Bitva u Leyte (13)
Decimace Mobilního svazu
38. operačnímu svazu však tehdy velel viceadmirál Mitscher, který pokračoval v plnění zadaných úkolů i poté co Halsey a jeho náčelník štábu opustili velitelský můstek na NEW JERSEY. Nejprve dal příkaz k přípravě další útočné vlny, a v 11:45 se od letových palub odlepily první stíhačky a bombardéry. Protože ke startu už byly nachystané i stroje z první vlny, tentokráte vzlétlo přes 200 strojů, což znamená že Severní svaz záhy čelil nejtěžšímu náletu z celého 25. října. Decimace Mobilního svazu
Viceadmirál Ózawa se kolem 11. hod. společně s částí štábu přemístil na lehký křižník ÓJODO, ale jeho uskupení se během předchozího náletu úplně rozpadlo, takže nyní musela většina velitelů čelit hrozbě z nebes na vlastní pěst. Tou dobou se těžce poškozená ČIJODA stále ještě držela na hladině, přičemž se v její blízkosti zdržovaly bitevní loď HJÚGA a torpédoborce MAKI a ŠIMOCUKI. Kontradmirál Macuda doufal, že HJÚGA vezme ochromenou letadlovou loď do vleku, ale pokus natáhnout vlečné lano zmařila zpráva o blížících se bombardérech.
Koordinací útoků jednotlivých letek Mitscher pověřil fregatního kapitána T. Winterse z LEXINGTONU, který věděl, že Mobilní svaz už nepředstavuje organizovanou formaci ještě dříve než spatřil první nepřátelskou loď. Nad rozprášeným uskupením totiž kroužil poručík Roberts z BELLEAU WOOD, který nahlásil jeho neutěšený stav. Letadlové lodě ZUIKAKU a ZUIHÓ v doprovodu ISE a trojice torpédoborců prchaly na sever. Za nimi se s odstupem 20 mil ploužil lehký křižník TAMA a o dalších 5 mil jižněji stál letadlový nosič ČIJODA doprovázený obrněncem HJÚGA a jedním torpédoborcem, přičemž další lehký křižník se plavil ještě o 10 mil jižněji.
Winters dostal rozkaz poškodit co nejvíce jednotek natolik, aby je později mohly dostihnout americké obrněnce, takže ignoroval soulodí kolem ochromené ČIJODY a soustředil se na ZUIKAKU a ZUIHÓ. Největší pozornost nehledě na hustou protiletadlovou palbu věnoval nenáviděné ZUIKAKU, na kterou se několik minut po 13. hod. vrhly všechny letouny z LEXINGTONU a část strojů z LANGLEY, zatímco ZUIHÓ se věnovali aviatici z ESSEXU. Údery 80 střemhlavých a torpédonosných bombardérů byly výtečně koordinované, pročež ZUIKAKU během několika minut zasáhly 4 pumy a 6 torpéd, a byť jedno selhalo, utrpěla takové škody jaké nemohla přečkat žádná letadlová loď.
Jedna puma dopadla do středolodí poblíž levého boku a další probily palubu za zadním výtahem. V podpalubních hangárech vyšlehly plameny, ale příčinou její zkázy se stala torpéda; přičemž tři rozervala levý bok a ostatní podobně naložila s bokem pravým. Do několika strojoven a kotelen se stejně jako do jiných oddílů nahrnula voda, takže náklon na levobok brzy překročil 20°, načež její velitel kontradmirál Takeo Kaizuka nechal spustit válečnou zástavu se stylizovaným vycházejícím sluncem, nastoupená posádka zvolala hromové „banzai“, a ve 13:58 nařídil tonoucí loď opustit. Byl vskutku nejvyšší čas, jelikož o 16 minut později se slavný „Šťastný jeřáb“ převrátil a navždy zmizel pod hladinou v poloze 19° 57´ severní šířky a 126° 33´ východní délky zhruba 220 mil od mysu Engaño. Kromě kontradmirála Kaizuky zemřelo dalších 843 poddaných císaře Hirohita, zatímco 862 zachránily torpédoborce KUWA a WAKACUKI.
