Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 186.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 186.

Opětovné dobytí Corregidoru 1945.

https://en.m.wikipedia.org/wiki/File:Re ... r_1945.jpg

Bylo 24. února 1945, když po těžkém bombardování a stejně těžké kanonádě lodních děl začal konečný útok proti východní, úzké části ostrova Corregidor. Vzápětí, po skončení těžké palby vyrazilo přibližně 600 Japonců do svého pokusu o protiútok, který byl ukončen palbou děl a kulometů hned na jeho začátku. Zbytek Japonců pak ustupoval dál na východ a večer pak už obránci drželi jen poslední necelé 3 kilometry ostrovní kosy. Další den byli Japonci zatlačeni o dalších 2 000 metrů a v odpoledních hodinách většina těch, kteří nezahynuli při zcela beznadějných sebevražedných výpadech, se pokusila přeplavat na blízký ostrůvek Caballo nebo na Bataan. Nikdo však již neunikl hlídkujícím torpédovým motorovým člunům a ti, kdo se odmítli vzdát, byli postříleni z palubních kulometů.
Krátce po jedenácté dopoledne dne 26. února, japonští obránci odpálili třetí velké podzemní skladiště munice, které leželo poblíž výběžku Monkey Point. Výbuch to byl skoro stejně veliký, jako ten před čtyřmi dny (22. února) Když otřesy ustaly, tak tam, kde stál malý pahorek, šklebil se velký kráter. Na náhorní plošině, ve vzdálenosti více než kilometr a půl od místa zmiňovaného výbuchu byl pak letícím kamenem zraněn jeden americký voják, zasažen byl torpédoborec, který byl v dané době vzdálen asi dva kilometry od pobřeží. Dle stejných historických zápisů byl střední tank typu Sherman tlakovou vlnou vržen vzduchem o padesát metrů dál, jeho osádka až na jednoho muže byla zabita; člun z torpédoborce musel později přivézt acetylénový hořák, aby bylo možno nešťastníka z vraku tanku vyprostit. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 468., v americké historiografii nalezl o tom i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Vzduchem létaly kusy těl amerických i japonských vojáků, řada mužů obou stran byla zavalena sesutou zeminou. Zahynulo nejméně 200 Japonců, Jonesovi parašutisté měli 50 mrtvých a 150 raněných. Hodinu a půl trvalo zdravotníkům, než odnesli zraněné z prostoru výbuchu. Ostřílený důstojník, lékař 503. plukovní bojové skupiny o hrůzách, kterých byl očitým svědkem, napsal: ´Jakmile byl odsunut poslední zraněný, sedl jsem si na kámen a rozplakal se. Nemohl jsem tomu zabránit a ani jsem se nesnažil. Viděl jsem víc, než může člověk vidět a zachovat si zdravý rozum…´“

Tahle exploze na Monkey Pointu vlastně označovala konec japonského odporu na ostrově Corregidoru: v 16 hodin dne 26. února parašutisté dosáhli východního cípu ostrova. Pak již zbývalo vyčistit od posledních skupinek Japonců jeskyně v pobřežních útesech. Bylo 2. března 1945, když generálmajor Hall, prohlásil corregidorskou operaci za skončenou. O ztrátách a dalším nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 468., v americké historiografii i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Američané měli včetně ztrát při vzdušném výsadku 215 padlých a nezvěstných a 790 raněných. Na ostrově bylo během dvoutýdenních bojů napočítáno 4 500 zabitých Japonců, a dalších asi 200 jich zahynulo při pokusech z ostrova odplavat a nejméně 500 zůstalo zasypáno v podzimních tunelech a uzavřených jeskyních. Z celé více než pětitisícové japonské posádky bojující na Corregidoru padlo do zajetí jen 19 mužů. 2. března provedl inspekci ostrova MacArthur doprovázen několika důstojníky svého předválečného štábu, mezi něž náleželi i jeho současný náčelník štábu generálporučík Sutherland a zpravodajský důstojník generálmajor Willoughby. Předstoupil plukovník George M. Jones, velitel 503. výsadkové plukovní bojové skupiny, která měla lví podíl na dobytí ostrova, a hlásil: ´Pane, předávám vám pevnost Corregidor.´
MacArthur s pohnutím sledoval, jak na stožár stoupá americká vlajka.“

