Část II.
V boji
1. setninu námořníků jsem opustil ve chvilce jejího „triumfálního“ příjezdu na pražské nádraží, ve večerních hodinách dne 13. listopadu 1918. Přestože by si setnina po vydařené akci zasloužila dlouhodobější odpočinek, již za tři dny opět balila kufry, kdy západní kurs byl vystřídán kursem východním
8).
8) Příjezd vlaku byl v Praze očekáván s plnou pompou vč. nezbytné kapely. Bohužel, odpolední hodiny neúprosně plynuly a srocení lidu neúprosně řídlo. V okamžiku příjezdu hrdinů, tak na ně čekal liduprázdný peron.
Jako příčinu tohoto spěchu, můžeme jednoznačně spatřit v komplikující se situaci na Slovensku. Právě v této době, po prvotním vcelku překvapivě snadném postupu čs. vojska, o sobě dalo vědět Maďarsko. Shodou okolností právě v den návratu 1. setniny námořníků zpět do Prahy, maďarská vláda ratifikovala v Bělehradě s francouzským velitelem východních armád generálem L. F. d'Espèreym dohodu, kde v § 17 bylo uvedeno „Dohoda nebude zasahovat do vnitřní administrativy Uherska“. Maďarská republika tehdy dlouho nelenila a na základě faktu, že demarkační linie byla zatím vytýčena pouze na italské frontě, dala ihned rozkaz k nasazení pravidelného vojska k zpět získání nedávno ztracených slovenských pozic. Zde, neměly málo početné a nalehko vyzbrojené čs. jednotky žádnou šanci. Prakticky do konce druhé listopadové dekády byly vytlačeny z celého doposud obsazeného území, s výjimkou jihozápadního výběžku Slovenska na linii železniční tratě Holíč, Kúty, Veľké Leváre, Malacky, Zohor, Stupava a úzký pás povážského údolí ve směru Bytča a Nové Město nad Váhom.
V důsledku výše uvedeného, tedy 16. listopadu pod vedením neúnavného kpt. Kubáta zvedá kotvy 1. setnina námořníků o síle 150 mužů a 4 důstojníků
9). Jako palebný posilový prostředek nechybí mezi čtyřmi četami setniny, kulometné oddělení se čtyřmi TK. Velením jednotlivých čet byli pověřeni: dr. Stocký, freg. por. J. Havlíček, nám. kadet Kalous a lodní mistr Chadima. V této souvislosti se dá s velkou pravděpodobností předpokládat, že zřejmě jediným ve velení pěchotního útvaru odborně fundovaným důstojníkem byl pouze velitel kulometného oddělení por. nám. pěchoty v záloze F. Rybák.
9) Por. Kubát byl za své dosavadní činy mimořádně povýšen do hodnosti setníka respektive kapitána.
Bezprostředně po příjezdu na slovenské území zamířili námořníci do oblasti Púchova, kde zaujmuli postavení jakožto severní krytí trenčínské operační skupiny. Setnina tak prakticky jistila přístupy k samotnému Trenčínu. Hlavním protivníkem námořníků na tomto směru, byla především silná posádka Žiliny skládající se z několika set příslušníků maďarské národní gardy.
K prvnímu kontaktu a zároveň tak k prvnímu bojovému vystoupení čs. námořníků na území Slovenska došlo 5. prosince 1918. V tento den brzy po ránu vyrazil ze Žiliny oddíl maďarské národní gardy, za účelem průzkumu Veľké Bytče a blízkého okolí. Bohužel pro ně, u Kotešové narazili gardisté na „první námořní“, kdy následující šarvátka učinila dalšímu maďarskému postupu rázný konec. Oddíl gardy následkem srážky ztratil čtyři padlé muže, z toho dva velící důstojníky, bratry Gyërgyovi. Dále námořnici zajali 17 příslušníků mužstva a ukořistili 4 kulomety, přičemž utržili ztrátu pouze dvou raněných. Průběh boje musel být opravdu dost jednostrannou záležitostí, neboť prchající gardisté se zastavili až v Košicích. Druhého dne na to, vstoupila čs. vojsko vč. námořní setniny do již od nepřátelského vojska prosté Žiliny. Následně zde mariňáci zůstali několik dní posádkou.
Kromě výše uvedené první námořní, se v listopadových dnech roku 1918 na Slovensku objevila ještě jedna námořní jednotka. Onou jednotkou byla 2. setnina námořníků, vypravená z Prahy do Trnavy dne 28. listopadu. Úkolem setniny pod vedením prap. Makovičky byla strážní služba v úseku železniční trati Pezinok – Trnava, ve směru na Hlohovec. Z důvodu délky svěřeného úseku však musela být setnina posléze posílena mužstvem od 1. čs. dobrovolnického pluku. Světlý okamžik a zároveň i jistý epilog 2. setniny námořníků nastal 14. prosince. Toho dne se setnina v rámci strážní pochůzky srazila u Majcichova s maďarskou četou husarů, kdy i tento střet dopadl pro „čs. marínu“ vítězně. Námořníkům se podařilo zajmout část čety vč. jejího raněného velitele, přesto jak jsem již předeslal, toto vystoupení bylo již labutí písní této 2. setniny námořníků. V druhé polovině prosince utvořila většina mužstva posádku Obrněného vlaku 1, toho času majícího přechodné stanoviště v Trnavě a zbývající část se vrátila zpět k I. námořnímu praporu do Brna-Pohořelic. U mateřského útvaru pak tito muž položili základ znovu budované, nové 2. setnině námořníků
10).
10) Za bojů o Slovensko utvořili čs. námořníci posádku Obrněného vlaku č. 1, později přeznačeného na č. 7 a Obrněného vlaku č. 2b. Celkem u tohoto druhu útočné vozby a v tomto období to činilo 120 příslušníků mužstva a 5 důstojníků.
Celá setnina se k 27. prosinci přesunula do Dolního Kubína, kde se od ní oddělili dvě čety a se dvěma TK pod vedením por. nám. pěchoty F. Rybáka, pokračovaly dále na sever, do Trstené. V této oblasti na čáře Babia hora – Chýžné – Suchá hora posléze námořníci vykonávali ostrahu hranic. O tom, že tato služba nebyla žádný med, svědčily časté přestřelky mezi hlídkami jednotlivých stran. V rámci těchto pohraničních šarvátek, tak jednotka evidovala zranění tří mariňáků a zajetí dalších dvou. Nicméně těmto dvěma mužům se po týdnu podařil útěk, kdy jejich objevení se zpět u setniny muselo zřejmě zavdat příčinu k řádné oslavě. Náročnost pohraniční služby v této oblasti si posléze uvědomilo i velení, neboť v průběhu února došla k námořníkům posila v podobě 7. setniny 1. čs. dobrovolnického pluku.
