Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 153.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 153.

Pokračování boje o ostrov Leyte, Filipíny.

Mapa Filipín, Filipínských ostrovů. Wikipedie
Největší námořní bitva všech dob ve filipínských vodách ve dnech 24. až 25. října 1944, která znamenala porážku japonského loďstva, kterou tak skvěle popsal pan kolega Jarl, ještě však neznamenala, že by se císařské Japonsko vzdalo svých plánů a záměrů, které znamenaly zabránit Spojencům za každou možnou cenu, obsadit ostrov Leyte. I dnes se to vše jeví jako, že spíše naopak, že japonská armáda a letectvo, nasadily všechny své možné síly a prostředky, aby ostrov Leyte nejen uhájily, ale ještě chtěly všechna ta invazní vojska totálně zničit. Totiž Japonci okamžitě začaly z Japonska a z Tchaj-wanu přemisťovat na velice početná letiště na Luzonu, stovky svých letounů, které měly za úkol doslova nepřetržitě útočit na spojenecká transportní, nákladní a bojová plavidla v Leytském zálivu a samozřejmě útočila i na všechny spojenecké cíle na vyloděném předmostí. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 346., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů další podrobnosti slovy, cituji:

„Letecké síly, které Japonci vrhli do bitvy o Leyte, byly srovnatelné pouze s těmi, kterých užili v počátečních fázích zápasu o Šalamounovy ostrovy. I když se jim nikdy nepodařilo zcela získat leteckou nadvládu nad Leyte, po řadu týdnů se o to usilovně snažili. Současně z Mindanaa, Panaye, Cebu a především z Luzonu připlouvaly do Ormocké zátoky na západním pobřeží Leyte konvoje přivážející tisíce vojáků.“

Mapa ostrova Leyte a bojové situace v listopadu a prosinci 1944. Wikipedie
Proč mohli takto Japonci být náhle ve vzduchu a při lodní přepravě posil úspěšní je nasnadě. Totiž v té době druhé a třetí dekády října 1944 byly, po takto vyčerpávajících a již popsaných leteckých i námořních bojích Spojenci relativně slabší, a disponovali dočasně menšími silami.
V této době totiž spojenecké doprovodné lodi 7. loďstva nebyly po bitvě u Samaru, a po následných útocích Kamikadze schopny nějakých rozsáhlejších operací a následně i jejich velkým letadlovým lodím ze 3. loďstva docházelo PHM, pumy, také letecká torpéda a dokonce i na těchto lodích začaly chybět i letadla všech provedení potřebná pro další boje a nasazení. Z dokumentů japonských, amerických i ruských pak plyne, Miloš Hubáček, str. 347., že, cituji:

„Nejvážněji však situaci ovlivnilo to, že nebylo možné uvést (Spojenci) do provozu letiště na Leyte a přesunout na ně armádní letectvo, které by nahradilo palubní letouny z letadlových lodí. Nevhodný terén a špatné počasí způsobily, že výstavba nových letišť uvázla a původní předpoklady a časové plány vzaly za své. V prvním týdnu po vylodění, protože bylo v nouzi příležitostně užíváno i letiště Dulag, měli Američané na Leyte jediné operační letiště v Taclobanu. Ale než na něm mohlo 27. října přistát prvních 34 stíhaček P-38 (bojové jméno Lightning), bylo třeba během dvou dnů položit 850 metrů ocelových drátěnek ke zpevnění jeho povrchu. Příchod období dešťů však další výstavbu letiště zkomplikoval, a navíc několikrát ji bylo nutno přerušit, neboť aby se nezastavil postup pozemních vojsk, byli ženisté odvoláni k úpravě cest. Výsledkem bylo, že i na Taclobanu se stále oddalovalo dokončení vzletových drah pro tolik potřebné lehké a střední bombardéry.“

