Cato starší (234-149 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Cato starší (234-149 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

CATO STARŠÍ (* 234 - + 149 př.Kr.)
vojevůdce a politik
Řím

Obrázek

Plným jménem Marcus Porcius Cato Sensor, byl římský spisovatel, politik (homo novus), vojevůdce a řečník. Narodil se roku 234 př. Kr. v Tusculum (Itálie). Přestože byl nízkého plebejského původu, dokázal se prosadit jako zdatný voják a vojevůdce. Za Scipia Staršího byl quaestorem (římský úředník určený k vyšetřování a stíhání hrdelních zločinů) na Sicílii a v Africe. V roce 199 př. Kr. byl jmenován aedilem (nižší státní úředník, který měl na starosti například organizování her a dohlížení na pořádek na trzích atd.). O rok později byl na Sardinii, kterou Řím získal na úkor Kartága (po první punské válce), jmenován praetorem (jeden z nejvyšších úředníků, jehož pravomoc se vztahovala na otázky ohledně pořádku a práva v hlavním městě). Odtud to byl již jen krůček, aby se stal římským konzulem. Poté co Řím porazil Kartágo včele s vojevůdcem Hannibalem, získal kromě jiného i řadu území svého mocného protivníka. Mezi nimi i Hispanii (dnešní Španělsko) kam byl vyslán jako místodržící. V roce 184 př. Kr. se stal censorem. Tento úřad zastával velice pilně a svědomitě a byl mu nakonec přiřknut jako součást jeho jména. Pro svůj až pedantský přístup byl mnohými nenáviděn. Neváhal odpojit od vody ty doby, které se na vodovod napojili na černo, nebo zbourat ty soukromé domy, které byly postaveny na veřejném pozemku. Stejně tak bohatí nadávali na jím zřízené vysoké daně.

Marcus Cato, původem z Tuskula, žil v raném mládí, ještě dřív, než vstoupil na politickou dráhu, na seinském území, kde měl statek zděděný po otci. Potom na vybídnutí Lucia Valeria Flakka, kterého měl později za kolegu jak v konsulátu, tak v censuře, se přestěhoval do Říma a zahájil svou veřejnou činnost. Poprvé sloužil jako voják ve svém sedmnáctém roce. Za konsulátu Quinta Fabia a Marka Claudia sloužil na Sicílii jako vojenský tribun. Po návratu odtud vstoupil do armády Gaia Claudia Nerona a vysokého ocenění došly jeho zásluhy v bitvě u Seny, v níž byl zabit bratr Hanibalův, Hasrubal. Jako kvestor bylo losem přidělen konsulovi Publiu Afričanovi, s nímž nežil tak, jak vyžadoval jejich úzký služební poměr; stál totiž proti němu po celý život. Spolu s Gaiem Helviem byl zvolen plebejským aedilem. Ze své praetury měl ve správě provincii Sardinii, ze které už byl před nějakým časem, při svém návratu z Afriky, přivedl do Říma básníka Quinta Ennia, což je čin, který si ceníme stejně vysoko jako ten nejslavnější triumf nad Sardinií.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 143 - Praha 1977)

Do armády vstoupil v svých sedmnácti letech a jako voják se účastnil bitev druhé punské války s Kartágem vedených na území Itálie. Někteří historici jeho účast na taženích od roku 217 př.Kr. zpochybňují, stejně jako datum jeho narození, nicméně obecně je tento rok považován za zahájení jeho vojenské kariéry. V roce 214 Př.Kr. sloužil u Capuy a historik Wilhelm Drumann se domnívá, že již v této době ve věku dvaceti let zastával funkci vojenského tribuna. Zde se důvěrně sblížil s významným politikem a vojevůdcem Fabiem Maximem (Quintus Fabis Maximus verrucosus Cunctator *cca 280 - + 203 př.Kr.), který měl velení v Kapánii. Pod jeho velením bojoval roku 209 př.Kr. u Tarentumu (dnešní Taranto v jižní Itálii). O dva roky později byl Cato vybrán jako jeden z doprovodu konzula Claudia Nera na jeho tažení do Lukáše, kde měli za úkol sledovat pohyb kartaginské armády vedené Hannibalovým bratrem Hasdrubalem. S touto armádou se pak Římané roku 207 př.Kr. střetli, když Hasdrubal překračoval říčku Metauru. Byl však Římany zaskočen a v následném boji padl. Jeho hlavu pak Římané hodili do Hanibalova tábora. V této bitvě měl Cato hrát jednu z hlavních úloh, která vedla k porážce Kartáginců. V roce 191 př.Kr. byl jmenován vojenským tribunem, který se měl v Řecku postavit invazi Antiocha III. Velikého, krále Seleukovské říše v letech 222-187 př.K.r. K rozhodující bitvě došlo u Thermopyl (191 př.Kr.). Díky nečekanému útoku, který vyvolal Cato, se po předchozích neúspěších podařilo nepřítele překvapit a porazit. Drtivou porážkou byla hrozba seleukovské invaze zažehnána. Aby k ní nemohlo znovu dojít, podnikl ještě cestu po Řecku (např. do Athén), kde vedl diplomatickou misi, kterou se snažil řecká města odradit od případného spojenectví se Seleukovci. Deset let po pádu Kartága v roce 191 př. Kr. vystupuje z armády a dále se věnuje především politické činnosti a svým statkům v Sabine. Zde byl velice oblíben pro svůj skromný a tvrdý způsob života. Často byl přizván k různým sousedským sporům jako soudce.
Obrázek

