Romanizace římských provincií

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
safr
Příspěvky: 3
Registrován: 14/1/2013, 00:13
Bydliště: Milenov

Romanizace římských provincií

Příspěvek od safr »

ROMANIZACE


Vysvětlení pojmu romanizace

„Skutečnost, že obyvatelé podmaněných zemí přijímali jazyk a jeho prostřednictvím i kulturu svých podmanitelů, lze vskutku označit za nejvýraznější pozitivní přínos římského panství.“ (BURIAN, Jan: Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha 1997, s. 81)

Romanizace se považuje za jeden z trvalých následků římské vlády. Musím zdůraznit slovo trvalý, neboť i dnes se s následky romanizace běžně setkáváme a to především v oblasti jazykové. Vždyť ve většině evropských jazyků máme výrazy převzaté právě z latiny a v odborných kruzích, uveďme například lékařství, se latina ještě hojně využívá.

Samotný pojem můžeme vysvětlit jako proces postupného převládání římské kultury, jazyka a vlivu v provinciích římské říše. Romanizace se však nevyvíjela mechanicky ani rovnoměrně. Nemůžeme ji pokládat za následek římského nátlaku nebo za cíl, jež si Římané vytkli v době, kdy v podmaněných provinciích začali budovat svou administrativu. A proces romanizace nemůžeme chápat ani jako jednostranné působení římské moci na lokální obyvatelstvo a místní kultury. Výsledky, jimiž se romanizace může chlubit, by nebyly možné bez široké podpory obyvatel provincií a jejich dobrovolném zájmu na přijetí římských civilizačních vymožeností.

Romanizace nevedla ve všech provinciích ke stejným výsledkům. Nejvíce se na romanizaci podepsaly západní provincie. Jmenovitě to byly provincie Galie, Hispánie, Británie a Germánie. Východní provincie nebyly tak velkou měrou pořímštěny jako provincie západní. Mohla za to především jejich vyspělá kultura, která byla v některých ohledech dokonce vyspělejší než ta římská. Především Řekové, kteří byli kulturně vyspělejší, neměli o romanizaci zájem. Za nadvlády Římanů proto nedošlo k pořímštění řecké kultury, ba právě naopak.

Příčiny, způsob a důsledky romanizace

Příčinou romanizace bylo především zařadit region do územní správy Říma, zkulturnit tamější obyvatelstvo a stabilizovat region. Z hlediska provinciálů poté můžeme říci, že romanizaci spíše vítali, než aby ji odmítali a to z jednoho prostého faktu. Pomocí romanizace se chtěli kulturně vyrovnat daleko vyspělejšímu Římu, a proto mnohdy opouštěli vlastní kulturu. „V obecné rovině zde působila skutečnost, že římská civilizace stála na nesrovnatelně vyšší úrovni a že navázání užších kontaktů s Římany dávalo provinciím historicky ojedinělou příležitost osvojit si v relativně krátké době soudobou syntézu civilizačního vývoje v Řecku a Římě.“

Jako jeden z prostředků romanizace uveďme římské občanství. Zatímco v 1. a 2. století př.n.l. bylo získání římského občanství snem obyvatel Itálie, na sklonku republiky a za raného císařství představovalo získání občanství jeden ze silných impulzů romanizačního procesu. Zpočátku nebyli obyvatelé Říma ochotni dělit se o občanství s neobčany římské říše, avšak za Caesara a posléze Augusta počet občanů výrazně stoupal. Je však logické, že s šířením občanství klesal jeho význam. I přesto získání občanského práva i nadále zůstávalo pro neobčany cílem jejich úsilí. Usměrňovalo jejich činnost k prospěchu císařské moci v provinciích a odrazovalo je tak od usilování svržení římské vlády. Rozdávání občanství se ukázalo jako důležitý prvek při romanizaci. Tento skutek byl jeden z nejefektivnějších prostředků, neboť byl jedním z příčin římského úspěchu romanizace.

