Portugalský pokus o ovládnutí Srí Lanky
Podobně jako Španělé i Portugalci postupně osvobozovali svou zemi od maurské nadvlády. Portugalská reconquista skončila v roce 1249 dobytím Algarve, čímž se stanovily hranice, existující v prakticky nezměněné podobě dodnes. Jejím pokračováním byla expanze mimo evropský kontinent, zpočátku organizovaná zejména portugalským princem Jindřichem Mořeplavcem (1394-1460). Důvodů pro ni bylo vícero: od samotné snahy o šíření křesťanství a upokojení objevitelského ducha, též o nalezení nové cesty do Indie skýtající příležitost pro extrémně lukrativní obchod s kořením a veliké zisky z obchodu s dalšími exotickými komoditami. Vrcholem těchto snah bylo, když roku 1498 Vasco da Gama (1497–1499) dovedl své lodě před indický přístav Kalikat (dnešní Kozhikode), jedno z nejrušnějších středisek obchodu v západní části Indického oceánu ležící na Malabarském pobřeží v dnešním indickém svazovém státě Kérala. Objev námořní cesty do Indie znamenal zásadní zlom ve vztazích Evropy k Asii. Ta sice vedle Afriky patřila mezi tři kontinenty, jež byly Evropanům známy již od starověku, ale teprve nyní byly navázány pravidelné a přímé vzájemné kontakty, které již nikdy neměly být přerušeny. Atlantský oceán se stal namísto Středomoří klíčovou komunikační a obchodní osou raného novověku.
Problém ale byl v tom, že Portugalcům se sice podařilo otevřít cestu k obchodu s Indií, ale evropské zboží se na tamním trhu nedokázalo prosadit (změnu přinesla až průmyslová revoluce) a evropská společnost tak musela za luxusní orientální produkty platit drahými kovy. Netrvalo dlouho a našlo se řešení v podobě ovládnutí některých obchodních tras v rámci Asie a nákup koření za zboží orientální provenience, o které byl v Indii zájem. Tím by se navíc výrazně snížily náklady na portugalský zámořský podnik, jenž byl financován zisky z královského obchodního monopolu a půjčkami italských a německých bankovních domů. Ve snaze umístit pod svůj dohled veškerou asijskou obchodní výměnu Portugalci nutili všechny domorodé kupce k obstarání tzv. cartazů, tedy jakýchsi námořních pasů dosvědčujících původ plavidla a prohlašovaných za prostředek k zajištění bezpečné plavby pro všechny portugalské spojence, a dále k placení cel. Ty se staly hlavním zdrojem portugalských příjmů na Východě, představovaly snad až 65 %. K jejich výběru docházelo v pevnostech, jež vyrostly v uzlových bodech námořní obchodní sítě, přičemž tyto základny představovaly zpočátku jediný portugalský majetek na pevnině.
V obavě před kastilským průnikem do Asie, požadoval roku 1505 král Manuel I. (1469-1521) po místokráli Franciscovi de Almeida, aby navázal kontakty jak s Malakkou (dnešní Melaka na Malajském poloostrově) tak také se Srí Lankou. Obě lokality měl na základě panovníkova přání také obsadit a na Srí Lanku měl dokonce podle jeho přání také přenést své sídlo. Prvním Evropanem, který se zde vylodil, byl roku 1506 Lourenço de Almeida (syn portugalského místokrále). Ten dokázal vymoci na králi nejvlivnější říše Kótté Parakramabáhuovi IX. slib vazalství a platbu pravidelného ročního tributu portugalskému panovníkovi, ale to bylo vše. Království Kótté se rozkládalo na jihozápadě ostrova, jenž se stal ve 13. století namísto severní a střední části jeho nejvýznamnějším politickým centrem. V dalších akcích, jež by vyplnily Manuelův požadavek, však Almeidovi zabránila přítomnost egyptské flotily v Arabském moři, s níž se musel vypořádat. To se mu podařilo roku 1509 v bitvě u Diu v Khambátském zálivu, kde se projevila převaha evropských lodí vybavených děly. Almeidův nástupce Afonso de Albuquerque svůj zrak na Srí Lanku neobrátil, protože ta v jeho strategické koncepci nehrála významnější roli. Místo toho se soustředil na zajištění kontroly nad klíčovými body obchodní sítě v Indickém oceánu, aniž by se obtěžoval plnit přesně nařízení krále Manuela I., který snil především o ofenzívě na Předním východě a napadení mamlúckého Egypta.
