Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 183.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6858
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 183.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 183.



Rozložení_japonských_sil na_Luzonu,_11._ledna_1945_33.jpg



Rozložení japonských sil na Luzonu, 11. ledna 1945.
Ani ne nějakých sedm kilometrů před hranicí Manily, bylo tehdy 4. února 1945, když byla americká 11. Výsadková divize znovu zastavena. Ovšem další den ráno 511. pluk překročil řeku Paranaque. A poté v dalších dnech se americké jednotky probily až na samý okraj letiště Nichols Field a tam narazily na hlavní pásmo japonské obrany. K ostřelování postupujících Američanů pak Japonci použily děla, která původně vlastně sloužila k protiletadlové obraně letiště Nichols Field. V té době se velký počet betonových bunkrů přímo ježil hlavněmi kulometů, když i každá budova byla přeměněna v ohnisko odporu. Zde z amerických historických podkladů český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 455., píše, cituji:

„11. divize měla pouze lehké dělostřelectvo, které nebylo proti silným opevněním dostatečně účinné, a tak jako mnohokrát předtím nezbylo než se spolehnout na plamenomety, nálože výbušnin a 60mm minomety.
Během čtyř dnů tuhých bojů 11. divize – která 10. února přešla pod kontrolu XIV. sboru 6. armády - postoupila jen o necelé dva kilometry. O urputnosti obrany japonských námořníků vypovídá vzkaz, který odeslal na velitelství divize jeden z velitelů útočících jednotek: ´Řekněte admirálu Halseymu, ať přestane hledat japonské loďstvo. Zakopalo se na Nichols Field´.“


Když bylo poté navázáno přímé spojení mezi 11. divizí a velitelstvím XIV. sboru bylo možno velice operativně koordinovat plány dalšího postupu a sbor poté podpořil divizi svým těžkým dělostřelectvem, které jí chybělo ze všeho nejvíce. Bylo 12. února, když 11. divize mohla zahájit konečně útok na Nichols Field. Útoku samotnému pak předcházela soustředěná palba 155mm děl a 203mm houfnic a na japonská obranná postavení udeřily i střemhlavé bombardéry letectva námořní pěchoty, která startovala již z letišť v Lingayenském zálivu. Po tehdy velkých ztrátách, které v předchozích dnech utrpěl 511. pluk – 11. února padl i jeho velitel plukovník Haugen – nastoupily nyní v prvém sledu 187. a 188. pluk. Ještě prakticky do setmění bylo letiště dobyto. Stejný den pak jednotky 11. výsadkové divize navázaly kontakt s předsunutými oddíly 1. mechanizované divize, které obchvátily centrální oblast Manily a z východní strany dosáhly Manilské zátoky asi tři a půl kilometru severně od Nichols Field.
Vůbec ty nejtěžší boje v popisovanou dobu se pak odehrávaly v sektoru 37. pěší divize, která postupovala v severní části města a podél Manilské zátoky směrem na jih. Již po překročení řeky se divize ocitla před tzv. Intramurosem, což byla mohutná pevnost z 16. století, která se rozkládala na levém břehu řeky Pasig. Pevnost Intramuros byla obehnána kamennou zdí, která byla 3,5 metru vysoká, v horní části byla 2,5 až 6 metrů silná a u základny pak měla sílu 6 až 12 metrů. Její čtyři hlavní brány jakoby střežily vzájemně se podporující reduty a také silně opevněné betonové budovy.
K tomu pak český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 456., v americké historiografii nalezl a píše, cituji:

„Při plánování útoku na pevnost Intramuros působilo spojeneckým velitelům velkou starost, jak uchránit životy tisíců Filipínců, kteří se v rozlehlé pevnosti – v podstatě to byla celá městská čtvrť – nacházeli.
Generála MacArthur sice již na počátku bitvy o Manilu výslovně zakázal použít při operacích ve vnitřním městě letectvo, nicméně nasazení tanků a dělostřelectva bylo nevyhnutelné. Američané marně vyzývali tlampači japonskou posádku Intramurosu, aby se vzdala nebo alespoň umožnila odchod civilního obyvatelstva.
Nepřišla žádná odpověď.“


