Bitva u Leyte (10)
Odvaha pod palbou
V nezáviděníhodné situaci se ocitly i americké eskortní letadlové lodě, jejichž složité taktické položení po opuštění dešťové přeháňky popsal jejich velitel: „Tehdy nepřítel rozdělil své síly, vyčleňujíce dva těžké křižníky, které nás odepluly zleva a zaujaly pozici na naší levé traverze rychle zkracující vzdálenost a pálící už ze vzdálenosti 10 000 yardů. (…) Na náš pravý bok nepřítel také takticky umístil skupinu křižníků a torpédoborců se stejným záměrem a ty rovněž zkrátily vzdálenost na 10 000 yardů. Bitevní lodě se držely v týlu ve vzdálenosti 15 000-10 000 yardů.“ Odvaha pod palbou
Podle tohoto líčení byla Taffy 3 de facto obklíčená ze tří stran a jediný volný směr útěku vedl na jihozápad. Ve skutečnosti nebyla situace zpočátku takto dramatická, neboť Kurita ztratil spoustu času, takže jeho obrněnce citelně zaostaly a navíc došlo k rozpadu 3. divize bitevních lodí, když KONGÓ nyní operovala samostatně, kdežto HARUNA se připojila k JAMATO a NAGATO. Ani 10. eskadra torpédoborců momentálně nepředstavovala vážnější hrozbu, protože se spíše než napravo od Taffy 3 držela severozápadně od ní, takže největší nebezpečí nadále tvořila 7. křižníková divize, třebaže dva poškozené křižníky začaly zaostávat. Proto Sprague na tuto formaci soustředil většinu leteckých sil a v 7:42 zavelel k dalšímu torpédovému útoku.
Torpédoborec HEERMAN pod velením fregatního kapitána A. Hatwayho v době kdy Sprague nařídil první atak střežil letadlové lodě z jihozápadu, což znamená, že než mohl napadnout zle dotírající Širaišiho křižníky, musel nejprve proplout jádrem Taffy 3, což jej zdrželo natolik, že příkaz provedl teprve v době, kdy zazněl rozkaz k druhému ataku. Tou dobou byla viditelnost na bojišti zahaleném oblaky kouře a dešťovými mraky natolik špatná, že se div nesrazil s doprovodným torpédoborcem SAMUEL B. ROBERTS a poté i s HOELEM, ale přesto v 7:54 vypustil na HAGURO sedm „rybek“. Křižník se této hrozbě snadno vyhnul, ale následně Hatwayho pozornost upoutaly pagodovité nástavby charakteristické pro japonské bitevní lodě, na něž kázal zaměřit lodní děla a na distanci pouhých 4000 m vypustil tří poslední torpéda. HEERMANNOVI se odvetná palba prozatím vyhýbala, i když jeho velitel si nedělal iluze, že by tento příznivý stav vydržel do konce bitvy.
Nyní již bezpečně víme, že ani jeden ze „smrtících doutníků“ vypuštěných ve dvou salvách z torpédoborce HEERMANN nedostál této přezdívce, ale přesto jejich odpálení významně ovlivnilo průběh bitvy. Několik minut před 8. hod. totiž hlídky na JAMATO spatřily šest torpéd blížících se zprava, načež se ocelový obr následovaný NAGATO stočil na sever a deset minut se vzdaloval od epicentra bitvy. Teprve poté co torpéda ztratila chod a potopila se, přešla 1. divize bitevních lodí na původní kurs, ale mezitím se od ní odpojila HARUNA a vzdálenost Kuritovy vlajkové lodě od těžkých křižníků narostla na 13 000 m. To byla vzhledem ke špatné viditelnosti závažná okolnost, neboť Kurita prakticky ztratil přehled o vývoji bitvy, takže není divu, že se později snažil svalit odpovědnost za tento nepovedený únikový manévr na velitele bitevní lodě kontradmirála N. Morišitu, třebaže viceadmirál Ugaki ve svém deníku tvrdil, že se jednalo o Kuritovo rozhodnutí.