Pomineme-li výše uvedené posílení 1. setniny námořníků, byl měsíc únor roku 1919 pro příběh čs. mariňáků v obecné rovině velmi důležitým milníkem
11). Totiž, dne 3. prosince vystoupilo na peron bratislavského nádraží téměř šest set mužů I. námořního praporu. Ve třech setninách (2., 3., 4.) s nezbytným velitelstvím disponoval námořní prapor celkem 566 muži a 21 důstojníky vč. 7 „ruských“ kulometů. Ubytování jednotky, bylo zajištěno v zákopnických kasárnách nacházejících se na Dunajském nábřeží. V dnešní době se mohu pouze domnívat, zdali-si námořníci dělali z počátku o svém bratislavském působení nějaké iluze. Jestli-že ano, po pár dnech služby museli chtě nechtě vše důkladně přehodnotit.
11) 1. setnina námořníků po celou dobu svého slovenského působení byla vyjmuta z praporního svazku. I. námořní prapor tak operoval dle situace, tj. se dvěma respektive třemi setninami.
Hned následující den po svém příjezdu asistovaly dvě setniny praporu při slavnostním uvítání dr. V. Šrobára v čele slovenské vlády, která onoho dne vstoupila poprvé do hlavního města. S ohledem na věci následující se zřejmě nejednalo pouze o účast přehlídkovou, ale rovněž o účast ryze bezpečnostní.
Ve dnech 12. až 14. prosince probíhala na Slovensku v režii zastánců starých pořádků generální stávka. První bratislavské nepokoje však vypukly již 5. prosince, kdy jako pomyslná rozbuška zafungoval právě výše zmíněný příjezd slovenské vlády. Vzhledem k faktu, že většina důležitých pozic veřejné či státní správy byla v té době obsazena občany maďarské národnosti, život ve městě se prakticky zastavil. Nefungovala doprava, pošta, městská plynárna, elektrárna, ale i třeba vodárna. Čs. vojenská správa města měla v těchto chvílích plné ruce práce, kdy přítomnost technicky gramotného mužstva námořního praporu, pro ni musela znamenat téměř samotný dar z nebes. Čs. námořníci se tak v určité míře podíleli na zajištění základních životních potřeb obyvatel města a udržení běhu městské infrastruktury, svým způsobem tak částečně přispěli ke zmaru stávkového úsilí. Nicméně, jakkoliv mohla tato chvályhodná činnost u některých občanů způsobovat určité sympatie, uteklo pár dní a čs. mariňáci ukázaly poněkud jinou tvář.
Na 12. prosinec byl na bratislavském Velkém náměstí organizován tzv. tábor lidu. Z oken přilehlých budov vlály velkomaďarské vlajky, rozdávaly se letáky s maďarskou agitkou, o štvavé řečnění proti české zvůli nebyla nouze. S přibývajícím počtem účastníků atmosféra neustále houstla, zároveň se v ulicích Bratislavy začaly množit verbální, ale i fyzické útoky na hlídkující čs. vojáky. Později rovněž došlo na střelbu a nakonec k zabití dvou čs. vojáků
12). Situace na náměstí hlídkujících legionářů a mariňáků se stávala čím dál tím více neúnosnou, až:
Nad davem vztyčila se postava v uniformě italského důstojníka a bouřlivé volání „Eljén Barreca“ a „Eviva Italia“, mísilo se již s opětovnými výstřely ze severní strany náměstí, několik námořníků a arditů, kteří stáli v bezprostřední blízkosti za tímto táborem, prchali k nám volajíc: „Bratři, do našich hochů se střílí!“ Kdo v tomto okamžiku dal rozkaz k palbě, nevím, vše šlo na vlastní pěst, hnali jsme se jako šílení a v uších nám hučelo „Zrada!“ O dosahu tohoto slova neměli jsme ani tušení. Tisícové zástupy Maďarů před námi, z oken takřka všech domů se pálilo do našich řad, silné maďarské vojsko bylo přichystané v nynější Petržalce k vpádu přes most do města, a my stáli jsme tu bez jednotného velení. Naši krajně již povážlivou situaci zachránili ardité a silná četa našich „mariňáků“, kteří nám běželi od námořnických kasáren na pomoc.
První byli ověšeni věncem ručních granátů a v rukou nesli též asi po čtyřech podobných bonbonech, druzí – Bůh ví, kde to v té chvíli vzali – ale každý mariňák táhl za sebou vlastní kulomet.
Řetěz těchto hochů, posadil se klidně přes celou šíři ulice, a skoro současně zahrkali s tím Božím dárkem. Pár trr-rr šlo přes hlavy. Vidouce, že útočníci nemíní se jen tak hladce zastavit, dali i několik trr-trr, jak se říká od podlahy, pod nohy. (Vzpomínky námořníka Rudolfa Baláka).
Na tomto místě jen dodám...a bylo vymalováno. Následkem oněch Božích dárků padlo 6 stávkujících a 27 jich bylo raněno, přičemž jak tábor lidu spontánně začal, tak také spontánně skončil.
12)Posádka Bratislavy byla tvořena těmito jednotkami: I. námořní prapor, dva prapory 33. pluku italských legií, I. pol. prapor I. pl. SS a jiné menší jednotky. K usmrcení oněch dvou italských legionářů mělo dojít bodnutím do krku a výstřelem z revolveru.
Námořníci a sokolové, společná hlídka na břehu Dunaje.
Následující měsíce po skončení výše zmíněných stávkových událostí znamenaly pro příslušníky I. námořního praporu, alespoň částečné období relativního klidu. Prapor tak měl alespoň trochu času věnovat se tolik potřebnému pěchotnímu výcviku. Přesto situace ve městě měla daleko do normálu a tak ani jemu se nevyhýbaly časté pohotovosti a služby ve stráži. Nicméně ani v této době velení praporu nezapomnělo na svoji podstatu. V rámci říčního výcviku byla u jednotky zřízena navigační škola a dokonce došlo na přidělení několika člunů a jedné pontonové soustavy, s nejvyšší pravděpodobností systému Birago.
V tento moment zacílím své vyprávění opět na sever Slovenska, zpět k I. setnině námořníků.
Konec března 1919 přinesl pro doposud na polsko-slovenských hranicích poctivě sloužící setninu změnu v podobě stažení k odpočinku. Celá jednotka vč. 7. setniny 1. čs. dobrovolnického pluku byla vystřídána částmi VII. brigády, kdy na celý měsíc se jejím novým domovem měl stát Rožomberok a Lipt. Sv. Mikuláš. K 1. dubnu odchází od setniny zpět ke kmenovému útvaru do Litoměřic všichni velitelé čet, vč. nám již dobře známého velitele setniny kpt. Kubáta. Náhrada ovšem přišla takříkajíc z vlastních zdrojů, neboť velením čet byli jmenováni chovanci pražské kadetky, kteří ve dnech převratu vstoupili do řad námořníků, kde konali funkce střelců a poddůstojníků. V rámci této příležitosti bylo pět výše zmíněných mariňáků povýšeno do praporčické hodnosti. Velitelem 1. setniny námořníků se stal por. v zál. Seidler.
