Smolný nos na hradě Heidenrichstein
A co nám říkají písemné prameny? No nic moc. V Tyru házeli na Alexandrovi Makedonce žhavý písek, Josef Flavius zmiňuje skutečně lití vroucího oleje na Římany, ale vysloveně k tomu uvádí, že se jednalo o poslední možnost zoufalých obránců. Na to, kolik bylo v celé středověké Evropě kronikářů, tak máme zaznamenány vysloveně jednotky případů o použití vařící tekutiny lité na útočníky. Hned několik zmínek je ze středověkého Polska. Kronikář Jan Długosz v druhé polovině 15. století popisuje při obléhání Białogardu Boleslavem III. Křivoústým roku 1102, jak obránci lili vařící vodu a dehet na útočníky. Nevíme, ale z čeho vycházel. Jeho předchůdce „tak řečený“ Gallus Anonymus, který psal svou kroniku 12 let po skutečné události, nic takového nezmiňuje. Ovšem uvádí, jak vojáci císaře Jindřicha V. obléhali roku 1109 Hlohov a obránci jim na hlavu lili vařící vodu a dehet. To převzal i Długosz a zřejmě to aplikoval i na popis obléhání Białogardu. Další popis je z roku 1474, kdy při obléhání Neussu píše Christian Wierstraad o přípravě vařícího dehtu na hradbách. Popis obléhání města Stege na dánském ostrově Mon vojáky z Lübecka v roce 1501 je z druhé poloviny 17. století a kromě použití horké vody a dehtu uvádí několik vyslovených nesmyslů, a nemůže být brán jako relevantní pramen.
..,.No a to je prakticky všechno za celý středověk. Ikonografické prameny mlčí úplně a to včetně bohatě ilustrované válečné příručky jakou je Bellifortis Konráda Kyessera. Skoro všude se házejí jen kameny. I když.. na jednom z vyobrazení hází obránci na hlavy obléhatelů celou manželskou postel nebo nádobí.
Obléhání Aubentonu roku 1340, Chroniques de la France Jean Froissart fol. 60
Samozřejmě pokud vyloučíme vysokou teplotu, mohla ze smolných nosů být na útočníky lita jakákoli tekutina od splašků a fekálií až právě po dehet na což odkazuje i jeden z názvů Gusserker (licí arkýř). Stejně jako mohl být dehet vylitý k patě bráněného úseku zapálen. Tam ovšem hrozilo jisté riziko požáru i vlastních obranných prvků, ať už se jednalo o bránu, hřeben či dřevěné podsebití. Nehledě k tomu, že středoevropský prostor dlouhou dobu minimálně využívající aktivní obranu, kladl důraz hlavně na znepřístupnění bran a hradeb díky terénní situaci a použití příkopů, a kde se tedy obléhací technika, kterou by bylo nutno zapálit dostala přímo k bráně jen velmi zřídka.
Jiná situace byla v Byzanci a Levantě, kde byly i díky snadnější dostupnosti nejrůznějších ropných produktů zápalné a výbušné směsi v obléhací válce používány poměrně hojně. Pokud nebudeme řešit Řecký oheň, máme doložené použití výbušných min při obléhání Jeruzaléma roku 1099. Na zranění způsobené výbušným „granátem“ zemřel roku 1131 hrabě Josselin z Edessy. A tak dále, a tak dále..
V obléhací válce je ale už použití dehtu pravidelně zmiňováno na obou stranách. Válečné stroje vrhaly zapálené sudy či hrnce s dehtem nebo rozměrné smolné věnce (ze slámy, proutí či z provazů vytvořená kola napuštěná smolou a opatřená hřeby k zachycení na dřevěných konstrukcích s průměrem cca 1 metr a více) s cílem zapálit střechy či dřevěné podsebití a způsobit požár a zmatek. V roce 1450 na základě starších verzí sepsal dělmistr Johannes Bengedans pojednání o válečných technikách a zmiňuje výrobu zápalných šípů. Měly být namočeny do směsi dehtu a síry. Datum spotřeby takto připraveného šípu bylo stanoveno na čtyři měsíce. Podobně se používaly ruční smolné věnce, pro jejichž použití se musel vrhač dostat do dohozí vzdálenosti cíle, tj. na nějakých 10-20 metrů.
Smolný věnec v expozici Nového Zámku v Banské Štiavnici
V obvykle menší míře byly zápalné předměty používány i při obraně ke zničení obléhacích zařízení, což se například obráncům Nákla roku 1113 podařilo a praky útočníků lehly popelem. V inventáři hradu Lietava z roku 1633 se uvádí mj. tyto předměty, které by nás mohli zajímat a jejichž překladem ze Slovenštiny si nejsem jistý.
1300 orechov rohatých železnych
100 krčjaškov vapnom napuštenych
300 praznych krčjaškov
1415 krčjaškov ohnivých
83 kuly ohnivých
37 bozeganov (budzogáňov) ohnivých
61 dardov (kopijí) ohnivých
60 kolačov ohnivých
Kromě ohnivého koláče, který bych si dovolil ztotožnit se smolným věncem, bych zbytek vybavení odhadoval na předměty z různého materiálu mající za cíl zapálit dřevěné předměty obléhatelů. Je to sice nesmírně zajímavé téma, ale přesahující zaměření tohoto článku.
Co napsat závěrem? Že lití smůly, dehtu, či jakékoli jiné vařící tekutiny rozhodně nebylo pravidlem, spíše naprostou výjimkou ve chvíli, kdy byla jednak k dispozici, a kdy se to jevilo jako poslední možnost obrany. Ano, mohlo se to stát a ve výjimečných případech se to zřejmě i stalo, ale zobecňovat to nelze. Smolný nos by pak měl být označován spíše jako vrhací arkýř (V.Razím), ale zase když ono piknůsek zní tak hezky staročesky.
A i když to není úplně smolný nos, v říšském městě Rothenburg ob der Tauber, se objevila tato "Pechmaske"
Já jsem GROOT..
POUŽITÁ LITERATURA
Atzbach, R.: The legend of hot tar or pitch as a defensive weapon. In Castles at war. Bonn 2015. s. 119-134.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 3. Praha 2008.
Razím, V.: Řeč středověké fortifikační architektury. Praha 2018.
Zeune, J.: Pech gehabt. Gusserker, Gusslöcher und Pechnasen. In: Interdisziplinäre Studien zur europäischen Burgenforschung: Festschrift für Horst Wolfgang Böhme zum 65. Geburtstag. Braubach (2005). s. 21-26.
www.ruinen.cz
https://www.drevarstvisumava.cz/
https://bummsbrigade.de/index.php/de/ze ... rwerk.html
