Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 156.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 156.

Pokračujeme dále boji na ostrově Leyte na Filipínách.
Když se pak stáhlo 7. loďstvo a 38. operační svaz, jako podpora a ochrana pozemních vojsk na Leyte, převzaly, po stažení doprovodných letadlových lodí ochranu letouny 5. letecké armády generálmajora Ennise C. Whiteheada, které podléhaly velitelství Dálněvýchodního letectva generálporučíka George C. Kenneyho. Generál MacArthur nepokládal leteckou obranu Leyte za dostatečně zajištěnou, a proto požádal admirála Nimitze, o poskytnutí stíhací letecké skupiny (4 eskadry) a eskadry nočních stíhačů letectva námořní pěchoty. Mezitím se totiž ukázalo, že japonské stíhačky typu Nakadžima Ki-43 (ve spojeneckém kódu Oscar)

Nakadžima Ki-43 (Oscar). Wikipedia.

, které prováděly vždy po setmění zcela pravidelně přepady taclobanského letiště, jsou v této době až příliš rychlé a dvoumotorové noční stíhačky pozemního vojska typu P-61 (bojové jméno Černá vdova) s nejvyšší rychlostí 587 km/hod s nimi měly více nežli problémy.
Námořní pěchota užívala k nočním operacím stíhaček typu Hellcat vybavených speciálními radary a se speciálně vycvičenými piloty pro noční boj. Eskadra těchto Hellcatů (12 letadel) přilétla na ostrov Leyte z ostrova Pelleliu 28. listopadu 1944 a již 3. prosince přistály na letišti Tacloban čtyři eskadry (85 letadel) stíhaček typu Vought F4U (bojové jméno Corsair), které byly odeslané na MacArthurovu žádost z Šalamounových ostrovů. A poté již v následujících týdnech letci námořní pěchoty chránili připlouvající spojenecké konvoje, napadali japonskou námořní dopravu ve vodách Visaynského souostroví (Visayské souostroví, Visaynské moře) a vojenská zařízení na jižním Luzonu, podporovali postup MacArthurových vojsk a především ztěžovali nepříteli přísun všech posil na západní pobřeží ostrova Leyte.

Vought F4U (bojové jméno Corsair). Wikipedia.
Vítězství amerického námořnictva v bitvě o Leytský záliv pak zabezpečilo všechny MacArthurovy zásobovací trasy a zároveň tak zbavilo i Kruegerovu 6. armádu většiny hrozeb z moře. Tehdy se však ještě zdálo, že nic nenasvědčuje tomu, že by byly nějak ovlivněny strategické záměry císařského hlavního stanu, pokud se týkalo všech pozemních operací na ostrově Leyte.
Totiž dle původních japonských plánů obrany Filipín měla být na ostrově Leyte a v celé tamější jižní části souostroví uplatněna jen „zdržovací“ taktika, která měla za cíl získat co nejvíce času k posílení obrany na hlavním ostrově, kterým byl Luzon. Japonské zápisy říkají, že v řadě faktorů se ukazovalo, že japonské vrchní velení je rozhodnuto, že boj o Filipíny bude sveden právě jen a jen o ostrov Leyte. Zprvu se neukazovalo v chybné představě o ztrátách, které utrpělo americké 3. loďstvo v námořně letecké bitvě u Tchaj –wanu, a o nepřipravenosti MacArthurových vojsk, později se ukazovalo na faktor obavy, že nezískají-li spojenci na Leyte rychle letecké základny, bude obrana Luzonu a ostatních filipínských ostrovů daleko obtížnější. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 358., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů ještě další důležité údaje a podrobnosti, když dodává, cituji:
„Zejména z těchto důvodů císařský hlavní stan a velitel Jižní skupiny armád polní maršál hrabě Terauči došli k závěru, že Leyte skýtá příležitost k porážce a zničení spojeneckých invazních vojsk a že tedy rozhodující bitva o Filipíny bude svedena právě tam. Kdo nesouhlasil, byl velitel 14. japonské armády odpovědné za obranu Filipín generál Tomojuki Jamašita. Byl proti změně původního plánu a pokládal za nerozumné přesunout na Leyte vojska na úkor zajištění Luzonu. Námitky ´Malajského tygra´ však nebyly přijaty a bylo nařízeno posádku na Leyte okamžitě posílit a nepřítele zničit."

