Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 177.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6858
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 177.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 177.


Philippines_regions_map_Wikipedie_44.png


Mapa regionů Filipín. Wikipedie.
V ranních hodinách stejného dne 8. ledna 1945 zaútočil japonský Kamikaze také na velkou transportní loď Callaway. Tento Kamikaze narazil na pravé křídlo můstku a také na komín, jeho trosky se pak rozlétly po palubě lodi a okamžitě se vzňal rozlitý benzín. Neštěstím bylo, že 29 mužů posádky bylo zabito a 22 zraněno a velkým štěstím na druhé straně bylo, že požár byl velmi brzy zlikvidován, a že k veliteli lodi kapitánu D. C. McNeilovi brzy přicházely zprávy v podobě hlášení, že materiální škody nejsou nijak vážné. Hlášení pak říkala, že z téměř 1 200 vojáků výsadkových jednotek, které loď vezla, nebyl zraněn ani jeden. Transportní loď Callaway s posádkou tvořenou příslušníky americké Pobřežní stráže pak pokračovala dál ve svém plnění úkolů. Poté již zbytek plavby celého Útočného svazu San Fabian proběhl až k Lingaynskému zálivu u ostrova Luzon zcela v poklidu. Ve velice časných hodinách dne 9. ledna 1945 dosáhla jeho jižní části a ihned se začalo s přípravami k vylodění. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 432., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak píše, cituji:

„Hlavní síly Útočného svazu Lingayen, kterému velel viceadmirál Theodore S. Wilkinson, vypluly k Filipínám z kotviště Seeadler Harboor na ostrově Manus v Admiralitních ostrovech 31. prosince 1944. 5. ledna 1945 se k němu v Leytském zálivu připojila Wasatch, vlajková loď velitele 7. Loďstva viceadmirála T. C. Kinkaida, a poté svaz pokračoval Mindanajským a Suluským mořem ve stopě Útočného svazu San Fabian k Luzonu. Na palubách jeho transportních lodí se nacházely dvě divize XIV. armádního sboru.“

