BITVA U TRASIMENSKÉHO JEZERA (217 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

BITVA U TRASIMENSKÉHO JEZERA (217 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

Druhá punská válka mezí Římem a Kartágem

BITVA U TRASIMENSKÉHO JEZERA
… Hannibalova velká lest…
21. června 217 př.Kr.
Itálie

Obrázek
(Zdroj: http://madmonarchist.blogspot.com/2011/ ... ivism.html)


Kartágo
Velitel: Hannibal Barkas
Počty: asi 40.000 mužů (z toho cca 6.000 jezdců), podle jiných zdrojů měl Hannibal k dispozici 20.000 pěšáků a 6.000 jezdců)

Řím
Velitel: Gaius Flaminius
Počty: 31.000 mužů
Už to byl téměř rok, kdy se Hannibal otevřeně vydal na cestu proti mocné římské republice, která tak drtivě porazile Africkou říši v První punské válce. Tentokráte ale měla válka úplně jiný průběh. Římští velitelé i obyvatelstvo si muselo určitě říkat…“pořád jen Hannibal a zase jen Hannibal je o krok před našimi“. Ano. K překvapení všech si Hannibal na Apeninském poloostrově počínal, jako by byl doma. Všude byl o krok na před před Římskou armádou. Vždy provedl úplně něco jiného, než by si kdo mohl pomyslet. Jeho přechod přes Alpy, nečekané bitvy u Ticina a Trebie, kde využil mrazivého počasí a studených vod řeky proti pánům této země, když Římany nalákal do ledových vod. A ve stejné taktice pokračoval tento velký Pun i přes zimu a jaro 217 př.Kr. jeho dalším mistrovským krokem byl přechod vojska přes bažiny Etrurie. Zatímco Římané střežili volně schůdné cesty, Hannibal šel obtížnou cestou přes bažiny. Tato namáhavá cesta stála Kartágince obrovské ztráty, jak lidské, tak materiální. Sám Hannibal namáhavým mnohadenním pochodem přišel o oko, to ale nijak nezastřelo jeho pronikavou mysl. Hannibal přišel o tisíce a tisíce mužů, o všechny, až na jednoho válečné slony a všechny soumary. Nicméně byl si vědom, že bude moci nabrat nové síly a zdroje v římském týlu. Ale opět stejně jako v případě přechodu přes Alpy, měl nyní na své straně moment překvapení, který hodlal plně využít ve svůj prospěch.

Když se Kartágincům podařilo projít přes bažiny Etrurie, narazili na Římany, kteří tábořili s Flaminiem před městem Arretiem. Hannibal ale potřeboval poskytnout svým mužům oddych, aby se vzpamatovali z mnohadenního namáhavého putování přes močály, a aby byli brzy opět při síle. Proto se utábořil nedaleko bažin a do kraje vyslal své zvědy, aby získal informace o krajině a pohybu nepřítele. Podle zvědů oplývala okolní krajina mezi Faesulami a Arretiem bohatými zásobami a tak šlo o to, co nejdříve Římany porazit, aby si Kartáginci mohli pleněním doplnit zásoby a vše potřebné včetně soumarů a koní. Zvědové také zjistili, že římský velitel Flaminius [1] je velice ambiciózní a touží po slávě, ale na druhou stranu je demagog, který se příliš nevyzná v umění války. Navíc je přesvědčen o své vyjímečnosti. Na tom se Hannibal rozhodl postavit svou taktiku. Uvažoval, že pokud se vypraví kolem římského tábora a potáhne na území před ním, bude se muset konzul Flaminius vypravit za ním proto, aby se nevystavil hněvu lidu a senátu, když by nechal římské území na pospas nepříteli. Hannibal tak počítal, že Flaminius bude po boji dychtit a nepočká na vojsko svého kolegy konsula Gnaea Servilia, který se tou dobou se svým vojskem nalézal na území Arimina.