Další způsob, jak si Římané naklonili provinciály, byla schopnost nabídnout všem vrstvám obyvatel provincie podíl z prosperity římské říše a jeho hospodářství, zejména v městském životě. Tento fakt, že provinciální obyvatelé měli přístup k římskému blahobytu, u nich jen posiloval přízeň a sounáležitost s říší. I přesto však nebyli nezištní dobrodinci a z provincií chtěli vytěžit co nejvíce ve státní prospěch.

Posilnění pospolitosti mezi obyvateli provincií a Římem upevňovaly i další faktory. Ty nejdůležitější jsou šíření latiny a systém výchovy dle římského způsobu. O tom se však podrobněji zmíním později.

Důsledky romanizace můžeme omezenou měrou vidět i dnes. Například důsledkem šíření latiny se tento jazyk po dlouho dobu stal tehdy světovým jazykem a to ještě ve středověku. Římané ve svých provinciích vystavěli řadu měst, to vedlo ke zvýšení životní úrovně obyvatel. Navíc po procesu romanizace se obyvatelé sami spojovali s římskou říší a sami se chtěli podílet na jejím vývoji. Důkazy o tom máme především se spojitostí s illyrskými císaři, kteří vládli Římu stejně tak dobře jako císaři římští. I někteří slavní generálové pocházeli z provincií, hlavně z Germánie a Galie. Vnímání obyvatel se také změnilo, označení Říman už nebylo jen pro občana žijícího v Římě, ale prakticky pro kteréhokoliv obyvatele celého římského impéria.

Jazyková romanizace

Šlo o pozvolnou výměnu jazyka, nikoliv obyvatelstva. Byl to pomalý a geograficky velmi variabilní proces (např. řečtina na jihu Itálie přežila, umbrijština a oština však ne). Proces latinizace se rozvíjel především v západní části říše, avšak šířil se i v severní Africe, kde latina postupně vytlačila rozšířenou punštinu a místní dialekty. O úspěchu latinizace svědčí nejen existence dnešních románských jazyků, ale i nejedno zastoupení latinských výrazů v dalších evropských jazycích.

Je logické, že latinizace se nejvíce uplatňovala u kulturně málo rozvinutých kmenů v západní části než na východě, který byl sférou řecké rozvinuté kultury. Řekové si uvědomovali svou kulturní nadřazenost, a proto ochotu poznat latinu v širším měřítku neměli. I v dobách římské vlády nad Řeckem si zachovala řečtina místo nejen v samotném Řecku, ale i na jihu Itálie a na Sicílii, kde původně byly řecké kolonie. V Egyptě a na východních hranicích v Malé Asii latina také neměla šanci hlouběji zakořenit u obyvatel, ale stala se zde řečí jen vojáků, obchodníků a především římských správců.

V západních provincií lze latinizaci označit dvěma rysy. Tím prvním byla rychlost šíření latiny, neboť k jazykovému pořímštění etnicky odlišného obyvatelstva stačilo několik málo generací. A za druhé to byla hloubka latinizace, která zasáhla všechny vrstvy provinciálního obyvatelstva a zatlačovala místní jazyky do úplného okraje kulturní sféry. Většina obyvatel se však neseznamovala s latinou v její gramaticky nejvyspělejší podobě. Obyvatelé především poznávali latinu v praktickém životě, která se lišila stylisticky i gramaticky od latiny klasické. Vulgární (hovorová) latina proto směřovala ke zjednodušení gramatiky a ke zlidovění latinských výrazů. Tato vulgární latina byla tedy mluvou prostého i městského obyvatelstva a vedla na sklonku starověku k vytvoření pozdějších románských jazyků.