Útočný svaz Lingayen byl prakticky až do večera 8. ledna veškeré nežádoucí pozornosti Japonců ušetřen. Ale asi tak půl hodiny zbývalo do západu slunce, když se na obrazovkách radarů Útočného svazu Lingayen objevila blížící se skupina hned šestice japonských letadel. První čtyři letadla se stala obětí spojenecké stíhací ochrany a ty dva zbývající se setkaly s tak prudkou palbou protiletadlových děl z palub svazu, že se daly ihned na ústup. Ovšem o chvíli později se ukázalo, že jeden ze dvou Kamikaze, prakticky jen trochu zaváhal. Náhle se vyšplhal do výšky okolo 2 000 metrů, spustil se dolů a jako nějaký jestřáb si letěl přímo na eskortní loď Kitkun Bay, což byla vlajková loď kontraadmirála R. A. Ofstieho. A i když se Kitkun Bay a ještě několik dalších plavidel poblíž zaměřilo svou veškerou protiletadlovou palbou na tento jeden jediný letoun, japonské Kamikaze již prostě nešlo zastavit. Tehdy, dle pozdějších zápisů, velitel lodi Kitkun Bay kapitán Albert Handly neztratil duchapřítomnost a okamžitě nařídil prudkou změnu kursu lodi. Nejprve se zdálo, že díky tomuto ostrému manévru loď střetu unikne, ale Kamikaze, který ji sice minul jen o vlas, dopadl na hladinu tak těsně vedle jejího levoboku, že se o něj otřel, což však stačilo, aby letoun i puma, kterou sebou nesl, explodovaly. Následkem tohoto výbuchu bylo, že se v roztrženém boku se rozšklebila díra o rozměrech 3x6 metrů, když větší část otvoru byla pod čarou ponoru. V dalších několika málo minutách vnikla pak voda do kotelen a strojoven o velikosti stovek tun vody a eskortní letadlová loď Kitkun Bay se naklonila o 13 stupňů na levobok. Výbuchem a stavem lodi bylo 17 mužů zabito a 36 zraněno. O chvíli později prakticky všechna zařízení a stroje na lodi přestaly fungovat a pak i samotná loď začala pomalu zastavovat, až pak znehybněla zcela. Dle hlášení asi tak do dvaceti minut, připlula vlečná loď CHOWANOC, která eskortní letadlovou loď vzala do vleku. Posádka Kitkun Bay pak podala doslova nadlidský výkon. Po zcela celonočním obrovském pracovním úsilí, se podařilo stroje lodi dostat do chodu, větší část vody z podpalubí se podařilo odčerpat a ráno již byla Kitkun Bay schopna opět plout svou vlastní silou motorů rychlostí deseti uzlů. Následně pak se v Lingayenském zálivu připojila ke skupině eskortních letadlových lodí kontraadmirála Durgina a až po několika dnech odplula k Leyte.
Podobně jako Útočný svaz San Fabian, tak i svaz Lingayen viceadmirála Wilkinsona zaujal v časných ranních hodinách dne 9. ledna 1945 postavení v hloubi zálivu. Oba jmenované svazy tak překonaly oněch kritických 200 mil plavby filipínskými vodami a dosáhly zálivu s mnohem menšími ztrátami, než jejich velitelé – a stejně tak i viceadmirál Kinkaid a generál MacArthur – předpokládali. Je napsáno, že to bylo i díky náletům Spojenců na luzonská letiště, které byly prováděny na luzonská letiště 38. operačním svazem, ale především pak i zásluhou uskupení bojových plavidel viceadmirála Oldendorfa, které v předcházejících dnech velmi silně vyčerpalo většinu sil sboru japonských Kamikaze a to natolik, že nepřítel už nebyl schopen nijakého rozhodného úderu proti spojeneckým invazním svazům.
Nad Lingayenským zálivem ráno 9. ledna 1945 začínalo svítat, když z mlžného oparu začaly vystupovat kontury západního a východního pobřeží. Ihned za nimi se pak matně rýsovaly hřebeny hor. Noc do té doby byla plná jasně zářících hvězd, které stále bledly. Okolo vál mírný vítr, který jen lehce čeřil vodní hladinu. V takto vzniklém ránu toho dne byly na všech stranách, kam jen oko dohlédlo vidět stovky spojeneckých lodí a nad hlavami tisíců vojáků invazních jednotek rychle a silně zaburácely motory prvních letadel stíhací ochrany.

Útok na pobřeží Lingayenu 9. a 11. ledna 1945 Mapa, Wikipedia_33.jpg


Útok na pobřeží Lingayenu 9. a 11. ledna 1945, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Invasion_of_Lingayen_Gulf
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 434., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak dodává, cituji:

„V levé (západní) části zálivu proti městu San Fabian byla soustředěna plavidla útočného svazu viceadmirála Barbeyho, v pravé (východní) části proti městu Lingayen plavidla útočného svazu viceadmirála Wilkinsona. Mezi oběma svazy a po jejich stranách zaujaly postavení skupiny bojových lodí pověřené palebnou podporou operace.
Svaz Lingayen tvořily dvě útočné skupiny. První (skupina Baker) velel kontraadmirál F. B. Royal a měla na plážích Zelená a Oranžová vysadit 40. pěší divizi generálmajora R. Brushe, druhé (skupina Able) velel kontraadmirál I. N. Kiland a měla na plážích Karmínová a Žlutá vysadit 37. pěší divizi generálmajora R. S. Beightlera. Obě divize náležely k XIV. armádnímu sboru generálmajora O. W. Griswolda.“

Dle hlášení bylo 7,00, když bojové lodi svazů zahájily ostřelování pobřeží, kde mělo dojít k vylodění. Již pak v 7 hodin 15 minut začali vojáci XIV. sboru nastupovat do výsadkových člunů a obojživelných traktorů. Zápisy říkají, že v 7 hodin a 59 minut hlásil kontradmirál Kiland viceadmirálu Wilkinsonovi, že je připraven vyslat svou prvou vlnu invazních plavidel k výsadkovým plážím. Již o deset minut později podal stejné hlášení i kontradmirál Royal. Celkově pak hodina H byla stanovena na 9,30.

