Голубачки град ( Golubački grad), maďarsky Galambóc vára, bulharsky Гълъбец, rumunsky Cetatea Golubăț, turecky Güvercinlik Kalesi
Po dlouhé dlóóóuhé době se opět vracím ke středověkým fortifikacím. Tentokrát se podíváme na srbské pevnosti a začneme jedním z highlightů, hradem Golubac. Golubac prý úspěšně odrazil na 120 útoků. To se mi zdá poněkud přemrštěné číslo. Už kvůli tomu, kolik útoků neodrazil.
Strategické místo na pravém břehu Dunaje při vstupu do soutěsky zvané Železná vrata nemohlo uniknout římské pozornosti, a tak zde byla vybudována pevnost pojmenovaná Columbaria. Toto římské pojmenování se díky komolení a přebírání různými jazyky udrželo dodnes jako Golubac. O vzniku jména samozřejmě existují i různé pověsti. Můžeme se dočíst, že jméno odkazující na ptactvo nebeské hrad dostal podle svých věží, které jako holubi směřují k nebi. Nebo o romantickém příběhu, kdy se do krásné srbské dívky Golubany zamiloval místní turecký paša. Ona ale milovala mladého Srba a všechny návrhy a drahé dary od paši odmítala. Ten se rozlítil, Golubanu unesl a uvěznil jí v jedné s věží, kde zemřela hlady. Na památku nevinné dívky pak měl hrad nést navždy její jméno.
V roce 299 v Columbarii pobýval císař Dioklecián. Pevnost zničili Hunové a obnovena byla až za císaře Justiniána. Dunajské pevnosti dlouhou dobu ovládala Byzanc než jí vyrostl na severovýchodě mocný nepřítel. V letech 803 až 1018 bylo místní opevnění součástí první bulharské říše, aby zde po Byzantském intermezzu opět od roku 1193 vládli Bulhaři. Roku 1257 skončila Bulharská přítomnost na Dunaji a Golubac získali emancipující se Srbové. Stavba středověkého hradu spadá do druhé poloviny 13. století, kdy si území Braničeva podrobil srbský král Štěpán Dragutin. Roku 1334 byl hrad dobyt uherským králem Karlem Robertem a o rok později se objevuje první písemná zmínka o hradě. Uherskou výspou byl nejméně do roku 1355, kdy golubacká posádka podléhal transylvánskému vojvodovi Tómovi. V roce 1387 hrad oblehl a posléze získal srbský kníže Lazar Hrebeljanović. Krátce po bitvě na Kosově poli na jeho hradbách poprvé zavlála osmanská zástava, ale už v roce 1391 se jej zmocnil temešvárský župan Petr Perényi, aby jej vzápětí opět získali Turci. Golubac byl ale nesmírně strategicky důležitý a turecká přítomnost zde byla Uhrům trnem v oku. Další výprava pak opět změnila majitele pevnosti, kterým se stalo na více než deset let Uherské království.
Roku 1403 se Golubac stal předmětem protiturecké politiky krále Zikmunda. Spolu s Bělehradem a dalšími pevnostmi byl udělen v léno srbskému despotovi Štěpánovi Lazarevičovi. Dřívější osmanský vazal, spojenec a vojenský velitel, který se účastnil na turecké straně mj. i bitvy u Nikopole a Ankary nyní spravoval vlastní víceméně nezávislé panství. Od byzantského císaře obdržel titul despoty a Zikmund jej chtěl zařadit do protitureckého tábora jako svého spojence a první nárazníkovou linii proti tureckému útoku. Součástí této politiky bylo i udělení členství v tehdy prestižním Rytířském Dračím řádu. To nic nestálo a Štěpán se tím mohl cítit poctěn a Zikmundovi zavázán. Pro uherského krále win-win. Roku 1426 v Tatě Zikmund a Štěpán uzavřeli smlouvu o nástupnictví po zatím bezdětném Štěpánovi. Zikmund souhlasil s nástupem Štěpánova synovce Đurađa Brankoviće do čela despotátu i s uherskou ochranou Srbska, ovšem s tím, že Bělehrad, Mačva a Golubac připadnou opět Uhrám. Když následující rok Štěpán zemřel na infarkt, Zikmund se rychle vypravil pevnosti uvedené ve smlouvě ovládnout. Brankovičovi se do plnění podmínek moc nechtělo a Bělehrad Zikmund získal až po použití síly. U Golubace nastal jiný problém. Místní hejtman Jeremiáš žádal vyplacení 12 000 zlatých. Mohlo jít o částku, kterou mu dlužil Štěpán např. za žold nebo jiné výdaje. Nebo se chtěl prostě jen dobře zajistit. Každopádně Zikmund odmítl a Jeremiáš se obrátil se stejnou nabídkou na tureckou stranu. Zde byla výše platby shledána jako dostatečná cena za důležitou pevnost, Jeremiáš dostal peníze, byl potvrzen jako místní velitel a posádku posílil turecký oddíl.
