Libanonské ozbrojené síly a Hizballáh
V současné době patrně mnohým lidem vrtá hlavou, "proč Libanonci Hizballáh jednoduše nevytlačí". K tomu doporučuji starší článek na téma "Vojenský dualismus v poválečném Libanonu". Zatímco roztříštěná politika už od občanské války v letech 1975-1990 udržuje libanonskou armádu permanentně oslabenou, Hizballáh narůstal s podporou mocných kmotrů z Teheránu. Až ji nakonec přerostl. Zde je překlad:
Odhodlání, že LAF i Hizballáh chtějí hrát větší roli při formování libanonské národní bezpečnostní politiky, naznačuje, že v poválečném Libanonu nemusí být dostatek místa pro dvě přední vojenské instituce. Libanonské konkurenční sektářské politické strany vymyslely jemně vyvážený politický systém, díky kterému jsou silnější než státní instituce. Navzdory prvenství tohoto systému se Libanonské ozbrojené síly (LAF) po stažení syrských jednotek z Libanonu v roce 2005 staly stále profesionálnější a schopnější národní vojenskou institucí. LAF však nedokázaly omezit autonomii libanonských politických sil a snažila se odvrátit politické pronikání vojenských hodností. Tento paradox v kombinaci s geopolitickými silami, které formovaly libanonský poválečný politický řád, vedl k hybridizaci správy bezpečnosti, kde si paralelní nestátní vojenští aktéři zachovávají svou operační autonomii i legitimitu národní bezpečnosti. Nejzřetelnějším projevem toho jsou asymetrické vojenské síly Hizballáhu, militantní šíitské politické hnutí, které je zastoupeno v parlamentu nepřetržitě od roku 1992 a na ministerské úrovni v Radě ministrů od roku 2005. Tento vojenský dualismus trval téměř třicet let, během nichž si LAF a Hizballáh současně užívaly určité míry legitimity a spolubydlely navzdory jejich odlišným raisons d'être a vývojovým trajektoriím. Jak se však vyvíjely a rozšiřovaly své role a výsady v oblasti národní bezpečnosti v post-syrském Libanonu, vojenský dualismus se stal stále křehčím, protože nové třecí linie mezi LAF a Hizballáhem se proměnily v trvalé rysy libanonského národního bezpečnostního prostředí.
Hybridní řízení bezpečnosti je anomálním rysem poválečného Libanonu. Brzy po získání nezávislosti v roce 1943 získala LAF roli arbitra mezi soupeřícími sektářskými a politickými aliancemi v roce 1958, kdy LAF přímo zasáhla, aby neutralizovala politickou nerovnováhu vytvořenou krátkodobou občanskou válkou. Následný boj konfesních elit proti obnovení jejich patronátních sítí vyvrcholilo porážkou vojensky podporovaného politického establishmentu v prezidentských volbách v roce 1970 a demontáží Deuxième Bureau – vojenského zpravodajského aparátu LAF.4 Dlouhá občanská válka v letech 1975-1990 následně roztříštila LAF podle sektářských linií, a ustoupilo sektářskému řádu milice let občanské války. V rámci poválečného politického urovnání Libanonu v rámci dohody Ta’if (1989) milice úspěšně prošly odzbrojením, demobilizací a částečnou reintegrací. Éra Pax Syriana LAF podstatně transformovala. Syrský bezpečnostní a zpravodajský aparát v Libanonu pracoval na přetvoření LAF na neproniknutelnou prosyrskou instituci, odpojenou od vládního dohledu a kontroly. První z nich toho dosáhl tím, že se vložil mezi libanonskou armádu a politický systém země, čímž rychle pronikl a reguloval libanonské civilně-vojenské záležitosti. Souběžně s tím byl jednou z klíčových výjimek z demontáže libanonského poválečného řádu milicí Hizballáh, který se těšil podpoře ze Sýrie a politické záštitě od svého hlavního mezinárodního sponzora Íránu. Ačkoli občanská válka skončila, Ta'if posloužil k posílení a legitimizovat skupinu pod záštitou libanonského "odporu" proti izraelské okupaci v době, kdy Izrael ovládal 10 % libanonského území, čímž posvětil hybridní systém bezpečnostního řízení, který zůstává rozdělujícím rysem libanonského národního bezpečnostního prostředí. Odchod syrského vojenského a zpravodajského personálu v roce 2005 narušil její monopol na rozhodování o zahraniční a vojenské politice Libanonu. Jejich odchod také předznamenal návrat polarizované sektářské politiky, rozklad libanonské poválečné výkonné struktury a konkurenční snahy proniknout a utvářet orientaci post-syrských LAF.
Období let 2005 až 2017 bylo definováno dvěma konkurenčními trendy v hybridním řízení bezpečnosti v poválečném Libanonu. Na jedné straně se LAF pokoušelo udržet a rozvíjet svou vojenskou důvěryhodnost a autonomii. Na druhé straně se konkurenční politické frakce rychle znovu prosadily po stažení syrského bezpečnostního a zpravodajského personálu a dychtily proniknout a regulovat post-syrské LAF. Za prvé, mezi lety 2005 a 2008 se prozápadní aliance 14. března snažila marginalizovat důstojníky, kteří se buď cvičili v Sýrii, nebo měli vazby na prosyrské politické síly. Konkurenční aliance (Sýrie a Írán) obdobně hledaly v letech 2008-2010 vedlejší důstojníky, kteří získali americké vojenské vzdělání nebo byli podezřelí z podpory americké politiky v regionu. Oba politické tábory si vyžádaly důstojníky, kteří byli ideologicky sympatičtí, a snažili se podporovat jejich profesní rozvoj. Zatímco LAF se snažila definovat a zachovat se uprostřed polarizace post-syrského Libanonu, Hizballáh se snažil přizpůsobit měnícímu se regionálnímu vývoji. Během velké části poválečného období byla moc a autonomie Hizballáhu omezena preferencemi Asadova režimu v Damašku. Tváří v tvář rostoucí řadě tlaků vedených Západem, které chtěly regionálně izolovat Hizballáh v Libanonu i Sýrii, však Hizballáh rychle získal větší svobodu jednání na domácí politické úrovni v Libanonu. Mezitím, poháněn strategickou konkurencí s regionálními spojenci USA, Saúdskou Arábií a Izraelem, Teherán usiloval o další rozvoj asymetrických odstrašovacích schopností militantní skupiny.
