Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 159.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 159.

Minule jsme končili napadením amerického torpédoborce Edwards, třemi japonskými torpédovými letouny, které prakticky skončilo dobře.

Mapa ostrova Leyte a bojové situace v listopadu a prosinci 1944.
Jenomže ono uplynulo jen několik málo sekund a od Leytského pobřeží vyrazil další kamikaze, který si to zamířil opět k torpédoborci Lamson. Tento torpédborec sice ještě stačil proti japonskému kamikaze obrátit svá protiletadlová děla hlavní baterie, poté se snažil o ostrý obrat, jenomže letoun, který přilétal ve výšce deseti metrů nad hladinou moře, narazil svým pravým křídlem na komín číslo 2, otočil se kolem své osy a poté dopadl na palubu lodi. Puma, kterou kamikaze nesl, okamžitě explodovala stejně jako jeho palivové nádrže a pak se celá střední část torpédoborce Lamson změnila v jedno ohnivé peklo. Plameny šlehaly až nad stožáry lodi. Celkem 50 mužů bylo zraněno a 21 jich bylo zabito, z nich pak většina uhořela v kotelně číslo 1, odkud se nemohli dostat, protože při výbuchu pumy došlo k poškození a byly zablokovány poklopy únikových průlezů, jak vypovídají historické zápisy. Ty také říkají, že k hořícímu torpédoborci Lamson připlula záchranná vlečná loď ATR-31, která převzala raněné a pomohla při hašení lodi. Všechno však nasvědčovalo tomu, že rozpoutané ohně jsou vlastně nezvládnutelné a brzy mohou dosáhnout i prostory skladiště munice. Kapitán W. M. Cole, velitel 5. divize torpédoborců, do které patřil i torpédoborec Lamson, ihned nařídil potopení hořícího Lamsonu.
Ale o nějakou chvíli později přišly další, přesnější zprávy, které naznačovaly, že situace možná není zcela beznadějná. Kapitán Cole tedy svoje rozhodnutí rychle pozměnil, a především díky úsilí vlečné lodi se skutečně zdařilo, a šíření požárů na Lomsonu bylo zastaveno a nakonec jej záchranná družstva dostala pod kontrolu.
Následně pak vlečná loď ATR-31, vzala poškozený Lamson do vleku a Coleho torpédoborec Flusser zůstal nablízku, to aby obě tyto lodě, které musely plout pomalu, mohl chránit. Jak svou funkci plnil torpédoborec Flusser, říká i další zápis, který v americké historiografii nalezl a popsal český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 368, 369., když píše, cituji:

„Svou funkci plnil tak důsledně, že při odrážení dalších japonských náletů spotřeboval veškerou munici jak pro hlavní děla, tak i pro protiletadlové zbraně, což byl případ v historii námořních bojů v Tichomoří zcela ojedinělý. Musel jej proto vystřídat torpédoborec Reid. Ráno dorazily z Leytského zálivu křižníky Portland a Nashville s dvěma torpédoborci a Lamson a ATR-31 doprovodily až do bezpečí zátoky San Pedro.“

