Jako každý rok bych rád zrekapituloval, co se v rámci spolku Signum belli 1914 během uplynulého roku událo a podařilo, případně nepodařilo. Začněme těmi největšími projekty, o kterých zároveň už jistě všichni víte: Po několika letech odkladů máme konečně modernizovaný portál https://velkavalka.info , který kromě původního obsahu portálu (který pro jistotu stále běží na adrese https://old.velkavalka.info/) pohltil i původní blog (v menu vpravo nahoře) a hlavně poskytl konečně důstojné místo pro zveřejnění rozrůstající se databáze seznamů ztrát (v menu hned první položka). Ta se opět výrazně rozšířila - přibylo přes 20 000 jmen! Dokončili jsme písecký LIR 28 (tedy v rámci možností - ukázalo, že jeho seznamy pro roky 1917 a 1918 se nezachovaly...), a také olomoucký LdstIR 13. U kroměřížského LIR 25 pracujeme na roku 1915. Mimo to jsme začali zpracovávat berounský IR 88 (skoro 6 000 jmen jen pro rok 1914; pokračujeme rokem 1915) a také první myslivecký pochodový prapor - jihomoravský FJB 25 (zde postupujeme trochu na přeskáčku - máme hotové roky 1914 a 1917, teď se pracuje na 1918). Stále nicméně platí, že uvítáme i další dobrovolníky na přepis dalších českých jednotek!
Druhá velká věc, která se v uplynulém roce podařila, je vydání vzpomínek českého dělostřelce Antonína Reichela. O tom jsem vás už informoval a mnozí z vás mají knihu doma, ne-li už i přečtenou :-), takže k tomu dodám jen to, že za první dva měsíce se kniha prodává velmi dobře, z čehož máme radost, a pokud náhodou někomu z vás unikla a chcete ji, dejte vědět.
No a do třetice, konečně se nám podařilo realizovat aspoň virtuální označení hrobů vojáků na černovírském vojenském hřbitově ve formě webu, resp. mobilní aplikace: https://velkavalka.info/pruvodce/olomouc/ . Pokud si ji člověk stáhne a přijde přímo na místo, vidí, kde je kdo pohřben, a může také vyhledat hrob konkrétního vojáka. Jelikož co se týče označení hrobů v realitě, nic se letos nepohnulo, je to zatím jediná možnost, jak pohřbené vojáky na místě jmenovitě připomenout.
Mimo to jsme se věnovali obvyklým tématům: Do našich oblíbených Karpat jsme se během roku vydali třikrát - v únoru na tradiční zimní pochod (i když podle počasí byl - pohříchu už také tradičně - spíše jarní), na podzim potom na průzkum bojiště kolem Lupkovského průsmyku; vědecky nejzajímavější ale byla expedice s archeology na Výravě, ze které jsme natočili i krátké propagační video. Zde jsme v praxi ozkoušeli užitečnost používání qGisu pro tvorbu podkladů; mimochodem v qGisu vznikly i naše mapy k výše vzpomínané knize Granátem roztrhán a i nadále už budeme používat jen tento profesionální nástroj:-)
Přednášek, konferencí a seminářů bylo v roce 2024, hlavně kvůli 110. výročí začátku první světové války, které na něj připadlo, hodně. Vypíchl bych akci ke Dni veteránů v muzeu Jeseník, kde jsme zorganizovali pásmo čtení ze vzpomínek a deníků českých vojáků doprovázené hudebním vystoupením, což byl velmi působivý formát, který by podle mého stálo za to zopakovat i jinde. Stejně jako přednášku na tzv. Akdemii třetího věku ve Znojmě, kde jsem o první světové válce povídal početnému publiku složenému téměř výhradně ze starších dam (jelikož jejich chlapi "už všechno vědí a nikam nechodí", jak mi bylo vysvětleno...), což mě zpočátku mírně znervózňovalo - ale nakonec se ukázalo, že i ženy téma zajímá.
No a pak konferenci v Krakově, kde jsme měli možnost vyslechnout velké množství fundovaných příspěvků k bojům u Krakova v listopadu 1914, ale také místním zájemcům distribuovat vzpomínky Antonína Reichela, který zde v pevnosti část své služby sloužil. Dostalo se nám také poučení, že jsme v knize spáchali jednu chybu - jako ilustrační snímky k dělům, u kterých Reichel sloužil, jsme použili fotky moderních 15cm houfnic vz. 1914, které však ve výzbroji krakovské pevnosti v žádném případě nebyly; Reichelova baterie byla ve skutečnosti vybavena staršími děly stejné ráže, která jsou popsána (včetně fotek) na tomto webu. To mě mrzí, fakt že v nich už nejde nic zpětně opravit je ovšem známou nevýhodou tištěných knih...
Vedle toho jsme v uplynulém roce oslavili s našimi kolegy z KVH Beskydy 20 let od jejich vzniku (to už je úctyhodná historie, po jejíž většinu s nimi úzce spolupracujeme) a vydali se na neobvyklou expedici na západní frontu (do Belgie). No a 14 člověkodní jsme strávili ve vídeňském Kriegsarchivu.
