Kterak bizoni přežili vlastní genocidu
Bizoní býk je impozantní stvoření s vystouplým hrbem na ramenou a huňatou hřívou na plecích, krku i hlavě. Ty slouží vlastně jako jakýsi nárazník nebo tlumič, protože při vzájemných soubojích podnikají tunoví býci prudké výpady s rozběhem, které končí čelní srážkou a pokračují přetlačováním. Hlavy drží blízko u země a snaží se nepřítele nabrat na rohy. Často dochází ke zraněním, z nichž některá mohou být i vážná - dokonce mohou i praskat žebra. Zajímavostí je, že někdy se uvádí, že bizoní žebra jsou dostatečně silná, aby zastavila projektily z moderních pušek velkých ráží, aniž by se zlomila (prý se takové případy uvízlých a zarostlých objektů objevují). Zajímavostí je, že indiáni bizoní kosti tradičně přetvářeli na roztodivné množství předmětů denní potřeby, jako jsou nože, hroty šípů, palice, škrabky, šídla, jehly, lopatky, motyky, rukojeti nástrojů, kostra sedla, saně, štětce, hrací kostky, obřadní předměty, hudební nástroje atd. K prvnímu kontaktu mezi Evropany a těmito přežvýkavci došlo roku 1521, kdy slavný dobyvatel Hernán Cortés (1485–1547) dorazil do Anahuaca v dnešním Mexiku. "Má hrb jako velbloud, krk pokrytý hřívou jako lev a rohy jako býk," popsal kronikář výpravy, když spatřil jednoho bizona v aztéckém zvěřinci.
Bizoni mají jen málo přirozených nepřátel – kromě člověka to byli medvěd grizzly, vlk a výjimečně také puma, která se však odváží pouze na telata. V době před příchodem bělochů jejich počet dosahoval odhadem 30–70 milionů. První bílí cestovatelé popsali scény, kdy bizoní stáda tvořila jednolitou masu hnědých těl, pokrývající široké pláně kam až oko dohlédlo (podle některých odhadů až 100 čtverečních km). Někdy mohlo stádo bizonů zastavit cestovatele i na několik dní, než přešlo. Někteří ranní cestovatelé popisují býky, kteří neutíkali ani při ohrožení ze strany lidí, útočili a byli velmi agresívní. Roku 1871 schválil kongres úplnou likvidaci bizonů, aby tak zlomil odpor kočovných indiánů. Nastala opravdová jatka. Ročně bylo zastřeleno kolem 250 000 bizonů, někdy však lovci zabili stejné množství zvířat za jediný měsíc. Kapitán Jack Brydges z Kansasu si již v roce 1872 přichází pro odměnu za potvrzených 1142 zabitých bizonů během pouhých šesti týdnů. Vojáci z pevností střílí do stád z děl, železniční společnosti organizují pro pasažéry jako zábavu lov bizonů přímo z vlaků projíždějících prérií. Lovci stahovali jen kůže, ostatky nechali ležet na pospas mrchožravcům. Když do srdce Středozápadu dorazili první osadníci, vybělené kostry pro ně zpočátku představovaly problém, ale záhy o surovinu bohatou na fosfor projevily zájem fabriky na východním pobřeží. V závodě Michigan Carbon Works v Detroitu na řece Rouge, se tehdy z bizoních kostí vyráběl klíh, hnojivo, barviva a kostní popel nutný pro produkci kostního porcelánu a krystalového cukru. Fabrika zaměstnávala 750 lidí a zpracovávala až třináct procent všech bizoních kostí. Pro osadníky jejich sběr představoval dobrý přivýdělek, továrny za tunu kostí platily asi deset dolarů. V polovině 80. let odjíždělo na východní pobřeží asi čtyři sta vlaků naložených kostmi ročně, do jejich sběru se zapojily celé rodiny včetně dětí. O deset let později už byly Velké pláně zcela vyčištěné a sběrači kostí proto začali rabovat i indiánská pohřebiště.
Zajímavostí je i fakt, že rovněž domorodí indiáni byli také celkem slušní plýtvači zdrojů a jsou známy případy, kdy vybili stovky bizonů jenom kvůli jejich jazykům (považovaným za pochoutku). Dokud indiáni lovili pěšky, tak oněch bizonů ulovili poměrně malé množství, ale jak se dostali ke koním, tak to taky dokázali rozjet ve velkém a obvykle pobili mnohem víc, než dokázali zpracovat, takže vyřezali ty nejlepší kousky a zbytek nechali shnít nebo na pospas vlkům. Tento životní přístup ale je u kočovných národů celkem běžný, protože když vydrancují místo pobytu, přesunou se prostě jinam. Jistý trapper kupříkladu popisoval, kterak indiáni pokáceli ořešák, jen aby z něj mohli snáz očesat ořechy. Jinde se udává, že jedna čtvrtina bizonů podlehla dobytčímu moru dotaženému z Evropy, čtvrtinu vybili bílí lovci, ale další dvě čtvrtiny vybili sami indiáni oplátkou za žádané zboží (pušky, korálky, alkohol a podobně). Například náčelník Bílý bizon (co zabil u Little Bighornu podlukovníka Custera) se chválil tím, že se mu jednou v zimě podařilo ulovit za jediný den 18 bizoních krav a to jen lukem. S vybíjením bizonů bývá často spojován plukovník William F. Cody, zvaný Buffalo Bill. V letech (1867–1868), za období 18 měsíců, Buffalo Bill zabil 4 280 kusů bizonů (8 denně), lovil je však pouze pro maso, určené k zásobování dělníků při výstavbě železnice.
Ať tak či onak, tak o masakru bizonů nejlépe svědčí fakt, že zatímco počátkem 19. století se po prériích prohánělo 60 milionů bizonů, v roce 1889 (pouhých 17 let po schválení zákona), zůstává naživu posledních 540 bizonů. Záchrana přichází až na poslední chvíli. Ochránci zvířat zakládají roku 1905 Společnost na záchranu bizona, která zřizuje rezervace v Oklahomě, Nebrasce i dalších státech. Právě Codyho soukromý chov bizonů významně přispěl k záchraně celého druhu. Díky jejich úsilí dnes sice žije kolem půl milionů bizonů, ale zase tak dobrý konec to není. Problémem je malá genetická rozmanitost a "znečištění" bizoních genů křížením s dobytkem. Některé studie varují, že čistokrevných bizonů je jen něco kolem 12 000. Jiné zdroje uvádějí že ve volné přírodě nyní žije zhruba 31 000 těchto majestátních zvířat.
Zdroj:
https://www.ozarkbisons.com/aboutbison.php
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ ... anicni_aha
https://www.koktejl.cz/ekologie-a-pomoc ... -genocide/
https://libguides.sdstate.edu/c.php?g=1 ... p=10030696
https://epochaplus.cz/bizon-ten-ktery-p ... holocaust/
