PŘÍČINY VZNIKU DRUHÉ PUNSKÉ VÁLKY (218-201 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

PŘÍČINY VZNIKU DRUHÉ PUNSKÉ VÁLKY (218-201 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

[align=right]Druhá punská válka mezí Římem a Kartágem
PŘÍČINY VZNIKU DRUHÉ PUNSKÉ VÁLKY (218 – 201 př.Kr.)

Starověký Řím od svého bájného založení v roce 753 př. Kr. až po pád západní části v roce 476 (východní byla zničena až roku 1453) vedl desítky, možná stovky konfliktů, v kterých padli statisíce, možná milióny mužů na obou stranách. Ale jen některé z těchto konfliktů v dlouhých dějinách Říma přímo ohrožovali jeho existenci. A ty, které se stali takto smrtelnou hrozbou pro Řím, pak z mysli Římanů po celá staletí nemohla vymizet a stali se náměty děl četných historiků a spisovatelů již ve Starověku. Jedním z takových věčných témat byly války mezi Římem a Kartágem.

Obrázek
Kartágo a Řím (zdroj: www.wikipedia.org)


Obě země se poprvé střetly, co se svých sfér vlivu týče, již několik staletí před punskými válkami a aby si vyhnuli válečnému řešení, rozhodli se sepsat vzájemnou smlouvu, která by vymezila pravomoci jedné i druhé země. Stalo se tak za konzulátu Lucia Iunia Bruta a Marka Horatia, prvních konzulů po vyhnání králů, dvacet osm let před vpádem Xerxa do Řecka (518 př.Kr.). Historik Polybios (2.století př.Kr.) se pokusil text smlouvy přesně přeložit, přestože jak sám píše, rozdíl mezi nynějším a archaickým jazykem Římanů byl tak veliký, že i to nejlepší znalci (z 2.století př.Kr.), nedokázali všem výrazům a obratům porozumět. Její volný překlad podle Polybia je následující:


První smlouva mezi Římem a Kartágem
„Mezi Římany a spojenci Římanů a Kartígiňany a spojenci Kartágiňanů se uzavírá přátelství za těchto podmínek: Římané a spojenci Římanů nesmějí plout dále než ke Krásnému mysu [pozn.: tento mys leží přímo před Kartágem], pokud k tomu nejsou přinuceni bouří nebo nepřáteli. Jestliže se tam někdo z donucení dostane, nesmí nakoupit ani vzít nic než to, co potřebuje pro opravu plavidla nebo pro vykonání obětí a musí během pěti dnů odjet. Ti, co přicházejí za obchodem, nesmějí uzavřít žádný obchod bez dohledu hlasatele nebo písaře. Za všechno, co v jejich přítomnosti prodá, má prodávající obdržet veřejnou záruku, ať to prodá v Africe nebo na Sardinii. Jestliže se někdo z Římanů dostane na Sicílii, kde vládnou Kartágiňané, mají Římané obdržet všechna stejná práva. Kartágiňané nesmějí působit žádnou škodu občanům Ardey, Antia, Laurenta, Circejí, Tarraciny ani žádného jiného města Latinů, kteří jsou podřízení Římanům. Mají se vyhýbat i městům, která jim nejsou podřízena. Jestliže se nějakého města zmocní, mají ho neporušené vydat Římanům. Nesmějí stavět žádné pevnosti v Latiu. Jestliže vstoupí do země se zbraní v ruce, nesmějí tam strávit noc.“
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 29, 30 – Praha 2009)