Měsíc duben 1919 byl ostatně měsícem vážných změn i u kmenového námořnického útvaru tj. pražského Námořního doplňovacího kádru. Hned z počátku měsíce byl kádr přesunut z Prahy na Labe do Litoměřic, přičemž u této příležitosti byl přejmenován na Čs. námořní těleso (kpt. franc. leg. Konopásek). Ale pojďme zpět na Slovensko, zde začalo jít do tuhého.
První květnové dny znamenaly pro 1. setninu námořníků opětovnou změnu přístavu, když byla předisponována do Veľ. Idy. V tomto prostoru jižně od Košic došlo následně k soustředění celé III. brigády, jakožto armádní zálohy. Dne 13. května setnina opět zvedla kotvy směřujíc do Turně. Něco zřejmě viselo ve vzduchu a vskutku. Vzápětí totiž celá III. brigáda dostala rozkaz k odchodu do prostoru Putnok – Ózd, kde se měla účastnit
kontroverzního útoku na maďarský Salgótarján. V rámci této operace měla námořní setnina disponující mj. 102 muži, 2 důstojníky a 4 TK postupovat ve směru Perkupa, Ózd a Barsódnádast, zde se spojit s brigádou a zároveň tak obsadit východní přístupy k městu.
Ilustrační foto Salgótarjánu, doba neznámá.
Klasik by nejspíše řekl, že plány jsou od toho, aby se měnily. Mne však napadá něco o silnějším psu... . A tak, když 20. května setnina dorazila do Szendrö, kde se momentálně nacházelo velitelství 6. divize italských legií, byla neprodleně včleněna do tohoto svazku a vržena do bojů za opětovné dobytí Miškovce. V rámci bojů o město stáli námořníci uprostřed bitevní sestavy 31. a 35. střeleckého pluku italských legií, přičemž se jim podařilo ve spojení s těmito jednotkami dosáhnout ve dnech 22. až 25. května severního okraje Miškovce. Po té už pouze následoval pochod zpět ve směru na Šaj. Sv. Petra, kam setnina dorazila 28. května. Více k tomuto městu viz. kolega jmodrak, cituji:
Šaj.Sv. Peter - Sajószentpéter, diera, resp. mesto v sev. Maďarsku v pohorí Bukk - Bukové vrchy. Do 30.10. 1918 bola jediná význačnosť tím, že tu bola križovatka 2 lokálok, do Plešivca a do Turne n. Bodvou. Po 30.10. strategický dopravný bod, ktorý umožňoval spojenie západu a východu mimo KBŽ. Obec mala pripadnúť ČSR. Zviedlo sa o ňu niekoľko tvrdých bojov.
Posléze již společný ústup s divizními jednotkami byl zastaven ve Szendrö-Läd, kde byla setnina konečně dohledána III. brigádou, nacházející se toho času v prostoru Plešivce.V rámci vyvázání setniny z divizního svazku dostali námořníci od jejího velitele, pochvalné uznání za projevenou chrabrost před Miškolcem, cituji:
Rota se chovala znamenitě, takže III. brigáda může být hrda, že měla v svém středu takový oddíl. Mužstvo i důstojníci jsou nebojácní, jdou řízně vpřed a jsou vždy mezi prvními. Vždy se zálibou jsem pozoroval vojíny této roty. Nemohu než vysloviti své blahopřání III. brigádě, k níž tato znamenitá rota přináleží.
V této souvislosti může u někoho vyvstat otázka, zda výše uvedená pochvala nebyla spíše určitou omluvenkou pro III. brigádu za to, že jí na pár dní 6. divize vyfoukla jednu setninu. Ve skutečnosti však měli mariňáci dostatek času, takovéto nepodstatné oficiality pustit z hlavy, neboť je čekal třídenní usilovný pochod zpět k brigádě. Navíc, když 3. června dorazili do Rožňavy, čekal tam na ně tři dny starý rozkaz k soustředění v prostoru Agtelek – Derenk.
Ve výše uvedené oblasti měli mariňáci udržovat spojení s 35. stř. pl. a 8. pěším plukem domácího vojska. Námořníci se tedy opět dali na pochod, tentokrát však do Silice, kde posléze 5. května zaujmuli pozice u myslivny Kisfalu. Následné pokusy o navázání kontaktu se sousedícími jednotkami však nutně končily neúspěchem, neboť 35. stř. pl. mezitím ustoupil na západ od Plešivce a 8. ppl. do Jovic. Tímto se však první námořní dostala do dosti prekérní situace, když mezitím maďarské jednotky postoupili přes Silici severním směrem. Setrvání na této výspě se stalo neúnosným a tak námořníci nočním pochodem přes Jovice ustoupili do Rožňavy, kam dorazili 7. června.
V Rožňavě se stále nacházelo velitelství III. brigády, které neprodleně vyslalo 1. setninu námořníků k obsazení jižního okraje Brzotína, kde se měli námořníci pokusit o zastavení maďarského postupu, avšak již odpoledne přišel z brigády nový rozkaz směřující setninu do 2 km vzdáleného Kerešovce. Zde setnina bok po boku s částí I/67 pěšího pluku domácího vojska vydržela odolávat do 9. června,16:00 hodiny odpolední, kdy díky sílícímu tlaku maďarských vojsk byla nucena ustoupit k Rudníku a později i do samotné Rožňavy. Na Rožňavském nádraží se mariňáci kousli a bránili jej až do pozdních nočních hodin. Po té, se následkem všeobecného ústupu čs. vojsk z Rožňavy do oblasti Vel. Polomu začala setnina od nepřítele pomalu odpoutávat. V rámci tohoto ústupu stihla mj. zničit 2 děla, ponechané na místě vlastní baterií z důvodu ztráty hipotrakce. Po opětovném nočním pochodu došlo k obsazení silnice na linii Vel. Polom – Spiš. N. Ves.
Jak je z textu patrné, kulometná výzbroj byla u mariňáckých setnin tvořena zejména kořistními kulomety Maxim M1910 ruského původu.
Když se po prvotním šoku začala situace čs. vojsk na Slovensku poněkud stabilizovat a válečné štěstí se začala pomalu obracet, 1. setnina námořníků byla u toho. V rámci útoku na Rožňavu, útočila setnina 16. června podél železniční tratě, kdy se účastnila bojů u Betliáru a Nadabuly. Právě u Nadabuly se mariňákům postavil na odpor štáb maďarského praporu v zoufalé snaze alespoň trochu povznést uvadající morálku svých vojáků. Bohužel pro maďary, výběr protivníka nebyl vůbec šťastný. Po zpět dobytí Rožňavy čs. oddíly, zde námořníci chvilku vykonávali strážní službu, aby 20. června byli odesláni do Levoče, kde se stali součástí hlavní zálohy východní armádní skupiny.