Generál Tomojuki Jamašita, Wikipedia.
Na japonské straně byl obranou ostrova Leyte pověřen velitel 35. armády generálporučík Sasaku Suzuki, který měl v té době, kdy se tam vylodili spojenecké jednotky k dispozici pro obranu 16. pěší divizi, když i s pomocnými jednotkami to představovalo 20 000 vojáků a důstojníků. Ale na Leyte ještě před vyloděním, především však po vylodění, začaly na různých místech připlouvat z ostrova Luzon ale i z okolních ostrovů další japonské oddíly. Japonci tak velmi šikovně využili dočasného oslabení spojeneckého letectva, které zde bylo popsáno, a do Ormocké zátoky na té západní straně Leyte připlouval konvoj za konvojem. Historické zápisy hovoří o tom, že do 26. října se na západě Leyte vylodilo 2 000 vojáků a to byl prý jen začátek. Přímo z ostrovů Visaynského souostroví a z ostrova Mindanaa byl v posledních říjnových dnech odeslány na ostrov Leyte jednotky japonské 30. a 102. divize.
Například i ze Šanghaje přivážely transportní lodě na Luzon 12 000 vojáků patřících 1. divizi, která byla tehdy považována za nejlepší divizi japonské armády, byly však odkloněny do Ormocké zátoky (Luzon), kam dorazily 1. listopadu 1944. Stejnou cestou přijely na Leyte jednotky japonské 26. divize. Takže pak během dvou týdnů po vylodění Spojenců na Leyte, Japonci přisunuli na tento ostrov posily v počtu kolem 22 000 mužů, a než tam pak boje skončily, jednalo se, dle zápisů, celkem asi o 45 000 mužů.

Mapa ostrova Leyte a bojové situace v listopadu a prosinci 1944.
Generálporučík Suzuki velitel obrany Leyte již 30. října přemístil z ostrova Cebu na bráněný ostrov část svého štábu v čele s generálmajorem Tomočikou a o několik dnů později jej následoval. Když se přemístil Suzuki na Leyte, okamžitě začal organizovat a připravovat protiútok proti vyloděným Spojencům.
Ve stejné popisované době, kdy v Ormocké zátoce vystupovaly z transportních plavidel tisíce a tisíce japonských vojáků, na té východní straně ostrova Leyte X. a XXIV. americký armádní sbor z 6. armády generálporučíka Kruegera pokračovaly po vylodění v postupu. Dvě divize X. sboru (1. mechanizovaná a 24. pěší) se zaměřily na útok na město Carigara, což byl důležitý silniční uzel na severním pobřeží ostrova Leyte.