Post-syrské priority LAF a Hizballáhu byly v období 2005 až 2010 často napjaté. Válka mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006 ukázala, že Sýrie a Írán by mohly využít transfer stále pokročilejších zbraňových systémů k posílení domácích a regionálních ambicí skupiny. Naopak, boj LAF v roce 2007 proti militantům z Fatah al-Islam v palestinském uprchlickém táboře Nahr el-Bared ukázal, že LAF se může prosadit a hrát významnou roli v oblasti národní bezpečnosti navzdory libanonské vládě. V roce 2008 došlo k bolestivým zvratům, když se LAF vyhnula přímé konfrontaci s Hizballáhem během pouličních střetů v Bejrútu mezi šíitskou militantní skupinou a zárodečnou sunnitskou milicí. Někteří lidé v LAF v tom viděli případ vojenské neutrality, jiní to viděli jako "promarněnou příležitost", aby armáda dala najevo svůj nesouhlas s domácí vojenskou akcí jakékoli z konkurenčních politických/sektářských sil v zemi.
Geopolitická bitva o Sýrii, která začala koncem roku 2010, tyto konkurenční trendy ještě více zkomplikovala. Posílena především vnější pomocí z USA a hrozbou přelévání džihádistických skupin, jako je Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS) ze syrské občanské války, zažila LAF v letech 2012 a 2013 aktivní boj. Tyto boje pokračovaly i v následujících letech. Mezitím aktivní vojenská role po boku sil Asadova režimu v Sýrii a stále více sektářský charakter syrské občanská válka umožnila Hizballáhu posílit svůj vlastní příběh o národní bezpečnosti v Libanonu a regionu. Zpočátku se zdálo, že pozice LAF po roce 2010 naruší racionální hybridní bezpečnostní opatření v poválečném Libanonu. Snaha LAF prosadit národní bezpečnostní nadřazenost nad skupinami, jako je Hizballáh, ale brzy začala váznout. Bezprecedentní krize vojenského vedení mezi srpnem 2016 a březnem 2017 se ukázala jako obzvláště škodlivá: vleklý patový stav v libanonském sektářském politickém systému vedl k odchodu klíčových vyšších důstojníků do důchodu, zmařil kritické přechody na klíčových postech velení a zaznamenal pokrok důstojníků, kteří byli buď neochotní, nebo neschopní udržet cestu vojenské transformace LAF v letech 2010–2016. Kampaň LAF v roce 2017 proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii (ISIS) ilustruje trvanlivost vojenského dualismu v poválečném Libanonu. Pečlivě provedená operace LAF zaskočila Hizballáh a většinu libanonských sektářských politických sil. Spíše než rozhodujícím zpochybňováním hybridity v politice národní bezpečnosti však byla důvěryhodnost národní bezpečnosti LAF znovu zpochybněna, když Hizballáh jednostranně dosáhl dohody o stažení ISIS z Libanonu, zpětně převzal uznání za úspěchy LAF a propagoval příběh o tajné spolupráci mezi svými kádry, LAF a Asadovými silami.
Není pochyb o tom, že poválečná LAF zůstává nejreprezentativnější národní institucí v zemi a je velmi populární napříč libanonskými konfesními dělícími liniemi. Těší se pevným vztahům s klíčovými mezinárodními partnery, včetně Spojených států, významně posílila svou národní bezpečnost a touží hrát větší roli v oblasti národní bezpečnosti. LAF však nemůže jednostranně čelit zdrojům Hizballáhu, který těží ze své přední role v poválečném politickém uspořádání Libanonu. Žádná státní instituce – včetně LAF – nebude otevřeně zpochybňovat domácí důvěryhodnost Hizballáhu u svého vlastního šíitského volebního obvodu a operace odporu a expediční kampaň této skupiny v Sýrii dále posílily domácí legitimitu Hizballáhu. Na rozdíl od LAF však Hizballáh nemá legitimitu a důvěryhodnost jedné z mála bojujících armád na Blízkém východě a jeho preference hybridních bezpečnostních opatření se netěší takové podpoře, jakou byla skupině poskytnuta v důsledku války v roce 2006. konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem.
Navenek odhodlání, že jak LAF, tak Hizballáh chtějí hrát větší roli při formování libanonské národní bezpečnostní politiky, naznačuje, že v poválečném Libanonu nemusí být dostatek místa pro dvě přední – i když velmi odlišné – vojenské instituce. Role Hizballáhu jako klíčového hráče v libanonském sektářském politickém systému a boj LAF za autonomii v poválečné Sýrii však zatím sloužily k otupení možnosti otevřené konfrontace mezi těmito dvěma celky. Zda tato nestabilní rovnováha přetrvá nebo ne, bude záviset na trajektorii nejisté sektářské politiky Libanonu, rozsahu a rozsahu regionální a strategické konkurence v Levantě a všudypřítomné divoké kartě dalšího konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem.
Zdroj:
https://carnegieendowment.org/posts/201 ... on?lang=en