Po skončení konfliktu a stáhnutí se maďarských vojsk zpět za demarkační čáru se čas vyměřený první námořní naplnil. Dne 5. července 1919 došlo k rozpuštění 1. setniny námořníků. Setniny, která již od prvních dnů existence RČS dávala nově vzniklému soustátí Čechů a Slováků téměř vše, za což byla ostatně odměněna válečnou štěstěnou v podobě minimálních ztrát. V rámci jejího téměř sedmiměsíčního nasazení utrpěla ztrátu 3 padlých a 16 raněných mariňáků. Po rozpuštění setniny byla část mužů přidělena k posádce Obrněného vlaku č. 7 (30+1) a Obrněného vlaku č. 2 (10+1), kdy por. Seidler se stal velitelem vlaku č. 7. Zbytek mužů byl poslán zpět k námořnímu tělesu do Litoměřic.
Ukončením vyprávění o putování 1. setniny námořníků se nyní mohu vrátit v toku času o více jak třicet dní nazpět, do Bratislavy přelomu května a června 1919.
Brzy nad ránem 30. května 1919 spustila Maďarská republika rad vůči RČS vojenskou ofenzivu, jejímž cílem bylo úplné vytlačení čs. vojsk ze slovenského území a jeho návrat do lůna „Velkého“ Maďarska. Útok byl veden třemi proudy, kdy nejblíže Bratislavě, na západním okraji útočících vojsk situovaná 3. divize byla směrována do oblasti Zvolena, dále na Novou Baňu, Vráble, Šurany, Nové Zámky a Komárno. V této souvislosti došlo kromě jiného k proražení čs. pozic u Parkánu, dnešního Štúrova, přes který se posléze začaly do slovenského vnitrozemí hrnout maďarské oddíly. Čs. velení v úporné snaze zastavit, nebo alespoň zpomalit maďarský postup mobilizovalo v této oblasti veškeré možné jednotky.
Pravděpodobně ještě 30. května dorazil k I. námořnímu praporu do Bratislavy rozkaz k přesunu 2. a 3. setniny námořníků pod vedením kpt. franc. legií Sládka do Gbelcí, kde měli námořníci pomoci přibrzdit nepřátelský postup. V okamžiku odchodu do pole, činil početní stav obou setnin 295 mužů a 15 důstojníků, dále prapor disponoval 4 TK. Bohužel jednotka byla prosta jakéhokoli trénu a jezdeckých koní, zrovna tak bicyklu či polního telefonu což se jí později jistým způsobem vcelku vymstilo.
Dne 31. května vyrazili námořníci přes Nové Zámky do Gbelcí, kam téhož dne také dorazili. Ihned po příjezdu transportu na nádraží, obdržel kpt. Sládek písemný rozkaz od velitele 34. střeleckého pluku italských legií a současně velitele parkánského úseku mjr. Hampla. Prapor dostal za úkol ve spojení s jedním praporem 72. pěšího pluku domácího vojska dorazivším taktéž z Bratislavy, vyrazit severním směrem k Svodínu. Po té měl obsadit Kamenín a Veľ. Bíňu, čímž by tak ochránil levé křídlo 34. stř. pl. nastupujícího k zpět dobytí Parkánu. V průběhu následujícího pochodu se k praporu v Šarkánu přidala ještě zákopnická rota 7. divize italských legií, aby celé uskupení dorazilo ještě 31. května do Svodína, kde také přenocovalo.
Druhého dne, když se jednotlivé setniny začaly řadit do pochodové formace ke Hronu, dorazil další rozkaz od mjr. Hampla, směřující prapor do Kamenného Mosta, asi hodinu pochodu vzdálených od Kemendína. Aniž by narazil na nepřítele, prapor na místo dorazil kolem 10:00 hodin. Zde námořníky stihl od mjr. Hampla v pořadí již třetí rozkaz, který můžeme dnes charakterizovat jako troubení k všeobecnému ústupu. V této době totiž snaha čs. jednotek o návrat do původních pozic na Ipľu zcela ztroskotala, kdy rychlý postup silných maďarských oddílů dal znovuzískání Parkánu zapomenout. Veškerá v oblasti nacházející se čs. vojska tak měla ustoupit do okolí Strekova respektive Nových Zámků.
I. námořní prapor se tak vydal samostatným pochodem přes Strekov, Dvory n. Žitavou do Nových Zámků kde měl být instruován k nové činnosti. Strekova se námořníků podařilo dosáhnout hodinu po poledni, aniž by zahlédli maďarského vojáka. Následovat měly Dvory n. Žitavou, ovšem těsně před vstupem do městyse mariňáky dostihla cyklistická spojka s důležitou zprávou. Nedlouho před tím projel Dvorama n. Žitavou maďarský obrněný vlak, který vyvolal v obci vzpouru místních Maďarů. Četníci byli vyhnáni, jeden zabit a několik Slováků mělo být uvězněno. Po této zprávě přidali námořníci notně do kroku, aby posléze vzali městys ztečí. Odpor místní maďarské národní gardy byl však během krátké chvíle zlomen a opět nastolen pořádek. To vše za cenu jednoho těžce zraněného mariňáka od „druhé námořní“.
Slovenské město Nové Zámky, sehrálo ve válce o Slovensko jednu z nejdůležitějších rolí. Na fotografii místní nádraží
Po této krátké epizodě pokračoval prapor v pochodu k Novým Zámkům, kam dorazil kolem půlnoci z 1. na 2. června. V tuto dobu měli mariňáci v nohách uctivých 32 km náročného pochodu. Ovšem jaké pro ně muselo být překvapení, když našli celé město čs. vojskem zcela opuštěné a na nádraží v oblaku páry stojící maďarský obrněný vlak! Přesto se muži nenechali rozhodit, dopřáli si menšího odpočinku a posléze opět vyrazili na cestu, tentokrát ve směru na Šurany. V průběhu tohoto pochodu k nim dorazila spojka s rozkazem od nového velitele čs. uskupení mjr. Jelínka, který přikazoval soustředit porůznu rozptýlené jednotky k opětovnému zformování do Šuran. Povzbuzeni zprávou, že dlouhý a vyčerpávající pochod se již blíží ke konci, mobilizovali námořníci své síly a v 06:00 hodin dorazili do Šuran.
Za lepším pochopením toho co následovalo, opět zdůrazňuji, že prapor nedisponoval koňmi ani bicykly.