Generál Douglas MacArthur,Wikipedie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Douglas_MacArthur
Jistě k tomu patřila i generálova vzpomínka na roky 1941., 1942!
Nyní se vraťme k době, kdy divize XIV. armádního sboru útočily na hlavní město Filipín Manilu a řekněme si fakta, že jeho 40. pěší divize sváděla těžké boje s japonskou skupinou Kembu, generálmajora Cukady, soustředěnými tehdy v prostoru Zambaleského pohoří severovýchodně od Manily. Velitel americké 6. armády generálporučík Krueger 40. divizi uložil zatlačit skupinu Kembu do hor, aby nebyla schopna ohrozit čerstvě obsazené letiště Clark Field a pravý bok XIV. sboru. Divizi se úkol podařilo splnit do 20. února.
Generálmajor Cukada ztratil v tomto boji 10 000 mužů a situace jeho zbývajících 20 000 mužů se prakticky den ode dne zhoršovala. Zásoby všeho druhu se rapidně tenčily, klesala morálka a pro Cukadu bylo v dané době stále obtížnější udržet i spojení se vzdálenějšími jednotkami.
Pozdější historické prameny říkají, operace, které vedla 6. armáda proti skupině Kembu po 20. únoru měly už převážně charakter vyčišťovacích akcí, a protože hlavní síly XIV. sboru byly zaměstnány v oblasti Manily, konečná likvidace Cukadova uskupení připadla XI. armádnímu sboru, pod jehož kontrolu 40. divize přešla. Dne 23. února 40. divize zahájila novou ofenzívu a 2. března ji vystřídala 43. pěší divize. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 469., v americké historiografii nalezl o tom i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„V rámci přesunů prováděných velitelem 6. armády generálporučíkem Kruegerem podle vývoje situace na celé ostrovní frontě po deseti dnech nahradila dva pluky 43. divize 38. pěší divize, která se krok za krokem probojovávala do centrální části Zambaleského pohoří. 6. dubna se již stala situace skupiny Kembu natolik kritickou, že generálmajor Cukada nařídil její rozptýlení a další boj měl být veden způsobem samostatně operujících partyzánských oddílů. Část Japonců se snažila uniknout na západní pobřeží ostrova, někteří se pokoušeli probít horami na sever, ale na všech stranách se setkávali s hlídkujícími americkými jednotkami. Do 3. května, kdy 38. divize předala starost o likvidaci zbytku skupiny Kembu 6. pěší divizi, usmrtila na 8 000 Japonců, sama přitom měla asi 100 padlých a na 500 raněných. Jednotky 6. divize zůstaly v oblasti Zambaleského pohoří až do konce června, pak se vrátila část 38. divize, ale jejím úkolem už byla jen hlídková služba a drobné šarvátky s malými skupinami Japonců snažícími se uniknout. Když válka skončila, z třicetitisícové skupiny Kembu zůstalo naživu asi 1 500 zubožených vojáků.“

A nyní se vraťme zpět na ostrov Luzon a řekněme si, že v době kdy americký XI. sbor prováděl ofenzívu proti skupině Kembu a zabezpečoval západní stranu zátoky, štáb 6. armády pak obrátil pozornost ke skupinám Šobu a Šimbu, dvě největší bojová uskupení japonských vojsk na ostrově. Již vlastně od počátku bojů o Luzon si byl generálporučík Krueger, velitel 6. armády, dobře vědom faktu, že nebude mít dostatek sil, aby mohl současně a koordinovaně vést útok proti všem oblastem soustředění hlavních sil nepřítele na tomto ostrově.

Generál Krueger, velitel americké 6. armády, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Walter_Krueger