Konsulem byl spolu s Luciem Valeriem Flakkem. Losem dostal za provincií Přední Hispánii, z níž se vrátil v triumfu. Když se tam zdržoval už poněkud déle, snažil se jej Publius Scipio Africanus, který byl právě konsulem podruhé (za prvního konsulátu s ním byl Cato jako kvéstor), dostat pryč z provincie a sám se stát jeho nástupcem. Nemohl to však v senátu prosadit, třebaže byl prvním mužem ve státě: tehdy totiž byla obec spravována podle práva, nikoliv podle mocenského vlivu. Scipio, roztrpčený proto na senát, žil po skončení svého konsulátu ve městě už jen jako soukromník.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 143 - Praha 1977)

Po druhé punské válce bylo Kartágo ekonomicky i morálně zcela zničeno a muselo přistoupit na placení vysokých válečných reparací. Jeho do té doby obrovské loďstvo bylo zredukováno na pouhých deset plavidel. Další omezení, které se vítězný Řím vymohl, bylo vést války pouze se svolením Říma. Kartágo tedy jako nepřítel Říma odpadlo, ale roku 153 př.Kr. jej navštívil Cato, který zde měl působit jako rozhodčí územního sporu mezi Kartágem a numidským králem Massinisou. Massinisa byl tradičním římským spojencem a po ukončení druhé punské války měl podle mírové smlouvy nárok na navrácení území, která mu Kartágo v minulosti zabralo. Massinisa ale využil slabosti Kartága a silného spojenectví s Římem, a své nároky stupňoval a začal obsazovat i původní kartaginská území. Jelikož Kartágo mohlo válčit jen se souhlasem Říma, nemohli nijak v počínání numidského krále zabránit. Proto se museli obrátit na Řím, aby rozhodl spor. A právě Cato starší měl být tím rozhodčím. Není už tak důležité, jak spor rozřešil, ale to, jaké Kartágo našel. Z doby před půl stoletím si pamatoval město v rozvalinách a teď? Bohatství, které bylo všude stavěné na odiv, silný obchodní ruch, bohatá tržiště a ve městě dále pokračovala obrovská výstavba. Také armáda byla opět bojeschopná a odhodlaná. Po svém návratu do Říma se z Catona stal úplně jiný člověk. Okamžitě se stal hlavním představitelem senátního křídla, které bylo namířené proti Kartágu.