Král sinhálské říše Kótté na Srí Lance tak mohl po celou tuto dobu mohl jednat zcela nezávisle a po roce 1508 ani neodváděl slíbený tribut. Nutno poznamenat, že král se Portugalců velice obával a prakticky vzato neměl ani prostředky, jak jejich případnému hněvu čelit. Jeho vojenské jednotky totiž tvořila pouze nepočetná osobní garda a nepravidelné oddíly milice, které v případě potřeby musel doplnit o žoldnéře naverbované v jižní Indii. Dodejme však, že král říše Kótté byl tradičně vazalsky podřízen rozličným vládcům z daleka, ať již se jednalo o panovníka říše Čólů s centrem v jižní Indii, vládce říše Vidžajanagar tamtéž, čínského císaře nebo o rádžu Kóllamu, přístavu na Malabarském pobřeží. Portugalský kronikář Duarte Barbosa (1480-1521) se ve svém díle Livro de Duarte Barbosa z roku 1516 zmiňuje o Srí Lance velice pochvalně, přestože ji nikdy nenavštívil. Uvádí, že na ní panovalo příjemné klima, nebývale se tam dařilo chutným plodinám i mnohým zvířatům a že místní obyvatelstvo se dožívalo vyššího věku, než bylo obvyklé v jiných částech Orientu. Navíc Srí Lanka měla, zřejmě díky své produkci věhlasné skořice, drahého kamení a perel, výjimečnou pověst rajského ostrova nejen v antické a středověké Evropě, ale také v Asii samotné. Po celém Orientu byli proslulí i srílanští sloni, které odebírala především Indie, kde sloužili k vojenským, transportním i ceremoniálním účelům. To vše jen umocňovalo představy o bohatém a významném místě, které vzbudily zájem krále Manuela, který v následujících letech tvrdošíjně trval na výstavbě pevnosti na ostrově.
Roku 1518 se tak u břehů Srí Lanky objevil indický guvernér Lopo Soares de Albergaria a v Kolambě hodlal na ochranu portugalských obchodních zájmů vybudovat pevnost. O povolení k její stavbě požádal sinhálského panovníka říše Kótté Vidžajabáhua VII., který v obavě z vyvolání válečného konfliktu raději souhlasil. Navíc v tom viděl posílení své prestiže i pozice proti domácí opozici a do budoucna i možnost využití portugalské vojenské pomoci, které se tímto způsobem dostalo již rádžovi z Kóčínu. Teprve později si guvernér vymohl panovníkův příslib odvádět roční vazalský tribut ve výši 300 bahars skořice, 12 slonů a 6 prstenů s drahým kamenem. Tím se z království Kótté stal vlastně portugalský protektorát, byť sinhálská strana dohodu v následujících desetiletích chápala jako rovnostrannou alianční smlouvu. Je však třeba připomenout, že guvernér akci na Šrí Lance podnikl se zjevnou neochotou a prakticky jen z toho důvodu, aby si na konci svého funkčního období napravil reputaci u krále Manuela I. Tu mu značně poškodila výprava do Rudého moře v letech 1516–1517.
Ačkoliv portugalská svrchovanost nad sinhálským královstvím Kótté byla uplatňována pouze nepřímo, nespokojenost muslimských kupců ze Srí Lanky s portugalskými aktivitami vzrůstala. Podporu nalézali u Mápillejů (též Móplové), tedy potomků muslimských Arabů usazených v Indii, kteří se stejně jako oni věnovali zvláště lokálnímu obchodu na krátkou a střední vzdálenost, do něhož se Portugalci nyní začínali vměšovat. Na stranu rebelů se nakonec přidal i král Vidžajabáhu VII., kterému přítomnost portugalské tvrze na území jeho státu nepřinášela žádný užitek. Sinhálský útok na portugalskou pevnost však roku 1521 ztroskotal a on sám byl krátce poté svržen a zabit při vzpouře svých tří synů, kteří si formálně nadále jednotnou říši rozdělili. V Kótté vládl nejstarší Bhuvanékabáhu, v Sítávace nejmladší Májadunné a v Rayigamě pak prostřední Rayigam Bandara. V rámci tributu ale začal Bhuvanékabáhu VII. posílat Portugalcům kvalitativně horší skořici, zatímco slony a prsteny již neodevzdával vůbec, což vedlo k poklesu portugalských zisků. Náklady na obranu pevnosti v Kolambě tak prakticky vymazávaly příjmy z obchodu se skořicí. Král Jan III. proto nařídil demolici tvrze, k čemuž došlo v roce 1524 (tamní portugalská faktorie ale fungovala dál). Někteří zástupci portugalské komunity na Srí Lance se však s tímto rozhodnutím neztotožňovali a požadovali po Lisabonu vedení aktivnější politiky. Kupříkladu písař faktorie v Kolambě dokonce po indickém guvernérovi žádal, aby se na ostrov dostavil "s veškerou mocí v Indii" a využil tak jistých neshod mezi třemi výše zmíněnými bratry. Byť Portugalci ostrov mocensky vyklidili, přesto ji začínali stále více využívat jako zajímavý trh a začleňovat ji do své obchodní sítě. Když se ukřivdění muslimští kupci z Malabarského pobřeží rozhodli znovu získat své ztracené postavení a jejich spojenecká flotila napadla Kolambu, neměl Bhuvanékabáhu VII. jinou možnost, než se ještě více přimknout k Portugalcům, které začal chápat jako své nepostradatelné spojence. Portugalci se tak vlastně jaksi mimoděk začali vměšovat do vnitropolitické situace na ostrově. Portugalci se vlastně stali jeho ochránci, za což jim v letech 1518 a 1533 udělil řadu obchodních privilegií a fakticky rezignoval na svou obchodní nezávislost.
