44.10089463657695 N 21.469542597717766 E
Ten nadpis a označení kláštera coby nejopevněnějšího v Srbsku podle mě není vůbec zavádějící. A dokonce bych jej možná označil i za jeden z nejopevněnějších klášterů vůbec (třeba vedle Ojvína a Mont-Saint-Michele samozřejmě). Klášter je nyní převážně nazýván Manasíja, což mě vede k tomu, že se jedná o tureckou zkomoleninu z monastiru. Původní středověký název byl Resava, podle říčky, nad kterou byl klášter postaven.
Klášter byl založen naším známým despotou Štěpánem Lazarevičem. A jako si faraoni stavěli pyramidy a mnoho jiných vládců jiné pomníky svého bytí, i Štěpán se rozhodl, že vybuduje své mauzoleum. Kostel kde bude pochován a klášter u něj, aby se za jeho duši mohli mniši modlit. Vzhledem k situaci v Srbsku na hranicích s Turky myslím, že mohl prostředky investovat jinak, ale budiž. Nakonec bylo vytvořeno opevnění, které nemuselo sloužit jen klášteru. Klášter byl podle Štěpánova životopisce Konstantina Filozofa založen roku 1407.
...bloudil horami, poli a pouštěmi a hledal místo, kde by si mohl vybudovat svůj vytoužený domov, obydlí pro ticho. Když našel nejvhodnější a nejlepší místo, kde měl být dům, po modlitbě se pustil do práce a položil základy ve jménu Nejsvětější Trojice Všemocného Božství.
Jeho stavba trvala s přestávkami nějakých deset let. Dokončen byl roku 1418 a kostel byl vysvěcen na den sv. Ducha za účasti předních duchovních a šlechticů despotátu. Klášter byl také bohatě nadán vesnicemi, vinicemi i mnoha honosnými církevními předměty. Nebyl to ale jen klášter, despota myslel i na svůj pobyt a bezpečnost a nechal zde coby součást opevnění vystavět donjon, kde se mohl zdržovat. Přivedením učených mnichů se Štěpánovo nadání stalo významným duchovním a kulturním centrem. Rozvinula se zde velmi významná literární a překladatelská tvorba, tzv. „Resavská škola“. Knihy vytvořené v Resavě byly vysoce ceněny, stejně jako jejich tvůrci.
Despota Štěpán v sobotu 19. července 1427 vyrazil na lov. V Crkvine u Mladenovace zastavil na oběd. Po něm nasedl na koně a skolil jej infarkt. Na místě jeho skonu byl brzy poté vztyčen pamětní kámen se záznamem jeho úmrtí. Uvádí, že byl odvezen do hrobky, kterou postavil v Resavě. Ne zcela vyřešenou otázkou ale je, zda byl ve svém mauzoleu opravdu pochován. Při rekonstrukci na počátku tohoto století byly v jižní části kostela, pod bílou mramorovou deskou, objeveny pozůstatky, o kterých se vedoucí prací, archeolog Marin Brmbolić, domníval, že patřily despotovi Štěpánovi.
Toto velice čestné místo bylo vyhrazeno právě nejvýše postaveným osobám. Provedená analýza DNA na nějakých 99,9378 % prokázala, že se jedná o syna knížete Lazara. A Brmbolić samozřejmě trvá na tom, že se jedná o despotu Štěpána. Jiný názor má antropolog a paleopatolog Srboljub Živanović. Na počátku 80. let 20. století byl v Koporinu objeven hrob a ostatky uvnitř byly ztotožněny se Štěpánem na základě poškození kostí a despotových známých zranění. Podle Živanoviće v Manasije leží Lazarův druhorozený syn Vuk (aby taky ne, když Štěpána sám identifikoval v Koporinu), přičemž pohřeb Vuka v Manasije je doložen. Více světla by do případu mohla vnést analýza DNA z Koporina. To ovšem místní biskup odmítá a srbská ortodoxní církev považuje Koporino za místo posledního spočinutí despoty Štěpána.
V roce 1438 byl klášter a území kolem poprvé obsazeno Turky, přičemž roku 1444 se opět dostalo pod vládu Đurađa Brankoviće. V roce 1456 klášter vyhořel. Po smrti despoty se země ocitla ve vnitřních rozepřích a Turci Manasiju dobyli roku 1458. Klášter byl začleněn do turecké správy a díky tomu známe zajímavé údaje. Tak roku 1468 (1476?) bylo v klášteře pod místním velitelem (dizdarem) 70 mužů, 14 zedníků a kameníků a dva mniši. Ve chvíli, kdy se hranice vzdálila, Turci snížili posádku a klášter se mohl rozvíjet. Zajímavá je zmínka z roku 1516, že zde působil také imám a chatíb (kazatel). U komplexu vzniklo hospodářské zázemí, jehož mužští obyvatelé museli v případě vojenského tažení sloužit jako jezdci v osmanské armádě.
Manasija zůstala významným srbským kulturním centrem i po pádu despotátu. Se všeobecným úpadkem školství, zde žila slovanská literární tradice po celé 15. století a 16. století. Ovšem během následujících let a staletí byl klášter několikrát zcela opuštěn.
Roku 1689 klášter krátce obsadili Rakušané. Na počátku 18. století byl kostel poškozen výbuchem střelného prachu a habsburští vládci jej museli opravovat, když Manasiju opět drželi v letech 1718 – 1738. Klášter byl poté opuštěn a život se do něj vrátil až po druhém srbském povstání roku 1817. K obnovení kláštera přispěla v druhé polovině 19. století i ruská carevna Maria Alexandrovna, manželka Alexandra II., darovala klášteru „Čtyři evangelia ve zlatě a stříbře a také zlacený kříž“. V roce 1977 zde byl založen ženský klášter, ovšem od února 2022 je Manasija mužským klášterem s představeným opatem arciknězem Pavlem.
) a poslední patra nebyla upravena k postavení děl.