Z této smlouvy jasně vyplývá, že se Římanům zakazuje plout s válečnými loděmi dále na jih, zřejmě z důvodů, aby si Kartágo ochránilo jižní území v oblasti Malé Syrty (dnešní Lybie a Tunis), s kterými obchodovali. Chránili si tak své zdroje, své kontakty, stejně jako si je chránil Řím. Sféry vlivu tak byly určeny. Pokud přesto Římané zabloudili na jih, museli po vykonání nezbytné oběti, nebo po opravě lodi, do pěti dnů toto území opustit aniž by něco vylodili, či naložili. Do Kartága a také na další jeho území (Sardinii, Sicílii a severní části Tunisu a Alžíru) bylo Římanům dovoleno se plavit za obchodem. Ohledně afrického území a Sardinie se Kartágo jasně vyslovuje jako o svém majetku. V případě Sicílie byla situace poněkud složitější. Zde se smlouva zřejmě týkala jen území, která byla v moci Kartágiňanů. Obdobně uzavírali své smlouvy Římané v případě území Latia a nezmiňují zbytek Apeninského poloostrova, který nebyl zcela pod jejich nadvládou.

Později byla mezí Římem a Kartágem uzavřena další smlouva, která zahrnovala do svých stanov obyvatelé Tyru a Utiky. Ke Krásnému mysu byla připojena Mastia a Tarséion jako místa, na kterých Římané mají zakázané obchodovat, verbovat, zakládat města a celkově jakkoliv profitovat. Hrubý překlad této smlouvy nám opět poskytuje Polybios.


Druhá smlouva mezi Římem a Kartágem
„Mezi Římany a spojenci Římanů a Kartágiňany, obyvateli Tyru a Utiky a jejich spojenci se uzavírá přátelství za těchto podmínek: Římané nesmějí získávat kořist ani obchodovat ani založit město za Krásným mysem, Mastií a Tarséiem. Jestliže se Kartágiňané zmocní nějakého města v Latiu, které není v moci Římanů, smějí si majetek a osoby ponechat, ale město musejí vydat. Jestliže se někteří Kartágiňané zmocní některých obyvatel obcí, které mají mírovou smlouvy s Římany, ale nejsou pod jejich nadvládou, nesmějí je dopravit do římských přístavů. Jestliže tam však bude někdo dopraven a Říman na něho vloží ruku, musí být propuštěn. Totéž platí i pro Římany. Jestliže si nějaký Říman vezme vodu nebo potraviny z nějakého území, které ovládají Kartágiňané, nesmí při tomto zásobování ublížit nikomu, s nímž Kartágiňané žijí v míru a přátelství. Totéž platí i pro Kartágiňany. V opačném případě nesmí dojít k žádné osobní mstě. Takový čin je veřejnoprávní provinění. Na Sardinii a v Africe nesmí žádný Říman obchodovat nebo založit město… Smí si jen opatřit zásoby nebo opravit své plavidlo. Jestliže je tam zanesen bouří, musí do pěti dnů odjet. Na Sicílii, kterou ovládají Kartágiňané, a v Kartágu smí konat a prodávat všechno, co je dovoleno občanovi. Totéž smí konat Kartágiňan v Římě.“
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 30, 31 – Praha 2009)

V této druhé smlouvě je kladen zvláštní důraz na Afriku a Sardinii, jako na svůj majetek. V případě Sicílie se naopak rozlišuje území, které Kartáginěné přímo ovládají a které ne. Dále se pak nesmí africká říše dopouštět bezpráví na obyvatelích Ardey, Antia, Circejí a Tarraciny (města na pobřeží Latia). Před první punskou válkou (264 – 241 př.Kr.) uzavřeli obě velmoci ještě jednu smlouvu, která byla podepsána v době Pyrrhova vylodění (281 př.Kr.) V této smlouvě bylo potvrzeno znění předchozí a navíc bylo doplněno o tento text:


Třetí smlouva mezi Římem a Kartágem
„Jestliže uzavřou písemnou smlouvu o spojenectví s Pyrrhem, musejí ji obě strany uzavřít tak, aby si mohly navzájem přijít na pomoc do země, která bude napadena. Ať potřebuje kterákoli z nich pomoc, mají Kartágiňané poskytnout lodě pro dopravu tam i zpět, ale žold zaplatí každá strana svým vojákům V případě potřeby poskytnout Kartágiňané pomoc Římanům i na moři, ale nikdo nesmí nutit námořní vojsko k vylodění.“
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 31 – Praha 2009)

