PŘECHOD PŘES APENINY A BAŽINY ETRURIE (218/217 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

PŘECHOD PŘES APENINY A BAŽINY ETRURIE (218/217 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

Druhá punská válka mezí Římem a Kartágem

HANNIBALOVA ČINNOST V ZIMĚ, PŘECHOD PŘES APENINY A BAŽINY ETRURIE
zima 218/217 př.Kr.
Itálie



Kartágo
Velitel: Hannibal Barkas

Římané
Velitel: Gnaeus Servilius a Gaius Flaminius
Obrázek
Povodí řeky Arno (etrurijské bažiny)

Po porážkách římských pozemních vojsk z podzimu a zimy 218 př. Kr. v bitvách u Ticina a Trebie, zachvátila Řím panika. Všichni v duchu viděli, jak Hannibal se svými muži táhne rovnou na Řím a cestou vše a všechny ničí a vraždí. Ostatně proč nemít takové panické představy. Vždyť jeden konsul byl se svým vojskem poražen u Ticina, druhý, odvolán ze Sicílie se dočkal ještě drtivější porážky u Trebie a cestě na Řím tak kromě zbytků demoralizovaných vojsk nebránil prakticky nikdo. Jen čas a počasí. Řím ale nechtěl ponechat nic náhodě a zvolil dva nové konsuly, kteří měli dále vést válku s Kartáginci. Za nové konsuly byli zvoleni Gnaeus Servilius a Gaius Flaminius. Ti se samozřejmě ihned chopili svých úřadů a hned se dali do práce, tedy do hledání nových lidských zdrojů, které by mohli použít v této krvavé válce s Afričany. Bylo jim jasné, že počasí jim poskytnulo výjimečnou příležitost, tj. čas. Přes zimu se nepředpokládalo, že by se Hannibal pustil na jih (přezimoval v Předalpské Galii). Nicméně ani tak se Římané ve svém zimním táboře v Placentii nemohli cítit zcela bezpečni. Čas od času k nim na nečekanou návštěvu zavítali Numidií jezdci, kteří rychle udeřili a tak rychle, jak se objevili, tak zase zmizeli. Také bojovníci keltských kmenů Keltiberů a Lusitánců se potulovali po těžko přístupných cestách. Tím pádem nebylo možno Římany v zimním táboře zásobit v takové míře, jak by sami chtěli a tudíž trpěli nedostatkem zásob. Jedinou jistou možností tak bylo zásobování loděmi po Pádu. Blízko zimního tábora v Placentii bylo poměrně velké tržiště, které bylo silně opevněno a chráněno početnou vojenskou posádkou. Hannibal měl v plánu se této pevnosti zmocnit. Proto proti nim v noci vyslal své numidské jezdce. Spoléhal na to, že noc skryje jejich záměry, ale římská posádka byla pozorná a neušlo jim, co se na ně chystá. Křik bojujících byl údajně slyšet až do Placentie, a tak konsul připrav svou jízdu i legie a vyrazil ohrožené pevnosti ráno na pomoc. Z obou vojsk se střetly jízdní jednotky. V následném boji utrpěli Kartáginci nemalé ztráty. Co ale víc bolelo, bylo, že se v boji zranil Hannibal. Posádka pevnosti se tak ubránila nepřátelům.

Druhý den, přestože se mu nemohla zranění zahojit, se Hannibal vypravil do dalších bojů. Byl rozhodnut oblehnout Victumuly. Toto město sloužilo Římanům jako skladiště v galské válce (válka v časovém rozmezí mezi První a Druhou punskou válkou). Jelikož město bylo slušně opevněné, stáhlo se do něj v hojném počtu i civilní obyvatelstvo. To pak bylo vyhecováno a rozhodlo se nečekat na to, až Kartáginci přitáhnout k jeho hradbám a vytáhli v hojném počtu Afričanům v ústrety. Jenomže místo pravidelných jednotek jejich vojsko spíše připomínalo domobranu. Dav plný odhodlání, ale bez patřičného vojenského výcviku a výstroje se stal snadnou kořistí bojem zocelených vojáků. Po drtivé porážce (Livius ve svých Dějinách – kniha XXI, kap. 57 – hovoří o třiceti pěti tisících hlavách) se „vojsko“ stáhlo do města. Druhý den Římané uznali bezvýchodnost své situace a otevřeli brány města Hannibalovým mužům. Následně bylo město vydrancováno. Livius hovoří o tom, že město a jeho obyvatelstvo bylo de facto zmasakrováno.