Již v průběhu ranního příchodu do Šuran si jednotlivý námořníci začínali všímat, že místo formování bitevní sestavy se čs. oddíly spíše z města v tichosti vytrácejí. Světlo do nastalé situace vzápětí přinesla kpt. Sládkovi doručená zpráva, že skupinový velitel mjr. Jelínek rozhodl o ústupu vojska do Nitry. Mariňákům tedy nezbylo nic jiného, než se skřípějícími zuby si utáhnout boty a vydat se opět na cestu. Kolem 10:00 hodiny, po nekonečných 50 km pochodu dorazil prapor do Komjatic, kde velitel praporu musel nutně utrpět šok. V průběhu odpočinku se k němu totiž dostala další zpráva, že výše uvedený rozkaz mjr. Jelínka byla kachna. Námořní prapor se tak měl vrátit zpět do Šuran a hájit město, neboť Nové Zámky se opět měly dostat pod kontrolu čs. vojska. Dle rozkazu se nová obranná linie měla opírat o tok řeky Nitry. Za častých komentářů mužstva udělaly tedy obě setniny čelem vzad a vydaly se zpět k Šuranům. Ve městě, po zaujetí pozic však přišla další Jobova zvěst, maďarské vojsko obsadilo Levice a čs. oddíly určené k obsazení Nových Zámků do nich vůbec nedorazily. Toto byl zřejmě pro velitele praporu poslední hřebíček do rakve, kpt. Sládek využil totálního informačního zmaru a svoje námořníky naložil do vlaku a odjel s nimi do Nitry.
Po příjezdu do Nitry si unavení námořníci dopřáli dva dny zaslouženého odpočinku a co víc, konečně se jim podařilo sehnat tolik chybějící trén a několik jezdeckých koní. Rovněž došlo prostřednictvím posádkového velitele mjr. Dokoupila ke zpravení velitel praporu o momentální situaci čs. vojsk v oblasti. Posléze byl kpt. Sládek pověřen rozkazem k zajištění silnice Zlaté Moravce – Nitra u Jelence a dále, za účelem blokování maďarského obrněného vlaku obsadit Vráble.
K provedení rozkazu vyrazil námořní prapor 4. června z Nitry. Obsazením Jelence pověřená 3. setnina námořníků společně s praporním velitelstvím obsadila obec ještě téhož dne, aniž by vešla v kontakt s nepřítelem. Posléze pokračovala ke Zlatým Moravcům, kde pronikla na nádraží a hlouběji do města, přičemž zahnala nepočetnou maďarskou hlídku. Následně, až do vystřídání setniny nám již známým plzeňským 35. ppl. dne 7. června se v tomto úseku již nic zvláštního nestalo. Po odchodu z první linie se setnina vrátila zpět do Nitry, kde do 10. června zůstala v záloze.
O vcelku poklidném, dalo by se říci odpočinkovém splnění rozkazu třetí setniny, si jejich kamarádi od druhé námořní bohužel mohli nechat jenom zdát. Dne 5. vstoupili bez boje do Vráblí, přičemž dle rozkazu se měli v obraně opřít o kótu 239 nacházející se nedaleko západního okraje města
13). Po provedené rekognoskaci však velitel setniny iniciativně přesunul těžiště obrany na východní okraj města, kde zajistil oba mosty přes řeku Žitavu.
13) Dnešní Nový Vrch.
K zaujetí obrany ve Vráblích došlo doslova pět minut před dvanáctou, neboť nedlouho po té přisupěl od Zlatých Moravců maďarský obrněný vlak, který okamžitě spustil palbu na linii obránců. Po sléze jej podpořil útok maďarského praporu od Čifáre a menší jednotky od Meleku. A aby toho nebylo málo, k útočícím Maďarům se přidali i někteří obyvatelé města. Situace stále odolávající 2. setniny námořníků se tak tváří v tvář sílícímu tlaku nepřítele neustále zhoršovala, kdy na večer se jevila již neúnosnou. V tuto chvíli se však na bojišti objevili dva čs. obrněné automobily Lancia IZM, vyslané velitelstvím 7. div. italských legií z Nitry. Osádky obrněných aut se s tím moc nemazaly, projely Vráblemi a pokračovaly dále k Čifáre, přímo v ústrety postupujícího maďarského praporu
14) . Maďarský útok se tak rozplynul a ve chvíli, kdy se pro nastávající soumrak maďarský obrněný vlak stáhnul zpět do Zlatých Moravců, mohli si mariňáci z hloubi duše oddechnout.
14) V rámci střetu utržila Lancia č. 1 průstřely pneumatik. Z tohoto důvodu byla po té naložena na vagón a působila jako součást obrněného vlaku. Některé prameny uvádějí útok pouze jednoho obrněného automobilu.
K obnovení bojů došlo druhého dne v čase oběda, bohužel právě v tuto chvíli dorazil k námořníkům rozkaz nařizující jejich stažení na kótu 239 a zde za každou cenu vytrvat. V dnešní době lze jen těžko posoudit, na kom leží vina, že se tak nestalo již dříve a ústup tak realizovat v mnohem příznivější večerní či raní době. Zřejmě se však opět jednalo o nám již z předchozích řádků dobře známou bolest čs. jednotek v podobě zoufalého spojení jednotlivých velících stupňů. Každopádně mariňáci začali kolem poledního opouštět město a postupně se stahovat na nové obrané postavení. Tato skutečnost samozřejmě neušla maďarské pozornosti. Ustupující setnina tak byla vzápětí vystavena nepřátelskému útoku, kdy od blížícího se debaklu ji zachránila na bojiště přispěchavší četa 39. výzvědného pluku italských legií. Včasný příchod legionářů a jejich následné palebné krytí, tak umožnil mariňákům odpoutat se a zaujmout nové postavení na kótě.
Snaha Maďarů o vytlačení čs. jednotek z kóty 239 však pokračovala dál a zeslábla, až s nastalým večerem kdy se útočníci stáhli zpět do Vráblí. Téhož večera z 6. na 7. června došlo k vystřídání námořníků praporem nám již známého plzeňského 35 ppl. a jejich návratu zpět k praporu do Nitry. V rámci bojů u Vráblí utržila 2. setnina námořníků ztráty 2 padlích, 2 nezvěstných a 8 raněných.
Čs. námořníci v Parkanu, dnešním Štúrovu.
Na konci první červnové dekády 1919 se situace jednotek Západní skupiny čs. vojsk začala postupně stabilizovat. Současně vrchním velením přijatá opatření začínala přinášet své plody v podobě zesílení tlaku na maďarské pozice a zčásti i lokálním postupem. Této změny v dosavadním vývoji války nebyl ušetřen ani I. námořní prapor.
Ve večerních hodinách 10. června prapor za pomoci vozů opustil Nitru, aby byl přes Čifáre přepraven do Veľkého Ďúra, kde se zformoval k následnému postupu na Kalnou nad Hronom. I. námořní prapor zde tvořil součást útočné skupiny setníka Lukavského, která přes Kalnou nad Hronom měla provést odlehčovací útok na Levice a tímto tak usnadnit útok hlavních čs. sil v podobě brigády plukovníka Kieffra, útočící na Levice od Tekova. V rámci útočné skupiny zaujmulo 350 mariňáků pozice uprostřed bojové sestavy, kde jako osa postupu posloužila silnice ve směru Kalná nad Hronom, Horná Seč, nádraží Levice. Na papíře vše vypadalo dobře, bohužel pro mariňáky jak se záhy dozvíme papír je jen papír a ten snese všechno.