Velitel 6. americké armády, generálporučík Krueger. Wikipedia.
Město Carigara totiž představovalo naprosto ideální nástupiště pro protiútok, který by směřoval ze severu do Leytského údolí, proto jej chtěl také udržet i japonský generálporučík Suzuki. Ten proto z Ormocké zátoky přesunoval v co největším spěchu k Carigaře velké posily, ale Američané dle zápisů byli přece jenom rychlejší, město obsadili 2. listopadu 1944. Odtud pak americká 24. divize okamžitě postupovala na západ podél pobřeží Carigarské zátoky a pak hned obrátila na jih po důležité silnici číslo 2, která spojuje Carigaru s městem Ormoc. Již po pár kilometrech pak vojáci americké 24. divize narazili na japonská obranná postavení, která byla vybudována v kopcovitém terénu.
Historické zápisy říkají, že se tam rozpoutala jedna z nejurputnějších bitev, jaká byla na Leyte svedena, a že se tam japonskou obranu podařilo zdolat až 14. listopadu 1944. Zcela vyčerpané jednotky americké 24. divize byly již o dva dny později vystřídány čerstvými pluky, z přisunuté 32. divize. Vystřídaná divize pak pokračovala v boji o ovládnutí takzvaného Ormockého koridoru – což byla spojnice mezi Ormockou zátokou na jihu a Carigarskou na severu.
Ve stejné době, která je právě popisovaná, se v sektoru XXIV. sboru Američanů, jeho 96. divize probíjela dál do vnitrozemí ostrova Leyte jednak na západ do vnitrozemí, jednak na sever, kde se pak spojila s jednotkami X. sboru. Americká 7. divize pak zamířila po silnici číslo 1 podél východního pobřeží Leytského zálivu na jih k městu Abuyog. Odtud poté pokračovala ostrovem přímo k západnímu pobřeží a dosáhla jej 1. listopadu v prostoru města Baybay. Tato operace Japonce zcela zaskočila, neboť pokládali tuto cestu spojující Abuyog s Baybayem za neprostupnou a vůbec tam nezajistili žádnou obranu…! A tak se náhle jejich vojska v Ormockém údolí (jehož osou byl koridor Ormoc – Caragira) ocitla pod tlakem a palbou ze dvou stran: ze severu to bylo od Caragirské, kudy postupovala na jih americká 32. divize a z jihu pak se po západním pobřeží doslova drala na sever k Ormocu americká 7. divize. Poté přešly středem Leyte, kde se táhnou horské hřebeny i oddíly americká 96. divize, které postupovaly z Burauenu za západ, kde se pak setkaly asi 20 km jižně od Ormocu s jednotkami americké 7. divize. Tohle vše znamenalo, že během třech týdnů od spojeneckého vylodění byla vojska japonského generálporučíka Suzukiho sevřena ze severu, z jihu i z východu. Generál Suzuki se ještě snažil tuto nebezpečnou situaci řešit tak, že dvě své divize vyslal z prostoru Ormocké zátoky přes pohoří na východ po cestě spojující záliv s vesnicí Jaro, nacházející se na hranici sektorů amerického X. a XXIV. sboru; tímto manévrem hodlal proniknout do boku spojeneckých vojsk. Velitel americké 6. armády generál Krueger však okamžitě kontroval protiakcí a ohroženou oblast od Jara podstatně posílil svými jednotkami.
Bylo 18. listopadu 1944, když se na Leyte dostala i americká 11. výsadková divize a byla bez jakéhokoliv zdržování zasazena v sektoru XXIV. sboru, na levém boku 96. divize. 11. výsadková divize dostala za úkol kontrolovat průchody přes pohoří ve středu ostrova Leyte a zabránit tak Japoncům v postupu z Ormocké zátoky na východ, proti celé hlavní spojenecké linii. Takto rychle a prakticky neustále uplatňovaný tlak Američanů na Japonce je vyváděl z rovnováhy a zabraňoval zároveň organizovat japonským velitelům nějakou široce založenou protiofenzívu, což byl ten zásadní účel taktiky. Japonci byly prakticky neschopni nějak své jednotky a tak vrhal Suzuki do boje jednotlivá uskupení zcela nekoordinovaně, a tato taktika boje, nemohla zcela samozřejmě proti dvojnásobně silnějšímu nepříteli, Američanům, uspět.
V takto vzniklé zoufalé situaci, ve snaze znovu získat iniciativu, se Japonci pokusili svými leteckými výsadky, vyřadit z činnosti Američany získaná letiště v Dulagu a Taclobanu a také v oblasti Burauenu pak letiště Buri, Bayag a San Pablo, ochromit tak aktivitu spojeneckého letectva a pak zahájit rozhodující protiútok silami své 16. a 26. divize.
Plán generálporučíka Suzukiho zněl, že japonské velké dopravní letouny přepraví na Američany obsazená letiště demoliční skupiny. Současně, s těmito demoličními skupinami, budou vysazeni nad letišti japonští parašutisté, kteří pak s oddíly japonské 16. a 26. divize, útočícími z centrálního pohoří, prostě a jednoduše letiště obsadí.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 157.
Celou tuto akci, celý tento plán, připravený dle rozkazu generálporučíka Suzukiho velitele obrany Leyte nalezl v japonských a amerických historických zápisech český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 360., a popsal je podrobněji takto, cituji:

„První fáze této operace začala za rozbřesku 27. listopadu a od počátku se vše vyvíjelo pro Japonce špatně – nemluvě už o tom, že letiště v blízkosti Burauenu vůbec nebyla důležitá, neboť Američané je neužívali, když zjistili, že je nemožné uvést jejich vzletové dráhy do provozuschopného stavu. Ze tří dopravních letounů jeden sice dosáhl letiště Buri, ale byl sestřelen protiletadlovou palbou. Dva další oblast Burauenu minuly a nouzově přistály poblíž Dulagu, jeden na pobřeží a druhý skončil v pobřežních vodách, přímo před velitelstvím praporu obojživelných traktorů.
Aby zmátly protiletadlovou obranu, letouny přilétaly s rozsvícenými pozičními světly. Příslušník amerického strážního oddílu, který se domníval, že havaroval vlastní letoun, k němu připlaval, vyšplhal se na křídlo a volal, zda může nějak pomoci. Odpovědí mu bylo několik vržených granátů. Vzápětí se strhla nelítostná řež, ve které byla většina Japonců zabita.“

Když pak skončila tato nepovedená akce Japonců, vydalo velitelství Kruegerovy 6. armády varování, ve kterém se upozorňovalo na nebezpečí dalších možných pokusů Japonců na podobný nebo nějaký jiný další čin spojený s leteckým výsadkem. Avšak v prostoru Burauenu měla většina velitelů tamějších jednotek dojem, že něco takového již nebudou Japonci opakovat a že jejich sebevražedné pokusy nemusí brát vážně.
Je si asi těžko možno představit, jaké bylo překvapení, když ještě za tmy dne 6. prosince 1944 se z džungle obklopující nedokončenou vzletovou dráhu v Buri, vyřítili vojáci japonské 16. divize. Okamžitě napadli Američany tehdy klidně spící ve svých stanech granáty a řadu z nich pak ubodali bajonety na lůžkách. Na tomto místě vznikl ohromný zmatek, který navíc zvyšovalo volání Japonců v angličtině (mnozí vzpomenou na japonské používání zmatečné angličtiny při útocích na Guadalcanale v roce 1942), střelba na všechno, co se hýbalo a pak trvala značnou dobu, než Američané, převážně příslušníci zásobovacích a technických jednotek, situaci zvládli a vzchopili se k řádně organizované obraně. Bylo tehdy pro všechny velkým štěstím, že pečlivě připravený plán akce Japonci naprosto selhal jako celek, a to již v samém začátku. Totiž útok japonské 16. divize měl být doprovázen, koordinován se současným útokem japonské 26. divize a také shozem celé paradesantní brigády, to všechno pak mělo být za podpory stíhaček a bombardérů.
Jenomže se stalo, že v posledním okamžiku před samotným začátkem, japonské velení rozhodlo začátek akce, začátek celé operace, prostě odložit. Jenomže jakýmsi nezjištěným nedopatřením o tom všem nebyla informována právě ta prvá jednotka v útoku, tedy 16. divize.
Tak se stalo, že vojáci japonské 16. divize, zaútočili vlastně o 12 hodin dříve, než tak učinila 26. divize, a parašutisté (nakonec jich bylo užito jen 350), seskočili v prostoru letišť Buri a San Pablo. Stejně se však i v tomto případě podařilo i díky momentu překvapení, způsobit Američanům značné ztráty. Ale již hned ráno druhého dne dorazily dva prapory americké pěchoty vyslané generálporučíkem Kruegerem a začaly útočící japonské vojáky vyhánět z obsazených území a zabraných postavení. Japonci tam, dle zápisů, byli dobře vybaveni ukořistěnými zbraněmi a municí, kladli pak velice houževnatý odpor, ale do 10. prosince byli buď vybiti, nebo někteří, kterým se tak zdařilo, utekli do džungle.
Podle tehdejších zápisů pak od 1. prosince 1944 Kruegerova vojska 6. armády ovládala většinu území Leyte s výjimkou poloostrova San Isidoro na severozápadní straně ostrova a oblasti v okruhu asi tak dvaceti kilometrů okolo města Ormoc. Totiž tam všude měl ještě generálporučík Suzuki stále přibližně nějakých 35 000 mužů.