Texty výše uvedených smluv znal ještě Polybios, který si je mohl přečíst na tehdy dochovaných bronzových deskách uložených v pokladnici aedilů u chrámu Jova Kapitolského. Nicméně k jejich textům nebyl tak snadný přístup. Proto se Polybios svého času rozčiloval nad texty historika Filína i jiných tak zvaných znalců, kteří tvrdili, že smlouva mezi Římem a Kartágem zamezovala Římanům vylodění na Sicílii a Kartágiňanům vylodění v Itálii. Z toho mělo vyplývat, že jako první smlouvu porušili Římané, když se vylodili na Sicílii. Nicméně to není zase až tak jednoznačné. Na jednu stranu může být Římanům vyčítáno, že uzavřeli přátelství s Mamutiny a vyhověli jim v jejich žádosti o pomoc, na druhou stranu otázka Sicílie nebyla nikdy v žádném textu předchozích smluv zcela jednoznačně určena. Když už nic jiného, tak vylodění Římanů na Sicílie v počátcích první punské války bylo více méně neurčité.

Pokud tedy chceme hledat příčiny vzniku Druhé punské války, tak se logicky musíme vrátit k První punské válce (264 – 241 př.Kr.) a především k jejímu závěru. V první punské válce šlo především o to, kdo bude držet ve svých rukou Sicílii, která do té doby náležela do sféry vlivu námořní velmoci Kartága. Dobyvačný Řím ale zahájil válku úspěšně a opanoval většinu Sicílie včetně významných měst jako Messana (Mesina), Akragás (Agrigento) a Panormos (Palermo). Nicméně malou západní část ostrova stále drželi Kartáginci ve svých rukách. Řím s tím nemohl být spokojen a proto na počátku 40. let 3. století přistoupil k obléhání měst Lilybaeum (dnešní Marsala) a Drepanon (dnešní Trapani). Jelikož Kartágo mělo stále silné námořnictvo, bylo schopno města podporovat z moře. V roce 249 př.Kr. se římský konzul Publius Claudius Pulcher pokusil zamezit přísunu potravin, v námořní bitvě byl ale u Drepana poražen kartaginským admirálem Adherbalem. Další konzul, Lucius Junius Pullus, přišel o svoji flotilu v bouři, i přesto se mu podařilo zmocnit se strategicky významné pevnosti na hoře Eryx, nedaleko Drepana, čímž izoloval přístavy od zbytku ostrova. Nicméně Kartágo nevyužilo situaci, kdy Řím přišel o značnou část svých námořních sil, a nepokusilo se o výsadek, kterému by Římané nedokázali zabránit. To byl zřejmě klíčový moment celé první punské války. Z patové situace ale nakonec těžil vojevůdce Hamilkar Barkas (* kolem 275 př.Kr. - + 228 př.Kr.), otec Hannibalův, který své schopnosti poprvé předvedl již roku 247 př. Kr (tedy ve značně mladém věku), když podnikl překvapivý nájezd na pobřeží Itálie. O Rok později již udeřil do římského týlu na Sicílii, když se jeho vojsko vylodilo západně od Panormu (Palerma). Následně Kartáginci obsadili horu Heirkte (severozápadně od Palerma) odkud další tři roky napadali římské oddíly v Palermu a jeho okolí. Občas si ale troufli i na delší nájezdy až na Kúry nebo Katana (dnešní Catania). Po třech letech nájezdů se Hamilkar roku 244 př.Kr. rozhodl napadnout římské pozice na hoře Oryx, která pak padla do jeho rukou. Obležení Drepana se mu ale prolomit nepodařilo. Po předchozích neúspěších to byl první karzáginský vojevůdce, které Římany porážel všude, kam přišel. Tím si samozřejmě v domovském Kartágu získal značnou popularitu.