Bylo 17. února 1945, když začalo ostřelování pevnosti Intramuros . Jednalo se o soustředěnou palbu 105mm, 155mm, a 203mm houfnic, které nakonec pobořily na několika místech obvodové zdi, a19. února se poté útočící jednotky 37. divize pokoušely proniknout do pevnosti pod ochranou kouřové clony. Japonské jednotky, které se nacházely v bezprostřední blízkosti zdí, byly tou strašlivou kanonádou povětšině zničeny, ale již o několik desítek metrů dál byli postupující Američané zastaveni neskutečně urputnou japonskou obranou. Ostřelování tak muselo pokračovat, a to až do 23. února, kdy byl zahájen rozhodující útok. Nastal skutečný boj prakticky o každý metr, každý dům a dokonce i o každou místnost zvlášť. Jednotlivá střediska japonského odporu musela být zlikvidována náložemi výbušnin, fosforovými granáty, bazukami a plamenomety Fanatičtí obránci z Manilského námořního obranného svazu v poslední své instanci pak hledali různá útočiště ve sklepích místních budov, kde museli být v několika případech zlikvidováni až poté, co američtí ženisté natáhli hadice, nalili do podzemních prostor sklepů stovky litrů benzínů a nafty a vše poté zapálili. Ještě v odpoledních hodinách byly v jedné části Intramurosu boje dočasně zastaveny, neboť se konečně podařilo uprchnout 3 000 civilistům ukrývajícím se v kostelích. Jednalo se převážně o ženy a děti, bylo mezi nimi jen pár mužů. Poté byly objeveny stovky zavražděných mužů postupujícími americkými oddíly, ale až následujícího dne. Dne 24. února 1945 byla pevnost Intramuros dobyta a obsazena.

Dobytí Manily_33.jpg


Mapa dobytí Manily, Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Manila_(1945)

Další těžké boje o město Manila trvaly ještě celý týden. Posledním takovým velkým a významným střediskem japonské obrany se pak stal velký komplex vládních budov, které leží jižně od pevnosti Intramuros. Tam se jednalo o moderní objekty na tu dobu, které byly vybudovány ze železobetonu, jejich tamější vchody a spodní řady oken Japonci zabarikádovali a v dalších, vyšších patrech pak rozmístili velké množství kulometů, když jejich palba pokrývala veškeré přístupy. A tak musela opět předcházet útoku těžká dělostřelecká palba, která samozřejmě brzy změnila všechny krásné a výstavné budovy v hromady zříceného betonu. Jiná cesta totiž nebyla, Japonci, i když tam byli ve zcela beznadějné situaci, se prostě nechtěli za žádnou cenu vzdát. Zde pak z amerických historických podkladů český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 457., o závěrech dobytí Manily nalezl a napsal, cituji:

„3. března odpoledne byla jako poslední dobyta budova ministerstva financí. Velitel XIV. sboru mohl ohlásit generálporučíkovi Kruegerovi, že organizovaný odpor nepřítele v Manile byl zlomen. Bitva o filipínské hlavní město skončila. Od 3. února do 3. března měl americký XIV. sbor více než 1 000 padlých a 5 500 zraněných; ztráty nebyly podstatně vyšší jen díky maximálnímu využití bojové techniky, především nasazení mohutného dělostřelectva. Manilský námořní obranný svaz kontraadmirála Iwabučiho ztratil nejméně 12 500 mužů, dalších 3 500 příslušníků obranné skupiny Šimbu bylo zabito při bojích na okrajích města. Těžkou cenu však zaplatili za osvobození svého hlavního města Filipínci. Během měsíc trvajících bojů jich zahynulo kolem 100 000 a nejkrásnější město v jihozápadním Tichomoří bylo obráceno v hromadu sutin.