Spragueho rozkaz zaútočit torpédy se tentokrát týkal i čtveřice eskortních torpédoborců třídy JOHN C. BUTLER. Bitva se totiž pro Spojence nevyvíjela dobře a velitel tísněné Taffy 3 se ocitl v situaci, kdy římští vojevůdci usoudili, že „došlo na triarie“ a nasadili do bitvy poslední zálohy. Ale zatímco triariové byli zjizvení veteráni, kteří se na bitevním poli cítili ve svém živlu, posádky eskortních torpédoborců tvořili především záložníci, kteří si nyní stejně jako muži na doprovodných letadlových lodí museli poradit s úkoly, pro něž jejich lodě nebyly projektované, neb se s nimi počítalo primárně pro doprovod konvojů, jimž poskytovaly protiponorkovou ochranu. Jednalo se o jednotky o výtlaku 1350 tun dosahující 24uzlové rychlosti, ale protože kromě dvou 127mm kanónů a protiletadlových automatů nesly i trojitý vrhač torpéd, Sprague je poslal na akce, třebaže si od jejího výsledku příliš nesliboval.
O to je obdivuhodnější, že záložní korvetní kapitán R. Copeland velící eskortnímu torpédoborci SAMUEL B. ROBERTS se chtěl připojit již k prvnímu útoku, ale fregatní kapitán Thomas na HOELU jeho nabídku odmítl. Nyní se však situace radikálně změnila, takže Thomas hodlal z pomalých jednotek SAMUEL B. ROBERTS, RAYMOND, DENNIS a JOHN C. BUTLER vytvořit samostatné útočné uskupení, ale Copeland nehodlal ztrácet čas, tudíž jeho loď s určitým odstupem následovala HOEL a HEERMANN plnící Spragueho rozkaz.
Jestliže jsme velitele JOHNSTONU při prvním útoku přirovnali k rytíři na válečném oři, pro Copelandovo počínání se nabízí snad jenom připodobnění k románovému Donu Quijotovi svádějícímu v sedle kulhavé Rocinanty marný boj s větrnými mlýny. Proto nepřekvapí, že když fregatní kapitán Evans spatřil dýchavičný SAMUEL B. ROBERTS snažící se podpořit HOEL a HEERMANN, rozhodl se k útoku připojit, i když poškozený JOHNSTON už nenesl žádná torpéda. Dělostřelci však provizorně zprovoznili některá děla, takže hodlal upoutat nepřítele palbou a alespoň tímto způsobem podpořit ostatní útočníky.
HOEL se svými kanóny obořil na HAGURO, na nějž v 7:50 vypustil ze vzdálenosti 5500 m zbývajících pět torpéd, a byť byla posádka přesvědčena, že se u jeho trupu vzedmuly vodní sloupce, křižník torpédový vějíř vymanévroval a spustil odvetnou palbu. V předchozím boji poškozený HOEL se nebyl schopen vzdálit z dosahu palby jak těžkých křižníků, tak bitevní lodě KONGÓ, a přestože fregatní kapitán Kintberger výtečně manévroval, nakonec jej štěstí opustilo. V 8:30 přestala po zásahu 203mm granátem pracovat i druhá strojovna, takže hořící torpédoborec děravý jako řešeto stanul na hladině vydaný napospas neutuchajícímu dělobití.
Přesný počet zásahů nebylo možné stanovit, ale odhaduje se, že si jej našlo více než 20 středních a těžkých granátů (podle některých zdrojů přes 40), a i když většina proletěla trupem, HOEL utrpěl fatální škody. Kintberger nařídil evakuaci rozstřílené lodě, načež se HOEL v 8:55 převrátil na levobok a potopil i s valnou většinou statečné posádky čítající 339 osob. Zachránilo se pouze 86 šťastlivců včetně fregatních kapitánů Kintbergera a Thomase, ale později ještě dalších 15 vážně zraněných zemřelo, což počet padlých zvýšilo na hrozivých 268 osob.