Přestože byla Hamilkarova činnost na Sicílii více než úspěšná, nepodařilo se mu se sílami, které měl k dispozici, změnit poměr sil. Římané navíc začali budovat nové loďstvo, které by se Kartágu mohlo postavit v boji a odříznout tak obléhaná města od moře. Tím by byl pád Sicílie zpečetěn. V roce 242 př.Kr. sena 200 římských lodí vedených konzulem Gaiem Lutatiem Matulou vypravilo směr Drepáno. Přestože římský útok nebyl zcela úspěšný, podařilo se jim narušit zásobování měst. Kartágo tak bylo nuceno v březnu 241 př.Kr. vyslat k sicilským břehům svou flotilu, která ale Římanům v bitvě u Aratských ostrovů podlehla. Tím byl osud punských měst na Sicílii zpečetěn. Protože se Kartágo chtělo vyhnout ponižující kapitulaci, pověřil senát Hamilkara mírovým vyjednáváním. Ten tento úkol přehrál na svého podřízeného Lilybaea. Výsledná smlouva nakonec nebyla až tak ponižující, jak by se podle výsledků války mohlo zdát. Kartágo sice přišlo o celou Sicílii, muselo vydat všechny válečné zajatce a bylo donuceno zaplatit vysoké válečné reparace (s původní výši římské lidové shromáždění nesouhlasilo, a navýšilo jej, stejně jako požadovalo odevzdání několika menších ostrovů kolem Sicílie). Ale udrželo si své postavení námořní velmoci a své kolonie v Hispánii.

Povstání žoldnéřů
Jelikož bylo Kartágo donuceno platit válečné reparace, nedostávalo se mu potřebného finančního obnosu k vyplacení svých vlastních žoldnéřů. To vedlo k povstání této nesourodé skupiny tvořené převážně Řeky, Ibery, Galy, Libyjci a vojáky z baleárských ostrovů. Pod vedením někdejšího latinského (italského) otroka Spendia a Libyjce Matha, vyrazilo žoldnéřské vojsko směr Kartágo. Senát vyslal k vojsku delegaci, která ale byla rebely zajata a její členové pak našli krutou smrt mučením. Situace se dále vyhrocovalo, protože se k žoldnéřům přidali i četné domorodé kmeny. Všichni pak společně oblehli významné město Utica. Na pomoc byl z Kartága vyslán vojevůdce Hanno Veliký s věrnými jednotkami, které ale byli v následném boji s rebely poraženi. Poslední nadějí Kartága se tak stal Hamilkar Barkas. Tomu se nakonec žoldnéřské vojsko s domorodci podařilo v bitvě u řeky Bagrades (Medarda) porazit a jal se pronásledovat vůdce Spendia. Kromě toho se Hamilkar pokoušel žoldnéřské povstání potlačit i mírovou cestou, ale Spendius nechal všechny zajatce popravit. Není asi třeba zdůrazňovat, že Hamilkar začal jednat neméně krutě a tak krev tekla proudem na jedné i druhé straně. Obležené město Utica padlo do rukou rebelů a tím byla otevřena cesta na Kartágo. Bez námořnictva, které by hlavní město odřízlo od moře, se ale rebelům Kartágo dobýt nepodařilo. Mezitím ale Hamilkar porazil Spendia a byl zároveň Senátem jmenován hlavním velitelem vojsk. Mohl se tak svobodněji rozhodovat, jak proti povstalcům zakročit. První na řadě byl pokus prolomit obležení Kartága, v kterém mu ale zabránil Matho. V zimě 239/238 př.Kr. Kartáginci reorganizovali svou armádu a na jaře Hamilkar a Hanno zaútočili na povstalecké pozice. Podařilo se je postupně vytlačit na jih k městu Leptis Minor. Zde také došlo k rozhodují bitvě, v niž byl Matho a jeho muži poraženi.