Již v roce 1530 se začínaly objevovat myšlenky na zisk kontroly nad ostrovem, ale v následujících desetiletích byla upřednostňována myšlenka prosazení pouhé nepřímé kontroly skrze pokřtěného domorodého panovníka před přímou portugalskou správou. Panovala ale obava, že by mohla být Indie obsazena osmanskými Turky, nebo Mughaly, expandujícími po vyvrácení Dillíského sultanátu v roce 1526 po bitvě u Pánípatu. Dalšímu posílení naznačené tendence nahrála skutečnost, že Bhuvanékabáhu nedisponoval legitimním synem. Ve snaze obejít svého ambiciózního bratra Májadunného a zajistit nástupnictví svému vnukovi Dharmapálovi (narozenému roku 1538) vyslal roku 1541 poselstvo do Lisabonu, kam zamířilo jako první oficiální poselstvo nějakého orientálního vládce. Přítomnost Sinhálců v tehdejším největším městě Evropy vyvolala nesmírnou pozornost, protože král Jan III. v roce 1542 přistoupil ke slavnostnímu aktu a symbolickou korunovací pozlacené sochy sinhálského následníka formálně potvrdil jeho dědická práva. Tím došlo k utvrzení vazalského poměru krále říše Kótté vůči portugalské Koruně, aniž by to ovšem nějakým způsobem poškodilo jeho vlastní mocenské nároky. Bhuvanékabáhu se sice odmítal vzdát buddhismu a přestoupit ke křesťanské víře, stejně tak si stěžoval na stále častější porušování své autority ze strany portugalských vojáků, obchodníků a dobrodruhů, přesto zůstala říše Kótté nadále hlavním portugalským spojencem na Srí Lance. Navíc díky své obratné politice dokázal eliminovat hrozby další sinhálských panovníků, kteří se přijetím křesťanství snažili vloudit do přízně Portugalců. Bhuvanékabáhu se nakonec udržel na trůně až do své smrti v roce 1551.
Za vlády krále Dharmapály došlo k razantnímu úpadku moci panovníka, který již byl zcela závislý na portugalské vojenské podpoře. Avšak ani ta nebyla schopna zajistit více než jen kontrolu Kolamby, kde byla v roce 1554 obnovena portugalská pevnost. Dokonce i samotné Kótté muselo být po portugalské porážce v bitvě u Mulleriyawy, jedné z mála polních bitev, jež byly mezi portugalskými a domorodými silami na Srí Lance svedeny, pod tlakem Májadunného sil v roce 1565 vyklizeno. Při vědomí tohoto vývoje nepřekvapí, že Dharmapála, postrádající vlastní potomky, postoupil roku 1580 ve své donaci celé království mortis causa (tedy po své smrti) portugalskému králi, jímž byl tehdy generální inkvizitor a kardinál Jindřich I. Ten byl oficiálně přijat za následníka sinhálskou šlechtou, ve skutečnosti příslušníky nevelkého Dharmapálova dvora, roku 1583. Portugalcům uvedená donace poskytovala pevný právní základ pro jejich budoucí expanzivní ambice na ostrově. Fakt, že Dharmapála skonal jako bezdětný, umožnil Jindřichovu nástupci, španělskému králi Filipovi II. (v Portugalsku vládl jako Filip I.), prohlásit se roku 1597 vládcem Cejlonu. Právě tehdy totiž zemřel zemřel poslední sinhálský král říše Kótté, čímž přistoupili Portugalci v Kolambě k aklamaci portugalského panovníka.