Protože ZUIKAKU byla už po prvních útocích odsouzena k záhubě, fregatní kapitán Winters přesměroval bombardéry z FRANKLINU, SAN JACINTA a ENTERPRISE na ZUIHÓ, ale lehká letadlová loď přívalu pum a torpéd vzdorovala déle než větší ZUIKAKU. Třebaže jí kromě dvou torpéd zasáhlo i několik pum, přičemž řada blízkých explozí narušila obšívku, ZUIHÓ se držela na hladině. Došlo však k zaplavení jedné strojovny a kotelny, a jelikož střepiny poškodily i parovody, zůstal v provozu pouze jeden lodní hřídel, tudíž rychlost spadla na 12 uzlů. Kvůli množství vody v podpalubí náklon na pravobok brzy dosáhl 13°, a protože se nepodařilo zastavit její pronikání do strojního úseku, od 14:45 už ZUIHÓ pouze bezmocně driftovala na hladině Filipínského moře.
Při zpátečním letu několik bombardérů zaútočilo i na lodě snažící se pomoci ochromené ČIJODĚ, ale tentokrát bez úspěchu, načež se všechny vrátily na mateřské lodě. Po technické kontrole byl jeden Helldiver z ENTERPRISE prohlášen za neopravitelný, tudíž jej námořníci svrhli přes palubu, což byla jediná ztráta, kterou stroje zařazené do třetí vlny utrpěly.
Po tomto náletu už Mobilní svaz představoval pouhý shluk válečných lodí roztroušených na značné ploše, přičemž toliko obrněnce HJÚGA a ISE společně s několika lehkými křižníky a nepoškozenými torpédoborci mohly klást vážnější odpor. Za této situace není přehnané tvrdit, že vysláním dalších bombardérů v podobných počtech jako během první a třetí vlny, by Američané smetli zbytek Severního svazu z hladiny Pacifiku, ale k tomu k překvapení viceadmirála Ózawy a jeho podřízených nedošlo.
Pro odpověď se musíme vrátit k počínání velitele 3. loďstva, jehož jsme opustili ve chvíli, kdy se zavřel v kajutě s kontradmirálem „Mickem“ Carneym. Připomínám, že do stavu zuřivosti jej přivedla špatně pochopená depeše od velitele Tichooceánského loďstva, pročež Halsey ve svých memoárech tvrdí, že se její skutečné znění dozvěděl až po několika týdnech. To je nepravděpodobné už jenom z toho důvodu, že ony znaky RR oddělující vlastní text od „vycpávky“ nemohly pozornosti admirála ani jeho náčelníka štábu unikat delší dobu, takže blíže realitě je pravděpodobně publicista M. Stille, jenž uvádí, že skutečný stav věcí zjistil už po několika minutách.
- Halsey (1).jpg (25.18 KiB) Zobrazeno 1803 x
O to nepochopitelnější je, že navztekaný admirál a jeho náčelník štábu strávili v kajutě celou hodinu zatímco americké lodě stále pluly 25 uzlovou rychlostí na sever, a když se kolem 11. hod. konečně vrátili na velitelský můstek, vydal Halsey rozkaz, jímž negoval celé své dosavadní počínání. Velitel 3. loďstva vždy tvrdil, že nechtěl oddělit bitevní lodě od jádra 38. operačního svazu proto, že je potřeboval ke zničení obrněnců HJÚGA a ISE, a že na pomoc napadeným eskortním letadlovým lodím už bylo pozdě, ale nyní pod vlivem Nimitzovy vyčítavé depeše, změnil názor a síly pod svým velením rozdělil.
Mitscher měl s operačními svazy 38.3 a 38.4 zúčtovat se zbytkem Ózawova uskupení, zatímco na pomoc 7. loďstvu vyplul kursem 180° kontradmirál Bogan s operačním svazem 38.2, jehož jádro zahrnovalo těžkou letadlovou loď INTREPID s lehkými letadlovými loděmi CABOT a INDEPENDENCE, načež stejný úkol dostal i 34. operační svaz. Tomu velel viceadmirál Lee a momentálně sestával z bitevních lodí WASHINGTON, MASSACHUSETTS, ALABAMA, IOWA, SOUTH DAKOTA a NEW JERSEY, lehkých křižníků VINCENNES, MIAMI a BILOXI a torpédoborců OWEN, THE SULLIVANS, MILLER, HICKOX, TINGEY, HUNT, LEWIS HANCOCK a MARSHAL.