P-38 Lightning, foto je majetkem Wikipedie.
Ale i další 4 obsazená bývalá japonská letiště v Bayugu, Dulagu, Buri a také San Pablu byla velmi brzy pro americké armádní ženisty a i „mořské včely“ – příslušníky námořních ženijních praporů, něco jako „noční můra“. Z nich pak přece jenom nakonec zůstalo letiště Dulag, i když představovalo jen určité provizorium. Další a byly jimi Bayug a Bari, byly sice začátkem listopadu 1944 ještě upraveny tak, že na těchto letištích mohly přistávat stíhačky, ale to jen za příznivého počasí. I tak se však, po 5. listopadu, to když přišly monzunové deště, proměnily se přistávací dráhy v jedno moře bahna. Ženisté se ještě snažili pracovat na odstranění bahna po mnoho dní, byla to práce po kolena v bahně, ale nebylo to nic platné a nakonec nezbylo nic jiného než obě letiště opustit. Stejný osud pak postihl i letiště v San Pablu, a to 23. listopadu, kde pracovní úsilí postihlo zbytečnou práci tří ženijních praporů, které musely letiště také opustit.
Bylo tedy třeba vyhledat nějaké jiné, vhodnější místa a začít s budováním letišť, a to od počátku. Teprve 16. prosince 1944, bylo uvedeno do provozu letiště v Tanauanu, na pobřeží mezi Dulagem a Taclobanem, a poté i 18. prosince bylo otevřeno další letiště v Guiuanu, v jihovýchodní části v tuto dobu již obsazeného ostrova Samaru. Jenomže jak vidno, bylo takto promarněno mnoho času na pokusech zřídit vyhovující letiště tam, kde se vynaložené lidské úsilí ukazovalo jako zcela zbytečné.
O vážnosti situace v oblasti Leytského zálivu, a to bezprostředně po skončení velké námořní bitvy (té největší zatím všech dob) hovoří i později otevřené historické dokumenty, depeše a zápisy odesílané jednotlivými velícími důstojníky té doby. Tak například již 26. října 1944 žádal viceadmirál Kinkaid admirála Halseyho o zajištění potřebné stíhací ochrany. Admirál Halsey tehdy tímto úkolem pověřil dvě operační skupiny letadlových lodí. Současně však s tímto, v depeši pro MacArthura uváděl: „. . . Po 17 dnech bojů mají naše skupiny rychlých letadlových lodí citelný nedostatek pum, torpéd, zásob a piloti jsou vyčerpáni… Nejsem schopen poskytovat přímou leteckou podporu po delší dobu. Kdy vaše pozemní letectvo převezme obranu Leyte“?

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 154.
Bylo to jasné oslabení spojenecké stíhací ochrany a tak se nelze divit, že hned 1. listopadu 1944 v 9 hodin 50 minut, proniklo několik japonských torpédových bombardérů nad Leytský záliv. Jeden z nich rovnou zamířil, k australskému těžkému křižníku Shropshire. Jenomže „ouha“, Australané ihned spustili tak překvapivě intenzivní protiletadlovou palbu svých zbraní, že zaváhal i japonský pilot kamikaze. Náhle přerušil svůj útočný manévr a ihned se začal šplhat do výšky a hledal úkryt v mracích. Jenomže za chvíli z mraků vyrazil znovu střemhlavým letem a svůj pád zakončil tak, že narazil do torpédoborce Claxton, který velice těžce poškodil, jak říkají historické zápisy - asi tak za dvě minuty poté pak japonský dvoumotorový bombardér fran, již zasažený protiletadlovou palbou a celý hořící, - narazil pak do střední části torpédoborce Ammen.