Theodore_Wilkinson_1944_small_33.jpg



Viceadmiral Theodore Stark Wilkinson. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Theodore_Stark_Wilkinson

(Viceadmiral Wilkinson si vysloužil další zlatou hvězdu namísto třetího DSM za velení operační skupině 79 (TF 79) při akcích na Filipínách mezi 1. říjnem 1944 a 18. lednem 1945 – v operacích, které zahrnovaly vylodění jižní útočné skupiny na Leyte v říjnu 1944 a u Lingayenu v lednu 1945.)
Zajímavostí, o kterých hovořily zápisy, bylo, že do těchto chvil Japonci učinili jen jediný pokus o napadení invazního loďstva. A to tím způsobem, že krátce po osmé hodině ráno, ohlásil radar tři letadla, která patnáct minut předtím odstartovala z filipínského letiště Nichols Field u hlavního města Manily. Prvý pokus Kamikaze, byl útok na transportní torpédoborec Hodges, který minul jen o pár metrů. Přitom srazil přední stožár a rádiovou anténu a pak dopadl na hladinu moře. Druhý Kamikaze si vybral Wilkinsonovu velitelskou loď Mount Olympus, jenomže silná protiletadlová palba jej odradila a letadlo nízko nad hladinou moře prchlo do bezpečí. Ten třetí Kamikaze si to zamířil k lehkému křižníku Columbia. Křižník, vážně poškozený již před třemi dny, se v té době nacházel necelých 4 000 metrů od pobřeží, a protože jej ze všech stran obklopovala invazní plavidla, nemohl se ani pokusit rychlou změnou kursu útočícímu letounu uniknout. Kamikaze dopadl na příď, náraz letounu a exploze jeho pumy zdemolovaly zaměřovací zařízení dělové věže číslo 1, zničily jedno ze 127 mm děl a hned také vyšlehly plameny. Celkem 24 mužů bylo zabito a 68 jich bylo zraněno. Tato nezdolná posádka, přestože citelně oslabena již při minulém náletu, však dokázala navzdory novým těžkým ztrátám v krátkém čase požár uhasit, a křižník nejenže dokončil předinvazní ostřelování pobřeží, ale jeho velitel kapitán Maurice E. Curtse hlasil viceadmirálu Oldendorfovi, že je připraven poskytnout vyloďujícím se jednotkám další podpůrnou palbu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6858
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 177.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 178.
Ve stejnou dobu, kdy se u města Lingayen začaly vyloďovat jednotky dvou divizí XIV. armádního sboru, nalevo od nich u San Fabianu připlouvala k pobřeží výsadkové plavidla útočného svazu viceadmirála Barbeyho

Ilustračně Viceadmirál Daniel E. Barbey, US Navy, 23. července 1945 Wiki 22.jpg


Ilustračně: Viceadmirál Daniel E. Barbey, US Navy, 23. července 1945 Wikipedie

https://en.wikipedia.org/wiki/Daniel_E._Barbey

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Luzon

s vojáky dvou divizí I. armádního sboru generálmajora I. P. Swifta (foto viz Wikipedia Battle of Luzon). Také útočný svaz viceadmirála Barbeyho,byl rozdělen na dvě útočné skupiny, když té prvé, které velel tehdy osobně Barbey, dle zápisů, přepravovala 43. pěší divizi generálmajora L. F. Winga na pláže označené jako Bílá 1, 2 a 3 a druhá, jíž velel kontradmirál W. M. Fechterer, měla vysadit 6. pěší divizi generálmajora E. D. Patricka na plážích Modrá 1 a 2. Generálmajor Swift měl tehdy obavy, že se jeho vojska hned od prvých okamžiků setkají s velice silným odporem nepřítele, který byl soustředěn v hornatých oblastech severovýchodně od výsadkových pláží, ale naopak vylodění proběhlo překvapivě snadno. Teprve když Američané postoupili několik set metrů do vnitrozemí, ozvala se sporadická minometná a dělostřelecká palba. O japonské střelbě z vnitrozemí se v zápisech hovoří až okolo desáté hodině dopolední a je nazývána spíše sporadická, to když jejich granáty začaly dopadat na pláže Bílá 1 a 2, které se nacházely na samém levém okraji předmostí a v pobřežních vodách byl tak zasažen jeden torpédoborec a několik invazních plavidel. Zápisy dále uvádějí, že dělostřelci na spojeneckých lodích, které křižovaly u pobřeží, přes všechnu snahu nedokázali v horských úbočích dobře ukrytá palebná postavení Japonců najít a zničit. Podařilo se to pak až po třech a čtyřech dnech postupující pěchotě do vnitrozemí a hor.