Kartáginec se tedy rozhodl využít situace a naplnit svůj plán. Zvedl vojsko a vypravil se s ním z území u Faesul nedaleko římského tábora a vpadl do země, která ležela před ním. Konsul Flaminius byl samozřejmě rozhořčen, protože to bral jako útok na svou osobu, kdy nepřítel boj s jeho vojskem nevyhledává, ale naopak ignoruje ho a plení římské území. Poté, kdy z okolní popleněné krajiny stoupal kouř spálenišť, byl Flaminius rozhodnut vyrazit proti Kartágincům, přestože jej část velitelů od tohoto úmyslu zrazovala. Podle nich měl římský velitel počkat na svého kolegu konsula a využít spojených sil obou armád. Rovněž početná kartáginská jízda dělala některým římským velitelům těžké vrásky. Flaminius se ale na své muže obořil a vyzval je k tomu, aby si uvědomili, co tomu řeknou v Římě, když je pleněno území téměř před římskými hradbami. Zvedl tedy své muže z tábora a vypravil se s nimi ve stopách Afričanů. Podle historika Livia, který žil později a tudíž informace o punské válce čerpal pouze z dostupných písemných zdrojů, vskočil Flaminius po svém proslovu ke svým předním mužům na koně, který ale pod ním klesk a shodil konsula na zem, až mu nebohý velitel přelítnul přes hlavu. Také praporečníkovi se údajně nedařilo vytáhnout prapory ze země. Obojí bylo vykládáno, jako neblahá znamení bohů.

Hannibal se svými muži mezitím postupoval vpřed Etrurií směrem na Řím. Po levé straně měl město Cartonu a na druhé straně leželo Trasimenské jezero (16 km západně od Perugie). Cestou kartáginské vojsko plenilo a zapalovalo vše, co jim přišlo pod ruku. Cesta Afričanů tak byla dlážděna spálenou zemí a mrtvolami, a tak římské vojsko nemělo problém nepřítele sledovat. A o to přesně Hannibalovi šlo. Cestou si pozorně všímal okolní krajiny, kterou procházel a hledal ideální místo k tomu, aby na své pronásledovatele připravit nějakou lest. Jedním z těchto míst bylo údolí, které bylo po obou stranách lemováno po celé délce vysokými souvislými pahorky [2]. Vpředu po celé šířce vyčnívala strmá a těžko přístupná výšina. Vzadu se nacházelo Trasimenské jezero (mělké asi 120 km2 velké jezero) a mezi ním a pohořím byl jen úzký přístup do údolí. Když Hannibal procházel údolím, tak si uvědomil, že se jedná o jedinečné místo k přepadu Římanů. Kteří mu táhli v patách. Ihned nechal obsadit výšiny ležící vpředu na cestě Ibéry (Španěly) a Afričany. Vynikající baleárské prakovníky (prak byla vynikající zbraň té doby, s vysokou kadencí, dostřelem a účinností) a rovněž kopiníky nechal umístit v dlouhé řadě před pahorky táhnoucí se na pravé straně celého údolí. Také jízdu a spojenecké Kelty rozmístil v souvislé řadě kolem pahorků na levé straně tak, že poslední z nich stáli u vchodu do údolí. Past tak byla nastřežená. Nyní nezbývalo Kartágincům nic jiného, než čekat. Římané, v čele s Flaminiem, se objevili brzy. Již předchozího dne večer se utábořilo římské vojsko u jezera. Ráno se pak za svítání zvedlo a jeho přední část začala vstupovat do údolí, kde aniž by to tušilo, na ně číhala smrt v podobě nepřátelského vojska.

Toho rána bylo neobyčejně mlhavé počasí, které přispělo k tomu, že si Římané nevšimli číhajících Afričanů a jejich spojenců. Flaminius a jeho muži se bez průzkumu jako vlci vrhli proti Hannibalovým mužům, kteří na ně čekali, jako návnada, na konci údolí. Než se ale jejich první řady střetly s řadami Kartáginců, vydal Hannibal rozkaz svým mužům v záloze, a ti nyní na Římany nečekaně ze všech stran udeřili. Římané byli nečekaným útokem zaskočeni. Z mlhy, která ještě násobila zmatek, se řítily střely baleárských prakovníků, šípy lučištníků, i samotní bojovníci útočili na překvapené Římany z několika desítek metrů. Kartáginci využívali mlhy a toho, že útočí shora. Římští centurioni a tribuni nebyli schopni poskytnout ani svou pomoc a radu, jak byli zaskočení nenadálou situací. Vojsko na domácí půdě se muselo bránit nepřátelům jak zepředu, tak ze zadu i z jedné strany. Poslední stranu zaujímalo Trasimenské jezero. Muži nepadali po desítkách, ale po stovkách ještě dříve, než si uvědomili, co se vlastně děje. Sám konzul Flaminius v boji padl, když jej zabili Hannibalovi spojenečtí Keltové [3].