S Kartágem vedl Řím dvě krvavé války, po kterých byla moc tohoto afrického státu silně oslabena. Nicméně stále tu existoval a Cato věřil tomu (ostatně sám o tom na vlastní oči v roce 153 př.Kr. přesvědčil), že pokud nebude zcela zničen, může povstat z prachu a znovu napadnout Řím. Nepokoje s Numiďany Cato považoval za přípravu na boj s Římem. Proto hledal jakoukoliv záminku, aby mohl znovu vyvolat válku s Kartágem a definitivně jej zničit. Když pak válka nakonec vypukla (třetí punské války 149-146 př.Kr.) značně ovlivňoval politiku vedení boje s tímto úhlavním nepřítelem. Z tohoto období je znám jeho výrok „Ceterum (autem) censeo Carthaginem esse delendam“ – „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“. Tento výrok používal prakticky při každé debatě vedené v Senátu, bez ohledu na to, o jakém tématu zrovna diskuse byla. Také neváhal zasít v mysli senátorů závist. Úmyslně jednou na konci své řeči upustil na podlahu několik libyjských fíků. Když se senátoři divili, jak jsou velké a krásné, tak jim Cato odpověděl, že jsou ze země, která je pouhé tři dny plavby od Říma. Nicméně Kartágo si uvědomovalo moc Říma a snažilo se jednat s ním v rukavičkách. Trvalo tak tři roky, než se Římanům našla vhodná záminka k vyvolání války, která byla hnaná spíše jen z touhy po nové půdě a bohatství Kartága, než z pocitu vlastního nebezpečí. V roce 149 př. Kr. se punský velitel Hasdrubal Biotarch rozhodl zamezit další rozpínavosti Numiďanů. Využil tak římských potíží v Hispánii a napadl Numidii. Hned v první bitvě byl ale poražen a stáhl se zpět na území Kartága. Římský senát toho ale využil a vypověděl Kartágu válku, protože válčilo bez jejich svolení v rozporu s mírovou smlouvou a také Punové údajně disponovali více plavidly, než bylo povoleno. Kartáginci si byly vědomi své slabosti v porovnání s Římem, a proto do Itálie vyslali poselstvo s ujištěním, že přijmou jakékoliv podmínky. Byly dokonce ochotni vydat Kartágo a celý jeho majetek do římského poddanství. Nicméně tou dobou již bylo římské vojsko na cestě do Afriky. Další osudy Kartága jsou všeobecně známé. Město se postavilo na odpor a bylo nakonec poraženo. Kartágo dobyto, srovnáno se zemí, země byla prokleta a zasypaná solí, aby zde již nikdy nic nemohlo vzejít. Catonova snaha po zničení Kartága tak byla u konce, přestože se konce sám nedožil.
Obrázek
Kartágo

Cato bylo pak zvolen za censora, opět s Flakkem jako kolegou. Ten úřad zastával se vší přísností. Potrestal totiž několik předáků a do svého ediktu přidal některá nová opatření, jimiž se potíral přepych a rozmařilost, které už v té době začaly bujet. Přibližně osmdesát let, od svého mládí až do konce života, si nepřestal dělat nepřátelé kvůli politickým stanoviskům. Mnozí jej napadli, ale on nejen že nikdy neztratil nic ze své vážnosti, nýbrž dokud žil, pověst o jeho vlastnostech rostla.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 143-144 - Praha 1977)

Snažil se vytvořit novou soustavu římského vzdělávání, která by se oprostila od řeckého způsobu, a jenž by vyhovovala moderním požadavkům a měla základy v římských tradicích. Nicméně neváhal k tomu použít řecké prameny, které si podle potřeby upravoval. Sepsal celou řadu příruček z nejrůznějších oborů, jenž shrnul do spisu věnovaném synovi Markovi (Libri ad filium). Dochovaly se z nich jen citáty, některé velmi proslulé (rem tene, verba sequetur).

Catonovo politické působení bylo v mnohém rozporné. Ostře a důsledně bojoval proti přílišnému rozvoji, především v oblasti mravní a kulturní. Svým odporem proti všemu řeckému (zasloužil se třeba o dočasný zákaz působení řeckých filozofů v Římě) paradoxně čelil tomu, že musel hledat inspiraci právě v řecké mytologii a kultuře.

Ve všech směrech své činnosti projevoval neobyčejnou horlivost. Byl totiž zkušeným rolníkem, schopným právníkem, velkým vojevůdcem, chváleným řečníkem a navíc se věnoval dychtivě i literární činnosti. Třeba se svým studiím začal věnovat až v pokročilém věku, dosáhl přece takového pokroku, že by se jen těžko našlo něco z řeckých nebo italských dějin, co by mu zůstalo neznámé. Od mládí skládal řeči; jako stařec začal psát své dějiny zachované v sedmi knihách. První kniha podává výklad o králích římského národa; druhá a třetí vypisuje počátky obcí a měst v Itálii – a zdá se, že právě z toho důvodu se celé dílo jmenuje „Origines“ (Počátky). Ve čtvrté knize je zpracována první punská válka, v páté druhá. Všechny události jsou vypsány v podobě souhrnů a stejným způsobem je pojednáno i o ostatních válkách až k prétuře Servia Galby, který vyplenil Lusitánii. Vojevůdce v těch válkách Cato nejmenoval, nýbrž vykládal o všech událostech bez uvádění jmen. Ve svém díle vyložil i to, co podivuhodného bylo v Itálii a Hispánii vidět nebo se tam stalo. V tomto směru prokázal velkou píli a důkladnost, ale žádnou učenost.
(Zdroje: Kolektiv – Cornelius Nepos - Antické válečné umění – str. 144 - Praha 1977)

Obrázek
Římská Hispánie kolem roku 197 př.Kr.

