Bitva u Trebie (218 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Bitva u Trebie (218 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

Druhá punská válka mezí Římem a Kartágem

BITVA U TREBIA … první krvavá lázeň …
prosinec 218 př.Kr.
Severní Itálie

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kartágo
Velitel: Hannibal Barkas
Počty: 30.000 mužů (z toho 20.000 pěšáků, 10.000 jezdců a váleční sloni)

Řím
Velitel: Tiberius Sempronius Longus
Počty: 40.000 mužů (z toho 16.000 legionářů, 20.000 italských spojenců a 4.000 jezdců)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obrázek
Územní vývoj římské republiky. V roce 200 př.Kr. zaujímala republika území o ploše cca 360.000 km2 (Zdroj: www.wikipedia.org)

Pokud bitva u Ticina z listopadu 218 př.Kr. měla být vítězstvím kartaginských zbraní, tak první skutečná velká bitva (u Ticia se srazilo „jen“ šest tisíc kartaginských jezdců proti čtyřem tisícům Římanů) u Trebie, se měla proměnit ve skutečnou krvavou lázeň, kterou Římanům Hannibal na jejich domácí půdě uštědřil. Kartaginský vojevůdce byl vůbec velice úspěšný, co se likvidace římských armád týče. Když je porazil, tak mnohdy s rozdílem jedné či dvou tříd, což v praxi znamenalo praktickou likvidaci naprosté většiny všech mužů, kteří proti němu v poli nastoupili.

Jelikož římské pěší vojsko zatím bylo stále nedotčeno, byla tu velká šance, že mohou Kartágince zastavit. Navíc Římané disponovali četnými dalšími armádami a tak šlo o to, spojit své síly a zničit vetřelce na vlastní půdě. Konzul Tiberius Sempronius Longus při své cestě na Sicílii, kde pobýval se svým vojskem, obdržel od Senátu zprávu o přítomnosti Kartáginců na italské půdě a o situaci po bitvě u Ticinu. Proto byl vybídnut, aby přišel svému kolegovi Scipionovi na pomoc. Aby mohl Longus splnit tento úkol, potřeboval nejdříve zajistit Sicílii proti případnému námořnímu útoku Kartáginců, i proti vzpourám svých spojenců, kteří v první punské válce stáli na straně Kartága (zejména Syrakusy). Svěřil tedy obranu Sicílie legátu Sextu Pomponiovi s pětadvaceti válečnými loděmi, prétorovi Marcu Aemiliovi doplnil početní stav lodí všech typů na padesát a zbytek vojska nalodil na dalších deset plavidel, s kterými se po Jadranu plavil do Arimina. Otud pak již po souši s vojskem pokračoval k řece Trebii, aby se připojil ke svému úřednímu spolupracovníkovi.

Obrázek
Řeka Trebia (Zdroj: www.wikipedia.org)


Jak se říká, nové koště lépe mete a zřejmě tak nějak si nový velitel Longus představoval, že z Itálie Hannibala vymete. Na jednu stranu se mohl cítit, že tento úkol zvládne, protože disponoval velkou armádou v počtu 40.000 mužů (z toho 16.000 legionářů, 20.000 italských spojenců a 4.000 jezdců). Na druhou stranu, ale Hannibal v prosinci roku 218 př.Kr. nebyl ten stejný Hannibal z předchozího měsíce. První větší střetnutí (bitva u Tacina) totiž na jeho stranu přivedla celou řadu kmenů, kteří v něm viděli osvoboditele od nenáviděných Římanů. Taktika, s kterou Hannibal překračoval Alpy, se mu tak zatím vyplácela. Na jeho stranu se přidalo i více jak dva tisíce Galů (Keltů), kteří v bitvě u Ticinu sloužili v Římském vojsku. Také zástupci Bojů se dostavili do Hanibalova tábora a uzavřeli s ním smlouvu o přátelství a spojenectví.