Zpočátku šlo vše jak po másle. Maďaři se bez boje stáhli z Kalné nad Hronom, načež čs. jednotky překročily suchou nohou řeku Hron. V Hornej Seči nepředstavovaly slabé maďarské hlídky pro obě setniny překážku a co víc, kolem 09:00 hodiny byl útok podpořen bombardováním maďarských pozic formací 5-ti čs. letadel
15). Touto dobou byla 2. setnina námořníků v rámci útočného praporního proudu situována na levé straně silnice a 1. setnina námořníků na pravé. Krátce po 12:00 hodině překročil prapor bez ohledu na nepřátelskou dělostřeleckou palbu Starotekovský kanál. Nádraží v Levicích, cíl útoku a součást hlavní nepřátelské obranné linie bylo nadohled.
15) Pravděpodobně se jednalo o útok Breguetů XIVA.2 jednotky Br.590, mj. Breguety čekala v Českoslovesnkém letectvu dlouhá a úspěšná kariéra.
Polní letiště s Breguety.
Za stále sílící dělostřelecké palby postupovaly obě námořní setniny vpřed a právě tehdy se to stalo. Z Levického nádraží vyrazil ve směru k námořníkům maďarský obrněný vlak, který za stálé střelby donutil překvapenou mariňáckou rojnici zalehnout, minul ji a nedaleko Hornej Seče jí do zad vysadil přepadovou skupinu. Zároveň z Levic vyrazila do protiútoku část maďarských obránců. Námořníci prosti jakékoliv dělostřelecké podpory se tak dostali do velmi kritické situace, sevřeni z obou stran maďarskými jednotkami podporovanými přesnou dělostřelbou a obrněným vlakem. Jediným řešením jak se dostat z tohoto pekla byl ústup celého praporu až do Kalné nad Hronom, což se jim po přechodu Hronu po dvou "zaplať pán bůh" doposud stojících mostech a za velkého úsilí nakonec podařilo.
Těžkým bojem řádně prořídlé řady mariňáků posléze posílila kulometná setnina od II/54. pěšího pluku domácího vojska, nicméně maďarský tlak byl neúprosný a šok z právě postoupeného výprasku dlouhodobý. Udržet Kalnou nad Hronom se nepodařilo a prapor byl nucen opět ustoupit, tentokrát na výšinu u osady V. Ďúr, de facto místa z kterého nad ránem vyrazil. Maďaři uspokojeni s výsledkem svého protiútoku zůstali v Kalné nad Hronom, přičemž boj tak pro tento den skončil. V důsledku výše popsaného činily ztráty I. námořního praporu onoho dne 32 padlích, z toho 2 důstojníků, 46 raněných, 26 pohřešovaných a 39 nemocných! Díky téměř 40% ztrátám se tak 11. červen zapsal černým písmem do historie čs. námořnictva
16).
16) Na počtu nemocných se z valné většiny podíle úžeh a dehydratace, neboť léto roku 1919 bylo obzvláště horké, teploty těchto dnů často atakovaly 40 stupňů Celsia.
Přestože výše uvedených ztrát by se někomu mohla jevit jako dost pádný důvod ke stažení jednotky do týlu, vůle bojujících mariňáků však zřejmě zlomena nebyla. Hned druhého dne námořní prapor v součinnosti s ostatními čs. jednotkami opět vytlačil Maďary z Kalné nad Hronom. Odkut ve dnech 14. – 16. června z obrany podporoval další československý nápor na Levice. To, že jejich umístění na tomto místě nebylo bezpředmětné, svědčí protiútok maďarských oddílů ze dne 15. června. V tento den přebrodili Maďaři řeku Nitru a vnikli do jižní části Kalné nad Hronom. O jejich vytlačení zpět za říční tok se však následným protiútokem postaral čerstvě na frontu dorazivší II/8. ppl.. Druhého dne opakující se útok proti čs. postavením v Kalné nad Hronom však zastihl I. námořní prapor v dnes již neexistujících Malých Kálnicích, kam krátce před tím převelen do zálohy.
Bohužel ani druhý pokus o obsazení Levic čs. brannou mocí se nezdařil, ba co víc, díky přísunu posledních záloh v podobě 4. a 8. divize se Maďarům podařilo prorazit jižně od Kalné nad Hronom. 16. června se první maďarské oddíly objevily u Loku a na večer již u V. Ďúra, prakticky v týlu čs. oddílů. Včasné opuštění Kalné nad Hronom bylo tedy nezbytností. Vzhledem k tomu, že za cíl ústupu byly zvoleny Čifáre, musely si čs. jednotky mezi nimi i náš I. námořní prapor probojovat cestu zpět. V této souvislosti lze rovněž poznamenat, že při následné srážce s Maďary u V. Ďúra došlo rovněž k boji na bodáky. Ustupující čs. skupině se ovšem podařilo prorazit a ustoupit do Mochovce. Následujícího dne ústup pokračoval, kdy přišly na řadu Němčičany a Vráble, aby na konci 17. června byl prapor zasazen na obranou linii v úseku Melek, Kamenný Most. Na této pozici námořníci setrvali ještě dva dny. Po vystřídání II/8. ppl. došlo k jejich stažení do Nitry, kterou 22. června opustili. Posledním válečným cílem jejich slovenského putování, se tak posléze staly Nové Zámky.
A ještě jednou Nové Zámky, tentokrát centrum.
Pozorný čtenář si zajisté položil otázku „a kam se poděla čtvrtá setnina“, jistě, kam se vlastně poděla čtvrtá setnina?
Se zmatky provázejícími ztrátu Nových Zámku jsme se již seznámili na předcházejících stránkách. V této souvislosti tedy vyvstala před vrchním velitelstvím otázka, co s tím? S jednotkami doposud bojujícími u Parkanu se nedalo příliš počítat a tak se ve hře objevila karta nově vybudované bojové skupiny, jejímž úkolem by bylo zpět dobytí ztraceného města. Za tímto účelem byla z Bratislavy povolána 4. setnina námořníků a I/I. pl. SS. Dne 4. června setnina pod vedením kapitána Maršálka od 39. výz. pl. společně se sokoly dorazila do Komárna. Ihned po příjezdu obsadili námořníci severní okraj Komárna naproti nepřítelem obsazenému Dvoru Ďulov. Početní stav setniny v této době činil 156 mužů, 2 důstojníky a 2 ruské TK.
