Bitva u Leyte (14)
Protože se zdeptané japonské svazy mířící zpět na základny ocitly mimo dosah hladinových jednotek 3. a 7. loďstva, museli jejich velitelé 26. října spoléhat na námořní letectvo a ponorky. Jenomže ani Japonci nesložili ruce do klína, a protože viceadmirál Óniši po prvním úspěchu usoudil, že v kamikaze získal zbraň schopnou překonat spojeneckou námořní a leteckou převahu, hodlal v taktice sebevražedných útoků pokračovat tak dlouho, dokud mu nedojdou piloti.
Druhý závan „Božského větru"
Po utrpěných ztrátách sloučil přeživší letce z útvarů Jamato a Šikišima, z nichž vytvořil dva útočné oddíly, které dopoledne vyslal do vzduch s rozkazem najít a pokud možno zničit americké letadlové lodě. První skupina složená se tří strojů beze stopy zmizela, tudíž je pravděpodobné, že piloti při hledání cílů zabloudili a jejich životy pohltil nenasytný Pacifik. Nás však bude zajímat druhá formace složená ze tří kamikaze a dvou doprovodných stíhaček, jejichž nasazení je naopak zmapováno velmi dobře.Viceadmirál Kinkaid chtěl po bitvě u ostrova Samar všechny přeživší eskortní letadlové lodě odeslat na velkou námořní základnu na ostrově Manus, kde je bylo možné opravit a doplnit utrpěné ztráty na personálu a technice, přičemž by si prořídlé posádky dopřály zasloužený odpočinek. Jenomže ještě než k tomu došlo, zahlédli na sebevrahy přeškolení „mořští orli“ doprovodné letadlové lodě SANGAMON, PETROF BAY a SUWANNEE patřící k Taffy 1 kontradmirála T. Spragueho. Tentokrát radary zachytily útočníky teprve na vzdálenost 14 mil, a třebaže se je vydaly pronásledovat americké stíhačky, na jejich zničení už bylo pozdě, tudíž se trojice mladých synů smrti ve 12:37 s vyjícími motory střemhlav vrhla na vyhlédnuté cíle.
Zdaleka nejhůře dopadla SUWANNEE, jejíhož velitele nepřátelé zastihli takříkajíc se staženými kalhotami, neboť loď právě přijala 10 vracejících se Avengerů, zatímco stejný počet natankovaných a armovaných strojů čekal v hangáru až se uvolní místo na vzletové palubě. Japonský letoun se po dopadu vznítil právě v prostoru předního leteckého výtahu, v němž byl umístěn jeden z nedávno přistavších Avengerů, jenž vzplál jako fakule, načež plameny pohltily i zbývajících 9 bombardérů na letové palubě. Bohužel pro Američany oheň pronikl i do hangáru kde zachvátil i deset tamějších Avengerů, takže osud SUWANNEE visel na tenkém vlásku.
Naštěstí v hangáru zafungoval protipožární systém, takže se oheň nerozšířil, a protože všechny letouny shořely, aniž by explodovala jejich výzbroj, hasičům se po několika hodinách podařilo ohnivý živel udolat. Přesto zahynulo či bylo smrtelně zraněno 39 mužů a desítky dalších vyvázly se zraněními či popáleninami, a samotná SUWANNEE utrpěla takové škody, že odplula k opravám do USA a teprve koncem ledna následujícího roku se vrátila do služby.
Ostatní sebevražední piloti napadli SANGAMON a PETROF BAY, ale tentokráte jejich útoky odvrátila protiletadlová palba, takže všechny stroje s rudými terči na křídlech skončily v moři. Přesto byla bilance nového japonského způsobu válčení pro Spojence znepokojivá, neb během pouhých dvou dnů hrstka sebevrahů potopila jednu eskortní letadlovou loď a další čtyři poškodila natolik, že byly na několik měsíců mimo službu.