Cato kromě své vojenské a politické dráhy se proslavit i jako literát, který ve svých latinsky psaných spisech proslul propagací všeho Římského na úkor do té doby dominujícího řeckého vlivu. Můžeme jej považovat za zakladatele latinsky psané prózy, která do té doby byla psána především v řečtině. Ve svých dílech vystupuje jako člověk, který odmítal ženskou krásu a život v blahobytu a přepychu. Co se jeho literární činnosti týče, tak byla více než plodná, nicméně do dnešních dní se nám žádné z jeho děl nezachovalo v původní celistvosti. Jen pro představu, v době Cicerona (106 – 43 př.Kr) bylo známo na 150 jeho řečnických prací (velice výmluvné, jadrné a vtipné). Jako významný řečník působil jak v politice (například z pozice konsula), tak i v soudní síni. „Orator est vir bonus, dicendi peritus“. (Řečník je muž řádný, zkušený v mluvení). Odmítal řečnickou teorii a říkal: „Rem tene, verba sequentur“ (Drž se věci, slova přijdou sama) – tuto zásadu prohlašuje Iulius Victor, který ji cituje, za „praceptum paene divinum“ (příkaz téměř božský). Z jeho děl, která v pozdějším věku vydal, pak jmenujme některé nejvýznamnější.

• Origines - Počátky. Dochovaly se pouze zlomky. Spis obsahuje 7 knih o dějinách Říma od nejstarších dob až do r. 151 př. n. l.. Druhá a třetí kniha obsahují počáteční historii jednotlivých měst. Čtvrtá kniha je o punské válce, pátá kniha je o válce s Hanibalem. Zvláštností tohoto díla je, že neuváděl jména vojevůdců, ale pouze jejich úřady. V tomto díle se věnoval i kulturním dějinám Říma. Uvedl zde i některé svoje projevy.
• Praecepta ad filium - rady synovi - první latinsky psaná encyklopedie. Není známo, zda její součástí bylo Carmen de moribus tj. sbírka výroků o mravech, nebo zda se jedná o samostatné dílo. „Vita humana prope uti fórum est: si exerceas, conteritur, si non exerceas, tamen robigo interflict (Lidský život je jako železo: užíváš-li ho, otírá se, neužíváš-li ho, ničí je rez).
• De agri cultura - O rolnictví. Zachován pouze v pozdějších přepisech. V první části pojednává o statku a zemědělských pracích v jednotlivých ročních obdobích, druhá část je volným souborem příležitostně zaznamenaných předpisů, rad i receptů pro římské zemědělce. Spis vznikl z autorovy zemědělské praxe i z jeho studia řecké a kartaginské zemědělské literatury. Ideálním hospodářem podle Catona je ten, kdo do hospodářství včetně otrockých sil investuje minium, aby vyrobil maximum. Dílo má pro nás velký význam pro poznání hospodaření středně velikého statku kdesi v Latiu nebo Kampánii ve 2. století př. Kr. Jeho význam je cenný rovněž pro výčet různých řemeslných výrobků, u nichž většinou uvádí í místo původu, případně trh, kde se dá sehnat. Je to nejstarší prozaický spis psán latinsky, který se nám dochoval.
• Orationes
• De re militari
• De lege ad pontifices auguresque spectanti
• Historia Romana litteris magnis conscripta
• Carmen de moribus
• Apophthegmata
Pár jeho nejznámějších citátů:
• Ceterum autem censeo Cartaginem esse delendam. - Ostatně se domnívám, že je potřeba zničit Kartágo.
• Moudří se naučí víc od bláznů než blázni od moudrých.
• Všechny národy rozkazují svým ženám, my rozkazujeme národům, ale naše ženy rozkazují nám.


Zdroje:
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Livius – Dějiny – Praha 1971/1979
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“