Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 180.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 180.

Mapa regionů Filipín. Wikipedie.
Velitel americké 6. armády na Filipínách, generálporučík Krueger byl, pokud tehdy šlo o rychlé ovládnutí Manilské zátoky na Luzonu a obsazení hlavního města Manily, opatrnější než byl tehdy armádní generál MacArthur. Na rozdíl od náčelníka zpravodajského oddělení v MacArthurově hlavním štábu generálmajora Willoughbyho, který odhadoval celkové síly Japonců na Luzonu na 152 000, tak Kruegerův zpravodajský důstojník plukovník White měl svůj odhad Jamašitových sil na čísle kolem 234 000 vojáků – což, jak se později ukázalo, bylo mnohem blíž tehdejšímu skutečnému stavu nepřítele. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 443., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak ještě dodává, cituji:

„Krueger, jehož 6. armáda měla k 17. lednu na ostrově 175 000 mužů, z nichž jen 110 000 náleželo k bojovým jednotkám, hodlal s hlavním náporem na Manilu vyčkat, až dorazí na Luzon 32. pěší a 1. mech. divize a XI. armádní sbor americké 8. armády v síle jedné divize a plukovní skupiny, a to se mělo stát v posledních dnech měsíce ledna. Ale MacArthur nehodlal akceptovat dvou až třítýdenní zpoždění postupu na filipínské hlavní město a Krueger se musel podřídit přáním vrchního velitele. MacArthurovu tvrdohlavost může omlouvat jen fakt, že vycházel z informací generálmajora Willoughbyho, a proto se domníval, že nepřítel je daleko slabší, než tomu bylo ve skutečnosti.“

Generál Krueger, velitel americké 6. armády, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Walter_Krueger

Rozložení japonských sil na Luzonu, 11. ledna 1945
Bylo 18. ledna 1945, když americký XIV. sbor znovu vyrazil do útoku. Zprvu se opět setkával jen s nějakými těmi rozptýlenými japonskými ohnisky odporu, které jeho přední oddíly snadno likvidovaly. Teprve až 23. ledna u města Bamban se americká 40. divize postupující na pravém křídle ocitala před předsunutými postaveními japonské třicetitisícové skupiny Kembu, pod velením generálmajora Rikičiho Cukady, kterou generál Jamašita tehdy pověřil obranou pro Američany důležitého letiště Clark Field a masívu Zambaleského pohoří, které lemuje západní stranu Centrální nížiny. Americká 40. divize si sice po několikahodinovém, skutečně tvrdém boji, otevřela další cestu dále na jih, jenomže situace se znova začala pro útočící jednotky komplikovat na levém (východním) křídle XIV. sboru, které vzhledem ke zpoždění I. sboru na severu zůstalo prakticky zcela odkryto. Když poté vyslaný průzkum nezjistil na východě žádné větší soustředění Japonců, generálmajor Griswold ponechal k zajištění této strany jen méně početné oddíly a své hlavní síly tehdy soustředil na pravé straně k útoku na důležité letiště Clark Field.
Tato již několikrát zde jmenovaná a pro těžká letadla Američanů potřebná letecká základna se rozkládala západně od důležité silnice číslo 3, asi tak sedm kilometrů jižně od města Bamban. Byla na Filipínách vybudována ještě před válkou a Japonci ji po obsazení podstatně rozšířili. V roce 1945 měla již 15 samostatných přistávacích drah, spojovací a pojížděcí dráhy, stanoviště letounů a četné další provozně technické objekty. V západní části letecké základny Clark Field, byl vybudován blok budov, který se nazýval Fort Stotsenburg, který před válkou sloužil jako kasárna pro filipínskou armádu. Za tímto blokem pak začínalo Zambaleské pohoří, které se táhlo až k západnímu pobřeží ostrova Luzon. Generálmajor Griswold rozhodl hned na počátku, vrhnout všechny síly XIV. sboru do útoku, kterým chtěl zatlačit nepřítele na západ směrem do hor. Pak, až by tak uvolnil strategickou silnici č. 3, dobyl by letiště Clark Field a blok budov Fort Stotensburg, 37. divize obnoví útok k městu San Fernando, pak dále k Manile, zatímco by 40. divize zamířila na jihozápad, podél jižního okraje Zambaleského pohoří, vstříc jednotkám XI. sboru, který se mezitím vylodí na západním pobřeží. Tímto útočným manévrem měla být japonská skupina Kembu v horách zcela izolována a odříznuta jak od Centrální nížiny, tak i od oblasti Manilské zátoky.
Celý útok započal z 27. a 28. ledna, když 40. divize postupovala na západním křídle a 37. divize pak na východním křídle. Dle zápisů se metr za metrem, pěchota a tanky 37. divize probíjely k letišti a Fort Stotsenburgu. Okolní terén byl doslova poset protitankovými minami a různými překážkami a Japonci se bránili zuřivou palbou automatických zbraní a dělostřelectva a také početnými protiútoky. Přes veškerou doslova urputnou obranu Cukadových oddílů, se 29. ledna 1945 Američané probojovali až k okraji letiště. Za stejně tak těžkých, nebo zde dokonce obtížnějších podmínek postupovala tehdy i americká 40. divize. Když pak vojáci 40. divize dosáhli až k úpatí horských hřebenů, zjistili, že se ocitli před množstvím jeskyní a tunelů, které chránila dělostřelecká, minometná a kulometná palba. Řada takovýchto japonských obranných postavení byla navíc vybudována v místech, kde nemohl útočník použít tanky, a dělostřelectvo a pěchota je musela dobývat skutečně jedno za druhým pomocí plamenometů, náloží trhavin, kouřových a termitových granátů. Postup v těchto místech byl velice pomalý a ztráty začaly hrozivě narůstat.
Jak se však zjistilo, měl těžké ztráty i nepřítel a po několika dnech takto nepřetržitých útoků začaly i Japoncům jejich síly ochabovat. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 445., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak ještě dodává, cituji:

„Do večera 29. ledna generálmajor Cukada ztratil více než dva a půl tisíce mužů a byl přinucen letiště Clark Field vyklidit. Japonští vojáci, kteří obranné boje přežili, se připojili k hlavním silám skupiny Kembu soustředěným v Zambaleském pohoří. Jejich likvidace byla odložena na pozdější a vhodnější dobu, neboť teď bylo prvořadým úkolem XIV. sboru pokračovat v přerušeném postupu na Manilu.“

Prakticky ve stejnou dobu, kdy XIV. sbor generála Griswolda útočil na leteckou základnu Clark Field, přicházely na ostrov Luzon významné posily. Dne 27. ledna se na plážích Lingayenského zálivu vylodily 32. pěší a 1. mechanizovaná divize a o další dva dny později přivezl další velký konvoj XI. armádní sbor generálmajora Charlese P. Halla. K vylodění těchto jednotek bylo zvoleno západní pobřeží Luzonu zhruba tak někde na úrovni jižní části Zambaleského pohoří. Tam tedy vstoupilo na břeh více než 30 000 vojáků 38. pěší divize generálmajora H. L. C. Jonese a také 34. plukovní bojová skupina podplukovníka C. A. Daklena.
Tohle vylodění se vůbec nesetkalo s nějakým nepřátelským odporem a již také další den ráno bylo možno zahájit postup na východ do vnitrozemí. Kuriózní zápis, nebo spíše pro zasmání větu, nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 445., když z amerických historických pramenů, k tomuto vylodění pak ještě dodává, cituji:

„Jedinou újmou, kterou XI. sbor při vylodění utrpěl, bylo podle hlášení velitele 151. pluku 38. divize zranění, jež postihlo jednoho vojáka jeho pluku, kterého nabral na břehu na rohy špatně naložený buvol“.