Generál Sosaku Suzuki. Wikipedia.
Ze zápisů dále vyplývalo, že přestože 6. armáda generála Kruegera měla ve stejné době k dispozici na Leyte už 183 000 vojáků, stále nebyl její postup úměrný, této několikanásobné převaze.
Jako hlavní (řekněme první) důvod tohoto stavu se tehdy uvádělo, že japonská obrana byla doslova urputná na všech místech útoků. Tak například na severních přístupech k Ormockému koridoru ze strany Carigarské zátoky Japonci využili hornatého terénu a celou oblast změnili vlastně v jeden ohromný prostor pevnůstek a pevností. Prakticky stejně jako i na mnoha zde již popsaných místech v jiných tichomořských ostrovech (dle nové taktiky od roku 1943) vybudovali Japonci na všech úbočích pahorků velice dobře maskovaná a skrytá palebná stanoviště pro děla a automatické zbraně, přirozené úkryty byly tvořeny jeskyněmi a skalními rozsedlinami, které navíc doplňovaly celé systémy zákopů a podzemních štol, které velice často zůstávaly neodhaleny v týlu postupujících Američanů. Všechny tyto dokonalé soustavy obranných zařízení pak ještě hájili příslušníci japonských elitních divizí.
Jako další (řekněme druhou), nejzávažnější překážkou, rychlejšího spojeneckého postupu, bylo tehdy, nanejvýš nepříznivé počasí, které na Filipínách převládalo po většinu doby spojeneckých útoků. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 362., vše dokresluje podrobněji z historických zápisů takto, cituji:

„Zkušení veteráni prohlašovali, že podmínky na Leyte lze srovnávat jen s tím, co zažili v džunglích Guadalcanalu, na Nové Guineji nebo na Bougainvillu. Tři a půl dne trvala přeprava zásob a munice z pobřeží k linii fronty 1. mech. divize bojující na přístupech k Ormockém koridoru. Přitom k zásobování jednoho pěšího pluku bylo třeba 34 tun potravin a munice denně. V rozbahněném a nerovném terénu se nejlépe osvědčovaly pásové obojživelné traktory, a aby přísun zásob nevázl, tak tato vozidla, která byla určena k přepravě čtyř tun nákladu na moři a dvou tun na pevnině, pravidelně vozila po leytských stezkách čtyři tuny. Američané se snažili předsunuté jednotky zásobovat letecky, ale neustávající deště to ve větším rozsahu nedovolovaly. Nezřídka bojujícím jednotkám chyběla munice i potraviny.“

Ještě vlastně před skončením bojů o ostrov Leyte, měl generál MacArthur v úmyslu obsadit velký ostrov Mindoro, který leží jižně od ostrova Luzon, a který je vzdálený přibližně 250 námořních mil severovýchodně od ostrova Leyte. Totiž z mnoha mindorských letišť by mohly pak spojenecké letouny mnohem účinněji podporovat útok na největší ostrov Filipín, ostrov Luzon. Zápisy říkají, že generál MacArthur měl původně i stanoven datum vylodění na Mindoru, který zněl 5. prosinec 1944. Odpor s tímto plánem tehdy projevili jak viceadmirál Kinkaid,

Admirál Thomas C Kinkaid. Wikipedie.
tak i velitel 6. armády generál Krueger, stejně jako i velitel Dálněvýchodního letectva generálporučík Kenney. Všichni tehdy svorně tvrdili, že dokud nebude v celém prostoru válčiště získána absolutní vzdušná nadvláda, je taková operace velice riskantní a může i skončit naprostým fiaskem až katastrofou. A tak se nakonec generál MacArthur nechal přece jenom přesvědčit a útok na velký ostrov Mindoro odložil o celých 10 dní. Ukázalo se, že tento odklad měl pro vývoj událostí na Leyte zcela zásadní význam. K tomu pak vysvětlení nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 364., a popsal ho podrobněji takto, cituji:

„Ormocká zátoka představovala zadní dveře, kterými přicházely na Leyte posily a zásoby, které umožňovaly generálporučíku Suzukimu pokračovat v odporu. Americké velení si již dlouho uvědomovalo, že jejich uzavřením získá rozhodující výhodu, neboť japonská vojska na Leyte zůstanou izolována. Dosud však vylodění v Ormocké zátoce bránil nedostatek výsadkových plavidel a omezené možnosti stíhací ochrany nezbytné pro zabezpečení plavby invazních konvojů. Tím že MacArthur odložil útok na Mindoro, vznikla možnost využít plavidel určených pro mindorskou operaci a přemístění pěti stíhacích eskader námořní pěchoty na Leyte vyřešilo i problém leteckého zajištění výsadku v Ormocké zátoce. O jeho provedení bylo rozhodnuto 30. listopadu 1944.“