Hannibal prošel údolím podél jezera, obsadil výšinu ležící na cestě a spolu s Ibéry a s Afričany se na ní usadil. Potom zavedl zepředu oklikou baleárské prakovníky a také kopiníky a umístil je v dlouhé řadě před pahorky táhnoucími se na pravé straně údolí a podobně zavedl jezdce a Kelty kolem pahorků na levé straně a rozmístil je tam v souvislé řadě, takže poslední z nich stáli přímo při vstupu do výše uvedeného údolí mezi jezerem a pohořím. Když Hannibal během noci vykonal tyto přípravy a obklopil údolí léčkami, vyčkával v klidu. Flaminius ho vzadu pronásledoval a snažil se ho dostihnout. Předchozího dne se pozdě večer utábořil přímo u jezera a příštího dne hned za svítání vedl přední část svého vojska do údolí, aby se utkal s nepřítelem. Byl neobyčejně mlhavý den. Když většina nepřátelského vojska vstoupila do údolí a jeho přední řady se již přiblížily k Hannibalovi, dal znamení, vyslal pokyny vojákům umístěným v léčkách a odevšad udeřili na nepřátele. Na straně Flaminia byli vystoupením nepřítele zcela překvapeni, povětrnostní podmínky znesnadňovaly vidění, nepřátelé na ně na mnoha místech útočili a napadali je shora, takže římští centurioni a tribuni nebyli schopni nejen poskytnout potřebnou pomoc, ale ani rozeznat, co se děje. Napadli je totiž současně zepředu, zezadu i ze stran, většinou byli pobíjeni přímo na pochodu, nemohli se bránit a byli v důsledku neopatrnosti svého velitele takřka vydáni všanc nepříteli. Zatímco se totiž rozmýšleli, co mají dělat, zastihla je nečekaně smrt. Za této situace napadli nějací Keltové pokořeného a zoufalého Flaminia a zabili ho. V údolí padlo na straně Římanů téměř patnáct tisíc mužů, kteří se nemohli vymanit z nesnadné situace ani nic podniknout. Splnili, jak bylo jejich zvykem, svou nejvyšší povinnost. Nedali se na útěk a neopustili své řady. Ty, co byli ještě na cestě mezi jezerem a pohořím a byli sevřeni v úzkém prostoru, postihla ještě hanebnější a strastiplnější smrt. Když byli zatlačeni do jezera, ztratili někteří z nich rozvahu, snažili se ve zbroji plavat a utonuli. Ostatní postoupili do jezera tak daleko, jak mohli, zůstali stát a jen hlava jim vyčnívala nad hladinou. Jakmile se objevili jezdci, bylo jim jasné, že jsou ztraceni. Zdvihali ruce a za všemožného křiku žadonili o milost. Nakonec byli někteří usmrceni zásahy nepřátel a jiní se vzájemně k usmrcení vybízeli. Asi šesti tisícům mužů z těch, co byli v údolí, se podařilo nad nepřáteli zvítězit. Nemohli však přijít svému vojsku na pomoc ani otočit se proti nepříteli, protože nevěděli, co se děje. Byli by přitom mohli účinně zasáhnout do vývoje bitvy. Hnali se však stále kupředu v domnění, že narazí na nějaké nepřátele, až se nepozorovaně dostali na výše položená místa. Když se ocitli na vrcholu a mlha se již rozpadla, pochopili, jaké neštěstí je potkalo. Nemohli však nic dělat, protože nepřátelé již dosáhli rozhodného vítězství a všechno ovládli. Seřadili se tedy a odebrali se do jakési etruské vesnice. Když tam po bitvě velitel poslal Maharbala s Ibéry a kopiníky a vesnice byla obklíčena, byli všestranným nedostatkem donuceni složit zbraně a vzdát se, aby si zachránili život. Takový byl průběh bitvy, k níž došlo v Etrurii mezi Římany a Kartágiňany.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 76-78 – Praha 2011)