Ale pojďme dále a řekněme si, že tím prvým úkolem, který XI. sbor dostal, bylo, přehradit šiji poloostrova Bataan, která ohraničuje na západě Manilskou zátoku, a tím prakticky znemožnit Japoncům, kteří se nacházeli v oblasti zátoky, jakýkoliv ústup na hornatý poloostrov. Když byl totiž před třemi lety po japonském vpádu na Filipíny generál MacArthur přinucen opustit Manilu, stáhl se na Bataan a tam jeho spojená filipínsko-americká vojska kladla dlouhý houževnatý a vyčerpávající odpor. Generál MacArthur nyní proto nechtěl připustit, aby po útoku na Manilu Japonci prakticky provedli to samé.
Je pak též pravdou, že netrpělivého generála MacArthura tempo postupu XIV. sboru neuspokojovalo. Měl se vyjádřit v tom smyslu, že tomuto sboru chybí rozhodnost a iniciativa.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 445., 446., z amerických historických pramenů, k tomuto dál pak ještě dodává, cituji:

„Vzhledem k průběhu operací je možno s určitostí prohlásit, že MacArthurovy poznámky neodpovídaly objektivnímu posouzení situace, ale nicméně měly za následek, že generálporučík Krueger vydal 30. ledna 1945 polní rozkaz číslo 46., kterým nařizoval XIV. sboru ´agresívně postupovat na jih´. Současně přeorganizoval síly, které měl k dispozici, a stanovil jim konkrétní úkoly.
I. armádní sbor operující na severu posílil 32. pěší divizí a uložil mu, aby pokračoval v postupu na východ a obsadil město San José, důležitý silniční a železniční uzel. XI. sboru 8. armády, který po vylodění přešel pod kontrolu jeho 6. armády, Krueger přikázal zrychlit izolaci poloostrova Bataan. 40. divizi XIV. sboru ponechal na úpatí Zambaleského pohoří, kde měla ve spolupráci s jednotkami XI. sboru izolovat a krok za krokem likvidovat skupinu Kembu generálmajora Cukady, která po bojích o Clark Field stále ještě čítala kolem 25 000 mužů. Její místo v sestavě XIV. sboru zaujala I. mechanizovaná divize generálmajora Verna D. Mudge.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 181.
Bylo 31. ledna 1945, když vyrazily dvě divize XIV. sboru do útoku směrem dále na jih: na levém křídle postupovala tehdy 1. mechanizovaná a napravo od ní pak 37. pěší divize. Začal tak generálem MacArthurem vyprovokovaný závod s časem a současně bylo pro vojáky obou těchto divizí i záležitostí prestiže, kdo tedy dosáhne hlavního města Filipín Manily dřív, zda to bude“kavalérie, či kavaleristé“, nebo to budou pěšáci z 37. divize. Aby byl urychlen postup 1. mechanizované divize, vytvořil generálmajor Mudge dvě, tzv. „létající kolony“ označené čísly 5 a 8 a jejich velením pověřil brigádního generála Williama C. Chase.

Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_MacArthur

Každou z kolon – v podstatě to byl vlastně posílený motorizovaný prapor – tvořila skupina středních tanků, samohybné 155mm houfnice a vozidla k přepravě pěchoty. Jako předvoj 1. mechanizované divize se tyto létající kolony hnaly na jih a většinou narážely jen na nekoordinovaný a slabý odpor izolovaných skupin Japonců. Mnohem větší překážkou než aktivní nepřátelská obrana se pro ně staly vodní toky, protože Japonci takřka všude strhli všechny mosty. I proto tanky, dělostřelectvo a vozidla musely být převáženy na pontonech a vorech, jen málokde ženisté dokázali poškozené mosty opravit natolik rychle, aby nebyl postup nějak brzděn. V úplně stejné situaci se pak ocitala i 37. pěší divize, pro kterou se také stala hlavním problémem přeprava techniky přes početné říčky, které protékají jižní částí Centrální nížiny na Luzonu.
Když si pak obě létající kolony uvědomovaly, že se vlastně obě snaží dosáhnout Manily co nejdříve, příslušníci těchto dvou kolon nezastavovali svou činnost ani v noci z 2. na 3. února 1945. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 446., až 448., z amerických historických pramenů, k tomuto dál ještě píše, cituji:

„Kolem půlnoci zlikvidovali jedno z japonských obranných postavení a před rozedněním již opět motory jejich tanků, houfnic a nákladních aut burácely po silnici vedoucí k severním předměstím Manily. V odpoledních hodinách 3. února na otevřeném prostoru, asi patnáct kilometrů od Manily, se 5. kolona setkala se skupinou nákladních aut obsazených japonskými vojáky, která přijížděla po vedlejší silnici. Došlo k neuvěřitelné situaci. Američané začali na zmatené Japonce mávat, aby zastavili. Z míry vyvedení japonští řidiči skutečně uposlechli a létající kolona, aniž snížila rychlost, projela po hlavní silnici, přičemž se na Japonce snesl uragán palby ze všech hlavní. Japonská vozidla byla do jednoho zničena a pár vojáků, kterým se je podařilo včas opustit, prchalo všemi směry. Snad poprvé v historii jednotka pozemních vojsk úspěšně provedla klasický manévr známý z námořních bojů – Položení příčky na T.“

Již o 7 kilometrů dále, se musely obě létající kolony, vypořádat, a to rychle a úspěšně, se dvěma japonskými obrannými postaveními, které blokovaly silnici. Bylo pozdní odpoledne těsně před 17, 00, když se přiblížily k Tuliahanu, kde byla poslední větší řeka před hlavním městem Manilou, přes kterou se klenul impozantní ocelový most. Tam měli Japonci připravenou destrukci a z postavení na jižním břehu se ihned na Američany snesla velice hustá a divoká palba. V historických zápisech je možné se dočíst, že v tu dobu mladší poručík James P. Sutton, příslušník válečného námořnictva, který byl k 1. mechanizované divizi přidělen jako pyrotechnik, vběhl na podminovaný most a vlastně v posledních sekundách přeřezal hořící zápalnou šňůru vedoucí k velké dynamitové náloži. Za tento hrdinský čin byl Sutton – po válce se stal členem sněmovny reprezentantů amerického kongresu – vyznamenán Záslužným křížem. Jak poznamenávají tehdejší zápisy, nebýt Suttonova velice odvážného zásahu přeřezání zápalné šňůry, zdržel by se další postup spojeneckých motorizovaných sil nejméně o 24 hodin, neboť tak dlouho by podle odhadů ženistů trvalo než by přisunuli těžkou techniku a přes strmou rokli řeky Tuliahan postavili nějaký provizorní most. Kolem šesté hodiny večerní, když 8. létající kolona projela městem Talipapa a již o půl hodiny později dosáhla letiště Grace Park, které se nachází necelé 2 kilometry od severního okraje Manily. Japoncům se ještě podařilo zapálit hangáry a letištní budovy, ale jejich tehdejší obrana byla velice slabá a tanky Američanů jedoucí na čele si s ní velice rychle poradily.
Jak hovoří dál tehdejší hlášení, která byla v historických zápisech použita, byl velitel amerického XIV. sboru generálmajor Griswold, v neustálém rádiovém spojení s velitelem I. divize generálmajorem Mudgem, tak s velitelem obou létajících kolon brigádním generálem Chasem, dal nyní divizi povolení ke vstupu do filipínského hlavního města.