Na Leyte pak dorazila dne 23. listopadu americká 77. pěší divize, která byla určena k obsazení ostrova Mindoro. Generál Krueger pak okamžitě nařídil jejímu veliteli generálmajoru A. D. Bruceovi, aby svou divizi urychleně připravil k vylodění v Ormocké zátoce, které bylo již stanoveno na 7. prosince. Celou přepravu 77. divize měla zajistit útočná skupina 78.3 kontradmirála A. D. Strubla, která pro tento účel dostala k přepravě 8 rychlých transportních torpédoborců, dále 27 výsadkových člunů, 12 středních výsadkových lodí a 4 tankové výsadkové lodi. Doprovod tomuto konvoji mělo na starost dalších 12 torpédoborců.
Ještě v dopoledních hodinách dne 6. prosince nastoupili vojáci ze 77. pěší divize v Leytském zálivu na paluby výsadkových lodí a v 13.30, pak útočná skupina 78.3 vyplula ke svému cíli. Směřovala Surigaoským průlivem a kolem jižního cípu Leyte od ostrova Bohol a pak již přímo do Ormocké zátoky. Dne 7. prosince – tedy v den třetího výročí japonského útoku na Pearl Harbor – zahájilo všech 12 doprovodných torpédoborců ostřelování vybraných invazních pláží, které se nacházely asi tak 5 kilometrů jižně od města Ormoc. Po této asi tak půl hodiny trvající palbě torpédoborců, zaútočily čluny vyzbrojené raketomety a prvých 16 výsadkových člunů pak přirazilo k pobřeží v 7 hodin 7 minut. Poté následovaly ještě další čtyři vlny, z nichž poslední vlna přivážela k pobřeží vozidla se zásobami. Celé tohle vylodění, dle zápisů, proběhlo překvapivě snadno, když do 9,00 byla všechna plavidla vyložena, a již o půl hodiny později se ujal na pobřeží generálmajor Bruce velení dvou kompletních plukovních bojových skupin 77. pěší divize, které okamžitě zahájily postup na sever, tedy k důležitému městu v oblasti, městu Ormoc. Bylo i s podivem, že Japonci na ohrožení své hlavní zásobovací trasy na Leyte reagovali velice rychle a všechny jejich dostupné letouny, které jim na Visayských ostrovech ještě zůstávaly, užili k protiútoku.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 158.

Při vylodění amerických plukovních bojových skupin ze 77. pěší divize, kterým velel, v Ormocké zátoce, generálmajor Bruce, chránily západní přístupy zátoky, proti zásahu japonských ponorek americké torpédoborce Mahan a Ward, spolu s minolovkami Saunter a Scout.
Již 9 hodin a 34 minut ohlásil jeden radar, že se blíží japonské, nepřátelské, letouny. Dle zápisů šlo tehdy o 12 bombardérů, které doprovázely čtyři stíhačky. O 6 minut později je napadly čtyři americké Lightningy a v 9:48, když byly vzdáleny 3 000 metrů, na japonské letouny zahájily palbu všechny torpédoborce a minolovky. Lightningy v té mele sestřelily tři japonské stíhačky a dva bombardéry poškodily. Oba poškozené bombardéry pak přešly do sebevražedného útoku a následovány sedmi dalšími mířily k torpédoborci Mahan.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 365., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů ještě další důležité údaje a podrobnosti k této celé akci, když dodává, cituji:


„První, zasažen palbou protiletadlových kulometů, explodoval a zřítil se do moře pouhých padesát metrů od trupu torpédoborce, Druhý jej minul a přelétl těsně nad ním. Další dva bombardéry byly sestřeleny. Pátý však narazil na nástavby Mahanu a šestý prorazil jeho trup na čáře ponoru. Zatím se vrátil druhý bombardér, znovu zaútočil a tentokrát narazil na bok Mahanu v jeho přední části mezi čarou ponoru a hlavní palubou. Sedmý japonský letoun nad lodí přelétal pále ze všech palubních zbraní a po zásahu granátem z protiletadlového kanónu skončil v moři. Osmý, z jehož trupu šlehaly plameny, se pokusil dopadnout na palubu Mahanu, ale minul ji. Devátý Japonec se přehnal těsně nad stožáry a zřejmě odrazen osudem svých předchůdců prchal do bezpečí. To vše se událo v pouhých čtyřech minutách.“