Obrázek Obrázek
(Zdroj: www.wikipedia.org)

Bitva měla od samého začátku zcela jasný průběh. Všechny trumfy měl Hannibal od samého začátku na své straně a náležitě toho využil, stejně jako neschopnosti svého římského protivníka. Podle řeckého historika Polybia padlo u Trasimenského jezera v první fázi více jak patnáct tisíc Řimanů z celkového počtu 31.000, které měl konzul s sebou (počet Římanů není zcela přesně doložen). Navíc prvně měl Hannibal převahu i v počtu mužů. Údajně měl k dispozici 40.000 vojáků (Z toho asi 6.000 jezdců. Nicméně údaje o počtu Kartáginců jsou nepotvrzené. Jiné zdroje totiž uvádějí, že Hannibal měl 20.000 pěšáků a výše uvedený počet jezdců). V těsném údolí byli Římané pobíjení jak stádo dobytčat. Bránili se sice statečně, ale nakonec nezbývalo jejich smrt hodnotit jinak, než že splnili svou nejvyšší povinnost, položili životy za Římskou republiku. Část vojska, která se ještě nestačila dostat do údolí a byla útokem Kartáginců zastižena na cestě mezi jezerem a pohořím, stihla ještě potupnější smrt, než jejich bratry ve zbrani. Tísnění Afričany ze všech stran, byli nakonec přeživší muži donuceni vstoupit do vod jezera. Sice byl konec června, voda tak byla relativně teplá, ale kdo z vojáků té doby uměl plavat? Navíc v plné zbroji. A tak celý zástup Římanů tlačen nepřítelem, byl nucen zajít hlouběji a hlouběji do jezera, až jim nad hladinou koukali jen hlavy. Dále již nebylo kam zajít. Smrt byla neodkladná. Někteří se sice pokoušeli plavat, ale zbroj je táhla ke dnu. Většina tento marný boj s vodním živlem vzdala a čekala na nepřítele. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Kartáginští jezdci vjeli do vody a jen kolem sebe máchali meči po hlavách, které koukaly z vody. Bezbranní římští vojáci zasažení smrtící ránou do hlavy klesali ke dnu. Někteří raději před potupnou smrtí volili smrt dobrovolnou ať z rukou svých či svých spolubojovníků. Římští vojáci často v zoufalé situaci raději volili společnou sebevraždu. Muž proti muži s obnaženým mečem. Nemalé části Římanů se ale podařilo ze smrtelného objetí vymanit tím, že se vzdali. Pokud Kartáginský jezdec chtěl, nechal bezbranného nepřítele žít. Záleželo jenom na něm.

Hlavní část římského vojska, která byla nepřítelem sevřena v údolí, ale nakonec dokázala prokázat své kvality v boji muže proti muži. Přestože byli prakticky ze všech stran drceni, zdařilo se nakonec přibližně šesti tisícům vojáků probít z obklíčení. Jejich vítězný boj ale nemohli využít k záchraně zbytku vojska, protože vlastně ani nevěděli, co se vůbec děje. Navíc tu byla pořád ta pro ně prokletá mlha. Ve snaze dostat se z bitevní vřavy, nebo najít hlavní síly, se hnalo těch šest tisíc mužů stále vpřed, až se úmyslně, či neúmyslně ocitli mimo bitevní vřavu. Dostali se na výše položená místa. Když se dostali na vrchol pahorků, začala se mlha konečně rozpouštět. Pak viděli tu hrůzu pod sebou a došlo jim, že k záchraně římského vojska je již pozdě. Nemohli už pro záchranu svých spolubojovníku nic dělat, protože bylo prakticky již po bitvě. Proto se rozhodli se přeskupit a odebrat do nejbližší etruské vesnice. Kartáginci ale i tento oddíl Římanů pronásledovali. Hannibal proti nim vyslal jezdce vedené Maharbalem s Ibéry a kopiníky, kteří je dohnali již v noci. Vesnice s Římany byla jimi obklíčená. Jelikož muži trpěli nedostatkem prakticky jídla i pití, bylo nakonec rozhodnuto, že se vzdají, aby si zachránili život. Maharbal prý mužům slíbí, že pokud se vzdají a vydají mu všechny zbraně, nechá je s jedním kusem oděvu odejít.