Podobně neblahý osud potkal i SAMUEL B. RORERTS. Zpočátku jeho posádce Fortuna přála, takže kryt kouřovou clonou pronikl do blízkosti čtveřice těžkých křižníků a ze vzdálenosti asi 3600 m vypustil trojici „rybek“, leč žádná nenašla cíl. SAMUEL B. ROBERTS provedl obrat a střílel na nejbližší křižník, ale nakonec jej štěstí opustilo. V 8:50 eskortní torpédoborec zasáhl první projektil patrně z křižníku ČÓKAJ, a záhy bylo zničeno dělo č. 1, ale druhá „pětipalcovka“ dělovoda P. Carra střílela až do chvíle, kdy exploze výmetné nálože zabila či smrtelně zranila kompletní obsluhu.
K palbě na SAMUEL B. ROBERTS se přidaly i bitevní lodě NAGATO a KONGÓ, což jeho osud zpečetilo. Těžké projektily rozervaly levý bok jako konzervu, přičemž se do jeho nitra nezadržitelně valila voda, takže velitel v 9:10 nařídil zdemolovanou loď opustit, načež se SAMUEL B. ROBERTS o hodinu později potopil. Padlo 89 mužů, zatímco stejný počet se podařilo zachránit, i když několik vážně zraněných později zemřelo. Mezi přeživšími nechyběl korvetní kapitán Copeland, jenž do bojového hlášení hrdě uvedl: „Při zahájení akce byla posádka informována lodním rozhlasem, že povedeme boj proti zdrcující přesile, že není naděje na přežití a že se jen můžeme snažit způsobit co největší škody. S plným vědomím toho, co mohou očekávat, muži zaujali svá místa na bojových stanovištích a bojovali s takovou rozvahou a statečností a podávali takový výkon, že nemohlo být větší cti než velet takové posádce.“
Ani ostatní doprovodné torpédoborce se boji v žádném případě nevyhýbaly, přičemž RAYMOND a DENNIS v 7:42 a v 7:59 vypálily všechna nesená torpéda na HAGURO, respektive TONE, a byť se jim oba křižníky vyhnuly a vzaly si útočníky na mušku, Američané vyšli z tohoto střetnutí bez ztráty jediného muže. Jenomže kontradmirál Sprague v 8:26 nařídil eskortním torpédoborcům RAYMOND, DENNIS a JOHN C. BUTLER, aby zaujaly pozici mezi jádrem Taffy 3 a nejbližšími těžkými křižníky, a tentokráte už synové Nipponu mířili lépe.
JOHN C. BUTLER se pokoušel dostat do pozice vhodné k vypuštění torpéd, ale silné dělobití tento záměr zmařilo, takže se stejně jako jeho druhové musel spolehnout na hlavňovou výzbroj. Netrvalo dlouho a několik granátů z TONE zasáhlo DENNISE a vyřadilo z akce obě děla, načež se eskortní torpédoborec na rozkaz velitele formace korvetního kapitána S. Hansena zahalil dýmovou clonou a zmizel z dohledu hrozivých protivníků stejně jako JOHN C. BUTLER.
Zatímco americké flotilové i eskortní torpédoborce podnikaly odvážné útoky proti japonské přesile, doprovodné letadlové lodě pluly plnou parou jihozápadním kursem, přičemž nadále vytvářely kouřovou clonu a divoce kličkovaly, aby zmátly nepřátelské dělostřelce. Díky tomu dokázaly po neuvěřitelně dlouhou dobu unikat přímému zásahu, ale při hustotě palby bylo pouze otázkou času, než japonské granáty naleznou cíl. Navíc nemohly přijímat ani vypouštět letouny, takže stroje, kterým docházelo palivo či spotřebovaly veškerou výzbroj, přistávaly na letišti u Teclobanu, či na lodích patřících k Taffy 2, což zpožďovalo jejich návrat do akce.