Lodi Strublovy útočné skupiny 78.3 čelily 7. prosince 1944 útokům japonských letadel takřka celých deset hodin. Teprve za soumraku, když obeplouvaly lodi jižní cíp ostrova Leyte a blížily se k Surigaoskému průlivu, ustaly japonské nálety. Útočná skupina 78.3, sice tehdy ztratila dva torpédoborce zcela, a další dva byly vážně až těžce poškozeny, ale svůj úkol operační skupina splnila. Vysazení americké pěší 77. divize v Ormocké zátoce prakticky přeťalo hlavní zásobovací linii japonských vojsk na ostrově Leyte, a dle generálporučíka Kruegera, velitele americké 6. armády, to byla rozhodující akce v leytské operaci.
Bylo 10. prosince 1944, když americká 77. pěší divize obsadila město Ormoc. Z jihu, od Baybaye k ní postupovala po pobřeží 7. divize a dne 11. prosince se její předsunuté jednotky spojily s oddíly 77. divize. Pro do té doby se bránící Japonce na západním Leyte, vznikla situace, že byli nuceni se stáhnout do hornaté oblasti ve vnitrozemí. Když pak americká 77. divize upevnila své postavení kolem Ormocu mohly její oddíly vyrazit dále na sever k městu Valencia, což byl vlastně klíčový bod celého Ormockého koridoru. I když Japonci město Valencia odhodlaně a zuřivě bránili, město přesto 18. prosince padlo. Po krátkém odpočinku pak, americká 77. divize obnovila postup na sever, kdežto od Carigarské zátoky útočila vstříc americká 32. pěší a 1. mechanizovaná divize, z XXIV. sboru. Americká 32. divize byla v té době zásobována výsadkovými plavidly, přistávajícími v Carigarské zátoce, ovšem v mnohem horší situaci se ocitla 1. divize, která postupovala vnitrozemím. Totiž tam na promáčených stezkách v džungli nebyla žádná technika nic platná a její vojáci museli všechny zásoby a munici donášet až na linii fronty.

Filipínští dobrovolníci nesou zásoby 12. jezdecké brigádě, foto je majetkem Wikipedia a zde bylo zmenšeno.


https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Dle i Wikipedie je vidět, jak velice pracný musel být pak třeba odsun raněných. Je celkem jasné, že při takovémto terénu nebyl nalezen vhodný prostor k přistání lehkých přepravních letadel, takže i právě raněné museli odnášet též filipínští nosiči a to až na místa, kde je poté mohly převzít obojživelné traktory.
Je však nutno dodat, že i přes všechny tyto obtíže se americký postup nikdy nezastavil. Bylo 19. prosince 1944, když 1. mechanizovaná divize dosáhla Ormockého koridoru, a přerušila tak zásobovací linii, která sloužila japonským jednotkám čelícím 32. divizi a o dva dny později se setkala s předsunutými oddíly 77. divize, která postupovala z jihu. Ormocký koridor se tak dostal do rukou Američanů. Konečně tím skončil boj o Japonci nejurputněji bráněnou část Leyte (ve velice těžkém terénu) a japonská vojska rozdělená na izolovaná uskupení, se musela stahovat do relativního bezpečí, které jim poskytovaly vnitrozemské horské hřebeny, nebo na západ na poloostrov San Isidoro.
Dne 25. prosince se pak vylodily jednotky 77. divize v Palomponu na západním pobřeží poloostrova San Isidoro a Japonci tak zcela ztratili poslední důležitý přístav, přes který k nim ještě přicházely na ostrov Leyte posily a všechny zásoby.
V těchto momentech vlastně MacArthurova vojska ovládala všechny hlavní zásobovací a komunikační linie Japonců a generál tak mohl s klidným svědomím a oprávněně prohlásit, „že boj o Leyte je zcela rozhodnut“. Podobně pak tomu bylo v tuto dobu i na Samaru.

Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.

Na Samaru byla již od počátku situace podstatně jednodušší a jednotky 1. mechanizované divize, které se na ostrově vylodily dne 24. října, svedly tehdy velice tvrdé boje pouze o silně bráněné město Wright na jeho západním pobřeží. Samotné město Wright jednotky 1. mechanizované divize obsadily 8. prosince 1944, a poté19. prosince ovládly Calbalogan, hlavní město provincie. S velkou pomocí filipínských partyzánů byl pak japonský odpor na ostrově Samar zlomen.
Bylo 25. prosince 1944, když nejprve generál MacArthur poblahopřál veliteli 6. armády Kruegerovi k obsazení Palomponu, a poté vydal oficiální komuniké, ve kterém oznámil, že „operace Leyte-Samar může být považována za skončenou s výjimkou menších vyčišťovacích akcí“. Bylo to vlastně podobné, jako u mnoha dalších tichomořských ostrovů, že když skončil organizovaný odpor Japonců, ještě zdaleka to neznamenalo nějaký konec všech bojů. K tomu podává již obvyklé doplnění s historických zápisů doby, český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 370, cituji:

"Přestože z asi 65 000 Japonců, kteří na Leyte bojovali, jich ke konci prosince 1944 zůstalo na živu jen kolem 15 000, stále ještě představovali sílu jedné divize fanatických bojovníků odmítajících se vzdát. K ´menším vyčišťovacím akcím´ byl MacArthur nucen nechat na Leyte celý XXIV. sbor. Protože 6. armáda se připravovala k vylodění na Luzonu, její velitel generálporučík Krueger předal 26. prosince velení nad americkými jednotkami na Leyte veliteli 8. armády generálporučíku L. Eichelbergovi.
25. prosince, ve stejný den, kdy MacArthur ohlásil vítězství, uvědomil generál Jamašita ze svého manilského velitelství generálporučíka Suzukiho (velitele japonské 35. armády), že ostrov Leyte považuje za ztracený a ty jednotky 35. armády, které se nepodaří evakuovat na jiné středofilipínské ostrovy, se už musí na Leyte o sebe postarat sami. Pak následovala další depeše vysvětlující, že generální štáb rozhodl soustředit se na obranu Luzonu, a vyjadřující Jamašitovu lítost nad osudem tisíců vojáků zůstávajících na Leyte."

Generál Robert L. Eichelberger (foto 1943).Wikiepedia.

Vše co se pak stáhlo povětšinou z japonské 35. armády do horských džunglí, jednalo se o nevelký počet vojáků, se ještě pokusilo na člunech dosáhnout 20 mil vzdáleného ostrova Cebu. Při těchto nebezpečných plavbách japonská plavidla nelítostně a urputně napadaly americké letouny a především pak rychlé motorové čluny operující ze základny v Ormocké zátoce. V týdnu od 27. ledna do 3. února roku 1945, zničila pak 77. divize velkou skupinu Japonců, která byla soustředěna v horách u západního poloostrova San Isidoro, ale na Leyte stále ještě zůstávaly dál tisíce japonských vojáků, kteří stále čekali na plavidla, která si je odvezou. Ovšem tady se skutečně jednalo jen o marné naděje, japonské vrchní velení v této době mělo již zcela jiné starosti, než aby se pokoušelo o nějaké organizování záchrany zbytků poražené armády. Jen například dne 17. března připlula dvě plavidla, která dle zápisů vzala na palubu generálporučíka Suzukiho a část jeho štábu. Po hrůzné plavbě plné nebezpečí Suzuki dosáhl 24. března ostrova Cebu a v polovině dubna pak, při pokusu přeplavit se na Mindanao, napadly jeho loď americké bombardéry a generál Suzuki byl při tom zabit.

Generál Sosaku Suzuki, velitel 35. armády. Wikipedia.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 160.

Ta poslední velká vyčišťovací operace provedená Američany na ostrově Laeyte, jak píší historické zápisy, byla provedena 5. května 1945. Vůbec to však neznamenalo, že by se dál neskrývalo, v tamějších horách, dosti velké množství japonských vojáků se svými důstojníky, kteří se nehodlali vzdát. Přestože neměli vůbec žádnou podporu od Filipínců, trpěli nedostatkem potravin, umírali na všechny možné nemoci, dále se nechali nahánět filipínskými partyzány, kteří na ně pořádali doslova hony. Skutečně jen velice malý počet Japonců přežil konec války. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 371., z amerických historických pramenů ještě dodává, cituji:

„Američané za obsazení Leyte zaplatili přibližně 5 000 padlých a 14 000 raněných. Zničili však velkou část japonského letectva, hlavní síly japonského loďstva, čtyři japonské divize a jednu brigádu. Vystrašen hrozbou ztráty Filipín vrhl císařský stan do ´rozhodující bitvy´ podstatnou část svých ofenzívních sil – a neuspěl. Generál Jamašita po válce přiznal, že porážka na Leyte jej přesvědčila, že Japonsko už nemůže zvítězit.“.