BOJE U PLACENTIE
zima/jaro 217 př.Kr.

Kartaginské vojsko si mohlo od bojů oddychnout pouze po krátkou dobu, kdy bylo počasí nesnesitelně mrazivé. Hned, jak se počasí alespoň trošku zlepšilo, vytáhl Hannibal s vojskem ze zimního tábora do Erutrie. Chystal se po dobrém, či po zlém přesvědčit Etrusky, aby se přidali na jeho stranu. Jenomže při přechodu přes Apeniny [1] bylo vojsko zastižené nečekanou změnou počasí, která podle mnohých byla horší, než v nehostinných Alpách v době nedávné (když je vojsko překračovalo). Hannibal rozhodl postavit tábor na místě, kde se vojsko zrovna nalézalo, ale počasí ani stavbě tábora nepřálo a trhalo stany a bralo další materiál. Vojákům tak nakonec nezbylo nic jiného, než se vrhnout na zem, zabalit se do svých dek a doufat, že to hrozné počasí přejde co nejdříve. Ale mělo být ještě hůře. Udeřily mrazy. Dva dny vojsko zůstalo na tom místě ležet, jako v obležení. Mnoho mužů nepřízeň počasí zaplatilo vlastním životem. Kromě nich pomrzlo i mnoho koní a soumarů a také posledních sedm válečných slonů, kteří přežili Alpy a boje u Trebie. Hannibalovi tak zůstal pouze jediný. Když se počasí alespoň trošku umoudřilo, vytáhli Kartáginci zpět. Sestoupili z Apenin a táhli nazpět k opevněné Placentii. Den poté vzal Hannibal dvanáct tisíc pěšáků a pět tisíc jezdců a vyrazil proti Římanům. Ani římský vojevůdce Sempronius se nebránil boji. Obě vojska ležela proti sobě asi ve vzdálenosti tří tisíc kroků. Poté se vojáci na sebe vrhli. Podle Livia Římané získali převahu, a své nepřátelé zahnali na útěk. Ale jak jsem již několikrát poukazoval, Livia po této stránce nepovažuju za příliš spolehlivého. I v případě bitvy u Cann (Kann) v roce 216 př.Kr., dokázal Livius obrátit výsledek bitvy de facto v Římský prospěch, ačkoliv to byl ve skutečnosti největší propadák v jejich dějinách0. Podle Livia Římané tedy nejen, že Kartáince obrátili na útěk, ale zaútočili i na jejich opevněný tábor (spíše bych viděl, že Kartáginci se dobrovolně stáhli do opevněného tábora, než že by prchli z boje). Přestože brány a hradby bránila jen část Kartáginců, nepodařilo se Římanům se zmocnit tábora. Ve tři hodiny odpoledne se římský vojevůdce rozhodl další snahu o proniknutí do tábora zastavit a své muže stáhnout. Jenomže Hannibal bedlivě své nepřátelé sledoval, a právě v momentě, kdy se Římané začali stahovat, vypustil z tábora své jezdce. Ti se z pravé i levé strany vrhli na nepřítele a středem se valilo jádro Kartaginské pěchoty. Následná bitva byla mimořádně krvavá, a je otázkou jak by skončila, kdyby nekončil den. Soumrak tak zastavil další vraždění. Podle Livia byly ztráty na obou stranách přibližně srovnatelné, tedy asi šest tisíc pěšáků a tři tisíce jezdců u každé ze stran. Kromě toho Římané v boji přišli o řadu příslušníků rytířského stavu, pět vojenských tribunů a tři spojenečtí důstojníci.

Po této bitvě táhl Hannibal do Ligurie, Sempronius do Luky. Ligurové odevzdají Hannibalovi při jeho příchodu dva úkladně zajaté římské kvestory, Gaia Fulvia a Lucia Lucretia, dva vojenské tribuny a pět mužů rytířského stavu, většinou syny senátorů; vycházejí mu takto vstříc, aby ho důrazněji ujistili, že se může spolehnout na mír a spojenecký svazek, který s nimi uzavřel.
(Livius – Dějiny IV. – kniha XXI, kap. 59)


TAŽENÍ PŘES APENINY A BAŽINY ETRURIE
jaro 218 př.Kr.