Poslední spojenecké nálety a útoky ponorek
Jestliže nepočetní piloti kamikaze napáchali citelné škody, výsledky amerických leteckých útoků z 26. října byly vyloženě chabé navzdory tomu, že se uskutečnilo 257 vzletů. A přitom Halsey poté, co se v 5 hod. spojily svazy 38.1 a 38.2 disponoval dostatečným počtem bombardérů, i když jej limitovala skutečnost, že letci patřící k Boganovu uskupení, už byli po bitvách na Sibuyanském moři a u mysu Engaño fyzicky i psychicky vyčerpaní. Poprvé se spojenečtí letci vznesli do vzduchu kolem 6. hod. ranní, a jelikož neznali přesnou polohu prchajících nepřátel, napadli osamělý těžký křižník KUMANO, jenž po zásahu torpédem z JONSTONU nedokázal udržet krok s jádrem 1. úderného svazu, tudíž zdánlivě představoval snadnou kořist. Po 8. hod. jej v blízkosti ostrova Mindoro dostihlo 7 Avengerů a 4 Hellcaty z letadlové lodě HANCOCK doprovázené tuctem stíhaček, ale očekávaný sukces se nedostavil. Ano, pomalý křižník zasáhly tři 227kg pumy; první dopadla poblíž přední nástavby, kdežto zbývající zasáhly středolodí. Zahynulo či bylo zraněno 40 mužů převážně z obsluh protiletadlových automatů, přičemž exploze vyřadily i 7 z 8 lodních kotlů, takže KUMANO dočasně ztratil chod.
Havarijní družstva však odvedla dobrou práci, takže v 10. hod. zamířil kolem ostrova Mindoro k Manile. Ještě před připlutím do největšího filipínského přístavu jej těžký křižník AŠIGARA a torpédoborec UŠIÓ eskortovaly do Coronské zátoky, kde posádka doplnila palivo a ráno 28. října KUMANO v doprovodu torpédoborce OKINAMI dorazil do Manily, kde byl provizorně opraven.
V 8:34 začaly útoky na jádro Středního svazu, které už opustilo Sibuyanské moře a proplouvalo Tablaskou úžinou oddělující ostrovy Mindoro a Tablas. Útoků se ve dvou vlnách zúčastnilo 80 střemhlavých a torpédových bombardérů z letadlových lodí COWPENS, HORNET a WASP, přičemž se prchající Japonci nacházeli poblíž hranice jejich doletu. Primárním cílem se logicky stala vlajková JAMATO, přičemž mamutí obrněnec ustál zásah dvou pum v předolodí. První pronikla do podpalubí kde poškodila ubytovací prostory posádky a vážnější škody nenapáchala ani druhá bomba, jejíž explozi eliminoval pancíř přední dělové věže. Ano, výbuchy dalších pum poškrábaly obšívku pravého boku, ale jednalo se o kosmetické škody, tudíž bojeschopnost JAMATO nebyla nijak dotčena.
Bombardování NAGATO skončilo úplným fiaskem a další obrněnce piloti Helldiverů z jakéhosi důvodu ignorovali, kdežto torpédové Avengery neúspěšně napadly HARUNU. Piloti ostatních strojů se soustředili na menší jednotky, přičemž si většina kupodivu vybrala lehký křižník NOŠIRO. Zásah pumou v předolodí založit silný požár, ale jako nebezpečnější se ukázala torpéda vypuštěná piloty Avengerů. NOŠIRO sice několik „smrtících doutníků“ vymanévroval, ale v 8:52 jej štěstí opustilo a výbuch torpédové hlavice rozerval levý bok v oblasti strojního úseku. Do podpalubí se nahrnulo tolik vody, že křižník získal citelný náklon, ale příslušníci opravárenských týmů situaci zvládli a kontrazatopením jej snížily na přijatelných 8°. Jenomže záhy se na scéně objevila druhá vlna a v 10:39 si NOŠIRO našlo další torpédo typu Mark 13, načež se o 34 minut později potopil. Zahynulo 82 osob, zatímco ostatní zachránily doprovodné torpédoborce.
Za zmínku stojí i fakt, že americké Hellcaty nad Tablaským průlivem natrefili na bombardér Nakadžima Ki-49, na jehož palubě byli letci z 201. kokutai mířící na manilské letiště Clark Field kde měli převzít nové letouny. Všichni pasažéři zahynuli v troskách sestřeleného „Hřmícího draka“ včetně stíhacího esa Hirojoši Nišizaweho, který o den dříve doprovázel kamikaze při útocích na Taffy 3.