- Lee.jpg (24.6 KiB) Zobrazeno 1803 x
Vyčleněné síly nabraly jižní kurs v 11:15 a Halsey následně Kinkaidovi sdělil, že do Leytského zálivu doplují až v 8. hod. následujícího dne. Později přiznal, že se takto rozhodl v hněvu, jenž je jak známo špatný rádce, a uznal, že se jednalo o chybné rozhodnutí, s tím, že šlo o jeho jedinou chybu. S prvním tvrzením lze bezezbytku souhlasit, ale v reálu šlo o završení celé série špatných rozhodnutí, které jako velitel 3. loďstva v uplynulých dnech učinil, a za něž nesl plnou zodpovědnost.
Pokud mělo vyslání Boganova a Leeho uskupení alespoň odříznout Střednímu svazu ústupovou trasu k průlivu San Bernardino, bylo žádoucí, aby plulo maximální rychlostí. To se však nestalo, jelikož zpočátku udržovalo 20uzlovou rychlost a v 13:45 Lee dokonce zpomalil na 12 uzlů, aby torpédoborce doplnily palivo z nádrží na bitevních lodích. Za této situace byla naděje na úspěch stíhání minimální, což vytváří dojem, že Halsey tuto akci podnikl hlavně k uchlácholení velitele Tichooceánského loďstva, aniž si od ní sliboval hmatatelný výsledek.
V době, kdy vydal tyto rozkazy, dělilo podle jeho bojového hlášení americké obrněnce od zle postiženého nepřítele pouhých 42 mil, takže lze chápat jeho frustraci, kterou vyjádřil ve svých pamětech: „Obrátil jsem se zády k příležitosti, o které jsem snil od svých kadetských dnů. Jedna z největších bitev války pro mne skončila.“ Ano, Halsey měl na dosah příležitost rozstřílet těžkými děly bitevních lodí zbytek Severního svazu, ale v návalu emocí se k ní obrátil zády, což alespoň některým japonským lodím umožnilo uniknout.
Protože Mitscher přišel o celé jedno taktické uskupení letadlových lodí, další nálety už nedosáhly takové intenzity, byť velitel 38. operačního svazu činil vše, aby poslal ke dnu co nejvíce lodí s nenáviděnou japonskou válečnou vlajkou na stěžních. Proto po 13. hod. vzlétlo z ESSEXU, LANGLEY a LEXINGTONU 40 letounů, jejichž nasazení řídil fregatní kapitán M. Wordell z LANGLEY. Ten se před 15. hod. rozhodl nejprve zaútočit na ZUIHÓ a následně se věnovat doprovodným jednotkám.
Na nehybnou lehkou letadlovou loď se vrhlo 27 bombardérů, které jí společným úsilím poškodily natolik, že náklon narostl na hrozivých 23°, načež námořní kapitán K. Sigiura nařídil opustit loď. ZUIHÓ se následně v 15:26 převrátila a potopila, což stálo život 215 mužů včetně jejího velitele, načež ostatních 759 našlo útočiště na palubách obrněnce ISE a torpédoborce KUWA. Američtí aviatici se svědomitě věnovali i ISE. Osádky Helldiverů z ESSEXU si sice nárokovaly osm zásahů, ale ve skutečnosti na bitevní loď pálící ze všech hlavní nedopadla žádná puma, takže došlo pouze k menšímu narušení trupu následkem blízkých explozí.
Pátý a poslední úder podnikli Spojenci po 17. hod. a zúčastnilo se jej 85 strojů. Protože Mitscher neměl k dispozici dostatek bombardérů, nařídil, aby zbrojíři doprovodné stíhačky osadily pumami a raketami, čímž hodlal tento handicap kompenzovat. Útoky opět koordinoval fregatní kapitán Wordell, jehož úloha byla o to těžší, že se blížil západ slunce, takže jeho podřízení měli ke splnění úkolu málo času.
Jejich hlavními protivníky byly ISE a HJÚGA, a i v této bitvě se potvrdila stará známá pravda, že silně pancéřované bitevní lodě odolávají vzdušným úderům nepoměrně lépe než nosiče letadel. Oba obrněnce chráněné několika doprovodnými plavidly od sebe dělila vzdálenost asi 10 mil, přičemž útočníci více pozornosti věnovali formaci kolem ISE, v jejíž blízkosti se držel i lehký křižník ÓJODO s Ózawou na palubě. Japonci spustili silnou protiletadlovou palbu, a kontradmirál N. Nakase ovládal svoji loď znamenitě, takže inkasovala pouze jeden přímý zásah poblíž katapultu. Pravda, četné blízké výbuchy opět narušily boční plátování, ale škody neodpovídaly vynaloženému úsilí a padlo jenom 5 členů posádky a 71 dalších muselo vyhledat lékařskou péči.