Velitel amerického XIV. sboru generálmajor Griswold, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Luzon
V 19,00 8. létající kolona (5. kolona postupovala za ní s asi půlhodinovým zdržením) překročila městskou hranici a směřována filipínskými partyzány, mířila, poté, ulicemi severního předměstí ke komplexu budov university Santo Tomas, kde podle informací Japonci věznili asi 3 500 až 4 000 Američanů a příslušníků dalších spojeneckých států.
Byla sobota 3. února 1945, když nad Santo Tomasem přeletěla devítičlenná skupina amerických stíhaček námořní pěchoty, někteří ze zajatců si povšimli, že jeden z pilotů letounu shodil nějaký předmět. Jednalo se o brýle, na kterých byl připevněn vzkaz: „Vyvalte sudy. Svatý Mikuláš přijde v neděli nebo v pondělí!“ Zde byl pro případ, že by vzkaz padl do rukou japonské stráže, pilotem svérázný „kód“, ale ta pravá podstata byla samozřejmě rozpoznána správně. Totiž 4 000 zubožených, vyhladovělých a nemocných zajatců ihned zachvátila obrovská radost, ale také současně i strach, co vše mohou jejich věznitelé ve zbývajících 24 či 48 hodinách učinit. Američtí zajatci o japonském fanatismu a krutosti totiž věděli za tři roky věznění velice mnoho. Naštěstí pilot stíhačky podcenil tempo, s jakým se v posledních dnech hnaly k Manile předsunuté jednotky 1. mechanizované divize. Bylo 19 hodin 30 minut stejného dne, když za obvodovou zdí náhle zazněly výstřely a v burácení tankových motorů vězni zaslechli hlas, který nezaměnitelným americkým přízvukem řval: „Kde je, k čertu, hlavní brána?“ Hned poté se ozval praskot lámaného dřeva a bortící se zdi a do vězení vjel první tank. Japonské stráže zaskočeny americkou rychlostí kladly jen slabý odpor, který byl zlomen během několika minut. Celkem 3 500 zajatců v nepopsatelných scénách jásání vítalo své osvoboditele. O chvíli se ukázalo, že v jedné z budov drží asi 60 Japonců, vedených velitelem tábora podplukovníkem Hajašim, jako rukojmí dalších 275 vězňů, převážně žen a dětí. Zápisy říkají, že Hajaši požadoval za jejich propuštění záruku volného odchodu pro sebe a pro své muže. Generál Chase asi tak po hodinovém vyjednávání, to aby zabránil masakru, na požadavek podplukovníka Hajašiho přistoupil.
Hlavní město Filipín Manila byla tehdy prvním velkým městem, které bylo dobýváno spojeneckými vojsky od počátku války v Tichomoří a americká 8. létající kolona byla tak první jednotkou, jejíž příslušníci se mohli přesvědčit o záludnostech a nebezpečí boje, které je čekalo v rozsáhlé městské zástavbě.
Již krátce po obsazení tohoto areálu Santo Tomas, se pak americká vozidla rozjela po bulváru Quezon k řece Pasig, řeky, která protéká centrem Manily. Již po pár stech metrech po pravé straně se objevily velké kamenné budovy věznice Old Bilibid, která se zdála opuštěna, a po levé straně byl několikapatrový betonový blok Dálnovýchodní univerzity. Právě odtud Japonci zahajovali zuřivou palbu z ručních zbraní a kulometů a vzápětí se ozvala i 47mm děla. Tady se řidiči čelních vozidel snažili obrátit a rychle ustoupit. Jenomže zjistili, že další části kolony bulvár zcela ucpaly. Celý tento chaos se s velkými obtížemi podařilo zvládnout a průzkumná skupina byla přinucena, vrátit se k táboru Santo Tomas, kam mezitím dorazila i 5. létající kolona. Již následující den ráno přišla špatná zpráva pro brigádního generála Chase. Byl totiž informován, že most přes řeku Tuliahan, jehož zničení předtím zabránila odvážná akce poručíka Suttona, se Japoncům během noci podařilo vyhodit do vzduchu. Tak se stalo, že obě dvě létající kolony byly v Manile odříznuty od ostatních útočných sil XIV. sboru, který se k městu teprve blížil. Kdyby na ně tehdy zaútočily jednotky plukovníka Kacua Nogučiho pověřeného obranou severní části Manily, mohly se určitě ocitnout v kritické situaci, protože Noguči měl skutečně velké síly. Generál Chase, se nyní musel bránit se svými muži v komplexu tábora Santo Tomas, nebo opustit tisíce osvobozených zajatců a pokusit se probít z obklíčení. V obou případech by výsledkem byly těžké ztráty. Velkým štěstím bylo, že Kocua Noguči tehdy předpokládal, že Američané nedosáhnou Manily dřív, než za dva týdny, proto nebyl na protiútok připraven.
Pozdě odpoledne dne 4. února dostal generál Chase od generála Mudge rádiem rozkaz, že má obsadit strategicky důležitý most přes řeku Pasig, který se nacházel na jižním konci Quezonova bulváru, který byl vzdálen necelé 2 km, od tábora Santo Tomas. A tak hlavní síly XIV. sboru už byly na okraji města a Mudge chtěl získat jediný most přes Pasig, který podle zpráv leteckého průzkumu ještě stále zůstával nepoškozen. K mostu tak urychleně vyrazila 5. létající kolona. Ta sice pronikla po bulváru o něco dál než předchozího dne 8. kolona, ale nakonec byla zastavena velkou barikádou, kterou Japonci bulvár přehradili. Před barikádou pak rozmístili v dlažbě miny a zátarasy z kolejnic a hned na to ze stran začaly pálit jejich kulomety. 8. kolona tak musela ustoupit a hned nato mohutná exploze oznámila, že i poslední most přes Pasig byl zničen. Ve stejnou dobu, kdy se 5. létající kolona vrátila z neúspěšného výpadu zpět k táboru Santo Tomas, pronikly do města ze severozápadu jednotky americké 37. pěší divize, které rychle navázaly s oběma létajícími kolonami kontakt. Ještě ve večerních hodinách 4. února se Američané znovu pokusili prorazit na jih po Quezonově bulváru. Přitom vojáci jednoho praporu z 37. divize vnikli do objektu věznice Old Bilibid, původně považovaného za opuštěný. Ke svému velkému překvapení našli Američané v celách 800 spojeneckých válečných zajatců a více než pět set uvězněných civilistů. Těžké boje na Quezonově bulváru a v jeho okolí, pak ještě pokračovaly, celou noc ze 4. na 5. února.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 182.
Bylo 5. února 1945, a americkým velitelům, po shromáždění všech zpráv o útocích v Manile začalo být zcela jasné, že původní naděje na rychlé a snadné obsazení filipínského hlavního města Manily, opuštěného Japonci dle původních zpráv, se prostě nesplní. Ba právě naopak budou muset o Manilu tvrdě bojovat. Historické zápisy vydaly svědectví, že velitel japonských vojsk na Filipínách generál Tomojuki Jamašita skutečně prý nehodlal Manilu bránit.