Za takto vzniklé situace, přestože skupina Šobu, které osobně velel, jak víme, velitel 14. Japonské armády generál Jamašita, byla nejmocnější, byl Krueger nucen zaměřit se zpočátku na skupinu Šimbu generálporučíka Jokojamy, protože ta představovala bezprostřední hrozbu strategicky nejvýznamnější oblasti na Luzonu - oblasti Manily a Manilské zátoky. Bylo však jasné, že alespoň omezenou ofenzívu proti skupině Šimbu bylo třeba zahájit co nejdříve už z těch důvodů, že v prostoru, který kontrolovala, se nacházely hlavní zdroje pitné vody pro Manilu – přehrady Wawa a Ipo (jen nádrž Ipo za normální situace zajišťovala Manile přes 30% její spotřeby čerstvé vody). Generálporučík Krueger, velitel 6. armády proto nařídil veliteli XIV. sboru generálmajoru Griswoldovi, aby zahájil dne 20. února 1945 jeho silami 6. pěší divize (tři dny před tímto termínem byla 6. pěší divize převedena ze sestavy I. sboru) a 2 brigády 1. mechanizované divize postup na severovýchod od Manily a přehrady vzdálené 17 kilometrů od města obsadit.
Štáb 6. armády se však dopustil chyby v odhadu sil, které na tomto směru generálporučík Jokojama rozmístil. Odhadoval je nanejvýš na 20 000 mužů, ve skutečnosti jich bylo 30 000.
Navíc měli Japonci opět na své straně výhodu členitého horského terénu. Tam pak byly vápencové hřebeny, které byly proděravěné nespočetnými přírodními jeskyněmi, a tunely všech velikostí Systém japonské obrany pak mohl být a také byl, založen právě na síti těchto jeskyní, ze kterých si mnohé z nich Jokojamovi vojáci upravili a vytvořili si tak skutečně velké pevnosti. Jedno skutečně velké monstrum, které se nacházelo hluboko ve skále, mělo celkem 32 samostatných vchodů. Všechny vchody pak byly obloženy pytli s pískem nebo zátarasy z kmenů stromů, které byly zamaskovány. Je pochopitelné, že všechny přístupy k jednotlivým obranným pozicím chránily kulomety, které ve velké většině případů pak mohly vést vzájemně se podporující palbu.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 187.

Rozložení japonských sil na Luzonu, 11. ledna 1945.
V dobře připravených jeskyních pak samozřejmě nechybělo japonské skupině Šimbu na Luzonu dělostřelectvo, které bylo v těchto jeskyních ukryto, a japonští dělostřelci vysunovali děla jen prakticky na dobu, která dostačovala k vypálení několika granátů. Hned poté je rychle stahovali zpět do úkrytů. Nelze se tedy divit, že za takto vytvořených podmínek se postup útočících Američanu dal vlastně počítat jen na desítky, nanejvýš na stovky metrů denně. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 471., v americké historiografii nalezl o tom i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Ani silná letecká a dělostřelecká podpora nedokázala situaci radikálně změnit; nepřátelské obranné postavení mohl vyřadit jen přímý zásah vchodu do jeskyně pumou nebo těžkým granátem, což se ovšem zdařilo jen málokdy. A tak pěchotě nezbývalo než se nesmírně pracně a pomalu prodírat od jednoho ohniska odporu k druhému a likvidovat je náložemi výbušnin a plamenomety.“

Bylo 7. března 1945, když na linii této fronty dorazila 1. brigáda 1. mechanizované divize.
Po příchodu této posily se generálmajor Griswold, nespokojen dosavadním tempem postupu, rozhodl zahájit útok všemi svými silami, když si v záloze ponechal jeden prapor. Zápisy pak říkají, že během několika dnů těžkých, urputných bojů, se Američanům podařilo podstatným způsobem japonskou obrannou linii prolomit a generálporučík Jokojama, aby zvrátil nepříznivý vývoj situace, nařídil široce založený protiútok. Dále pak velitel skupiny Šimbu vlastně zopakoval většinu chyb, kterými se vyznačovaly japonské taktické operace v průběhu celé války. Naplánoval totiž celou sérii komplikovaných manévrů, které vyžadovaly dokonalou koordinaci, a to v terénu, který takovou koordinaci zcela znemožňoval už jen svým charakterem. Ani dělostřelectvo, které měl Jokojama k dispozici, nebylo dostatečně silné a už vůbec ne vhodně rozmístěné k tomu, aby náležitě podpořilo jeho protiútok; navíc neměl japonský velitel pod kontrolou přísunové komunikace, ty byly vystaveny neustálým náletům spojeneckého letectva. Musel též použít i druhořadé a nedostatečně vycvičené jednotky a všechny tyto vyjmenované faktory dohromady učinily jeho záměr již vlastně od počátku nanejvýš riskantní.
Celý japonský protiútok začal 12. března a zúčastnilo se jej celkem 7 pěších praporů. Generál Jokojama měl ještě vlastně smůlu, že svůj protiútok zahajoval právě v den, na který generál Griswold naplánoval nový útok své 6. divize.