Ještě hůře si o něco později vedly bombardéry atakující sesterskou HJÚGO, kterou její velitel kontradmirál T. Nomura vyvedl z deště pum, aniž by dostala jediný přímý zásah. Obě hybridní bitevní lodě si tedy navzdory tvrzením amerických pilotů zachovaly plnou bojeschopnost, což nebylo radno podceňovat. Jelikož Halsey odvelel všechny americké obrněnce na jih, v případném nočním dělostřeleckému duelu mohlo jejich šestnáct 356mm kanónů způsobit citelné škody.
Celkem tedy palubní letectvo z 38. operačního svazu potopilo jednu těžkou a dvě lehké letadlové lodě plus jeden torpédoborec. To vzhledem k tomu, že během 25. října provedlo celkem 527 vzletů, nelze považovat za oslnivý sukces, už jenom proto, že Mobilní svaz měl pouze symbolické stíhací krytí a japonská protiletadlová palba byla jako obvykle neúčinná. Na druhou stranu na americké letce už po opakovaných nasazeních nejprve v bitvě na Sibuyanském moři a poté u mysu Engaño dolehla únava, kterýžto faktor nelze podceňovat, jelikož v kokpitech seděli muži z masa a kostí, tudíž se v první řadě jednalo o souboj lidí a nikoliv vojenské techniky.
Spojeneckou bilanci mohlo vylepšit nasazení hladinových jednotek. Jelikož i po odvelení Leeho obrněnců na jih, měl Mitscher stále dostatek křižníků a torpédoborců, které mohl nasadit do honu na poškozené lodě. Z tohoto důvodu mu Halsey nařídil vytvořit speciální uskupení pod vedením kontradmirála L. DuBose, jenž nakonec dostal na povel těžké křižníky NEW ORLEANS a WICHITA, lehké MOBILE a SANTA FE doprovázené torpédoborci BAGLEY, CAPERTON, CALLAGHAN, COGSWELL, COTTON, CLARENCE K BRENSON, HEALY, DORTCH, INGERSOLL, PATTERSON, PORTERFIELD a KNAPP.
Zpočátku se DuBoseho formace držela poblíž hlavních sil, které až do 13:30 pluly na sever, načež ve chvíli kdy je od nepřítele dělilo pouze 60 mil, nařídil Mitscher letadlovým lodím zastavit a pronásledování svěřil DuBosemu. Polský autor Z. Flisowski uvádí, že velitel operačního svazu 38.3 kontradmirál F. Sherman navrhl, aby výše uvedená formace dostala za úkol ukořistit letadlovou loď ochromenou leteckými útoky, ale pokud se tato informace zakládá na pravdě, jeho nadřízený tento avanturistický návrh smetl ze stolu.
Mitscher i DuBose totiž pociťovali vůči těžkým kanónům nepřátelských obrněnců oprávněný respekt, tudíž druhý jmenovaný vyrazil na sever teprve poté, co fregatní kapitán Winters nahlásil, že HJÚGO pluje na sever a zanechala ČIJODU napospas osudu. Ano, kontradmirál Macuda pověřil záchranou posádky lehký křižník ISUZU, ale tomu splnění rozkazu znemožnily vracející se spojenecké bombardéry, takže nehybná letadlová loď představovala pro posádky DuBoseho křižníků a torpédoborců snadnou kořist.
Američtí kanonýři nejprve odehnali ISUZU, načež v 16:25 své zbraně obrátili proti ČIJODĚ. Japonci se sice bránili palbou ze 127mm děl, ale jednalo se o čistě symbolický akt posledního vzdoru, tudíž spojenecké křižníky neutrpěly žádné škody a metodicky pálily na bezmocný cíl. Zanedlouho nebohou loď zachvátily plameny, pročež se krátce před 17. hod. převrátila a zmizela pod hladinou stejně jako ostatní letadlové nosiče z Mobilního svazu. Na místě jejího zániku zůstaly pouze trosky, mezi nimiž bojovaly o holý život stovky námořníků, ale DuBose jejich záchranou nehodlal ztrácet čas, takže duše i životy celé 970členné posádky nakonec pozřel jako gigantický požerák nenasytný Pacifik.