Počátkem jara protáhl římský konsul Gaius Flaminius se svým vojskem Erutrií a utábořil se před Arretiem, zatímco Gaius Servilius se vydal do Ariminia (dnešní Rimini), aby zajistil cestu proti nepříteli do nitra Itálie i z této strany poloostrova. Hannibal, který se svým vojskem přezimoval v Předalpské Galii, řešil kromě jiného problém, co s početnými římskými zajatci, kterých se v předchozích bojích zmocnil. Samozřejmě, než aby ujídali jídlo jeho mužům, tak jim dával jen minimální dávky. Jinak se ale choval k zajatcům římských spojenců. S nimi zacházel vlídně. Stále doufal, že tito spojenci Říma od latinské velmoci odpadnout a přejdou na jeho stranu. Nakonec se rozhodl svolat tyto zajatce a měl k nim projev. Prohlásil, že on a jeho muži nepřišli bojovat s nimi, ale s Římany právě v jejich prospěch (ještě nedávno byly tito spojenci Říma, jejich nepřáteli). Pokud tedy Hannibal uvažuje správně, tak by měli přijmout jeho nabídku přátelství. Po tomto proslovu všechny zajatce, až na Římany, bez výkupného propustil. Doufal, že si tím jejich předáků získá náklonnost.

Už se blížilo jako, když Hannibal vytáhl ze zimního tábora. Předtím se marně pokoušel o zdolání Apenin pro nesnesitelnou zimu a tady setrvával jen s velkým nebezpečím a v stálých obavách. Gally totiž přitáhla do vojska naděje na kořist a plenění. Když však viděli, že místo toho, aby sami mohli na cizím území loupit a odvlékat kořist, staly se bojištěm jejich vlastní země a nesou tíži přezimování obojího vojska, přenesli nenávist, kterou chovali k Římanům, zase na Hannibala. Hannibal pak, jemuž jejich přední mužové často strojili úklady, děkoval za svou záchranu vlastně jejich vzájemné úskočnosti, poněvadž se dovedli právě tak lehko na něčem umluvit, jako pak úmluvu zradit. Naučil se střídat oblečení i pokrývku hlavy, tím je pletl a zároveň se tak pojišťoval před nástrahami. Ostatně také tato starost ho přiměla, aby urychlil odchod ze zimního tábora.
(Livius – Dějiny IV. – kniha XXII, kap. 1)

V zimním táboře použil následující punskou lest. Měl obavy z nestálosti Keltů a z úkladů, které by mu mohli nastrojit, jelikož spojenectví s nimi uzavřel teprve nedávno, a proto si pořídil paruky, které odpovídaly vzezření osob různého věku, a neustále je střídal. Podobně měnil svůj oděv, aby byl vždy v souladu s příslušnou parukou, takže ho nepoznávali nejen ti, co ho náhle spatřili, ale ani ti, s nimiž se pravidelně stýkal.
(Polybios – Dějiny III. – kap. 78)

Obrázek
Plán Apenin

Kolem poloviny března roku 217 př.Kr., se Hannibal rozhodl zvednout své vojsko a táhnout s ním na území Latinů. Bylo mu jasné, že Keltové (též nazývání Gallové: Livius) jsou nespokojení s tím, že válka se vede zatím na jejich území. Trpěli dvojnásob. Jak pod římským, tak i pod kartaginským vojskem, které vyjídalo celou Předalpskou Galii, tedy území Galů (Keltů: Polybios). A přitom Keltové netoužili po ničem jiném, než po kořisti. To byl ostatně i důvod, proč se přidali k Afričanům. Teď ale Hannibalovi šlo i o jeho vlastní život, protože jejich hněv vůči Římanům, se v době zimní nečinnosti obrátil proti kartaginskému vojevůdci. Proto jak svorně píší Livius i Polybios, Hannibal skrýval svou tvář pod různými převleky, u kterých nechyběla ani celá řada paruk, které odpovídaly mužům různého typu a věku. Aby o tyto nespolehlivé spojence Hannibal nepřišel, rozhodl se co nejdříve vytáhnout ze zimního tábora směrem na jih. Teď šlo ale o to, jakou cestou. Za tím účelem oslovoval lidi ze svého vojska, kteří tento kraj znali nejlépe. Dozvěděl se, že všechny cesty na území Římanů, jsou pro velké vojsko zdlouhavé, a že je Římané jako domácí, moc dobře znají a budou si je střežit. Nicméně existuje tu ještě jedna cesta. Ta je sice výrazně kratší, ale vede přes nebezpečné bažiny. Ovšem na druhou stranu, pokud by tu Kartaginské vojsko prošlo, tak by to bylo pro Římany nečekané překvapení, protože by se jim nepřítel ocitl ve zranitelném týlu. Hannibal se nikdy nebránil přiměřeně riskovat a zkoušet nové, překvapivé postupy. Proto se rozhodl vyzkoušet právě tuto cestu. Když se ve vojsku roznesla zpráva, že je chce velitel hnát přes nějaké bažiny, tak muži znervózněli. Báli se, že je vede do nějakých hlubokých a neprostupných bařin. Hannibal se ale pečlivě přeptával na tuto cestu. A rozhodl se pro ni, až když byl ujištěn, že kudy půjdou, je voda stojatá s pevnou půdou a s žádnými velkými hlubinami. Vojsko tedy vyrazilo na cestu.