Japonský dvoumotorový bombardér Jokosuka P1Y Frances P1Y 1. Wikipedie.
Bylo štěstím, že nakonec sklouzl po ocelových plátech nástaveb a dopadl do vody, hned těsně vedle lodního boku. I tak vznikla, dle zápisu, značná škoda, když bylo usmrceno i 5 námořníků a 21 jich bylo zraněno. Torpédoborce Ammen však neustával v tvrdé obraně a svou palbou sestřelil dalšího útočníka, který nalétával na jeho levobok. Během dalších 4 minut na torpédoborce Killen zaútočilo celkem 7 japonských letounů. Čtyři z těchto letadel torpédoborec Killen sestřelil, ale bohužel jedna puma, svržená jedním ze zbývajících tří pak explodovala v podpalubí. 15 námořníků z posádky bylo zabito, přední komory byly zaplaveny a na torpédoborci vypukl rozsáhlý požár. Tak trochu mnohem větší štěstí měl, dle historických zápisů, torpédoborec Bush, který byl během jedné hodiny a půl napaden osmkrát. Japonci na něj útočili ze vzduchu pumami i torpédy, ale jeho velitel dokázal blesku rychlými manévry přímému zásahu pokaždé zázračně uniknout.
Bylo ještě před polednem dne 1. listopadu, když dal kontraadmirál Weyeler rozkaz, kterým byly poškozené torpédoborce Calxton a Killen odeslány do relativního bezpečí v zálivu San Pedro. Z hlídkové a protiponorkové činnosti pak byly povolány k ochraně bitevních lodí a křižníků jiné torpédoborce, kterými byly Richard P. Leary, Bennion a Aruntu. Jednalo se skutečně o riskantní krok, jenomže kontradmirálu Weylerovi toho moc jiného nezbývalo, protože tlak japonských letadel v tuto dobu představoval skutečně prvořadé nebezpečí.
Bylo 13 hodin 30 minut, když zahlédly hlídky na torpédoborci Abner Read další dva střemhlavé bombardéry typu Aiči 99 (ve spojeneckém kódu Val), které náhle vyrazily z nízko visících mraků.

Aichi D3A 99 Val,Wikipedie.
Začal další boj, když v okamžiku, kdy první japonský pilot sklonil svůj letoun a začal prudce klesat, obsluha protiletadlového rychlopalného kulometu na torpédoborci mu přesně mířenou palbou ustřelila levé křídlo. Trup japonského letounu však po divoké spirále dopadl přímo na palubu. Okamžitě vyšlehly plameny, a než mohla protipožární družstva nějak zareagovat, oheň pronikl až ke skladištím střeliva. Ozvala se mohutná exploze a roztrženým trupem torpédoborce se do lodi a jejího podpalubí začala hrnout voda. Následné naklonění lodi dosáhlo velmi rychle 25 stupňů a dle zápisu, v 13 hodin 58 minut, musel velitel fregatní kapitán A. M. Purdy rozkázat opuštění lodi. O dalších 17 minut se torpédoborec Abner Read potopil. Další dva torpédoborce však přispěly všem trosečníkům ku pomoci, a to tak rychle, že při této katastrofě z celé posádky zahynulo, dle zápisu jen 22 mužů. Toho dne však byl ještě jeden z amerických torpédoborců nepřetržitě útočícími japonskými letouny poškozen. Puma tehdy ještě dopadla na palubu Andersonu, kde zdemolovala část nástaveb a zabila několik mužů. Japonské nálety ustaly ten den až po setmění.
Nutno dodat, že z pozdějších zápisů vyplývalo, že tlak Japonců využíval své dočasné převahy ve vzduchu a ještě stále více sílil, čímž se situace ve vzduchu v Leytském zálivu stále více zhoršovala, což nevěstilo nic příznivého. Ještě krátce před půlnocí z 1. na 2. listopadu roku 1944, obdržel admirál Halsey kopii depeše, kterou tehdy posílal viceadmirál Kinkaid generálu MacArthurovi. Kinkaid v depeši, coby velitel 7. loďstva generála informoval o potopení jednoho torpédoborce a poškození pěti dalších a naléhavě od něj žádal, aby si do doby, než bude letectvo pozemních vojsk s to poskytnout operujícím lodím dostatečnou vzdušnou ochranu, znovu vyžádal pomoc těžkých letadlových lodí 38. operačního svazu.

Viceadmiral Kinkaid, Wikipedie.
Bylo totiž přihlédnuto k faktu, že vzhledem ke katastrofálnímu stavu letišť na Leyte bylo jasné, že na účinný zásah armádních stíhaček nelze ještě stále spoléhat. To dobře věděl i admirál Halsey, a proto dal okamžitě příkaz kontraadmirálu Shermanovi, aby se s operační skupinou 38.3, která se blížila v danou dobu k Ulithi, vrátil k Filipínám. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 351., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů ještě další podrobnosti, když dodává, cituji:

„Rozkaz k vyplutí k Leyte obdržela i skupina 38.1 kontradmirála A. E. Montgomeryho (30. října Halsey nahradil velitele 38. operačního svazu viceadmirála A. Mitschera viceadmirálem Johnem S. McCainem a do čela operační skupiny 38.1 postavil místo něj kontradmirála Montgomeryho, dosavadního velitele jedné divize letadlových lodí), která k atolu dorazila krátce předtím. V prostorné laguně zůstala jen Davisonova skupina 38.4, jejíž bojeschopnost byla ochromena vážným poškozením letadlových lodí Franklin a Belleau Wood.“

Admirál Halsey tehdy dospěl k názoru, že tím nejrychlejším a nejúčinnějším řešením situace jak řešit stále nebezpečnější činnost japonského letectva v oblasti Leytského zálivu bude útok na jeho hlavní letecké základny na ostrově Luzon. Dne 2. listopadu 1944 dostal pak Halsey souhlas se svým řešením a jeho provedením od generála MacArthura.

Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.
Již krátce před půlnocí z 3. na 4. listopadu se skupina lodí 38.2 kontradmirála Bogana, do té doby stále ještě operující u Leyte, připojila ke dvěma skupinám plujícím od Ulithi. Všechny lodě skupin pak společně zamířily na sever. Plavba začala při úplně klidné hladině, kterou tehdy prý ozařovalo jasné měsíční světlo, a tak lodi minuly průliv San Bernardino a pokračovaly dál k ostrovu Luzon. Bylo zvoleno opatření proti možnému útoku japonských ponorek, které znamenalo pravidelně měnit kurs. Jenomže dle zápisu se v následujících minutách ukázalo, že opatření pohromě nezabránilo. Dle zápisu tehdy ani radar, ani akustické lokátory neodhalily přítomnost japonské ponorky I -41, která číhala na svou kořist. Její vypálené torpédo zasáhlo levobok lehkého křižníku Reno, který plul v Shermanově operační skupině 38.3. Silná exploze pak okamžitě otřásla lodí, z proražených nádrží začal okamžitě vytékat silný proud nafty, voda vnikala do podpalubí a ihned zaplavila zadní strojovnu a kotelny lehkého křižníku, který se silně naklonil na levobok. Vzápětí byla přerušena dodávka elektřiny, zhasla tak světla a přestal fungovat kormidelní stroj. Velkým štěstím v tomto případě bylo, že i přes všechna ta poškození byli jen dva muži zabiti a čtyři zraněni. I když poškození patřilo mezi ta větší, bylo v tomto případě zřejmé, že akutní nebezpečí potopení lodi nehrozí a malé požáry byly rychle uhašeny, kontradmirál Sherman pak vyčlenil čtyři torpédoborce jako ochranný doprovod, vlečná loď Zuni poté vzala křižník do vleku a tato poměrně malá skupina nastoupila přes 700 mil dlouhou cestu k atolu Ulithi. Příď zasaženého lehkého křižníku Reno byla zabořena do vody 60 centimetrů a záď téměř tři metry. Zvláště těžké chvíle pak přišly, když se hladina moře začala vzdouvat rozbouřena blízkým tajfunem. Námořnické umění velitelů křižníků a vlečné lodi však bylo na vysoké úrovni, stejně tomu tak bylo s výkonem 242 mužů posádky, kteří zůstali na palubě Rena a během plavby odčerpali postupně ze zaplaveného podpalubí 1 200 tun vody, dokázali po sedmi dnech přivést ochromenou loď do bezpečí atolu Ulithi. Američané pak s pobavením četli zprávu, že japonský císař vyslovil celé posádce japonské ponorky I-41 pochvalu za „potopení letadlové lodi třídy Essex východně od Filipín 3. listopadu 1944.“
Bylo 5. listopadu 1944, když americký 38. operační svaz dorazil v 6 hodin 15 minut ráno k souostroví Polillo, které se nachází východně od ostrova Luzon. Tam byly všem třem operačním skupinám stanoveny oblasti, které měly jejich palubní letouny napadat. Aby bylo sníženo nebezpečí nějakých překvapivých útoků japonských kamikadze, nařídil viceadmirál McCain podstatné posílení celé stíhací ochrany a letadlové lodě musely zůstat vzdáleny víc než 80 mil od břehů ostrova Luzon. S těmito opatřeními přišly určité problémy: bylo totiž méně stíhaček k doprovodu bombardérů a vzhledem k nutnosti překonávat značnou vzdálenost se tak zkrátil čas, po který se letouny vyslané do útoku mohly zdržet nad cílem. Vyhnutí však nebylo, ukázaly to nedávné dny, kdy sebevražední piloti byli skutečně velkou hrozbou.
Již po dvou dnech pak vzlétaly celé formace palubních letounů k náletům na japonská letiště na Luzonu a na Mindoru, stejně tak na plavidla soustředěná v Manilské zátoce a Lingayenském zálivu. Dle hlášení pilotů bylo při útocích zničeno celkem 439 japonských letadel. Byla zničena řada lodí, mezi kterými byl i těžký japonský křižník Nači, což byla vlajková loď viceadmirála Šimy, a to za bitvy v Surigaoském průlivu. Za americké úspěchy byla zaplacena daň v podobě 25 letounů ztracených v boji, 11 letounů se nevrátilo z důvodů operačních závad. I když byla přijata velmi přísná opatření, stejně se podařilo pilotům kamikadze citelně udeřit. Zápisy říkají, že 5. listopadu, v 13.30, pronikla 4 japonská Zera stíhací ochranou a za cíl si vybrala těžkou letadlovou loď Lexington, což byla vlajková loď viceadmirála McCaina. Tři kamikadze sestřelila protiletadlová palba, ale to čtvrté narazilo do pravoboku na zadní části ostrovních nástaveb.