general_Krueger_Wikipedie_22.jpg


Generál Krueger, velitel americké 6. armády, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Walter_Krueger
K dalším bojům je pak nutno dodat, že pokud japonská vojska ovládala poloostrov Bataan na jihu Luzonu a pak také i menší ostrůvek Corregidor na západní straně Manilské zátoky, měla vjezd do zátoky pod kontrolou svých děl a mohla tak spojencům účinně bránit ve využívání manilského přístavu a většiny přístavních zařízení. I proto generál MacArthur, a to ještě před skončením bojů o Manilu, nařídil generálporučíku Kruegerovi veliteli 6. armády Bataan a Corregidor obsadit. Generál Krueger pak tímto úkolem pověřil velitele XI. sboru generálmajora Charlese P. Halla, jehož 38. pěší divizi za tím účelem posílil 1. plukovní bojovou skupinou 6. pěší divize.
Podle tehdejších odhadů štábů 6. armády i XI. sboru měli Japonci na Bataanu kolem 6 000 vojáků a na Corregidoru to bylo asi 850. Skutečnost, jak se později ukázalo, bylo na Bataanu jen 1 400, ale na Corregidoru to pak bylo více než 5 000, většinou se jednalo o příslušníky námořnictva. Při plánování útoků pak generálmajor Hall předpokládal, že o poloostrov Bataan budou jeho vojska muset svést tvrdý boj, a proto určil k jeho obsazení dvě útočné skupiny.
Ta východní skupina byla tvořená 1 plukovní bojovou skupinou 6. divize pod velením brigádního generála Williama Spence a měla postupovat po východním pobřeží poloostrova směrem k jihu. Ta jižní skupina byla pak tvořena 151. bojovou skupinou 38. pěší divize a osobně jí velel velitel divize generálmajor William C. Chase (Chase, který vedl létající kolony při útoku na Manilu, byl 7. února postaven do čela 38. divize poté, co velitel sboru odvolal jejího dosavadního velitele generálmajora Jonese, a současně byl povýšen na generálmajora). Měla se vylodit v zátoce Mariveles na jižním cípu poloostrova a postupovat po jeho východním i západním pobřeží na sever, vstříc Východní skupině.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6858
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 183.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 184.
Z důvodů přípravy útoku již 13. a 14. února 1945 pak americké minolovky chráněné lehkými křižník a torpédoborci musely odminovat přístupy k marivelskému přístavu a také i okolní vody. Přitom, dle zápisů v denících, zneškodnily celkem 140 min, ze kterých téměř 30ks pocházelo ještě z roku1942, když tehdy je položili do moře Američané. Dne 14. února se v Subické zátoce západně od poloostrova Bataanu nalodila Jižní útočná skupina a následujícího dne v 10 hodin dopoledne dorazila flotila výsadkových člunů do Mariveleské zátoky. Vyloďující se Američané se setkali jen s minimálním odporem nepřítele a bez jakéhokoliv otálení zahájili postup po obou stranách poloostrova Bataan na sever.
Ještě pak v noci z 15. na 16. února se sice japonská vojska pokusila o zoufalý protiútok, ale s těžkými a krvavými ztrátami byli Američany odraženi.
Dne 12. února, ještě tři dny před vyloděním v Mariveleské zátoce, zamířila, z poloostrovní šije na jih Východní útočná skupina. Rychle postupovala po pobřežní silnici a až v noci z 15. na 16. února byla napadena oddílem o několika stech japonských vojácích. Zuřivě zde bojující Japonci byli nakonec zlikvidováni ve velice krvavém boji muže proti muži. Příštího dne jen o vlas unikl zranění, ne-li smrti generál MacArthur, který se vydal na inspekci Východní útočné skupiny. Když tehdy jeho automobil s doprovodem projížděl po pobřežní silnici, asi osm kilometrů před frontovou linií zpozorovala vozidla hlídkující americká stíhačka P-38. Pilot, v domnění, že objevil přesunující se japonskou kolonu, žádal o svolení k útoku pumami a palubními zbraněmi. Naštěstí generálmajor Chase rychle zjistil, jak se věci skutečně mají, a pohromě bylo v posledním okamžiku zabráněno.
18. února se pak na východním pobřeží přece jenom setkaly čelní oddíly Východní a Jižní útočné skupiny. Již o tři dny později jednotky Východní skupiny prorazily napříč Bataanem k západnímu pobřeží a i tam navázaly kontakt s oddíly Jižní skupiny. Nato se pak velitel japonské posádky plukovník Saneobu Nagajoši stáhl s přibližně tisícovkou mužů do hornaté oblasti v severní části poloostrova a osudu Bataanu bylo vlastně rozhodnuto. Japonští vojáci, kteří se pak skrývali v džunglí pokrytých horách, nepředstavovali žádné vážnější nebezpečí. Část těchto vojáků byla v následujících týdnech, v trestných výpravách pobita. Na vyčišťovacích akcích se tehdy podíleli i filipínští partyzáni. Většina Japonců však poté zemřela hladem, nebo na následky neléčených zranění a na různé nemoci.