Tou dobou už oba spojenecké operační svazy dělila od Středního uskupení vzdálenost převyšující akční rádius palubního letectva, takže jejich velitelé nemohli v úderech na prchajícího nepřítele pokračovat, což však neznamená, že by námořníkům ze Země vycházejícího slunce nehrozilo nebezpečí. Symbolický bombardovací štafetový kolík totiž od námořnictva ještě během dopoledne 26. října převzalo armádní letectvo, načež těsně před 11. hod. na 1. úderný svaz západně od ostrova Panay zaútočilo 27 těžkých bombardérů B-24 náležejících k 307. bombardovací skupině generálporučíka Kenneyho startujících ze základny na ostrově Morotai.
Majestátní Liberatory se zaměřily na obrněnce JAMATO a HARUNA, ale protože ke svržení pum došlo už ve výšce kolem 3000 m, mnoho škody nenapáchaly. O protože Kuritovy lodě na útočníky pohybující se na rozdíl od střemhlavých bombardérů ve stabilní letecké hladině, spustily těžkou palbu včetně největších děl vystřelujících ony speciální tříštivé projektily typu 3, Američané zaznamenali citelné ztráty. Jako nejnebezpečnější se ukázala palba z děl středních ráží, ale nezahálely ani obsluhy ostatních zbraní, takže výsledkem byly tři sestřelené B-24 a 14 poškozených strojů. To ostře kontrastovalo s dosaženými výsledky, protože bitevní lodě nebyly vůbec zasaženy. Ano, střepiny na JAMATO zabily několik mužů a desítky dalších včetně kontradmirála T. Kojanagiho zranily, ale mohutný obrněnec přestál i poslední letecký útok bez vážnějších škod.
Ani poté, co se zbytek 1. úderného svazu vzdálil z dosahu spojeneckých bombardérů, starosti jeho velitele neskončily, neboť některým torpédoborcům docházelo palivo. Jeho zásoby mohly doplnit buďto přečerpáním z bitevních lodí, a nebo odplout do Coronského zálivu, kde stál tanker, přičemž Kurita se rozhodl pro druhou možnost.
Co se množství paliva týče, zdaleka nejhorší situace panovala na poškozeném torpédoborci HAJAŠIMO, jenž proto už ráno 26. října zpomalil na 12 uzlů a následně se oddělil od zbytku svazu a zůstal u ostrova Semirara s téměř prázdnými nádržemi. Zde jej dopoledne zastihlo americké palubní letectvo, načež mu zásah torpédem urval příď, ale škody nebyly natolik závažné, aby nebylo možné pomýšlet na jeho záchranu. Na pomoc HAJAŠIMO připlul torpédoborec OKINAMI, jenomže přečerpání paliva znemožnilo nepřátelské letectvo, načež se OKINAMI stáhl do bezpečí.
Velitel Středního svazu za stejným účelem následující den poslal k ostrovu Semirara torpédoborec FUDŽINAMI, ale záchranná operace v prostoru kontrolovaném nepřátelským letectvem neměla naději na úspěch, tudíž skončila ztrátou FUDŽINAMI obtěžkaného trosečníky z těžkého křižníku ČÓKAJ. HAJAŠIMO však nedal Japoncům spát, takže k němu ještě onoho 27. října připlul torpédoborec ŠIRANUI, načež se opakoval stejně tragický příběh, neb i jej potopily americké bombardéry i s kompletní posádkou. Opakované nálety poškodily i HAJAŠIMO, jenž pevně uvízl na mělčině a v následujících dnech mu spojenečtí aviatici zasadili ránu z milosti. Šťastnější příběh prožily posádky torpédoborců URAKAZE, AKIŠIMO, KIŠINAMI, HAMANAMI a AKIŠIMO, které v pořádku dopluly do Coronské zátoky kde doplnily palivo a nakonec šťastně dorazily do Bruneje.
U jádra 1. úderného svazu zůstaly jako doprovod pouze torpédoborce JUKIKAZE a ISOKAZE, které doplnily topný olej z nádrží těžkých jednotek, což vzhledem k tomu, že Japonci zvolili trasu, na které před několika dny řádili „američtí žraloci“, nevěstilo nic dobrého. Na JAMATO námořníci pohřbili 29 obětí posledních leteckých útoků, načež se Kurita rozhodl učinit vše, aby během zpáteční plavby už nepřišel o život žádného podřízeného.