Během roku jsem také začal psát články pro časopis První světová, resp. jejich speciál. Jedná se o časopis nikoliv odborný, ale populárně naučný - občas bych ho nazval vyloženě historickým bulvárem, ale je to autor od autora. Většina textů v těch posledních číslech má dobrou úroveň, ale prakticky v každém se najde článek, který dělá více škody než užitku. Kývl jsem na spolupráci hlavně proto, že v tom spatřuju šanci dostat téma našich vojáků v rakousko-uherské armádě - kterému se časopis, ačkoliv je tvořen českými autory, věnuje jen málo - k mnohem širšímu okruhu zájemců než se jinak dostanou naše výstupy (ačkoliv upřímně netuším, kolik lidí ten časopis vlastně kupuje; ale jelikož je na trhu už 10 let, své čtenáře mít musí).
Nakonec se dotknu plánů na příští rok. Možná si pamatujete, že v létě 2023 jsme natáčeli s americkou stážistkou dva krátké dokumenty o pátrání po osudech českých vojáků, které jsou zveřejněné na našem YouTube kanálu (mimochodem druhý z nich jsme byli schopni dokončit a zveřejnit teprve v lednu 2024). Když jsem o tom psal v minulé zprávě, konstatoval jsem, že to bylo náročné a nedovedu si představit, že bychom to někdy v obdobném rozsahu opakovali. Když jsem ale dokumenty ukázal řediteli muzea v Jeseníku, řekl něco jako "to chci taky!"; a Kathryn se ve stejné době začala zajímat, zda by v příštím roce mohla v natáčení u nás pokračovat... Abych to zkrátil, neboť je asi jasné kam mířím: letos se to chystáme zopakovat a natočit obdobný dokument o vojácích z Jesenicka. Bude to o to zajímavější, že místní obyvatelstvo bylo po roce 1945 odsunuto do Německa, takže potomky vojáků bylo třeba hledat tam. K mému překvapení se nám na naši výzvu ozvali dva synové (!) vojáků z první světové války, s nimiž jsme už začali rozplétat osudy jejich otců, a scénář dokumentu se již rýsuje. Natáčet bychom měli v létě, a je jasné, že to bude opět největší a nejnáročnější projekt celého roku.
Což samozřejmě neznamená, že se nebudeme věnovat i jiným tématům (například spolupracujeme ještě na jiném natáčení, které chystají kolegové ze Slovenska...) - ale nepředpokládám, že bychom během roku zvládli ještě druhý podobně velkolepý projekt, a tak naše další ambice spočívají víceméně v pokračování v tom, co máme rozdělané: přepisy seznamů ztrát, archivní výzkum, terénní výzkum, články, přednášky atd. Rád bych také náš webový portál začal přetransformovávat v encyklopedií české první světové války - ale to je běh na delší trať...
Jménem spolku Signum belli 1914 vám tedy přeju do nového roku pevné zdraví. A jelikož mám neodbytný pocit, že svět od roku 2025 bude poněkud jiný než byl dosud, nám všem přeju hlavně to, ať je k nám tento nový svět i nadále přívětivý.
Radim Kapavík
Signum belli 1914
Druhá velká věc, která se v uplynulém roce podařila, je vydání vzpomínek českého dělostřelce Antonína Reichela. O tom jsem vás už informoval a mnozí z vás mají knihu doma, ne-li už i přečtenou :-), takže k tomu dodám jen to, že za první dva měsíce se kniha prodává velmi dobře, z čehož máme radost, a pokud náhodou někomu z vás unikla a chcete ji, dejte vědět.
No a do třetice, konečně se nám podařilo realizovat aspoň virtuální označení hrobů vojáků na černovírském vojenském hřbitově ve formě webu, resp. mobilní aplikace: https://velkavalka.info/pruvodce/olomouc/ . Pokud si ji člověk stáhne a přijde přímo na místo, vidí, kde je kdo pohřben, a může také vyhledat hrob konkrétního vojáka. Jelikož co se týče označení hrobů v realitě, nic se letos nepohnulo, je to zatím jediná možnost, jak pohřbené vojáky na místě jmenovitě připomenout.
Mimo to jsme se věnovali obvyklým tématům: Do našich oblíbených Karpat jsme se během roku vydali třikrát - v únoru na tradiční zimní pochod (i když podle počasí byl - pohříchu už také tradičně - spíše jarní), na podzim potom na průzkum bojiště kolem Lupkovského průsmyku; vědecky nejzajímavější ale byla expedice s archeology na Výravě, ze které jsme natočili i krátké propagační video. Zde jsme v praxi ozkoušeli užitečnost používání qGisu pro tvorbu podkladů; mimochodem v qGisu vznikly i naše mapy k výše vzpomínané knize Granátem roztrhán a i nadále už budeme používat jen tento profesionální nástroj:-)
Přednášek, konferencí a seminářů bylo v roce 2024, hlavně kvůli 110. výročí začátku první světové války, které na něj připadlo, hodně. Vypíchl bych akci ke Dni veteránů v muzeu Jeseník, kde jsme zorganizovali pásmo čtení ze vzpomínek a deníků českých vojáků doprovázené hudebním vystoupením, což byl velmi působivý formát, který by podle mého stálo za to zopakovat i jinde. Stejně jako přednášku na tzv. Akdemii třetího věku ve Znojmě, kde jsem o první světové válce povídal početnému publiku složenému téměř výhradně ze starších dam (jelikož jejich chlapi "už všechno vědí a nikam nechodí", jak mi bylo vysvětleno...), což mě zpočátku mírně znervózňovalo - ale nakonec se ukázalo, že i ženy téma zajímá.