General Tomojiki Jamašita. Wikipedia
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomojuki_Jama%C5%A1ita


Po válce při výslechu spojeneckými vyšetřovateli uvedl své hlavní důvody. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 451., z amerických historických pramenů, k tomuto tématu napsal, cituji:

„Za prvé, Manila má přibližně milión obyvatel a bylo nemožné je živit. Za druhé, většina manilských budov je vysoce hořlavá a proto nevhodná pro obranu. A za třetí, protože město leží v rovině, jeho obrana vyžadovala obrovské síly.
Z těchto důvodů jsem chtěl ponechat Manilu mimo bojový prostor“.

V těchto místech je si třeba ještě něco povysvětlit a pak k tomu i něco dodat. Totiž když ještě v prosinci 1944 generál Jamašita rozhodl, že z Manily musí byt evakuovány jednotky a také zásoby pro ně, měl ještě v úmyslu ponechat v samotném městě jen nepočetné oddíly svého pozemního vojska k udržování pořádku, zajišťování evakuačních linií a nakonec ke zničení mostu přes řeky Pasig a Marikina. Tato opatření tak měla ztížit Spojencům okupaci města, a také i zdržet postup nepřítele proti jeho skupině Šimbu. To, že vlastně v Manile zůstala velice silná posádky rozhodnutá klást tvrdý odpor, nebylo tedy způsobeno tím, že by Jamašita své záměry nějak změnil, ale skutečně důkazem zmatků a nejednotnosti velitelské struktury japonských ozbrojených sil.

Mapa dobytí Manily, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Manila_(1945)