Coast_Guard_landing_barges_at_Lingayen_Gulf_Wiki_22.jpg


Vyloďovací čluny pobřežní stráže v zálivu Lingayen, leden 1945. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Luzon

Bylo 11 hodin dopoledne, když již na všech vyloděných plážích, bylo v plném proudu vykládání zásob, těžké techniky, vozidel a válečného materiálu a současně přicházely další tisíce vojáků, kteří vylodili. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 436., 437., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak dodává, cituji:

„Ve večerních hodinách dne D jich už bylo na pobřeží 68 000 a bylo vyloženo více než 30 000 tun zásob a materiálu. Do večera také mělo 30 kilometrů široké spojenecké předmostí na některých místech hloubku až 6 kilometrů a na jeho pravé straně 40. pěší divize, postupující z pláží Oranžová a Zelená, obsadila japonské letiště s kvalitní 1 600 metrů dlouhou vzletovou dráhou a za ním ležící město Lingayen. V 19.30 se vydal zpátky k Leytskému zálivu první konvoj vyložených lodí doprovázený dvanácti torpédoborci. Spolu s ním odplouvaly i tři křižníky uskupení viceadmirála Oldendorfa vážně poškozené nálety Kamikaze a eskortní letadlová loď Kadashan Bay.
Po prvním dnu už bylo zcela zřejmé, že se Japonci rozhodli na Luzonu naplno uplatnit taktiku poprvé vyzkoušenou na Peleliu: neklást odpor na pobřeží, ale zaujmout obranná postavení ve vnitrozemí a využít při tom všem výhod skýtaných hornatým a členitým terénem. Proto také invazní vojska neutrpěla při vylodění prakticky žádné ztráty a v prvním týdnu od 9. do 16. ledna měl XIV. sbor, který v té době postoupil 50 kilometrů do vnitrozemí, pouze 30 padlých. I. sbor postupující na levém, exponovanějším boku měl 220 padlých.[/b]“