Proto při proplouvání Palawanským průlivem odvážně stanovil kurs držící jej v bezprostřední blízkosti oblasti zvané „Nebezpečné mělčiny“, čímž hodlal odradit spojenecké ponorkáře. Tato taktika slavila úspěch, tudíž japonské lodě bez úhony překonaly Jihočínské moře a navečer 28. října shodily kotvy v Brunejské zátoce. Nastupující temnota sice před zvědavci milosrdně zakryla utrpěné škody, ale Kurita ani jeho muži věděli, že operace, od které si velení Spojeného loďstva alespoň navenek slibovalo přerušení série porážek, selhala.
Vždyť 1. úderný svaz 22. října sestával z 5 bitevních lodí, 12 křižníků a 15 torpédoborců, zatímco o 6 dní později připluly 4 bitevní lodě, 3 křižníky a 2 torpédoborce. Pravda, řada dalších jednotek do Bruneje dorazila později, či se dobelhala do filipínských přístavů, ale přesto lidské ztráty vysoko přesáhly 4000 mužů. Ne, tohle nebyla bitva, která by vykřesala jiskru naděje, že se spojeneckou válečnou mašinerii podaří zastavit relativně daleko od mateřských ostrovů.
- Halibut.jpg (27.77 KiB) Zobrazeno 1579 x
Ani Ózawův Mobilní svaz se na základnu nevrátil bez dalších ztrát, neboť co se americkým ponorkářům nepodařilo na Jihočínském moři, to si alespoň částečně vynahradili na moři Filipínském. Operace ponorek na Tichém oceánu řídil z Pearl Harboru viceadmirál Ch. Lockwood, jenž poté co se dozvěděl o bitvě u mysu Engaño už ráno 25. října sestavil z podmořských člunů HADDOCK, HALIBUT, TUNA, ATULE, PINTADO a JALLAO dvě „vlčí smečky“ zvané „Roachovi nájezdníci“ a „Clareyovi sekáči“, které měly Ózawovi přehradit potenciální ústupové trasy.
Veleli jim fregatní kapitáni J. Roach a B. Clarey, přičemž první se ocitla tak blízko Mobilního svazu, že Roachova HALIBUT zaujala v 18:44 příhodnou pozici a z periskopové hloubky vypustila z předních „rour“ šest „rybek“ na bitevní loď ISE. Jenomže obrněnec se jim obratným manévrem vyhnul, a naprázdno vyšly i pozdější pokusy HALIBUTU a HADOCKU dostihnout prchající japonské lodě.
- Tama.jpg (18.81 KiB) Zobrazeno 1579 x
Podstatně lépe si vedli „žraloci“ soustředění ve druhé skupině, i když na dostřel se doslala pouze JALLAO. Její radar krátce po 20. hod. zachytil osamocený poškozený lehký křižník TAMA vlekoucí se 16uzlovou rychlostí na sever. O tři hodiny později fregatní kapitán Icenhower na nic netušící cíl, jenž se mu na vzdálenost asi 900 m jevil „velký jako budova Pentagonu“ vyslal tři torpéda. Přes krátkou distanci všechna minula, tudíž Icenhower zavelel k obratu a ze zadních torpédometů vypustil další salvu, načež se ozvalo několik explozí a TAMA se rozlomil vedví a potopil i s celou posádkou 320 mil od mysu Engaño. Zbytek Severního svazu dosáhl 27. října námořní základny na ostrově Amami Ošima v souostroví Rjúkjú, načež o dva dny později odplul na mateřské ostrovy.
Bilancování
Třebaže japonská vláda ohlásila velké vítězství a Rádio Tokio blouznilo o naprosté vzdušné a námořní převaze u ostrova Leyte, „rozhodující“ bitva pro Nippon skončila katastrofální porážkou, přičemž se stala i posledním hřebíčkem do rakve japonského válečného námořnictva jako bojeschopné síly přesně jak předvídali její kritikové. To nejlépe dokládají následující čísla. Operace „Šó-Gó“ se zúčastnilo 69 válečných lodí, přičemž ke dnu klesly 4 letadlové lodě, 3 lodě bitevní, 6 těžkých křižníků, 4 lehké křižníky a 11 torpédoborců. Jejich celkový výtlak činí bezmála 310 000 tun (bez ztracených ponorek), což představuje asi 45 % tonáže všech nasazených lodí. Přímo otřesné byly personální ztráty, neboť z téměř 42 000 mužů na palubách japonských lodí jich zahynulo přibližně 13 000, když se z půltuctu posádek nezachránil ani jeden námořník, což je vypovídající samo o sobě.