Romanizace školství a práva

Výchova v římské říši byla vyspělá, svědčí o tom její funkčnost i relativní dostupnost. Možnost studia samozřejmě závisela na financích studentovy rodiny. Běžnou záležitostí bylo, že v majetnějších rodinách se výuka zajišťovala individuálně. Avšak vedle této možnosti existovali i veřejné školy, poskytující možnost vzdělání širším okruhům obyvatelstva. Tyto školy byly umístěny ve všech významných městech a četní provinciálové se díky tomu více seznamovali s tehdejší kulturou. Úroveň vzdělaní nebyla z dnešního hlediska příliš hluboká, avšak k tehdejším možnostem mají školy hlavní zásluhu na tom, že čtení a psaní nebylo ničím výjimečným ani v provinciích, kde se tak obyvatelstvu dostalo možnosti se vzdělat. Jednotný vzdělávací systém samozřejmě neexistoval. Vše záleželo na přístupu učitelů, avšak určité společné rysy zde existovaly. Základní vzdělaní se dostávalo dětem od sedmi do dvanácti let, kdy se naučily číst, psát a počítat. Poté do šestnácti let navštěvoval žák školu gramatickou, kde se věnoval četbě a dokonce i základům řečtiny, také se učil dějepis, zeměpis, astronomii apod. Nejvyšším stupněm vzdělání poté byly rétorské školy, kde se žáci učili římskému a řeckému řečnictví a pokoušeli se i o vlastní řečnické výstupy.

K rozvoji vysokého školství došlo za císaře Hadriána, který nechal v Římě zřídit Athenaeum, v němž se slučovalo studium rétoriky, literatury a filosofie. Za Antonia Pia se dostávalo školství velké podpory. S jeho pomocí se uchycovalo římské vysoké školství i v provinciích a vzdělání na nich proto přestalo být výsadou bohatých studentů, kteří mohli platit pobyt v Římě nebo Athénách. V té době je také důležitá při rozvoji školství specializace škol. Například se tak proslavily právnické školy v Alexandrii, Antiochii, rétorské školy v galských městech Burdigale, Augustodunu apod.
Dalším důležitým faktorem v napomáhání romanizaci je rozvoj římského práva a jeho aplikování v určitých částech impéria. V říši bylo nutné systematizovat a utřídit právní normy a propracovat je s existujícími právními vztahy. Proto také v císařské době vzrostla prestiž právnických škol. Sepětí s administrativou impéria a různými sférami života dávalo římskému právu veliké důležitosti už jen proto, že bylo používáno v rámci světové říše a stalo se nástrojem k vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými provinciemi. Proto bylo potřeba v celé říši uvést platnost právních norem i jejich správný výklad a porozumění.

Významným zdrojem práva za císařství byla nařízení samotných císařů, která měla platnost zákona. Avšak nařízení, vydaná jednotlivými císaři, nesledovala vždy jeden směr. Platnost proto měla nařízení toho císaře, od jehož doby nový císař nevydal nařízení nové. Problémy s výkladem práva byly běžné, neboť nejvíce případů spadalo do jurisdikce magistrátů se soudním právem. Na začátku své kariéry vydávali magistráti běžně edikt, který představoval souhrn principů jejich budoucí úřední činnosti. Většinou přijali edikty svých předchůdců v méně obměněné verzi, ale někdy prováděli i změny podle svých osobních postojů. To mohlo vést ke zneužití pravomocí. Vedle toho případy, kdy úředníci své pravomoce uplatňovali s velkou samostatností, vyvolávaly nedůvěru v centrální císařskou správu. Proto proti možným komplikacím nechal císař Hadrianus vydat soubor osvědčených ediktů, který byl aplikován všeobecně a směl být pozměněn jen se souhlasem císaře. Vznik tohoto ediktu se stal jednou z podmínek vyrovnání a sjednocení právních poměrů v různých provinciích.

Romanizace Británie

Když v roce 47 n.l. obsadila vojska císaře Claudia Británii až k řekám Severn a Trent, začal probíhat proces přeměny Británie na provincii. Úřad místodržícího Británie byl velmi vážený. Vyhrazen byl bývalým konzulům a pod úřad spadalo i velení rozsáhlého počtu legií. Pro tento úřad byli právě proto vybíráni velmi významní muži. Británie nepředstavovala jen vojenskou příležitost, při níž bylo možné si vydobýt pověst, ale i zemi hojně oplývající přírodním bohatstvím.