Po kartáginském vítězství byli ti, co se vzdali, přivedeni před Hannibala. Údajně jich bylo kolem patnácti tisíc. Vojevůdce jim nejdříve sdělil, že Maharbal nebyl oprávněn jim bez jeho vědomí slibovat život (těm šesti tisícům, které v noci pronásledoval). Poté následovala jeho ostrá obžaloba Římanů, kdy jim vytkl všechna bezpráví, kterých se tento národ na Punech (Kartágincích) dopustil během první Punské války. Když dokončil svou řeč, nechal všechny Římany střežit svými muži a Keltské spojence Římanů bez výkupného propustil se slovy, že proti nim válku nevede. Opět je chtěl, jako již dříve ujistit, že jeho boj je veden jen a pouze proti Římanům, nikoliv proti nim, kteří s Římany bojovali ještě v nedávné době. Samozřejmě tím hlavně sledoval to, aby se Keltové přidali na jeho stranu a doplnili tak početní stavy, o které Hannibal přišel jak během přechodu přes Alpy, tak během pochodu přes smrtonosné bažiny Etrurie.

Jak již bylo řečeno, Římané v bitvě přišli asi o patnáct tisíc mužů z původního množství 31.000 mužů, které Gaius Flaminius [4] ráno 24. června vedl do boje. Dalších 15.000 upadlo do zajetí včetně těch 6.000, kteří se stáhli na okolní pahorky a následně do etruské vesnice, kde se vítězům vzdali. Naproti tomu kartáginské ztráty byly nepatrné. Na tu řež, která toho dne u jezera byla, jich padlo jen asi 1.500 (nemalá část raněných, která není do ztrát po bitvě počítána, zemřela později. Uvažuje se o celkových ztrátách během bitvy a poté 3.000 mužů). Z tohoto počtu 30 vybraných, předních mužů nechal Hannibal slavnostně pohřbít. Také vojsko potřebovalo odpočívat a Hannibal jim to po tomto drtivém vítězství rád dovolil. Nicméně on sám byl již myšlenkami jinde. Se svým bratrem a přáteli se radil co podniknout dál. Byli již přesvědčeni, že konečnému vítězství nestojí nic v cestě. Nyní měli početní převahu i nad druhým konzulským vojskem a dalo se předpokládat, že sláva jejich vítězství do Kartáginského tábora přivede další Kelty.

Poté co do 150 km vzdáleného Říma dorazila zpráva o drtivé porážce u Trasimenského jezera, nešlo tuto smutnou novinu před lidem utajit ani zlehčovat. Senát nechal svolat veřejné shromáždění, kde byla informace o bitvě oznámena. Poté co praetor Marcus Pomponius z řečniště oznámil, „utrpěli jsme porážku ve velké bitvě“, vypuklo velké zděšení mezi obecným lidem i šlechtou. Bylo jasné, že pokud se Římanům nepodaří rychle postavit novou armádu, nebude v jejich silách Kartágince zastavit. Zděšení z porážky bylo o to větší, že Řím již dlouho nebyl zvyklý poslouchat zprávy o porážce svých vojsk. Senát se ale snažil jednat a brát vše s klidnou rozvahou, a tak zasedl a jednal o opatřeních, která je nutno okamžitě přijmout.

Voda nedaleké říčky Macerone byla údajně ještě tři dny poté zabarvena římskou krví. Nedaleko ležící obec pak časem dostala jméno Sanguinetto („místo krve“).