Největší letadlová loď doby, Šinano, její potopení.
Český historik Miloš Hubáček v souvislosti s koncem roku 1944, popisuje také dvě ohromné ztráty Japonska, když tou další po ostrově Leyte, byla ztráta bitevní lodi Musaši v době bitvy o Leytský záliv a dalších 25 bojových lodí a poté připomíná i fakt, že následovala ztráta největší letadlové lodi, kterou japonské císařství dobudovávalo, potopení největší letadlové lodi na světě té doby. Koncem roku 1944, přesněji 28. listopadu, byla totiž potopena největší letadlová loď Šinano (Shinano), americkou ponorkou Archerfisch.

Japonský letadlový nosič, letadlová loď, Šinano (Shinano), Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_ ... er_Shinano

Americká ponorka USS Archerfish (SS-311).Wikipedia.


https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Archerfish_(SS-311)

Pojďme si tedy popsat příběh, který je uváděn historiografií v této souvislosti (viz Použité podklady) a jeho začátek velmi dobře popsal i český spisovatel Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 372., z jeho díla cituji:

„Historie Šinana začala v polovině třicátých let, kdy v rámci příprav na Velkou válku generální štáb japonského vojenského námořnictva rozhodl o stavbě čtyř bitevních superlodí. V listopadu 1937 byl v loděníci v Kure položen kýl Jamata a krátce nato v loděnici v Nagasaki kýl Musaši. Stavba třetího obra Šinana byla zahájena v roce 1940 v největší japonské loděnici v Jokosuce při vjezdu do Tokijské zátoky. Jamato byla uvedena do služby v prosinci roku 1941 a Musaši v srpnu 1942. V tu dobu byly práce na Šinanu zhruba v polovině.“

Poté došlo v červnu 1942 k velké námořní bitvě u Midwaye, ve které Japonsko přišlo o své čtyři těžké letadlové lodi a tak se stalo jejich nahrazení přímo nejdůležitější otázkou zachování další bojeschopnosti námořního letectva. Japonský generální štáb vojenského námořnictva ihned proto rozhodl, „že Šinano se nestane tou třetí největší bitevní lodí na světě, ale budou tou největší letadlovou lodí na světě“.