Po krátké dvoudenní aklimatizaci podnikli námořníci 6. června v poledních hodinách proti dvoru úspěšný protiútok a obsadili jej. Ustoupivší Maďaři si však vzápětí přivolali na pomoc obrněný vlak, s jehož přičiněním získali ztracenou pozici zpět. S jídlem roste chuť a tak svůj útok rozšířili i na Komárno. Zde však tvrdě narazili na znovu zformovanou čtvrtou námořní. Tyto boje stály mariňáky 2 padlé a 4 raněné muže. Hned následujícího dne zahájila nově zformovaná skupina pod vedením francouzského majora Bonneaua, skládající se z 6 setnin a ½ baterie pochod na Nové Zámky. Osa postupu skupiny byla již před tím vytyčena zhruba ve směru železnice a souběžně vedoucí silnice k Novým Zámkům.
V sestavě bojové skupiny se 4. setnina námořníků pohybovala na levém křídle, mezi silnicí a řekou Nitrou. Do prvního kontaktu s nepřítelem se čs. jednotky dostaly při snaze o přechod říčky Malé Nitry. Maďaři zde obsadili oba mosty a za pomoci obrněného vlaku přehradili bojové skupině cestu. Zhruba hodinu trvající odpor byl ukončen právě z levého křídla do maďarského boku vpadnoucích mariňáků. Po této komplikaci však již skupině nestálo nic v cestě a až na pár přestřelek s menšími hlídkami vstoupili v pozdně odpoledních hodinách do Maďary opuštěných Nových Zámků. Ve městě byla námořní setnina pověřena strážní službou na místní železniční stanici.
Relativně snadné dobytí Nových Zámků zpět do čs. rukou ovšem neznamenalo, že by Maďaři hodili flintu do žita, ba naopak. Hned následujícího dne zaútočili s pomocí obrněného vlaku na novozámecké nádraží. Za vzájemné součinnosti jednotlivých jednotek čs. skupiny Bonneau však byli opět vržení zpět za řeku Nitru. Mariňáci měli toho dne 4 zraněné.
Dosavadními úspěchy povzbuzený mjr. Bonneau využil příhodné situace a dne 9. června se pokusil vytlačit maďarské oddíly z blízkého okolí města. Směr výpadu bojové skupiny byl stanoven, jak jinak, než v této době tradičním způsobem, podél železniční tratě. Maďaři však přílišnou bojechtivostí zrovna neoplývali a ustoupili do Strekova, respektive M. Viesky. Na konci dne se bojová skupina Bonneau nacházela v oblasti Dvorů nad Žitavou a Bajče. Druhého dne se postup skupiny zkorigoval s postupem 7. divize ve směru na Kalnou nad Hronom, přičemž 4. setnina námořníků tvořila jižní proud. Príbeta bylo námořníky obsazeno bez výstřelu. Dne 11. června se postup celé skupiny v oblasti Strekova zastavil a jednotlivé jednotky postupně přicházely do obrany. Námořní setniny se v té době nacházela uprostřed obrané linie skupiny, na kótě 238 severním směrem od Strekova. Na levém křídle se mariňáci opírali o I/I. pl. SS a na pravém o I/99. pěší pluk domácího vojska.
Následujícího dne dorazila na velitelství bojové skupiny poplašná zpráva měnící ve své podstatě hlavní cíl útoku, tj. Parkan. Dle zprávy se v oblasti Raabu měly shromažďovat maďarské jednotky s cílem obsadit Žitný ostrov. Mjr. Bonneau se tváří v tvář nové okolnosti rozhodl prověřit obsah této zprávy osobně. Prozatímní velením skupiny pověřil svého zástupce majora Dřímala, kdy případná aktivita uskupení se měla omezovat pouze na defenzivní činnost.
Bohužel, co čert nechtěl, následujícího dne udeřily Maďarské jednotky na Strekov, přičemž se jim podařilo obejít na levém křídle situované sokoly. Mjr. Dřímalovi tedy nezbývalo nic jiného, než zavelet k ústupu celé skupiny do prostoru Príbety, kde se opřel o kótu 182 Örömhegy. Naštěstí 13. června, tedy den po té, se vrátil mjr. Bonneau a nepřišel s prázdnou. Velitel skupiny sebou přivedl III/39. výz. pl. a jako bonus, jednu dělostřeleckou baterii. Ihned nařídil protiútok, který se posléze zastavil na původně ztracených pozicích u Strekova. Nicméně, krátce po skončení melouchu, pokračoval prapor legionářů s dělostřeleckou baterií svou cestou, zpět k 7. divizi do Nitry.
Bohužel ztráta jednoho praporu vč. dělostřelecké podpory přišla do doby, kdy do prostoru zasazení námi sledované bojové skupiny, maďarské velení nasadilo kompletní 8. divizi. V tomto střetu se na kótě 238 situované 4. setnině námořníků dařilo urputně bránit několikanásobné přesile, přesto opětovný obchvat jižního křídla ruku v ruce s absencí jakýchkoliv záloh zapříčinil ústup čs. jednotek.
Oddíly mjr. Bonneaua tedy v rozmezí několika dní opětovně ustoupily do prostoru Príbety a kóty 182 Örömhegy. Zde byl mariňákům přidělen úsek nedaleko železniční tratě, avšak po maďarském obsazení Sv. Petra, byli nuceni k dalšími ústupu. Nápor maďarských vojsk zužitkovávajících svoji převahu byl neúprosný. Velitel skupiny tedy nařídil ústup na linii Bajč – Dvory nad Žitavou. V těchto kritických chvílích tvořila čtvrtá námořní zadní voj ustupujících jednotek. Zde stojí za zmínku zejména boj na zdrženou u železniční stanice Príbeta, ve kterém setnina vytrvala až do odpoledních hodin. Následně po stáhnutí všech jednotek skupiny mjr. Bonneaua se začala i ona od nepřítele postupně odpoutávat. Nicméně za nekonečných přestřelek s předními voji hlavních maďarských sil, to šlo horko těžko. Po zběsilém ústupu se u železniční stanice Dvory nad Žitavou setnina opět zformovala k obraně a zároveň zde přenocovala. Nepřátelský nápor však ani zdaleka neustával a tak 18. června byla celá skupina Bonneau nucena přebrodit Nitru a zaujmout postavení v Nových Zámcích od kut prakticky před necelými deseti dni vyrážela. Vzhledem k výše uvedenému pak nikoho zřejmě nepřekvapí, že čtvrtá námořní byla stažena na nádraží do zálohy.
V následujících dnech od 19. do 21. června boj o Nové Zámky kulminoval, útok často střídal protiútok a tak to šlo pořád do kolečka. Po zaslouženém odfrknutí se do těchto bojů opět zapojili chlapi od čtvrté námořní. 20. června se mariňáci bok po boku s legionářskou rotou přebrodili přes Nitru, kde se pevně uchytili a zároveň tak vytvořili malé předmostí. Druhého dne však byla setnina vystřídána a poslána do zálohy. Stalo se tak z důvodu velkých ztrát, ale rovněž z naprostého vyčerpání. Do dalších bojů se setnina již nezapojila, přičemž tak pro ni válka skončila.