Největší nebezpečí představovaly dva páry těžkých křižníků (ČÓKAJ, HAGURO, TONE, ČIKUMA) držící se východně a severovýchodně od Taffy 3, jejichž děla se zaměřovala především na GAMBIER BAY a KALININ BAY. Spragueho dělostřelci ze všech sil odpovídali, přičemž pozorovatelé hlásili množství zásahů. Jednalo se o jediný případ v historii kdy letadlové nosiče uplatnily svoji hlavňovou výzbroj v boji lodě proti lodi. Pravda, 127mm zbraně toho vůči pancíři chráněným křižníkům mnoho nezmohly, o čemž už se dříve přesvědčili kanonýři na JOHNSTONU, když jeho dělostřelecký důstojník nadporučík R. Hagen frustrovaně prohlásil: „Připadal jsem si jako David bez praku.“
Jenomže bez praku sice opravdu nešlo skolit šikmookého Goliáše, ale při troše štěstí jej bylo možné alespoň citelně zranit. Největší úspěch si připsala obsluha děla na WHITE PLAINS, jejíž palba údajně na ČÓKAJ přivedla k výbuchu torpéda umístěná v odpalovacích „rourách“ ve středolodí, což přivodilo pokles rychlosti a poruchu ovládání kormidla, zatímco dělostřelci na KALININ BAY si nárokovali vyřazení dělové věže na jiném těžkém křižníku. Tyto úspěchy sice není možné s jistotou ověřit, ale každopádně palba vlastních děl pozvedala morálku posádek letadlových lodí, neboť jim dodávala pocit, že nejsou jenom bezmocnými terči nepřátelských děl.
Při vzájemném poměru sil však navzdory kouřové cloně nemohlo trvat věčně než synové Nipponu dosáhnou prvního úspěchu. Tento nevyhnutelný moment nastal v 7:50, kdy projektil vypálený patrně některým z obrněnců proletěl trupem KALININ BAY v oblasti leteckého hangáru, takže nezpůsobil větší škody. Jako nebezpečnější se ukázaly těžké křižníky pálících v pravidelných intervalech salvy ze svých 203mm kanónů. Jistě, i ty většinou tenkými lodními boky pronikaly aniž by explodovaly, ale stávalo se, že jejich roznětku aktivoval dotek s mořskou hladinou, což mnohdy představovalo větší hrozbu než přímý zásah protipancéřových granátem.
V 8:10 založil na nejblíže nepříteli položené GAMBIER BAY 203mm projektil požár na letové palubě a v podpalubním hangáru, přičemž zabil a zranil několik osob. O 10 minut později vypálila JAMATO salvu, jež dopadla poblíž GAMBIER BAY, a exploze 457mm granátu doslova rozpárala obšívku na levém boku, takže do přední strojovny vniklo tolik vody, že se její osazenstvo muselo evakuovat, načež se letadlová loď naklonila na levobok a zpomalila na 11 uzlů.
Tehdy se položení Taffy 3 jevilo jako kritické, neboť už byla skutečně obklíčena ze tří směrů, jelikož 1. divize bitevních lodí se opět zapojila do boje čelními dělovými věžemi, a napravo plující 10. eskadra torpédoborců změnila kurs a blížila se k letadlovým lodím s úmyslem provést torpédový atak. Ba, dokonce hrozilo reálné nebezpečí, že první dva těžké křižníky Spragueho svazu odříznou ústupovou trasu do Leytského zálivu, a jeho obklíčení se stane úplným.
HAGURO a TONE již dříve na spojeneckou formaci vyslaly 17 „Dlouhých kopí“, ale ta byla odpálena z takové vzdálenosti, že všechna minula. Nyní byla situace vážnější, neboť nový lehký křižník JAHAGI doprovázený torpédoborci NOWAKI, URAKAZE, JUKIKAZE a ISOKAZE nesly celkem 40 vrhačů torpéd, takže hromadná salva vypuštěná na příhodnou distanci by pro pomalé eskortní letadlové lodě představovala smrtící hrozbu. Dodejme, že tento útok se uskutečnil z iniciativy velitele 10. eskadry torpédoborců kontradmirála S. Kimury, neboť Kurita tehdy z velitelského můstku JAMATO pouze pasivně přihlížel vývoji bitvy.