DuBoseho křižníky zajišťované torpédoborci se hnaly na sever pátrajíce po další kořisti. Protože slunce již mizelo za horizontem, za normálních okolností by těžko hledaly další kořist, ale jelikož se nad bojištěm stále zdržovaly letouny vracející se z posledních útoků na Severní svaz, měli Američané značnou výhodu. Jejich velitel měl na výběr ze dvou cílů. Prvním byl ISUZU plující značnou rychlostí na sever a druhým torpédoborce HACUZUKI, WAKACUKI a KUWA zachraňující přeživší z letadlových lodí ZUIHÓ a ZUIKAKU.
- Laurence DuBose.png (92.86 KiB) Zobrazeno 1803 x
DuBose si logicky vybral větší formaci, na kterou jej upozornil fregatní kapitán Wordell, a když se v 18:33 na obrazovkách radiolokátorů zobrazily tři jasné body, zdálo se že jeho křižníkům a torpédoborcům nemůže nic zabránit, aby nepřítele dostihly a zničily. Japonské posádky zaneprázdněné záchranou trosečníků si nepřátel plížících se pod rouškou noci nevšimly, takže když v 18:52 noční klid protrhly první salvy, drželi Američané všechny trumfy. MOBILE a SANTA FE si vzaly na mušku HACUZUKI, zatímco NEW ORLEANS a WICHITA se obořily na vzdálenější WAKACUKI a KUWA.
Japonci se však zorientovali rychleji než se Spojenci zastříleli, takže napadené lodě zvýšily rychlost na 30 uzlů a prchaly na sever. Brzy se pozornost všech amerických dělostřelců přenesla na HACUZUKI. Ten palbu opětoval a v průběhu honičky několikrát pronásledovatele zarámoval, ale přímého zásahu jeho dělostřelci nedosáhli. Ani Spojencům se dlouho nedařilo, tudíž jej poprvé trefili až v 19:11. Obrovskou přesilou pronásledovaný torpédoborec se průběžně zahaloval kouřovou clonou a manévroval tak, aby pronásledovatelé získali dojem, že se chystá odpálit torpéda, ale přesto se vzdálenost mezi lovci a kořistí postupně zkracovala.
Do štvanice se zapojily i americké torpédoborce, jež vypustily 15 „rybek“, a snad dosáhly alespoň jednoho úspěchu, neboť HACUZUKI zpomalil nejprve na 17 a posléze na 10 uzlů. Toho využil DuBose k přiblížení na 4 míle, načež nerovný souboj rozhodla dělostřelba z jeho křižníků, přičemž samotný SANTA FE během honičky vypálil přes 900 granátů ráže 152mm. Světelnými projektily nasvícený HACUZUKI zavalila lavina oceli, pročež se těsně před 21. hod. po několika explozích potopil i s 305 muži, kdežto 25 dalších našlo útočiště ve člunu a po dvoutýdenní anabázi dosáhli pobřeží Formosy.
To znamená, že HACUZUKI dokázal zdrcující převaze odolávat více než dvě hodiny, takže nepřekvapí, že Američané usoudili, že se muselo jednat o křižník. Jelikož HACUZUKI na sebe stáhl palbu všech pronásledovatelů, WAKACUKI a KUWA se ztratily ve tmě, tudíž potopení jediného torpédoborce pro Američany představovalo zklamání. Příležitost tento hubený výsledek vylepšit poskytlo DuBosemu hlášení z průzkumného letounu o formaci nalézající se 46 mil severně od jeho lodí.
Tehdy nechybělo mnoho, aby se z lovce stala kořist, neboť jakmile se Ózawa dozvěděl o napadení torpédoborců zachraňujících trosečníky, rozhodl se HACUZUKI pomoci, načež kolem vlajkového křižníku ÓJODO soustředil nejenom torpédoborec ŠIMOCUKI, nýbrž i obrněnce HJÚGA a ISE a ve 20:41 se vydal na jih. Japoncům však nepřálo štěstí, jelikož opatrný DuBose usoudil, že na další pronásledování nemají jeho torpédoborce dostatek paliva, takže ve 21:30 změnil kurs na jihovýchod a zamířil zpět k letadlovým lodím.
