofě u Adrianopole císaře Gratiana, který však velké pohnutí nad smrtí svého strýce neprojevil a stáhl se na západ. Římský svět však byl zděšen. Učený Themistios si poznamenal: „Císařské armády se rozplynuly jako stíny“ , Rufinus z Aquileie prohlásil: „Tato bitva byla začátkem zla po římské impérium tenkrát i pro budoucí čas.“ a sv. Ambrož mluvil o „masakru všeho lidstva a konci světa.“ A teď pozitivní informace: Konstantinopol dostala tohoto roku nový vodovod.

Pozn.:
Dne 9.srpna 378 proti sobě u Adrianopole stálo římské vojsko v počtu 40-50.000 mužů. Druhého dne nedožilo odhadem 25.000-30.000 mužů. Byly tu skutečná jatka, které jim připravilo nepřátelské Gótské vojsko odhadované na 50-60.000 mužů. Význam bitvy si zaslouží vlastní vlákno a tak časem napíšu samostatný obsáhlejší článek věnovaný této bitvě.

Theodosius má zachránit impérium
Když vzbouření Gótové pronikli k úpatí Julských Alp, začal císař Gratianus kritickou situaci řešit a do činné služby povolal svého úspěšného velitele Theodosia mladšího. Ten opustil svůj dobrovolný exil na svých hispánských statcích a v hodnosti magister equitum (generál jízdy) se ujal vrchního velení na dunajské frontě v Pannonii. S vypětím všech sil zde dosáhl významného vítězství nad Sarmaty.

Pozn:
Těžko říct, jakou měl Theodosius mladší motivaci pro to, chopit se ve jménu Impéria meče a potlačit vzbouřené Góty, když krátce předtím nechal konstantinopolský panovník popravit jeho otce Theodora staršího, který přestože byl tvrdým vojákem, dokázal pro říši vybojovat četná vítězství. Ovšem Impérium se mu odvděčilo za jeho zásluhy smrtí. Je možné, že Theodosius mladší neměl de facto na vybranou. Kdyby odmítl, zřejmě i jeho hlava by se brzy válela pod popravčím špalkem. Císařovy prsty sahali hodně daleko.
Obrázek
Bitva u Adrianopole

Zpráva o křesťanských Arabech
Podle Irfana Šahída existovali již ve 4. století arabští foederáti, tj. bojovníci najímaní na základě jakési „mezinárodní smlouvy“ . Patřil k nim kmen Thanúkidovců a další Arabové, jimž v 70. letech 4. století stála v čele „královna“ Mavia. Obě tyto skupiny římských spojenců sídlily přímo na území východořímské říše v okolí měst Antiochie (Antakya, Turecko) a Kyrrhu v Sýrii a poměrně snadno u nich docházelo k christianizaci. Křesťanští Arabové královny Mavie povstali proti ariánskému císaři Valentovi a napadli přitom různá města ve Foinikii a Palestině. Jejich biskup Mósés (Mojžíš), vyslanec královny k císaři, podle křesťanského historika 1. pololetí 5. století Sózomena i některých dalších církevních autorů přemohl v disputaci alexandrijského ariánského patriarchu Lúkia. Byli to tedy křesťané ortodoxní a zřejmě nikoli úplně noví.

Na pomoc byli tito Saracéni přivoláni i v době povstání vizigótských spojenců, a to i když Vizigóti po bitvě u Adrianopole v roce 378 obléhali Konstantinopol. Podle Ammiana Marcellina byli vhodní spíše k záškodnickým přepadům než k regulérnímu boji. Když spatřili náhle tlupu Gótů, vyrazili sebevědomě před hradby a sváděli s nimi urputný zápas, nejprve s nerozhodným výsledkem. Vrchu pak nabyli, když jeden ze Saracénů zabil nepřítele a napil se krve z jeho krční tepny. To Vizigóty podle Ammiana tak polekalo, že když se příště pouštěli do nějaké akce, nepočínali si divoce, jak byli zvyklí, ale váhavě. Zda byl tento divoký válečník křesťan nevíme. Sózomenos však uvádí, že i Arabové královny Mavie v této době před Konstantinopolí bojovali.