Římským zvykem v provinciích bylo co možná nejdříve přenést správu provincie na loajální místní lidi. V případě Británie se Claudius rozhodl zapojit co možná nejvíce vazalské krále, což byla nejúspornější metoda. Část jihu byla svěřena Cogidubnovi. Ikénové z Norfolku byli přijati jako římští spojenci a za hranicemi bylo dosaženo dohody s královnou Brigantů Cartimanduou, s cílem zabezpečit provincii před útoky ze severu. Zbytek provincie byl spravován prostřednictvím kmenů organizovaných do podoby římských jednotek místní správy. Tato politika zpočátku slavila úspěchy, avšak po několika vzpourách ztroskotala.

Období od roku 70 n.l. po šedesátá léta 2. století lze považovat za dobu, kdy se Británie skutečně romanizovala a kdy se začaly objevovat trvalé rysy této romanizace. Klientská království nahradila aristokracie, na kterou byla přenesena běžná správa. V tomto období se také větší i menší města rozvíjela. Správní střediska byla vybavena veřejnými zařízeními, jako bylo forum, basilika, soudní dvůr, správní úřady a místnosti rady, veřejné lázně, vodovodní systém a dokonce i divadla a amfiteátry. Na venkově se vynořuje řada „vil.“ Tyto vily nahrazovaly původní statky a žili v nich romanizovaní menší šlechtici.

V Británii byl nakonec zaveden hospodářský systém rané říše, jehož základ tvořila peněžní ekonomika a obchod. V kultuře převládaly římské způsoby a bylo rozšířeno klasické umění. V porovnání například s Galií je sice počet špičkových uměleckých děl poměrně menší, ale přesto taková díla existují.

Závěr

Romanizační proces působil pozvolně a v delším časovém úseku. Obyvatelstvo nebylo zromanizováno ze dne na den, zprvu dokonce ani nechtělo být romanizováno. Kdo by také chtěl opustit vlastní kulturu, jazyk a zvyky zcela dobrovolně, avšak vyspělost Říma mnohé obyvatele přesvědčila a ti se nakonec hrdě hlásili k římskému občanství. Můžeme říci, že romanizace byla přínosem. Zkulturnila obyvatelstvo, rozšířila vzdělání a římské právo, udělala z latiny na dlouho dobu světový jazyk. Avšak nemůžeme říci, že by byla naprosto bez záporů. Kvůli romanizaci vymřely některé jazyky a původní kultura byla naprosto utlumena. I přesto však zastávám názor, že romanizace byla spíše kladem než záporem a přispěla k obrazu starověkého světa tak, jak ho můžeme poznat dnes.

Literatura
BURIAN, Jan: Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha 1997
KENNETH, O. Morgan: Dějiny Británie. 2. vyd. Praha 2008
KOUDELA, Dušan: Římské villy v provincii Britannia. Brno 2008
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 9323
Registrován: 11/2/2010, 17:02
Bydliště: Prostějov

Re: Romanizace římských provincií

Příspěvek od Rase »

Dám to sem, zajímavé je, že na území Římské říše se již našly tři kostry starověkkných Číňanů. První ostatky dospělého muže byly nalezeny ve Vagnari v dnešní Itálii. Další ostatky byly nově nalezeny až v Londýně, kde archelogové zkoumají římský hrob z 2. až 4. století n.l. Zde bylo nalezeno 22 pohřbených lidí, z nichž dva byli nositeli východoasijských genů – podle všeho šlo o obyvatele starověké Číny. Kosterní nálezy svědčí o tom, že mezi římskými impériem a čínským císařstvím existovaly velmi úzké kontakty. Z dochovaných účetních záznamů se ví, že Číňané se zvědavostí přijímali zástupce Říma, zatímco Římané považovali obyvatele Říše středu za tajemné a obdivovali dovážené hedvábné tkaniny. Jelikož se mi nechce překládat další informace, tak se koukněte do odkazů, kde jsou zápisky tehdejších kromnikářů atd.

Zdroje:
http://morezprav.cz/uncategorized/prulo ... -to-mozne/
https://io9.gizmodo.com/heres-what-thir ... 1253007513
https://www.quora.com/How-much-did-Anci ... each-other
https://www.smithsonianmag.com/smart-ne ... s-3386550/
https://en.wikipedia.org/wiki/Sino-Roman_relations
Odpovědět

Zpět na „Řím“