A6M5 52c Kamikaze,Wikipedie.
Všechny vzniklé požáry byly sice zlikvidovány již během 20 minut, a tak loď mohla dál udržovat plnou rychlost, a zabezpečovat operace palubních letounů, jenomže vznikly těžké ztráty v řadách posádky: bylo 50 zabitých nebo nezvěstných a 132 raněných, mnoho z nich velice vážně.
Bylo 6. listopadu 1944 večer, když přistály poslední vracející se letouny, svaz odplul do bezpečné vzdálenosti k doplnění PHM. Tehdy dle zápisu operační skupina 38.2 kontradmirála Bogana spolu s poškozeným Lexingtonem odplouvala k Ulithi a zbývající dvě operační skupiny se vracely k ostrovu Leyte, kde se k nim připojila i skupina 38.4 kontradmirála Davisona, jejíž pobyt v ulithijské laguně admirál Halsey zkrátil na zcela nezbytné minimum. Výsledek celé výpravy 38. operačního svazu proti japonským leteckým základnám byl pak okamžitě patrný: aktivita japonského letectva v oblasti Leytského zálivu zcela znatelně poklesla. Historické zápisy říkají, že se zásah proti letištím na Luzonu vydařil.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 155.
V dalších dnech po 6. listopadu 1944 se palubní letouny Halseyho svazu zaměřily na všechny japonské konvoje, které přivážely mnoho druhů posil a zásob k západnímu břehu ostrova Leyte. Spojenecká letadla potopila celé řady transportních japonských lodí a s tím i několik doprovodných torpédoborců. Mezi 13. a 14. listopadem spojenecké letectvo znovu udeřilo na Luzon, a zde pak především na tamější přístavy. Tam šel ke dnu jeden japonský křižník, čtyři torpédovce a sedm velkých transportních lodí. Bylo také zničeno 84 japonských letadel. Poté odplula k atolu Ulithi operační skupina 38.3 kontradmirála Shermana a odtud se vrátila operační skupina 38.2 kontradmirála Bogana. Bylo 19. listopadu 1944, když se spojenecké palubní letouny objevily nad ostrovem Luzon potřetí a 25. listopadu vyslal admirál Halsey dvě operační skupiny ke čtvrtému náletu. Při této poslední příležitosti se Japonci vzchopili k rozhodnému protiúderu.
Bylo kolem poledne a skupina kontraadmirála Bogana se nacházela asi tak 60 mil od luzonského pobřeží a skupina kontradmirála Shermana, která se mezitím po doplnění zásob a munice vrátila z Ulithi, křižovala asi o 35 minut dál. Na letadlových lodích obou skupin se zrovna připravovala ke vzletu třetí útočná vlna palubích letounů, z náletu se vracela druhá vlna a na obloze hlídkovaly stíhačky bojové ochrany. Letadlové lodě Hancock, Cabot a Intrepid Boganovy skupiny začaly odstartovávat své letouny, dle zápisů bylo 12 hodin 26 minut, když radiolokátory lodí ohlásily velký počet japonských letadel vzdálených 25 až 30 mil a rychle se blížících. Kontradmirál Bogan okamžitě nařídil všem lodím zvýšit rychlost na 24 uzlů a stíhací ochrana napadla prvních 6 Zer. Dvě z nich sestřelila, třetí poškodila a zbývající Zera prchala těsně nad hladinou. Jedno z nich však z ničeho nic ve 12 hodin 34 minut provedlo prudký obrat, nabralo výšku a rychle se hnalo přímo k letadlové lodi Hancock. Dle všech tehdejších zápisů protiletadlová palba zasáhla Zero až nad lodí ve výšce necelých 100 metrů. Zero explodovalo, rozpadlo se na kusy a část, která dopadla na letovou palubu, zničila jeden z 20mm rychlopalných kanónů. Zatím se tedy nebezpečí podařilo odvrátit, ale jen na krátko.