A nyní pojďme k ostrůvku Corregidor, který je vzdálený pouhopouhé 2 míle od jižního pobřeží Bataanského poloostrova a svým zvláštním až podivným tvarem vlastně připomíná pulce, má délku 6 km a v tom nejširším místě, které připomíná hlavu pulce, je široký 2,5 kilometru. Strategický význam Corregidoru spočíval v tom, že vlastně hlídal vjezd do Manilské zátoky a japonské dělostřelecké baterie mohly z jeho pobřežních útesů snadno celou jeho zátoku ostřelovat.
Opětovné dobytí Corregidoru_33.jpg


Opětovné dobytí Corregidoru 1945.

https://en.m.wikipedia.org/wiki/File:Re ... r_1945.jpg

Generál MacArthur měl k obsazení Corregidoru kromě čistě vojenského až celkem osobní vztah, a po pravdě řečeno, tentokrát (v roce 1945) ten vztah sdíleli i tisíce jeho vojáků. Byl to právě Corregidor, který se stal před třemi roky, po japonském útoku na Filipíny, poslední baštou odporu Filipínců, když odtud na příkaz prezidenta Roosevelta, odvážel v noci z 11. na 12. března 1942 motorový člun vrchního velitele generála MacArthura, jeho syna, ženu a osmnáct členů doprovodu na Mindanao, odkud odletěli do Austrálie, a na Corregidoru se 6. května 1942, ve zcela beznadějné situaci, vzdal vítězným japonským vojskům americký generál Wainwright s 12 000 muži.
V plánu velitele americké 6. armády generálporučíka Kruegera bylo, vysadit dne 16. února na ostrově Corregidoru celkem 3 000 mužů – přes 2 000 z nich letecky – a další 1 000 nebo i víc pak přepravit na ostrov následující den, a to buď letecky, nebo výsadkovými čluny po moři. V použití parašutistů v této akci, byla jasně patrná snaha překvapit Japonce. Totiž plánovači ve štábu 6. armády zastávali názor, že Japonce v té době vůbec nenapadne, že by se někdo trochu reálně uvažující pokusil vysadit na ostrově Corregidoru – vzhledem k jeho tvaru a rozměrům – celý parašutistický pluk. Také i proto předpokládali, že všechna obranná postavení jsou určitě vybudována tak, aby mohla čelit vždy jen útoku z moře. Na ostrově Corregidor v té době bylo snad jen jediné místo, které by mohlo vůbec přicházet v úvahu jako nějaká doskoková zóna. Jednalo se o předválečnou přistávací dráhu, která se nazývala Kindley Field, což je zhruba v polovině tzv. „Pulcova“ ocasu.
K vysazení na ostrově Corregidor byla tehdy určena 503. výsadková plukovní bojová skupina, která byla nejprve umístěna na Mindoru. Její velitel plukovník George M. Jones nejprve provedl letecký průzkum na ostrově. Při průzkumu došel k názoru, že by k výsadku mělo nejprve dojít právě na Kindley Fieldu. Při konfrontaci s generálporučíkem Kruegerem však došlo nejprve k zamítnutí, a to s odůvodněním, že z Kindley Fieldu by se parašutisté jen těžko probojovávali k strategicky významným pozicím, a navíc by nepřítel měl možnost odstřelovat současně jak parašutisty, tak i námořní výsadek, který se měl vylodit na jižním pobřeží. Došlo k nové prověrce seskoků, kdy bylo určeno, že zbývá jen jediná alternativa: tou alternativou byla náhorní plošina, nazývaná též Horní strana v jižní části „Pulcovy“ hlavy. Ještě před válkou tato Horní strana sloužila jako vojenské cvičiště a zároveň také jako malé golfové hřiště, když v dalším prostoru byly i velitelské budovy, kasárna, dále také i dělostřelecká postavení. Zde pak ještě český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 461., v americké historiografii nalezl další podrobnosti a píše, cituji:

„Protože už od 22. ledna, kdy generál MacArthur rozhodl o útoku na Corregidor, byl ostrov vystaven těžkým náletům bombardérů 5. a 13. letecké armády a ostřelován lodními děly, všechny budovy na Horní straně byly zničeny a terén pokrývaly rozvaliny a přelámané kmeny stromů. Cvičiště mělo plochu asi 300 x 225 metrů a golfové hřiště 320 x 170 metrů a i jejich povrch byl rozryt krátery po pumách a plný trosek. Na západě a na jihu přecházela plošina Horní strany v útesy prudce se svažující k moři. Přes všechny tyto nevýhody spojenečtí plánovači nakonec zvolili prostor cvičiště a hřiště jako dvě doskokové zóny k vysazení 2 000 parašutistů v naději, že pokud by Japonci přece jen zcela nevyloučili možnost leteckého výsadku, na Horní straně jej nebudou čekat v žádném případě.“

Při plánování byla zvažována všechna velká rizika celé operace a byly zvažovány všechny faktory, které by operaci Corregidor, její průběh, mohly ovlivnit, zvažována byla rychlost i směr větru a také optimální rychlosti. Zvažovány byly formace a kurs letadel, ze kterých parašutisté měli vyskočit. Byla také zvažována nejvhodnější výška pro seskok, doby, za kterou dopadnou na zem, i jak daleko je vítr ještě může odnést. Při plánování autoři operace očekávali východní vítr o rychlosti mezi 25 až 50 kilometrů za hodinu. Rychlost větru však mohla být v poryvech i vyšší. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 461. a 462., v americké historiografii nalezl i takovéto podrobnosti a tak píše, cituji:

„Příletový kurs letounů sice měl být souběžný s podélnou osou doskokových zón, ale i tak nad nimi bude každý letoun pouhých 6 sekund. Jestliže parašutista opustí letadlo během půl sekundy a pětadvacet sekund mu bude trvat, než dopadne na zem z plánované seskokové výšky 130 metrů, vítr jej za tu dobu odnese asi 85 metrů západním směrem. To znamená, že zůstane 30 až 35 metrů rezervy pro případ nepřesnosti způsobené lidským faktorem, nebo možnou změnou v rychlosti a směru větru.“

Douglas_MacArthur_Wikipedie_55.jpg


Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_MacArthur
Při poradě o plánu operace, za přítomnosti zástupců 503. plukovní bojové skupiny a 317. letecké dopravní skupiny, jejíž letouny typu C-47 měly parašutisty nad Corregidorem vysadit, bylo rozhodnuto, že C-47 přiletí ve dvou kolonách, a to tak, že ke každé poskokové zóně přiletí jedno z letadel.

