Americký (USA) stíhací letoun
Doba vzniku 1918
Stavba 1ks prototyp, 4 ks (Typ B) a 5 ks (Typ C)
Společnost Ordnance Engineering Corporation, později známá zkratkou Orenco, byla založena na počátku První světové války v roce 1916 v Baldwin na Long Islandu (New York) jako nový americký konstrukční podnik zaměřený na vojenská letadla. Firma vstoupila do letecké výroby v době, kdy Spojené státy začaly výrazně posilovat své armádní letectvo a hledat domácí alternativy k evropským typům. Jejím prvním projektem byl dvoumístný cvičný typ označený jako Orenco A z roku 1917, který však nezískal žádné objednávky a zůstal pouze prototypem. Následně společnost oslovila zkušené zahraniční konstruktéry, aby do jejího vývoje přinesli evropské know-how – mezi nimi i francouzského inženýra Étienna Dormoye, člena Francouzské letecké mise v USA a bývalého konstruktéra u firmy SPAD. Díky této spolupráci mohla Orenco navrhovat pokročilejší stíhací typy, které měly konkurovat současné evropské produkci.
Vývoj a Konstrukce Typ B a Typ C
Po neúspěchu modelu A Orenco pokračovala vývojem stíhacího jednomístného dvouplošníku, který dostal označení Orenco B. Etienne Dormoy navrhl tento typ jako klasický dřevěný dvouplošník s dvoudílnými křídly, potažený plátnem a s pevnou podvozkovou konstrukcí. Letoun byl poháněn francouzským rotačním motorem Gnome Monosoupape 9N s výkonem 160 k, který však v USA nebyl licenčně vyráběn. Výzbroj měla být složená ze tří kulometů Marlin – jeden pod horním křídlem a dva pod spodním – což bylo v té době neobvyklé rozmístění. První prototyp vzlétl v první polovině roku 1918 a při zkouškách prokázal slušné výkony s maximální rychlostí kolem 217 km/h. Některé zdroje uvádějí výzbroj v podobě kulometů Fiat-Revelli Modello 1914, ale zřejmě se jedná o překlep, který byl dále interpretován. Příliš nedává smysl, že by americký letoun nepoužíval kulomety domácí produkce.
Vedle stíhacího typu B firma navrhla téměř současně Orenco typ C, který byl koncipován jako pokročilý cvičný dvouplošník úzce příbuzný B, avšak s jednodušší výzbrojí a lehčí konstrukcí. Pro C byl použit rotační motor Le Rhône 9C o nižším výkonu 80 k, a jeho úkolem bylo připravit piloty pro přeškolení z cvičných typů na plně vybavené stíhačky. První dodávky série C byly uskutečněny již v březnu 1918 a celkem bylo postaveno pět exemplářů této verze. Jednalo se tedy o ověřovací sérii. I v tomto případě některé zdroje tento typ popisují jako dvoumístný, ale zřejmě se rovněž jedná o chybu. Verze C přímo vycházela z verze B, která byla jednomístná. Verze C byla navíc neozbrojená.
Orenco B byl klasický dvouplošník s jedním sedadlem pro pilota, pevnou podvozkovou konstrukcí a dřevěnou rámovou stavbou potaženou plátnem. Motorem byl rotační Gnome Monosoupape 9N s přibližným výkonem 160 k, který poháněl dvoulistou vrtuli s pevným stoupáním. Křídla byla dvoudílná, spojená vzpěrami a vyztužená tažnými dráty; ocasní plochy měly rovné hrany a plátěný potah. Výzbroj plánovaná při návrhu zahrnovala tři kulomety, což bylo ambiciózní pro tehdejší americký stíhací typ, ale tento systém nebyl finálně sériově instalován kvůli omezením projektu a přerušení výroby motorů.