Longus se svými muži přišel do Placentie, kde pobýval zraněný Scipio, po kterém převzal vrchní velení obou spojených armád. Přestože jej Scipio nabádal k opatrnosti, protože se s Hannibalem již dvakrát v boji setkal, chystal se Longus k bitvě. Na území mezi Trebií a Pádem sídlili Galové, kteří váhali, na kterou stranu se mají přidat. Proto zatím vyčkávali, která z nich vyhraje. Římanům tato jejich váhavost více méně nevadila, protože si věřili, co se počtů týče. Hannibal ale nutně potřeboval spojence na doplnění svých početních stavů a proto mu tato váhavost Galů vadila. Aby tedy poněkud jejich váhavost rozhýbal, rozhodl se vyslat za kořistí a spížováním dva tisíce jezdců (většinou Numiďanů) a stejný počet pěšáků. Ti pak měli plenit území těch Galů, u kterých předpokládali, že zůstanou Římanům věrní. A to až po území k břehům Pádu. Samozřejmě Galům se plenění jejich území nelíbilo, a proto k Římanům vyslali své posly s žádostí o ochranu. Ti jim vyhověli a poslali k jejich ochraně jízdu a k ní tisícovku pěšáků, vesměs vrhačů kopí. Tomuto oddílu se podařilo spížující Puny překvapit a mnoho jich pobili a pronásledovali až k jejich ležení. Z tábora ale vyrazil pomocný oddíl, který římské vojáky odrazil. Strhla se menší šarvátka, se střídavými úspěchy na obou stranách. Podle historika Livia se Římané prohlásili za vítěze, ale co to bylo za vítěze, když prakticky ničeho nedosáhli. Nicméně tato šarvátka Římanům alespoň opět dodala odvahu. Toho se Tiberius Sempronius Longus rozhodl využít a nedbaje rad svého kolegy Scipia chystal muže k blízkému boji.

Za tu dobu, co Sempronius pobýval v Placentii a sem tam se jeho muži setkávali s Puny v menších šarvátkách, vycítil Hannibal, že právě tento konsul je poněkud horlivější povahy. Toho se právě rozhodl v nadcházejícím boji využít. Použít svou chladnou rozvahu a mozek, proti horkokrevnému nedočkavci. Použít své bojem zocelené muže, proti nováčkům. Z těchto důvodů Hannibal doufal v brzký boj. Galští vojáci, kteří byli přítomní v obou armádách, vyzvěděli, že se Římané chystají k boji. Hannibal se tedy začal shánět po vhodném místě, kde by mohl skrytě rozmístit zálohu. Okolní krajina byla následující. Uprostřed tekl potok, sevřený z obou stran velmi vysokými břehy, jež obrůstaly bažinaté rostliny a proutí a trní. Poté co Hannibal objel tento prostor a na vlastní oči se přesvědčil o četných úkrytech jak pro pěšáky, tak i pro jezdce, obrátil se na svého bratra Magona s tím, aby vybral své nejlepší muže z jízdy i od pěšáků. Ten tedy vybral od každé složky po stovce nejlepších mužů a ti pak měli každý vybrat dalších devět. Celkem se tedy shromáždilo tisíc jezdců a tisíc pěšáků, kteří se schovali na vhodných místech. Ráno pak vyslal oddíl Numiďanů, aby překročili řeku Trebii a potulovali se kolem římského tábora. Měli se tak pokusit vyprovokovat Římany k boji a poté ustupovat a přivést nepřítele před své hlavní síly.

Obrázek
Plán bitva u Trebie (Zdroj: www.wikipedia.org)