Dakota_Douglas_C-47_Skytrain_Wiki_22.jpg

Ilustračně: Dakota Douglas C-47 Skytrain. Wikipedia.
Technicky se vědělo, že při jednom přeletu může během šesti sekund letoun opustit šest, nanejvýš osm mužů. Bylo tedy jasné, že přelet se musí dvakrát, nebo i třikrát opakovat. Celkově bylo zjištěno, že tedy nejméně hodinu bude trvat vysazení asi tak 1 000 mužů první vlny. Pak se musí letouny C-47 vrátit na Mindoro pro druhou vlnu výsadkářů. Ti však nebudou na zemi dřív, než zhruba za pět hodin po doskoku první vlny na Corregidoru. Zápisy říkají, že plánovači si velmi dobře uvědomovali, že vlastně porušují jeden ze základních zákonů masového vzdušného výsadku, který nařizuje dostat na zem maximum lidí v minimálním čase. Zápisy říkají, že k tomuto porušení dospěli proto, že neměli tehdy jinou možnost, corregidorský terén, povětrnostní podmínky, nedostatek dopravních letounů a pilotů vycvičených pro výsadkové akce, tak toto vše sehrálo při plánování roli.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 462., k tomu ještě v americké historiografii dále nalezl a píše, cituji:

„Proto také odhadovali, že ztráty při výsadku budou kolem dvaceti procent, plukovník Jones se dokonce obával, že mohou být až padesát procent. A to ještě za předpokladu, že Japonci vzhledem k momentu překvapení nebudou schopni účinné obrany; pokud se tak nestane a pokud obranná postavení na Horní straně nebudou před seskokem parašutistů leteckým bombardování a ostřelováním z moře úplně vyřazena, může dojít ke katastrofě. Nicméně bylo rozhodnuto a hodina H pro seskok první vlny vzdušného výsadku byla stanovena na 8.30 ráno 16. února. O dvě hodiny později měl být zahájen výsadek z moře, kterému parašutisté, pokud vše proběhne dobře, zajistí z Horní strany palebnou podporu a ulehčí tím, že pozornost obránců soustředí na sebe.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6858
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 183.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 185.
Spojenecké velení se prakticky až do poslední chvíle před útokem na ostrov Corregidor domnívalo, že se tam střetne tak s necelým tisícem Japonců. Jenomže se ukázalo, že na ostrově je těch obránců pod velením námořního kapitána Akiry Itagakiho celkem 5x více. Konkrétně se jednalo o 4 500 příslušníků námořnictva a 500 mužů bylo z pozemního vojska. Všichni obránci byli dobře vyzbrojeni a zásobeni vším potřebným pro svůj úkol. Problémem však u nich bylo, že všichni Japonci včetně velitele Itagakiho skutečně prý nepředpokládali, že by mělo dojít ke vzdušnému výsadku, a tak organizovali obranu jen proti útokům z moře. Zápisy říkají, že přibližně polovina Japonců byla Itagakim rozmístěna v obranných postaveních na pobřeží, zbytek pak držel velitel jako zálohu v kopcovité oblasti, které vévodil pahorek s názvem Malinta Hill. Velitel pak organizoval obranu tak, že na plošině Horní strany ponechal jen menší oddíl.
Již od počátku února 1945 spojenecké letectvo ještě více vystupňovalo a do 16. února svrhlo na Corregidor 3 125 tun bomb, což posuzováno plochou cíle představovalo koncentraci o nesmírné ničivé síle a též i ničivé účinnosti.
Mimo pum pak dopadly na ostrovy i granáty vypalované ještě děly pěti lehkých křižníků a devíti torpédoborců ze skupiny kontradmirála Berkeyho, jak je zaznamenáno v dobových zápisech.
RAdm_Russell_Berkey_Wikipedia_22.jpg


Ilustračně: RAdm Russell Berkey. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Russell_S._Berkey

Bylo 6 hodin a 30 minut ráno dne 16. února, když začala lodní děla ostrov Corregidor znovu ostřelovat a v 8.00 zaútočilo 24 těžkých bombardérů B-24

B24_liberator_22.jpg

Ilustračně: B-24 Liberátor.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Consolida ... _Liberator