Během žoldnéřského povstání, které otřáslo základy Kartága, byly Punové podporování Římany. Když se ale konflikt chýlil ke konci, rozhodl se Řím obsadit Sardinii a to na základě předchozí mírové smlouvy, která nepřesně specifikovala, jaké ostrovy kolem Sicílie musí Kartágo opustit. Tímto podvodem se tedy Řím zmocnil dalšího významného území s vědomím, že oslabené Kartágo s tím není schopno v této době nic podniknout. Nicméně Sardinie byl v držení dalších rebelujících žoldnéřů, kteří po porážkách v Africe očekávali, že nyní přijdou na řadu oni. Proto se obrátili na Řím a požádali jej o pomoc. Ten rád vyhověl a ostrov obsadil svým vojskem. Kartáginci samozřejmě proti obsazení Sardinie protestovali a tak jím Řím vyhlásil válku. Předchozími konflikty zdeptaná africká velmoc nebyla válku schopná vést, a proto musela obratem požádat o mír. Nenasytný Řím si pak na Kartágu vynutil vydání kromě Sardinie i Korsiku a zaplacení 1.200 talentů stříbra (1 talent = cca 27 kg).


Smlouva mezi Kartágem a Římem po První punské válce
„Kartáginěné musejí odejít z celé Sicílie a ze všech ostrovů ležících mezi Itálií a Sicílii. Obě smluvní strany musejí zajistit bezpečnost spojenců druhé strany. Žádná z obou stran nesmí na území, které je pod správou druhé strany, nic nařizovat, nesmí stavět veřejné budovy, najímat žoldnéře ani uzavírat přátelství se spojenci druhé strany. Kartágiňané zaplatí během deseti let dva tisíce dvě stě talentů a ihned tisíc talentů. Kartágiňané vydají Římanům všechny zajatce bez výkupného.“ Později po dění v Africe (revolta kartaginských žoldnéřů), kdy se Římané rozhodli vyhlásit Kartágu znovu válku, byl sepsán dodatek výše uvedené smlouvy. „Kartágiňané odejdou ze Sardinie a zaplatí ještě tisíc dvě stě talentů.“
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 33 – Praha 2009)

Polybios na základě študování tehdejších pramenů usoudil, že Římané tedy svým vstupem na Sicílii, která se tak stala jablkem sváru První punské války, neporušili žádné z ujednání uzavřených mezi Kartágem a jimi. Co se ale Sardinie týče, tak tady bylo právo jednoznačně na straně Kartága, které bylo v naprostém rozporu s právem v důsledku Římského úskoku o tento ostrov okradeno. Římané se snažili tento bezprávní krok zamaskovat obviněním, že v době tzv. Africké války se dopustilo Kartágo bezpráví vůči těm, kteří tam připluli z Říma. Nicméně toto bylo ve skutečnosti vyřešeno, protože všichni od Kartáginců obdrželi svobodu a byli propuštěni.


Expanze do Iberie (Hispánie, dnešní Španělsko)
Ožebračené Kartágo muselo rezignovat na budování námořních sil a rozhodlo se raději pro expanzi po souši, která by opět naplnila pokladnice. V názorech, kam vést výboje se ale velitelé rozcházeli. Hanno preferoval výboje v Africe v dosahu domovských základen. Hamilkar pak navrhoval Ibérii (Pyrenejský poloostrov). V tomto měl podporu svého zetě Hasdrubala Sličného, který měl značný vliv na kartaginský senát. Často se uvádí, že Hanno a jeho výboje pouze posilovali postavení velkých vlastníků pozemků, zatímco Hamilkar s Hasdrubalem jednali v zájmu obyčejných lidí. K uskutečnění svých záměrů v Ibérii si Hamilkar s sebou v roce 237 př.Kr. vzal Hasdrubala i všechny své tři syny. Kartaginské vojsko se vylodilo v Gadesu (Cádiz), odkud započalo dobývání Pyrenejského poloostrova. Především jižní oblast (dnešní Andalusie) byla považována za mimořádně úrodnou a bohatou na těžbu stříbra. Hamilkar zřejmě uvažoval, že s bohatstvím z Ibérie bude schopen znovu otevřít válku s nenasytným Římem, který je v posledních jednáních opakovaně zradil. Podporu v Kartágu měl Hamilkar znovu v osobě svého zetě, který se po úvodu tažení vrátil zpět, aby zde dohlížel na příjem bohatství, které začalo z Ibérie proudit.