velitel amerického XIV. sboru generálmajor Griswold, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Luzon

Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 471., 472., v americké historiografii nalezl o tom co se dělo i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Americké letectvo a dělostřelectvo připravující cestu 6. divizi zničilo nebo přinutilo stáhnout se do úkrytů podstatnou část dělostřelectva, na jehož podporu japonské prapory spoléhaly; kromě toho bylo narušeno spojení mezi japonskými jednotkami, vyřazeno několik stanovišť a znemožněno soustředění čtyř praporů na výchozí linii. Výsledkem bylo, že protiútok skupiny Šimbu zkrachoval dřív, než skutečně začal. Zcela rozvrácené japonské jednotky se rozptýlily v kopcovitém terénu, velitelé ztratili kontrolu nad svými muži, přerušilo se spojení. Celou situaci nejlépe ilustruje fakt, že americká 6. divize vůbec nezjistila, že je nebo že měla být objektem nepřátelského útoku. Po této zkušenosti se generálporučík Jokojama musel smířit s trpkou pravdou: jeho vojska nejsou schopna efektivní útočné akce, jediné, co mohou učinit, je zdržování nepřátelského postupu a prodlužování obranných bojů.“

Dne 15. března generál Krueger (do hodnosti generála byl povýšen 5. března po dobytí hlavního města Filipín Manily) XIV. sbor obsazením jižní části Luzonu a další odpovědnost za likvidaci hlavních sil skupiny Šimbu převzal XI. sbor generálmajora Halla. Po celou dobu bojů o Luzon Krueger pružně podle potřeby přeskupoval síly 6. armády, učinil to i nyní, a to v souvislosti s novými úkoly XI. a XIV. sboru: generálmajoru Hallovi podřídil 6. a 43. divizi, generálmajoru Griswoldovi ponechal 1. mechanizovanou divizi a 43. divizi pak nahradil v sestavě jeho sboru 11. výsadkovou divizí a 158. plukovní bojovou skupinou.
Americký XI. sbor generálmajora Halla svůj hlavní nápor na východ uskutečnil od 19. března. Po týdnu velice těžkých, urputných, bojů sice sbor rozdrtil levé křídlo japonské skupiny Šimbu, jenomže to ani zdaleka nestačilo k tomu, aby byl konec úporné obrany japonských vojsk na středním úseku a na pravém křídle této části ostrovní fronty. Jokojamovi vojáci v obraně bojovali do posledního dechu a i v sebezoufalejších situacích se nevzdávali. Postup obou divizí XI. sboru zdolávajících úpornou obranu byl proto pomalý a byl provázen velice citelnými ztrátami. Dne 30. dubna musel generál Krueger zcela vyčerpanou 6. divizi, která bojovala téměř bez přestávky od vylodění 9. ledna, nahradit 38. divizí.
Asi tak v polovině dubna pak začala být v Manile, hlavním městě Filipín, velice kritická situace v zásobování vodou. Tehdy vyvstalo velice vážné nebezpečí všech možných epidemií. Generál MacArthur v dané době naléhal na rychlé obsazení hlavních vodních rezervoárů představovaných oběma přehradami, které se stále nacházely v prostoru ovládaném japonskou bojovou skupinou Šimbu. Jenomže přes veškerou snahu, nebyla americká 43. divize bojující bok po boku s plukem filipínských bojovníků hnutí odporu s to obsadit přehradu Ipo dřív než 17. května. Přehradu Wawa pak dosáhly jednotky 38. divize 28. května, to až poté, co přisunuté buldozery prorazily cesty, a střední tanky Sherman a obrněná polo pásová vozidla podpořila v útoku pěchotu. Bylo tehdy skutečně velkým úspěchem XI. sboru, že získal obě přehrady nepoškozené, neboť Japonci měli již připravenou jejich destrukci a jen díky překvapivým přepadům provedených za aktivní pomoci a účasti filipínských partyzánů se jí podařilo zabránit. Že se pak XI. sboru dařilo, tak o tom svědčí fakta podchycená v historických zápisech, která říkají, že do konce měsíce května XI. sbor zničil 4 nejsilnější bojová uskupení skupiny Šimbu a současně ve spolupráci s jednotkami XIV. sboru zcela zdecimoval páté hlavní uskupení, které chránilo její levý bok před útokem z Bicolského poloostrova a z východního pobřeží ostrova Luzon. Po takto v zápisech popsaných amerických úderech přestala vlastně japonská skupina Šimbu existovat jako efektivní bojeschopná síla a musel to nakonec uznat i generálporučík Jokojama. Dne 27. května nařídil všeobecný ústup do hornaté východní části ostrova.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 473 v americké historiografii nalezl i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Jokojama sice měl stále ještě ve střední části Luzonu téměř 26 000 mužů, což byla polovina z původního počtu 50 000, ale nejlépe vycvičené a vyzbrojené jednotky už byly zničeny a jen 13 000 jich zůstávalo v organizovaných útvarech. Z dalších 13 000 jich asi 5 000 bylo nemocných a zraněných a zbývajících 8 000 se rozpadlo do malých skupin, nad nimiž nemělo Jokojamovo velitelství žádnou kontrolu a jejichž hlavní úsilí se soustřeďovalo na obstarávání potravy a na pokusy vymanit se z obklíčení a dosáhnout severního Luzonu. To, co zbylo po 31. květnu ze skupiny Šimbu, decimoval především hlad a nedostatek léků. Jokojamovy se totiž před začátkem bojů o Luzon nepodařilo přemístit z Manily podstatnější množství zásob, a navíc jeho jednotky byly ještě před sklizní rýžových polí vytlačeny z úrodného údolí na břehu laguny De Bay, čímž přišly o poslední možnost získání potravin. Například jedno z jeho hlavních uskupení, kterému velel generálmajor Kobajaši, mohlo koncem května poskytnout vojákům jen 60 gramů rýže denně. Většina vojáků se živila kořínky, trávou, kůrou ze stromů a tím, co našli v opuštěných zahradách."