Byla noc z 9. na 10. ledna 1945, když Japonci poprvé použili další ze svých novinek bojové techniky – sebevražedné motorové čluny. Jednalo se o 5 a půl metru dlouhá rychlá a lehká plavidla, která měla trup z překližky, když každé toto plavidlo neslo dvě 130 kg hlubinné pumy. Sebevražedné plavidlo bylo vyzbrojeno lehkým kulometem a posádku člunu tvořili dva nebo tři muži. Japonci měli, jak říkají pozdější historická hlášení, v malé zátoce Port Saul, skryté na jihozápadním pobřeží Lingayenského zálivu, asi tak sedmdesát sebevražedných plavidel, a to se záměrem užít je ke zničení spojeneckého invazního loďstva.
První skupina těchto člunů vyplula ze zátoky krátce po druhé hodině ranní dne 10. ledna a zamířila si to k velkým výsadkovým plavidlům útočného svazu viceadmirála Wilkinsona. Nejprve tyto čluny pluly pomalu ve snaze působit co nejmenší hluk a tak se chtěly dostat nepozorovaně přes ochranný kordon hlídkujících torpédoborců. Dle zápisů pak ve 3 hodiny 20 minut prvé tři z těchto dřevěných lodiček ohlásil stejně radiolokátor torpédoborce Philip. Velitel Philipa fregatní kapitán J. B. Rutter okamžitě rozeznal nebezpečí, vyhlásil poplach a okamžitě dal povel ke střelbě. O chvíli se pak přidal torpédoborec Leutze, svými kulomety a rychlopalnými kanóny a vzápětí zaburácely kanóny i z palub řady dalších spojeneckých lodí. Když takto nevyšel Japoncům záměr překvapit spojenecké loďstvo, japonské lodičky zvýšily rychlost na maximum a každý samostatně se hnal k nejbližší spojenecké lodi. Japonské osádky se snažily přiblížit se k cíli zezadu a těsně u vybrané lodi, u jejího boku, svrhnout hlubinné pumy opatřené zapalovačem s několikavteřinovým zpožděním, které tak sebevražednému plavidlu dávaly, byť jen malou, ale přeci jenom naději na únik dříve, než mělo dojít k výbuchu.
Všechna ta spojenecká plavidla, která blížící se čluny Kamikaze nezpozorovala včas, se pak skutečně ocitala v nebezpečí, neboť pokud se člun dostal až do jejich těsné blízkosti, nemohla už na něho z palub zaměřit kanóny a velkorážní kulomety.
Tento útok japonských „miničlunů“ prakticky skončil až před pátou hodinou ranní, kdy torpédoborec Leutze jako poslední ze spojeneckých plavidel zastavil palbu. Japoncům se podařilo potopit jen jednu výsadkovou loď a ještě dalších deset poškodit, jednu pak natolik vážně, že ji musela posádka opustit.
Zaznamenána pro historii byla i reakce tokijského rozhlasu na akci Kamikaze člunů, který tehdy uváděl, že bylo potopeno „nějakých 20 až 30 spojeneckých plavidel“, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec nebylo a Japonci jako vždy přeháněli.
Když se 10. ledna rozednilo, Američané z moře tehdy vytáhli několik Japonců z osádek zničených člunů. Kolik japonských člunů bylo skutečně zničeno, se však nikdy přesně nezjistilo. V noční temnotě a ve vzniklém zmatku, kdy spojenecké lodi ostřelovaly vše, co se jen na hladině hnulo, a přenášely palbu z jednoho cíle na druhý, bylo velice těžké získat nějaký přehled o průběhu celé této události. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 438., z historických pramenů, k tomuto nalezl a dodává, cituji:

„Podle japonských pramenů vyrazilo do útoku všech sedmdesát člunů a ztráty byly těžké, že uskupení operující ze zátoky Port Suala poté již nebylo schopno dalších akcí. O tom, že v noci z 9. na 10. ledna japonské miničluny utrpěly skutečnou pohromu, svědčí i to, že v průběhu bojů o Filipíny byly užity jen jednou, v Batangské zátoce na jihu Luzonu a s nevalnými výsledky.“