Během pátrání se k němu přiblížil torpédoborec WAKACUKI, jehož velitel Ózawovi chybně nahlásil, že nepřítel kromě křižníků a torpédoborců disponuje i dvojicí bitevních lodí, což však kurážného viceadmirála neodradilo, takže nadále hledal cíle pro své kanóny a torpédomety. Teprve když se přiblížila půlnoc, a temné mořské pláně stále zely prázdnotou, smířil se s nevyhnutelným a zavelel k obratu na sever, aby zachránil alespoň zbytky Mobilního svazu.
Síly pod jeho velením se prozatím ztenčily o čtyři letadlové lodě a dva torpédoborce, což byly citelné ztráty, s čímž však předem kalkuloval, takže jej spíše než potopené lodě rmoutilo vědomí, že krev jeho mužů skanula zbytečně, protože Kurita nedokázal proniknout do Leytského zálivu a spojenecké transporty i vyloděné jednotky neutrpěly žádnou újmu. Ózawa ještě neměl přesnou představu o celkových japonských ztrátách, ale jistě tušil, že 25. říjen 1944 se pro flotu Země vycházejícího stane černým dnem, neboť utrpěla největší ztráty v celé moderní historii. Navíc bitva ještě neskončila, takže bylo takřka jisté, že japonské ztráty budou pokračovat přinejmenším tak dlouho, dokud ustupující lodě nedosáhnou základen mimo dosah spojeneckého letectva.
To se potvrdilo už krátce po půlnoci, když seznam potopených japonských lodí rozšířily síly vyslané ke stíhání Kuritova 1. úderného svazu. Připomínám, že Halseyho lodě se zdržely přečerpáváním paliva, takže teprve pozdě odpoledne viceadmirál Lee vytvořil uskupení označované jako svaz 34.5 a štvanice konečně propukla naplno. Nové formaci velel kontradmirál O. Badger a skládala se z bitevních lodí NEW JERSEY a IOWA podporovanými křižníky VINCENES, MIAMI a BILOXI a torpédoborci HICKOX, HUNT, MARSHALL, MILLER, LEWIS HANCOCK, OWEN, TINGEY a THE SULLIVANS.
Badgerovo uskupení několik minut po 17. hod. zamířilo 28uzlovou rychlostí k průlivu San Bernardino, ale protože Střední svaz dělila od jeho východního ústí podstatně kratší distance, jednalo se o marný závod s časem. Halsey tím, že do poměrně slabého operačního svazu 34.5 zařadil i svoji vlajkovou loď dosti riskoval, neboť kdyby se Střední svaz nečekaně opozdil a došlo k noční bitvě, Kurita by měl v bitevních lodích značnou převahu, i když od jeho unavených posádek už se velké bojové výkony očekávat nedaly.
- New Jersey u průlivu San Bernardino.jpg (12.91 KiB) Zobrazeno 1803 x
K tomu však nedošlo, takže když Halsey těsně před 1 hod. připlul k průlivu, minul se s Kuritou o několik hodin. Poté vydal Badgerovi rozkaz zamířit podél pobřeží Samaru na jih a pokusit se dostihnout případné opozdilce. Tehdy se na něj usmála štěstěna, když radary zachytily torpédoborec NOWAKI, jenž se zdržel záchranou posádky těžkého křižníku ČIKUMA. Na osamělou loď se zaměřily desítky hlavní ze spojeneckých křižníků. Jejich dělobití NOWAKI ochromilo, načež jej torpédy v 1:10 dorazil torpédoborec OWEN. Jelikož byl NOWAKI doslova přeplněn trosečníky byly lidské ztráty dozajista bolestné, i když jejich přesná výše není známa.
Kontradmirál Badger pokračoval v pátrání, ale veškerá snaha se ukázala marná, takže se Halsey se skřípěním zubů smířil s faktem, že se k průlivu San Bernardino trmácel zbytečně. Japonské obrněnce totiž úžinou nerušeně proklouzly, tudíž je nyní každá otáčka lodních vrtulí přibližovala bezpečí základny, přičemž jemu Nimitzovy instrukce zakazovaly operovat západně od Filipín. Zbývala tedy poslední naděje, že po rozednění unikající Střední svaz dostihnou a zničí Halseyho bombardéry, ale vzhledem k tomu, že většinu svých letadlových lodí ponechal Mitscherovi, ani po spojení s operačním svazem 38.1 viceadmirála McCaina se od leteckých úderů na silně pancéřované obrněnce nedaly očekávat zázraky.