Obrázek
(Zdroj: www.wikipedia.org)




STŘETNUTÍ JEZDCŮ GNAEA SERVILIA S PUNY
…aneb jízdní pomoc přijíždí pozdě
červen/červenec 217 př.Kr.
Itálie



Kartágo
Velitel: Maharbal
Počty: ??

Řím
Velitel: Gaius Centenius
Počty: 4.000 mužů
Když v době bitvy konsul Gnaeus Servilius umístěný na území Arimina na pobřeží Adriatiku, kde se Předalpská Galie nedaleko ústí Pádu do moře spojuje s ostatní Itálií uslyšel, že Hannibal vtrhl do Etrurie a utábořil se proti Flaminiovi, rozhodl se, že svému kolegovi se všemi oddíly připojí. Bránila mu v tom však těžkopádnost jeho vojska a proto rychle vyslal čtyři tisíce jezdců pod velením Gaia Centenia. Přál si, aby mohli, pokud to bude třeba, zasáhnout do boje ještě před jeho příchodem. Hannibal však, jakmile po bitvě obdržel zprávu o této nepřátelské posile, vyslal proti ní Maharbala s kopiníky a s částí jízdy. Ti se s vojáky pod Gaiovým velením utkali, v prvním střetnutí jich asi polovinu pobili a ostatní pronásledovali na jakýsi pahorek a tam je příštího dne zajali.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 79 – Praha 2011)

Když se konzul Gnaeus Servilius dozvěděl, že se jeho kolega Flaminius žene ve stopách Punů a chystá se s nimi svést boj, neváhal a vybral ze svého vojska, které tábořilo na pobřeží Jaderského moře, 4.000 jezdců, aby druhému vojevůdci pomohli v bitvě. Úmysl to byl jistě dobrý, ale k boji došlo dříve, než se Serviliovi jezdci mohli přidat k mužům Flaminiovým. Kartágincům samozřejmě neušla informace o pohybu velkého oddílu jezdců proti nim a tak Hannibal vyslal kopiníky a jezdce pod Maharbalovým velením, aby se s tímto oddílem vypořádali. Oba oddíly se střetly v tuhém boji kdesi v Umbrii, kde asi polovička Římanů, které vedl Gaius Centenia, padla. Druhá půlka se uchýlila na nedaleký pahorek, kde se ale nakonec o den později vzdali. Zřejmě neměli jinou volbu. S omezeným počtem mužů, zásob a vody se nemohli Kartáginské přesile dlouho stavět.

Tři dny po této události, došla zpráva i o této porážce do Říma (zřejmě to muselo být koncem června, či na začátku července). Zpráva o nové pohromě jen přilila olej do již tak vyhrocené situace. Tentokráte i Senát propadl panice. Proto v krizi největší odhlasoval Senát změnu správy státu. Ten byl doposud spravován prostřednictvím ročně volených konzulů. Nyní ale musel být zvolen jediný zástupce s neomezenou pravomocí.

Hannibal a jeho muži se zřejmě domnívali, že od konečného vítězství je nic jiného, než brány věčného Říma nedělí. Proto zřejmě upustil od plánů jít na Řím a raději nechal své muže volně procházet nebráněnou krajinou (směrem k Jadranu) a plenit. Vojsko obtížené obrovskou kořistí cestou zabíjelo všechny muže, které by mohl Řím proti nim vyzbrojit a postavit v bitevním poli. Což v praxi znamenalo věkovou kategorii od cca 16 do 60 let. Poté co vojsko dorazilo k Jadranu, nechal je Hannibal odpočívat a zotavit ze zranění a nemocí. Stejně tak i koním bylo dopřáno náležitého odpočinku, protože jezdec, to bylo neodmyslitelné spojení muže a koně a jízda, to byla nejsilnější zbraň kartáginského vojska. Pokud se tedy Hannibal i nadále chtěl v boji opírat o svou nejsilnější zbraň, musel se jim náležitě věnovat. Ostatně zimu 218/217 př.Kr. přezimovalo Africké vojsko v otevřené krajině v Předalpské Galii, kde všichni, muži i zvířata, trpěli chladem, nedostatkem jídla a nedostatkem ošetření. Následná cesta přes bažiny Etrurie se rovněž na všech podepsala. Muži i koně trpěli svrabem a dalšími podobnými nemoci. Když ale Afričané ovládli úrodnou krajinu, podařilo se jim dosyta se najíst a napít a tak obnovit své síly. Navíc byli obtížení ukořistěnou vojenskou výzbrojí, kterou Hannibal nechal mezi muže rozdělit. Ostatně proč ne. Než aby ji vezli bez užitku na soumarech a povozech, raději ji rozdělil mezi hůře ozbrojené muže, jako mezi keltské spojence a další.