Prakticky ihned po rozednění dne 10. ledna 1945 pokračovaly čtyři vyloděné divize, z 6. armády ve svém postupu do vnitrozemí Luzonu. Odpor nepřítele před nimi byl skutečně zanedbatelný a více potíží než Japonci působil Američanům tamější terén Centrální nížiny. Totiž prostory za pobřežními plážemi byly posety zaplavenými rýžovými poli, rybníky, močály a různými říčkami. Bylo, dle zápisů, velkým štěstím, že se Japonci nesnažili těchto přírodních překážek nějak využívat k vlastní obraně; zničili sice většinu mostů, jenomže spojenecké jednotky v prvních sledech měly dost obojživelných traktorů, na kterých překonávali vodní toky.
Bylo 11. ledna 1945 v 7 hodin ráno, když do Lingayenského zálivu připlul konvoj lodí, které přivážely, kromě velkého množství bojové techniky také 25. pěší divizi generálmajora C. L. Mullinse a též i 158. plukovní bojovou skupinu brigádního generála H. MacNidera. Ve stejný den pak krátce po poledni, zřídili na předmostí svá stanoviště velitelé obou armádních sborů generálmajoři Swift a Griswold.
V takto popisované době, i když stále ještě přilétali Kamikaze každý den, objevovaly se již jen v malém počtu. Stále se jim ještě dařilo poškodit několik spojeneckých plavidel, až pak posledního významnějšího úspěchu dosáhli japonští letci Kamikaze ráno dne 13. ledna.
Bylo ten den 8 hodin 58 minut, když se japonský letoun vrhl téměř volným pádem na eskortní letadlovou loď Salamaua. Nálet to byl tak velice překvapivý, že její protiletadlové dělostřelecké baterie prakticky vůbec nestačily zahájit nějakou obranou palbu. Letoun Kamikaze, nesl pod každým svým křídlem 250 kg pumu, dopadl celý na letovou palubu a prorazil ji, jak uvádějí pozdější zápisy. Jedna z pum pak explodovala na hangárové palubě a plameny okamžitě zachvátily jak část hangárové, tak letové paluby i prostory pod nimi.
Druhá z pum naštěstí nevybuchla, prorazila “jen“ pravobok na čáře ponoru a poté zmizela v moři. Ale i tak byla eskortní letadlová loď Salamaua velmi těžce a vážně poškozena; zadní strojovna byla zaplavena, pravý stroj vyřazen z činnosti, po přerušení elektrického proudu přestal fungovat komunikační systém i kormidelní stroj Celkem 15 mužů bylo zabito a 88 zraněno. Přes toto vše v následujících deseti minutách dokázala obsluha palubních protiletadlových zbraní sestřelit další dva útočící japonské letouny. Po uhašeni´požárů na lodi a provizorní opravě opustila pak Salamaua ve večerních hodinách v doprovodu dvou torpédoborců Lingayenský záliv a spolu s konvojem invazních plavidel odplula k ostrovu Leyte.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6858
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 177.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 179.
V předchozí stati popsaný útok Kamikaze na Salamauu byl vlastně poslední nějakou útočnou akcí japonských pilotů-sebevrahů proti spojeneckému loďstvu, které tehdy operovalo ve filipínských vodách. Příčiny proč poslední byly pak objasněny až po skončení války ve výpovědi vysokých japonských důstojníků před spojeneckými vyšetřovateli. Totiž do 12. ledna 1945 utrpěl „Speciální útočný svaz“ – jak tehdy zněl oficiální název pilotů Kamikaze – tak těžké ztráty, že prakticky vlastně přestal existovat. Hlavní tvůrce Kamikaze, což byl velitel 1. letecké flotily viceadmirál Oniši sám opustil Filipíny již 8. ledna 1945 a ještě ten samý den velitel 2. letecké flotily a současně vrchní velitel všech japonských leteckých sil na Filipínách viceadmirál Fukudome začal s přesunem zbývajících letadel na ostrov Tchaj-wan.

Ōnishi_takijirō_Wikipedia_22.png

Ilustračně: Ōnishi Takijirō (1941)

https://de.wikipedia.org/wiki/%C5%8Cnishi_Takijir%C5%8D

V dané době již bylo zcela zřejmé, že zůstanou-li na luzonských letištích tváří tvář takové zdrcující převaze spojeneckého letectva nejenže tam celkovou situaci neovlivní, ale hrozilo, že budou do jednoho, všechna letadla zničena. Celkem pak ze samotného Luzonu uniklo 47 letadel a po 15. lednu jich tam mělo zůstat jen deset. Samotný pozemní personál letišť dostal rozkaz, aby se připojil k japonské pěchotě, která byla soustředěna v horských oblastech Luzonu.
Na Tchaj-wanu, na základně Tainan, byl poté japonský Speciální sbor znovu reorganizován a mimo ještě jedné, menší akce, proti Halseyho 38. operačnímu svazu, provedeného dne 21. ledna, již o něm nebylo prakticky vůbec nic slyšet do doby, než byly prováděny zahajovací operace proti Iwodžimě, tedy ve druhé polovině února 1945.