K jejich smůle se ale zrovna toto jaro do bažin rozlila řeka Arnus [2] více, než bylo obvyklé. Hannibal do čela pochodujícího vojska postavil Hispánie (Ibery) a Afričany. Vpředu pochodovalo prakticky celé jádro kartaginského vojsko a to i včetně zavazadel. Gallové dostali rozkaz jít za nimi a vytvořit střed šiku. Jako poslední pochodovali lehce vyzbrojení a spolehlivý Numiďané, kterým velel Hanibalův bratr Mago. Jeho úkolem bylo držet věčně nespokojené Gally pohromadě. Gallové byli totiž známí jako sice vynikající válečníci, ale na druhou stranu dosti líní, pokud měli podnikat nějaké činnosti, které se jim protivily. A pochod, tedy něco, co s kořistí nemá nic společného (i vyhlídky na kořist při představě přechodu přes zákeřné bažiny, byly nejisté), se jim z hlouby duše protivil. Pokud by se tedy Gallové chtěli obrátit zpět, měl jim v tom Mago se Numiďany zabránit. První řady se pracně prodíraly kalnými vodami bažin. Byl to těžký pochod, ale přeci jenom se dařilo prodírat se krok po kroku dále. Iberové a Afričané sice postupovali vpřed těžce, ale přeci jenom procházeli ještě nedotčenými bažinami. To co zůstalo po nich, to již nešlo nazvat jinak, než muka. Gallové se bořili hluboko do té břečky. Každý krok byl utrpením. Mnoho mužů padlo únavou do špinavých vod již první den. A nebyl nikdo, kdo by měl sílu je zvednout. A mělo být ještě hůře. Přestože bažiny nebyly nijak hluboké, musel každý šlapat tu svou mokrou cestu. Voda, vlhkost, rašelina, bahno, vše pronikalo oblečením mužů, kteří nemohli celé dny najít jediné suché a pevné místečko, na kterém by si odpočinuli. Ani zvířata na to nebyla lépe. Hannibal již na počátku cesty počítal s tím, že většina soumarů v bažinách nalezne smrt. Bral to jako přiměřené riziko, protože si byl jist, že po přechodu bažin, si v týlu Římanů nabere všechno potřebné, včetně soumarů. Uhynulá zvířata ale i po svém zdechnutí byla v bažinách vysoce ceněna. Jejich těla, napůl trčící z kalné vody, se stávala místem alespoň krátkého odpočinku unavených mužů.

Všichni trpěli zejména nedostatkem spánku, jelikož pochodovali vodou nepřetržitě čtyři dny a tři noci. Nejvíce byli útrapami postižení Keltové a měli větší ztráty než ostatní. Soumaři většinou zapadali do bahna a hynuli. Poskytovali tak svým skonem lidem poslední službu. Ti se totiž na ně a na zavazadla houfně usazovali, dostávali se z vody a mohli tak strávit alespoň malou noc spánkem. Mnoho koní ztratilo nepřetržitým pochodem v bahně své podkovy. Hannibal se jen stěží a za velkých útrap zachránil na zbývajícím slonovi. Velké bolesti mu působil těžký oční zánět a nakonec na jedno oko oslepl, protože neměl čas se zastavit a nemohl se za těchto okolností podrobit léčbě. Když nečekaně prošel bařinatými místy, zastihl v Etrurii Flaminia, jenž měl tábor před městem Arretiem, a utábořil se tam nedaleko bažin. Chtěl vojákům dopřát odpočinku a také získat zprávy o protivníkovi a o krajině, která se před ním rozprostírala.
(Polybios – Dějiny III. – kap. 79)