O celý jeden měsíc později, tedy někdy na konci června, byla již situace Jokojamových vojáků doslova zoufalá. Japonské jednotky, které byly do té doby ještě organizované, se začaly rozpadat a jedinou skutečnou snahou pro ně bylo opatřit si alespoň něco k jídlu. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 473., 474. v americké historiografii ještě nalezl i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„Během června na jednoho vojáka padlého v boji připadali tři zemřelí hladem nebo nemocí a na začátku července byl poměr 1:10. Ke kontrole zbytků kdysi silných uskupení skupiny Šimbu už spojeneckému velení stačily až do konce války jen dva pěší pluky a asi 10 000 filipínských partyzánů. Po kapitulaci Japonska se vzdalo 6 300 Jokojamových vojáků, což spolu s asi 2 000 zajatých do září 1945 byli jediní, kteří přežili z padesáti tisíc.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 188.
Je pochopitelné, že generálporučík Krueger velitel 6. armády nečekal na zničení hlavních jednotek skupiny Šimbu soustředěných ve střední části Luzonu, dokonce nečekal ani na obsazení přehrad Wawa a Ipo, a již v polovině března nařídil XIV. sboru zahájit postup do jižní části ostrova Luzon. Mělo to svůj důvod v tom, že dokud totiž Japonci ovládali poloostrovy Bicol a Batangas, kontrolovali tím i průliv San Bernardino mezi Bicolem a ostrovem Samar a také průliv Verde Island mezi Batangasem a ostrovem Mindoro. V popisované době pak, musely konvoje spojeneckých lodí, které vyplouvaly z Leytského zálivu k Lingaynskému zálivu či k Manilské zátoce, volit dlouhou cestu Surigaoským průlivem, nebo cestu Mindanajským a Suluským mořem. Mnohem kratší cesta ovšem vedla průlivem San Bernardino, Sibuyanským mořem a průlivem Verde Island.
Jižní část ostrova Luzon tehdy náležela do operačního prostoru skupiny Šimbu a generálporučík Jokojama pověřil její obranou svaz Fudži v čele s plukovníkem Masatošim Fudžišigem. Tento svaz Fudži měl přibližně 13 000 mužů a jejich prvořadým úkolem nebylo ovšem chránit důležité průlivy, nýbrž spojeneckým vojskům zcela zabránit, aby postupovaly z jihovýchodu, kolem východního pobřeží laguny De Bay, a poté mohly vpadnout do boku hlavním silám japonské skupiny Šimbu. Velitel skupiny Šimbu generálporučík Jokojama již od počátků spojeneckých útoků ponechával plukovníkovi Fudžišikemu značnou taktickou volnost počínání. Po 1. březnu, kdy spojení mezi velitelstvím Šimbu a svazem Fudži bylo postupem amerického XIV. sboru přerušeno, byl Fudžišige už úplně svým pánem ve svém prostoru.
Bylo 19. března 1945, když zahájily 1. mech., a 11. výsadková divize svůj útok od břehů jezera Tall a asi po měsíčních bojích dosáhly pobřeží Lamonské zátoky, čímž vlastně odřízly poloostrov Bicol od ostatních částí ostrova. Dne 27. dubna, po dvou dnech dělostřelecké přípravy zajišťované sedmi prapory dělostřelectva, vyrazily poté dva pluky 1. mechanizované divize spolu s přibližně asi tisícovkou filipínských partyzánů proti poslední souvislé linii obrany svazu Fudži. Po 3 dnech bojů linii prolomily a plukovník Fudžišige ustoupil se zbytky svých jednotek do horských oblastí nacházející se zhruba v polovině cesty mezi jezerem Tall a Lamonskou zátokou.
Tam zůstal s asi tak dvěma tisíci vojáky ukryt vlastně až do konce války. O tamější neprostupnosti džunglí pokrytých horských hřebenů – a stejná situace byla prakticky na všech filipínských ostrovech – nejlépe svědčí fakt, že Fudžišigeho skupina nebyla za celou tu dobu objevena ani hlídkami spojeneckých vojsk, a ani filipínskými partyzány. Prakticky skutečně až po celkové japonské kapitulaci sestoupil plukovník se svými muži z hor a vzdal se vítězům. Svůj život si však plukovník Fudžišige nezachránil, neboť byl postaven před spojenecký tribunál a odsouzen k smrti za zločiny spáchané vojáky, kterým velel.
Když byl zcela ovládnut poloostrov Batangas zbývalo jednotkám XIV. sboru dokončit již jen osvobozování Bicolského poloostrova. Již vlastně 1. dubna 158. plukovní bojová skupina provedla přímo z moře výsadek na jeho jihovýchodním pobřeží a to u města Legaspi. Tamější japonský odpor byl skutečně zanedbatelný, jak vypovídají zápisy o akci, a přestože postupující Američané objevili velké množství připravených obranných postavení, byla tato postavení většinou obsazena jednotkami podřadné kvality, především se jednalo o příslušníky pracovních oddílů a o uprchlíky z ostrova Leyte a Samaru.
No a poté k likvidaci tamějších nejsilnějších ohnisek japonského odporu nejvíce přispěla palba z děl spojeneckých bojových lodí, které křižovaly v blízkosti tamějšího pobřeží. Když byla zajištěna severní strana průlivu San Bernardino, pokračovala pak 158. plukovní bojová skupina poloostrovem na severozápad a již 2. května se setkala s předsunutými oddíly 1. mechanizované divize, které jí postupovaly v ústrety. Dne 16. května mohl hlásit velitel 158. plukovní bojové skupiny brigádní generála MacNider veliteli XIV. sboru, že poloostrov Bicol je obsazen.