Naštěstí pro Američany se veliteli JOHNSTONU při pohledu na pětici lodí ohrožujících pravé křídlo Taffy 3 v žilách zpěnila horká čerokejská krev, takže torpédoborec divoce pálící ze všech provozuschopných děl zaujal pozici mezi jádrem Taffy 3 a 10. eskadrou torpédoborců, načež se jeho dělobití soustředilo na Kimurův vlajkový křižník. „Stříleli jsme tak rychle a tak dlouho, že na barvě na dělové hlavni se dělaly puchýře a hořela.“ Líčil později možná až příliš dramaticky dělostřelec 3. třídy C. Carter. Buď jak buď, JOHNSTON přinutil Japonce vypustit torpéda již ve chvíli, kdy je od nejbližší KALININ BAY dělila distance převyšující 11 000 m.
JAHAGI vypálil sedm torpéd a URAKAZE, JUKIKAZE a ISOKAZE dalších šestnáct, ale protože musela cíle dohánět, ve chvíli kdy se přiblížila k americkým lodím už znatelně zpomalila, takže dělostřelci na ST. LÓ jedno vychýlili z dráhy, a o další se postaral poručík L. Waldrop palbou z kulometů svého Avengeru, zatímco zbývající velitelé doprovodných letadlových lodí vymanévrovali.
Posádka JOHNSTONU však za tento úspěch zaplatila vysokou cenu. „A pak se japonské torpédoborce se vztekem vrhly na poškozenou americkou loď.“ píše Thomas. „Kroužily kolem JOHNSTONA jako indiáni kolem generála Custera v bitvě u Little Bighornu.“ Krupobití 155 a 127mm granátů vystřelovaných z bezprostřední blízkosti nemohl osamocený torpédoborec vzdorovat, třebaže muži obsluhující poslední dělo stříleli až do vyčerpání zásob munice a ve chvíli kdy jim došly ostré granáty, naládovali osvětlovací projektily.
Později se k palbě na JOHNSTON přidaly i TONE a HAGURO. Na rozstříleném a hořícím torpédoborci vypuklo doslova peklo, takže lodní lékař a jeho pomocníci nestačili ošetřovat zraněné a popálené námořníky přenášené do provizorního lazaretu zřízeného z důstojnické jídelny. Krátce po 9. hod. bylo umlčeno přední dělo, načež došlo k výbuchu munice u protiletadlových automatů, přičemž následný požár přinutil osazenstvo velitelského můstku k překotné evakuaci. A protože zničené kotle už nedodávaly do magistrály páru, stroje se definitivně zastavily, takže Evans nařídil zničení tajných dokumentů a v 9:45 vydal povel opustit tonoucí loď. JOHNSTON se v 10:10 převrátil a klesl na dno vodní propasti, přičemž z 327členné posádky zahynulo 186 osob. Je smutné, že řada trosečníků utonula či zemřela vyčerpáním jenom proto, že pro ně nebylo místo na záchranných vorech, a mezi muži, kteří toho dne beze stopy zmizeli, patřil i fregatní kapitán Evans.
HEERMANN podobnému osudu unikl o pověstný vlásek. Několik granátů vypálených křižníkem ČIKUMA jej sice citelně poškodilo, ale i když se masou vody přetížená příď nebezpečně zanořila, pohonné mechanismy fungovaly, takže se od hrozivého protivníka odpoutal, a později ještě svedl krátkou přestřelku s křižníkem TONE, načež na Spragueho rozkaz znovu položil dýmovou clonu halící eskortní letadlové lodě.