Technické parametry Orenco B byly charakteristické pro pokročilý typ těchto let: rozpětí horního křídla přibližně 7,92 m, délka kolem 5,74 m, prázdná hmotnost zhruba 447 kg a maximální vzletová hmotnost cca 585 kg. Maximální rychlost dosahovala přibližně 217 km/h, což bylo v roce 1918 považováno za velmi dobrý výkon. Orenco C byl lehčí konstrukcí s menším motorem (Le Rhône 80 k), rozpětím kolem 7,92 m, délkou přibližně 5,79 m a maximální rychlostí okolo 158 km/h při dostupu přes 4 000 m.
Klíčovým prvkem pro vývoj typů B a C byla spolupráce s francouzskými odborníky – především s Étiennem Dormoyem, který přinesl zkušenosti z evropských stíhaček, zejména typu SPAD. Dormoy byl součástí Francouzské letecké mise v USA a jeho zkušenosti pomohly Orencu navrhovat letouny s lepšími aerodynamickými vlastnostmi a výkonnostními ambicemi, než jaké dokázaly vytvořit čistě domácí týmy bez zahraničního vlivu.
ORENCO B
„Letoun typu Orenco B vykazuje velmi dobrou rychlost v horizontálním letu a ochotně reaguje na zásahy do řízení. Stoupavost je uspokojivá a konstrukce působí pevně i při prudších manévrech.“
— Záznam z továrních zkoušek, Long Island, jaro 1918
„Řízení je lehké a citlivé, zejména v příčném směru. Stroj má charakter rychlé stíhačky a vyžaduje zkušeného pilota; není vhodný pro základní výcvik.“
— Hodnocení armádního zkušebního pilota, léto 1918
„Výkonnost aeroplánu je příznivá, avšak dostupnost rotačních motorů francouzského původu představuje omezení pro širší zavedení do služby.“
— Technická poznámka inspekční komise U.S. Army Air Service, 1918
ORENCO C
„Letoun typu C je stabilní v přímém letu a přechod do pádu je pozvolný a dobře kontrolovatelný. Vhodný pro pokročilý výcvik pilotů před zařazením ke stíhacím jednotkám.“
— Zpráva výcvikového střediska, 1918
„Stroj odpouští drobné chyby při přistání a vykazuje dobré vlastnosti při manévrech v malé výšce. Výkon motoru je dostatečný pro účely výcviku.“
— Instruktorské hodnocení, podzim 1918
Provozní historie
Provozní nasazení typů Orenco B a Orenco C bylo poměrně omezené a úzce svázané s domácími zkouškami a výcvikem na území Spojených států. Oba stroje vznikly v roce 1918 v závěrečné fázi První světové války u společnosti Ordnance Engineering Corporation a jejich osud zásadně ovlivnil konec konfliktu i změna priorit amerického vojenského letectva.
Orenco B byl koncipován jako jednomístný stíhací dvouplošník určený pro U.S. Army Air Service. Prototyp a malý počet ověřovacích kusů byly zalétány během první poloviny roku 1918. Letoun byl předveden armádním hodnotícím komisím jako domácí alternativa k evropským stíhacím typům, zejména k francouzským konstrukcím, jejichž vývoj ovlivnil i francouzský konstruktér Étienne Dormoy působící v USA. Stroj absolvoval tovární i armádní zkoušky, během nichž byla oceňována jeho rychlost a obratnost. Přesto však nebyl zařazen do sériové výroby pro bojové jednotky. Hlavním důvodem byla omezená dostupnost rotačních motorů Gnome a zároveň skutečnost, že americké letectvo již směřovalo své výrobní kapacity k licenční produkci osvědčených francouzských typů (například SPAD XIII) a k vývoji vlastních perspektivnějších projektů. Orenco B tak zůstal ve fázi prototypů a několika před-sériových kusů. Nebyl odeslán na evropské bojiště a jeho služba se omezila na zkušební a demonstrační lety v rámci Spojených států. Po skončení války byly exempláře postupně vyřazeny a typ nepřešel do poválečné výzbroje.