, 11 středních B-25 a 31 lehkých A-20 (bojové jméno Boston).
Bylo stejného dne 16. února ráno, 8hodin 33 minut, když na náhorní plošinu Corregidoru dopadl první parašutista prvé vlny, v 9 hodin 45 minut pak přistál ten poslední. Z obránců se jen malé skupinky Japonců, kteří se nacházeli na Horní straně, vyzbrojené ručními zbraněmi a lehkými kulomety, pokusily o odpor, jenomže parašutisté se s nimi rychle vypořádali a zlikvidovali je. Zápisy bohužel konstatují fakta, že asi 25% výsadkářů se při seskoku zranilo a řada dalších dopadla na úzké pláže pod útesy, jiní do moře, kde je ve velmi krátké době sesbíraly za tímto účelem vyslané motorové torpédové čluny. Hlavní příčinou velkého rozptylu byl tehdy jednak silný vítr, jednak pak fakt, že se letouny při prvním přeletu držely ve výšce 200 metrů namísto předpokládaných 130 metrů. Bohužel tak parašutisté, kteří opouštěli seskokové letouny ve dvou stech metrech, dopadali mezi rozvaliny zničených budov a mezi stromy a tam se jich také většina zranila. Teprve na zásah plukovníka Johnsona a velitele letecké skupiny, kteří sledovali seskok první skupiny z kroužícího velitelského letounu, byla u dalších přeletů výška upravena. Jako příznivý lze označit jeden z chybných seskoků, který měl neočekávaně příznivý následek. Totiž, když byl velitel ostrovní posádky kapitán Itagaki upozorněn, že se u poloostrova Bataan shromažďuje flotila invazních člunů, osobně se odebral na pozorovací stanoviště na pobřeží, aby si situaci ověřil. Náhle se v těsné blízkosti stanoviště sneslo asi tak 25 parašutistů. Okamžitě proběhla přestřelka, v které byli všichni překvapení Japonci pobiti, a to včetně kapitána Itagakiho, velitele obrany Corregidoru. Zápisy říkají, že až do konce bojů o ostrov nebyli nižší japonští velitelé schopni obranné úsilí správně a účinně koordinovat. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 464., v americké historiografii nalezl i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Tisíce výsadkářů první vlny mělo zabezpečit poskokové zóny pro seskok druhé vlny, vyčistit od Japonců celou náhorní plošinu, poskytnout palebnou podporu námořnímu výsadku a co nejdřív se s ním spojit. Vše se podařilo rychle zvládnout a zakrátko byly na okraji útesu rozestaveny těžké kulomety, jejichž obsluhy měly celou střední část ostrova jako na dlani.
V 10.28 začaly v zátoce San Jósé přistávat výsadkové čluny. Navzdory všemu očekávání se první čtyři vlny vojáků posíleného 3. praporu 34. pluku 24. pěší divize nesetkaly s nepřátelským odporem. Až když se vyloďovala pátá, ozvaly se japonské kulomety.
Za pěchotou vjížděly na pláže tanky a další bojová vozidla. Ukázalo se však, že Japonci pláže zaminovali, a několik vozidel bylo minami zničeno. Ale postup do vnitrozemí rychle pokračoval.“


Bylo 12 hodin 40 minut, když na Horní stranu přilétla dopravní letadla s druhou vlnou parašutistů. Tentokrát se již letadla držela ve správné výšce, a přestože foukal stále ještě silný vítr, většina parašutistů dopadla v prostoru určených zón doskoku. Druhá vlna měla podstatně nižší ztráty než ta první, takže z celkového počtu 2 050 parašutistů jich dle zápisů bylo jen 20 zabito japonskou palbou a při nárazech na zřícené zdi budov, 210 se jich při dopadu zranilo a přibližně asi 50 jich bylo zraněno japonskou palbou ještě na padácích. Celkové ztráty tak činily jen 14 %, což bylo o 6 procent méně, než plánovači operace předpokládali.
Celkově je pak Spojenci hodnoceno, že překvapení, ve které se doufalo, se zdařilo. Japonci byli tímto vzdušným výsadkem určitě zcela zaskočeni, a dle jejich počínání bylo patrné, že při současném vylodění na pobřeží prostě nevěděli, co mají bránit dříve. Než se vůbec vzpamatovali, americká pěchota a výsadkáři dosáhli prvních ze stanovených cílů se zcela zanedbatelnými ztrátami. Úspěch útočné operace měl na plukovníka Jonese takový vliv, že měl za to, že není třeba již riskovat další ztráty při seskoku třetího praporu 503. výsadkové plukovní bojové skupiny, a požádal proto velitelství XI. sboru, aby byl na Corregidor přepraven po moři. Generálmajor Hall souhlasil a tak došlo k tomu, že 17. února byly z letounů shozeny pouze zásoby, zatímco poslední prapor parašutistů přivezly ve stejný den výsadkové čluny.
V akci pak postupující Američané brzy vypracovali velice účinnou metodu likvidace početných japonských bunkrů, pevnůstek a obsazených jeskyní. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 466., v americké historiografii nalezl o tom další podrobnosti a tak píše, cituji:

„V první fázi požádali o zásah letectvo nebo loďstvo křižující u pobřeží a pěchota vyrazila hned po dopadu posledního granátu nebo pumy. Když bombardování a ostřelování lodními děly nestačilo, byly do přední linie přisunuty 75 mm houfnice a děla menších ráží k přímé palbě. Poté jedna skupina vojáků vyzbrojených kulomety a ručními zbraněmi zaujala postavení, ze kterého mohla pokrývat palbou přístupy k ohnisku japonského odporu, a druhá skupina se k němu přiblížila s fosforovými granáty a plamenomety. Když ani pak nebyl odpor Japonců ukrytých ve skalní jeskyni zlomen, nastoupili ženisté, kteří explozemi silných náloží zavalili vchod.
Tato taktika jednak snižovala vlastní ztráty a na druhé straně působila těžké ztráty nepříteli.“


Ještě než se 19. února rozednilo, rozhodli se Japonci k zoufalé sebevražedné protiakci. Nejprve se ozvala hromová exploze a vzápětí vylétlo muniční skladiště skryté v podzemních tunelech jen pár set od výběžku Breakwater Point na jižním pobřeží ostrova Protože tohle Američané neočekávali, z oddílu parašutistů, který se zdržoval v budově přímo nad skladištěm, jich bylo dle pozdějších zápisů, na místě dvacet ihned mrtvých. Současně s tímto výbuchem vyrazilo ze vzniklých rozvalin na Horní straně s bojovým pokřikem asi 400 japonských vojáků. Poslední z těchto útočníků byli zlikvidováni až asi okolo jedenácté dopoledne. Tímto sebevražedným útokem skončil pak veškerý japonský odpor v prostoru Horní strany, když tam zůstalo již jen několik jednotlivců, kteří byli při pokusech o výpady pobiti v dalších několika dnech.
Hlavní boje se poté přenesly do střední části ostrova Corregidor, a to do oblasti pahorku Malinta Hill. Ale i zde pak, stejně jako tomu bylo na náhorní plošině, bylo nutno překonávat neustávající a fanatický odpor Japonců, kteří byli ukryti v podzemních tunelech, a i zde pak bojovali do posledního dechu. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 467., v americké historiografii nalezl o tom další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Po zkušenosti s výbuchem u výběžku Breakwater Point se američtí velitelé po celou dobu obávali, že něco podobného se může opakovat, neboť nebylo pochyb, že zejména ve štolách a podzemních sálech pod Malinta Hillem musí být uskladněny tuny výbušnin a munice. Obavy se naplnily v půl desáté večer 22. února, kdy otřásla ostrovem děsivá exploze, jejíž ozvěna se nesla jako burácení hromu nad celou Manilskou zátokou. Z ústí podzemních tunelů vyšlehly plameny a kusy skal létaly na všechny strany. Šest vojáků jedné roty americké pěchoty bylo zaživa pohřbeno pod sesutým svahem. Podle toho, co se podařilo zjistit, měli Japonci v úmyslu vyvolat výbuch podstatně menšího rozsahu a využít vzniklého zmatku k protiútoku nebo k úniku asi 2 000 vojáků ukrytých v podzemí Malinta Hillu do východní části ostrova. Exploze se jim však zcela vymkla z rukou a mnoho set se jich z podzemí už nikdy nedostalo.“



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt E.: Kruh se uzavírá. Naše vojsko 2022.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931-1945 (2)“