Ani hrdinství Evanse a jeho mužů však k záchraně GAMBIER BAY nestačilo. Její Nemesis slula ČIKUMA, a i když se americká loď bránila palbou ze 127mm děla obsluhovaného muži podporučíka Lynche, a japonský těžký křižník se pokoušel zaměstnat i HEERMANN. Přesto zásahů přibývalo stejně rychle jako stoupala hladina vody v podpalubí, a v 8:40 se po dalším zásahu boční pláty rozevřely jako vrata od stodoly. O minutu později již činil boční náklon 20°, přičemž středolodí olizovaly ohnivé jazyky, a když musela být v 8:45 vyklizena i zadní strojovna, bylo zřejmé, že se GAMBIER BAY co nevidět přemění v „Kaiserovu rakev“, což bylo další z nekonečné řady hanlivých označení používaných pro eskortní letadlové lodě.
K smrti odsouzené a znehybněné jednotce se přiblížila 1. divize bitevních lodí a viceadmirál Kurita nařídil, aby se posádka JAMATO shromáždila na horní palubě a pokochala se pohledem na tonoucí loď, a je s podivem, že ani tehdy japonští pozorovatelé zaujati hemžením na její palubě nepoznali, že se nejedná a těžký nosič letadel, nýbrž o obyčejný „Letadlový džíp“. Kuritovi slouží ke cti, že nechal zastavit palbu na bezmocného protivníka, což bezpochyby zachránilo mnoho životů. Na GAMBIER BAY mezitím posádka chvatně ničila tajné materiály a v 8:50 zazněl z úst námořního kapitána W. Viewega rozkaz opustit loď, načež se v 9:07 převrátila o potopila. Odhaduje se, že GAMBIER BAY zasáhlo nejméně 26 granátů ze středních a těžkých děl, takže není divu, že její posádka položila na oltář vlasti 104 životů, a ostatních 750 osob vyhledalo pochybné útočiště na záchranných prámech a plovoucích troskách.
Příkladné počínání posádek flotilových i eskortních torpédoborců - často hraničící se sebeobětováním - poněkud zastiňuje konání spojeneckých aviatiků. A přitom kuráž s jakou se vrhali na japonské bitevní lodě a těžké křižníky si v ničem nezadala s konáním Evanse, jenž s poškozeným JOHNSTONEM překřížil dráhu celé 10. eskadře torpédoborců. Navíc mělo i hmatatelný efekt v podobě zasažených nepřátelských lodí, jelikož jediným torpédoborcem, který v bitvě u ostrova Samar úspěšně použil torpéda byl právě JOHNSTON, a i proklamované zásahy z lodních děl byly často spíše výplodem obrazotvornosti jejich obsluh, než reálnými sukcesy.
Jako první napadli Střední svaz piloti několika strojů z FANSHAW BAY, kteří střežili tento sektor, takže mohli udeřit ještě dříve než Kurita zahájil palbu. Tyto improvizované útoky sice k úspěchu nevedly, ale po 7. hod se na Japonce vrhly Avengery a Wildcaty, které po vyhlášení poplachu odstartovaly z napadených letadlových lodí, pročež zejména posádky bitevní lodě KONGÓ a těžkého křižníku HAGURO prožívaly perné chvíle. Přes maximální úsilí však piloti z Taffy 3 vedení fregatním kapitánem L. Fowlerem dokázali pouze blízkým výbuchem pumy lehce poškodit KONGÓ, ale vše se změnilo ve chvíli kdy na bojiště dorazili jejich kolegové z Taffy 2. Ti jak víme vážně poškodili těžký křižník SUZUJA, ale jejich velká chvíle nastala až v 8:53, kdy čtyři Avengery z NATOMA BAY provedly z obou stran koordinovaný nálet na křižník ČIKUMA a zasáhly jej torpédem do levoboku v zadolodí. Výbuch bojové hlavice způsobil vyřazení kormidla a jedné lodní vrtule, takže zpomalil na 18 uzlů.
Letci z Taffy 3 si spravili chuť v 8:25, když puma svržená bombardérem z FANSHAW BAY prorazila pancíř dělové věže č. 2 na HAGURO. Rázem zahynulo 32 dělostřelců a zkroucená věž připomínající rozseknutou rytířskou přilbici po úderou obouručního meče byla vyřazena z boje, přičemž fatálním škodám zabránilo pouze včasné uzavření bezpečnostních přepážek a zaplavení muničního skladu. A to ještě nebylo vše! V 9:05 se totiž čtyři Avengery z KITKUN BAY pod vedením fregatního kapitána Fowlera přiblížily se sluncem v zádech k ČÓKAJ, načež křižník několikrát poškodily takovým způsobem, že po výbuchu muničního skladu ztratil chod, takže torpédoborec FUDŽINAMI po 10. hod. zachránil posádku a dorazil jej torpédy.