Jelikož se Hannibal prvně od svého vpádu do Itálie dostal k moři, nechal do rodného Kartága poslat posly, kteří měli africký senát informovat o dosavadním průběhu tažení. Není asi třeba dodávat, že Africká říše a její lid a představitelé se radovali, nad těmito zprávami. Teď šlo jen o to, jak dále podporovat své muže ve válce jak na Apeninském poloostrově, tak v Ibérii (Španělsko). A co se mezitím dělo v Římě? Senát se rozhodl ustanovit diktátora, kterým se stal sedmdesátiletý Quintus Fabius Cunctator Maximus (velitelem jízdy se stal Marcus Minucius Rufus). Ten se na rozdíl od svých neúspěšných předchůdců rozhodl nepřijímat otevřený boj, ale raději vést vyčkávací taktiku plnou drobných přepadů. A to i přesto, že tato taktika nebyla nijak populární, protože velká část Itálie byla vydána nepříteli napospas, který Římanům kromě jiného působil i velké potíže v zásobování.

Římané ustanovili diktátorem Quinta Fabia, neobyčejně rozvážného muže urozeného původu. Vždyť ještě v mé době (pozn. Polybios; před 200 - asi 120 př.Kr.) byli pro úspěchy, jichž tento muž dosáhl, členové této rodiny nazýváni Maximi, to znamená Největší. Diktátor se liší od konzulů tím, že každého z obou konzulů doprovází dvanáct liktorů a diktátora čtyřiadvacet. Kdežto konzulové potřebují v mnoha záležitostech při svém rozhodování souhlas senátu, diktátor je velitel s neomezenou pravomocí, a když je ustanoven, jsou v Římě všechny úřady kromě tribunů lidu zrušeny (…) Spolu s diktátorem ustanovili velitelem jízdy Marka Minucia. Ten je mu podřízen, a když je diktátor jinak zaneprázdněn, stává se jakýmsi jeho nástupcem.
(Zdroj: Polybios – Dějiny II. – str. 80 – Praha 2011)


Zhodnocení
Pokud bychom až k bitvě u Trasimenského jezera měli Hanibala hodnotit podle jeho bojových vystoupení a dalších kroků, tak doposud sklízel zasloužený obdiv. To co ale provedl u jezera, to už je opravdu vysoká škola taktiky. O to více je jeho drtivé vítězství ceněné, že jej docílil na cizím území, tedy v krajině, kterou neznal, což se ale nedalo říci o Římanech, kteří ale nakonec slepě vlezli do pasti jim tak mistrně nastražené. Že pastička sklapla s plným účinkem, tak o tom svědčí římské ztráty v porovnání s těmi africkými. Z jednatřiceti tisícového vojska padlo během asi tříhodinového boje 15.000 mužů a dalších 15.000 jich padlo do zajetí, což znamená, že se z bitevní vřavy zachránilo jen několik set, maximálně jeden tisíc mužů (Pokud budeme věřit zdrojům, že Římané měli před bitvou 31.000 vojáků, protože Livius tvrdí, že po bitvě se do okolní krajiny rozprchlo 10.000 mužů). Vítězství s téměř 100% účinností bylo ještě umocněno střetem s jízdním oddílem Gaia Centenia. V konečném důsledku tak Římané doplatili na ukvapenost jednoho ambiciózního muže (konzul G. Flaminius), který římský stát připravil o celou armádu v celkovém počtu 34.000 mužů!!! Hannibal se oprávněně mohl radovat. Jeho výhlídky na dobytí Říma rapidně stouply, stejně jako jeho prestiž v očích keltských barbarů, kteří se tak k němu mohli začít houfně přidávat. Teď bylo jen otázkou, jestli své vyhlídky na zničení odvěkého nepřítele Kartága využije, či jestli je promarní a nepříteli poskytne čas, aby se z drtivé porážky oklepal a vyšel z ní ještě silnější, než byl na počátku. V každém případě, v července 217 př.Kr. byl Hannibal pánem severní Itálie.