A nyní již pojďme na dobývání ostrova Luzon. Spojenecké velení tehdy velice překvapil fakt, že Japonci kladli až minimální odpor postupujícím divizím americké 6. armády, a dle pozdějších zápisů to u velení vyvolalo podezření, zda jim generál Jamašita nenachystal nějakou velkou léčku. Poté však se na levé (severovýchodní) straně předmostí jednotky I. sboru generálmajora Swifta přiblížily k velké hradbě horských hřebenů a celá situace se tam začala měnit. Tady se jednalo o oblast, do které generál Jamašita stáhl své hlavní síly zformované zde v obranné skupině Šobu, a která přístupy chránila soustavou silných opevnění. A právě tady, stejně jako na mnoha jiných tichomořských ostrovech i tady Japonci začali využívat všech výhod, které jim zdejší terén nabízel. Japonci pak strategicky důležité průsmyky a silnice zajišťovali obrannými postaveními vytvořenými z jeskyní, skalních slují, vyhloubených tunelů a chodeb, které byly opatřeny všemi typy automatických zbraní, minomety a dělostřelectvem. Velká většina slují a jeskyň disponovala dostatkem munice a potravin k tomu, aby obránci mohly odolávat co nejdelšímu obléhání. Generál Jamašita tím zároveň nechal vytvořit nástupiště, ze kterého mohli jeho vojáci snadno zaútočit na levé křídlo americké 6. armády, a pokud by byl tento útok úspěšný, mohli tak odříznout spojenecké jednotky operující ve vnitrozemí od jejich v tu dobu jediné zásobovací základny na pobřeží Lingayenského zálivu. I kdyby mělo být toto nebezpečí jen zdánlivé, nesmělo zůstat přehlédnuto, protože do obsazení Manilské zátoky byla tehdy ochrana komunikačních sítí a linií spojujících postupující americké jednotky, zatím tím jediným vykládkovým místem zásob a válečného materiálu, který měl jedinečnost, prioritu svého místa a významu. I proto musel generálmajor Swift na svém levém křídle nepřítele zatlačit tak daleko, aby si zabezpečil nejen svůj týl, ale aby zabezpečil i území XIV. sboru generálmajora Griswolda, který tehdy mířil na jih, přímo k hlavnímu městu Filipín Manile.
Vzhledem k tomu, že I. sbor čekal velice těžký úkol, musel jej generálporučík Krueger (velitel americké 6. armády) posílit čerstvě na bojiště příchozí, 25. pěší divizí, a také 158. plukovní bojovou skupinou.

general_Krueger_Wikipedie_22.jpg


Generál Krueger, velitel americké 6. armády, Wikipedia.


https://en.wikipedia.org/wiki/Walter_Krueger

Následně pak 43. pěší divize spolu se 158. plukovní bojovou skupinou vyrazily podél východního pobřeží zálivu na sever. V tu dobu Japonci učinili vše proto, aby americký postup zpomalili a ztížili. Na bojiště tak musely být povolány ženijní jednotky, které, ač neustále ostřelovány dělostřelectvem rozmístěným na horských hřebenech, uvolňovaly zatarasené silnice, odstraňovaly překážky, budovaly provizorní mosty přes vodní toky, a v jednom případě dokonce vytrhaly 35 kilometrů kolejnic, aby změnily železniční trať v silnici, po které mohly být zásobovány předsunuté oddíly.
Také americká 6. pěší divize, která útočila na pravém křídle I. sboru se velmi brzy setkala s úpornou japonskou obranou. Přibližně asi 20 km jihovýchodně od výsadkových pláží se ocitla před přírodní překážkou, kterou byl Cabaruanský hřeben, který měli Japonci velmi silně opevněn. Tato obranná postavení byla velmi dobře ukryta a systém tamějších pevnůstek spojených v síti zákopů a také četná stanoviště byla výhodná pro odstřelovače, kteří spolu s palebnými stanovišti minometů a děl pak chránili všechny tamější přístupy k těmto hřebenům.
A právě uprostřed mezi 43. a 6. divizí pak postupovala nově příchozí a již vzpomenutá 25. pěší divize. Ta směřovala od výsadkových pláží směrem na severovýchod ke strategicky důležitému městu Binalonan, odkud se daly kontrolovat cesty vedoucí na sever k Jamašitovu velitelství v horském letovisku Baguio a poté na jih do Cagayanského údolí. Proběhly tam velice tvrdé boje, po kterých byl poté Binalonan obsazen, ale o něco dále na východ čekala na Američany ještě obtížnější překážka v podobě města San Manuel. Město San Manuel bránil japonský tankový pluk, na pahorcích severovýchodně od města bylo rozmístěno navíc početné dělostřelectvo a minomety a všechny přístupy k městu pak chránila křížová palba automatických zbraní a protitankových děl. Těžké ztráty, které zde útočící 25. pěší divize měla, sice postup zpomalovaly, ale nezastavily jej. Den za dnem se divize probíjela dál a již 28. ledna 1945 San Manuel dobyla. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 441., 442., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak ještě dodává, cituji:

„Protože musely překonávat urputnou a dobře organizovanou obranu nepřítele, koncem ledna tři divize a jedna plukovní bojová skupina I. armádního sboru vytlačily Japonce z postavení, která představovala největší hrozbu levému křídlu spojenecké fronty. Nebezpečí rozsáhlého japonského útoku ze severu tím bylo odvráceno.“

V době kdy I. armádní sbor sváděl tyto popsané boje na severu, americký XIV. armádní sbor mířící Centrální nížinou na jih se prvých 14 dní s vážnějším odporem vůbec nesetkal.
Divize 40. a 37., z XIV. sboru tak mohly využít ke svému rychlému postupu dvou silnic, které vedly z Lingayenského zálivu k Manilské zátoce. Již 15. ledna 1945 překročily celkem bez potíží řeku Agno, kde se místo vražedné kulometné palby zatím stále setkávaly jen s tisíci a tisíci jásajícími Filipínci. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 442., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak ještě dodává, cituji:

„Snadnost postupu a fakt, že Japonci v rozporu se svou obvyklou taktikou nebránili ani důležité silniční uzly a přirozené bariéry tvořené vodními toky, znovu vyvolaly u velitele sboru generálmajora Griswolda podezření, zda nejde o past. Obával se, že nepřítel vyčkává, až se neúnosně protáhnou zásobovací linie XIV. sboru, a poté udeří. Stejné úvahy nedopřávaly klidu ani generálporučíkovi Kruegerovi, který proto Griswoldovi nařídil další postup zpomalit, dokud I. sbor na severu neupevní své pozice na levém křídle fronty. 17. ledna však zasáhl generál MacArthur. Rozkázal nevyčkávat a rozhodným způsobem dál rozvíjet útok na manilském směru.“
Douglas_MacArthur_Wikipedie_55.jpg

Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_MacArthur
Bylo 12. ledna, když MacArthur – tehdy čerstvě povýšený do nejvyšší hodnosti armádního generála – pozval na palubu křižníku Boise viceadmirály Kinkaida

admiral_Thomas_C_Kinkaid_31.jpg

Viceadmiral Kinkaid, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Kinkaid
a Wilkinsona a generálporučíka Kruegera a v průběhu tehdejší porady několikrát zopakoval a zdůrazňoval nutnost v co nejkratší době obsadit hlavní město Filipín Manilu. Více historiků při těchto větách zdůrazňuje, že generál MacArthur měl prý celou řadu důvodů pro potřebu v co nejkratší době rychle Manilu dobýt a třeba říci, že některé z těchto důvodů byly nanejvýš osobní, což prý u něho nebylo nic nového Jednak při plánování luzonské operace ujistil Výbor náčelníků štábů ve Washingtonu, že dokáže ovládnout Oblast Centrální nížiny a Manilské zátoky během čtyř až šesti týdnů od vylodění v Lingayenském zálivu. No a nyní hodlal učinit vše pro to, aby alespoň tento termín přibližně dodržel. Důležité prý tehdy také bylo i získání významné letištní základny Clark Field, která se nacházela severně od Manilské zátoky. Clark Field tehdy velice nutně potřebovalo Dálněvýchodní letectvo generálporučíka Kenneyho, protože potřebovalo mít na Luzonu toto letiště, ze kterého by mohly bez problémů operovat i těžké bombardéry. Totiž letiště u Lingayenu, obsazené krátce po vylodění, pro tento účel nebylo vhodné. Dalším vážným důvodem pro MacArthura byla snaha dosáhnout Manily co nejdříve, neboť zde byla skutečně velká starost o několik tisíc amerických válečných zajatců a civilistů, které tam Japonci stále věznili a to od začátku války. No a byl prý, ještě jeden důvod, a to skutečně fakt osobní: „že generál MacArthur už před zahájením útoku na Luzon osobně velice doufal, že svoje 65. narozeniny (26. ledna) oslaví již v osvobozené Manile…!“


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“