Hannibal přechodem přes bažiny opět prokázal své kvality a strategické uvažování. Mohl sice k pochodu na jih vstříc nepříteli zvolit pohodlnou cestu, ale byl si vědom, že tak se s Římany setká na místě, které určí oni. Tím, že provedl vojsko přes těžko prostupné bažiny, se mu podařilo nepřítele zcela zaskočit a pro změnu to byl on, kdo diktoval podmínky místa střetnutí. Přesně v tom byl Hannibal mistr. Nestačilo mu pojistit si své vítězství třeba jen přesilou jízdy, či pěchoty, nebo válečných slonů, ale snažil se na svou stranu získat všechny výhody, včetně volby místa střetnutí a z toho pramenící možnost nastražit na nepřítele léčku. Takže zatímco Římané střežili cesty do středu Itálie podél bažin, Hannibal jim vpadl do týlu a tím jim sebral možnost se spojit a Hannibala porazit. Aby se Kartáginci nemohli vydat do středu Itálie, musela jej zastavit nejblíže umístěná římská armáda. Takže namísto toho, aby Afričané postupovali do římské pasti, stalo se, že Římané postupovali do léčky nastrojené Hannibalem, v jejich vlastní zemi, u Trasimenského jezera. Osud římské armády tak byl prakticky zpečetěn ještě dříve, než se muži střetli v boji. A jak průchod přes bažiny líčí Livius?

Obrázek
Plán Etrurie

První řady, jen pokud šli průvodci vpředu, hmoždily se velmi příkrými a hlubokými říčními jícny, bahno je téměř vsakovalo, topily se v něm, ale přece se vytrvale vlekly za svými prapory. Kdežto když sklouzli Gallové, nedovedli vojáci prvního sledu ani znovu nalézt rovnováhu, ani vyškrábat se z hltavých jam, ani nedokázali duševní silou vzpružit tělo, ani nadějí vyburcovat svou odvahu. Jedni jen s námahou vlekli vyčerpané údy, u druhých stačilo, aby jejich odvahu zlomil odpor k tomu všemu, a klesli k zemi a umírali mezi soumary, kteří leželi kolem nich právě v takovém stavu. Nejvíc však zmáhalo lidi nevyspání, poněvadž neznali spánek už čtyři dny a tři noci. Protože bylo vše pod vodou a nemohli najít suchého místečka, kde by mohli složit vysílená těla, navršili ve vodě jedno zavazadlo na druhé a nahoru na ně si pak lehli. Po celé cestě, kudy se táhlo, ležely také porůznu celé hromady padlých soumarů; pro lidi, kteří toužili jen po ždibci sušší půdy, jenž by vyčníval nad vodu, znamenaly ty hromady zdechlin lože aspoň ke krátkému odpočinku. Sám Hannibal, jenž měl hned na začátku nemocné oči z jarního nečasu, z toho střídání zimy a horka, a jel na jediném zbylém slonu, dostane ještě ke všemu bolesti hlavy z bdění, nočního vlhka a bažinatých výparů; poněvadž pak není ani místo, ani kdy na léčení, oslepne nakonec na jedno oko.

Poznámky:
[1] Apeniny jsou horským pásmem táhnoucím se zhruba 1 200 km napříč Itálií (ve směru severozápad – jihovýchod) a tvořící tak jakousi páteř země. Nejvyšším vrcholem je Corno Grande s výškou 2 912 m n. m. Hory jsou většinou zelené a zalesněné, ačkoli jednu stranu nejvyššího vrcholu Gran Sasso, částečně pokrývá nejjižnější ledovec v Evropě (Ghiacciaio del Calderone). Východní strana hor směřující k Jaderskému moři je strmá, zatímco západní svahy tvoří rovinu. Podle pohoří je také pojmenován celý Apeninský poloostrov.

[2] Řeka Arno – v Toskánsku o délce 248 k, povodí o rozloze 8.5228 km2 s průměrným měsíčním průtokem 138m3/s. K povodním dochází na jaře a na přelomu podzimu a zimy. Při povodni v listopadu 1966 se úroveň hladiny zvedla o 11 m a řeka zatopila značnou část Florencie.

Zdroje:
• Anglim Simon – Bojové techniky starověkého světa – Praha 2006
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• Zamarovský Vojtěch – Dějiny psané Římem – Praha 1969
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz


Zvlášní poděkování Jersey.se za kontrolu textu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2109
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Příspěvek od Stuka »

Vychází mi, že Hannibal byl opravdu vynikající stratég s velkou odvahou a novátorským myšlením. Napínavé čtení.
Doufám Mirku, že budeš pokračovat. Je mi líto Suruse i Hannibala.
Obrázek
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“