Bojové operace na severním Luzonu v roce 1945.
Zatím jsme se věnovaly většinou útokům ve střední a jižní části hlavního ostrova Filipín Luzonu s úkolem dobýt i okolí hlavního města Manily a ostrovu Corregidor. Nyní si řekněme co je v historických zápisech o dobývání severu Luzonu, kde bylo největší a nejpočetnější japonské uskupení s obrannou skupinou Šobu, které tam osobně velel velitel japonské 14. armády generál Jamašita, proti němuž bojoval americký I. sbor.

General Tomojiki Jamašita. Wikipedia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomojuki_Jama%C5%A1ita

Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 476., v americké historiografii nalezl, a o prvých operacích amerického I. sboru, proti Jamašitovi píše, cituji:

„I. sbor sice již začátkem února 1945 dosáhl postavení, ze kterých bylo možno útok dál rozvíjet, ale s přihlédnutím k celkové situaci – především vzhledem k nutnosti zabezpečit oblast Manilské zátoky – byl velitel americké 6. armády generál Krueger nucen ofenzívu proti skupině Šobu po řadu týdnů odkládat. Byl si totiž dobře vědom toho, že se čtyřmi divizemi – 6., 25., 32. a 43. -, které v tu dobu tvořily I. sbor, by to byla akce nadmíru riskantní, neboť Jamašita měl na severním Luzonu 152 000 dobře vyzbrojených vojáků a připravený systém obrany. Svoje hlavní síly japonský velitel soustředil k ochraně přístupových cest vedoucích do Cagaynského údolí a k městu Baguiu, kde se nacházelo velitelství skupiny Šobu, velitelství 14. armády a kam se stáhla i filipínská kolaborantská vláda v čele s prezidentem José P. Laurelem.“