V dané chvíli to pak znamenalo, že se musela odstranit část již tam upevněných 40 centimetrů silných ocelových plátů, které kryly boky trupu, protože takové pancéřování mělo sice smysl u bitevní lodi, nikoli však u té letadlové. Tehdy již připravené mohutné dělové věže a jejich 457 mm děla se již samozřejmě neinstalovala. To znamenalo, že ušetřená váha pak umožnila, že bylo možno opatřit loď letovou palubou, což byla tehdy 10 centimetrů silná deska z tvrzené oceli o rozměrech 300 x 40 metrů. Rozměr proto znamenal svou rozlehlostí, že na něm mohly letouny současně přistávat i startovat a vzlétat. Pod přistávací plochou se nacházely dvě hangárové paluby a mimo toho i další pancéřová paluba o síle 20 centimetrů. Tato paluba pak chránila strojovny a kotelnu před nepřátelskými bombami. Na hangárové paluby se pak vešlo 100 až 150 letadel.
Když probíhala druhá polovina roku 1944, pokračovaly na Šinanu prakticky dokončovací práce a to nepřetržitým a urychleným tempem. Podle líčených historických textů je patrné, že situace japonských ozbrojených sil se neustále zhoršovala a to každým dnem a potřeba takovéto nové obrovské letadlové lodi se pro japonské námořnictvo stávala prioritou – zejména po takových ztrátách, jaké utrpěly v oblasti Tchaj-wanu, Filipín a tam u Leytského zálivu.
Na lodi Šinano v popisované době nebylo vše ani zdaleka hotovo tak, jak to takto náročná stavba bojového plavidla vyžadovala, ale přesto, 18. listopadu 1944, byla největší letadlová loď na světě slavnostně uvedena do služby…!
To znamenalo, že byl se všemi náležejícími poctami na Šinanu umístěn obraz císaře Hirohita ve zlaceném rámu a loď byla takto předána veliteli kapitánu Tošiovi Abemu.
Loď však nadále zůstávala v jokosuckém doku a práce na dokončování a kompletaci dál ve zrychleném tempu pokračovaly. Několik dní po 18. listopadu se ozvala japonská zpravodajská služba, která hlásila, že lze očekávat silné nálety spojeneckých letadel v oblasti Tokia a že i nové lodi tak hrozí v jokosuckém doku velké nebezpečí. Japonská zpravodajská služba dodávala, že se nedá vyloučit, že jakmile bude velení spojeneckého letectva informováno o existenci této největší lodi, zaměří svou pozornost na ni a udělá vše proto, aby jí zničila dříve, než vůbec vypluje na moře. Tomu se musela zabránit stůj co stůj!
Nakonec padlo rozhodnutí, že letadlová loď Šinano se bude muset ze zranitelného prostoru přemístit z Tokijské zátoky do Vnitřního moře sevřeného ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú, kde bude v mnohem relativnějším bezpečí.
Problém byl však v tom, že letadlová loď Šinano byla sice plavby schopná, každopádně šly stroje uvést v chod, ale ani zdaleka ještě nebyla zcela připravena pro plavbu na otevřeném moři. Technici a dělníci totiž ještě neprověřili vodotěsnost jejího trupu. Jen v několika ze stovek vodotěsných komor, na které se dělila podpalubí, byly tehdy provedeny potřebné zkoušky. A tak ve vodotěsných přepážkách stále zůstávalo příliš mnoho neutěsněných otvorů, když například to bylo i v místech, kterými procházely rozvody elektřiny a páry; stejně nebyla zajištěna místa, kudy vedly stovky kabelů a trubek spojujících nástavby a letovou palubu s podpalubím. Z důvodu nutnosti rychle odplut z nebezpečných míst nebyl tedy čas ani na zkoušky vodotěsných dveří v přepážkách, nikdo nevěděl, zda je lze všechny uzavřít, a když ano, zda jsou tedy skutečně vodotěsné. Zjištěno bylo i to, že protipožární hasicí systém ani odčerpávací zařízení nebylo možno použít, protože na Šinano nebyla dosud dodána čerpadla, a ani všechna potrubí ještě nebyla řádně propojena.
A tím vůbec největším nedostatkem byl ten fakt, že posádka lodi byla zcela nepřipravena na provoz a ochranu. Celkem 1 900 mužů totiž na palubu Šinana nastoupilo teprve před měsícem, když mnozí z nich ještě vůbec nikdy nebyli na moři, neznali se navzájem, neznali vůbec loď a neprodělali na ní ani základní výcvik. Přes všechny zde vyjmenované i základní nedostatky však stejně bylo rozhodnuto, že Šinano musí okamžitě odplout do bezpečnějších vod, než byl jokosucký dok.
Uklidit Šinano do bezpečí znamenalo překonat „pouhých několik set mil“; z Tokijské zátoky na jih a potom na jihozápad podél pobřeží Honšú k průlivu Kii Suido, jednomu ze dvou vjezdů do Vnitřního moře. Přibližně asi polovina řečené cesty tam vedla vodami, ve kterých v dané době operovaly americké ponorky. Japonci věděli, že je to riziko, ale i dle jejich vědění nezbývalo nic jiného, než tu cestu podstoupit.
Aby bylo riziko co nejmenší, bylo rozhodnuto, že letadlová loď Šinano bude chráněna celkem čtyřmi torpédoborci, které poplují vysokou rychlostí, a přesun bude probíhat v absolutní tajnosti.
Bylo odpoledne dne 28. listopadu 1944, když největší letadlová loď doby, která kdy byly postavena, opustila Jokosuku. Na lodi s ní byli tehdy kromě příslušníků posádky i desítky pracovníků loděnice, protože práce na ní měly pokračovat i během plavby.
Stejného dne, tedy 28. listopadu, kdy se Šinano (Shinano) vydala na svou „utajenou“ plavbu, křižovala tuto trasu, sto mil jižně od Tokijské zátoky americká ponorka „Archerfirsh“.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Archerfish_(SS-311)
Archerfish byla ponorka s výtlakem 1 500 tun, její posádku tvořilo 82 mužů a velitelem ponorky byl fregatní kapitán Joseph F. Enright.