Poznámky:
[1] Volba Gaia Flaminia konzulem byla poněkud nešťastná. Do úřadu konzula byl zvolen již podruhé a již ve svém prvním funkčním období se projevil jako protivník senátu a zřejmě by se v pozdější době přidal na stranu populárů. Mimo jiné se stal i censorem a jak již bylo řečeno výše, dvojnásobným konsulem.
[2] Hannibalo vojsko přišlo k jezeru od severovýchodu. Příroda zde vytvořila zajímavý útvar. Něco na způsob kapsy se dvěma hrdly ohraničené z jedné strany pahorky, z druhé strany vodami jezera.
[3] Livius se samozřejmě snaží podávat jiný obrázek smrti konzula. Podle něj pouze Flaminus dokázal v bitevní vřavě zachochovat chladnou hlavu a snažil se svým mužům dodat odvahu v boji a organizovat obranu. Až když pochopil beznadějnost, vydal rozkaz probít se z obklíčení jakoukoliv stranou. Všechny bitevní šiky (principes, hastati i triarri) bojovali navzájem pomíchání. Každý bojoval o svůj vlastní život. Konzulovu smrt měl údajně na svědomí insuberský jezdec jménem Decurius (náčelník galských Insubrů), který jej zahlédl v davu a řítil se přímo na něj. Nejdříve skolil konsulova zbrojnoše, který se mu vrhnul do cesty. Poté kopím probodl samotného konsula. Chtěl mu ještě uloupit zbroj, jako svou kořist z pozice vítěze, ale triárové i nadále chránili mrtvé konsulovo tělo a tak nepříteli v tomto zabránili.
[4] Tělo konzula Flaminia nebylo po bitvě nikdy nalezeno.


Zdroje:
• Anglim Simon – Bojové techniky starověkého světa – Praha 2006
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Huf Hans-Christian – Nejmocnější říše světa – Frýdek Místek 2007
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
• History revue – Praha, červenec 2010
• History revue – Praha, srpen 2010
http://www.historyofwar.org/articles/ba ... cinus.html
http://www.unrv.com/empire/invasion-of-italy.php
http://www.falanx.wz.cz/
http://www.iulius.wz.cz/
http://antika.avonet.cz
www.wikipedia.org
www.palba.cz


Zvlášní poděkování Jersey.se za kontrolu textu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5157
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Je docela zajímavé sledovat vývoj ztrát na jedné i druhé straně soupeřících národů/armád. V prvních třech bitvách na Apeninském poloostrově (u Ticina, Trebie a Trasimenského jezera) utrpěli Římané celkové ztráty v počtu přibližně 45.000 mužů a dalších cca 18.000 se stalo zajatci. Vedle toho však bylo svedeno mnoho menších šarvátek s ozbrojenými silami, ale tyto ztráty nejsme schopni dohledat (obléhání měst, šarvátky výzvědných a spížovacích jednotek atd.). A jak na tom byl Hannibal se ztrátami? V porovnání s nepřítelem mnohem lépe, ale pokud vynecháme bitevní vřavy, tak de facto stejně. Přechod přes Alpy a bažiny Etrurie stál jeho armád přibližně stejný počet mužů, které Kartáginci zahubili v boji. Takže na první pohled se zdá, že hannibal šel od vítězství k vítězství, ale na druhý pohled vidíme, že jeho lidské zdroje utrpěli prakticky stejné ztráty jako nepřítel (bráno od vstupu přes Alpy). Pokud tedy chtěl dosáhnout převahy sil, musel vyhrát v nějaké obrovské bitvě. Tou jak se ukázalo, se stala pozdější bitva u Kann (Caen) v roce 216 př.Kr.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“