Z tohoto časového výčtu je zřejmé, že efektivita spojeneckých leteckých útoků s postupujícím časem neochabovala, nýbrž narůstala, přičemž je třeba zdůraznit, že řada skutečných či předstíraných náletů prakticky neustále znepokojovala velitele japonských lodí, nutila je provádět úhybné manévry, což (stejně jako ataky torpédoborců) jádro 1. úderného svazu zpomalovalo a nesmírně snižovalo efektivitu palby.
Přesto se kolem 9. hod. zdálo, že Nippon dělí od očekávaného triumfu již spíše minuty než hodiny, protože stále bojeschopné HAGURO a TONE se držely asi 7300 m nalevo od americké formace a pálily na Taffy 3 salvu za salvou, takže zásahů valem přibývalo. Nejvážnější situace panovala na KALININ BAY, jíž zasáhlo nejméně čtrnáct (jiné zdroje udávají dokonce šestnáct) granátů, z nichž sice vybuchla pouze menší část, ale přesto napáchaly vážné škody. Do podpalubí četnými průrazy pod vodoryskou vniklo množství vody, jejíž hladina v některých prostorách dosáhla výše 1,5 m, pročež došlo k 8° náklonu.
Ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, náklon na pravobok umožnil skvěle pracujícím havarijním družstvům na odvráceném boku utěsnit většinu průstřelů a podstatně omezit průnik vody. Přesto byla situace na hořící lodi vážná, neboť padlo 5 mužů, dalších 55 se muselo odebrat na ošetřovnu, a došlo i k vyřazení kormidelního ústrojí a zablokování leteckého výtahu. Naštěstí však životně důležité mechanismy vydržely, takže v podpalubí KALININ BAY stále neochvějně tepalo její parou napájené srdce, tudíž letadlová loď nejenže plula plnou rychlostí, ale čerpadla stále pracovala a požární hadice neztrácely pracovní tlak.
Ani Spragueho vlajkové lodi se japonské projektily nevyhýbaly, pročež FANSHAW BAY inkasovala čtyři přímé direkty a několikrát jí od kýlu až po vrcholek stěžně otřásly výbuchy granátů poblíž lodních boků. Vážnějším poškozením však unikla a s několika požáry i menšími průniky vody si poradili příslušníci záchranných družstev, byť se posádka ztenčila o 4 osoby a dalších 18 utrpělo nějaký ten šrám na těle. Škody na ostatních eskortních letadlových lodích byly spíše kosmetického rázu. KITKUN BAY sice japonské těžké křižníky několikrát zarámovaly a loď zkrápěl déšť střepin, jenž zranil několik Američanů. O štěstí mohla mluvit posádka WHITE PLAINS zasažené 152mm granátem vypáleným lehkým křižníkem NOŠIRO, který však přivodil minimální škody a námořníky nestál ani mililitr krve, zatímco ST. LÓ jako jediná vyvázla zcela bez úhony.
Přesto Sprague a jeho štáb ještě krátce po 9. hod. neměli mnoho důvodů k optimismu. I když se smečka pronásledovatelů ztenčila o čtyři vážně poškozené těžké křižníky, zbývající dvojice neúnavně dotírala na jádro Taffy 3, a v nebezpečí se ocitla i Taffy 2. Ta se tehdy přiblížila k 1. údernému svazu natolik, že kontradmirál Stump vytvořil z doprovodných torpédoborců clonu mající jeho eskortní letadlové lodě chránit ze severozápadního směru. To se ukázalo jako prozíravé řešení, neboť v 8:54 nejdále na východ vysunutá HARUNA na Kuritův rozkaz zahájila na HAGGARD, FRANKS a HAILEY palbu. Třebaže obrněnec od protivníka dělila značná vzdálenost, ukázalo se, že jakmile japonští dělostřelečtí důstojníci vidí ve svých dálkoměrech cíl, jejich palba je obdivuhodně přesná, takže 356mm granáty torpédoborce zarámovaly, načež je Stump raději odvolal.