Pozn.:
Takovéto zprávy o křesťanech sídlících ve vzdálených zemích se znovu ve velkém vyrojili v době křížových výprav, kdy se věřilo, že na východě existuje říše kněze Jana, která se spojí s křesťany a spolu pak dobudou Svatou zemi. A jak se říká, „na každém šprochu pravdy trochu“ , což se skutečně do jisté míry potvrdilo, protože v té době existovalo například křesťanské etiopské království (koptské), nebo Mongolové nestoriánského křesťanského vyznání. To už je ale jiná kapitola.

Situace v Arménii
Arménský král Varazdat se dal přesvědčit svým nevlastním otcem, aby nedůvěřoval sparapetovi Mušelovi Mamikoneanovi a dal souhlas s jeho vraždou jako pomstou za smrt krále Papa. Na Mamikoneanovu vraždu však zareagoval jeho příbuzný Manuel, Varazdata vyhnal a sám se jako sparapet ujal regentské vlády za Papovu vdovu a jejího syna Arsaka. Poddal se Persii, ale záhy se zbavil perského „guvernéra“ a zajistil Arménii rozsáhlou autonomii. Římané byli zcela zaměstnáni válkou s Góty a perský král Sapor II. zemře již příští rok. Varazdat prchl k Římanům a podle jedné verze byl vypovězen do Británie.

Situace v Arménii
Po vraždě krále Baba (375) dosadili Římané na arménský trůn jistého Varaztada (Pharasdates), příslušníka arsakovského rodu který však se svým předchůdcem nebyl těsně spřízněn. Skutečnou vládu nad Arménií však svěřili jednomu šlechtici jménem Mušel, pocházejícímu z rodu Mamikoneanů. Mušel vládl rázně a s císařem Valentem udržoval nadstandardně dobré vztahy. Nakonec však Varaztad uvěřil svým rádcům, že Mušel chce podkopat jeho pozici, a nechal jej zavraždit na hostině. Toto královo zrádné jednání vyburcovalo k činu Mušelova bratra Manuela, který zahájil povstání proti Varaztadovi, porazil jej v otevřeném boji a roku 378 vyhnal z arménského království.

Ku vládě pak povolal dva ještě malé syny zavražděného Baba a jeho manželky Zermandueth a obklopil je odpovídajícím přepychem, aby de facto vládl sám. Za těchto okolností se samozřejmě obával nevole římského císaře, který jistě neviděl rád, že vyhnal krále, jehož sám na arménský trůn dosadil. Jestliže se tedy chtěl v čele státu udržet, musel se proti Římu spojit s někým silným. To pak mohli být jedině Peršané. A tak se zdá, že brzy poté, co na perském trůnu Artaxerxes II. vystřídal svého otce Sapora (roku 379), poslal na jeho královský dvůr vyslance s bohatými dary a dopisem, v němž za ochranu nabízel podřízenost Persii a věrnost jejímu panovníkovi.

Mušelova nabídka byla s nadšením přijata a podmínky rychle dojednány (roku 379). Arménie se zavázala platit fixní tribut, přijmout do svých pevností na 10.000 Peršanů a zajistit pro ně vše potřebné. Manuel také souhlasil s příchodem perského místokrále, s nímž se měl dělit o moc, a s tím, že jej vybaví vším, co je potřebné pro jeho „stůl a dvůr“. Na druhou stranu Peršané přistoupili na to, že si Arsaces, Valarsaces a pravděpodobně i jejich matka Zermandueth podrží královský titul a důstojnost a že budou Arménii chránit v případě invaze. Manuel pak měl zastávat hodnost sparapata, tj. vrchního velitele arménských ozbrojených sil.
Je těžké říci, jak dlouho toto spojenectví fungovalo, ale nejspíše ne více, něž několik let. Zřejmě ještě na svém trůnu seděl Artaxerxes, když došlo k roztržce popisované Faustem (379). Jistý vznešený Armén jménem Meroudžam, žárlící na moc a bohatství Manuelovo, sparapata přesvědčil, že perský vojenský velitel Arménie se jej bude snažit zatknout a buďto poslat jako vězně Artaxerxesovi anebo jej usmrtit. A Manuel ve snaze zajistit si osobní bezpečnost vždy důvěřoval informacím o svých nepřátelích. Proto uvěřil i tentokrát a s celou armádou napadl oněch 10.000 Peršanů a pobil je meči s výjimkou jejich velitele, kterému dovolil uniknout (kolem roku 380). To samozřejmě vyvolalo válku, v níž obě strany bojovaly se střídavými úspěchy. Přesto Manuel byl úspěšnější a udržoval i bez pomoci Říma nezávislost a územní integritu Arménie. Když ale roku 384 zemřel, propukl v zemi zmatek a arménská šlechta se rozdělila na dva tábory, které proti sobě pozdvihly zbraně.