No a pak konferenci v Krakově, kde jsme měli možnost vyslechnout velké množství fundovaných příspěvků k bojům u Krakova v listopadu 1914, ale také místním zájemcům distribuovat vzpomínky Antonína Reichela, který zde v pevnosti část své služby sloužil. Dostalo se nám také poučení, že jsme v knize spáchali jednu chybu - jako ilustrační snímky k dělům, u kterých Reichel sloužil, jsme použili fotky moderních 15cm houfnic vz. 1914, které však ve výzbroji krakovské pevnosti v žádném případě nebyly; Reichelova baterie byla ve skutečnosti vybavena staršími děly stejné ráže, která jsou popsána (včetně fotek) na tomto webu. To mě mrzí, fakt že v nich už nejde nic zpětně opravit je ovšem známou nevýhodou tištěných knih...
Vedle toho jsme v uplynulém roce oslavili s našimi kolegy z KVH Beskydy 20 let od jejich vzniku (to už je úctyhodná historie, po jejíž většinu s nimi úzce spolupracujeme) a vydali se na neobvyklou expedici na západní frontu (do Belgie). No a 14 člověkodní jsme strávili ve vídeňském Kriegsarchivu.
Během roku jsem také začal psát články pro časopis První světová, resp. jejich speciál. Jedná se o časopis nikoliv odborný, ale populárně naučný - občas bych ho nazval vyloženě historickým bulvárem, ale je to autor od autora. Většina textů v těch posledních číslech má dobrou úroveň, ale prakticky v každém se najde článek, který dělá více škody než užitku. Kývl jsem na spolupráci hlavně proto, že v tom spatřuju šanci dostat téma našich vojáků v rakousko-uherské armádě - kterému se časopis, ačkoliv je tvořen českými autory, věnuje jen málo - k mnohem širšímu okruhu zájemců než se jinak dostanou naše výstupy (ačkoliv upřímně netuším, kolik lidí ten časopis vlastně kupuje; ale jelikož je na trhu už 10 let, své čtenáře mít musí).
Nakonec se dotknu plánů na příští rok. Možná si pamatujete, že v létě 2023 jsme natáčeli s americkou stážistkou dva krátké dokumenty o pátrání po osudech českých vojáků, které jsou zveřejněné na našem YouTube kanálu (mimochodem druhý z nich jsme byli schopni dokončit a zveřejnit teprve v lednu 2024). Když jsem o tom psal v minulé zprávě, konstatoval jsem, že to bylo náročné a nedovedu si představit, že bychom to někdy v obdobném rozsahu opakovali. Když jsem ale dokumenty ukázal řediteli muzea v Jeseníku, řekl něco jako "to chci taky!"; a Kathryn se ve stejné době začala zajímat, zda by v příštím roce mohla v natáčení u nás pokračovat... Abych to zkrátil, neboť je asi jasné kam mířím: letos se to chystáme zopakovat a natočit obdobný dokument o vojácích z Jesenicka. Bude to o to zajímavější, že místní obyvatelstvo bylo po roce 1945 odsunuto do Německa, takže potomky vojáků bylo třeba hledat tam. K mému překvapení se nám na naši výzvu ozvali dva synové (!) vojáků z první světové války, s nimiž jsme už začali rozplétat osudy jejich otců, a scénář dokumentu se již rýsuje. Natáčet bychom měli v létě, a je jasné, že to bude opět největší a nejnáročnější projekt celého roku.
Což samozřejmě neznamená, že se nebudeme věnovat i jiným tématům (například spolupracujeme ještě na jiném natáčení, které chystají kolegové ze Slovenska...) - ale nepředpokládám, že bychom během roku zvládli ještě druhý podobně velkolepý projekt, a tak naše další ambice spočívají víceméně v pokračování v tom, co máme rozdělané: přepisy seznamů ztrát, archivní výzkum, terénní výzkum, články, přednášky atd. Rád bych také náš webový portál začal přetransformovávat v encyklopedií české první světové války - ale to je běh na delší trať...
Jménem spolku Signum belli 1914 vám tedy přeju do nového roku pevné zdraví. A jelikož mám neodbytný pocit, že svět od roku 2025 bude poněkud jiný než byl dosud, nám všem přeju hlavně to, ať je k nám tento nový svět i nadále přívětivý.
Radim Kapavík
Signum belli 1914