Do rozednění však ještě zbývala spousta času, který se Halsey rozhodl využít k pokusu zachránit svoji námořní reputaci, neboť si byl dobře vědom faktu, že velitel Tichooceánského loďstva a později i americká veřejnost, budou požadovat vysvětlení jeho počínání, které přivedlo Svaz eskortních letadlových lodí na pokraj zkázy. Jeho obhajobu zásadně usnadnil fakt, že se Spragueho doprovodné letadlové lodě ubránily vlastními silami, jelikož v opačném případě, by Halseyho pozice byla neudržitelná a s velkou pravděpodobností by následovalo odvolání z funkce velitele 3. loďstva. Tuto katastrofickou variantu odvrátil taktický um C. Spragueho a hrdinství jeho mužů, takže nyní stačilo relativně málo, aby si udržel důvěru prezidenta Roosevelta a tím i veřejnosti. Jako prozíravé se ukázalo zaslání depeše v typickém „Halseyovském“ nabubřelém stylu admirálovi Nimitzovi: „Japonské námořnictvo bylo zdoláno, poraženo a zničeno 3. a 7. loďstvem.“
Nimitz jí přeposlal do Washingtonu, a třebaže admirál King doporučoval zdrženlivost, z důvodu známé rivality mezi námořnictvem a armádou byla bez ověření předána do Bílého domu, a jelikož právě vrcholila kampaň před prezidentskými volbami, o čtvrté vítězství usilující Roosevelt ještě 25. října (Washingtonského času) svolal tiskovou konferenci a triumfálně žurnalisty zpravil o drtivém vítězství amerických zbraní, načež tisk palcovými titulky informoval o rozdrcení floty Země vycházejícího slunce, přičemž jako hlavní hrdina vystupoval „Býk“ Halsey.
Zároveň se ještě v noci z 24. na 25. října pustil do psaní bojového hlášení, které logicky pojal jako vlastní obhajobu. Svému nadřízenému vysvětlil proč se rozhodl pronásledovat Severní svaz s celým 3. loďstvem, čímž uvolnil Střednímu svazu cestu průlivem San Bernardino, což ohrozilo nejenom eskortní letadlové lodě, ale i nevyložené transportní parníky v Leytském zálivu. Jeho argumenty už zazněly v předchozím textu, pročež se jimi není třeba podrobněji zabývat. Dodejme pouze, že Halsey trval na správnosti svých rozhodnutí až do konce života a za viníka prekérní situace, ve které se ocitli doprovodné letadlové lodě, označoval viceadmirála Kinkaida.
Na tom nic nezměnilo ani zveřejnění plánů operace „Šó-Gó“, z nichž jasně vyplívalo, že hlavní úloha připadla Kuritovu Střednímu svazu a Ózawa pouze plnil úlohu návnady. Admirál Nimitz Halseyho argumenty alespoň navenek uznal jako relevantní, takže se i nadále těšil jeho důvěře, ale King byl zpočátku nakloněn možnosti Halseyho uvolnění z funkce stejně jako generál MacArthur. Jeho popularita mezi americkou veřejností se však stala štítem spolehlivě odrážejícím veškerou kritiku, nejenom za Halseyho počínání u Leyte, ale i za jeho další selhání během dvou tajfunů, které postihly 3. loďstvo koncem r. 1944 a na jaře 1945. Tehdy již námořní ministr natvrdo požadoval jeho poslání do penze, ale Nimitz i King to zamítli s odůvodněním, že oblíbený admirál představuje symbol celého Amerického námořnictva.
- Mitscher a Nimitz.jpg (27.84 KiB) Zobrazeno 1803 x
Jeho snaha obhájit své počínání před soudem historie se ovšem ukázala jako předem prohraná bitva, a protože vichr času z Halseyho odvál i étos o neohroženém „Býkovi“ na dlouhou dobu zakořeněný v lidovém povědomí, jeho jednání v bitvě u Leyte bývá zpravidla nazíráno značně kritickým zrakem, i když nelze zpochybnit, že se jedná o významnou personu nejenom v historii americké floty, ale i v námořních dějinách obecně.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?f=403&t=9978
viewtopic.php?f=403&t=9994
viewtopic.php?f=403&t=10007
viewtopic.php?f=403&t=10027
viewtopic.php?f=403&t=10045
viewtopic.php?f=403&t=10063
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