Kontradmiral Gerald F. Bogan, Wikipedia.
Bylo 12 hodin 48 minut, když 10 nebo 12 japonských letadel v celku úspěšně proklouzlo stíhací ochranou Spojenců. Radar je sice zachytil, ale až ve vzdálenosti asi 15 mil a stovky hlavní protiletadlových kanónů se Japoncům obrátilo v ústrety, ale ani vražedná palba už je nezastavila. První japonský letoun napadl letadlovou loď Intrepid. Nastalo něco podobného, jako před čtvrt hodinou na Hancocku, byl smeten protiletadlový kanón, jehož šestičlenná obsluha střílela do posledního zlomku sekundy. Japonský letoun prorazil letovou palubu a uvolněná puma explodovala v podpalubí pod ní. Poté tlaková vlna část letové paluby zbortila a rázem vznikl velký požár. Další letoun kamikadze narazil na letovou stranu paluby lehké letadlové lodi Cabot. O další dvě minuty později třetí letoun kamikadze letadlovou loď těsně minul. Ve stejné době prožívala horké chvíle i operační skupina 38.3 kontradmirála Shermana. Již ve 12 hodin 55 minut na ni zaútočily dva japonské letouny, a to na těžkou letadlovou loď Essex. Tyto dva letouny byly hned sestřeleny, ale třetí letoun, přestože byl zasažen, dopadl na přední část letové paluby. Škody naštěstí nebyly nijak velké, bohužel 15 mužů posádky zaplatilo útok japonského sebevraha životem.
Bylo těsně před třináctou hodinou odpolední, když se znovu ocitla ve vážném ohrožení Boganova operační skupina. Náhle z výšky pouhých 50 metrů zaútočil japonský letoun na záď letadlové lodi Intrepid, která byla poškozena již v předchozím náletu. Japonský letoun se rozbil na kusy, jeho hořící trosky se rozlétly po celé délce letové paluby této lodi. Požáry byly sice během deseti minut zvládnuty, jenomže puma, kterou letoun nesl, explodovala přímo v podpalubním hangáru. Okamžitě vyšlehly nové a daleko nebezpečnější plameny a pod palubními prostorami se začala valit oblaka dusivého dýmu. Jen s ohromným vypětím všech sil dokázala protipožární družstva odvrátit hrozící těžkou pohromu. Letová paluba letadlové lodi však byla tak vážně poškozena, že ani jeden ze 75 letounů Intrepidu, které byly ve vzduchu, na ní nemohl přistát. Dle historických zápisů všechny letouny pak přijaly postupně letadlové lodi Essex, Hancock a Ticonderoga, ale protože k jejich trvalému umístění neměly dostatek prostoru, po doplnění PHM musely letadla odlétnout na leytské letiště Tacloban. Ještě před 15.00 byly na letadlové lodi Intrepid uhašeny poslední ohně. Loď tím byla zachráněna, ale podle došlých hlášení na můstek, zahynulo 60 mužů posádky a 35 jich bylo těžce zraněno.
Protože tím došlo k velmi vážnému poškození několika letadlových lodí, musel admirál Halsey zrušit útok na japonská plavidla zdržujících se tehdy ve vodách Visajanského souostroví, který byl původně plánovaný na 26. listopad, a 38. operační svaz se musel z Filipínského moře stahovat.
Zápisy operačního svazu svědčí o tom, že nová taktika sebevražedných náletů, kterou císařské letectvo užívalo stále ve větší míře a se značnými úspěchy, admirála Halseyho a jeho štáb velmi zneklidňovalo. Celý štáb začal rychle hledat nějakou účinnou obranu. Když začali Halseyho důstojníci podrobně zkoumat japonskou taktiku zjistili, že piloti kamikadze buď sledují americké letouny vracející se na mateřské lodě, přičemž se jim zpravidla podařilo oklamat radarové zařízení určené k rozeznávání vlastních letounů od nepřátelských, nebo nalétávají dlouhým rychlým klouzavým letem z velkých výšek, takže je téměř nemožné je zadržet, nebo přilétají těsně nad vodu a radar je pak nedokáže včas odhalit.