Nový turecký opěrný bod se stal jedním z východisek útoku na srbské a uherské majetky v okolí. Jeremiáš byl despotou Đurađem Brankovičem vyzván, aby vydal hrad s tím, že mu bude odpuštěno. Srbský despota se ke Golubacu dostavil dokonce osobně, ale byl Jeremiášovými vojáky napaden. Král Zikmund to nenechal jen tak a strategickou pevnost, na kterou měl i smluvní právo chtěl získat téměř za každou cenu. Naproti Golubaci na levém břehu Dunaje nechal přes zimu postavit hrad Lászlóvár, který měl sloužit jako základna pro chystanou výpravu za znovuzískáním hradu. V případě úspěchu by obě pevnosti mohly relativně snadno blokovat turecké výpady po Dunaji. A kdyby to u Golubace nevyšlo, což si snad nepřipouštěl, mělo by tu Uhersko opěrný bod.
Na konci dubna 1428 bylo vojsko připraveno. Část postupovala po pravém břehu Dunaje, část byla u Láslóváru. Na Dunaji operovalo uherské loďstvo a z Budy sem byly převezeny bombardy. Podle kronikářů měla armáda na 25 000 pěších, 6 000 valašských lučištníků pod velením knížete Dana II., 200 italských dělostřelců a 500 polských a litevských jezdců Záviše Černého z Garbowa, nejslavnějšího polského rytíře té doby. Redukované odhady mluví o 15-20 000 vojsku. Osobně bych se klonil spíše k nižšímu číslu. Despota Brankovič, se k výpravě nepřipojil, koneckonců to nebyla jeho věc. Příliš čerstvá byla vzpomínka na tureckou výpravu z předcházejícího roku, kdy Srbsko přišlo o Niš a jen díky úspěšné obraně Nového Brda Turci neobsadili větší část despotátu.
Golubac byl blokován z Dunaje, obležen z pevniny a každý den se na jeho hradby snášela dělostřelba těžkých kusů. Mimojiné šlo o první písemné doložení použití střelných zbraní v uherském vojsku. Prameny pak mluví poněkud rozporuplně. V části je napsáno, že dělostřelba tehdy nepříliš účinných zbraní kamenným zdem mnoho neublížila, jiné zdroje mluví o značném narušení zdí a přípravách k rozhodujícímu útoku. Vzhledem k tomu, že víme, co bombardy dokázaly, myslím, že na konci května byly hradby opravdu těžce poškozeny. To se už ovšem ke Golubaci blížilo turecké vyprošťovací vojsko vyslané sultánem Muradem II. Zikmund patrně nechtěl riskovat boj v poměrně nevýhodném terénu. Můžeme spekulovat i zda znal velikost příchozího vojska, která mohla být zveličena. A snad i při vzpomínkách na Nikopol se rozhodl pro vyjednávání. Na začátku června pak byla uzavřena smlouva, že Golubac zůstane v tureckých rukou, ale uherské armádě nebude bráněno v odchodu. Lodě začaly přepravovat křesťanské vojsko na levý břeh.
Po převezení části armády, ale Turci mír porušili. Sinan Bej z Vidinu zaútočil na naloďující se oddíly. V nastalé vřavě a zmatku Zikmund jen tak tak unikl. Podle pověsti se o to zasloužila Cecílie Rozgonyi, jejíž manžel temešvárský župan Štěpán, velel králově ochrance Vděčný král pak udělil Cecílii a jejím bratrům na Golubac dědičné právo. No, vynikající odměna.. Vojáci se v panice tlačili k lodím a vše hrozilo přerůst v katastrofu. Zadní voj ustupujícího vojska tvořili Poláci a Litevci Záviše Černého. Většina jezdců včetně jejich velitele nalezla při plnění tohoto úkolu smrt. Zřejmě pozdější pověst popisuje, jak Zikmund pro Záviše poslal, aby jej dostal do bezpečí. On ale odmítl se slovy: „Není tak velká loď, aby dokázala převézt mou čest“.
Brankovič respektoval nový poměr sil a stal se tureckým vazalem. Zikmund se soustředil na udržení ostatních uherských pevností a nastalém příměří posiloval obranu proti Turkům. Ti v letech 1439 až 1442 obsadili severní část despotátu. Mohutná invaze spojených armád Uher a Valašska v roce 1443 dokázala Turky vyhnat a Szegedínský mír z následujícího roku přiřkl Golubac opět Srbům. Po smrti Đurađa Brankoviče roku 1456 Turci opět vytáhli do Srbska, hrad rychle opanovali a zůstal v jejich rukách i po ústupu od Bělehradu. O dva roky později se Golubace zmocnil Matyáš Korvín, ale záhy se vrátil do tureckých rukou.
Další krátká epizoda uherského držení hradu se odehrála roku 1481. Temešvárský župan Pál Kinizsi s velkým vojskem (32 000 mužů !?) překročil Dunaj a dosáhl až po Kruševac. Porazil místní turecké oddíly i říční flotilu a jejich velitele Smederevského pašu Mihaloğlu İskender beje. Turci opustili pevnost, ale po odchodu uherské armády hrad opět získali. To byly na dlouhou dobu poslední boje a větší změny, které Golubac postihly. Až roku 1688, kdy habsburská vojska dobyla Bělehrad, Turci hrad urychleně vyklidili. Vrátili se sem o dva roky později. Habsburskou posádku měl hrad také v letech 1718 až 1739. To již neplnil funkci strategické pevnosti, ale stále si udržoval svůj nejméně lokální význam. Poměrně snadno se jej tedy zmocnili Srbové při svých povstáních v letech 1788-1791 a 1804-1813. Konečně roku 1867 se stal součástí moderního srbského státu. Kdy začal hrad chátrat nevíme, na malbách z 19. století mu už chybí všechny střechy.