Totiž stalo se, že když v prosinci 1944 a v lednu 1945 sice Manilu opouštěly oddíly pozemních jednotek, ale v tu samou dobu přicházely do hlavního města Filipín oddíly japonského námořnictva.
Velitel loďstva jihozápadní oblasti Viceadmirál Denšici Okoči, v rozporu s Jamašitovými rozkazy začal do Manily stahovat tisíce námořníků, ze kterých pak vytvořil ve městě Manilský námořní obranný svaz, jehož velením pak pověřil kontradmirála Iwabučiho. No, a když pak začátkem ledna 1945, viceadmirál Okoči opustil Manilu a připojil se ke generálu Jamašitovi v Baguiu, horském velitelství obranné skupiny Šobu, formálně podřídil Manilský námořní obranný svaz, který měl kolem 16 000 mužů generálporučíkovi Jokojamovi, veliteli obranné skupiny Šimbu, jejíž oblast zahrnovala vedle jižní části Luzonu i Manilu. Jednalo se tehdy prý skutečně jen o formální podřízení a kontramirál Iwabuči prohlásil zcela jednoznačně, že jeho úkolem je splnit úkoly, které uložil Okoči, a žádným Jokojamovým rozkazem, který s ním není v souladu, se necítil být vázán. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 452., 453., z amerických historických pramenů, k tomuto tématu ještě nalezl a napsal, cituji:

„Okočiho rozkazy Manilskému námořnímu obrannému svazu přikazovaly hájit prostor letiště Nichols Field na jižním okraji Manily a námořní základnu Cavite na východním pobřeží Manilské zátoky, zátoku zaminovat a řídit v ní operace sebevražedných člunů, zajistit evakuaci všech plavidel v zátoce a nakonec zajistit demolici všech námořních zařízení v oblasti Manily a základny Cavite. Iwabuči a jeho důstojníci trvali na tom, že stažení Manilského námořního obranného svazu z města by znemožnilo splnění těchto úkolů. Kromě toho řada námořních důstojníků byla přesvědčena, že Manila je přirozenou pevností, která může být snadno hájena a jejíž obrana způsobí nepříteli těžké ztráty.
Protože ani série naléhavých porad mezi Jokojamových a Iwabučiho štábem nedokázala rozpory odstranit, generálporučík Jokojama kapituloval, a dokonce ponechal v Manile asi 4 000 mužů pozemních vojsk (včetně jednotek plukovníka Kacua Nogučiho), a podřídil je Iwabučimu. Generál Jamašita se v Baguiu o těchto sporech zřejmě dozvěděl, až když už bylo uplatnění jeho autority a ke sjednání nápravy pozdě. Teprve 15. února vytkl generálporučíku Jokojamovi, že připustil, aby námořnictvo jednalo v rozporu s jeho rozkazy, a nařídil mu okamžitě stáhnout z Manily všechny síly. Kontradmirálu Iwabučimu byl tento rozkaz předán 17. února, a to už americká 6. armáda kontrolovala všechny eventuální ústupové cesty z města. A protože vzdát se nepřicházelo v úvahu, Iwabuči vedl boj až do hořkého konce.
Podle strategického záměru velitele 6. armády generálporučíka Kruegera měla být Manila dobyta útokem vedeným současně ze dvou směrů: ze severu zaútočí 1. mechanizovaná a 37. pěší divize a z jihu 11. výsadková divize.“

Celkem dva pluky 11. výsadkové divize (velitel generálmajor J. M. Swing), posílené dvěma prapory 24. pěší divize vysadila dne 31. ledna na západním pobřeží ostrova Luzon poblíž města Nasugbu, asi tak 80 kilometrů jižně od Manilské zátoky, flotila 75 invazních plavidel vypravená z Leyte. Zde pak na pobřeží bylo vyloděno celkem 8 000 mužů a také 4 200 tun zásob potřebných pro další boje. Po vylodění byl zaznamenán útok několika sebevražedných člunů, které však byly zničeny dříve, než by mohly způsobit jakékoli škody a s dalším odporem se pak tento výsadek nesetkal. Všechny vyloděné jednotky poté okamžitě zahájily postup na východ a to po silnici číslo 17 k Tagaytaytskému hřebenu, který se nacházel asi tak 45 kilometrů ve vnitrozemí.
V době svého vylodění na Luzonu, jak říkají historické zápisy, přináležela 11. divize k americké 8. armádě generálporučíka Roberta L. Eichelbergera.