Hannibal čekal na svou příležitost, a když spatřil, že Římané překročili řeku, určil jako přední hlídku kopiníky a baleárské prakovníky v počtu asi osmi tisíc a vyvedl své vojsko. Když postoupil asi osm stádií od tábora, postavil do jedné řady pěchotu, kterou tvořili v počtu asi dvaceti tisíc Ibérové, Keltové a Afričané, rozdělil jezdce, jichž bylo spolu s keltskými spojenci více než deset tisíc, a postavil je na obě křídla. Rozdělil také slony a umístil je před obě křídla. Tiberius v té době odvolal jezdce, jelikož viděl, že nevědí, co si počít s protivníkem, neboť Numiďané rychle ustupovali a rozptylovali se, a když se otočili, znovu odvážně a směle útočili. To je totiž typický způsob boje Numiďanů. Pěchotu postavil do obvyklých římských řad. Bylo v ní asi šestnáct tisíc Římanů a dvacet tisíc spojenců. Takový je celkový počet mužů v jejich vojsku při rozhodujících střetnutích, kdy okolnosti vyžadují, aby se oba konzulové spojili. Pak postavil na obě křídla jezdce v počtu asi čtyř tisíc a hrdě se vypravil proti nepříteli. Postupoval kupředu v sevřeném útvaru a pomalým krokem. Když se již k sobě přiblížili, utkali se lehkooděnci umístění před bitevními šiky. Římané na tom byli v mnohém směru hůře, kdežto Kartágiňané měli výhodu. Pěší oštěpaři Římanů byli od časného rána vystaveni útrapám, převážnou část svých střel použili při střetnutí s Numiďany a ty zbývající byly v důsledku vlhkého počasí k nepotřebě. Podobně tomu bylo i u jezdců v celém vojsku. Kartágiňané byli naproti tomu ve zcela jiné situaci. Vstoupili do bitvy odpočinutí a svěží a měli stále dost odhodlání k boji. Jakmile se lehkooděnci mezerami v řadách stáhli zpět a střetli se těžkooděnci, sevřeli kartaginští jezdci ihned své protivníky. Značně je převyšovali jak počtem, tak silou mužů i koní, protože jak již bylo uvedeno, zahájili boj zcela svěží. Když římští jezdci začali ustupovat a odkryli křídla pěšího vojska, obešli kartaginští kopiníci a Numidií jezdci vlastní řady stojící před nimi, přepadli Římany na obou křídlech, působili jim těžké ztráty a znemožňovali jim svádět boj s těmi, co na ně útočili zepředu. Těžkooděnci obou stran, kteří stáli v předních řadách a uprostřed celé bitevní linie, sváděli dlouhou dobu nerozhodný boj muže proti muži.Tehdy se vynořili ze skrýše Numiďané, nečekaně napadli střední část nepřátel a způsobili tak v římském vojsku zmatek a zděšení. Tiberiovi vojáci na obou křídlech, kteří byli napadáni zpředu slony a ze všech stran lehkooděnci, se dali na útěk a byli zahnáni k nedaleké řece. Římané stojící v zadních řadách bitevního šiku byli pak pobíjeni těmi, kteří je napadli ze své skrýše, a utrpěli těžké ztráty. Ti, co stáli v předních řadách, byli nuceni postupovat kupředu, porazili Kelty a část Afričanů, mnoho jich pobili a prorazili linii Kartágiňanů. Když viděli, že obě jejich křídla se dala na útěk, nepokusili se přijít jim na pomoc ani vrátit se do svého tábora, protože měli strach z početné jízdy a bránila jim v tom také řeka i prudký déšť řinoucí se na jejich hlavy. Udrželi však své řady v pořádku a v počtu nejméně deseti tisíc ustoupili do Placentie. Většinu ostatních pobili na břehu řeky sloni a jezdci. Pěšáci, kteří se dali na útěk, a většina jezdců se na ústupu připojili k oddílu, o němž jsem hovořil, a spolu s ním se dostali do Placentie. Kartaginští vojáci pronásledovali nepřítele až k řece, a jelikož jim bouře nedovolila postupovat dál, vrátili se do svého tábora. Všichni měli velkou radost z úspěchu dosaženého v bitvě. Ztratili jen málo Iberů a Afričanů, ale značný počet Keltů.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 69, 70 – Praha 2011)

Jakmile Sempronius zaslechl divoký pokřik, ihned dal pokyn k výjezdu jízdy a také šesti tisícům pěšáků. Nakonec z tábora vyrazily všechny oddíly. Toho prosincového dne bylo počasí velmi chladné, sněžilo a jak to bylo v prosinci běžné, byly nejkratší dny a nejdelší noci. Když se tedy Kartágincům podařilo Římany vylákat z tábora, ustoupili zpět přes řeku ke svým. Římané je následovali a vstoupili do mrazivých vod řeky Trebie. Po nočním lijáku stoupla hladina řeky tak, že sahala mužům až po prsa. Přebrodit mrazivou řeku tak nebylo nic jednoduchého, ale horší pro muže byl jejich výstup na břeh. Na mrazivém vzduchu všichni hned ztuhli po celém těle tak, že stěží udrželi zbraň. K tomu byli všichni unaveni a trápil je i hlad z pozdní hodiny od doby, kdy vyšli z tábora, aniž by se stačili najíst.

Mezitím co Římané pronásledovali přes řeku numidské jezdce, chystali se hlavní kartaginské jednotky k útoku. Oproti Římanům byli ale Punové na boj v ledových podmínkách připraveni. Ve svém táboře před stany rozdělali ohně, u kterých se do poslední chvíle zahřívali a svá těla potírali přiděleným olejem. Jakmile Hannibal dostal zprávu, že se nepřítel dostal přes řeku, svolal vojsko a seřadil jej do bojových šiků. Do předních řad postavil baleárské prakovníky s jejich kameny nebo kulemi z pálené hlíny a s jejich schopností bodového zásahu na velkou vzdálenost. Na osm tisíc lehkých pěšáků postavil do řady spolu s prakovníky a za nimi pak rozmístil těžkou pěchotu, která tvořila jádro a sílu pěšího vojska. Na křídlech umístil deset tisíc jezdců a od nich směrem dolů na obě strany postavil válečné slony, tedy takové tanky starověku.