Bohužel přesně nevíme, jak celé tažení probíhalo, ale dá se předpokládat, že Kartáginci postupovali podél údolí řeky Guadalquivir. Následně založili jako svou stálou základnu město Leuka Akra (zřejmě dnešní Alicante). Římanům ale neušla přítomnost Kartáginců na pevnině a poslali v roce 231 př. Kr. k Hamilkarovi své vyslance. Ty vojevůdce ujistil, že výboje nejsou v žádném případě namířené proti zájmům Říma, ale jsou vedeny ve snaze zajistit zlato a stříbro k placení reparací, ke kterým se Kartágo po uzavření první punské války zavázalo. Římané se tedy rozhodli nezasahovat. V roce 228 př. Kr. ale došlo k neštěstí. Hamilkar se pokusil ovládnout přístav Helike (Elche). Město bylo v obležení, ale Iberové obdrželi posily, které Kartágince donutili k ústupu. Hamilkar pak při překračování dravé řeky utonul. Tím Kartágo přišlo o výraznou postavu ve svých dějinách, která ještě mohla během druhé punské války (218-201 př.Kr.) nadělat Římanům obrovské škody. Bez nadsázky pak můžeme prohlásit, že bez bohatství z Ibérie, které Hamilkar a Hasdrubal Sličný (+ 221 př.Kr.) pro Kartágo zajistili, by tato druhá válka s Římem nemohla nikdy vzniknout.

Obrázek
Iberské kmeny (zdroj: www.wikipedia.org)


Dohody ohledně Ibérie (Hispánie)
Z úvodních slov je asi zcela jasné, že příčinou vzniku druhé punské války, byla nespokojenost Kartáginců s výsledkem první války, se ztrátou Sicílie a především Sardinie, která byla této africké velmoci zabrána zcela neoprávněně. Nicméně vítězové diktují podmínky a píší dějiny a tak to bylo i v tomto případě a Kartágo se muselo svévoli Říma podvolit. Přestože bylo Kartágo donuceno platit kromě jiného i vysoké válečné reparace, dokázalo se nakonec ze všech finančních potíží dostat. A to díky Hanibalovu otci Hamilkarovi a jeho zeti Hasrubalovi, kteří podnikli invazi do Iberie (Hispánie, dnešní Španělsko). Tato země byla velice bohatá na drahé kovy a železnou rudu a zajistila tak příjem z této země. To se ale stalo trnem v oku hamižnému Římu, který se chtěl také na dobývání Hispánie podílet.

Kartágiňané se často odvolávali na smlouvu, kterou s Římem uzavřel Hasdrubal Sličný (226 př.Kr.). Ta ale neobsahovala například dodatek, jakým byla vybavena smlouva s Lutatiem, že „vstoupí v platnost, pokud ji schválí i římský lid.“ Hasdrubal tak údajně uzavřel smlouvu jen ve své pravomoci, podle které „Kartágiňané nesmějí s válečnými úmysly překročit řeku Ibér“ (Ebro) . A dále, jak bylo uváděno, ve smlouvě o Sicílii bylo výslovně řečeno, že „obě smluvní strany musejí zajistit bezpečnost spojenců druhé strany.“ Tady se ale pak názory obou stran liší. Kartágiňané tvrdí, že se text smlouvy stahuje jen na tehdejší spojence, zatímco Řím tvrdí, že i na spojence získané po uzavření smlouvy. Polybios se domnívá, že jinak by k té smlouvě byl přidán dodatek, že nesmějí být k stávajícím spojencům přijímáni žádní další, nebo že se na ty, kdo budou přijati později, tato smlouva nestahuje. Já osobně jsem toho názoru, že Řím zase jen blafoval a nechával si volný prostor v tom, aby mohl i po podepsání smlouvy dále získávat do svých řad spojence proti Kartágu. Své schopnosti a úmysly ostatně už náležitě ukázali při uzavírání předchozích smluv.