Konec vlády Etiopie nad Jemenen
Počátkem 4. století král himjarsko–sabejského státu Šamir Juhariš sjednotil na čas celou jižní Arábii. Po jeho smrti se však vlády nad těmito územími (roku 335 nebo 340) poprvé zmocnila Etiopie, která zde vládla do roku 378 a v souladu se zájmy Římanů také šířila křesťanství. Peršané, chtějící se na jihu Arabského poloostrova rovněž mocensky prosadit, tady naopak podporovali judaismus.


Rok 379
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Theodosius prohlášen císařem, válka s Góty pokračuje
Situace východního impéria je po porážce u Adrianopole v srpnu minulého roku katastrofální: císař Valens padl, elitní vojenské oddíly byly pobyty a zbytek vojáků dezertoval, dunajská hranice je otevřená a stovky tisíc Gótů, Alanů, Sarmatů a Hunů plení císařské provincie. Západní císař Gratianus se snažil situaci řešit jmenováním nového vládce východu. Nejvhodnější osobou se mu jevil mladý a v bojích s barbary vojensky úspěšný magister equitum Flavius Theodosius mladší, kterého opravdu „povolal k vládě“ a dne 19. 1. v císařské rezidenci Sirmiu (Sremska Mitrovica, Srbsko) prohlásil augustem a svým a bratrovým spoluvládcem.

Theodosius si za svoji rezidenci nejdříve vybral Thessaloniku (Soluň, Řecko), odkud začal podnikat nejnutnější kroky k stabilizaci situace. Aby znovu vybudoval armádu a zabezpečil neprostupnost hranice, pochytal dezertéry a zmobilizoval veterány, provedl přísné odvody Římanů a nábor barbarů a do Evropy přesunul i některé oddíly z Orientu. Vojsko mu poslal i Gratinaus. Vydržování armády však stálo enormní finanční prostředky, a proto ždímal ze svých poddaných daně všemi možnými způsoby: i zpustošeným oblastem vypsal mimořádné dávky (aurum coronarium), které byly v zákoně označeny za dary, jež kurie nabízejí císaři „buď z vlastní lásky či radosti nad daňovými úlevami, nebo když se jim dobře daří“ . Historik Zosimos ve své „Nové historii píše:

„Císař Theodosius… jako by se makedonským a thesalským městům nebylo stalo nic hrozného, ustanovil výběrčí daní, kteří měli se vší přísností vymáhat uložené částky. A tak bylo vidět, jak se odnáší, co nechala lidskost barbarů. Neboť pod jménem uložených daní byly vybírány nejenom peníze, nýbrž i ženské šperky, všechen oděv a téměř i ty jeho součásti, které zakrývají pohlaví. Všechna města a celý venkov se ozývaly nářkem a pláčem, takže všichni volali po barbarech a toužili po jejich pomoci.“ .