Naproti tomu Spojenci nasadili do akce 216 amerických plus 2 australské lodě a jejich ztráty zahrnovaly 1 lehkou letadlovou loď, 2 eskortní letadlové lodě, 2 torpédoborce, 1 eskortní torpédoborec, 1 ponorku a 1 torpédový člun, jejichž výtlak v úhrnu dosahoval přibližně 37 000 tun a jednalo se o necelá 3 % nasazené tonáže. Na palubách spojeneckých lodí sloužilo asi 144 000 mužů, z nichž 1583 zemřelo či bylo prohlášeno za nezvěstné. To se ve srovnání s japonskými lidskými ztrátami jeví jako nízké číslo, ale je třeba si uvědomit, že větší lidské ztráty Tichooceánské loďstvo utrpělo pouze při přepadení Pearl Harboru a během námořní bitvy o Guadalcanal odehrávající se mezi 13. a 15. listopadem 1942, a že kupř. při drtivé porážce u ostrova Savo zahynulo „pouze“ 939 Američanů a 84 Australanů.
Je pravda, že samotné počty potopených lodí a zabitých námořníků nemusí být rozhodujícím faktorem při hodnocení bitvy, neboť velení Spojeného loďstva s velkými ztrátami předem kalkulovalo. Vzhledem k tomu, že proklamovaným záměrem operace „Šó-Gó“ nebylo nic menšího než zmaření invaze na Filipíny, jednalo se i z tohoto hlediska o naprostou pohromu, a když už se Japoncům kvůli amerických chybám ráno 25. října naskytla příležitost alespoň na dílčí úspěch v podobě zničení Svazu eskortních letadlových lodí, zmařilo jí Kuritovo chybné vyhodnocení situace společně s hrdinským odporem amerických posádek.
Dramatická a svým rozsahem grandiózní bitva u Leyte zkrátka flotě Země vycházejícího přinesla pouze hrozivé ztráty a spojenečtí stratégové nyní mohli koncipovat další vyloďovací operace bez obav, že doposud silné japonské válečné loďstvo zmaří, či přinejmenším zkomplikuje jejich realizaci. Toho si byli japonští námořní činitelé dobře vědomi, takže Spojené loďstvo jako akceschopný celek již v dalším průběhu války v Tichomoří nefigurovalo, a omezilo se na občasné výpady završené „sebevražednou“ misí bitevní lodě JAMATO během invaze na Okinawu.
Vzhledem k poměru sil mezi Japonskem a Spojenci reprezentovanými na tomto válčišti především Spojenými státy, byla organizačně náročná operace „Šó-Gó“ předem odsouzena k nezdaru i za těch nejpříznivějších podmínek. Za situace, kdy síly vyčleněné k průniku do Leytského zálivu postrádaly jednotné velení a jejich velitelé jednali podle vlastního uvážení, není divu, že skončila katastrofou hrozivých rozměrů.
Možná by japonští admirálové udělali lépe, kdyby invazi na Leyte ponechali bez zásadní reakce a soustředili se až na bitvu o hlavní filipínský ostrov Luzon. To by Spojenému loďstvu poskytlo čas na alespoň částečnou obnovu palubního letectva, a boje by se odehrály blíže důležitých námořních a leteckých základen na Formose, v Indočíně, Bruneji a Singapuru, což by umožnilo rychlejší reakci na nepřátelské vylodění. Ale byť tato alternativa vypadá na první pohled lákavě, šance na strategický úspěch by se přesto blížila nule, jelikož spojenecká materiální převaha by s největší pravděpodobností vedla ke stejnému debaklu jaký Nippon utrpěl v památném střetnutí u Leyte.
Předchozí díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?f=403&t=9952
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?f=403&t=9978
viewtopic.php?f=403&t=9994
viewtopic.php?f=403&t=10007
viewtopic.php?f=403&t=10027
viewtopic.php?f=403&t=10045
viewtopic.php?f=403&t=10063
viewtopic.php?f=403&t=10075
Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
Macdonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
Macdonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/