Nicméně nějaké pozdější ujednání zřejmě přeci jenom existovalo. Vztahovalo se na něj usnesení, že ani jedna ze stran nesmí najímat žoldnéře, aby nic nenařizovala na území druhé strany a jejích spojenců a aby obě strany zajistily všem bezpečnost. Toto je důležité pochopit vzhledem ke krokům, které Hannibal a jeho muži podnikli proti Sagunťanům. Při dobývání Hispánie se Kartáginci střetli se Sagunťany, kteří obývali území na sever od Valencie a kteří byli již mnoho let spojenci Římanů, přestože Saguntum leželo značně na jih od hraniční řeky Ebro (též Hiberus). Hannibal, který si byl jist svým právem, neváhal Saguntum roku 219 př. Kr. napadnout a oblehnout jej. Naproti tomu Římané si zřejmě i přes Polybiovi závěry svým právem tak jisti nebyli, protože jediné co během osmiměsíčního obléhání na podporu svých spojenců podnikli, bylo to, že k Hannibalovi do jeho tábora před Saguntem vyslali vyslance. A přitom by stačilo po moři, které Římané v tomto prostoru plně ovládali, vyslat vojsko svým spojencům. Jako vyslanci byli vybráni Publius Valerius Flaccus a Quintus Baebius Tamphilus. Jejich cílem bylo obležené Sanguntum a Hannibal. Pokud by neuspěli, měli dále pokračovat do Kartága. Hannibal ale s nimi odmítnul vůbec mluvit a tak vyslanci pokračovali do Kartága, kde rovněž nepochodili.


Vyhlášení války
„…nejstarší z nich [pozn: z římských vyslanců] ukázal členům senátu [pozn: kartaginský senát] záhyb své togy a prohlásil, že jim v něm přináší i mír a že odtud vytřepe a dá jim to, co si přejí. Sufet Kartágiňanů ho vybídl, ať vytřepe to, co si vybrali oni, a když Říman prohlásil, že vytřepe válku, většina členů senátu zvolala současně, že ji přijímá.“
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 37 – Praha 2009)

Tak takhle došlo k vyhlášení Druhé punské války. Čtenář ať si sám udělá názor, nakolik bylo čestné počínání jedné či druhé strany, ale pokud bych mohl říct svůj názor, tak se domnívám, že právo bylo na straně Kartága. Přestože prohrálo První punskou válku, zavázalo se ke všem ujednáním, která vyplývala z mírové smlouvy. To že Římané zneužili situace a dodatečně se protiprávně zmocnili Sardinie, byl krok, který více méně vedl k tomu, že oba národy nemohli nikdy dojít mírovému soužití vedle sebe. Když se pak k tomu připočte Hanibalova výchova, která byla jeho otcem od začátku směřována proti Římu a také jeho vlastní schopnosti, tak se není čemu divit, že mladý velitel kartaginského vojska neváhal zaútočit na Římského spojence, který ležel hluboko v jeho sféře vlivu na jih od hraniční řeky Ebro. Otázkou zůstává, jak by se Hannibal dál zachoval, kdyby Řím nechal Saguntum padnout bez jakékoliv své reakce. Hannibal by tak zřejmě nepodnikl žádné tažení přes Pyreneje a Alpy do Itálie a dále se věnoval posílení pozic Kartága v Hispánii a čerpání jejich zdrojů. Řím si ale byl jistý svou silnou pozicí po vyhrané první válce a tak sám zvolil válku. Brzy ale měl této volby litovat. V osobě Hannibala jim vyrostl největší soupeř, jakého Řím za svou dlouhou historii poznal. Ne nadarmo se této válce také někdy říká Hanibalova válka.



Zdroje:
• Anglim Simon – Bojové techniky starověkého světa – Praha 2006
• Brownstone David, Franck Irene – Historie válek – Praha 1999
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Huf Hans-Christian – Nejmocnější říše světa – Frýdek Místek 2007
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• History revue – Praha, červenec 2010
• History revue – Praha, srpen 2010
http://www.historyofwar.org/articles/ba ... cinus.html
http://www.unrv.com/empire/invasion-of-italy.php
http://www.falanx.wz.cz/
http://www.iulius.wz.cz/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“