Vrchním velitelem jmenoval Góta Modaresa a poručil mu zahájit bojové akce. Ten se svými legionáři krátce před úsvitem napadl neopatrné barbary, všechny muže pobil a zmocnil se tak velké kořisti a tolika žen a dětí, že k jejichž převozu musel použít na čtyři tisíce ukořistěných vozů. Postupně se tak dařilo obnovit klid v Thrákii a vytlačit barbary strádající již nedostatkem potravin do Dacie a Horní Moesie. Dne 15. 11. mohl spokojený imperátor oznámit svým poddaným /I] „podstatná vítězství“. [/I]


Dne 1. 1. zemřel v kappadocké Kaisarei (Kayseri, Turecko) Basileos Veliký, učitel církve.


ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE

Jako výraz vděčnosti udělil císař Gratianus svému vychovateli a vysokému státnímu činiteli Decimovi Magnovi Ausoniovi, nejlepšímu básníkovi 4. století, kromě dalších hodností i úřad konzula.


PERSKÁ ŘÍŠE

Smrt krále Šapura II.
Král Šapur II. (Sapor) zemřel roku 379 nebo 380 poté, co vládl Persii po dobu 70 let. Je pak docela zvláštní, že i když jeho vláda byla tak dlouhá a tak úspěšná, nezachovaly se po něm žádné nápisy ani stavební památky, pouze četné mince s jeho jménem.
Sapor přivedl perské impérium až na samý mocenský vrchol po vládě dlouhé téměř tři čtvrtě století. V pozoruhodném kontrastu k tomu je pak fakt, že tři jeho následovníci se na trůnu udrželi pouhých dvacet let. Šapur byl neustále zaměstnán věčnými válkami a při nespočetných taženích šířil hrůzu z perských zbraní všude kolem. Vládl pak tak skvěle jako nikdo z jeho předchůdců a pouze s jedinou výjimkou ani žádný z jeho následovníků. Ale králové, kteří jej nahradili, byli tak klidní, pasivní a málo podnikaví, že je jejich sousedé téměř neznali, a tak se nelze divit, že patří mezi nejméně významné sasánovské panovníky. A nejvíce to platí o dvou Šapurových bezprostředních nástupcích Artaxerxesovi II. (Ardašír) a Šapurovi III. Oba vládli pouhé čtyři či pět let a anály, zabývající se touto dobou, o nich prakticky mlčí.
Obrázek
Šapur II.

Artaxerxes II., jenž byl spíše Saporovým synem než bratrem, nastoupil na trůn někdy roku 379 nebo 380 a zemřel v Ctesiphonu již roku 383. Byl to člověk laskavý a přívětivý natolik, že mu Peršané říkali „Nihoukar“, tj. „Dobrotivý“, kdežto Arabům je znám jako al–Džemil – „Ctnostný“. Podle jistého pramene nevybíral po čtyři roky své vlády od svých poddaných žádné daně, čímž si samozřejmě získal jejich přízeň a vděk. Zdá se, že brzo po nástupu na trůn vešli ve styk s Artaxerxesem Arméni, kteří jej nakonec na určitou dobu uznali svým vládce.
Obrázek
Sasánovská říše za Šapura II.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 16/5/2011, 15:39, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

POZNÁMKY (některé části citovány z www.wikipedia.org):

[1] Valentinianus I. (321 – 17. listopadu 375) byl císařem římské říše v letech 364 až 375. K vládě byl provolán vojskem. Uznal, že jeden panovník není schopen uhájit celou říši proti nájezdům barbarů a proto jmenoval spoluvladařem svého bratra Flavia Valenta, kterému svěřil východní část říše a sám se ujal vlády v západní části. V oblasti náboženství byl tolerantní, projevoval také nezvykle velký zájem o osudy nejchudších vrstev římské říše. Zemřel při svém tažení proti Kvádům ve vojenském táboře u Komárna (Brigetium).

[2] Gratianus - Flavius Gratianus, známý též jako Gracián (18. dubna 359, Sirmium – 25. srpna 383, Lugdunum), byl římský císař vládnoucí od 24. srpna 367 do 25. srpna 383, bratr Valentinina II. Nejprve jako spoluvládce svého otce Valentiniana I., od 17. listopadu 375 jako samostatný panovník na západě impéria. Jeho matkou byla Valentinianova první manželka Marina Severa. Roku 383 byl usmrcen uzurpátorem Maximem.

