Maďarsky Szendrö
44°40′7″N 20°55′45″E
Jižně od Dunaje na jeho soutoku s říčkou Jezavou, už Římané postavili stanici Vinceium. V průběhu staletí zde vzniklo menší srbské osídlení. Toto místo si v roce 1428 vyhlédl srbský despota Đurađ (Jiří) Brankovič pro stavbu nového hradu. Začalo se tedy stavět a o dva roky později byl hrad hotov. Po smrti strýce Štěpána roku 1427, kdy byl Bělehrad nedobrovolně navrácen Uhrám, despotát ztratil hlavní město. Stavba Smedereva je někdy vykládána právě jako pokus o založení nového hlavního města. Další teorie prostě mluví jen o založení hradu pro despotu, ze kterého se dá v případě potřeby snadno uprchnout před tureckým útokem na sever, sice ne k nejlepším přátelům, ale přeci jen křesťanům. Každopádně despota zde sídlil a Smederevo se po zbytek existence despotátu stalo jeho hlavním městem.
První ostrou zkouškou prošel hrad v roce 1437, kdy odolal tureckému útoku. Do značné míry se na tom podílely uherské vyprošťovací oddíly Pankráce ze Svätého Mikuláše. Další útok z roku 1439, kdy byl hrad Turky obléhán tři měsíce, byl úspěšný. Díky nedostatku zásob a absenci záchranné výpravy spojenců obránci kapitulovali. Dočasným správcem zde Turci ustanovili nejstaršího despotova syna Grgura . Ten ovšem kul pikle proti novým pánům a roku 1441 byl spolu se svým mladším bratrem Štěpánem (později posledním srbským despotou) zajat a oslepen. V roce 1444 po Szegedínském míru se Smederevo vrátilo do držení srbského despoty.
Vztahy s Uhry nebyly vždy ideální a despota Brankovič dokonce roku 1448 zajal Jana Hunyadyho, když ustupoval po prohrané bitvě s Turky. Nicméně zásah uherské armády jej přiměl Jana propustit. A recipročně byl despota později krátce držen Uhry. V roce 1454 turecký útok na Smederevo pomohlo odrazit právě vojsko Jana Hunyadyho. Stejně tak se pevnost ubránila tureckému náporu v roce 1456, kdy ovšem hlavní síla Osmanů stála před Bělehradem. Po smrti despoty Brankoviče na Vánoce 1456, despotát upadl do vnitřních rozbrojů. Srbská šlechta měla na výběr zda se připojit k Turkům nebo být pod stále větší nadvládou katolických Uhrů. Osmané sem v roce 1458 vyslali vojsko pod velením Mahmuda Paši. Turci obsadili široké okolí, podařilo se jim obsadit vnější pevnost, ale původní hrad odolával. Nakonec Turci odtáhli, ovšem jen proto, aby se na začátku července 1459 před hradbami Smederava opět objevili, nyní pod osobním velením Mehmeda II. Dobyvatele a včetně doprovodných oddílů některých srbských velmožů. Když tato síla přitáhla před Smederevo, obyvatelé sultánovi poslali klíče od městských bran a požádali o jeho ochranu, zatímco poslední despota Štěpán III. Brankovič se svými uherskými vojáky odplul po Dunaji na sever. Do konce roku padly zbylé srbské pevnosti a despotát přestal existovat. Turci Smederevo ustanovili centrem nového sanžaku, kterým zůstal až do dobytí Bělehradu roku 1521. Odtud pak vedli útoky proti Uhrám a maďarští velitelé proto nevzdávali snahu o získání důležité pevnosti. V roce 1494 je oblehli, ale v ležení zemřel velitel Pavol Kiniszi a výprava ustoupila. Podobně neúspěšný byl i útok Jana Zápolského roku 1512.
Roku 1688 po pádu Bělehradu se turecká posádka vzdala císařským. V září 1689 byla pevnost ovšem opět obsazena Turky. V letech 1718-1739 zde vládli Habsburkové. V říjnu 1789 jej znovu dobyla císařská vojska, ale opět ustoupila. Smederevo obsadili vzbouření Srbové roku 1805 a 1827. Vojenské využití měla pevnost až do konce druhé světové války. To zde již byly zejména sklady. Přesto se stala cílem rakousko-uherského ostřelování, prý z děla ráže 42 cm, tedy zřejmě Küstenhaubitze 42 cm (v srbské literatuře označovaném jako Tlustá Berta) a v roce 1944 byla cílem tří britských náletů.
Na takovou parádu vlastně hrozně „malé“ dějiny..
Soutok Dunaje a Jezavy vymezil přírodou dobře chráněné místo, které dalo vzniknout jedinému vodnímu hradu v Srbsku. Díky šťastné náhodě víme o jeho výstavbě poměrně hodně. Stavbu řídil Jiří Palailogos Kanakouzenos, Turky zvaný Sachatai. Byl to starší bratr despotovy manželky Ireny, pocházel ze vznešené byzantské rodiny a jako relativně hodně jemu podobných hledal své životní štěstí a uplatnění v toulkách po Balkáně a službě jednotlivým vládcům.
Kanakouzenos nechal svážet materiál na stavbu z ruin římských staveb Mons Aureus, Margum a Viminacium a pod jeho vedením řečtí a dubrovničtí zedníci rychle vystavěli jádro hradu. Píše se o inspiraci hradbami Konstantinopole, ale to je spíše jen zbožné přání. Nicméně hrad odpovídá byzantské pevnostní produkci s využitím hranolových dovnitř otevřených věží vysunutých z hradeb. Kamenné zdivo bylo hojně prokládáno cihlami, což je také typické pro stavby Byzance. Podle lidových pověstí měla stavbu na starost despotova manželka Irena (Jerina) a do obecnější známosti vzešla jako krutá šlechtična, vymáhajíc vysoké daně a nutíc lid k lopotné dřině na pevnosti.
Jádro hradu má tvar rovnoramenného trojúhelníka. Mezi Dunajem a Jezavou byl vyhlouben příkop naplněný vodou. Za ním stála hradba zpevněná čtyřmi věžemi s čtvercovým půdorysem. Jedna z nich zaujímala jižní nároží a navazovala na hradbu u Jezavy, zatímco na severu byl vstup do hradu portálem v hradbě. Tři věže směřující k pevnině byly kolmé k hradbě. Prostřední byla o straně 11,7, zbylé 11,6 (proč je neudělali úplně stejně??) 20 m vysoké. Síla hradby nad příkopem byla 4,5 metru.