Když se později vzdálenost mezi jádrem Taffy 2 a nepřáteli zmenšila na 17 mil, Američané dokonce zahledli nad šedým horizontem čnělky stěžňů japonských bitevních lodí, tudíž se dalo očekávat, že co nevidět se pod vražednou palbou ocitnou i Stumpovy doprovodné letadlové lodě. To by ztížilo (možná úplně znemožnilo) starty dalších bombardérů a přijímání letounů vracejících se po útocích na Střední svaz pro novou výzbroj, a tím zmírnilo tlak, jenž i po 9. hod. spojenecké letectvo vyvíjelo na Kuritovu formaci.
Vzhledem k průběhu bitvy se přímo nabízela možnost, že TONE a HAGURO podporované palbou 1. divize bitevních lodí se konečně vypořádají s Taffy 3, zatímco obrněnce KONGÓ a HARUNA si na mušku vezmou jádro Taffy 2. V 9:11 se HAGURO a TONE údajně chystaly provést torpédový útok, který mohla podpořit i 10. eskadra torpédoborců, přičemž nesmíme zapomínat ani na 2. eskadru torpédoborců, jež doposud do bitvy prakticky nezasáhla, neboť jí Kurita dlouho držel v záloze poblíž JAMATO a NAGATO.
Velitel Taffy 3 si tehdy připadal jako kličkující zajíc, jemuž za staženým zadkem cvaká tesáky příslušník před nedávnem vyhubeného druhu japonského vlka, takže za této nezáviděníhodné situace nepřekvapí, že zoufalý kontradmirál Sprague v 9:10 nařídil zbývajícím torpédoborcům provést další - nyní vskutku sebevražedný - útok na dosud bojeschopné těžké křižníky. Naštěstí dříve než jejich velitelé zareagovali, jakýsi signalista na FANSHAW BAY pronesl památnou větu: „Hrome, hoši, oni se stahují!“, načež Sprague a jeho štábní důstojníci nevěřícně sledovali počínání nepřátelských lodí, které zastavily palbu a změnily kurs na sever.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?f=403&t=9978
viewtopic.php?f=403&t=9994
viewtopic.php?f=403&t=10007
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
. Ale naštětí ne každé moře je tak extremné mělké. Jávské moře má průměrnou hloubku 46m. Taková Kiddo butai leží v hloubce 5000 metrů. Iron Bottom sound v Solomonech je hluboký 600m. 
Jako z čistě puristického a jazykového hlediska je to špatně (když se to bude používat v oficiální formě v českém prostoru), z toho informačního naopak, protože je to známka toho, že se naturalizovali v tom nejperspektivnějším a největším informačním anglojazyčném (nejen) prostoru/poolu. Do toho patří i vzájemná komunikace s podobnými lidmi v zahraničí, kteří se potřebují dorozumět na společné bázi a vyhledávání informací. Takže ono je hezký, že to je třeba Čičidžima, ale nad rámec toho, že to musím v ČR napsat správně do článku, seminárky atp., tak je to forma úplně k ničemu. Když to hodím do Googlu, tak dostanu tak 0,5% informací co mohu jinak dostat, když se o tom začnu bavit s někým ze Švédska nebo Malajsie, tak nebude vědět vo co go (a upřímně v dnešní době i mnoho mladších Čechů navyklých na anglojazyčnou formu v běžném životě se nejdříve zarazí a u některých výrazů a jmen bude chvilku luštit, o koho/co se vlastně jedná). Plus když je člověk v anglojazyčném prostoru od počátku a nemá takovou průpravu, jakou ještě dostaly starší generace, které to měly naopak, tak...