Za své působení na novozámeckém bojišti byla 4. setnina námořníků vyznamenána čs. válečným křížem, který byl rovněž udělen značnému počtu jejích příslušníků. Zároveň byla citována v armádním rozkaze, cituji:
4. setnina námořníků: „Pyšná trupa“, jež ukázala se bravurní ve všech bojích od 7.-21. června 1919, kladla obdivuhodný odpor až do únavy. Dne 7. června si vynutila přechod přes M. Nitru přes vážné ztráty. Dne 17. června držela se proti trojnásobné přesile a odrazila všechny útoky.
V období od 7. do 21. června utržili námořníci ze čtvrté ztrátu 4 padlích, 11 raněných a značného množství vyčerpaných mužů. Reálný počet příslušníků setniny tak poklesl na cca polovinu stavu.
A jak to bylo dál?
Dne 22. června přijel z Nitry do Nových Zámků vojenský transport s I. námořní praporem. Jaké pak bylo shledání necelý měsíc odloučených kamarádů z jednotlivých setnin, se dnes můžeme pouze domnívat. Každopádně bez pořádného „kopfšmercu“ se to zřejmě neobešlo. Konečně kompletní prapor byl zařazen do kombinovaného pluku „Nové Zámky“, což byla de facto stará známá bojová skupina Bonneau. Skupina s novým čestným názvem utvořila dva prapory, kdy I. prapor absorboval 4. a část 2. setniny. Druhý prapor byl následně tvořen zbytkem 2. a celou 3. setninou vč. sokolů z I/l. pl. SS.
Jak si pozorný čtenář zajisté všimnul, železnice hrála ve válce o Slovensko velmi důležitou roli. K přepravě mužstva se používala pestrá směsice všeho možné. Zde na dobovém snímku se pravděpodobně jedná o družstvo sokolů, pózujících na voze ČSD. Tento původně c. a k. vysokostěnný vůz řady J stále nese číslo dle schematu c. a k. státních drah. Na území bývalé monarchie byly v letech 1910-1915 vyrobeny stovky těchto vozů.
Výše uvedená anomálie v podobě pluku Nové Zámky však neměla a v podstatě ani nemohla mít dlouhého trvání. Dne 4. července došlo k rozpuštění pluku a opětovného sestavení I. námořního praporu, který byl posléze předisponován do Béle k výkonu strážní a hraniční služby na demarkační linii. V rámci této činnosti byla setnina a půl vyslána do Parkanu a 4. setnina do Mužly. Z Mužly pak byly vysílány hlídky k Moče, Kravanam a silničnímu ohybu u Obida.
Dne 11. července přišla k praporu z Litoměřic posila v podobě pochodového praporu o 240 mužích a 6. důstojnících, pod vedením kapitána Zeleného
17). Početní stav I. námořního praporu po té činil 616 mužů, 24 důstojníků a 6 TK.Ve strážní službě na demarkační linii vydržel prapor až do 14. srpna, kdy byl předisponován do Komárna a o čtyři dny později do Bratislavy.
17) Od června 1919 se stal novým velitelem Čs. námořního tělesa major Němeček.
Ukončení válečného stavu a zahájení postupné demobilizace mužstva využilo vedení námořního odboru MNO k vyvázání námořního praporu z armádní podřízenosti. Své žádosti z 16. a později 26. září odbor opíral o vcelku logické požadavky na návrat námořníků k původním profesím respektive nutnosti říčního výcviku. Přestože došlo k opakované urgenci, byl I. námořní prapor ze svazku pozemního vojska uvolněn až 18. října. Shodou okolností tři dny po té, co na pražském MNO zaniká VII. (námořní) odbor a jeho kompetence na základě výnosu čj. 13.591-pol.práv.1919 přebírá nově vzniklé 34. oddělení (lodní) MNO pod vedením podplukovníka ženijního vojska A. Valšíka.
V souvislosti s výše uvedeným se tedy posléze novým posádkovým městem námořního praporu stává k nemalé mariňácké radosti Bratislava. Bohužel v té době se již začala nad čs. námořníky stahovat mračna v podobě zásadní redukce a reorganizace. Byť chystané změny musely nutně vyvolat v mnoha mužích silná rozhořčení, z dnešního pohledu nelze jinak, než pouze pokývat hlavou. Vždyť stav, kdy středoevropský stát jakým RČS bezesporu byla, si udržuje námořnictvo o síle cca 4 000 mužů je poněkud na hlavu.
K definitivnímu rozhodnutí o finální podobě námořní složky došlo 15. listopadu, přičemž změny nabyly účinnosti o pět dní později. Dosavadní Čs. námořní těleso v Litoměřicích bylo nahrazeno Oddílem čs. válečného loďstva pro Labe, který převzal celou personální agendu a de facto se tak stal náhradním tělesem. Námořní prapor situovaný v Bratislavě byl přejmenován na Oddíl čs. válečného loďstva pro Dunaj a stal se tak jedinou výkonnou složkou 34. oddělení (lodního) MNO. Hlavní město Slovenska se zároveň stává místem, kde historie čs. námořní pěchoty definitivně zaniká. Historie v běhu času nicotné, ale přesto interesantní a naší. V rámci celého zápasu o Slovensko padlo v řadách námořníků 34 příslušníků mužstva, 2 důstojníci a dalších 73 mužů bylo zraněno. Čest jejich památce.
____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Dodatek: bohužel ani výše uvedená reorganizace námořních respektive říčních sil neměla dlouhého trvání. K 31. prosinci 1921 na základě rozhodnutí č.j.11.096/org.dův. ze dne 14. prosince 1921 dochází k definitivnímu zániku samostatného čs. válečného námořnictva. Lodní oddělení zaniká a jeho dva oddíly splývají s ženijním vojskem. Bratislavský oddíl pod ženijní kuratelou je přejmenován na říční prapor, aby o rok později nesl jméno vodní prapor. V roce 1924 ženijní lobby opět vystrčila růžky a prapor byl přejmenován na mostní prapor, nicméně později zdravý rozum zvítězil v podobě oprášeného názvu říční prapor.
Smutný pohled na bývalé mariňáky v ženijní úloze.
Zdroje:
Encyklopedie branné moci: Jiří Fidler, Václav Sluka
Vojenské lodě Československa 1918-1959: Miroslav Hubert, Karel Pavala
Piráti svobody. Čeští námořníci v letech 1918-1921: Jindřich Marek
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919: Z. Ježek
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni
Generál Maurice Pellé, první náčelník hlavního štábu čs. branné moci: R. Břach
Obrněné automobily legionářů: Lukáš Visingr
NIE UND NIMMER, CHEBSKÝ PODZIM ROKU 1918: Vilém Knoll
Chebská křídla: Luděk Matějíček
Bolest v kameni: Zbyněk Černý, Tomáš Dostál
LK speciál č. 10, Češi a Slováci v historii letectví
http://www.infofila.cz
http://www.e-polis.cz
http://www.palba.cz
http://www.vrtulnik.cz
http://www.letistecheb.cz