I když byl po všech těchto útocích americký torpédoborec Mahan těžce poškozen, dařilo se mu udržovat stále ještě rychlost 34 uzlů a jeho velitel fregatní kapitán E. G. Campbell se pokoušel dostat se někam do blízkosti ostatních amerických plavidel, neboť tam byla naděje na nějakou pomoc a také ochranu, pokud by přišly ještě nějaké další útoky japonských letadel. Začal však působit nepříznivý činitel, kterým bylo proudění vzduchu při takto vysoké rychlosti. Vzniklý vítr rozdmýchával ještě více požáry a velitel Campbell byl tak nucen vydat rozkaz k zastavení lodi. Ale ani tento rozkaz už nedokázal napadenou a zdecimovanou loď zachránit. Stále velký oheň se začal přibližovat k předním skladištím munice a jejich zaplavení nebylo přes veškeré nadlidské úsilí všech záchranných družstev již vůbec možné. A tak velitel musel přikázat v 10 hodin a jednu minutu, dle zápisu, hořící loď opustit. Je až s podivem, že v zápisech stojí, že přes takto katastrofální stav Mahanu, po těžké sérii napadení, bylo jen 10 mrtvých členů posádky a 32 jich bylo zraněno.
Ještě před jedenáctou hodinou, pak začaly torpédoborce Lamson a Walke zachraňovat trosečníky, a v 11 hodin a 50 minut byl zbytek torpédoborce Mahan na rozkaz kontradmirála Strubla potopen torpédem, které vypálil torpédoborec Walke. O chvíli později se nad torpédoborcem Mahan, mimochodem bojoval v Tichomoří od prvního dne vypuknutí války v Tichomoří, zavřela voda oceánu.
Nebyl to však ani zdaleka konec všem pohromám, kterými musely lodě útočné skupiny 78.3 toho dne v Ormocké zátoce vzdorovat, a kterými měly projít. Nutno ještě dodat, že to vše přesto že piloti americké stíhací ochrany tam tehdy bojovali s velikou statečností, útočící japonské formace letadel byly velice početné, než aby je dokázali zastavit.
Bylo 9 hodin 45 minut, když další tři kamikaze napadli také transportní torpédoborec Ward.
I když vše fungovalo jako vždy přesně a protiletadlové baterie zahájily palbu ze všech svých hlavní a velitel poručík R. E. Farrwell blesku rychle nařídil změnu kursu o 90 stupňů, nebylo to Wardu nic platné. Pilot prvního kamikaze v posledním okamžiku, kdy už se zdálo, že musí určitě skončit v moři, převedl svůj letoun jen několik málo metrů nad hladinou ze střemhlavého do vodorovného letu a narazil na pravobok torpédoborce Ward, a to v prostoru kotelny a bylo zle. Ihned následovala ohromná exploze a plameny zachvátily celou střední část lodi. O sekundu později pak přilétl těsně nad přídí druhý Japonec, byl zasažen protiletadlovou palbou a zřítil se 200 metrů od pravoboku. No a ten třetí Japonec, také zasažen protiletadlovou palbou, spadl asi tak 600 metrů za zádí.
Je jasné, že torpédoborec Ward zastavil v 9 hodin 47 minut palbu a posádky se musela začít vypořádávat se zuřícím ohněm. Jen tři minuty jim stačily ke zjištění, že se jedná o snahu zcela zbytečnou. Totiž všechny stroje přestaly pracovat, stejně tak i všechna čerpadla, torpédoborec pak jen pokračoval setrvačností ještě několik set metrů v plavbě a poté znehybněl. To však již hořely i naftové nádrže. Samozřejmě to znamenalo, že hrozilo nebezpečí výbuchu muničních skladišť, a proto dal poručík Farwell rozkaz všem, že mají opustit loď. Je s podivem, že zápisy mohly vydat svědectví, že nebyly žádné ztráty na životech, jen několik mužů utrpělo popáleniny. Jinak bylo ale jasné že je záchrana Wardu nemožná, a tak i v tomto případě musel dát kontraadmirál Strable rozkaz k potopení, což okamžitě prováděl palbou svých děl torpédoborec O´Brien.
Torpédoborec Ward, který šel takto ke dnu, byla loď, která přesně před třemi roky, tedy 7. prosince 1941, vypálila na jednu japonskou miniponorku, která se tehdy snažila proklouznout - jako záškodník - do pearlharborské zátoky, a jeho výstřely vlastně označily počátek celého válečného požáru, který po nemnoha dnech zachvátil vlastně celé Tichomoří. K tomu pak ještě český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 366., doplňuje z amerických historických pramenů další důležité údaje, když k tomu Wardu a době velení dodává, cituji:

„A tehdy Wardu velel poručík William W. Outerbridge, který nyní jako fregatní kapitán stál na velitelském můstku ˇ´ Brienu a s kamennou tváří sledoval, jak po několika salvách jeho 127mm děl Ward mizí pod hladinou.“

Poté přišla hodina klidu, když se pak v 11 hodin a 12 minut, jak říkají zápisy, objevily opět japonské letouny nad Ormockou zátokou. Letouny zaútočily na americký torpédoborec Smith, který rychlým manévrováním stačil letecké nebezpečí odvrátit. V této době již na pobřeží končila vykládka vojsk, vozidel i zásob a kontradmirál Struble vydal rozkaz, aby byla zformována všechna plavidla útočné skupiny k návratu do Leytského zálivu.

Kontradmiral Arthur Dewey Struble. Wikipedie.

Japonská letecká ofenzíva ovšem neustala. I na odplouvající lodi do Leytského zálivu se vrhla skupina Zer. Jedno z těchto Zer zamířilo k vlajkové lodi kontraadmirála Strubla torpédoborci Hughes, jenomže přesná protiletadlová palba jej srazila do moře. Další z těchto Zer se v sebevražedném náletu hnalo k transportnímu torpédoborci Cofer – a skončilo úplně stejně – sestřeleno. Třetí Zero si při letu vybralo jako cíl transportní torpédoborec Liddle. Zcela nízko nad hladinou moře se řítilo k jeho levoboku, obsluha 20mm kanónu jej zasáhla, když už mu zbývalo pouhých třicet metrů k cíli. Letoun ihned explodoval a na palubu se snesl déšť trosek. Poté útočilo čtvrté Zero, a opět na Liddle. Nalétlo přímo proti přídi torpédoborce a let se mu už zastavit nepodařilo, protože na něho pálila všechna přední děla a kulomety. Letoun narazil na můstek. V několika málo sekundách bylo zdemolováno bojové středisko, radiotelegrafická kabina a kabina velitele korvetního kapitána L. C. Broggera. Ten byl zabit na místě a další dva důstojníci byli těžce zraněni. Celkem zahynulo tehdy 36 mužů a dalších 22 jich bylo velmi vážně zraněno.
Podle zápisů bylo kolem druhé hodiny odpolední, když hlídky na torpédoborci Lamson zahlédly japonský dvoumotorový průzkumný letoun Micubiši Ki-46 (ve spojeneckém kódu Dinah), který se držel ve výšce přibližně 3 000 metrů.

Dvoumotorový průzkumný letoun Micubiši Ki-46 (ve spojeneckém kódu Dinah), Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Mitsubishi_Ki-46
Ve stejné chvíli se v blízkosti útočné skupiny nacházelo celkem 12 amerických Lightningů, z nichž čtyři po upozornění rádiem z Lamsonu proti Dinahu okamžitě vyrazily.
Japonský pilot nečekal, až by jej americké stíhačky dostihly, sklopil nos svého letadla a řítil se dolů. Asi padesát metrů nad hladinou střemhlavý let vybral a svrhl pumu, která jen těsně minula levobok Lamsonu.
Ve stejném okamžiku byl zasažen protiletadlovou palbou a roztříštil se o vodní hladinu. Krátce nato zaútočily tři japonské torpédové letouny na torpédoborce Edwards. Dva byly sestřeleny a třetí prolétl nad Edwardsem tak nízko, že zachytil o jeho stožár.

O všem co ještě následovalo dál, si povíme v dalším článku.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=660