[3] Damasus I. - papežem byl zvolen 1.10.366 – zemřel 11.12.384. Délka pontifikátu 18 let, 2 měsíce a 11 dní. Narozen asi kolem roku 305. Národností Ital z Říma. V době jeho zvolení mu bylo asi 61 let. Byl synem kněze a později se stal jáhnem. Damasus postavil několik kostelů, nechal opravit katakomby pod bazilikou sv. Petra a podporoval kult mučedníků. Zajímal se také o literaturu a složil několik básní na počest předchozích papežů a křesťanských mučedníků. Damasus I. znovu otvírá seznam svatých. Když zemřel Liberius, vypukly v Římě nepokoje a Damasus si najal hrdlořezy, aby zmasakrovali přívržence jeho protivníka, antipapeže Ursina. Násilnosti pokračovaly i po Damasově vysvěcení, až konečně nový papež pevně ovládl situaci. Za podpory císařského dvora energicky uplatňoval nároky římského arcibiskupa a často se zmiňoval o Římu jako o „apoštolské stolici“. „Východ snad apoštoly poslal“, říká ve verších vyrytých na pamětní desce zasazené nad místem, kde leží pohřben Petr a Pavel, „ale zásluhou jejich mučednictví získal Řím vyšší právo pokládat je za své občany“. Damasus měl i šarm, který uplatňoval zvláště na ženy vyšší třídy. Tato taktika možná trochu dodala váhu obvinění z cizoložnictví, kterému musel čelit. Argumentoval logicky: obraťte na víru ženy a příbuzní muži je budou následovat. Taková politika se setkala s jistým úspěchem. Křesťanství se v aristokratických kruzích stalo ne-li přímo módním, tedy alespoň přijatelným, což na oplátku jen posílilo stoupající prestiž a moc papeže, kterou Damasus stavěl na odiv a zdůrazňoval svým osobním životem a bohatstvím kostelů „zářícím zlatem“ a „zdobených vzácným mramorem“. Boj s kacířstvím a shizmatem však ještě nepatřil minulosti. Za svého pontifikátu Damasus pokračoval v boji proti těm, kdo vyznávali odchylky nebo odmítali uznat nadřazenost Petrova stolce. Dne 28.2.380 se dočkal důstojné odměny za své úsilí. Toho dne totiž císař Theodosius I. (379-395) nařídil, aby „všichni obyvatelé říše“ přijali „způsob náboženství, které Římanům předal apoštol Petr a které nyní vyznává biskup Damasus a Petr z Alexandrie“. Damasovo kouzlo a sílu osobnosti, pravděpodobně jeho dva nejdominantnější rysy, můžeme pozorovat i v reakcích na něho. Sv. Jeroným mu roku 376 napsal „Ačkoli mě Vaše Eminence leká, vaše vlídnost mě k Vám přitahuje“, a následujícího roku souhlasil, že se stane jeho sekretářem. Právě na Damasův příkaz Jeroným opravil a přeložil do latiny Septuagintu – řeckou verzi Starého zákona – i Nový zákon a poskytl tak západní církvi revidované vydání bible, Vulgátu, což představovalo důležitý centralizující krok, který přispěl k uchování latiny jako hlavního liturgického jazyka v Římě a Říma jako střediska biblické vzdělanosti. Sv. Bazil zase pokládal Damasa za vznětlivého člověka, se kterým se nedá jednat. Připomínal mu, jak napsal v dopise příteli, to, co řekl Diomedes o Achillovi: „Člověk by neměl prosit, protože ten muž je prý nadutý“.

[4] Valens Flavius -Vládce Říše římské v letech 364 - 378. Narozen roku 328. Od roku 364 císař ve východní polovině římské říše. Jmenován bratrem Valentinianem I. Byl nakloněn ariánství. Padl v bitvě u Adrianopole s Vizigóty, a ti pak následně pronikli dále na Balkán. Ostrogóti byli od Hunů, postupujících na západ, převedeni do Panonie. Zemřel roku 378.