Římané se stále hnali za ustupujícími Numiďany, když ti se náhle zastavili a obrátili se proti útočníkům. Konsul si uvědomil, že něco není v pořádku a proto dal okamžitě znamení k ústupu, odvolal jezdce a umístil je na křídla. Římanů bylo celkem 40.000 mužů, z toho 16.000 legionářů (čtyři legie), 20.000 italských spojenců (čtyři legie) a 4.000 jezdců. Kromě toho ještě pomocné sbory Cenomanů, což byl jediný gallský kmen, který v tomto regionu zachovával Římanům věrnost a aktivně vystupoval po jejich boku.

Bitva byla zahájena baleárskými prakovníky a lehkooděnci, kteří ale byli římskými legiemi odraženi. Nicméně Hannibal své lehkooděnce po jejich odražení přesunul na křídla k jízdě a střed nechal bránit těžkou pěchotou. Přesunem lehkooděnců k jízdě byla posílena křídla a tím se římská jízda dostala do tísně. Ta se svými čtyřmi tisíci jezdců nemohla vzdorovat deseti tisícům Kartáginců posílených o lehkooděnce a prakovníky. Jeden jezdec za druhým padali ze svých koní zasaženi střelami z praků, oštěpy a kopími. K tomu váleční sloni se hrůzně tyčili na křídlech a plašili římské koně, kteří na jejich zápach nebyli zvyklí. Zatímco římská křídla se hroutila, střed tvořen čtyřmi legiemi se zatím držel, i když i zde odpočati Punové postupně nabývali převahy. Když se pak křídla zhroutila, bylo již o výsledku bitvy rozhodnuto. Prakovníci a lehkooděnci stříleli Římanům do boků, do kterých útočila i část jízdy, která zrovna nepronásledovala ustupující římské jezdce. Také střed ustupoval, jak jej drtili punští těžkooděnci a váleční sloni. Římanům tak nezbylo nic jiného, než se zachránit útěkem. Ale ani to nebylo tak jednoduché. Jak jsem již psal výše, Hannibal svého bratra Magona umístil s tisícovkou jezdců a tisícovkou pěšáků do zálohy, a právě tato záloha v rozhodující chvíli zaútočila na ustupující Římany. Dílo zkázy tak bylo prakticky dokonáno. Římané se ocitli v obklíčení.

Od úplné pohromy Římany zachránila jejich spořádanost. Tedy římských občanů, legionářů, kteří hájili střed. Podařilo se jim zasypat slony mračnem šípů a tenkých oštěpů, kterými tlustokožce zasahovali do slaběji chráněných míst pod ohony. Rozzuřená zvířata se pak vrhala i na vlastní lidi. Toho využilo přibližně deset tisíc legionářů, kteří zůstali ve středu formace, a zaútočilo proti nepřátelskému středu v místě, kde bojovali pomocné galské jednotky. Ten se jim nakonec po těžkých bojích podařilo prolomit, a uniknout tak z obklíčení. Cestou museli znovu překonat mrazivý tok řeky, která byla v tuto chvíli pro Puny hraniční, protože se dále nepouštěli přes její vody do pronásledování nepřítele. Nicméně Římané z obavy před početnou nepřátelskou jízdou a také pro nepříznivé počasí se rozhodli nestáhnout do tábora u Trebie, ale spořádaně ustupovali do opevněné Placentie. Cestou se k těmto mužům přidávali jezdci i pěšáci, kteří z bitvy u Trebie unikli se zdravou kůží.