Orenco C byl dvoumístný (resp. pokročilý výcvikový) derivát konstrukčně vycházející z typu B, ale upravený pro potřeby pokročilého pilotního výcviku. První kusy byly dodány již v březnu 1918 a celkem vzniklo několik exemplářů určených pro výcviková střediska U.S. Army Air Service. Letoun sloužil především jako přechodový typ mezi základními školními dvouplošníky a plnohodnotnými stíhacími stroji. Instruktoři hodnotili jeho letové vlastnosti jako vyvážené a stabilní, přičemž výkon rotačního motoru Le Rhône byl považován za dostatečný pro nácvik akrobacie a bojových manévrů v omezeném rozsahu. Provoz Orenco C probíhal výhradně na domácích výcvikových základnách. Neexistují doklady o jeho bojovém nasazení ani o exportu do zahraničí. Po uzavření příměří v listopadu 1918 byly výcvikové programy redukovány a stroje byly během roku 1919 vyřazeny, případně předány k dalším zkouškám.
Technická specifikace – ORENCO B
První vzlet: 1918
Posádka: 1
Délka: 5,74 m
Výška: 2,24 m
Rozpětí křídel horní: 7,92 m
Rozpětí křídel dolní: 7,01 m
Plocha křídel: 17 m2
Prázdná hmotnost: 447 kg
Vzletová hmotnost: 585 kg
Pohonná jednotka: 1x motor Monosoupape 9N, 9válcový rotační
Výkon pohonné jednotky: 110 kW (150 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dvoulistá dřevěná s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 217 km/h na úrovní hladiny
Dolet: 325 km
Dostup:
Doba výstupu: 1.500 m za 3 min 20 sec
Zásoba paliva a maziva: 140 L (38 US galonů)
Výzbroj: 3x kulomet Marlin Model 1917 ráže 7,62 mm
Postaveno strojů: 1ks prototyp, 4 ks (B) a 5 ks (C)
Hodnocení
Orenco B a Orenco C představují zajímavé mezníky v americkém vývoji stíhacích a výcvikových letounů na konci První světové války. Orenco B byl ambiciózní pokus vytvořit domácí stíhací dvouplošník s výkonem srovnatelným s evropskými typy, přičemž francouzský konstruktér Étienne Dormoy přinesl do projektu cenné zkušenosti z působení na frontě. Letoun vykazoval dobré letové vlastnosti, vysokou rychlost a obratnost, což dokládaly i dobové zkušební lety, avšak dostupnost rotačních motorů a rychlý konec války zabránily jeho sériovému nasazení. Orenco C, jako pokročilý cvičný typ, splnil svou roli při výcviku pilotů, kteří se měli připravovat na stíhací stroje, a poskytoval stabilní a předvídatelné letové vlastnosti vhodné pro intenzivní trénink. Oba typy však zůstaly v omezeném počtu, pouze v prototypové a několika kusové sérii, a nebyly exportovány ani nasazeny do bojové služby. Výzbroj Orenco B byla koncepčně ambiciózní, ale nikdy nebyla prakticky instalována. Tudíž se neověřovala tato zajímavá možnost výzbroje v podobě tří kulometů umístěných tak, aby se nepoužívala synchronizace, která snižovala kadenci.
Orenco B a C sehrály významnou roli jako testovací a vývojové platformy, které umožnily americkému průmyslu ověřit konstrukční řešení, aerodynamiku dvouplošníků a integraci zahraničních technologií do domácí výroby. Stroje prokázaly, že americký průmysl dokáže vyvinout letouny s evropskou kvalitou, a připravily cestu pro pozdější typy U.S. Army Air Service. Z hlediska konstrukce byly pevné, aerodynamicky čisté a vhodné pro intenzivní zkoušky, což ocenili piloti i instruktoři. Celkově lze oba typy hodnotit jako úspěšné experimentální projekty, které sice nikdy nezískaly bojové zkušenosti, ale posunuly americké letectví technologicky i organizačně kupředu.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