Portugalské panství na Srí Lance v mnoha ohledech fakticky i symbolicky navazovalo na království Kótté, čímž byla posilována jeho právní kontinuita. Generální kapitáni se prezentovali jako skuteční králové Kótté a nechávali si prokazovat patřičné pocty – využívali bílé barvy, symbolizující na Srí Lance královské důstojenství, nechávali se přenášet v honosných cestovních nosítkách a až do roku 1606 přijímali v Malváně každoroční obnovení přísahy věrnosti (dekum mangale). Portugalský postup vůči domorodcům na Srí Lance byl přitom benevolentnější než v jiných částech Orientu, což může být racionální kalkulaci beroucí v potaz značnou velikost ostrova. Nejdéle si nezávislost udrželo obtížně dostupné území uprostřed ostrova, Kandyjské království, kam se stahovali především místní buddhisté. Království Kandy se od konce 16. století pokusili pokořit celkem čtyřikrát (1594, 1603, 1630 a 1638), avšak jejich invaze vždy skončila neúspěchem, byť ani jedna z portugalských porážek nebyla ani tak následkem sinhálského vojenského umu, jako spíše mistrného využití taktiky vyhýbání se boji a využívání znalosti krajiny. Byť Portugalsko na ostrově udržovalo zhruba 400 až 700, a téměř každý rok připlouvalo obvykle mezi 120 až 255 posil, stačilo to stěží na vyrovnávání poměrně vysoké mortality způsobené infekčními a tropickými chorobami a pochopitelně také častými boji. Většina portugalských vojáků navíc byla určena jako součást posádky k obraně tamějších pevností. Zajímavostí je, že kandyjský stát mohl postavit do pole minimálně okolo 10 000 mužů. Někdy to bylo i o něco více. Početně silnějšího nepřítele znalého krajiny a vyhýbajícího se přímému střetu do té doby, než dosáhne pro sebe výhodných podmínek, zkrátka nebylo možné porazit s tak nízkým početním stavem vojska. Sinhálci napadali Portugalce jen tehdy, když proti nim měli výhodu výrazné početní převahy, když byli Portugalci unaveni, anebo když se tito nacházeli v těsných průsmycích a na úzkých stezkách uprostřed džungle, které Sinhálci navíc přehrazovali pokácenými kmeny stromů. Kandyjské království se tak na příštích tři sta let stalo pevností srílanského buddhismu.
V roce 1638 se ale do konfliktu zapojilo Nizozemí, které oplátkou za vojenskou podporu získalo od Kandy monopolní obchodní výsady, přístav Batticaloa a slib uhrazení nákladů vázaných na jejich válečné aktivity na Srí Lance. Nizozemská podpora Kandyjcům zajistila námořní převahu a jež jim umožňovala blokovat portugalské přístavy z moře a tím je připravit o přísun posil z Indie. Nizozemci se tak ukázali být oním vnějším prvkem, jenž vychýlil dosavadní mocenskou rovnováhu na Šrí Lance. Stali se pomyslným jazýčkem na vahách, který nerozhodnou a po desetiletí se vlekoucí válku na Srí Lance umožnil dovést ke konci. Netrvalo dlouho a portugalská pozice na ostrově již byla neudržitelnou. V roce 1658 se nizozemská flotila zmocnila nejprve tvrze na ostrově Manár a poté i pevností na ostrůvku Tanadiva (Kayts) a v Jápané. Tím se portugalská epocha na Šrí Lance definitivně uzavřela, i když Portugalci si to dlouho odmítali připustit. Když v roce 1661 uzavřeli spojenectví s Anglií, vymínili si, že pokud by se Angličanům někdy podařilo ostrov ovládnout, měli Portugalsku vydat Kolambu. Zhruba 10 let nato se v Lisabonu přetřásala možnost využít nabídky Francie a za její podporu v době války s Nizozemskou republikou (1672–1678) využít pomoci francouzské flotily k opětovnému ovládnutí některých nizozemských držav zabraných Portugalsku. Nechuť k další válce se Španělskem, které tehdy stálo na nizozemské straně, však Lisabon přiměla k zachování neutrality. Nizozemci ostrov drželi až do roku 1802, kdy je vystřídali Britové. Ti roku 1815 dobyli i Kandu a ostrov tak po stovkách let sjednotili. Britové ovlivnili zejména hospodářskou základnu ostrova, zavedli pěstování kávy, čaje, kaučuku a kokosových palem. Britská nadvláda ovšem ovlivnila i etnickou strukturu, neboť za ní začal dovoz levné pracovní síly, což znamenalo především příchod dalších Tamilů z Indie a posilování této komunity na ostrově.
Zdroj:
Portugalský pokus o kolonizaci Šrí Lanky (1580–1630)
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bji ... 3%AD_Lanky
