Původ a historie Albánců
Původ Albánců byl předmětem četných historických, lingvistických, archeologických a genetických studií. První zmínka o etnonymu Albanoi se objevila ve 2. století našeho letopočtu od Ptolemaia popisujícího ilyrský kmen, který žil v okolí dnešní střední Albánie a dal tak zemi její název. Kmen Ilyrů obsadil území dnešní Albánie někdy kolem roku 2000 př.n.l., jednalo se o první zdokumentované osídlení. První jistá zmínka o Albáncích jako o etnické skupině pochází od byzantského kronikáře z 11. století Michaela Attaleiatese (1022-1080), který je popisuje jako žijící v thematu Dyrrhachion. Všechny aspekty albánské kmenové společnosti byly řízeny albánským tradičním právním řádem, který je zajímavý pro indoevropská studia, protože odráží mnoho právních praktik dávného starověku, které nacházejí přesné ohlasy ve védské Indii a starověkém Řecku i Římě. Přežívající předkřesťanské prvky albánské kultury naznačují, že albánská mytologie a folklór jsou pohanského paleobalkánského původu.
Albánci (zastarale Škipetaři) mají paleobalkánský původ, který je připisován Ilyrům, Thrákům nebo jiným paleobalkánským národům a mezi historiky a etnology je stále předmětem debat. Původ Albánců je přitom dodnes ožehavé téma, neboť během územních sporů se jednotlivé národy často prohlašují za původní národ na daném území. Mezi učenci, kteří podporují výhradně ilyrský původ, navíc existuje rozdíl mezi těmi, kteří navrhují přímou kontinuitu z ilyrských časů, a těmi, kteří navrhují přistěhování odlišného ilyrského obyvatelstva. Tyto návrhy se však vzájemně nevylučují. Albánci jsou také jednou z evropských etnických skupin s nejvyšším počtem společných předků v rámci vlastní etnické skupiny, i když sdílejí předky s jinými etnickými skupinami. V 5. a 6. století našeho letopočtu přešli zmíněným územím Vizigóti, Hunové a Ostrogóti, v raném středověku o něj soupeřily Byzanc, Osmani, Bulhaři a Srbové.
Albánština je indoevropský jazyk a jediný přežívající zástupce vlastní větve, která patří do paleobalkánské skupiny, která má své formativní jádro na Balkáně po indoevropských migracích v této oblasti. Brzy proto-albánští mluvčí přišli do kontaktu s dórskou řečtinou (západní řečtina) od 7. století př.n.l. a se starověkou makedonštinou během 5.–4. století př.n.l. Ve 2. století př.n.l. se dostali do kontaktu s latinou, konkrétně po obsazení západního Balkánu Římem, ale její vliv se rozšířil až mnohem později. Hlavní vliv v protoalbánštině ale získala latina až po Velké Ilyrské vzpouře (6–9 n.l.) potlačeného císařem Tiberiem. Latinská slova byla průběžně přejímána po celé období římské nadvlády a pronikala téměř do všech oblastí. Proto-albánští mluvčí byli christianizováni pod latinskou sférou vlivu, ve 4. století n.l. Křesťanství v Albánii bylo pod jurisdikcí římského biskupa až do 8. století našeho letopočtu. Poté byly diecéze v Albánii převedeny pod Konstantinopolský patriarchát. V roce 1054, po velkém schizmatu, se sever postupně ztotožňoval s římským katolicismem a jih s východním pravoslavím. Byzantinský vliv však začalo ohrožovat Bulharsko, a později další státy, ze severu srbské státy Raška a Zeta a ze západu Benátská republika. V roce 1190 Albánci založili ve střední Albánii tzv. Arbešské knížectví s hlavním městem Krujë. Šlo o první albánský státní útvar. V polovině 13. století bylo knížectví anektováno Nikájským císařstvím. Tuto skutečnost nezvrátilo ani poměrně úspěšné arbešské povstání v roce 1257 a poté znovu iniciované albánskou šlechtou v Durrës roku 1260, které trvalo deset let, někdejší knížectví se stalo minulostí. V letech 1342/1343 obsadil území celé Albánie srbský car Štěpán Dušan (1308-1355) a ovládl zemi na několik desítek let. Srbové zavedli slovanský kulturní vliv v zemi a rozšířili svůj jazyk jako jazyk vzdělanosti. Jejich vláda však netrvala dlouho; již v závěru 14. století obnovil Karlo Topija (1331-1388) v pobřežních částech Albánie nezávislý stát.
Osmanští Turci začali na území dnešní Albánie pronikat již nedlouho po Bitvě na Kosově poli (1389), ve které bylo Srbsko podstatným způsobem vojensky oslabeno, a tedy již nadále nemohlo čelit vpádům Osmanů na Balkán. Proti Osmanské nadvládě se však postavilo několik bojovníků, z nichž nejznámější byl nakonec Gjergj Kastrioti Skanderbeg (1405-1468) z Krujë. Ten dokázal úspěšně na 20 let jejich výpady zadržovat a sjednotit zemi. Skanderbeg vládl zemi v letech 1444–1468 a během jeho života se uskutečnila řada úspěšných bitev proti Turkům. Po Skanderbegově smrti však neexistoval vůdce, který by proti Turkům bojoval. Po jistou dobu se snažili Osmany držet zpátky Benátčané, avšak to se jim dařilo jen několik málo let. Významná albánská města a pevnosti se tak dostaly do tureckých rukou ještě před rokem 1500. Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťany do hor a zavedli islám. Ten se v zemi rozšířil až po čase, především proto, že osmanský systém motivoval Albánce ke konverzi, ovšem nenutil je. Albánské obyvatelstvo konvertovalo k islámu především proto, aby mu byl umožněn společenský vzestup.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arbe%C5%A ... ectv%C3%AD
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C ... Du%C5%A1an
https://en.wikipedia.org/wiki/Karl_Thopia
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Alb%C3%A1nie