Captain Joseph F. Enright velitel ponorky (SS – 311) Archefishe. Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_F._Enright

Ponorka operovala již více než rok v Pacifiku a patřila mezi tamější veterány tichomořského loďstva. Tuto svou pátou bojovou plavbu započala tehdy, před devětadvaceti dny, při kterých měla pátrat především po posádkách superpevností B-29, sestřelených při náletech na Japonsko. Zatímní plavba pak nejprve nepřinesla nic, co by stálo za pozornost.
Bylo krátce po páté hodině odpolední a postupně přicházel soumrak, se kterým se snižovala viditelnost a to natolik, že se ponorka mohla bez nebezpečí vynořit. Dva její mohutné dieselové motory začaly ihned dobíjet baterie, jeden byl úplně zastaven a výkon toho čtvrtého motoru pak zcela dostačoval k tomu, aby se ponorka Archerfish mohla tzv. „odpočinkovou“ rychlostí pohybovat v mírně se vzdouvající hladině.
Kompresory mezi tím vháněly do nitra ponorky čerstvý mořský vzduch a posádka začala přes palubu házet pytle s nashromážděnými odpadky.
Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se schylovalo k události, která měla přijít, a která určitě měla pro obě válčící strany velký význam.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 161.
Bylo hodně k večeru a hodinky ukazovaly 20 hodin 48 minut, když obsluha radiolokátoru uviděla na obrazovce vzdálený hladinový kontakt. Stejně jako vždy v podobných případech přiměla tato zpráva okamžitě celou posádku k horečné činnosti.
Na velitelském stanovišti pod můstkem docházelo okamžitě k rychlým výpočtům, které měly určit pozice a kurz zpozorovaného předmětu, který mohl patřit jedině nepříteli. Okamžitě se všechny čtyři stroje rozběhly na plné obrátky a příď ponorky zakrátko, jako ostrý nůž začala prořezávat hřebeny vln rychlostí 18 uzlů. Drama začínalo.
Již o nějaký čas později bylo pak možné zpřesnit základní údaje: dle velikosti a intenzity signálu na obrazovce radaru bylo zřejmé, že cílem je velká loď a další světlé body v její blízkosti napovídaly, že ji doprovázejí čtyři menší plavidla. Celá tato skupina plula v kursu 210 stupňů, rychlost 20 uzlů, a patrné bylo neustálé kličkování.
Vzápětí po vyhodnocení kursu přišel rozkaz od velitele Archerfishe kapitána Enrighta: přímo k cíli, ale byl stanoven tak, aby nakonec přivedl ponorku před tyto objevené cíle. Zde je nutno připomenut fakt, že na každém plavidle je vždy osobní odpovědnost velitele za jeho řízení jednoznačná, ale nikde není tak výrazná jako na ponorce. Každý velitel na ponorce dostává vždy všechny informace shromážděné ostatními příslušníky posádky, ať již se týkají navigace, povětrnostních podmínek, chodu strojů, připravenosti zbraní, všeho, co souvisí s cílem a mnoha a mnoha dalších aspektů v takové situaci. Jen on však musí v celém souhrnu údajů neustále zvažovat a činit příslušná a konkrétní správná rozhodnutí. V mnohých případech jde o zdánlivé detaily, ale jejich nesprávné nebo chybné posouzení může vést ke zmaření celé akce nebo i ke katastrofě. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 375., z amerických historických pramenů například zde dodává, cituji:

„Například Enright nyní nemohl pominout postavení měsíce a situaci na hladině, neboť daleko výhodnější je útočit tak, aby měsíční světlo zvýrazňovalo siluetu cíle, a ne ponorky, a při nejklidnější hladině je při odpálení torpéd třeba brát v úvahu pohyb vln, které je snadno mohou vychýlit z dráhy.“

Nejprve tedy ponorka Archerfish zůstávala stále na hladině, neboť skupina nepřátelských plavidel plula příliš rychle, než aby jeho ponorka mohla dosáhnout výhodné útočné pozice nějak ponořena. Velitel Enright se teď zdržoval chvílemi na věži, chvílemi byl na kontrolním stanovišti a chvílemi opět pod věží. Nepočítalo se, kolikrát sešplhal po žebříku z věže, aby se přesvědčil o posledním vývoji situace, pohlédl přitom i na radarovou obrazovku, či přijal stručná hlášení a zase se vracel na věž, k hlídkám, které velmi pozorně obhlíželi hladinu. Byla to doba, kdy se jeho zrak dostal do velmi těžké situace, aby se nemusel pokaždé znovu přizpůsobovat temnotě, která ještě stále zahalovala vodní pláň okolo, na kontrolním stanovišti svítilo pouze matné červené světlo nad mapovým stolem a zářila tam tmavozelená obrazovka radaru, jinak musela být všechna světla zhasnuta.
Již velmi brzy se ukázalo, že rychlost ponorky 18 uzlů nebude k dostižení Japonců stačit. A tak museli strojníci ponorky zvýšit otáčky šroubů o dalších dvacet za minutu, což pak znamenalo rychlost 18,5 uzlu. Ale fregatní kapitán Enright nebyl stále ještě spokojen. Nakonec ponorka dosáhla rychlosti 19 a půl uzlu a bylo vidět napjaté tváře strojníků, kteří s velkými obavami sledovali zahřívání prakticky maximálně namáhaných strojů, což zde bylo velké riziko, ale podstupované v mimořádné situaci.
Asi tak za hodinu po navázání prvního kontaktu hlídka na věži ohlásila, že už vidí cíl. Ano byla to japonská letadlová loď! Fregatní kapitán Enright rychle načrtl text stručné depeše a předal jej svému spojovacímu důstojníkovi Gordonu Crosbymu. Ten jej ihned zakódoval a za malý okamžik již radista vysílal pro velitelství tichomořského ponorkového loďstva v Pearl Harboru: „Rádiu Pearl od Archerfishe, mám pro vás naléhavou zprávu!“ Jenomže dle historických zápisů Radiové ústředně v Pearl Harboru, neustále docházela velká spousta hlášení od desítek různých plavidel, které operovaly tehdy v celém Tichomoří., a proto nejprve přišla tato odpověď: „Archerfishi od radia Pearl: čekejte!“ Enright však nemohl čekat. Pro mimořádně závažná sdělení, která vyžadovala okamžité pozornosti, tehdy existoval zvláštní způsob kódového označení. A tak jej radista ponorky použil a Pearl Harbor obratem signalizoval, že je tedy připraven jeho depeši přijmout. Radista ihned začal vysílat:
„Od Archerfishe veliteli tichomořského ponorkového loďstva a všem ponorkám v oblasti japonských ostrovů: pronásleduji velkou letadlovou loď a čtyři torpédoborce nacházející se v pozici 3230 severní šířky a 13745 východní délky, základní kurs 240, rychlost 20.“
Radiostanice v Pearl Harboru odpověděla signálem potvrzujícím, že depeši přijala a že přebírá odpovědnost za její postoupení na správná místa.
V této době bylo na Havajských ostrovech časné ráno. Ale jak vypovídají historické zápisy a pozdější zprávy o tomto případu, tehdy všichni znali rozkaz velitele tichomořského ponorkového loďstva viceadmirála Charlese A. Lockwooda, aby v případě, dojde-li takováto zpráva, musí být okamžitě vyrozuměn, ať už je jakákoliv hodina a ať se nachází kdekoli. Záznamy říkají, že se pak o chvíli viceadmirál, a to i se svým operačním důstojníkem, objevili v operačním středisku. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 376., z amerických historických pramenů popsal následný děj, cituji:

„Přistoupili k velké mapě japonských ostrovů a okolních vod a začali plánovat zničení nepřátelského hladinového uskupení. Neuplynula ani hodina a všechny americké ponorky operující v označeném prostoru byly informovány o pozici, kursu a rychlosti letadlové lodi a dostaly příkaz pokusit se dosáhnout postavení, ze kterého by ji mohly napadnout. Fregatnímu kapitánu Josephu F. Enrightovi došel od Lockwooda ´povzbuzující´ vzkaz: ´Drž se za ním, Joe, mám tvůj obrázek na pianu!´“

Viceadmirál Charles A. Lockwood Jr., portrét (oříznutý). Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_A._Lockwood



Ve stejné době pokračoval jižně od japonského ostrova Honšú skutečně drsná honička, při které Šinano plula rychlostí 20 uzlů, ponorka Archerfish pak něco přes devatenáct uzlů, jenomže Šinano kličkovala. Kdyby ponorka stále udržovala přímý kurs rovnoběžný se základním kursem letadlové lodi, mohla by ji určitě předstihnout i navzdory rozdílu v rychlosti. Hrozilo však nebezpečí, že při pravidelné změně kursu se nepřátelská skupina natolik ponorce přiblíží, že ji může některý z do stran vysunutých torpédoborců, někde klidně zahlédnout. Naopak, pokud odbočí Šinano směrem od ponorky, může se stát, že se dostane až mimo dosah jejího radaru, a nevrátí-li se poté na svůj základní kurs, ponorka nebude mít možnost to nějak zjistit, a požene se chybným směrem. Ponorka Archerfish tím nemohla plout přímo, ale nezbývalo jí nic jiného než se přizpůsobit manévrům svého cíle, ale přitom se k němu nesměla ani přiblížit ani se na druhé straně od této skupiny příliš vzdálit. I tento popis říká, že celá situace kladla nároky na řízení akce fregatním kapitánem Enrightem. Musel být přesný a citlivě musel, a to po celou dobu, svou ponorku navigovat.
Asi tak hodinu před půlnocí celá japonská skupina opět změnila kurs a zkrátila tím vzdálenost, která jí dělila od ponorky. Stále to však ještě nebylo dosti k tomu, aby se ponorka Archerfish mohla ponořit a vypálit svá torpéda, ale přece jen to stačilo, aby mohla být sama zpozorována a napadena. Fregatní kapitán Enright, rozhodnut v žádném případě se neponořovat předčasně – ztratil by tím výhodu své dosavadní vysoké rychlosti a nepřítel by mohl uniknout – rozkázal svým hlídkám, opustit věž a zůstal sám na odkrytém stanovišti s palubním důstojníkem poručíkem Johnem Andrewsem; zahájí-li by palbu někdo z japonského torpédoborce, který byl ponorce nejblíže, nebudou zbytečně tak ohroženy další životy hlídek. Zápisy říkají, že bylo skutečně štěstím, že doprovodné torpédoborce Archerfish nezahlédly a zakrátko tak mohl kapitán povolat hlídky zpět na věž.
Celé dvě a půl hodiny již Archerfish pronásledovala největší letadlovou loď světa té doby a začínalo být zřejmé, že se jí nepodaří dosáhnout útočné pozice ještě před rozedněním. V tomto smyslu také freganí kapitán informoval viceadmirála Lockwooda. Takřka okamžitě přišla z Pearl Harboru odpověď, která vybízela Enrighta, aby tento překvapující a velký cíl dále sledoval. Byl pak též informován, že všechny ponorky, které byly v těchto jeho oblastech situovány, se k němu stahují a budou mu ku pomoci.

Dokončení „lovu“ příště.



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=660