ZÁVĚR
Hannibal v této bitvě na plno poprvé na Apeninském poloostrově předvedl svou genialitu. Do posledních detailů předvídal ukvapené kroky konsula Tiberia Sempronia a podle toho naplánoval jak umístění zálohy, tak vylákání Římanů z tábora a počítal i s jejich nuceným přechodem přes prosincovou ledovou řeku. V mokrém oblečení a na kost promrzlí Římané pak v boji na život a na smrt nemohli podávat takové výkony, jako jejich na boj připravení soupeři. Římané na bitevním poli ze své čtyřiceti tisícové armády nechali podle historiků dvacet šest až třicet dva tisíc mrtvých, zatímco ztráty Kartáginců jsou odhadovány na pět tisíc. Po bitvě u Ticina, tak Římané poprvé v této válce na vlastní kůži utrpěli skutečně zdrcující porážku, která řádně odčerpala jejich lidské zdroje. Konsul Tiberius Sempronius Longus si plně uvědomoval, co jeho nerozvážné a ukvapené jednání způsobilo, ale i přesto se rozhodl před obyvateli Říma výsledek bitvy zatajit. Proto poslům uložil rozkaz, aby oznámili, že došlo k bitvě, ale že jim bouře zabránila ve vítězství. Žádné další podrobnosti se neměli sdělovat. Římané těmto zprávám z počátku věřili, ale postupně se k nim dostávali z bitevního pole další zprávy, že Kartáginci jsou nadále ve svém táboře a že se na jejich stranu přidávají Gallové (Keltové) ze všech okolních území. Dále se Římané dozvídali to, že vojáci se opevnili v Placentii a část vojska Scipio odvedl dál po Pádu do Kremóny, aby tak odlehčil městu od vyživování přezimujícího vojska. Tato vojska pak byla přes zimu zásobována po moři a po řece Pádu.

Přestože se Římané nakonec dozvěděli skutečný výsledek bitvy u Trebie, nezlomilo to jejich odhodlání k boji. Senát přes zimu věnoval zvýšenou pozornost ochraně dalších ohrožených území a za tím účelem vyslali další legie na Sardinii, Sicílii do Tarenta a na další důležitá místa. Kromě toho pro vojenské účely vystrojili šedesát lodí (pentér) a oslovili své spojence s žádostí o pomoc. Syrakuský král Hierón poslal Římu pět set Kréťanů a tisíc mužů vyzbrojených lehkými štíty. Mezitím Gnaeus Servilius a Gaius Flaminius, kteří měli být jmenováni konsuly, shromažďovali další spojence, sestavovali legie a posílali zásoby potravin a vojenského materiálu do Arimina (na pobřeží Jadranu) a do Etrurie, aby se z těchto míst na jaře mohli vypravit proti Kartágincům.


Zdroje:
• Anglim Simon – Bojové techniky starověkého světa – Praha 2006
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Huf Hans-Christian – Nejmocnější říše světa – Frýdek Místek 2007
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• History revue – Praha, červenec 2010
• History revue – Praha, srpen 2010
http://www.historyofwar.org/articles/ba ... cinus.html
http://www.unrv.com/empire/invasion-of-italy.php
http://www.falanx.wz.cz/
http://www.iulius.wz.cz/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 20:25

Složení římské legie v době Druhé punské války.

Příspěvek od radecky »

Optimální složení řimské legie té doby bylo:
3000 těžkooděnců
1200 lehkooděnců ( "velites" lučišníci, prakovníci, vrhači lehkých oštěpů)
300 jezdců (" eguites" )
dále malý štáb, trubači, řemeslníci a pod. Tedy více jak 4500 mužů.
Legie spojenců (" socií " ) měly podobné složení s tím, že zpravidla obsahovaly dvojnásobný počet jezdců tedy cca 5000 mužů.
Dvě legie římských občanů a dvě legie spojenců tvořily tzv. konzulské vojsko.
Těžkooděnci byli v římské legii v době půnských válek členěni do tří šiků:
- 10 manipulů ( manipulos z lat. manus , což je ruka) hastatů ( hastates) po 120 mužích v každém manipolu. Nástupní sestava byla dvacet můžů čelně v šesti řadách.
- 10 manipulů principes, 120 mužů v každém, 12 mužů čelně v deseti řadách
- 10 manipulů triáriů po 60 mužích, 6 mužů čelně v deseti řadách.

Manipul hastátů ( " hasta" kopí ) tvořili mladí nezkušení nebo méně zkušení muži vyzbrojení dvěma oštěpy (sing." pilum") a krátkým mečem (" gladius ")
Obranná zbroj byla bronzová přilba (" galea ")kroužkové brnění a v ruce pak štít ( " scutum " ).
Manipul principů tvořili v boji zkušení muži stejně vyzbrojrní jako hastáti.
Jejich taktikou bylo vrhnout oba oštěpy a poté bojovat mečem. Zásah oštěpem u protivníka často znamenalo ztrátu štítu.
Manipul triáriů byl sestaven ze starších mužů vyzbrojených delším kopím. Jejich hlavním úkolem byl obranný boj.
Manipulární sestava římského vojska byla pravděpodobně převzata od Samnitů na konci II. samnitské války v závěru 4.stol. před n. letopočtem.
Odpovědět

Zpět na „Řím“