[5] Šapúr II. - perský velekrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 309–379. Byl korunován při svém narození v roce 309. Jeho otcem byl král Hormizd II. (vládl 302–309), matkou jedna z královských konkubín, která také za něho v prvních letech vládla spolu se svým druhým mužem Bahrámem Kušanským. Doba Šápúrova panování, se vyznačovala řadou úspěchů ve válkách s římskou říší a etniky na východě, ale také vnitřním neklidem, vyvolaným téměř čtyřicetiletým pronásledováním křesťanů.

[6] Flavius Claudius Iovianus - (331 Singidunum – 17. února 364 Dadastana, Malá Asie), česky Jovián, byl římským císařem a nástupcem Juliana Apostaty. Vládl pouze osm měsíců v zimě 363 až 364. Jovianus vyznával křesťanství a upustil proto od protikřesťanské politiky svého předchůdce. V roce 363 uzavřením míru ukončil válku se sásánovskou Persií.

[7] Theodosius I. Veliký - vládce Říše římské v letech 379 - 395. Narozen roku 347. Poslední panovník nad celou říší. Roku 379 se ujal vlády ve východní části říše jako spoluvladař Gratianův. Roku 382 uzavřel mír s Góty. Roku 394 dobyl západní část. Pronásledoval pohanství. Roku 381 svolal 2. ekumenický koncil, který odsoudil ariánství. Po jeho smrti byla říše rozdělená mezi jeho syny Arcadia a Honoria. Tím byla římská říše definitivně rozdělena na východořímskou a západořímskou. Theodosius I. Veliký zemřel roku 395.



Zdroje:
• A Dorling Kindersley Book - Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Ammianus Marcellinus - Rerum gestarum libri qui supersunt
• Ammianus Marcellinus - Dějiny římské říše za soumraku antiky – Praha 2010
• Ammianus Marcellinus - Soumrak říše Římské – Praha 1975
• Bednaříková J., Homola A., Měřínský Z. – Stěhování národů a východ Evropy – Praha 2006
• Brownstone, Franck – Historie válek – Praha 1999
• Cafourek, Goga - Školní atlas světových dějin – Praha 1974
• Cetl, Horák, Hošek, Kudrna - Průvodce dějinami evropského myšlení – Praha 1985
• Conolly P. - Dějiny římského vojska – Bratislava 1992
• Čapek V., Pátek J. – Světové dějiny I. – Praha 1994
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dorazil O. – Světové dějiny v kostce – Rudná u Prahy 1997
• Havlík L.E. - Přehledné dějiny Byzance – Brno 1979
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Hroch M. - Historické události Evropa – Praha 1980
• Kolektiv - Československý vojenský atlas MNO – Praha 1965
• Kolektiv - Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Velká rodinná encyklopedie Dějiny světa – Praha 2005
• Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková - XX.století v o sobě, dějiny v dokumentech – Liberec 2005
• Kvirec J. – Evropa do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2007
• Maxwell-Stuart P.G. – Papežové, život a vláda – Praha 1998
• McEvedy C. - The World history factfinder – New York, USA 1989
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Góty – Praha 1985
• Prokopios z Kaisareie – Válka s Peršany a Vandaly – Praha 1985
• Soukup J. - Říše byzantská, Slované a Evropa – Zlín-Kudlov 1999
• Švestka, Klímová, Šulc, Patočka - Školní atlas světa – Praha 1989
• Taylor A. - Vzestup a pád velkých říší – Praha 2008
• The Kingfisher History Encyklopedia - Encyklopedie historie světa – Praha 2001
• Zamarovský V. - Dějiny psané Římem – Praha 1967

http://picasaweb.google.com/lh/photo/o5 ... kgI5K0RSPA
http://www.thenagain.info/webchron/medi ... nople.html
http://www.roman-empire.net/army/adrianople.html
http://www.numisology.com/Antioch.htm
http://persianempire.info/sassanid4.htm
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.gjp.cz/kovar/
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“