Ve velení proto bylo rozhodnuto, pokusit se čelit prvnímu způsobu, který Japonci volili k přibližování se k cíli, tím, že daleko před hlavní síly svazu nebo operační skupiny budou vysunuty hlídkové torpédoborce opatřené výkonnými radiolokátory a palubní letouny se budou při návratu držet v přesně stanovených koridorech.
Druhému způsobu mělo zabránit rozmístění stíhaček bojové stíhací ochrany ve větší výšce a dál od lodí a třetímu způsobu hlídkování části stíhací ochrany v malých výškách. Halsey byl přesvědčen, že k úspěchu těchto protiopatření přispěje jednak odpočinek lodních posádek, které po týdnech nepřetržitého nasazení byli k smrti unaveny, a jednak k doplnění palubních leteckých skupina na plné stavy.
Bylo 25. listopadu 1944, když 38. operační svaz ukončil tu rozhodující fázi své účasti leytské operace. Jeho palubní letouny v této době podporovaly a ochraňovaly všechna invazní vojska prakticky o 4 celé týdny déle, než bylo původně naplánováno. Celou akci proti Filipínám tento svaz zahájil již začátkem září, což celkem znamenalo, že byl nepřetržitě na moři 84 dní. Je pochopitelné, že taková doba kladla na všechny velké nároky. Všechno toto mimořádné nasazení tak kladlo na desetitisíce mužů posádek a palubních leteckých skupin obrovské zatížení. Tak například bitevní loď New Jersey od chvíle, kdy v srpnu 1944 opustila přístav Pearl Harbor, pak dle zápisu urazila celkem 36 185 námořních mil, když jen málokdy a nakrátko byla v nějakém přístavu. Celé nasazení bylo tak velké, že byl i největší čas zabývat se technickým stavem plavidel a u poškozených letadlových lodí Intrepid, Cabot, Lexington, Franklin a Belleau Wood bylo třeba provést velmi rozsáhlé opravy. A tak po třech měsících, ve kterých sváděl letecké a námořní boje dosud nevídané intenzity a rozsahu, konečně 38. operační svaz zakotvil v laguně atolu Ulithi. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 356., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů ještě další důležité technické údaje a podrobnosti, když dodává, cituji:

„Halsey i velitel tichomořského loďstva admirál Nimitz mohli být spokojeni. Svaz ztratil jediné plavidlo – letadlovou loď Princeton, ale jeho lodi a letouny sestřelily 1 664 nepřátelských letadel a 1 782 jich zničily na zemi, potopily čtyři letadlové a jednu bitevní loď, tři těžké a dva lehké křižníky, dvacet pět torpédoborců, dvě mateřské lodi pro hydroplány, čtyři ponorky, 22 menších bojových plavidel, 23 cisternových lodí, 114 obchodních lodí s výtlakem přes 1 000 tun a 100 s výtlakem pod 1 000 tun a 131 menších transportních a dopravních plavidel. Kromě toho poškodily osm nepřátelských bitevních lodí, sedm těžkých a osm lehkých křižníků, 46 torpédoborců, tři minonosky, dvě ponorky a 29 dalších bojových plavidel, 23 cisternové lodi, 263 obchodních lodí přes 1 000 tun, 113 pod 1 000 tun a 267 menších plavidel.“

Admirál Chester Nimitz, Wikipedie.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=660