General Robert L. Eichelberger. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_L._Eichelberger

Generál tehdy rozhodl, že třetí, 115. pluk divize nebude na ostrov přepravován po moři, ale bude vysazen letecky a to přímo na Tagaytaytskému hřebenu v místech, kde se silnice číslo 17 prudce obrací na sever k tamější Manilské zátoce a k městu Manila. Pluk pak měl po obsazení hřebenu a také důležité části silnice vyčkat, až se dostaví hlavní síly divize a po spojení s nimi měl postupovat též na Manilu.
Bylo 8 hodin 15 minut dne 3. února 1945, když se objevilo nad Tagaytayským hřebenem celkem 48 dopravních letounů typu Douglas C-47 nesoucím 915 mužů 511. pluku.

Ilustračně: Douglas C-47 Dakota, Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_C-47_Skytrain

Z prvých 18 letounů výsadkáři vyskočili přesně ve stanoveném prostoru. Když však poté z jednoho z dalších 30 letadel bylo nedopatřením vyhozeno několik balíků zásob, parašutisté to pokládali za signál, že jsou na místě. Piloti si sice okamžitě uvědomili, že doskoková zóna je asi tak o deset kilometrů dál, a pokusili se předčasný seskok zastavit, ale už se to nepodařilo. Druhá vlna o 51 dopravních letadlech přilétla v poledne. Situace se opět zkomplikovala: jen z prvních pěti letounů výsadkáři dopadli v určené zóně, všichni ostatní začali letouny opouštět v okamžiku, kdy spatřili již na zemi velké množství opuštěných padáků – nevěděli, že to je místo chybného seskoku větší části první vlny. Z tohoto výsadku jen 425 parašutistů 511. pluku pak dopadlo ve stanoveném prostoru, 1 325 jich skončilo ve vzdálenosti mnoha kilometrů východně od cíle. Naštěstí však Japonci neměli na Tagaytaytském hřebenu ani jediného vojáka, takže nemohli v takto vzniklém zmatku ničeho využít, ale stejně trvalo plukovníku Orimu D. Haugenovi několik hodin, než své vojáky shromáždil a zorganizoval.
Ráno dne 4. února dorazily hlavní síly divize s vozidly, tanky a dělostřelectvem. Tamější dvouproudová betonová silnice pak umožnila další velice rychlý postup směrem na sever a teprve těsně před polednem byl 511. pluk, který tvořil předvoj zastaven až u řeky Imus. Most přes řeku Imus pak strážila jen stará kamenná budova, jejíž původ se datoval z dob španělských kolonizátorů, které Japonci využili jako bunkru a obsadili ji více než 50 vojáky, kteří byli vyzbrojeni ručními zbraněmi a kulomety. Příchozí Američané tam pak přisunuli 75mm houfnice, ale metr a půl silné zdi velice dlouho odolávaly. Na silnici se začala hromadit vozidla a japonská palba jim nedovolila vjet na tento most. Situaci nakonec vyřešilo, že jeden z amerických výsadkářů, seržant Robert C. Steele vzal kanystr s benzinem a přiblížil se k budově, kde vyšplhal na střechu, dírou v krytině nalil do budovy benzín a zapálil jej fosforovým granátem. Všichni vybíhající Japonci, kterým se nepodařilo požár uhasit, byli pak do jednoho postříleni. Seržant Robert C Steele obdržel za svůj čin pak Záslužný kříž – ale nikdy ho nepřevzal, za několik dnů totiž padl v boji o hlavní město Filipín Manilu. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 454., 455., z amerických historických pramenů, k tomuto tématu ještě nalezl a napsal, cituji:

„Po překročení řeky Imus pokračovala 11. divize – stále s 511. plukem v čele – dál na sever po šíji, která odděluje Manilskou zátoku od laguny De Bay. Most přes následující řeku se podařilo parašutistům získat překvapivým výpadem dřív, než jej Japonci mohli zničit, ale pak přišla řeka Paranaque. Most přes ni byl těžce poškozen a ze severního břehu pálila japonská děla a minomety. Kilometr za řekou se nacházelo velké letiště Nichols Field, jehož obrana byla jedním z úkolů vysloveně uložených viceadmirálem Okočim Manilskému námořnímu obrannému svazu. A jak se zakrátko ukázalo, japonští námořníci jej hodlali bránit do posledního dechu. Za letištěm už začínala jižní předměstí Manily."


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680