Již několikrát bylo řečeno, že byl rozdíl v pojetí strategické koncepce mezi vrchním velitelem v jihozápadním Tichomoří generálem MacArthurem a koncepcí velitele 6. armády generálem Kruegerem, kdy generál MacArthur svými rozhodnutími nebyl vždy v souladu s Kruegerem a mnohokrát tak svými rozhodnutími přivedl velitele 6. armády do situace, kdy musel improvizovat a dokonce i měnit své plány, což mimo jiné vedlo k častému přeskupování sil jeho armády a k organizačním změnám. K tomu český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 476., ještě nalezl a dodává, cituji:

„Pro MacArthura byla na Luzonu klíčovou oblastí Manilská zátoka a jejímu rychlému ovládnutí bylo nutno přizpůsobovat řízení bojové činnosti na všech ostatních úsecích ostrovní fronty. Stejně tak MacArthur pokládal za nezbytné ještě před skončením bojů o Luzon začít s osvobozováním dalších filipínských ostrovů. To byly hlavní důvody, proč Krueger dlouho nemohl zahájit ofenzívu proti Jamašitově skupině Šobu; nebyl s to soustředit pro ni dostatečné síly.“

V této souvislosti je tedy třeba říci, že již v polovině února 1945 MacArthur Kruegerovi sdělil, že 41. pěší divize, která byla původně připravená k odeslání na Luzon, bude proto předisponována k americké 8. armádě, která operuje v jižních Filipínách, že z Luzonu bude koncem února stažena 40. divize a také ji dostane 8. armáda, stejně jako všechny jednotky 24. divize zatím nasazené na Luzonu, a že 6. a 43. divizi a 158. plukovní bojovou skupinu I. sboru bude třeba odeslat k podpoře XI. a XIV. sboru, které v té době bojovaly ve střední části ostrova. A bylo vymalováno!
Jenomže generál Krueger si uvědomoval, že i když zatím nemá v prostoru severního Luzonu prostředky k široce založené ofenzívě, tlak I. sboru na japonské pozice severně a východně od Lingaynského zálivu v tuto dobu prostě nesmí ustat, protože jen tak bylo možno ochránit před nečekaným napadením levý bok XIV. sboru. A proto, když se 10. 2. vylodila v Linagaynském zálivu 33. divize, ihned s ní posílil svůj prvý sbor. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str., 477., v americké historiografii nalezl o tom i další podrobnosti a tak píše, cituji:

„V druhé polovině února měl tedy velitel I. sboru generálmajor Hall po všech změnách k dispozici 25., 32. a 33. pěší divizi a jednotky filipínského hnutí odporu. Podle Kruegerova rozhodnutí měly 25. a 32. divize postupovat na severovýchod k městu Bambang, bráně do Cagaynského údolí, a 33. divize přímo na sever k Bagiu.
33. divize vyrazila k Bagiu třemi proudy, ale postup byl nesmírně obtížný a pomalý. Americké ženijní jednotky musely v řadě případů prorážet v nepropustném terénu nové cesty a Japonci se urputně bránily z výhodně umístěných a vzájemně se podporujících palebných postavení opatřených dělostřelectvem a kulomety. Až 26. března, když přibyl na tento úsek fronty první pluk 37. divize, a zejména po 19. dubnu, kdy byly z oblasti Manily přemístěny na sever i zbývající části 37. divize, se podařilo japonskou obrannou linii prolomit. Japonci zatlačováni na severovýchod začali Baguio opouštět, postupně se jich z města stáhlo na 10 000 a generál Jamašita se, se svým štábem přemístil do města Bambang. Po rozprášení zadních sledů ustupujících japonských vojsk vkročili 26. dubna vojáci 33. a 37. divize do Baguia. 33. divize se začala přesunovat k podpoře 25. divize bojující na přístupech ke Cagayanskému údolí.“



Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt E.: Kruh se uzavírá. Naše vojsko 2022.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


viewtopic.php?t=8051&start=680